1.den-14.10.2007

Odpoledne odlétáme z Prahy, přesedáme v Budapešti a odtud přímým letem přes Turecko, Írán, Pákistán a Indii do Bangkoku, kam přilétáme další den odpoledne.

2.den-15.10.2007

15.10.2007, 15:20, mezinárodní letiště Suvarnabhumi Bangkok. Konečně jsme dorazili do Thajska, naše měsíční cesta začíná právě tady. Už na první pohled je poznat, že se nacházíme v tropech – venku se všechno zelená, teploměr ukazuje 30°C ve stínu. Procházíme kontrolou a vstupujeme do té výhně. Ale klima není tak strašlivé, jak jsme se před odjezdem obávali. Je sice pravda, že z nás první dva dny pot jenom leje, ale to je spíše způsobeno tím, že se neustále pohybujeme po ulicích velkoměsta. V Bangkoku v dnešní době žije přibližně deset milionů obyvatel, z nichž většina se během dne přesunuje v mohutných dopravních zácpách . Z letiště projíždíme skrz hypermoderní finanční centrum plné mrakodrapů. Ubytování máme zajištěno ve čtvrti turistických hotelů pro baťůžkáře. Po únavné cestě s dlouhým čekáním na přestup v Budapešti si odpočinek opravdu zasloužíme. Z toho, co jsme zatím viděli, můžeme konstatovat, že Thajsko je normální vyspělá země s malým množstvím lidí pod hranicí chudoby. Nemůžeme ale dělat závěry, když jsme z celého Thajska viděli zatím jen tu nejbohatší a nejrozvinutější část – hlavní město. Procházíme se po zdejší nákupní třídě Kao San a ochutnáváme čerstvé ovoce ze stánku. K večeru začíná celonoční liják.

3.den-16.10.2007

Do ospalého rána nás probouzí kokrhání kohoutů, kteří tu jsou oblíbenou hračkou dětí. Možné nebezpečí nikoho evidentně netrápí. Bezstarostnost je ostatně jednou z typických vlastností východoasiatů. Dopoledne máme v plánu návštěvu plovoucích trhů ve sto kilometrů vzdáleném městečku Damnoen Saduak. Většinu cesty jedeme po moderní dálnici, která je částečně vystavěná na sloupech pro ochranu před povodněmi. Na plovoucích trzích máme možnost projet se na dlouhých lodích, potom nakupujeme u shromáždění loděk, z kterých nám místní podávají ovoce nebo různé suvenýry. I když jsou ceny v porovnání s těmi českými nízké, větším nákupům snadno odoláváme, celé to je jedna velká atrakce pro turisty. Odpoledne navštěvujeme Královský palác vystavěný v samém centru Bangkoku. Je to bývalé sídlo nejdéle vládnoucího panovníka světa, Rámy IX., který na thajský trůn nastoupil v roce 1946. Celý areál se leskne samým zlatem, které pečlivě stráží vojáci. I tady se musíme proplétat mezi davy turistů, pro které je, stejně jako pro nás, Bangkok první zastávkou na dlouhých cestách. Kousek od Královského paláce se nachází i buddhistický chrám Wat Pho, ve kterém je umístěna socha Ležícího Buddhy. Zpátky k hotelu se vracíme lodí, sloužící jako hromadná doprava na místní řece Chao Phraya. Nakládáme veškerou bagáž a přesunujeme se na nádraží. Z Bangkoku odjíždíme večerním lůžkovým vlakem do severothajského Chiang Mai.

4.den-17.10.2007

500 kilometrů dlouhá trasa nám zabrala asi čtrnáct hodin, z čehož plyne, že jsme nejeli příliš rychle. Zpočátku skrz město musel vlak jet pomalu (pozn. viz youtube.com – Bangkok market), protože železnice nebyla nijak chráněná od ostatních ulic, ke konci jsme zase projížděli horami. Právě tady se nám naskýtaly překrásné scenerie horské džungle. Po deváté hodině ranní vlak zastavuje v Chiang Mai, třetím největším thajském městě (150 000 obyv.). Velkou Toyotou s lavicemi místo nákladního prostoru vyjíždíme vysoko nad město k chrámu Doi Suthep, odkud shlížíme dolů do zamlženého údolí. Na úplném vrcholku hory stojí pozlacené čedí, neboli věž, pod kterou by se podle buddhistického náboženství měl nacházet ostatek Buddhy. Okolo čedí prochází davy věřících, zapalují svíčky, zvoní na modlitební zvonce nebo se nechávají posvětit od místního mnicha. Máme chvíli času, tak scházíme níže a prozkoumáváme místní vesničku. Na trhu můžeme nakoupit levné, čerstvé banány nebo plechovku koly přímo z mrazáku. My ale procházíme za domky, kde konečně vidíme, jak Thajci opravdu žijí. Hnědá stoka slouží jako koupelna i kuchyně zároveň, veškeré náčiní i oblečení leží na plácku u ní. Když poodjedeme ještě o kousek dál, vstupujeme do nefalšované džungle, kde nás přerůstá i kapradí. Vracíme se zpátky do města a navštěvujeme další dva chrámy a zříceninu čedí, pod kterým má být údajně Buddhův vlas. K večeři si dáváme kopici nudlí s kuřecím masem. Včetně pití platíme v přepočtu asi třicet korun. Večer vyplňujeme loudáním po nočních trzích. Stánky vyplňují několik ulic, obchodníci v nich či u nich trvale žijí. I tady je neuvěřitelný výběr zboží a my se neubráníme nákupům.

