kompLife cesty Indočína 2007

Odhodlání

Těžko říct, co to přesně bylo za pocit, který stál za touhou někam ulítnout. Prostě to byl život. K tomu se přidala obdivuhodná synchronizace, když jsme spolu s Petrem probírali katalogy cestovek a oba nezávisle usoudili, že jediný smysluplný zájezd je do Francouzské Indočíny. Tehdy jsme ovšem netušili, že to bude tak úžasný zážitek! Mirek odhodlání proměnil ve skutečnost, když hned po vyřízení ISIC+ITIC karet (při příležitosti vyhlášení Jihočeského všetalenta roku) zaplatil zálohu. A bylo vystaráno. Vše šlo hladce, Alvaréz tentokráte zájezd nezrušil, protože podobně smýšlejících jedinců bylo až až. Dokonce ani k ukončení zaměstnání nakonec nedošlo. Takže se jelo a užívalo krás světa a radostí života...

14.10.2007 neděle

Minutová ručička na hodinách nad našimi hlavami jen váhavě poskakuje k osmé hodině a my máme ještě dost času rozmýšlet nad tím, co přijde. To, co už přišlo, si můžeme shrnout hned. (mirek) Už ani nevím přesně co to bylo za pocity, které mě v lednu přiměli k zabukování a zaplacení zájezdu s Alvarezem. Určitě v tom hrála roli potřeba nějaké změny a navíc souznění nápadu na cestu do Indočíny s Petrovým názorem. Formality se dořešily, čas uplynul a nastal čas balení. Sobotní ráno a večer pastačily tak akorát na zaplnění dvou krosen a dvou batohů a poslední domácí noc nás přenesla do nědělního rána. Blížíme se ku Praze, Karla už má napečeno, my navařeno. Ještě jednou Blafuj, dvě sprchy, tři krize a přesunujeme se na Ruzyni. Ola se vrací po hodince přes pole, louky, les. S Petrem se zatím orientujeme v odletových halách, přebíráme materiály a doklady od zástupkyně CK Alvarez a pak se posunujeme na odbavení. Po cestě přibíráme Olu a snažíme se u přepážky změnit sedadla. Ale ouvej. Mirek se přesunuje od jedné Bussinnes Class ke druhé až končí ve zdánlivě nekonečném hadovi určeném pro Travel otravy. Nadávkami samozřejmě nešetří. Nervozita postupně odpadá, a když nás letuška přesunuje k okénku je hned sdílnější. Poslední slova, poslední doteky, poslední polibky a pak už zbývají jen pohledy, které se od sebe oddělují v průzoru nezi boxy pro pasovou kontrolu. Naše cesta začala...

Zatímco se Ola smutně loudá na vyhlídkovou terasu, Rozvalujeme se s Petrem u vstupu B. Jsme tu na čas, takže se po chvíli vstup otevírá. Nechvátáme, teď nemá cenu se tlačit. Procházíme letadlem až dozadu k našim sedadlům. Osahat věci kolem, které už nepůsobí vůbec cize. Po těch pár předchozích letech jsme se docela otrkali. Nekuřte, připoutejte se, prosím II a hukot vzrůstá. Popojíždíme klikatě na rozjezdovou dráhu č. 4. Hukot se ještě stupňuje a my vyrážíme vstříc nebesům. Vlna přetlaku a uvolnění probíhá od špiček k zátylku. Ola s letištěm zůstávají na zemi, která se pod námi pomalu scvrkává. Oblouk nás obrací na východ a my můžeme zamávat Šumavě, Temelínu, Rožmberku, Dukovanům i panoramatu Alp. Dostáváme bagetu s pitím a Mirek fasuje přídavkové pivo. Už je tu Budapešť a my po 50 minutách přistáváme. Poznáváme linie města i letištní halu. Jdeme úplně poslední a váháme, zda se ještě nepozdržet v hale a nezkusit přebukovat letenky. Ale váháme moc dlouho a už je tu detektor lži. A ten odhaluje Mirkův přídavek. Následuje potupné vyproštění pivní plechovky z batohu a následná okamžitá konzumace. S tou nám ochotně pomáhá párek (hetero) cestující s námi. Tak potupa posloužila alespoň k prvnímu kontaktu se skupinou.

Hrneme se dál k check-inu letenek. Mirek netrpělivě stepuje u přepážek a využívá obsluhy, která evidentně tráví víc času česáním než myšlením. Udělá klep, klep a na Mirkovo úpěnlivé naléhání window seat chrlí jednu větu za druhou, jak to nejde. Mirek se nevzdává a jde za ní znovu a znovu se stejným úspěchem. Zpáteční let nejde zatím zabukovat vůbec, až před odletem z Bangkoku (tak to si počkáme). Krev se vaří, sedíme uprostřed. Kolečko po hale, vzteklé nářky a jsme zpátky u přepážky. Tentokráte volba padá na energetického mladíka v brýlých. Hloubá, ťuká, vzdychá, kroutí hlavou a pak se omluví, že mu to trvalo tak dlouho - jsme u okénka. Mirek nadšeně odchází, ale radost mu vydrží jen do okamžiku, kdy ho Petr zchladí dotazem, jestli to není náhodou nad křídlem. A je. Ale sranda musí být. Tak si v odletové hale louskáme časopisy, loupáme zásoby, vzpomínáme na holky, které jsme nechali za hranicemi, a jsme zvědaví na to, co přijde. Co ale přijde určitě, je dočasný útlum. Čeká nás první noc.

15.10.2007 pondělí

Dvě minuty po půlnoci se letadlo konečně pohnulo. Nejasné hlášky o nebezpečné bouři a dešti jsme si přeložili po svém - něco tam bylo i o pozdním příletu a čekání na pasažéry. Víčka se klíží, takže to asi hned po startu zalomíme. Žízeň je ale pořádná, tak nás snad rychle napojí. Húúúú...

      0:03 - Alt 476 ft, loctime 0:03, desttime 5:03, exptime 10:10
             výška 145m, +2°C, oček.přílet 15:14, vzdálenost 8263 km
      0:22 - 922 km/h, 8260m, 155 km, blížíme se k Rumunsku
      0:26 - 877 km/h, 10100m, 216km, Rumunsko
      1:03 - 820 km/h, 10700m, 744km, blížíme se k Černému moři, -53°C
      2:29 - po půlnočním menu jsme si vyplnili
             Arrival & Departure Card (samozřejmě špatně) a jdeme do hajan
      2:35 - za Černým mořem - Mirek suší tričko od smetánky a
             do sluchátek nám jdou nějaké bludy
      2:41 - 922 km/h, 10700m, -61°C, 2212km, Jerevan
      3:50 - svítání těsně za Kaspickým mořem (dali jsme pár fotek)
      4:16 - 951 km/h, 11300m, -52°C, 3681km, (Herat)
      4:22 - jsme pod Meschadem kousek od afghánské hranice a asi ho podletíme
      4:30 - teď už do mlhy září slunce a z hor jsou jen šedé šmouhy
      4:36 - jsme na úplném cípu afghánské hranice a Mirek zase fotí
      6:53 - 857 km/h, 11300m, -52°C, 5978km, Nagpur

Ola asi běží do školy a my jsme někde u obratníka Raka. Pod námi je zamlžená pahorkatina Indie, ze které vidíme jen šedou představu. Chystá se snídaně a my jsme rádi, že jsme se při dvou filmech (I Think I Love My Man a Honba za diamantem) trošku schrupli.

      7:53 - 878 km/h, 11300m, -48°C, 6701km, Vishakapatnam

Přes linku pobřeží hluboko pod námi jsme přepluli nad Bengálský záliv, na jehož opačném břehu na nás čeká Bangkok.

      9:34 - 846 km/h, 10700m, -46°C, 8073km, 0:44 to dest, fotíme pobřeží Barmy.
      .... - jsme po snacku, pivíčkách, toniku, tyčkách a táhne nás to k zemi
      .... - jakpak se asi mají holky? O.K.
      .... - teď to šlo hodně rychle, takže někdy snad dopíšeme...
     10:13 - nejenom v poznámkách přecházíme na místní čas 15:13

Přistáváme. V hustých mracích se občas objeví rozsáhlá políčka táhnoucí se mnoho kilometrů, zdánlivě upravená v jedné linii. Bangkokské předměstí, rovina tratící se v mlhavém horizontu. Teplota na zemi 33°C, oblačno až zataženo. Poslední zatáčky, hups a už brzdíme. Za okénkem se objevují spousty neznámých značek aeolinií. Loučíme se s letuškami a procházíme tunelem. Celá čtrnáctičlenná výprava se dává dohromady a pak postupuje k imigračním přepážkám. S Petrem volíme tu úplně v koutě a dobře děláme. Za chvíli se k nám přidávají Gábina s Jirkou, dvojice na svatební cestě. Klapnutí razítek a jsme tu. Teď ještě pořešit zavazadla. Rychle se orientujeme a už netrpělivě stojíme u jednoho z dvaceti okružních pásů. S napětím se soustředíme, abychom nepřehlédli naše dva bágly v igelitech. Za chvíli Petr hlásí jeden identifikovaný objekt. Sice polorozbalený, ale náš. Zato kousek do páru jaksi nikde. Až po třetím kole si všímáme XXL na Petrově (tedy přesněji Karly) báglu. Igelit i s cedulkami skončil svoji pouť zřejmě o něco dřív. Uff, to bylo ale štístko! Společně s GJ se vydáváme do příletové haly a jdeme hledat průvodce. Kolem nás stojí stovky neevropanů s cedulkami a každý druhý nás láká do taxi či do hotelu. My ale hledáme jednoho Evropana. Všichni jsme ho viděli v Hradci, GJ s ním byli loni v Jižní Americe, takže jdeme skoro na jisto. Ale kde nic, tu nic. Až se skupinou ho konečně nalézáme. Vítá nás a za chvíli už domlouvá dopravu. Dvěma klimatizovanými minibusy se přesouváme asi 25 kilometrů severně do centra baťůžkářů, poblíž nákupní třídy Kao San. Doprava není zdaleka tak děsivá, jak to z různých knížek o Bangkoku vypadalo. Spíše si každý jezdí a chodí jak potřebuje, všichni jsou však velice ohleduplní.

Ubytováni jsme ve dvou hotýlcích, kde se na nás personál příjemně usmívá. Na naši odpověď Czech Republic, dostáváme další dotaz na petočecho. Až na potřetí chápeme, že to má být Petr Čech z Chelsea. Dostáváme klíče. My bohužel od zapařeného, nevětraného kutlochu v přízemí s výhledem na smetiště. Když to průvodce vidí, přemisťuje nás do patra. Tady to už vypadá mnohem přívětivěji. Pouštíme klimatizaci, nasazujeme sandály a už běžíme dolů za ostatními. Od průvodce jsme pozváni na večeři. Obsluha sráží stoly, až všichni sedí pohromadě u dlouhého štrůdlu. Objednáváme si krevety či kuře s nudlemi. Než jsme obslouženi, všichni se vzájemně představují. Vypadá to v pohodě a poté co Olaf (Oldřich Pospíšil) nabízí tykání, ujímají se toho všichni. Po večeři nás čeká okružní procházka nočním Bangkokem, zahájená výměnou peněz (100USD->3387TBH, čím větší bankovka, tím lepší kurz). Cestou testujeme papáje a meloun a těsně před lijákem se vracíme do hotelu, kde jsme zanechali běžící klima a visací zámek na připraveném oku. Pozvání na pivo jsme raději odmítli a chystáme do půlnoci věci, zatímco Petr sleduje fotbal.

16.10.2007 úterý

Jak průvodce Olaf slíbil, kohouti se opravdu snaží. Nevím sice, zda už od jedné ranní, ale ve čtyři už měli opravdový koncert. Alespoň je čas dopsat něco zážitků. O dvě hodiny později je za oknem záchodu se sprchou (sprcha vedle mísy - obdobně jako v Norsku) šedavé ráno. Co se týče hotelu, je zde relativně čisto, malinké ještěrky běhají po vnějších zdech a minimravenci v pokoji. Jinak jen ti kohouti a nějaký páv v éteru. Olaf nás s antimalariky uklidnil (včera na náš dotaz odpověděl, že sám nic nebere a že pamatuje z loňska kluka, který se sice chránil, ale tím pádem protrpěl celou cestu - takový drobný vedlejší účinek), tak uvidíme. Ještě dořešit jak s vodou na zuby z kohoutku (později nás Olaf vyvede i z tohoto pocitu zbytečné útlocitnosti). Ručička doputovala na 6:26, jdu tedy budit Petra. Sraz máme určen na 6:45. Ve chvatu zhltlneme k snídani paštiky s českým chlebem a opocení sbíháme s desetiminutovým zpožděním dolů. Zdaleka ne poslední. Žádné drama, po sedmé vyjíždíme minibusem z města a směřujeme k plovoucím trhům Damnoen Saduak, ležícím asi osmdesát kilometrů jihozápadně od Bangkoku.

Napřed nás čeká divoká jízda na dlouhém člunu. Rozjíždíme se divoce úzkými kanály a Mirek se trochu klepe. Srdce má až v krku a už přemýšlí, zdali jsme si nezapomněli nafasovat plovací vesty. Loďka se houpe z boku na bok, ale po čase nám dochází, že náklony slouží pro změnu směru jízdy. Na dlouhé tyči, která trčí z gigantického motoru, se vzadu houpe vrtule. Kýváním s celým motorem se pak dosahuje prudkých změn jízdy. Protijedoucí lodi způsobují pořádné vlny, ve kterých se houpeme nejenom my, ale i loďky s pádlující obsluhou. Okruh končí a my jsme zpět na břehu. Díky tomu, že jakási výroba nevyrábí, máme na korzování po zdejším trhu více než hodinu. Testujeme tedy místní trhovce, jak dobře umí smlouvat. Po slevě na polovinu máme nakonec pocit vítězů, přestože bychom ještě vždy silně prodělali. Vrcholem dne bude koupě slunečníku po slevě z 500 na 100 bahtů, přičemž za rohem u stánku je k mání za výchozí cenu 80. Teď je ale 10:40 a my dojídáme mango a dračí ovoce. Snad noční přesun vlakem nestrávíme na WC.

Nasedáme na zpáteční cestu. Tentokráte sedíme s Petrem vedle řidiče a po jeho vzoru nasazujeme sluchátka. Blížíme s k Bangkoku a pod ozdobnými branami jedeme po dálnici stabilních 90 km/h. Na hotelu navštěvujeme jen toaletu a hned pochodujeme ke královskému paláci. Je to jen pár ulic a pak parkem, ale i tak se na jedné křižovatce úspěšně ztrácíme. Mirek samozřejmě fotí (Petra) a skupina zatím kaskadérsky přeskakuje přes svodidla a přechází středem čtyřproudého kruhového objezdu. My ale pokračujeme zvýšujícím se tempem dál, až nás napadne podívat se do mapy. Ptáme se domordců a ti ukazují zpět. Tak to bereme poklusem ke kruháči. Konečně vidíme skupinu, někdo na nás mává, ale než se probojujeme po přechodech kolonami aut, jsou všichni v prachu. Běháme z jedné strany silnice na druhou. Mezitím nás otravujou místní vnucovači s kukuřicí pro holuby. Statečně odmítáme na rozdíl od zmatečného Valji, který si dárek bezelstně bere a pak neodbytným nutičům raději platí stovku. Ale ani to jim nestačí a pronásledují ho ještě pořádný kus cesty. Vyplašeně před nimi utíká a přidává se k nám. Vytváříme ještě s dalšími dvěma miniskupinku pátrající po vchodu do paláce. Ještě jeden dotaz, odehnat spousty otrapů a jsme u vchodu. Skupina je pohromadě. Průvodce nám říká, že teď půjdeme každý sám a sejdeme se za hodinku zde. Pokračujeme k vnitřním hradbám, platíme každý 250 TBH a už se necháváme osvítit zlatými odlesky násobenými právě vykouknuvším sluncem. Ani smaragdového Buddhu nevynecháváme. Kroužíme kolem podloubími plnými nástěných maleb znázorňujících výjevy z Rámajány. Petr ťuká na hodinky, ale Mirek fotí a fotí. Raději se vracíme ke vchodu, ale ten je jednosměrný. Musíme tedy znovu kolem celého komplexu, protože cestu k východu chytře uzavřeli metrovým výkopem. Po cestě ještě fotíme, takže máme dobře desetiminutové zpoždění. Přecházíme ke komplexu buddhistického chrámu Wat Pho, tentokráte platíme každý po padesáti a jdeme se zout, abychom mohli pošimrat na palci největší souchu ležícího Buddhy. Loudáme se chrámem plným věžiček pokrytých porcelánovými kachly, zatímco sledujeme party pokrývačů snažících se na střechách přilehlých budov. Různobarevné tašky jsou již naglazurovány, střechy jsou před úpravami překryty provizorními střechami, umístěnými na lešeních. Lížeme z obalů české perníčky a necháváme se unášet atmosférou. A jsme tak unešeni, že máme zase pětiminutové zpoždění. Průvodce nás už jemně upozorňuje na dochvilnost, tak uvidíme.