5.den-18.10.2007

Celý dnešní den vyplňuje výlet do hor. Stejným autem jako včera vyrážíme asi padesát kilometrů za město. V údolí řeky na kraji džungle zastavujeme a přesedáme na slony. Zpočátku, když začíná náš slon stoupat po úzké pěšince do pralesa, se držíme na hřbetě poněkud nejistě, ale když překonává s jistotou příkop vyhloubený potůčkem, začínáme se uklidňovat. Podél cesty se občas objevuje chatrč z listí, ve které sedí prodavač banánů určených na krmení. Dostáváme se až na vrchol kopce, odkud shlížíme na celé údolí, pokryté především lesem, občas střídaným banánovými plantážemi. Idylku totálního zapadákova narušuje přijíždějící motorka. Vracíme se zpátky a pokračujeme do vesnice Karenů, jednoho z horských kmenů. Domorodci tady prodávají svoje výrobky, především ručně tkané látky. Další zastávka se koná u vodopádu, ke kterému musíme sestoupit po kluzkých schodech. Přímo pod ním se v bouřící vodě koupeme. Jsme už dost vyhladovělí, takže uvítáme přesun do vesničky na oběd. Hlavní částí bohatého poledního menu je opět rýže. Už nám zbývá jenom projížďka na bambusových vorech. Všechny věci necháváme v autě a nasedáme na vratké vory, ponořující se nebezpečně pod hladinu. Projíždíme „nedotčenou“ džunglí, okolo řeky se koupají sloni i buvoli. Před peřejemi musíme sesednout a vory pouštíme skrz kamenné řečiště. Dole zase nasedáme a dokončujeme projížďku. Když se vracíme do Chiang Mai, sledujeme zemědělce vypalující teď vysušená rýžová pole. V guesthousu nás čeká zasloužený odpočinek.

6.den-19.10.2007

Ráno se jdeme podívat do „Chinatownu“. Provoz tu je ještě o něco hustší a stánků je tu také o poznání víc. Pokud máte dost odvahy, můžete svěřit svoji elektroniku místním opravářům – v otevřené garáži sedí parta mladíků, kteří se vrtají v hromadách desek a beden, navíc jsou zavaleni hromadami nepotřebných součástek a harampádí. Vstupujeme i do místního obchodního domu. Jediný rozdíl proti pouličním stánkům je ten, že tady mají střechu a více pater. V podzemí je jídelna, přízemí zaujímá prodejna potravin a v horních dvou patrech se nakupuje oblečení a batohy. Z uzavřených prostor prcháme až k řece. Na nábřeží kolem sušícího se prádla polehávají na zemi lidé. Z lávky vedoucí na druhou stranu ale vypadá Chiang Mai jako moderní město evropského typu. Na druhém břehu se tyčí věžák a zbylý výhled zakrývá nábřežní alej. Přecházíme a navštěvujeme buddhistický chrám přeměněný na rodinné muzeum. Potomci zde vystavují dokumenty a předměty svého vzdělaného předka, který se odstěhoval do Ameriky a po návratu oddaně sloužil thajskému králi. Přesně v poledne opouštíme město po moderní čtyřproudce. Řidič nám chce asi ukázat svoje umění, a tak jede přibližně 110-120 km/h. Kupodivu nezpomaluje, ani když vjíždíme do hor a zužující se silnice začíná kličkovat po strmých svazích. Jízda do městečka Chiang Khong u Mekongu nám zabrala celé odpoledne. Na druhém břehu tohoto asijského veletoku už vidíme Laos. Přijeli jsme se setměním a hned po večeři jdeme prozkoumat nábřeží. Osamělá lampa nedokáže osvětlit celou promenádu, takže procházíme chvílemi naprostou tmou. Občas nás bodne nějaký ten komár, ale snažíme se nemyslet na to, že se nacházíme v ohniskové oblasti výskytu malárie. Zpátky se vracíme po hlavní ulici, na níž svítí už jen jeden z obchůdků thajského řetězce 7 Eleven. K dostání tu je ale jenom pití, sušenky a chipsy. Na ulici taky obdivujeme odpadkové koše – jsou kompletně celé vyrobené z pneumatik, recyklace v těchto zemích probíhá dokonale. Vracíme se zpátky do „hotelu“.

7.den-20.10.2007

Dneska se chystáme vstoupit do další země na naší trase. Mekong je ale už i tady v horách pěkně široký, takže si místní můžou o nějakém mostu jenom nechat zdát. Na druhou stranu nás převážejí na velmi chatrných dlouhých lodích. Po vyřízení vstupních formalit nasedáme do tuk-tuku, který nás převáží skrz městečko k přístavišti lodí po Mekongu. Tady nasedáme do té naší. Dříve se tu plavily jenom nákladní lodě, ale dnes rozvoj turistiky způsobil, že nejvíce lodí převáží právě cestovatele. Vždyť odsud ani není jiná možnost cesty, pokud se nechceme trmácet horskými cestami, na kterých je asfalt vzácnější než zlato. Náš koráb konečně vyplouvá a my můžeme nahlédnout do všedního života těch nejchudších z nejchudších, domorodců žijících uprostřed pralesa, jejichž jediným spojením s okolním světem je právě řeka Mekong. Místní si musí obstarávat prakticky vše sami, svá skromná políčka dobývají na úkor husté džungle. Na písčitých březích řeky se koupají buvoli, v okolí vesniček i děti. Ani v nejmenším by je nenapadlo přemýšlet o tom, že je voda naprosto hnědá, dokonce si v ní i myjí nádobí nebo potraviny. K pití ale používají výhradně balenou vodu, na čemž je vidět, že civilizace dorazila i sem. Přestože se celý den obraz okolní krajiny příliš nemění, skýtá ubíhající krajina skvělou podívanou. Večer přistáváme v Pakbengu a jsme trochu udiveni. Ke břehu vede jenom úzká panelová silnice, na které stojí v řadě náklaďáky převážející pytle s potravinami dovezené po Mekongu. Místní klečí v prachu a prosívají hlínu, ve které se občas najde nějaké to zrnko kukuřice vypadené z nakládaných pytlů. My stoupáme do svahu a procházíme se po „hlavní ulici“, kterou tu tvoří prašná cesta lemovaná chatrčemi, postavenými buď ze dřeva a listí, případně z různých dřevěných prefabrikátů. V několika z nich poblikávají svíčky, pod kterými si děti čtou. Na konci cesty hoří velký oheň. Vystupujeme ještě dál po zarostlé cestě kolem několika banánovníků až na samý vrchol kopce. Nacházíme tady tu nejméně očekávanou věc – moderní vilu evropského typu. Mírně zmateni se vracíme zpátky do naší „chýše“, kde si musíme svítit čelovkou, abychom vyhnali ještěrky. Co se v našem pokoji může schovávat dalšího, radši nedomýšlíme a spokojeně usínáme.