Spěcháme k řece. Čeká nás další vodní cesta. Trhy u přístavu nabízejí nejnižší ceny, ale my docela chvátáme, abychom na molu mohli čtvrthodinku čekat na loď jedoucí naším směrem, zatímco přijíždí a odjíždí jeden přívoz za druhým a přistávají lodě v opačném směru. Každý z převozů je vybaven mohutným motorem vymontovaným zřejmě z nějakého náklaďáku, zatímco ty dálkové jsou korektní vrtušrouby s kormidlem. Je tu naše loď a my plujeme na následující zastávku podél královského paláce zavěšení na zadní plošině. Přes parkoviště se přesunujeme k hotelu a odjíždíme na nádraží. Slibovaná zácpa se nekonala, a tak máme hodinu a půl na večeři. Tu řešíme dvojitou rýží s kari masem, perníky a posledními jablíčka ze zahrádky. Jakpak se má mamka doma?

Po sedmé se přesunujeme do vlaku. Převlékáme se (Mirek asi napětkrát) a sledujeme okolí. Jsme ve skupině Prášilů, takže se určitě ledacos dozvíme. Dvojka doktorů si nechá od průvodce donést piva z nádraží. Když to vidí průvodčí ve vlaku, hned se vnucuje. Za chvíli přináší kýbl s deseti pivy v ledu. Vypadá to, že nás čeká dlouhá rozprava, ale naštěstí po prvním pivu oba odpadají. Naneštěstí přichází po chvíli psychiatr Jirka, který předtím dával s Gábinou putovat becherovku, a vytahuje z kýblu další piva pro sebe a průvodce. To vybudí doktůrky a už je veselo. My si raději necháváme rozestlat, dáváme WC, zuby si necháváme vlastní a Petr zalézá nahoru. Mirek dole přemítá, co se všechno ještě dozví. Z jednoho doktůrka se vyklube mnohaletý radní, podnikatel, který chytil po revoluci vítr do plachet, s atestací z režimu náhle zvelvetil a stal se ředitelem nemocnice. Jeho moudra o tom, jak nemůže být bez nezávislosti, jak si chce o všem rozhodovat sám, o jasnovidcích, kteří mu předpovídají, do které země má a nemá cestovat, o jeho kuchařkách, o jeho přednáškách a projekcích (točí na tříčipový Canon), o tom jak peníze neřeší, jak má firmu a zaměstnance v soukromé nemocnici, jak se o ně teď jeho žena musí starat, jak nejede s ním jen proto, že jasnovidec předtušil hroznou chorobu, kterou by si přivezla z Laosu, a proto s ním jede přítel Valja, původem Rus, který jak sám na úvodní večeři řekl, neumí mluvit nahlas. Fakt hlína...

17.10.2007 středa

Za okny je sotva rozbřesk a už je další pan rádio naladěn. Hlásí svoje rozumy a navíc nemůže dohledat pas (ostatně v jeho přessedmdesátiletém věku se není čemu divit). Takže zvolna vykukuji ven a po dlouhém protahování se rovnám. Petr mě po chvíli následuje a už je tu postelář a ukazuje na ciferník a rozestýlá do podoby sedaček. Zuby neřešíme a pouštíme se do zbytku českého chleba s paštikou, které jsme vyšetřili od večeře. Střeva zatím drží, ale postupně se scvrkávají. Dneska jim asi moc důvodů k nafukování nedáme. Vlak vjíždí pozvolna do kopcovitého terénu, v němž občas dominují ostré vrcholky celé chundelaté porostem.

Projíždíme přes několik nádraží a kopce kolem nás se rovnají. Ještě tunel a ocitáme se v údolí kolem Chiang Mai. Než se rozkoukáme, nakládáme bágly na střechu a v městském provozu se přesunujeme k hotelu. Dle průvodce jsme vlastně ve středu města, jelikož zde vlastně žádný střed neexistuje. Vše je prostě relativní. Tentokráte se zase netlačíme a bereme až poslední pokoj. I poté, co si necháváme od personálu výměnit větrák za funkční kousek, není vzduch uvnitř téměř k dýchání. Naštěstí venku je docela svěží a navíc se před pokoji nabízí chlazení v podobě bazénu. Teď je potřeba ze sebe udělat na chvíli lidi. Sprcha, kartáček, hřeben a holení to spraví jen částečně, a ani oblečení to úplně nevyladí. Vyrážíme na obhlídku restaurací, ale jsme z toho trošku zmatení. Dvakrát si objednáváme smažené nudle a dvakrát neúspěšně. Tak to holt vyřeší české věnečky! Po cestě stíháme prověřit Olu přes internet a pak vyčkáváme v domluvenou třináctou na zbytek. Ten, veden průvodcem, jaksi nestíhal oběd, takže se to čekání zase srovnává. Nastupujeme do dvou otevřených aut a vyrážíme z města do prudkého stoupání na nejvyšší bod celé naší cesty. Tím je klášter Doi Suthep. Po dlouhých hadem lemovaných schodech stoupáme k branám chrámu. Platíme cizinecký poplatek a pokračujeme dál. Je vidět, že se jedná o skutečný svatostánek a objektivy turistů působí poněkud vtíravě. Sem tam se rozezvučí dlouhé řady zvonů seřazených podél zdi hlavní věže - pozlaceného čedí - pod níž by se měl nacházet ostatek Buddhy. Kolem ní prochází řady modlících se s květinami a na jedné straně klečí spousta mladých lidí pálících své modlitební svíčky. V přilehlé budově dává mnich požehnání. Mužům přímo, tak že jim váže provázek kolem levé ruky, ale žen se dotýkat nesmí, takže jim energii předává rukou svého pomocníka. Ten je od běžného mnicha k nerozeznání, ale není asi vyvolený. Boty, které jsme si zanechali u vstupu, nalézáme na stejném místě a po schodech, po kterých jsme před chvílí stoupali, se vracíme na parkoviště. Dvě thajské holčičky v krojích se na nich nechávají za odměnu fotografovat, ale než k nim dorazíme, už se tu protahuje jen jedna. Pod schody jsou řady obchůdků, ve kterých se Mirkovi zalíbí zvonečky. Vybírá a vybírá až drží pěkný tepaný, s krásným zvukem, který z uvedených 649 TBH slevuje prodavačka hned na 299. Nakonec si ho spokojeně odnášíme za 140. Času je dost, tak jdeme ještě prověřit okolí spodního parkoviště, určeného evidentně místním. Procházíme kolem polorozbořených tržních stánků až na samý kraj divočiny a tady poprvé ochutnáváme pravou džungli. Nebýt tajuplných listů obřích rozměrů, myslel by si Mirek, že je někde u Dyje. Petr se nediví, protože přece již několikrát prohlašoval, že džungle je něco jako lužní les s kopečky - kecal jeden! Obcházíme dál a zalézáme domorodcům doslova až do kuchyně. Tak snad raději půjdeme. Auta na nás už ostatně čekají a nás tím pádem čeká sešup do horka nížiny. Hned po vysednutí okamžitě skáčeme do plavek a následně do bazénu. Po deseti minutách už opět čekáme na zbytek, abychom mohli, tentokráte pěšky, navštívit dva místní waty. První na řadě má krásně vyřezávané štíty svatyní. Zouvání je už skoro naším koníčkem a pryč je domácí předsevzetí, že budeme nosit ponožky. V dalším z komplexů dominuje polorozbořené čedí pyramidálního tvaru, pod kterým by se měl nacházet Buddhův vlas. Tady už opravdu dýchá historie. Kromě pochybných umělců tu jsou i opravdoví buddhisti, kteří bez pohnutí meditují s chodidly odvrácenými od sedícího či ležícího Buddhy. V jedné svatyni je exemplární kousek. Buddhistický mnich uzavřený v něčem jako obrácené akvárium, kterého nerozhází pošklebky ani blesky do očí. Tak to s těmi meditacemi mám očividně co dohánět.

Abychom dnes nemuseli volit sprint, opouštíme raději skupinu a hned za rohem v restauraci testujeme úspěšně chiangmaiskou kuchyni. Test rozšiřujeme i na hodnocení thajského piva (Chang-6.5%). Po cestě ještě dokupujeme jinou značku v láhvi s typickou místní mírou 0.68litru. Skleněné láhve se nevrací, ale na rodíl od Ruska se po ulicích nikde nepovalují - místní recyklaci jsme ještě zřejmě neprokoukli. Ostatně na ulicích je zde dost slušný pořádek. Posilněni můžeme vyrazit se skupinou do večerní tržnice. Ta během pár minut a po několikerých smlouváních vyřeší problém co s bathy. Necháváme si poslední pětku a jdeme si dát druhé kolo koupání. Prostě lábuž. Osvěženi zalézáme do domácích povlaků. Věci jsou skoro v poličkách, za okny máme pro změnu veselo, protože máme pokoj u baru. Petr ale spokojeně odfukuje a já ho, doufejme, budu za pár minut následovat. Fotky jsou promazány, poznámky se plní.

18.10.200 čtvrtek

Včera jsem toho nakonec moc nenapsal, protože mně po chvíli upadla hlava. Nevyužil jsem ani druhou šanci, kterou mi nabídla partička řvounů u baru, proti němuž máme pokoj. Spát se prostě nedalo, takže jsem raději zašátral v batohu a vypátral špunty do uší. Ty pak za nějakou dobu skutečně zafungovaly. Ráno mě budí pro změnu děcka u snídaně. Ale už je stejně před osmou a tedy nejvyšší čas vstát. Kvačíme do směnárny, ale místo výměny v zavřené bance utrácíme poslední bathy za sušenky v 7-eleven. Lehce na lačno nasedáme na jednodenní trek, který jsme si včera pomocí 1600 TBH zajistili. Vyrážíme na jinou stranu města než včera a po hodince začínáme stoupat podél řeky, jejíž splutí na vorech nás po obědě čeká. Nejprve ale budou sloni!

Několikrát brzdíme, abychom dali přednost procházejícím velikánům, až na konec brzdíme u nástupního můstku. Z něho pak s Petrem nasedáme do sedačky upevněné popruhy a hadicí na sloním hřbetě. A už je tu pohupování volnou přírodou. Stoupáme lesem, občas to s námi pořádně zaškube, ale zatím nepadáme. Každou chvíli zpomalujeme u domečku na kůlech určeného ke krmení banány, ale s našimi financemi to bude na štíru. Slon začíná projevovat nespokojenost a my se už vidíme na zemi. Kočí nebo spíš sloňák používá občas prudké násilí, aby zvíře přiměl držet směr. Po půlhodince jsme na planině nad vesnicí, odkud si vychutnáváme výhledy do sporadicky obydleného protisvahu. Banánovníky jsou obsypány hrozny nezralých plodů, ale sloni se ládují raději nějakou tou třtinou. Ostatně nejsou sami, sloňák si dává taky klacek a přitom si hezky prozpěvuje. Je čas na návrat, a tak za chvíli už zase sedíme v autech.

Rozkolíbáni po chvíli zastavujeme, abychom se mohli projít mezi domky domorodé vesničky. Většina dřevěných chýší je přeměněna na prodejní stánky, mezi nimiž pobíhají psi a prasátka. Odnášíme si několik náramků, takže k pokousání nedošlo. Jedeme si omrknout vodopád a v divokých vodách pod ním i svlažit svá těla koupelí. Docela osvěženi (alespoň někteří) se necháváme převézt na oběd. Ten sestává z lehce zeleninové rýže, přísad v dózách, z nichž testujeme ve velkém pouze mleté arašídy a třtinový cukr, kterým doslazujeme (alespoň někteří) pěkně sladké kousky melounu, prokládané plátky ananasu. Trochu vody a nic nám nechybí. Chvíle klidu, po níž jedeme vorovat.

Petr s Petrou, která je ostatně též z Písku, usedají za sympatickým vorařem, zatímco Mirek má za úkol držet ve stoje bidlo a občas podle povelu šťouchnout do vody. Po chvíli ho střídá Petr a začíná show. Vorař s námi ze srandy houpe v peřejích, cáká po nás, najíždí na vor před námi a jeho osádku pořádně sprchuje. Nakonec to vypadá, že se bude někdo koupat. Přijíždíme ovšem k nebezpečnému úseku a my musíme kousek pěšky. Pod peřejemi čeká náš vorař celý mokrý a my znovu nasedáme. Petr pořád třímá bidlo a po pár metrech předjíždíme jednu z lodí. Další přespurtujeme v zatáčce a začíná boj o první místo. Málem to byl ale boj o život, protože se voraři před námi zašprajclo bidlo ve stromě a celá loď se povážlivě naklání. Už to vypadá na nějaké oběti, když vorař vytahuje hbitě záložní bidlo a už to koriguje. Našemu kapitánovi to ale nestačí a začíná druhou loď atakovat. Nakonec se sami přetahujeme o Petrovo bidlo, které po jeho ataku tahají z druhé lodě. Tak jsme si alespoň zavzpomínali na Rychlé Šípy. V cíli jsme přece jen první a po přistání voraři hned rozebírají plavidla na jednotlivé tyče a vezou je na další plavbu. My odplouváme do hotelu, kde budeme mít až do zítřejší dvanácté volno. Vyrážíme do směnárny, na internet, do obchodu a pak do místní restaurace. Z thajských nápisů na zdi moc moudří nejsme. Chápeme jen ceny 20-30. Jedno z děvčátek nám přináší jídelní lístek, ze kterého vybíráme. Mirek volí k pití ledový lemon čaj. Místo kýžené plechovky se objevuje džbán s oranžovou tekutinou plnou ledu. Dostáváme dvě vynikající porce a Mirek statečně srká. Hned po večeři si jdeme zaplavat a pak jen odpočíváme, balíme, píšeme a najednou je už pátek a já musím jít spát. Přestože jsme pod větrákem, je tu vzduch k padnutí. Ale přivykáme si, a tak jsme rádi i za závan vzduchu. Určitě jsme spokojenější, než kdybychom museli odhánět hejna komárů. Osobně jsem zatím viděl asi dva kousky tohoto bodavce, takže snad to vydrží.

19.10.2007 pátek

Krátce po páté mě budí křik dětí a cinkání příborů. Personál se asi chystá na další den. Nad postelemi vrčí větrák rozhánějící těžké dusno. Přestože jsme zalezlí nazí jen v povlacích, je tepla až moc. Raději vstávám a jdu prozkoumat ranní život města. Řidiči se probouzejí za volanty svých vozítek, prodavači na lehátkách u svých stánků. U stolků na chodníku se podává snídaně. Ta se nijak neliší od oběda a večeře - nudlová polévka, rýže s masem.

Je čas zavzpomínat na včerejší kousky:

U oběda se necháme třikrát přemlouvat, abychom si přisedli poté, co nás Zdeněk (72 let) a následně doktůrek jménem Mirek (58 let) vyšoupnou ze sedla s tím, že si ho už zabrali.
Na přídavek dostáváme talíře s rýží, kterou postupně likvidujeme. Poslední zbytek sypu Honzovi (44 let) na talíř se slovy: „To sníš...“ Na to dostávám odpověď: „Díky, táto...“
Zdeněk vydlabával zbylou kůru z melounů lžící jako největší lahůdku. Gábina (36 let) zase rovná úhledně talíře a misky do komínků. Z těch melounů mají domorodci výtlem a chodí to všude ukazovat.
Po cestě zpět jde Zdeněk dopředu a už to pere do dvou šoférů. Jeden z nich to raději zalamuje (naštěstí ten co neřídí), ale Zdeněk pokračuje. Z toho máme výtlem zase my, protože nás Zdeněk neustále jednoho po druhém ničí historkami z Ameriky, Norska, Asie,... Všechno se mu už trochu plete, všude byl, sbírá mince a hned básní jak nakoupil dobře staré dolary z roku 1785, ale že mu prodavač jeden vyměnil. Když někdo dělá, že neslyší, poklepe ho na koleno či rameno, aby dotyčný sledoval a jede dál.
Jirka už včera testoval naše znalosti z biologie jako že, kolik chromozomů má octomilka (samozřejmě nasadil latinský název), dneska zase přichází s tím, kolik že literatury má s sebou. A hned začíná s oblíbeným Irvingem. Pak nahazuje názvy dalších bibliček typu Sága rodu Forsythů, Hlava XXII, Sophiina volba a podobně (s sebou mají kupodivu jen pět knížek od Irvinga).
Olafa se ptám, s kteroužeto humanitární organizací byl ve světě. Tak začínal prý po sociologii (kterou začal v roce 1992 v třiadvaceti a protáhl si ji na šest let) v Dánsku. Ale jak sám konstatoval, neprůhledný tok financí, hordy nadšenců pracujících za stravu a megalomanské sídlo organizace v Zimbabwe mu změnily naivní představy. Dostáváme se na školu a na sci-fi. vyklube se z něj docela slušný fandomista. Taktéž Gábina si notuje.

11:50. Právě jsme se vrátili z ranní Čínské čtvrti.

Postřehy:

Místo štětky na WC mají spršku, o které jsme si mysleli, že je na úklid.
Propadlé kanály za křižovatkou vyzývají ke zlomení nohy.

13:46. Třináct vyvolených se v klimatizovaném minibusu blíží po nové čtyřproudce do laoských krajů. Ještě dost cesty zbývá, ale vypadá to už na dosah. Silnice má povrch skoro lepší než u nás, jen v kopcovitých oblastech se silničáři pořád trápí a postupně podrobují přírodu svým představám. Horší už je to s bezpečností. To, že motorkáři kličkují před proudy aut, to už ani neregistrujeme. Ostatně tady daleko od větších měst zas tak moc motorek nejezdí a když tak ne po třech jako v centru. Často jsme pozorovali tátu, za ním děcko a mámu napříč s nákupem vzadu. Tady zase pozorujeme náklaďák, na korbě naložený bagr a na rameni bagru sedí babka a při projíždění pod dráty je hráběmi přehazuje přes rameno. Evidentně je nevodivá! Nicméně přes někdy dost hrozivě hustý provoz jsme neviděli zatím žádnou nehodu. Všichni řidiči jsou ohleduplní a neuvěřitelně předvídaví. Jakmile vidí chodce, cyklistu či rikšu, hned zpomalí a vůbec nedávají najevo, že je zdržují. Tady ostatně čas nekráčí až tak úplně podle hodin. Otázka je, jak dlouho to může vydržet. Internet a televize sem vtrhli už naplno. Klimatizovaná auta za chvíli vytlačí ostatní dopravu stejně jako jinde ve světě. Bude to možná až v nějakém jiném systému transferu hmoty, ale tentokráte už vývoj nepomine nikoho. Bohužel či bohudíky? Něco přibyde a něco ztratíme. Tu původní civilizaci jsme stejně už ztratili, teď zbývá jen nastavit nové fyzikální zákony. A jsme zpátky. Vše se mění a vše je relativní. Dosti bylo keců, jedeme dál. Ještě tak dvěapůl hoďky.

22:50. Petr už chrupe po večerním dobrodružství, které zakončil sledováním semifinále MS v ragby u jednoho z domorodců. Cestu do Chiang Khongu jsme si zpestřili ještě o jednu zastávku, tentokráte u tržiště na rozbahněném plácku. Pod střechou je hlína udusána a pod plachtou se nabízejí věci možné i nemožné. Petr kupuje samolepku „Smrtelné nebezpečí“ v thajštině, zatímco jiné zákaznice si odnášejí třeba půl kilogramu právě nasbíraných kobylek. Od čerstvých ryb odhánějí prodavači mouchy igeliťákem připevněným na tyčce. S úsměvem nám vše nabízí. My si ale zbaběle odnášíme jen půl trsu banánů za 5 TBH. Dneska máme banánový den. Po chvíli pokračujeme stále ploším údolím do cíle naší dnešní cesty, kde těsně po západu slunce kotvíme v penziónku na břehu Mekongu. Jídlo (tj. večeře, snídaně a studený oběd) máme v ceně. Stejně tak je v ceně miskou splachovaná toaleta, ještěrky v pokoji a dveře pouze na petlici. Ale světlo svítí, větrák se točí a vypadá to tu čistě.

20.10.2007 sobota

9:12. Stojíme za partičkou Korejců ve frontě na výstupní razítko z Thajska - Chianglaong Immigration (klikiháky čitelné jen pro místní), kde nás za 5 TBH pustí z této fajnové zemičky. Po skvěle prospané noci pod větrákem, při které jsPodruhé se nm totálně zrochtal zápisník. Úsměv, buch buch do pasů, odejmout Departure Card a můžeme sejít k řece. Tady na nás čekají dřevěné čluny dosti nejisté konstrukce se stříškou. Nastupujeme po sedmi, bágly zapřené v nohách a nevěřícně očekáváme, že na této kocábce poplujeme celé dva dny. Po pár vteřinách se ale dozvídáme, že míříme jen na druhou stranu řeky. tam nás čeká další formální atrakce v podobě vyplnění vstupních formulářů na udělení víza. vyměňujeme 25 USD za kipy. Tady komunikace trochu vázne, Mirek chce zjistit, zda se liší kurz u menších bankovek, protože myslel, že čtyřmístná částka uvedená u okénka jsou otevírací hodiny. Petr ho ale usměrňuje s tím, že se jedná o kurz - momentálně 9500 kipů za dolar. Když vidí Mirek, že na papír k výměně musí vyplnit nejen číslo pasu, ale i zaměstnání a číslo bot, říká si, že to tady bude řízeno státem a tudíž kurz centralizovaný. K původním 15 dolarům přihazuje ještě desetidolarovku. Uředníček kývá a už sází kipy na stůl. Dává mi podepsat papír a k tomu balík peněz. Dochází mi, že drobné pod stovku nevedou. Říkám, že to chci dohromady a dostávám k podpisu přeškrtaný papír s novou částkou. Chvíli zjišťuji jaká je částka na bankovkách. Výrazně je napsáno kostrbatým písmem 90000. V druhém rohu pak arabsky 10000. Teď ještě přepočítat těch 235900 kipů co bychom měli dostat, podepsat si papír a můžeme postoupit k dalšímu okénku. Olaf mezitím vybral pasy s fotkami a vyplněnými žádostmi. Za chvíli nás už volají do přilehlé místnosti, kde máme uhradit poplatek za víza (30 USD). Petr u dveří vyčetl, že sobotní příplatek (1 USD) lze zaplatit i v kipech (5000 kipů). Dělám tak úředníkům docela zmatek, když předkládám 10000 kipů za oba. Strká mi to zpátky a pořád chce dolar. Nakonec bere 10000 kipů a chce další. Petr se ptá, co má znamenat cedulka u dveří, kde se píše 500 kipů nebo jeden dolar. Konečně nám úředník vysvětluje, že je to další poplatek za převzetí formuláře, který nám teď za těch 31 dolarů dají. Tak platíme nakonec celou částku v dolarech. U dalšího okénka berou vyplněný formulář, kde jsou stejné údaje jako v papíru na vízum. odevzdáváme papír a nic neplatíme. Asi proto, že jsme se blbě neptali, na rozdíl od doktorského. Sestupujeme k přístavu a odevzdáváme pasy. Snad se s nimi ještě sejdeme. Zatím se pouštíme do obědových balíčků připravených v hotelu. My jsme zvolili kuře s rýží a to přibalenou lžící dlabeme. Za chvíli už někdo mává pasy, a tak se jdeme nalodit. Dřevěné lavice jsou u okének obsazené. Ostatní z naší výpravy si roznáší plastové židle. Ptáme se jakéhosi Japonce, zdali si můžeme přisednou do chvíle, než bude volno jinde. Dávám se s ním do řeči a kromě jména se dozvídám i to, že cestuje sám už čtyři měsíce přes Laos, Kambodžu, Thajsko, Indii. Ukazuje mi fotku lahutské ženy a říká, že jsou velmi milí a přátelští. Naproti tomu nad Indy ohrnuje nos - říká „samý bakšiš, vlezlí, špinaví.“ Ukazuje mi na mapce území ve středu Laosu (Planina džbánů), kde je to prý velice nebezpečné a kam se chystá. Zatím s námi ale musí doplout až do Luang Prabangu. Motor naskakuje, už se asi pojede. Ale byla to jen zkouška. Naštěstí po chvíli začíná druhý pokus a my jsme vystrkáni ze sevření dalších dvou lodí. Plavba po Mekongu začíná. Kolem nás se rozprostírá úžasná krajina. Zubaté hřebeny kopců nad písečnými břehy, stráně pokryté palmami a nízkým porostem. Občas nějaká chýše, barevné loďky. Prostě něco absolutně harmonizujícího. Větřík pofukuje a my se cítíme trochu podobně jako při plavbě po Nilu. Tady ovšem není řeka vůbec regulovaná a o to je to krásnější. na písečných naplaveninách u břehů se pasou stáda buvolů, která občas vyplaší rychločlun řítící se kolem nich stokilometrovou rychostí. Na něm je unášeno pět šest pasažérů v přilbách a plovacích vestách. Sám kormidelník třímající v ruce madlo silného motoru vytaženého z nějakého náklaďáku má anatomickou přilbu. Určitě to nemůže být žádná lahoda. Navíc, když přijíždíme po chvíli k peřejím plným záludných vírů, je nám jasné, že na těch kocábkách jde skutečně o život. My máme stažené zadky i na naší lodi pro dvěstě lidí. Kapitánova choť, která mu před chvílí donesla ke kormidlu oběd, pořád pozorně sleduje dění na palubě. Asi proto, aby se všichni nenahrnuli na jednu stranu. To bychom šli ke dnu i my.

Nabízím Japonci banán, ale ten je nějaký pobledlý a ukazuje mi, že by zvracel. Chápu to tak, že mu je zle z banánů a nechápe, že je někdo může jíst (i když mi na elektronickém překladateli napsal feel fungua). Říkám si, že asi tady v Asii jsou banány jen pro zvířata. Po chvíli se ho pro jistotu ptám ještě jednou a už mi konečně dochází, že je mu špatně z plavby.

Kolem nás se začínají objevovat vápencové skály a i břehy jsou náhle skalnaté. Navíc uprostřed řeky je spousta vystouplých skal a loď kličkuje od jednoho břehu ke druhému. Nechápu jak ten kapitán bez navigace pozná, kdy má točit. Snad to ví dobře! Je třičtvrtě na pět, když Olaf přichází s hláškou, že pojedeme ještě tak dvě hodiny, čímž docela deptá ostatní cestovatele, kteří se začínají klepat zimou. Teď se můžeme usmívat pro změnu my v našich dlouhých kalhotách, ponožkách a košilích s dlouhými rukávy. Sice vypadáme mezi ostatními nezvykle, ale je to zcela účelné. Petrovi říkám, že pokud Olaf odhaduje přistání za dvě hodiny, budeme tam tak za čtvrt. Japonec začíná být taky nervózní a ptá se, kdy dojedeme do Luang Prabangu. Když mu říkám, že zítra, kouká dost vyjeveně a ptá se, zda se v Pakbengu (kde přenocujeme) dají vyměnit peníze. Jdu se zeptat Olafa a ten říká, že asi ne. Neuplynulo ani pět minut a naše loď přistává. Dávám se do řeči s dívkou z New Yorku, která je tady na cestách na šest týdnů (Petr upřesnil, že měsíců). Mezitím hledáme bágly v prachu pod podlážkami a sledujeme chatrnou lávku, kterou nám děti ze břehu opřeli o bok. Samozřejmě fotím a skupina se nám mezitím ztrácí. Jdeme po čuchu a za chvíli už vidíme Olafa s klíčem od našeho pokoje, a tak se následně zouváme před dlaždičkovanou terasou. Pokoj máme jako obvykle dole v koutě, ale je pěkný, čistý se dvěma bytelnými postelemi, s větrákem, se světlem a splachovacím záchodem. Prostě komfort, kterého bychom se zde nenadáli. Večeře je domluvena na 18:30, a tak rychle připravujeme věci, abychom ještě prošli vesnici. Dieslový agregát venku zakucká, světlo zabliká a za chvíli zhasíná. Vytahujeme čelovku a hned je nám veselo. Jdeme se provětrat (dá-li se to tak říct). Po klikaté cestě procházíme vesnicí až k posledním domkům. Už je skoro tma, všude pobíhají děti a psi, ale vypadají přátelsky. Děti se na nás smějí a nechávají se ochotně fotit. Vesnice končí a dál pokračuje lesní cesta, teda spíše jungle cesta. Stoupáme dál a váháme, zdali neodbočit po pěšině do prudkého bočního svahu, ale raději se držíme naší cesty. Vypadá to, že se za chvíli dostaneme na hřeben. Ještě zatáčka a před námi se otevírá krásný výhled do údolí. K našemu překvapení se ale současně objevuje i vila evropského vzhledu, která tady působí dosti nepatřičně. Ale místo je překrásné. Vracíme se stejnou cestou a tentokráte odbočujeme opatrně po pěšině. Nejistě zkoumáme dlouhé listy banánovníků nad našimi hlavami, zdali se po nich neline nějaký had. Tak konečně jsme v ryzí přírodě. Říkáme si, že by nebylo špatné vytáhnout moskytiéru a přespat venku, ale večeře nás láká zpět do civilizace. Vracíme se akorát, abychom usedli k zapáleným svíčkám. Objednáváme si kolu a Laobeer a pak projíždíme jídelníček. Olafova doporučení na ryby a lepivou rýži ignorujeme a volíme smažené nudle s masem, se zeleninou a navrch rýži s tuňákem. V příjemném večeru zpovídáme Zdeňku, která je geoložka, jak to vypadá s mapováním terénu. Ani mi nepřijde, že na jídlo čekáme hodinku. Už něco přinášejí a následují lehké zmatky. Petrovo jídlo asi popletli, a tak si musí ještě chvíli počkat. Ale stojí to za to. Jídlo je výborné. Olaf nás láká na slibovanou přednášku o buddhismu. Petr si jde lehnou, tak jdu s ním na pokoj. Dieselagregát zase ztichnul a žárovky začínají blikat. Po chvíli máme úplnou tmu. Petr si s čelovkou čistí zuby a já jdu hledat zbytek výpravy. Slyším je nahoře, ale cestu jaksi nenalézám. Šátrám po tmě s rukama napřaženými před sebou a dostávám se do něčího pokoje a pak bloudím temnou chodbou. Vracím se do restaurace a u baru či spíše jen pultíku s prodejem dostávám na cestu svíčku. Konečně nacházím cestu, ale svíčka mi ve větru zhasíná. Jdu si zpět připálit a dostávám uřízlou plastovou láhev do které si mám svíčku zasunout. Teď už se dvěma zakopnutími a pořádným klením vycházím nahoru. Schody byly samozřejmě hned na naší terase. Olaf zatím shrnuje historický vývoj oblasti a navazuje povídáním o buddhismu. Spíše než příjemné povídání je to ale čtení s častými zástavami. Mezitím začíná hučet znovu generátor a rozzářila se lampy. Ze světla ani z povídání moc nadšený nejsem, a tak když přichází domácí s tím, že za pár minut ztichnou generátory s konečnou platností, docela rád odcházím. Jen co najdu čelovku, světlo zhasíná. S tím samozřejmě končí účinkování i větrák. Ve světle baterky se sprchuji a za chvíli zalézám do povlaku. Noc je úplně temná a plná žabího kuňkání.