8.den-21.10.2007

Pokračujeme v naší plavbě po Mekongu. Objevuje se ale menší problém – stejný počet lidí jako včera se má vejít na mnohem menší loď. Kapitán a jeho pomocníci nás pořád přepočítávají, nakonec vystupuje několik Laosanů a můžeme vyjet, i když něteří musí sedět přímo vedle burácejícího motoru na vlastních batozích. Dnešní cesta se podobá té včerejší, jenom občas zastavujeme u vesnic, aby mohli místní vystoupit. Proud řeky je ale o poznání neklidnější, častěji se objevují skaliska a dokonce i projíždíme peřejemi. Už po západu slunce konečně dorážíme do našeho cíle, města Luang Prabang, které je zapsáno na seznam kulturního dědictví UNESCO díky svým zachovalým buddhistickým chrámům. Ale jediné, co za večer stíháme, je návštěva nočního trhu spojená s večeří u pouličního stánku. Prodavačky na trhu sedí na holé zemi, zatímco nabízejí své výrobky. Oproti Thajsku tu ale nezačínají se smlouváním na desetinásobku skutečné ceny, nabídnou nízkou částku, a když i tak váháte s koupí, spustí naučené „I can discount for you.“ Potom už je požadovaná částka doslova směšná. Nakupujeme nějaké šátky, trička a pár dalších drobností.

9.den-22.10.2007

Dopoledne odjíždíme kus za město k vodopádům Tad Ce. Až k nim se dostáváme loďkami. Stromy pralesa rostou i v řece a tím vytvářejí několik ramen, spadajících nespočetnými malými vodopády. Ve spodní tůni se koupají sloni a vidíme i buvoly hasící svoji žízeň. Odpoledne procházíme centrum Luang Prabangu. Navštěvujeme bývalý královský palác i několik chrámů. V době největšího žáru odpočíváme ve stínu palem rozlehlého parku. Hned jak se trochu ochladí, vystupujeme na horu s dalším chrámem. Z vrcholu se nám naskýtá překrásný pohled na všechny části města obklopené džunglí i na mohutný tok Mekongu. Kousek níže objevujeme jeskyni se sochou Buddhy, ještě o něco dál se nalézá otisk jeho stopy. Váháme, jestli je opravdový, protože má na délku víc než dva metry. Sestupujeme zase do města, kde si v jedné uličce všímáme školy. To musíme vidět! Dřevěné, oprýskané lavice stojí v řadě před starobylou tabulí. Ze stropu visí větrák, viditelně pamatující francouzskou nadvládu. Hned si ale všímáme i moderní bílé tabule na fixy na protější stěně. Přece jenom tady nežijí v pravěku. Naše žaludky z toho vyhládly, tak si dáváme v restauraci na břehu Mekongu místní specialitu – lepkavou rýži, která se namáčí do pálivé omáčky, pak ještě smaženou rýži s tuňákem, nakonec to celé zajídáme několika obrovskými kynutými koláči různých příchutí.

10.den-23.10.2007

Musíme si přivstat, čeká nás totiž celodenní přejezd až do Vientiane, hlavního města Laosu. Před odjezdem ještě stíháme nakoupit bagety, plněné zeleninou, pálivou omáčkou a kusy masa neznámého původu. Chutnají ale dobře, a to je nejdůležitější. Nasedáme do autobusu a projíždíme horami. Serpentiny ani nepočítáme, vyplňují prvních sto padesát kilometrů cesty. Z vrcholků vždy shlížíme na širé okolí. Většinou vidíme jenom zelenou džungli, ale občas míjíme vesničky. Na několika chatrčích se vždycky najdou satelitní přijímače. V jedné z těchto vesnic zastavujeme. Po několika hodinách jedeme kolem vápencových špičáků v krasové oblasti Vang Vieng. I ty nejstrmější svahy jsou porostlé stromy. Když se slunce chýlí k obzoru, vjíždíme do roviny a za chvíli konečně do Vientiane. Ještě večer se jdeme podívat do centra. Právě se tu koná jakási slavnost a celé nábřeží je zahlcené přívalem lidí. Chodníky teď slouží jako placená parkoviště, ulice jsou plné nejrůznějších stánků – s kopírovanými hudebními a filmovými nosiči, s učebnicemi, s všemožným jídlem, se „značkovým“ zbožím,… U jednoho se právě koná výprodej zaručeně pravých adidasek, jeden pár 70,- Kč. Nás ale spíše zajímá jídlo. Nakupujeme vynikající palačinky, kuřecí stehno na dřevěné tyčce, masové kuličky na špejli, pytlík arašíd v cukru. Zpátky se spíše jenom potácíme a rychle uleháme.