21.10.2007 neděle

V noci si hovíme potmě, čelovka přišla vhod. Mirek má budíček v 3:45 a potom poslouchá štěkání, když se kolem prosmykne nějaká ještěrka. Na ty, co máme v pokoji, ale nestačí. Kohouti začína kokrhat dlouho před úsvitem. Chvíle dřímání, při němž mám pocit, že potkáváme domorodku a ta mě z nějakého důvodu štípla do ramene - že by to byla ještěrka. Se svítáním se ozývají motory a klaksony náklaďáků v přístavu a taky soused Zdeněk. Vyrážíme do vesnice obšťastnit domorodce a obhlédnout stánky nahoře ve vsi, které jsme si večer vyhlédli. Petr trochu komplikuje situaci, když se přes hřebík naklání do koupelny a následuje trhavý zvuk. Vyšiluji nad skobou na košili. Vytahujeme nit s jehlou a Petra hned komanduju, co má dělat. Ještě, že to schytala jen košile. Navíc alespoň užijeme šití. Pár ozdobných stehů z metru nitě a můžeme běžet. Stánky jsou, jak jsme tajně doufali, otevřené. Domorodci nás vítají s úsměvem, ptáme se opět na ceny a pak nabízíme výměnu trička za limonády a jakési smaženiny. Nakonec si odnášíme jeden džus a tři smažky z kukuřice (cca 11000 kipů). U vedlejšího stánku přikupujeme ještě jeden džus a mažeme dolů. Dobíháme a hrneme se k lodi. Olafem nahlášené číslo lodi, která má být stejná jako včera, není k mání a Zdeněk na nás mává z jiné, že ta naše jela zpátky. Za chvíli tedy nasedáme i my, abychom hoďku a půl čekali u břehu za stálého přepočítávání pasažérů. Lidí i nákladu přibývá a ryska maximálního ponoru mizí hluboko pod hladinou. Lodníci vyhání Laosany z lodě ven a přesazují je na vedlejší kocábku. Na ní prochází místní prodavačka a my od ní nakupujeme pytlíky se smaženými plněnými košíčky, podle Petra brambory, na sladko - 3 za 2000 kipů. Konečně je loď totálně zaplněna. Poloviční plavidlo pojmulo co to včerejší, za další půlhodinu odrážíme od břehu a Pakbeng se nám vzdaluje. Někdo v oranžovém tričku mává - zbyla tu po nás vzpomínka...

Loď se šine mezi stále nižšími kopečky a my se houpeme ze stranu na stranu. Na mořskou nemoc naštěstí netrpíme, takže se můžeme v poklidu kochat ubíhajícími panoramaty. Na hladině se objevují mohutné trychtýře vírů. Projíždíme peřejemi, lub lodě je v zatáčkách pod vodou, ale držíme se. Zkoušíme mobil, ale signál zde dle očekávání není. Snad se mají Ola s Karlou O.K. Ze skály visí lana a na nich na tyči připevněné sítě. Zajímavý způsob rybolovu. Další a další zákruty řeky. Před námi se objevuje přístav, jehož název Petr kupodivu nezná. Přistupují další pasažéři a jedeme se houpat dál.

Prohoupali jsme se až do Luang Prabangu a těch úžasných panoramat bylo ještě dosti, stejně jako zastávek. Místo slibovaných 14 hodin je najednou půl sedmé a slunce zapadá. Těla už máme úplně zcepenělá a s úlevou vstáváme. Teď ještě vydolovat bágly. Jeden máme vepředu a druhý vzadu. Trochu se ve tmě strkáme, vystupujeme a stoupáme dál. Fotím a najednou před sebou nikoho nevidím. Zvyšuji tempo. Těsně před silnicí mě dohání Petr, že všichni čekají dole. Tak zpátky dolů. Zmatky kolem tuk-tuků, konečně nasedáme. Já k řidiči. Sto metrů za roh, pak za druhý a jsme tam. Dělají z nás úplné trotly. vybíhám potmě kolem auta dozadu, abych sundal bágly, když tu najednou jsem o jednu nohu kratší. Ta mi totiž končí v kanalizaci. Dekl se propadl či ho někdo odnesl. Odnese to naštěsí jen ponožka a sandála. Takže úplná sranda. Na pokoji má Petr jinou srandu na záchodě, takže skupinu nestíháme. Domlouváme se, že půjdeme na trh sami. Po čtvrthodině vyrážíme a okukujeme bohatou nabídku látek, šátků, lampiónů a hlavně misek s všelijakými pokrmy, opečené ryby či pečené hady, vypasené krysy a kuřata. Pro Petra bereme suchou bagetu a Mirek to doplňuje o smaženou rýži a talíř s vlastním výběrem. Holčička otírá talíř vlhkou žínkou a pak si statečně nakládám špagety, nudle, ananas (trochu nakvašený), okurky a hlavně horké fazolky. K tomu si beru z krabice na stole dvě hůlky, které před chvílí někdo odložil a s kamennou tváří se dávám do jídla. Po návratu na pokoj přemýšlím, zda nám budou ty preparáty proti průjmu stačit. Tak uvidíme ráno. Zatím kromě smradu žádné následky nepozoruji. Sepsali jsme ještě pohled pro holky a jdeme na kutě. Tady je to pěkně čistý pokoj s poličkami, se sprchou a hlavně s větrákem. Dobrou noc.

Tak za pět minut bude místní pondělí. Prádlo je vypráno, baterky se dobíjejí. Zítra máme vyrazit k vodopádům jako náhradu za svatyni ve skále, kterou jsme minuli při plavbě. Údajně se tam zastavuje s rychlolodí, která už údajně nejezdí, protože údajně by se nám to stejně nelíbilo. Olafovi tedy nezávidím. I když je docela otrlý, ještě takovéhle tři týdny improvizací a může se půl roku léčit. Odkládám na zem peřiny povlečené v osymbolizovaných povlečeních. Na chodbě visí seznam vlády a všech zasloužilých soudruhů rudé hvězdy. Tady dráhu socialismu jen tak opouštět nechtějí. Asi ví proč. Možná to pochopíme, až si pustíme cédéčka donesená z trhu.

22.10.2007 pondělí

Těsně po půlnoci jdu konečně na kutě. Ale nebude to tak jednoduché. Je 0:36 a máme za sebou atrakci s Petrovo omdléváním. Asi jsem ho vyplašil ze spánku, prudce vstal a už se mi klátil do náruče se slovy: „Mně je špatně...!“ Pokládám ho na dlaždice a zahajuji průplesk. Očka po chvíli zamrkají a barva se vrací do tváří. Zato já teď mám srdce až v krku. No, pocit nic moc. Ale už zase chrupe a já půjdu za chvíli taky. Ještě jeden budíček ze sna. To není volání osamělého mnicha nýbrž Petr. Napopáté se probírám a pomáhám Petrovi na záchod. Přidávám mu živočišné uhlí a jdeme něco dospat. Ráno se stejně sám probírám v půl sedmé. Vyrážím pro bagety a pití. Sám si dávám plněnou na rohu. Uvnitř je zřejmě nějaká uzená ryba s okurkou, vše zalité kořeněnou omáčkou. Ale je to výborné. Petra nechávám pro jistotu spát dál, s léky na dosah.

Osaměle se přidávám ke skupině, nasedáme a vyjíždíme ven z města k vodopádům. Po takových patnácti kilometrech na otevřeném tuk-tuku v docela chladném ránu vysedáme u řeky, kde se Olaf snaží usmlouvat něco na převoznících. Nakonec platí za dvě lodě a jede se. vysedáme za dvěma zákruty a přecházíme k pokladně národního parku. O něco nás pokrátí a můžeme obdivovat skvělou přírodu. Dominantu tvoří vápencové kaskády, po nichž se řítí tuny vody. Ve střední části je vytvořen bazén, čehož neprodleně využívám. Sluníčko už zase vykouklo a rychle mě suší. Po chvíli už spěchám za ostatními v domnění, že už za chvíli bude dohodnutých jedenáct. Sleduji, že se Valja jen tak poflakuje u břehu, a tak kroužím poklusem kolem. Až po chvíli mi dochází, že jsem špatně připočetl hodiny a že je teprve deset a už jdu volnou chůzí vzhůru. Po průlezu rozsedlinou se dostávám vysoko nad vodopády a opatrně sestupuji přímo do divoké přírody. V průhledech mezi palmovými listy se objevují další stupně vodopádů a na pěšině se občas kroutí obrovské stonožky. Kopeček zpátky mě pěkně rozehřívá, takže si s radostí dávám ve vodě repete. Jen co se obléknu, přichází stádo slonů a využívá vedlejší stupeň ke své koupeli. Viditelně z toho mají ještě větší radost než já. Jako přídavek přichází mezi stromy stádo buvolů.

Petr se zatím hezky prospal, vyřídil poštu a už čeká oblečený na další vývoj. Dáváme dohromady věci a pomalou chůzí vyrážíme k muzeu s precizně udržovaným parkem. Ve dvě máme sraz s Olafem kousek opodál. Ještě vyřídit internet a pak můžeme se skupinou jít napodruhé do parku. Sedíme ve stínu, pařák jako blázen, zbytek jde obdivovat interiér muzea. Za chvíli se máme sejít a pokračovat. Když se z chvíle vyklube hodina, jdeme pokračovat raději sami. Navštěvujeme přilehlý klášter, kde konečně zafungují ISIC karty. Mniši vytvářejí kostru jakéhosi plavidla. Obdobné pokusy se později objevují i u pokladny na vyhlídku. Teď nás ale obklopila skupinka neodbytných dětí a my si z nich vybíráme krátce sestřihnutého klučinu, od kterého si postupně vybíráme jednu cetku za druhou a k tomu si ho fotíme. Svojí jednostraností jsme si rozhněvali ostatní prodavače a ti se s námi loučí vyplaženými jazyky. Schodištěm ve stráni začínáme stoupat k vrcholku, kde očekáváme kromě dalšího chrámu hlavně kruhový rozhled. Po chvíli procházíme kolem našeho klučiny, tentokráte s mámou. Odmítám další nákupy a trapně ho hladím po vlasech. Máma i kluk úplně ztuhnou. Úplně jsem zapomněl, že tady se dotek hlavy považuje za pokárání, které odebírá danému část karmy. U pokladny znovu nasazujeme ISIC-ITIC. Babky se tváří rozpačitě, ale pouští nás dál. Vyhlídka je úžasná, navíc se do údolí občas snese letadlo pozadí mohutných kopců. Při sestupu potkáváme docela uběhaný zbytek. Váhání, zda se vrátit na západ slunce na vrchol nakonec nakonec ponecháváme nevyslyšeno. Obhlížíme jeskyni, kde Buddha zanechal otisk své stopy - skoro dvoumetrovou a sestupujeme k řece.

V poklidné restauraci nad Mekongem večeříme v houstnoucí tmě. Dáváme si lepivou rýži s pálivou omáčkou, dušenou rýži a smaženou rýži s hovězím masem. Mňam, mňam! Bez repelentů sedíme v kraťasech těsně u břehu, popíjíme pivo-limo a přemýšlíme jak moc riskujeme svoje zdraví. To se teprve ukáže. Plni sil vyrážíme nakupovat a finance vůbec nešetříme. Na pokoj se vracíme až kolem osmé v úplné tmě. Pěkně jsme si zasmlouvali, tak teď jen, aby se to vešlo do batohů. Nakonec všechno úspěšně poskládáme a zaleháváme před zítřejším přesunem. Čeká nás pětset kilometrů busem do hlavního města Laosu. Dobrou noc.

23.10.2007 úterý

Budím se zase kolem třetí a dobrou hodinku relaxuji, než se mi daří znovu zabrat. Stejně se ale budím v 5:30 před budíkem. Do sedmi stihneme ještě usmlouvat bagety a nahodit bágly na tuk-tuk. Po chvíli jsme přemístěni na autobusové nádraží, kde si po naložení zavazadel počkáme dobrou půlhodinku na odjezd. Ale ani ten není úplně jednoduchý, protože se potkaly místenky Valji s doktorem s místenkami dvou místních. Nakonec to řeší řidič smírem a můžeme do hor. Jedna zatáčka střídá v mlhavém ránu druhou a na mě se hrne proud Zdeňkovin. Docela dojemné povídání, až do chvíle než se dozvím, že to samé valil včera do Olafa, předevčírem do Luboše, popozítří do jakýchsi turistek... Raději nasazuji sluchátka a pozoruji krajinu, která se po obědě začíná proměňovat. Nejprve projíždíme krasovou oblast Vang Vieng, která posléze přechází v zaprášenou nezáživnou placku kolem Vientiane. Vzpomínám na načinčané pionýrky mířící v Luang Prabangu do školy a pozoruji cvrkot ve „velkoměstě.“ Na nádraží Olaf sjednává tuk-tuk tak-tak rozměrů. Bágly nám šofér skládá na zadní schůdky a jede se.

Večer máme společný jen pěší vycházku k trhům u Mekongu, evidentně určené pro zahraniční turisty. Celý břeh je obšancovaný policajty a vojáky se samopaly. Prostě taková diktatura proletariátu. Dáváme různé dobroty, vyptáváme se na místní zvyky, nakupujeme učebnici angličtiny pro malé Laosany a míříme zpátky do hotelu. Tady jsme si vydupali pokoj s klimatizací. Tím pádem jsme dostali skvělé apartmá v posledním patře se dvěma letišti a terasou. Výhled na půl města nás těší až do rána. Přemýšlíme co vše jsme na trhu testovali - nejprve palačinky (těsto na slabo na plátu, na to klepnout vejce, našlehat, asmažit, zabalit a pak ochutit a pořádně ocukrovat), vypečená stehno sevřené mezi dvěma dřívky, masové kuličky na špejli, krysí tyčky. Trochu vzruchu zajistilo házení lavorem na cíl, pak tahanice o sešitové učebnice, test vracení lahví (pokud se kupuje další plná lahev, je sleva za lahev 1000 kipů), instruktáž od policajtů, jak chodit na červenou , instruktáž od kolemjdoucích, proč nenosit v ruce otevřenou láhev, test internetu a čtečky karet,... A spíme a spíme.

24.10.2007 středa

Ranní slunce za prosklenou stěnou nás vítá do nového dne. Dne, kdy se rozloučíme s Vientiane a překročíme, či spíše přeletíme, hornaté hranice oddělující Laos od přímořského Vietnamu. Zatím tlačíme suchou bagetu a čeká nás skoro celý laoský den. Bágly necháváme na recepci a nasedáme do minivanu pro devět. Nakonec nás cestuje všech patnáct a za chvíli zastavujeme u That Luang. Novodobě opravený komplex připomíná barevným provedením a kompozicí spíše matějskou pouť, ale fotí se dobře.

Pokračujeme k Vítěznému oblouku, kterým Francouzi zanechali nesmazatelný otisk v této zemi. Počkáme, až se výprava pokochá výhledem a pak se odpojujeme od skupiny. Sami míříme do věže. Tady průkazky nefungují a my měníme ne moc výhodně pár dolarů. Pro změnu zase trochu výhodněji nakupujeme, ale jak se ukáže na Morning Marketu i to bylo nevýhodné. Fakticky jde o pár korun, ale tady to jsou tisíce. Prohřátým poledním asfaltem se prokousáváme k Morning Marketu, ale nejprve kotvíme v jiném marketu, tentokráte látkovém. Prodavačka u brýlí mi vytipuje jedny brýle (poté co mě omrkne) se slovy Mekbet. Moc se mi líbí, ale když mě zarazí to, že nemají pouzdro dle mého gusta, hned mám výmluvu a odmítám. Ještě při odletu mě to mrzí. Těch osm dolarů by za ně určitě stálo. Na oběd stoupáme do třetího patra obchoďáku alá Kotva. Za 20000 kupujeme kupóny a dáváme si dva pořádné obědy.

Z ranního trhu pokračujeme dál až na nábřeží. Stánky, které včera večer hýřily aktivitou, jsou teď ztichlé. Jen občas u nich stojí aktivní prodavači. Prosmýkneme se mezi souvislou řadou, abychom spatřili Mekong. Ale období dešťů skončilo a před námi je neorané rýžové pole. Každá sazenička pečlivě zatlačená ručně do země. S mírnými obavami ho přecházíme a dostáváme se až k současnému břehu. Parné dusno násobí mazlavý pocit, který máme z hnědě zbarvené hladiny. Tento veletok budeme mít možnost pozorovat ještě několikrát. Teď je ale čas na návrat do hotelu. Při zpáteční cestě si všímáme otevřené kanceláře Vietnamských aeroliní. Zkoušíme zabukovat sedadla pro náš let, ale to lze prý až při check-in. Zjišťujeme tedy alespoň typ letadla a odnášíme si jeho plánek. Petr usoudí, že musí jít o vrtulák, a tím pak děsíme celou skupinu.

Přejíždíme na letiště a hned se hrneme k přepážkám, abychom si zabukovali naše vysněná sedadla. Vyvoláváme další chaos, když z místní informační cedule (kterou aktualizovali naposledy asi předloni) vyčteme, že náš let je zpožděn o dvě hodiny a že letíme jiným typem. Jdeme prudit k přepážkám a zjišťujeme, že žádné změny nejsou. Tak už jen zaplatit odletovou taxu 20 USD a vyčekat otevření vchodu na letištní plochu. V zapadajícím slunci nastupujeme do proudového Fokkeru 70. Mirek se opožďuje focením a po nastoupení míří dozadu za Petrem. Hned na něm vidí, že je cosi v nepořádku. Následně je v nepořádku i krevní tlak Mirka, o kterého se pokouší mrtvice s infarktem zároveň. Dost nevybíravě si ulevuje a snaží se zkrotit své emoce. Turbíny naštěstí už hučí. Vzhledem k tomu, že sedíme přímo na jedné z nich, nikdo nás alespoň neslyší. Výhled je jaksi bez výhledu, ale poté co se odlepíme od země a pod námi se vytvoří mlžný příkrov, který chvatem temní, Mirek se zklidňuje. Po chvíli si říkáme, že na focení je naše místo úplně ideální, protože nic jiného než turbína a křídlo stejně nejde fotit. Už za úplné tmy dostáváme svačinku, v níž je něco jako paštika v aluminiu. Ale není to paštika, je to půldecka vody. Po čtyřiceti minutách přistáváme s desetiminutovým předstihem. Z letištní plochy nás odváží autobus a čeká nás imigrační kontrola. Po ní se můžeme posunout do mikrobusů, v nichž míříme po moderní dálnici do středu Hanoje.

Vjíždíme do centra a provoz se zpomaluje. Kolem projíždějí tisíce motorek, záhadně se vzájemně proplétajících. My jsme ovšem v taxíku a ten má téměř absolutní přednost. Bez výraznějšího zpomalení projíždíme až k našemu hotelu. Zde nás čeká stylově zařízený pokoj s ohromnou dvoupostelí, na stropě se houpe křišťálový lustr. Připadáme si jako nějací nechutní zazobanci (a nejsme snad?) a rychle vybalujeme. Se skupinou vycházíme do přelidněných a hlavně přemotorkovaných ulic. Přecházení není žádný jednoduchý úkol a až po několika dnech získáme dostatečný klid, abychom mohli plynule přejít. Trik spočívá v tom, že člověk musí volnou chůzí vstoupit do proudu dopravy a pokračovat přímým nezměněným tempem na druhou stranu, zatímco ho motorky objíždějí ze všech stran. Vietnamci jsou na dvou kolech učinění akrobaté. Naše skupina končí v jedné z garáží přeměněných na restauraci a my pokračujeme dál. Parkujeme o několik rohů dál a při sledování fotbalové Ligy mistrů večeříme první vietnamské jídlo. Obsluha baru si ho nechá připravit u stánku přes ulici. Takže příště zajdeme raději ke zdroji.

25.10.2007 čtvrtek

Ráno po snídani nás přesunuje trojice taxíků o pár bloků dál. Mirek se nechá zabouchnout s bágly v kufru, ale i tak má pěkný výhled. Celé město se podobá ohromnému mraveništi a ulice připomínají přeplněná řečiště. Všichni a všechno je v pohybu. Motocykl je zde univerzální dopravní prostředek a my na vlastní oči vidíme, co vše je schopen převážet.

Postupujeme přes park k obrovské, bělostně čisté budově Ho-či-minova muzea. Nejprve chvíli relaxujeme na trávníku vedle průčelí a pak jdeme zkontrolovat i expozice. Vše je naladěno v duchu muzea MDH, tedy mezinárodního dělnického hnutí. Chvíli obhlížíme umně zakomponované věže tanků mezi dřevěnými rikša vozíky, pak přecházíme do labyrintu zrcadel. Tady na nás hledí rudé dějiny v podobě MEL, tedy Marx, Engels a Lenin (že by se ten Lem nechal přejmenovat?). Ani sochu strýčka Ho v životní velikosti nevynecháme, a tak můžeme odkráčet na sluncem zalité prostranství před vchodem. Po pár metrech vcházíme do zcela odlišného prostředí. Tím je jedna z nejstarších památek Vietnamu – Pagoda jednoho sloupu, pocházející z 11. století. V náboženském svatostánku se pálí svazky obětních vonných tyček a modlí se zde konfuciánští mniši. Po chvíli uvolnění pokračujeme směrem k Ho-či-minově mauzoleu, které se momentálně opravuje, včetně balzamovaného vůdce. Ten údajně odcestoval do Moskvy na reparát, ale moc nás to nemrzí, protože mumie jsou stejně nejlepší v klatovské kostnici. Pokračujeme dále a sžíváme se s místní dopravou. Motocykly i kola jsou plně vytíženy a mezi nimi se proplétají trhovkyně, které si přenášejí zboží ve dvou koších zavěšených na ráhně. Prodavačky bagette zase nosí svůj koš na hlavě.

Přicházíme k nejstarší vietnamské univerzitě, Chrámu písemnictví, a u vchodu si kupujeme učebnici vietnamštiny. Petr bude mít až do Saigonu o zábavu postaráno. Uvnitř památníku, konfuciánsky laděného, procházíme kolem upravených trávníků a jezírek třemi za sebou řazenými částmi. V poslední se pak nachází pamětní desky všech úspěšných doktorandů zdejší univerzity. V budovách jsou umístěny stánky s pohledy a suvenýry. Nabízejí špičkové pohledy za jasně nejnižší ceny ve městě. Bohužel jsme se nechali zlákat dopoledne u prvního stánku a teď jen doplňujeme zásoby.

Prohlídka je za námi a je čas na pořádný oběd. Okukujeme stánky a u jednoho parkujeme. Už je dost dlouho, ale ještě se tu pro nás něco najde. Ukazujeme na maso a brambory a nedochází nám, že automaticky je doplněna rýže. Tak to máme se dvěma přílohami. Zatímco se cpeme, servírky umývají na chodníku v lavorech nádobí a skládají ho před námi do koše. Co tě nezlomí, to tě posílí! Po obědě je žízeň a my se zastavujeme v dalším výklenku, sloužícím jako nálevna, a testujeme dvě trojky točeného Bia Hoi Ha Noi po 4000 VDN. Při kurzu 16000 za dolar to není opravdu moc. Petr zůstává ale raději u vody. Pokračujeme přes tržnici s jídlem. Koše všeho možného lákají k ochutnání. Přestože při chůzi pozorujeme stánky, musíme být pořád ve střehu. Náš nečekaný pohyb by mohl skončit pod koly některé z milónů motorek. Po cestě se zastavujeme v univerzitní knihovně, kam jsme vpuštěni po předložení ISIC karet. Mají tu ale jenom intranet, takže za chvíli jsme zase venku. Před vchodem nás odchytává jakýsi aktivista s podpisovou akcí za práva místních studentů.

Jsme už jen kousek od jezera Hoan Kiem, uprostřed něhož se nachází další svatostánek. Můstek k němu vede z opačného břehu, takže pochodujeme parkem skoro dva kilometry. Přitom můžeme pozorovat odlesk Želví věže tyčící se na ostrůvku uprostřed jezera a jako kulisu socialistickou architekturu na druhé straně. Po Mostě vycházejícího slunce přicházíme k památníku a pozorujeme lidi pálící svazky bankovek v roztopené peci. Už jsme byli poučeni, že to jsou jen fiktivní peníze, které lze koupit v balíčku za pár dongů a které se používají k symbolické oběti. Konfuciáni si tak zřejmě chtějí získat odpuštění za to, že jsou takoví obchodníci. Moc to nechápem, ale ještě méně chápeme hru podobnou go a šachům zároveň, kterou hraje v ústraní dvojice staříků. Před večeří se vracíme do hotelu ulicemi jednotlivých cechů. Takže jedna je plná batohů, další bot, třetí zase železa.

Druhá noc v Hanoi je určena k testování místního piva. V osm večer se scházíme v hale hotelu a pod Olafovým vedením míříme do blízké nálevny. Petr zatím hlídá pokoj a při sledování fotbalu sepisuje poznámky z cest. Usedáme kolem sražených stolů a testujeme zdejší mok. Za 3000 VDN tu točí třídecku docela slušného piva. Je ovšem potřeba udržovat svižné tempo, protože v deset už mají konečnou. Pakujeme se do hotelu a teď už bez Olafa končíme ve vedlejší garáži. Tady prodává jakási rodinka lahváče. Tatík mluví docela obstojně česky a vysvětluje, jak to tady chodí. Když ve 23:00 přijíždějí policejní hlídky s tlampačem, nemusí nám už nic víc vysvětlovat. Nechceme mu dělat potíže, a tak jdeme spát. Petr spokojeně oddychuje v příjemném klimatu, v hotelu je klid. Přemýšlím o násilně umrtvené zábavě, zatímco dávám dobíjet baterky. To mě asi přiměje k tomu, abych šel nasát něco z energie nočního velkoměsta i já. Vyrážím z hotelu a mířím k jezeru. Po cestě potkávám kroužící auta policejních hlídek. Teď se nemusím při přecházení ani rozhlížet, protože kromě polišů tu není živé duše. Až u jezera narážím na tříčlenou partu skloněnou nad kalíšky pálivého moku. Ptám se jich, proč ti policajti tak prudí a jak to berou. Zvou mě do kroužku. Lámanou angličtinou diskutujeme nad rýžovicí. Žvýkám kousky ryby a dozvídám se něco málo o životě obyčejných Vietnamců. Nevím kolik času uteklo, ale ponechávám je vlastnímu osudu. Oni musí ještě chvíli zapíjet loučení se svobodou, která pro jednoho z nich zdánlivě skončí zítřejší svatbou. Na jeho počest čeřím skelnou hladinu jezera mohutným obloukem. S prázdným měchýřem obcházím jezero a zastavuji se na druhé straně v komplexu, kde blikají neony a duní hudební tóny. Usedám a hned ke mně přisedá „majitel“ vexláckého vzhledu. U několika dalších stolů sedí pár spřízněných polišů. Na můj dotaz, jak je možné, že všude musí být klid a tady je otevřeno, odpovídá tajemným a neurčitým ubezpečením, že je to zcela v pořádku a že se tady můžu bavit celou noc. Kromě šortek a trička mám v kapse pouze klíče od hotelu, a tak s klidem pokračuji, že nestojím o to bavit se sám. Hned se nabízí, že sežene tolik dívek, kolik si řeknu. Nevím co ho odradilo víc, zdali to, že jsem mu na jeho nabídku sdělil, že mi stačí jedna žena vlastní a o nějaké kurvičky nemám zájem, nebo že jsem se zároveň rozhlédl kolem, napočítal mu poliše u okolních stolů a sdělil, že by to musela být skvělá zábava za policejní asistence. Dost možná to ale byla informace, že kromě klíčů nic nemám. Hodně zamračeně se zvednul a požádal mě, abych opustil jeho podnik. „Čirou náhodou“ se u vrátek objevily čerstvé policejní posily a uvolnily mi jedinou cestu, a to cestu ven. S oddechnutím jsem si odplivnul nad těmi sráči a pokračoval dál. Nedošel jsem daleko. Před starobylým domem tady seděli dva maníci, jak se ukázalo o něco starší než já, a meditovali pod zářivým úplňkem měsíce. Pokládám znovu dotaz, jak se jim líbí policejní zavírací hodina a jsem pozván k šálku čaje. Usedám k nim na zem do své oblíbené pozice. Řeč přijde na víru a na příklad Ho-Či-Mina. Cítí to jednoduše - víra je v srdci a to žije, policejní násilí nic nezmění. Tak v tomhle si rozumíme. Jeden z přísedících mizí a já chápu, že je čas jít. Srdečně se loučím a děkuji za čaj. Loudám se dál a zastavuji opodál u popíjející čtyřky. Zvou mě do kroužku, nalévají vodku a zahajují standardní konverzaci. Ta se ale příliš často stáčí na to, která že z dívek se mi líbí víc. Po odpovědi, že jsem si už jednu dívku dávno vybral a ta mi úplně stačí, se na sebe znuděně podívají a po chvíli dávají najevo, že budou muset popojít. Těžce se zvedám a odcházím. Pro zachování symetrie přidávám další porci tekutiny do jezera. To je akorát tak výkon, který jsem teď schopen zvládnout. Usedám na lavičku a za chvíli už spokojeně pochrupuji v horizontální poloze.

26.10.2007 pátek

Najednou slyším hudbu a rázné ha-ho-hu ozývající se z tlampačů. Nechápu co se to děje a otevírám oči. Už je ráno a kolem mě se „v rytmu hudby“ protahují jacísi nadšenci. Rozcvička řízená socialistickým státem trochu připomíná budovatelské nadšení v padesátých létech u nás. Zvedám se docela svižně (že by se to nadšení šířilo prostorem?) a nabírám směr k hotelu. Klíč ždímám v kapse a usazuji své nejisté pocity na únosnou mez. V duchu se musím smát, stejně jako jsem se řezal v noci, když jsem jim močil do jezera. Teď zastavuji u stromku, ale než ho stačím svlažit, přibíhá jakýsi příčinlivý Vietnamec s holí a se slovy „huš, huš“ mě odhání pryč. Nechávám to tedy na potom a jdu dál. Trh se začíná právě probouzet, na pulty nahazují ryby, maso a další pochoutky a já mám co dělat, abych jim tam něco nepřidal. Ty ryby, které jsem včera žvýkal k vodce a namáčel do jakési omáčky, cítím opravdu všude (a bude to tak ještě mnoho dní, možná let...). Jdu po paměti a zdá se mi, že kráčím už nějak dlouho. Rozhlížím se a raději se ptám dvou energicky vypadajících turistů, zda neví kudy kam a ukazuji jim klíč od pokoje. Spolu se mnou zkoumají, kde je na přívěsku název ulice, pak kouknou do mapy a chlapík povídá ženě „Myslíš, že je to tahle?“ hezky po moravsku. S úsměvem odpovídám také česky. Jsme ve správné ulici, akorát asi o kousek dál. Podle čísel se mnou jdou zpět na křižovatku. Ptají se, jaká byla noc. Trochu divoká, ale skvělá. Konečně vcházím do hotelu a snažím se držet zdi. Odemykám pokoj pět minut před nastaveným budíkem. Petr se probírá a já rozdýchávám. Je čas na snídani a tu si nenecháme rozhodně ujít. Ostatní se vyptávají, co je se mnou, tak jim postupně líčím noc. Po snídani se doktor Mirek vrací z krámu a hlásí, že potkal nějaké Moraváky a ti mu říkali, že už je dneska druhý Čech, na kterého narazili. Odpověděl jim se smíchem, že to byl kolega ze zájezdu...

Teď je ale třeba sbalit a autobusem se nechat přenést do přístaviště u zátoky Ha Long. Rudou řeku přejíždíme po mostě, který projektoval sám Gustav Eiffel. Pokračujeme podél pobřeží až do městečka Hong Gai, kde se po chvíli okounění naloďujeme na jednu ze stovek lodí, kotvících na nábřeží. čeká nás přivítání v podobě úsměvů a osvěžujícího nápoje. Osídlujeme kajutu a míříme na palubu. vyplutí z přístavu si samozřejmě nechceme nechat ujít. Pevnina se vzdaluje a my jsme zváni na oběd. Scházíme z horní paluby a usazujeme se u stolů. Zanedlouho přináší číšník napařené smotané utěrky a pak už následuje obědové menu. Pro každou pětici je přichystána ryba, talíře plné zeleniny, krevet, smažených těstovin, hranolků, tofu, různých mixů, ovoce a k tomu samozřejmě velká mísa rýže. Spokojeně dojídáme a jdeme prověřit okolí z horní paluby. Z mlžného oparu se začínají vynořovat krasové útvary činící tuto oblast tak typickou. Panoramata z moře vyčnívajících skal vypadají v oranžovějícím slunci naprosto mysteriózně. Zatímco se zvedá chladivý vítr, diskutujeme o jeskyních, které jsou tu uvnitř snad všech vápencových útvarů. Za pár minut už kotvíme mezi dvěma pořádnými trčáky. V jednom se nachází světově proslulá jeskyně Thien Cung, objevená náhodně rybářem v roce 1994, a následně zapsaná do seznamu UNESCO. V rámci plavby máme zahrnut i vstup a stoupáme k otvoru ve skále, kde prohlídka začíná. Procházíme labyrintem barevně nasvícených stalagnitů, stalaktitů i stalagnátů měřících několik desítek metrů. Strop jeskyně se ztrácí v temnotě a my můžeme jen odhadovat velikost prostoru, který by jistě pojmul několik mrakodrapů. Vycházíme znovu na denní světlo a pokračujeme k další, méně zprofanované, jeskyni Dan Go. O tom, že byla objevena již dávno, svědčí množství čínských znaků rozesetých po stěnách a ve vápenci prošlapané cestičky.