11.den-24.10.2007

Už ráno jedeme k That Luang, snad nejvýznamnější laoské památce. Vysoká pozlacená věž byla objevena teprve v polovině 19. století uprostřed džungle, i když dnes leží jenom kousek od centra. Jak se ale přesvědčujeme za chvíli z Vítězného oblouku, postaveného Francouzi po vzoru toho vlastního, toto centrum není zas až tak znatelné. Nejvyšší budovy mají šest pater, přičemž každý dům je obklopený hustou zelení. Připadá nám to tady takové venkovské. Kolem prezidentského paláce, který dříve sloužil jako sídlo krále a dnes tu vládne komunistický prezident Saignason Choummali, a chrámu Sisaket se dostáváme až na nábřeží. Ono je to ale nábřeží jenom v období dešťů, teď na začátku sucha musíme přejít velké rýžové pole, až potom přicházíme na břeh Mekongu. Radši se vracíme do ulic. Tady si všímáme, že dráty visí dost neobvykle, často několik desítek vedle sebe, různě se kříží a někdy i padají na zem. Radši už odjíždíme na letiště. I to je jenom dvoupatrová budova. Naše letadlo je jedním ze sedmi, které odtud denně odlétají. K malému letadlu Vietnamských aerolinií přicházíme po přistávací ploše a můžeme opustit Laos. Po krátkém letu přistáváme v Hanoji. Dálnice z letiště do centra vede několik metrů nad zemí na betonových sloupech, kolem je jeden billboard za druhým, okolí se navíc halí do husté mlhy. V samém středu města se ale všechno rychle mění. Úzkými uličkami proudí nekonečné proudy motorek, vyhýbající se na křižovatkách záhadným způsobem. Na ulicích mezitím stojí jeden jídelní stánek za druhým. Kdo se chce najíst, sedne si ke stolečku na malé plastové židličky a je obsloužen. Trochu zmatení radši jíme v nějakém baru, odkud můžeme sledovat dění v ulicích, stejně jako zápas Arsenal – Slavia, který nám svým bohatým gólovým přídělem zvedl náladu.

12.den-25.10.2007

Dneska můžeme celý den věnovat prohlídce hlavního města Vietnamu, přibližně třímilionové Hanoje. Nejdříve navštěvujeme Ho Či Minovo muzeum uprostřed rozlehlého parku, na jehož druhém konci je i mauzoleum „strýčka Ho“, jak svého dlouholetého vůdce s oblibou nazývají Vietnamci. Přímo před budovou muzea se nachází i jedna z nejstarších památek Vietnamu – Pagoda jednoho sloupu, pocházející z 11. století. Tato připomínka čínské nadvlády a oáza klidu uprostřed rušného města ostře kontrastuje právě s betonovým monstrem. Čínský vliv je patrný i v Chrámu literatury, nejstarší vietnamské univerzitě. Když se obloukem vracíme do centra staré Hanoje, nahlížíme i na ovocný trh. Na zemi tu sedí prodavačky nabízející své zboží. Mezi proudícími davy lidí se proplétají motorky, kolem nich se válejí hromady odpadků, ale nikoho to očividně nevzrušuje. Zato kolem jezera Hoan Kiem, uprostřed kterého se na ostrůvku tyčí Želví věž, je na Vietnam neuvěřitelný pořádek. Díváme se ještě do jednoho konfuciánského chrámu, kam se dostáváme po Mostě vycházejícího slunce. Konfuciáni sem chodí a v pecích tu pálí falešné stodolarovky, aby jim přinesly štěstí, a tím pádem peníze.

13.den-26.10.2007

Dopoledne opouštíme Hanoj po mostě přes Rudou řeku, který projektoval sám Gustav Eiffel. Míříme k zátoce Ha Long. Ta je proslavená neskutečným množstvím vápencových hor vyčnívajících z moře, které navíc snad neustále obklopuje mlha, dodávající celé oblasti tajuplný nádech. Dalším magnetem jsou nádherné jeskyně přímo v osamělých špičácích. Dvě z nich po nalodění a krátké plavbě navštěvujeme. Jeskyně Thien Cung byla objevena teprve v roce 1994, když se chtěl osamělý rybář během tajfunu ukrýt na ostrůvku a nalezl otvor dovnitř. Už on byl ohromen překrásnou krápníkovou výzdobou a neuvěřitelně prostornými sály. Zato druhá jeskyně Dan Go je známá už dlouho, na stěnách ve výšce jsou vidět čínské znaky. Pokračujeme dál podél spousty ostrůvků až k jednomu s opuštěnou pláží. Koupeme se v neuvěřitelně teplém moři, jehož teplota i teď na začátku zimního období nemá daleko do třiceti stupňů. Vracíme se na palubu naší džunky Duy Tan a během bohaté večeře pozorujeme slunce, jak zapadá přímo nad vápencovými vrcholky.

14.den-27.10.2007

Ještě za šera vylézáme z naší kajuty a skáčeme do vody. Musíme ale rychle ven, protože je tu koupání zakázané a občas kolem jezdí námořní policie. Popojíždíme o kousek dál do zálivu, ve kterém si můžeme konečně v klidu zaplavat. Během zastávky k nám přijíždí na pramici domorodka se svým dítětem a nabízí banány a kokosy. Odkud se tady uprostřed útesů daleko od pobřeží vzala, je nám tajemstvím. Po vykoupání nás čeká zpáteční cesta do přístavu, při níž si užíváme poslední panoramata zátoky Ha Long. Po vylodění míříme zase do Hanoje. Před jízdou nočním vlakem do Hue stihneme ještě usmlouvat nějaké karamelové buchty k večeři a pak už spěcháme na nádraží. Lůžkový vlak vypadá poměrně kvalitně a čistě, společně s ochotnou obsluhou by určitě mohl konkurovat těm českým.

15.den-28.10.2007

Na trase vlaku protínáme bývalou hranici mezi Severním a Jižním Vietnamem, oblast, kde probíhaly největší boje za Vietnamské války. Náš cíl, třistatisícové Hue, dřívější sídlo císařů, leží jenom několik desítek kilometrů jižně od hranice, a proto bylo za války rozsáhle poničeno. Památky na dobu císařství naštěstí přetrvaly, tak je můžeme navštívit. Jedeme k císařským hrobkám vystavěným v 19. století. Architektura místních paláců je příjemnou kombinací evropského baroka a čínských vlivů, hrobky císařů Tu Duca a Minh Manga navíc leží uprostřed borového háje obklopeného několika jezírky. Oproti tomu hrobka Tu Ducova adoptivního syna, postavená za pouhé tři roky, představuje nejhonosnější palác, směle konkurující evropským zámkům. Odpoledne se vracíme do centra a prohlížíme si pagodu Thien Mu, která přitahuje ohořelým vrakem auta, ve kterém se v roce 1963 upálil buddhistický mnich na protest proti autoritativnímu režimu tehdejšího jihovietnamského prezidenta Diema. Před setměním se jdeme ještě podívat do Citadely, rozlehlé pevnosti, která se nyní rekonstruuje a připravuje na místní slavnosti. Po cestě zpátky se na mostě přes Parfémovou řeku přesvědčujeme, že Hue představuje spíše vietnamský venkov, protože místo motorek přejíždí most nekonečné proudy kol, na každém většinou dva, občas dokonce i tři lidé.

16.den-29.10.2007

Snídáme místní speciální, silně kořeněnou nudlovou polévku Hue a opouštíme město směrem dál na jih. I když cesta kopíruje mořské pobřeží, musíme několikrát překonávat serpentinami horské řetězce, střídané pobřežními rovinami s rýžovými poli. Poslední horské pásmo protíná nejdelší vietnamský tunel Hai Van o délce 6,28 km. Další důkaz, že Vietnam je dnes moderní země, ochotná otevřít se zahraničním investicím, a to především z USA. Krátce po poledni vystupujeme v Hoi Anu, starobylém rybářském městečku, ve kterém se mísí holandský, francouzský, čínský a japonský vliv. Největší místní památkou je dost ošuntělý Japonský krytý most přes vodní kanál. Ale ani ostatní budovy v centru nevypadají o moc lépe. Pod ochranou UNESCO se nesmí domy vůbec upravovat, i když lidé v těchto starých zříceninách pořád žijí. Na ulicích bez asfaltu probíhá čilý život, na trhu tu nabízejí neskutečný počet různých druhů ovoce a zeleniny. Jedinečným místem v tomto neuspořádáném mumraji jsou čínské zasedací dvorany, ve kterých se dříve shromažďovali příslušníci čínské menšiny, zároveň jim sloužily jako chrám a místo k odpočinku.

17.den-30.10.2007

Celou noc bez ustání padaly z oblohy provazce vody. Tropický liják pokračuje i celé dopoledne, během kterého jedeme do nedalekého My Sonu, místu vázajícímu se k hinduistické Čamské kultuře. Od 7. do 13. století byl My Son hlavním městem království Čampa, v dnešní době na zašlou slávu poukazují jenom zříceniny z hliněných cihel zarostlé džunglí. Déšť stále neustává a navozuje společně s bývalými chrámy v pralese tajemnou atmosféru. V pokračování po upraveném kamenném chodníčku nám často brání rozlité vody místního potoka. Značně promočení se můžeme k vstupní bráně nechat odvézt americkými džípy, které tu zůstaly po válce. Aspoň najde vojenská technika i pozdější uplatnění, tady ve Vietnamu bude určitě využívána až do naprostého zničení. Za nepřetržité průtrže mračen se vracíme kolem stále více zaplavených rýžových polí do Hoi Anu, kde naposledy procházíme historické centrum. Největší liják nás zastihuje právě u trhu, a tak pozorujeme náhlé zastavení života. Všichni se rychle schovali pod střechu, ulice pokryté silnou vrstvou vody občas protne cyklorikša v pláštěnce i s povinnou přilbou. Večer, když už přestalo pršet nadobro, nasedáme do nočního autobusu a přejíždíme o dalších 500 kilometrů na jih do Nha Trangu.

18.den-31.10.2007

Město Nha Trang [Ňa Čang] je proslavené svojí nekonečnou písčitou pláží, lemující celé centrum města a pokračující daleko za něj. I Američané tu měli za války svoje rekreační centrum. Na pobřežní promenádě stojí moderní mnohopatrové hotely. Ale něco je přece jenom rozdílné proti obvyklému přímořskému letovisku. Celá pláž je prakticky liduprázdná, i když jsou podmínky k odpočinku skoro ideální, pokud nepočítáme občasné obtěžování prodavačů pečených placek nebo kreseb vietnamského venkova. Celý den trávíme povalováním na pláži, odpoledne se chceme podívat na trh na druhé straně města. K němu se ale dostáváme až po zavírací době, protože se cesta rychle zvrhla v neustálé ochutnávky všeho možného. Objevujeme smažené banány, které si od této chvíle kupujeme pokaždé, když je vidíme. S plnými břichy se vracíme do našeho „jenom“ desetipatrového hotelu.

19.den-1.11.2007

Dopoledne prozkoumáváme druhou část pláže ve směru od centra. Za řadou luxusních hotýlků a bungalovů začíná přístav a v místech, kam ústí špinavá stoka, je písek už hodně zaneřáděný nejrůznějšími odpadky. Po vydatném obědě jedeme za město k věžím Ponagar, dalším pozůstatku po Čamské kultuře. Už více než tisíc let se nad městem tyčí trojice věží, stejně jako My Son vybudovaných z hliněných cihel. I obrovská socha Bílého Buddhy shlíží na město z vysokého kopce, na který se musíme vyšplhat po dlouhém schodišti. Tato socha sedící na podstavci ve tvaru lotosu také připomíná odpor proti vládě Diema. Dneska se naštěstí stíháme podívat do zastřešené tržnice. Centrální kruhová budova s oblečením a spotřebním zbožím ale neukončuje celý trh. V dalším kruhu se dají nakoupit různé druhy ryb a v tom vnějším se prodává ovoce. Mezi zbytky z potravin se tady dokonce procházejí krávy. Procházíme ještě dál a pozorujeme stavbu domu, vyžadující značné množství improvizace. Po cestě nás zaujalo železářství, které je celé laděno do oranžovo-hnědé barvy a ve kterém seženete vše od hřebíku až po rameno jeřábu. Ještě více nás ale udivuje benzínka – na chodníku stojí stolek s použitými skleněnými či plastovými lahvemi, do kterých prodavači nalili benzín či naftu. Motorkářům stačí vždy jenom jedna láhev, víc nepotřebují. Čas odjezdu se nachyluje a my opět míříme na nádraží, odkud odjíždíme nočním vlakem do Saigonu.