Naše džunka Duy Tan nás již netrpělivě očekává a za chvíli s námi proplouvá mezi desítkami skalisek vynořujících se z moře. Slunce se kloní k západu a barví vše do ruda. Před námi se začíná zvětšovat jedna ze skal, u níž vidíme písečnou pláž. Tak tady by se hezky koupalo! Za zátočinou se objevuje přístav a naše loď opět kotví. Takže koupání bude a ještě navíc v zapadajícím slunci. Co víc si přát! Voda je jako kafíčko a my mocnými tempy rozhrnujeme jemné vlnky. Před večeří, která bude následovat, je to příjemné osvěžení. Pocit ještě vylepšujeme sprchou na lodi, a pak už se rozvalujeme u plných stolů. Loď se zvolna pohupuje na vlnách a v posledních záblescích světla se objevují temné obrysy skalisek. Po večeři ještě dlouho sedíme a rozjímáme a pak se přesunujeme do kajuty. Petr jde sepisovat poznámky a studovat průvodce, zatímco já mířím na palubu. Tady v poklidu pozoruji hvězdy, zatímco ke mně doléhá hovor ostatních pasažérů. Po chvíli se k nim přidávám a dlouho do noci poslouchám názory a pocity ostatních. Paluba se postupně vyprazdňuje a Valja baví zbytek vyprávěním o nebezpečné žraločici, která krouží někde poblíž a číhá na svoji kořist. Jeden by mu uvěřil, ale dochází mu pitivo a s tím evidentně i nit vyprávění. Odebírá se do kuchyně zjistit, jak vypadají zásoby, ale červené už došlo. Kotvíme svázáni s další lodí uprostřed skalisek, a tak pojímám nápad prověřit stav vedlejší lodi. Přehupuji se přes hrazení a ocitám se v nepřátelském teritoriu. Plížím se podél stěn a nakukuji do kuchyně, jakéžeto zásoby zůstali zde. Osádka lodi pravidelně odfukuje, ale asi obhlížím stav lednice moc dlouho, a tak se za mnou ozývají kroky a nesrozumitelné štěbetání. Vysvětluji, že na naší lodi došli zásoby, ale nějak to nebere. Objevuje se záchrana v podobě Valji, který si nechává vnutit jinou nabídku. Předtím než opustíme loď, jdu se podívat na horní palubu. Pokus o přeskok raději zamítám a vracím se stejnou cestou na naši loď. Tady jen mávnu na protestující personál a jdu se naposledy rozhlédnout po noční obloze. Nápad na noční koupání necháváme odvážnějším. Je právě tak čas jít spát.

27.10.2007 sobota

Po koupeli mezi skalami se rozjíždíme zpět k pevnině. Další etapa končí. Ráno jsem si řekl - proč ne - a po včerejším hecování od Olafa hupsnul z lodi do vody. Koupel byla skvělá, ale trochu ji kalila obava z potvor pod jemnými vlnkami. Pár set metrů stačí k ukojení ješitnosti. Vracím se k lodi a šplhám po laně. I když to jsou tak dva metry, mám co dělat, abych je překonal. Naštěstí jsou tu pneu na přistávání, a tak do jedné nasedám. Skoro je už vyhráno, ale jsem stále pod hranou přídě. Valja mi naštěstí přispěchal na pomoc a podanou rukou mě vytahuje na palubu. Po chvíli na mě kdosi hýká z druhé lodi a vysvětluje, že tady se koupat nesmí, že je to nebezpečné. To už se objevuje Olaf, který včera hecoval. Nakonec z něj vypadne, že se tady nikdy nekoupal. Ale asi si vymýšlí, protože za chvíli vytáhne z posádky schůdky a vyráží s Valjou na koupačku. Po snídani je čas se sbalit, popojet, dát ještě jednu koupel a vrátit se na břeh. Na horní palubě lodi se mezitím seznamujeme s partou Angličanů, která se tu s námi veze na pevninu. Petr mi sděluje, že je poslední šance vyzkoušet provazový žebřík. Šplhám po stále se zužujících stupních až jsem na samém vrcholu stožáru. Z ok vyprošťuji třepotající se vlajku a zdravím Petra na palubě. Sice někteří přítomní by spíše očekávali volání „Země na obzoru,“ či podobně, ale já raději vracím nenápadně vlajku zpět a vracím se dolů právě včas na přistání. Někteří z členů naší výpravy ještě druhý den diskutují, zdali je to běžný zvyk sundavat před přistáním vlajku a proč se to těm Vietnamcům u nás nepodařilo. Raději jim jejich iluze nerozmlouvám. Na břehu nás čeká v restauraci ještě oběd a po něm ujíždíme busem zpět do Hanoje. Na poště nakupujeme pohledy a pak se jdeme rozloučit s jezerem Hvan Kiem. Máme právě tak čas, abychom na břehu napsali pár pohledů a zavzpomínali tak na vzdálený a přitom blízký domov. Za chvíli nás čeká vlak do Hue. Tak dobrou noc.

28.10.2007 neděle

Uklidňující klepání kol a medové houpání nás veze do Hue. Noc se vyvinula vcelku příjemně a my strávili několik počátečních hodin jízdy v uličce vlaku. Zatímco přicházely jednotlivé dávky zásob, probírali jsme zákruty života. To už Petr se Zdeňkou chrupali v šestimístném kupé. Valja bavil nejenom nás, ale i všechen procházející personál a pasažéry. Kolem jedenácté zavládla poklidná noc. Při svítání v půl šesté mám za sebou už půlhodinové protahování. Ještě chvíli se kolébáme až jsme se kolem rovných rýžových polí dohoupali do Hue. Tenhle noční přejezd pro mne znamenal zlom v celém zájezdu. Kontinuita cesty se mi úplně ztratila, navíc v Hue bylo tak o 20°C více než na severu (to se mi samozřejmě jen zdálo), skončilo období sucha (asi proto, že jsem vzdychal, že ty deštníky táhneme zbytečně), dostali jsme se do druhé poloviny zájezdu a ještě k tomu nás čekala poněkud monotónní rovinatá krajina vietnamského pobřeží. Po ubytování, které probíhá na etapy, vyrážíme na objížďku císařských hrobek ležících mezi zákruty Parfémové řeky. Tady vládne turistický bussiness, takže přestože je Hue v UNESCO Heritage, s ISIC není žádná šance. Platíme silně nevýhodně 2x55000 VDN v dolarech a procházíme rozsáhlým komplexem Lang Vua Tu Duc (mauzoleum císaře Tu Duc, 1848-1883), v němž se pod borovými korunami schovávají typické cihlové stavby. Poklid dotváří nehybné vodní plochy, kolem nichž se proplétají pěšiny. Na další komplex hrobek císaře Khai Dinh máme jen půl hodiny, a tak raději odpočíváme ve stínu a při nákupu krásně vychlazené koly měníme peníze. Máme ještě dost času nafotit mohutná schodiště a průčelí, což je zde podstatná část toho, co lze vidět. Třetí komplex, který je nejrozsáhlejší, nevynecháváme a během půldruhé hodiny ho celý prošmejdíme. Císař Minh Mang si ho nechal vybudovat v letech 1841-1843. Přejíždíme a řidič zastavuje na povinné nákupy. Jakási košťata spletená z vonných tyček i klobouky ponecháváme bez povšimnutí a pokračujeme na společný oběd. My si dáváme od skupiny oraz a obcházíme okolí našeho hotelu, vyměňujeme peníze a v poklidu obědváme v tiché restauraci. Přesto ještě čtvrthodinku čekáme, než naše výprava dožvýká liknavě přinášené porce.

Odpolední program zahajuje prohlídka kláštera s dominantní sedmistupňovou (viz sedm inkarnací Buddhy) pagodou. Na nádvoří je plno učňů cvičících se v bojových uměních i dalších kouscích. Příkladem i motivací jim může být mnich, který se na protest proti bývalému režimu upálil. Auto, ve kterém vykonal poslední cestu je vystaveno na čestném místě. Pod hradbami se vracíme zpět na nábřeží a přejíždíme dál.

Nyní nás čeká prohlídka pevnosti, která byla za Vietnamské války intenzivně ostřelována Američany. Vnitřní pevnost tvoří vlastně jádro vnější pevnosti a zde se opakuje situace 2x55000. Poklidně procházíme polorozbořeným komplexem, který usilovně opravují. nakonec Petra fotím na císařském trůně a půl hodiny po zavírací hodině opouštíme pomalu brány pevnosti. Po ulicích se hrnou tisíce motorek, kol, rikš. Jeden cyklorikša se nabízí, že nás za dolar doveze do hotelu. My si ale místní mumraj užíváme pěšmo. Po třech kilometrech sice trochu litujeme, že jsme nenechali místním vydělat, ale to už máme do hotelu jen kousek. V sedm vyrážíme na společnou večeři do typické vietnamské restaurace s hudbou. Na stolech hoří svíčky, hudba hraje, konverzace vázne při prohlížení jídelního lístku s cenami. Naštěstí je tu Olaf, který otevírá zteplalé pivo. Pěna začíná stoupat a Olaf vše řeší po svém. Do hrdla zabodne ukazovák, čímž způsobí naprosto geniální gejzír, kropící i okolní stoly. Tak o tohle by byla škoda přijít. Volíme dvě polévky, pro zpestření zmrzlinový pohár a necháváme výpravu svému osudu. Je čas zakroužit ztemělými ulicemi a jít počítat ovečky (ještě předtím ale můžu v poznámkách zavzpomínat na noční akci Ho-Či-Min).

29.10.2007 pondělí

Protože jsme včera večer u recepce zjistili, že snídaně není v ceně, vyrážíme pro čerstvé bagety. Při návratu jsme ale navigováni do jídelny, kde dostáváme místní specialitu - silně kořeněnou nudlovou polévku Hue. (Až večer při rozhovoru s Olafem zjišťujeme, že to nebyla naše blbost, ale že si ostatní prostě snídani vynutili.) Za chvíli se už nakládáme do autobusu a míříme do Hoi-Anu, starobylého rybářského městečka, ve kterém se mísí holandský, francouzský, čínský a japonský vliv. Cesta na jih vede podél pobřeží, ale přesto musíme několikrát překonat horské řetězce a těsně před cílem projet šesti kilometrovým tunelem Hai Van. Čeká nás další pěkný hotel. Úroveň se stále zlepšuje a tentokráte se budeme moct i vyčvachtat v bazénu a přitom sledovat modř oblohy. V noci se pak stačí položit na znak a snít o nekonečných dimenzích. Teď je ale parné popoledne a my po rychlé koupeli v bazénu vyrážíme od hotelu sami na obhlídku města. Celé je zařazeno do UNESCO Heritage, takže si bude co prohlížet. Kličkujeme uličkami a přicházíme k Japonskému mostu z 16. století, nejvýznamější to památce města. Na mostě ve svatostánku uplatňujeme ISIC karty, stejně jako v ostatních památkách v okolí. Ochutnáváme jakésy kolečko buráků v medu na oplatku, zásobujeme se vodou a následně dumáme, zda je neklidný žaludek způsoben obědem, tekutinami či laskominami. Nakonec usuzujeme, že je to jen horkem. Loudáme se večerním trhem, nakukujeme do čínských dvoran a poté zastavujeme na večeři. Spokojeně se pak vracíme do hotelu, kde prověřujeme internet, následně bazén a poté odpočíváme v diskusi na pavlači.

30.10.2007 úterý

Přes noc začínají do bazénu dopadat těžké kapky. Obloha se na nás mračí a my přibalujeme deštníky. Autobus nás převáží do archeologického areálu My Son. V lijáku přebíháme ke vchodu, který je pro nás díky ISIC i tentokráte volný. Necháváme se odvézt džípem, ponechaným Američany po nevyhrané válce, na začátek okruhu. Porost zde opět působí spíše jako zaplevelený les, a tak můžeme testovat i v dešti pár zajímavě vypadajících stezek. Ty nás vedou k záhadným stavbám čamské kultury. Tito hinduisté zde měli od 7. do 13. století hlavní město království Čampa. My teď máme možnost prohlédnout si, co z něho zbylo. Tím pádem se náskok před skupinou proměňuje ve ztrátu. Obcházíme jednotlivé shluky cihlových staveb a v houstnoucím dešti přeskakujeme stále obtížňeji suchou nohou jednotlivé spojky. Nakonec stejně v jedné ze spojek brodíme po kotníky v blátě. Odcházíme krásnou alejí a místo svezení jdeme raději po svých. Můžeme si tak alespoň opláchnout nohy ve strouze u cesty. Autobusem se vracíme zpět do města, zatímco déšť pomalu slábne.

Obědváme v osvědčené restauraci a pokračujeme na prohlídku míst, která jsme včera minuli. Než stačíme projít muzeem umístěném v jednom z čínských dvorců, spouští se tropický liják a za čtvrthodinku je celý trh pod pěticentimetrovou vrstvou vody. Čekáme v čínském domě než déšť zeslábne a v mrholení se vracíme k hotelu. Některé ulice jsou zaplaveny, takže to máme s kličkovanou. Ještě měníme peníze, vyměňujeme košili za Japanesse Shochu a úplně promočení přicházíme na večerní odjezd. Máme deset minut na převléknutí a už se hrneme do busu, abychom se mohli celou noc houpat. Místa moc není, a tak Mirek zanechává Petra na dvojsedadle a odchází využít prostor 1x1x1 metr na zadním sedadle, kde zaujímá polohu skrčence mezi Vietnamci. Přestože si po pěti minutách říká, že už nevydrží ani vteřinu, tráví takto „pohodlně“ celou cestu do Nha Trang.

31.10.2007 středa

Ráno jsme dorazili už před sedmou k hotelu, vybalili, dali polívku a trochu se zkulturnili. První cesta vedla samozřejmě na pláž. Za asistence místních prodavačů jsme otestovali jakési placky, „zasadili palmu “ a skočili do vody. Houpání na dvoumetrových vlnách bylo skvělé a Petrovi se zalíbilo tak, že se rozhodl plavat podél břehu, zatímco já půjdu s věcmi na sucho. Až k mostu vzdálenému přes dva kiláky to sice nebylo, ale stačilo. V poledním pařáku si dopřáváme sluneční koupel a jdeme na vyhlídku na mostě. Pod ním se suší snad milióny ryb. Dívčina, která ryby nasoluje či koření na nás s úsměvem mává. Možná to způsobil náš exotický vzhled. Jen v plavkách a tričku a navíc s Petrovo výškou nás nepřehlédne jediný kolemjdoucí. Vracíme se zpět k naší palmě, po cestě si kupujeme banánový opečenec a místní prodavači testují naši pozornost. Málem bylo dvacet tisíc jako dvoutisícovka. Dáváme další koupel a při tom pozorujeme skupinu místních Číňanů s dětmi, kteří si mořský příboj fakt užívají. Vracíme se na pokoj a po chvíli vyrážíme na brzkou večeři. Potkáváme rozjařenou a lehce přismaženou Zdeňku s Petrou mířící na trh. My si dáváme raději večeři na třikrát. Nejprve klíčky zalité záhadnou omáčkou, ze které se vyklubala řídká rýžová kaše, na to kousky ryby a zelenina. Petr pauzíruje a dává si až bagetu, po níž následuje nudlová polévka. Na závěr si dopřáváme smažené banány. Postupujeme tedy poměrně zvolna a na tržiště přicházíme ve chvíli, kdy už se centrální část začíná vyklízet. I tak, nebo možná právě proto, je to zajímavé místečko, plné všeho možného i nemožného, prosycené pachem sušených ryb. Okamžitě se mi vybavuje vzpomínka na hanojskou noc a raději směřuji pryč. Vracíme se na smažené banány a pak do hotelu. Petr projíždí televizní kanály a já jdu na chvíli ven. Bloudím po břehu, pozoruji zahleděné dvojice, vnímám hukot moře pokorně se klonící u mých nohou. Loudám se pod palmami a rozjímám o tom, co chci a co nechci. Do reality mě vrací pořádná rána. Tak dva metry vedle mě se na chodníku rozprskl kokosový ořech. Tak ona je to asi pravda, s tím nebezpečím padajících kokosáků. Pomalu se vracím na hotel. Internet je už volný, a tak se ozývám domů. Než dopíšu mail, slyším kovové rány v hale a nějaké výkřiky. Jdu se podívat, co se děje. Z výtahu vyčuhuje hlava Petry s bezvědomě vyvalenýma očima, kolem stojí hlouček hostů. Trochu ji profackuji, ale jakoby se ztrácí. Až po dvou minutách začne reagovat a hned se probírá. Za chvíli budu asi na křísení omdlelých přeborník. Recepční přináší vodu a už je lépe. Pro jistotu vyvážím Petru výtahem nahoru a sám se vracím a mířím znovu na pláž. Chvíli váhám před temně dunícími vlnami, ale pak odhazuji vršky a jen tak se vrhám do příboje. Pár prvních vln mě sráží na kolena, ale další už přeskočím a plavu do nekonečna. Rozum zvítězí a já se vracím na břeh a pak i do hotelového pokoje. Petr v polospánku sleduje jakýsi film. Po chvíli uléhám i já na „High quality matrasses.“ Jsou fakt skvělé, a tak si chrupu až do rána.