20.den-2.11.2007

Saigon už dnes vlastně není Saigonem, ale Ho Či Minovým Městem, jak se toto největší vietnamské město od dobytí komunisty v roce 1975 nazývá. Tento příliš dlouhý název se ale používá jenom oficiálně, místní znají jenom starý název, třeba i na jízdenkách se píše Saigon. Dnes má podle některých odhadů kolem šesti milionů obyvatel. Více udivující je, že v celém městě prý jezdí čtyři miliony motorek, z nichž většina je v odstrašujícím technickém stavu, což se podepisuje na špatném ovzduší v celém městě. Ve městě navíc jezdí na Vietnam nezvykle vysoký počet aut, takže na vybraných bulvárech dá skutečně potíž přejít přes přechody, které v neutuchajícím provozu ztrácí smysl, Chodci se musí prostě vrhnout do proudu vozidel a spoléhat na umění řidičů. Zvláště v noci je to velice adrenalinový zážitek, který doporučujeme jenom otrlejším jedincům. A i když se procházíte po chodníku, nesmíte ani na chvíli přestat sledovat okolí. Pak by vás třeba mohla srazit motorka jedoucí za vámi, což se nám také málem stalo.

Během dopoledne navštěvujeme Muzeum válečných pamětí, dříve nazývané Muzeum amerických a čínských válečných zločinů. Přejmenováno bylo údajně kvůli nízké návštěvnosti, americkými a čínskými turisty. V centru vystavěném po francouzském vzoru nacházíme i Palác sjednocení, katedrálu Notre-Dame nebo výstavní hlavní poštu s nástěnnou malbou Ho Či Mina. Odpoledne pak přejíždíme celé město, abychom mohli vystoupat na pagodu Giác Lam, z níž se nám naskýtá výhled na celé město. Celý den zakončujeme vydatnou večeří o několika chodech.

21.den-3.11.2007

Ráno odjíždíme pryč ze Saigonu autobusem. Křížíme přitom stejnojmennou řeku Saigon, která je spíš černou stokou. Moderní centrum vystřídaly slumy. My ale pokračujeme dál do delty Mekongu, představující dnes druhou nejvýznamnější oblast pěstování rýže na světě. Využíváme nové dálnice financované Taiwanem. Ta nás dovádí až k břehu Mekongu. I tady se staví – moderní most již brzy překlene toto rameno Mekongu a spojí tak velký ostrov s pevninou. My musíme ještě lodí, tak do ní nasedáme a necháváme se převézt na druhou stranu, kde se vnoříme do kanálů křižujících džungli. Dostáváme se až k továrničce na kokosové bonbony. Ty se vyrábí poměrně jednoduchým výrobním postupem přímo na místě z celých kokosových ořechů, všechny přebytky jako skořápka nebo slupka se přitom beze zbytku využijí, například jako krmivo nebo palivo. Ještě před tím, než opustíme ostrov, si můžeme na vlastních ramenech vyzkoušet, kolik váží třímetrová krajta. Na dalším ostrově si pro změnu prohlížíme včelí farmu. Den se chýlí k závěru, a tak se vracíme na břeh a pak naším autobusem do Saigonu. Po cestě míjíme první nehodu na naší cestě. To, že jsme zatím žádnou neviděli, je při tomhle provozu skoro zázrak. Poslední vietnamský večer trávíme opět testováním stánků s jídlem, tentokrát se zaměřujeme i na ty více vzdálené od hotelu.

22.den-4.11.2007

Konečně si můžeme trochu přispat, a proto před odjezdem v jednu hodinu stíháme jenom krátkou procházku k poště a oběd. Po něm nastupujeme do luxusně vypadajícího a perfektně uklizeného autobusu. Každý dostává od kambodžské stevardky bagetu ke svačině. Zatímco pomalu opouštíme Saigon, vypráví nám o své zemi. Na vlastní oči si můžeme Kambodžu konečně prohlédnout po necelých dvou hodinách. Silnice se hned za hranicemi viditelně zúžila, po krajích je pruh hlíny. Při zastávce máme chvíli na sledování místní dopravy. Vítá nás náklaďák s korbou plnou mačkajících se lidí, za nimi jede rozhrkaná motorka s obrovským přívěsem sena a mrtvým prasetem, mezitím nás míjí na kole prodavač brýlí se svým pultem. Pokračujeme do nitra této rovinaté země. Že je to skoro placka, je vidět z rozlehlých zatopených ploch v okolí. Přes Mekong musíme přejet trajektem, na kterém se mísíme s místními lidmi. Parta kluků vyklápí káru plnou odpadků přes palubu přímo do řeky. Na druhé straně vede už nezpevněná silnice, posledních šedesát kilometrů trvá asi dvě hodiny. Už se úplně setmělo, když vjíždíme do Phnom Penhu.

23.den-5.11.2007

Včera večer jsme stihli projít jenom pár ulic, ze kterých jsme získali celkem jasný názor na toto hlavní město Kambodži. Ve všech ulicích je neuvěřitelný nepořádek, i v úplném centru nejsou lampy a místo všudypřítomných vietnamských stánků s rýží tu nacházíme jenom několik s bagetami. I ráno zůstává náš dojem stejný. Pokusíme se ho vylepšit návštěvou Královského paláce, který je sídlem jediného česky mluvícího monarchy na světě. Je jím Norodom Sihamoni, vládnoucí Kambodži teprve od roku 2004. Nemusel se tedy potýkat s nadvládou Rudých Khmerů, kteří ovládli celou zemi v letech 1975-79, nastolili krutý režim a přitom vyvraždili téměř tři miliony obyvatel. O historii tohoto temného období se dozvídáme v muzeu Tuol Sleng, za vlády Pol Pota využívaného jako věznice. V provizorních celách pobylo za čtyři roky více než 20 000 lidí odsouzených ke smrti na Vražedných polích. Ponurou náladu si spravujeme u Wat Phnom, podle kterého se město jmenuje. Dostáváme se k němu po několika širokých bulvárech, které vystavěli už Francouzi, aby vytvořili výstavné město, ale dnes bulváry slouží už jenom jako další místo pro ukládání odpadků. Nejhorší se zdá situace na trhu, za kterým vyplňuje celou ulici hromada nechutně zapáchajících zbytků, mezi kterou se dá stěží projít a mezi nimiž navíc normálně žijí rodiny s malými dětmi.

24.den-6.11.2007

Vstáváme brzo, musíme stihnout loď do Siem Reapu, která jezdí jenom jednou denně. Hned po našem nalodění odráží od břehu a po chvíli nabírá obrovskou rychlost. Plujeme po řece Tonle Sap, která je světovým unikátem – mění svůj směr v závislosti na ročním období. V období dešťů stoupá hladina Mekongu a část vody odtéká touto řekou do stejnojmenného jezera Tonle Sap, v zimě naopak Mekong vysychá a z jezera do něj přitéká voda. Takže je pochopitelné, že i plocha jezera se musí měnit, během roku se může zvětšit až šestkrát, přičemž zaplaví veškerá okolní pole. Rychloloď projíždí zákruty řeky a postupně se dostává na jezero, kde se nám ztrácí z dohledu pevnina. Ale voda tu nemůže být moc hluboká, sem tam míjíme keře nebo dřevěné konstrukce vyčnívající nad hladinu. Krátce po poledni se zase blížíme ke břehu. Vjíždíme do poměrně úzkého kanálu, kolem stojí jedna chatrč za druhou. Na konci přistáváme u mola a vystupujeme na souš, odtud pokračujeme do města. Siem Reap. Je to sice dost velké, ale ospalé a klidné město. Jenom nejhlavnější ulice jsou vyasfaltované, na těch vedlejších probíhá veškerý život. Někde se sváří na chodníku, za rohem mění žárovku kandelábru bez jakékoliv techniky a ještě k tomu pod proudem. Ani provoz v úplném centru není tak strašný.

25.den-7.11.2007

Konečně máme možnost navštívit místo přesahující svým významem celou Kambodžu i jihovýchodní Asii. Chrámový komplex Angkor byl od 9. do 12. století hlavním městem rozlehlé říše Khmerů. V době největšího rozkvětu tohoto hinduistického království obývalo Angkor více než jeden milion lidí, a byl tak největším městem tehdejšího světa. Nejprve vstupujeme do Angor Watu, největšího ze všech chrámů. Obklopuje ho široký vodní příkop, za ním stojí vstupní brána, překrásná už jenom sama o sobě. Za ní se vypínají tři věže hlavní svatyně. Každý kousek zdi je pokrytý reliéfy zobrazujícími všechny historické události Khmerské říše stejně jako motivy z hinduistických posvátných textů. Celý chrám se nám zdá ale až příliš turistický, tak pokračujeme do Angkor Thomu, který sloužil jako obrovská pevnost a ve kterém se nachází mnoho dalších chrámů. Bayon s 54 věžemi sloužil jako hlavní svatyně, Baphuon je nyní v rekonstrukci a Phmieanakas připomíná mayské pyramidy obklopené džunglí. Dalším chrámem je Ta Prohm, ponechaný napospas pralesu tak, jak ho na konci 19.století nalezli. Všechny druhy tropických stromů prorůstají skrz kamenné zdi, přičemž je různě boří, následkem čehož se všude okolo povalují kamenné bloky, přes které se dá těžko přelézt. I poslední chrám, který dnes navštívíme, Preah Khan, nás zavádí do úplně jiného světa. Celý chrám protíná jediná krytá chodba, z které odbočují další cesty, vedoucí do náručí pralesa. Když vystupujeme hlavní branou, venku moc světla nezbývá, a tak se musíme vrátit do Siem Reapu.

26.den-8.11.2007

Už včera večer jsme si stihli půjčit kola, sice trochu zaprášená, ale vypadající spolehlivě. Názor ale měníme po několika prvních metrech, když po selhání brzd málem rozbíjíme výlohu jednoho obchodu. Už před šestou hodinou ranní opouštíme město a po prašné cestě projíždíme kambodžským venkovem. Některé děti jezdí na kole do školy, jiné pasou dobytek a nechávají ho koupat se v příkopě. O kus dál pálí Khmerka odpadky v malém lesíku, ale nemusí se bát, že by se požár rozšířil, okolo už je vpodstatě jenom voda. Směřujeme k jezeru, až u přístaviště vyčnívá nad hladinu jenom silnice s domky a vysoký kopec. Z jeho vrcholu je nádherný výhled na celé jezero a zaplavená rýžoviště. Z vesničky se sem rozléhá zvuk nám neznámého hudebního nástroje. Vracíme se do města a pokračujeme opět do venkovského prostředí malých osad. Tady už se objeví i motorka málokdy, většinu provozu představují kola. Na nich domorodci převážejí veškeré náklady, například prodavač kuchyňského nádobí. Celý den projíždíme nekonečnou rovinou za tropického vedra, občas si dáváme přestávku u prodejny banánů. V pozdním odpoledni přijíždíme k chrámu Banteay Srei, ale bohužel už zavírají, tak si fotíme odcházející skupinu místních hudebníků a chvátáme zpátky. Čtyřicet kilometrů zpátky do města stíháme během dvou hodin, a to přitom ještě zastavujeme u krásně nasvíceného chrámu Pre Rup a pak se už s Angkorem loučíme nadobro. Večer si v Siem Reapu pochutnáváme na vynikajících palačinkách, které tu u pojízdného stánku smaží dva mladíci.