01.11.2007 čtvrtek

Je to neuvěřitelné, ale i u nás už začal listopad. Já se zatím válím v luxusním hotelu TNB Beach s výhledem na mořský příboj, čechrající pláž, na níž jsem se včera hned třikrát koupal. Noční koupel bez koupacího vybavení, za asistence osamělých dvojic, byla samozřejmě nejnapínavější, i když první proniknutí do vln chtělo taky trochu odvahy. Včera jsme vlastně celý den měli jen na poflakování... Dnešek zato začal hned zvesela. Míříme na snídani a v desátém patře si u otevřeného okna dopřáváme trochu menší porcičky (čím lepší hotel či restaurace, tím menší porce). Než dojíme, přichází Zdeňka, a tak si ještě chvíli povídáme. V hovoru odcházíme a už je to tu - nízké futro končí končí mojí cestu a já se válím na zádech. Odnáším si jen bouli na hlavě a lehkou ostudu. Jen co jsme si stačili rozmyslet, co budeme dělat, začal venku hučet déšť. Asi to s tím doznívajícím monzunovým obdobím bude pravda. Do jedné hodiny, kdy je check-out, máme ještě dost času, a tak se vrhám do psaní poznámek. Houpu se na zavěšené lavičce a sleduji přepršky snášející se na moře. V nich se, podpírána stožáry, rýsují lana, po nichž putuje jedna kabinka visuté lanovky za druhou na Vinpeare, což není ten ostrov s opicemi, jak prohodil pohrdavě Petr, protože to by tam prý musel být nápis Monkey Island. Vedle mě se prostřídalo vícero lidí. Napřed jsem sem přivedl Jirku, kterého jsem navigoval na snídani, za chvíli přichází zotavená Petra a než jí stačím sdělit, že Zdenčina první starost s jejím omdléváním byla, kdeže jsem se tam tak rychle vzal, přichází Zdeňka. Tak teď už jí to asi nerozmluvíme. Zahledím se na mořský příboj a jsem zase na chvíli sám. Ale jen na chvíli, protože je tu Zdeněk a varuje mě, abych tomu jeho spolubydlícímu nepůjčoval žádné peníze. Tak takhle toho asi moc nenapíšu... Déšť se uklidňuje a my si vykračujeme parkem u pláže. Stáčíme své kroky podél bungalovů na druhou stranu než včera. V dálce před námi putují zavěšené gondoly mezi pevninou a mořem. Mirek naivně hlásá, že je to tak kilometr před námi, ale hodinový pochod ho vyvede z omylu. Přeskakujeme přítok z jakési místní stoky, Mirek si odkládá na břehu sandály a nebýt Petrova duchapřítomného sprintu asi by se dodnes koupaly v dunícím příboji. Otáčíme směr k místnímu letišti a pak se vracíme, s příjemnou přestávkou v jídelně, rozpálenými ulicemi k hotelu. Odpoledne vyjíždíme se skupinou poznávat pozůstatky Čamské kultury. Za řekou se na kopečku tyčí tisíc let staré cihlové věže Ponagar. Další zastávka je na vedlejším kopci, kde shlíží na město socha Bílého Buddhy. Stoupáme po schodech kolem obrovského zvonu a máme nutkání ho rozeznít. Nakonec však v tichosti pokračujeme k duté soše sedící na podstavci ve tvaru lotosu. Taxi nás vysazuje nedaleko od tržnice a my můžeme v centrální kruhové budově doplnit zásoby suvenýrů. Okukujeme i další části, nabízející ryby snad v miliónech podob a ovoce se zeleninou, uspořádané v kruzích. V ulicích okolo se na vozovce hromadí odpadky na večerní úklid. Odbočujeme do boční uličky, kde si spolu s místními dělníky dáváme snad nejskvělejší bagety co jsme zatím jedli. S plnou pusou sledujeme tryskovou dopravu materiálu na lešení svázané z tenkých stromků. Odvážnému tady štěstí opravdu přeje... Je ale nejvyšší čas na návrat. K hotelu přicházíme právě včas, abychom se mohli nechat převézt na nádraží. Před odjezdem nočního vlaku do Saigonu máme ještě čas obhlídnout si křesťanskou katedrálu a přilehlé uličky. Po tmě je to opravdový zážitek proplétat se sám úzkými uličkami a nahlížet do otevřených místností, v nichž na zemi místní tráví svůj volný čas. Brnkání na strunné instrumenty se mísí s ťukáním kamenů deskových her. Byla by to pohodička, kdyby se občas za rohem nevynořil zatoulaný pes či partička podivných individuí. Se staženými hrdly se konečně protahujeme na hlavní třídu a s úlevou se vracíme do nádražní haly. Vlak už je ostatně přistaven a my se hrneme dovnitř. [Petrův rozseknutý prst od větráku]

02.11.2007 pátek

V ranním šeru se budím v kupé nad Olafem, vedle Petry pod Petrem. Pětku doplňuje Zdeňka na dolním lůžku. Přestože máme opět jedno lůžko volné, je vzduch citelně dusnější než minule, přestože jedeme vlastně stejným vlakem jako z Hanoi. Ale i tak jsem se vzbudil v noci jen jednou, což byl buď následek rýžového moku z nádraží či Japanesse Shachu. Stejně tak to ale mohlo být účinkem pravidelného houpání či včerejší a předvčerejší sluneční nadílky. zastavujeme na nádraží v Ho-či-minově městě - Ga Saigon. Nikomu se nechce vstávat, Olaf ostatně ještě slastně spí. Luboš se ale vedle intenzivně ozývá a za chvíli nám přijde oznámit novinu doktor Mirek. Že prý jsme v Saigonu. To jsou ale věci! Hýbáme se až s příchodem uklízeček, které nám vytrhávají prázdné láhve z rukou. Tak jdeme raši taky. V ranní dopravě zakroužíme s klaksonem v pohotovosti městem a taxík nás vysazuje před hotelem Le-Le. Sice intenzivně využíval práva silnějšího na vozovce, ale zase přidal pár kroužků, takže jsme v hotelu poslední. Ostatní dvě taxi jsou už v prachu a zbytek čeká v hale. Obvyklé vybírání pasů, rozdělení pokojů a můžeme se chystat na Saigon.

Pěšmo od hotelu vyrážíme trošku divočejším, ale více řízeným provozem do muzea hrůz Vietnamské války. Trocha propagandy a test gilotiny stačí k odpoutání od skupiny. S tou se po hodince a půl scházíme v hlavní poště, dosti dobře architektonicky řešené stavbě z konce devatenáctého století. Francouzský styl se promítnul do koncepce celého města i do dalších budov. Palác sjednocení jsme již minuli po cestě z muzea „Válečných zločinů Američanů a Číňanů“ (což byl původní název námi dopoledne navštíveného muzea), katedrálu Notre-Dame máme teď přímo před sebou. Sice máme za sebou i polévku, ale je potřeba doplnit zásoby. Dáváme si menu - polévka, rýže, maso a mastíme dál. Po nábřeží se valí kolony kamiónů a aut. Navíc spousta poflakujících se a somrujících individuí. Prostě takový skoroevropský brloh. Moc se mi tu nelíbí, ostatně stejně jako v každém větším městě. Vracíme se k hotelu, abychom ve tři mohli spolu s ostatními projet Saigon taxíkem a navštívit pagodu Giác Lam včetně docela dobré vyhlídky. Po návratu neváháme a vyrážíme na večeři a nákupy. Dnes si odvážíme kopací bedmintonové míčky.

03.11.2007 sobota

V půl šesté organismus zjistil, že už spánku bylo dost. zase jsem o něco zlepšil spánkový průměr a můžu se tak s příjemným pocitem rozdýchat do nového dne. Za chvíli dáme s Petrem snídani a pak pofrčíme busem do delty Mekongu na vodní radovánky. Na chvíli si procvičuji paměť a snažím se vybavit vzpomínky na Hoi-An. Při psaní se hodiny rychle posouvají a my rychle starujeme na dnešní akce.

Po ranních problémech se snídaní (došel plyn) jsme nasedli do autobusu a nechali se převézt do My-Tho (místo Olafem slibovaného Can-Tho, čímž se porušilo 1. pravidlo: Olaf má vždycky pravdu a muselo se aplikovat pravidlo č.2: Když nemá pravdu, platí 1. pravidlo). Přeložíme se do dvou lodí a už se houpeme v jednom z ramen delty Mekongu. První přistání je na Kokosovém ostrově, kde sledujeme výrobu karamelu z celých kokosáků a nakupujeme následně 6 balíčků (nekup to, když je 6 za 5) a ještě nevíme, co s dongy (možná budeme litovat, až nám budou scházet). Po testu Pythona na krku přejíždíme na Želví ostrov, kde je pro nás přichystáno pohoštění. K šálku vietnamského čaje testujeme papáju, ananas, dračí ovoce, chlebovník, mango či líčí. Odpočatí procházíme ve stínu palmových listů podél domorodých chýší i prodejních stánků. Vracíme se do přístaviště a posunujeme se na další ostrov. Přestože ho místní nazývají „Medový“, pro nás má spíše přízvisko „obědový“. Tady si s dvěma dánskými studentkami ekonomie dáváme do nosu (i když je to jídlo dost evropské). Poslední zastavení na nás čeká v zarostlých kanálech. Z člunu přesedáme na vratké bárky, na nichž nás plynulými záběry posunují domorodé veslařky mezi hustě zarostlými břehy. V odbočkách můžeme zahlédnout chatrče a u nich stále připravené prodavače. Bludiště kanálů končí a my vidíme opět naši loď kotvící u mola. Platíme bakšišné a vracíme se zpět na pevninu. Byl to takový cirkus, ale na loďkách je to vždy fajn. Na parkovišti absolvuji ještě scénku s prodavačem pohledů. Nejdříve se jeden tvářil, že námi podávaných stotisíc je jen deset. Následně si bereme od dalšího dvě sady za 15000 a podáváme mu 20000 z okénka autobusu. Vůbec se nemá k vracení, takže musím vystartovat a zahnat ho venku do kouta. S vypěněnou tělní tekutinou se vracím do autobusu a postupně se zklidňuji. Čeká nás zpáteční cesta do Saigonu.

Vracíme se po stejné cestě ale v jiný čas. Tma se blíží a doprava (samozřejmě hlavně ta motorková houstne). Z okénka autobusu máme právě ten správný nadhled nad tím motorkovým baletem. V hotelové hale se ještě koná večerní porada a Olaf opět mění plány. Zítra se má odjíždět až v jednu. S Petrou a Veronikou vyrážíme na večeři. Sice máme ze včerejška vyhlédnutou jídelnu, ale nakonec dáváme přednost volbě Petry. Dostáváme na talíře nudlovou polévkovou všehochuť a vzájemně si vyměňujeme játra, krevety, rybí oči - což nejsou žloutky, ale asi houbičky. Testujeme ještě ledovou kávu a při zpátečním bezcílném bloudění s cílem v hotelu testujeme kokos s brčkem, masové pirohy, smažené knedlíky, zmrzlinu, koláče a příjemně nacpaní se vracíme. Petr kráčí na fotbal a zbytek hledá místo na posezení. U stolečků vedle hotelu je plno a dovnitř se nám nechce. Pokračujeme tedy dál a Petra zvyšuje tempo. Nezapálenou cigaretu v ruce a čím dál naštvanější výraz v očích. Nakonec to otáčíme a končíme na pivu vedle hotelu. Pár šluků a je klid - ti závisláci jsou fakt na palici. Po chvíli se připojují Olaf s Valjou a doktorem Mirkem. Probíráme vše možné i nemožné. Doktor mi prohlíží ruku a pak spolu s Valjou testují moji auru. Jen blázen by těm šamanům věřil, ale dobře se to poslouchá. Všichni zívají, takže se zvedáme. Olaf s Valjou obšťastňují ještě žebráky a míří s ostatními do hotelu.

To ovšem není moje volba a místo toho kráčím do přístavu. Od hotelu ke kanálu a podél plechového ohrazení nové dálnice (nebo to bude metro?) kličkuji mezi motorkami i kamióny až k přístavu. V jemných vlnkách se odráží světla kotvících lodí, zatímco zaklíněné dvojice pronášejí své modlitby. Chybí mi tu Ola, a tak jí mohu svá slůvka posílat jen na dálku. Ostatně i kdybychom stáli vedle sebe, nahlas bych je stejně asi nevyslovil. A přesto vím, že Ola ví, že vím... Obracím se k řece zády a přes široký prospekt kráčím středem k nasvícenému paláci Národního shromáždění. Občas u mě zastaví motorka, na níž slečna u řízení či v tandemu nabízí masáže. Z očí jí evidentně lze vyčíst sumu, ale ani se o to nesnažím a jen s úsměvem kroutím hlavou. Vydávám se, se zastávkami u luxusních restaurací, po dalším prospektu. Po chvíli odbočuji doleva a najednou stojím před budovou, která jako by z oka vypadla té minulé. Tak oni tu mají dvě! Ale ne - jen jsem se vrátil do svých stop z druhé strany. Kosek se vracím a nahlížím do jedné z restaurací, kde všechny stoly jsou přepychově nazdobeny, všude květiny, lidé v oblecích - vypadá to jako nějaká vyjímečná oslava, ale zřejmě jsou na takovéto stolování běžně zvyklí. Pokračuji a pouštím se do neprozkoumaných ulic. Na každém kroku pozoruji spící domorodce na přenosných lehátkách, někteří mají moskytiéru či alespoň deku, jiní hlídají své stánky jen tak. Další část připravuje zásoby na ráno - drtí se led, krouhá se zelenina, porcuje se maso. Pod nohama mi občas proklouzne pořádná krysa a já krouží a pomalu se vzdávám naděje, že náhodně natrefím na hotel. Vím, že až bude nejhůř, stačí se zeptat či podívat na do mapy. Na rozích postávají motorkáři a rikšaři a nabízejí svezení. Odmítám a kráčím dál. Většina rikš však je teď odstavena v tišších uličkách a na nich pokrouceně odpočívají pohublé postavy svérázných dopravců. Mám pocit, že musím být těsně u hotelu, ale ne a ne ho najít. Konečně začínám uvažovat racionálně a vylučovací metodou volím jen místa, která poznávám. Dostávám se do hotelových ulic, kde diskotéky stále duní. Je neděle pře půl třetí ranní a město zde stále žije. Přicházím k našemu rohu, kde jsme před pár hodinami seděli, ale hotel se někam vypařil. Asi zmizel v mimoprostoru. Jsem si jist, že tu musí být, ale není. Konečně mi dochází, že hotel i spřilehlou cestovkou stáhnul rolety, a tím pádem zmizel. Smiřuji se s další nocí venku. Ještě obcházím z boku a vidím za mřížemi výtahové dveře. Asi budou od druhého hotelu, ale co kdyby... Lomcuji mřížemi a už se chystám přelézt, když přichází nějaký hlídač. Vysvětluje mi, že musím zepředu a že je tam zvonek. Dlouho hledám, než ho v rohu skutečně nacházím. Roleta se hned zvedá a já mohu vyjet rychlovýtahem až nahoru, kde šprýmaři z naší skupiny slibovali bazén. Místo něj, zde v jedné místnosti na palandách pochrupuje celá rodina domácích. Stoupám ještě o jedno patro výše, až na střechu. Ta je částečně bez zábradlí a nabízí mezi prádlem skvělý výhled. To si ráno zopakujeme! Teď ale odcházím do hajan, které se pro mě konají od 3:15 do 5:30.