27.den-9.11.2007

Celý dnešní den vyplní cesta do Bangkoku, který je vzdálený necelých 350 kilometrů. To už něco vypovídá o rychlosti našeho starého, rozhrkaného autobusu. První hodiny probíhají v klidu, i když musíme několikrát objíždět rozbořené mosty přes kanály spojující rýžová pole. Ale máme štěstí, kdyby zapršelo, nemuseli bychom vůbec projet. Jenom kousek před hranicemi najednou zastavujeme a musíme vysedat. Píchli jsme pneumatiku, kterou už před vyjetím ze Siem Reapu řidič se zaujetím prohlížel. Vcelku bez problémů ji vyměňují a můžeme pokračovat dál. Ale asi tak po sto metrech zastavujeme znovu, tentokrát přímo u „servisu“, který tvoří bouda s kompresorem a na zemi poházeným nářadím, u kterého postávají tři chlapíci. Oprava probíhá ve velmi poklidném tempu, jeden vždycky pracuje a dva ho pozorují. Záplata byla přilepena na ohni rozehřátým asfaltem, duše nafouknuta, jedeme dál. Na hranicích nás udivují „pašeráci“ – na kárce si vezou svoje zboží. V Thajsku všechno probíhá nezvykle spořádaně a rychle. Pasová kontrola je otázkou několika okamžiků, za chvíli už sedíme v moderním klimatizovaném autobuse a zbývající kilometry ubývají neuvěřitelnou rychlostí. Večer hlavu skládáme ve stejném místě jako před měsícem.

28.den-10.11.2007

Poslední den v těchto exotických krajích se chystáme využít nejméně na 100%. Ráno se pomocí lodní přepravy po Chao Phraye dostáváme do Čínské čtvrti na druhé straně centra. Navštěvujeme Wat Traimit, ve kterém se nachází největší zlatá socha Buddhy na světě, váží 5,5 tuny. Zbylý čas v Bangkoku trávíme střídavě nakupování suvenýrů a jídla. Obědy stačíme sníst jenom dva, další jídlo tvoří už jenom malé kousky, jako třeba obrovská tvarohová buchta nebo deset smažených banánů. Hned vedle Květinového trhu nalézáme trh se zeleninou, kde si chceme koupit pár chilli papriček na ochutnávku. Prodavač nám ale do pytlíku namíchá z jednotlivých košů skoro půl kila a pak jen s úsměvem mávne rukou. Prolézáme snad všechny obchody, které nám přijdou do cesty. V obchodě s batohy hledáme všechno „značkové“ zboží. Nabízí nespočet rozhodně kvalitních značek jako Disada, Dasida, Adadis, Asidad, nebo třeba Pum a podobně. Na Trhu zlodějů si můžeme nakoupit různé drobnosti na památku, zatímco přemýšlíme o důvodu pojmenování tohoto trhu. Prodavači sedí za zábradlím a věci nám podávají skrz něj. Poslední bahty utrácíme na ulici Kao San, kde zbylé peníze lehce mizí. Po zaplacení i té úplně poslední mince se loučíme s Bangkokem a odjíždíme na letiště. Odtud odlétáme zase přes Budapešť do Česka. Během letu máme čas na bilancování celé cesty. Dlouhý měsíc cestování po jihovýchodní Asii a jejích městech i přírodě nás rozhodně obohatil o obrovské množství nových zážitků a zkušeností, z nichž můžeme těžit po celý náš zbývající život.

29.den-11.11.2007

Ráno přestupujeme v Budapešti, přílet do Prahy probíhá za sněhové vánice, na což si budeme muset rychle zvyknout. Martin to letos stíhnul přesně.

Informace o cestě

Trasa

      Thajsko:Bangkok-Chiang Mai
      Laos:Luang Prabang-Vientiane
      Vietnam:Hanoj-zátoka Ha Long-Hue-Hoi An-Nha Trang-Saigon-delta Mekongu
      Kambodža:Phnom Penh-Angkor
      Thajsko:Bangkok

Charakteristika států

Projeli jsme všechny státy poloostrova Zadní Indie. Laos, Vietnam a Kambodža dříve patřily k protektorátu Francouzská Indočína, zatímco Thajsko se nikdy kolonií nestalo. Převažující vyznání v těchto státech (ve Vietnamu méně) je buddhismus, proto mezi nejvýznamější památky patří buddhistické chrámy. Thajsko je nejvyspělejší, zaměřuje se na pěstování plodin na vývoz. Na světě je první v produkci kaučuku nebo ananasů. Vietnam je tradiční zemědělský stát, v poslední době se ale bouřlivě rozvíjí, hlavně díky americkým investicím. Kambodža i Laos, který je stejně jako Vietnam ovládán komunisty, patří mezi vůbec nejchudší země světa. Jen málokdo tu má např. vlastní dům nebo motorku.

Doprava

Dopravovali jsme se tu snad všemi možnými dopravními prostředky, nejčastěji jsme ale využívali autobus a různé druhy mikrobusů. K nočním přejezdům jsme zase používali lehátkový vlak. V Laosu jsme dva dny jeli po Mekongu na dlouhé lodi, v Kambodži jsme pluli po řece a jezeře Tonle Sap, i ve Vietnamu v zátoce Ha Long jsme byli dva dny na „džunce“. V Kambodži jsme si dokonce na celý den půjčili kolo.

Stravování

Skoro vždycky jsme snídali, obědvali nebo večeřeli u stánku na ulici. Klasickými jídly byla rýže s kuřecím masem, smažené nudle nebo nudlová polévka. Jenom výjimečně jsme jedli v obyčejné restauraci, ale i tam byla nabídka v podstatě stejná, pouze tu byl větší výběr ryb. Jídlo bylo skoro vždycky hodně ostré a ke všemu se přidávaly speciální lístky a klíčky nám neznámého původu. Velkou specialitou byly smažené banány nebo smažené kaštany, všude bylo k dostání čerstvé ovoce. Cena za jídlo byla většinou velmi nízká, orientačně – jídlo na ulici 20,- Kč, smažený banán 1,- Kč, trs banánů 5-10,- Kč.