04.11.2007 neděle

I bez budíku se v 5:30 protahuji a za chvíli s příjemným pocitem vstávám. Moc jsem toho od těch čtvrt na čtyři nenaspal, ale asi to bude zdejšími skvělými matracemi a puštěným větrákem i klimatizací, že se spí tak sladce. Ale asi mi tentokráte doba na spánek nestačila nebo jsem v noci vzpomněl na bleší pocit, který mě pronásledoval od chvíle, co se mě dotkl jakýsi somrák včera večer u stolku, protože hned po snídani Petra vyháním pro pět litrů minerálky. Když se vrací s prázdnou, ženu ho znovu, a když pak přinese místo minerálky jen vodu, šílím. Za chvíli Petr kmitá vrátit vodu a má za stejnou cenu sehnat minerálku. Ale už je pryč dobře půl hodiny a já mám skoro strach, kde asi bloudí... Konečně se Petr sklesle vrací se stejnou lahví. Asi jsem občas dost tvrdej, budu se muset nad sebou zamyslet. Takže můžeme vystartovat koupit vyhlédnutý batoh. Úspěšně smlouváme a můžeme naposled obhlédnout katedrálu. Vcházíme dovnitř a na chvíli se zaposloucháme do tónů doznívající mše. Před odjezdem si dáváme ještě oběd, který je zvláštní kombinací nějakých podivných uzenin a ne moc chutného zelí - snad jediné jídlo, které mi přiliš nešmakovalo (že by za to mohlo to nevyspání?). Nedaleko hotelu nasedáme do autobusu jakési kambodžské cestovky a houpeme se k hranicím.

Přemýšlím o diskusích, kterou vede trochu zvláštně sebevědomý psychiatr Jirka se svou ženou Gábinou a nějak mimoděk mi při tom přišel na mysl výrok: „Když uhodíš do zvonu, pocítíš svoji duši, když plácněš do hovna, umažeš si ruku.“ Ale nesmím se nechat vytáčet, je to jen příznak nevyspání a jemné ponorky. Po nastoupení zůstalo v autobuse dost míst neobsazeno. Čekáme stísněni na našem dvojsedadle na vývoj. Olaf jako obvykle hned zabral volné dvojsedadlo, je ostatně lichý. Valja s doktorem se s úsměvem rozmisťují a Gábina si jde lehnout na zadní dvojsedadlo, které jí bude zanedlouho malé. Verča opouští Honzu a volí raději klid o řadu vpředu. Přesně to vypovídá o mentalitě daných jedinců. Skla autobusu jsou polepena fólií proti sluníčku, takže krajinu vnímáme jen škvírami pod ní. Okna nejdou otevřít a přitom se za nimi odehrávají skvělé věci - sice všude jen rovina, nicméně rýžová pole už nejsou tak opuštěná, protože se nad nimi tyčí řídce rostoucí palmy, rozeseté do nekonečné dálky. Bělavé obláčky se odráží na všudypřítomné vodní hladině. Blížíme se k hranicím, kde stejně jako v Rusku musíme nechat všechna zavazadla proskenovat a dvakrát projít kontrolami. Pasy, s vylepeným vízem, dostáváme zpátky až po dvou hodinách. Na dotaz, proč je na vízu částka 20 USD a přitom jsme platili dvacetpět, dostáváme výmluvnou odpověď, že je to pro hladký průjezd přes hranici. Okamžitě se mění tváře domorodců. Vypadají všichni hodně snědě, černé číro uprostřed zpupně vyčesané, z očí všem kouká vzdor. Prostě svébytný národ, který se nenechá vytlačit do moře. Abychom se dostali do hlavního města Phon Peng, musíme ještě na trajektu překonat Mekong. Do města přijíždíme až v osm večer za úplné tmy. Tentokráte, k nelibosti rikšařů a tuktukářů, pochodujeme pěšky z nádraží asi 300 metrů do hotelu Indochina 2. Čekáme skromné podmínky, ale na ohromném pokoji je naprostý luxus. Vyrážíme s Petrem sami na večerní obhlídku okolních ulic. Olaf nás sice varoval, že směrem od řeky nic není a že je tady poměrně nebezpečno, ale vyrážíme právě tam. Držíme se většího ruchu, neodbočujeme do temných prašných ulic plných pospávajících domorodců na lehátkách či zavěšených jako netopýři mezi rikšou a zdí. Okukujeme obchůdky a vývařovny. Jídlo u stánků vypadá méně nápadit než ve Vietnamu. Všude hodně zeleniny, málo masa či omáček. Kupujeme zásobu sušenek. Platí se tu v dolarech či v místních kipech. Dolar je 4000 kipů a místní měna se používá vlastně pouze na rozměnění na čtvrťáky. Na to, jaký je v ulicích chlév, je tu dost draho. Tomu odpovídají i bouráky místních pasáků a davy prostitutek na každém rohu. Vozy kličkují mezi hromadami odpadků, které vytvářejí místní uprostřed silnic či chodníků. Úklid probíhá zřejmě sporadicky, rozhodně ne tak systematicky jako ve Vietnamu. zastavujeme u pěkně vypadající restaurace typu „díra ve zdi“ plné bavící se místní mládeže. V každém rohu velkoplošná televize s různými přenosy evropského fotbalu. Dáváme si smaženou rýži s vepřovým, což je obdoba našeho rizota. Petr zvolil ananasovou rýži a já pivo. To je ale tak teplé, že si musím poručit ještě jedno chlazené a mixovat. Po příjemné večeři jdeme omrknout řeku, kolem níž jsou řady restaurací pro bílé. Ceny tomu odpovídají a jídla jsou poněkud nemístní. Loudáme se k přístavišti a hádáme, která loď nás poveze pozítří do Siem Reapu u Angkoru. Teď je ale čas jít spát. Ještě nakoupit vodu, zjistit, kde je internet a už chrupeme.

05.11.2007 pondělí

Že si budu po ránu na záchodě s nálepkou ISO 9002 Certified utírat zadek třívrstvým růžovým papírem, to jsem si od Kambodži ani náhodou nesliboval. Daní za to jsou právě ty vexlácké poměry venku. Žijeme v izolovaném světě a bídu vnímaáme jen jako pozoruhodnou raritu. Dělá nám dobře, když můžeme utrousit nějaký ten peníz a hlásat, že nám na nich nezáleží. Ale pokud by tomu tak bylo, neměli bychom co trousit. Pojďme raději ochutnat další cestovní den.

Budím se čtvrthodiny před budíkem. Pracně rovnám krční svaly a uvolňuji zatnuté sanice. Nevím s čím jsem v noci bojoval, ale zřejmě na mě dolehla těžká filozofie vyvolaná kolující lahví Mekong Whisky. Skupina se přelévala stejně jako debata, která vyústila v uvolnění a synchronizaci myšlenek s Olafem. Surfování na vlastních pocitech v rámci uvolnění. Nirvána je nalezení nekonečné vlny. Sledování scének v baru Broken Bricks v ulici pod námi nás bavilo taky docela dost dlouho. Oli, Oli, už abychom byli zase spolu... Potřebuji tě vzít za ruku, podívat se ti do očí, cítit tvůj dech a vnímat tvoje myšlenky. Neutíkejme před sebou, vnímejme ten čas, kdy jsme spojeni.

Petr ještě chrupe a já chroupu na terase ve 4. patře sušenky a zapíjím vodou. Pode mnou se odehrávají zajímavé scénky. Na rohu u baru „Broken Bricks“ nakupují dva mniši, kolem se míhají rikši a po hlavní ulici hučí motorky. Přes ten shon to vše z výšky působí uklidňujícím dojmem. V devět vyrážíme se skupinou pěšmo po nábřeží do Královského paláce. ISIC opět nemají žádnou magickou moc - tak platíme vstupné a prohlížíme povolené varianty oblečení. Vcházíme do komplexu rozděleného na dvě části. Ta první, obklopená parkem, je z větší části nepřístupná. Ve druhé dvoraně dvoraně pak prohlížíme Stříbrný sál, kde má být na podlaze údajně pět tun stříbra. No prostě taková hodně nepraktická podlaha. Mezi stůpami je umístěn model Angkor Watu a v jednom z chrámů pak obtisk Buddhovi nohy. Mirek to komentuje slovy, že mu k úplnosti chybí obtisk Buddhova zadku, na což dostává Olafovu odpověď: „A víš, jak by musel být ten obtisk velký, když je noha přes celý chrám?“ Zřejmě celý Královský palác je tím obtiskem!

Přecházíme k dalšímu menšímu chrámu, který slouží momentálně pro závodní stravování. Line se tu pekelný smrad, ovšem jak později zjišťujeme, nikoliv z jídelny. Oddělujeme se od skupiny a míříme do lidštější části města. Odbočujeme do vedlejší ulice a brodíme se hromadami odpadků kolem přeplněného kontejneru plného hnijících zbytků. Doslova bez dechu sledujeme matky kojící v téhle špíně svá nemluvňata a batolata přehrabující hromady odpadků. V tu chvíli si říkáme, že už tady asi jíst nebudeme. Ale naše předsevzetí vydrží pouze pár minut. Jen co se propracujeme přes to hnojiště na trh, kupujeme podivné buchty, které chutnají jako vánočka se slaným džemem obalená v rybích chlupech. To už nás ovšem dostihla část skupiny včetně Olafa a smějí se na nás, cože to vybíráme za cesty. V tichosti se opět vytrácíme a kličkujeme dál ulicemi plnými života. Vedle školy zaplněné naparáděnými žáčky se zastavujeme na internet. Zatímco Petr ťuká maily, Mirek venku na zdi prohlíží inzerát, který nabízí místo učitele výpočetky na místní vyskoké škole - že by se chtěl snad přihlásit? Hlavní požadavek je ovšem dobrá znalost angličtiny. Hned za rohem si pak dáváme oběd - rýži se zeleninovo masovou směsí. Pomlaskáváme a jdeme pro smažené banány.

Do odpoledního programu zbývá ještě dost času. Rozhodujeme se ho vyplnit návštěvou Watu na kopečku, kde měla jakási žena zjevení Buddhy. Podle tohoto kopečku je ostatně pojmenován Phom Penh. Celý chrám je obklopen stánky a somrujícími dětmi. Mezi tím posakují opice a prochází se slon. Na druhé straně kličkujeme mezi stánky zeleninového trhu a doplňujeme něco kalorií.

Vracíme se k hotelu, abychom mohli ve dvě se skupinou přejet k muzeu genocidy - je to bývalá škola změněná na vězení, uvnitř je umístěna dokumentace o Killing Fields. Dost děsivý zážitek pro jemnější duše, nicméně i tady se musíme zasmát nad cedulkou se zákazem smíchu. Před pátou jsme u hotelu a vyrážíme nakoupit a poslat pohledy. Jediné místo v hlavním městě, kde lze koupit známky a kde mají poštovní schránku, je hlavní pošta. Tak si ještě jednou procházíme trhy a do hotelu se vracíme až za tmy. Petr relaxuje u televize a já na verandě ve společnosti Mekong Whisky a části výpravy.

06.11.2007 úterý

Spěcháme do přístavu, abychom stihli jedinou loď jedoucí do Siem Reapu. V sedm už sedíme uvnitř, tedy Mirek na střeše a Petr v kabině. Ale ani Petr uvnitř dlouho nevydrží. Rozjíždíme se a vítr trhá brýle z očí. Čeká nás šestihodinová plavba po řece a přes jezero, plná úžasných scenérií i zážitků. Kolem nás probíhá jako filmový pás série přírodních scenérií i lidských osudů. Je to taková šestihodinová relaxační vlna.

Po přistání popojíždíme 15 kilometrů do města a čeká nás zase docela luxusní pokoj, přestože bydlíme v docela obyčejném penziónu. Sami s Petrem procházíme město po obou stranách řeky. Pod plachtou si spolu s místními dáváme zeleninovou směs s klepýtky. Mirek testuje plechovku Black Panthera, což je nápoj mezi pivem a kolou o síle 8%, a loupe jedno z vajec, položených na míse. Když na něj vykoukne černé cosi, raději vejce odkládá a směje se na dívku u pultu. Ta se kření, že by to taky nejedla. Místo vejce máme po večeři skvělé palačinky. Setmělou ulicí se přes park vracíme do hotelu. Mirek si přidává ještě jeden okruh a v samoobsluze nakupuje. Tady je to hodně civilizované. Z mramorových podlah a lesklých pultů plných zahraničního zboží v hučící klimatizaci dýchá atmosféra Tuzexu. Navíc se tu, stejně jako v celé Kambodži, platí dolary, přestože se manipuluje i s místními riely. Přepočet je prostý - 4000:1. V klidu pak večeříme na terase a v deset už spokojeně chrupeme.

07.11.2007 středa

Opět skvělá matrace a časný odchod do hajan mi umožnily vstát s příjemným pocitem před šestou. Už mám za sebou dlouhé protahování a mazání fotek. Ještě se v poznámkách vracím o den dva zpět a je čas vstávat.

Celý den jsme strávili objížděním památek v Angkoru. Připravovali jsme se na ten nejhorší turistický byznis, ale přesto jsme byli nakonec naprosto unešeni. Možná to bylo naším počátečním pesimismem, možná to bylo naším slavnostním oblečením. V bílých, skoro nažehlených košilkách jsme s úžasem prolézali zákoutí do detailu propracovaných staveb v Angkor Watu. Ty na sebe vázaly jako části dokonalého koncertu a gradovaly do neuvěřitelných výšin.

Přestože sluníčko vykukovalo jen sporadicky a nedopřálo nám ani oslnivý západ, vedro bylo uprostřed dne přímo k padnutí a my se raději chladili v kamených komínech v Byronu, stvořených do podoby hlav. O určení účelu těchto staveb se vedou stále spory, ale my víme jistě, že hlavní účel jsme právě objevili. Příjemně osvěženi se následně přesouváme do dvou tajuplně vyhlížejících komlexů ponechaných v původní podobě. První je chrám Ta Prohm plný úchvatných kořenů obepínajících zdi a sochy, druhý pak Preah Khan s geniálně řešenými liniemi chodeb. Prostě super zážitek.

Vracíme se do našeho penzionu a po cestě obhlížíme půjčovny kol. Už odpoledne nám do oka padla jedna v sousedním penziónu, a tak končíme právě tady. Vybíráme pojízdné stroje. Mezi klasickými „ukrajinami“ tu je i jedno horské kolečko, které po chvíli váhání volíme pro Petra. Mirek bude „velet“ z těžkého a bytelného stroje. Domlouváme cenu na 3 dolary s tím, že dostaneme ještě balík vody. Co více si přát! Teď je ovšem čas na první cyklotest. Už se docela setmělo a my vyrážíme zhoustlou dopravou k náměstí. Proplétáme se mezi proudy aut, která se zcela náhodně, jakoby zázrakem míjejí. Teď když jsme v tom chaosu vidíme, že v tom přece jen je docela dobrá logika. Bez problémů se vracíme k penziónu, občas jedeme vlevo, občas vpravo a přejíždíme až k benzínce opodál. V obchůdku chceme doplnit vodní rezervy. Dojíždíme k výloze, Mirek vezme za pravou brzdu a rup ho! Už to vypadá, že s prasklým brzdovým lankem proletí výlohou, když raději než náraz, volí ukopnutý palec a končí na chodníku. Zkoumáme kolo a zjišťujeme, že pravá brzda je od předního kola a že zadní brzdí stále dobře. Místo opravování jdeme tedy raději odpočívat a ve večerním klidu posedět na terase.

08.11.2007 čtvrtek

Když v pět zazvoní Petrovo hodinky, jsem již protažen a vylézám z postele. Dneska máme v plánu nějakou tu cyklistiku.

Tma začíná pomalu šednout a my vyrážíme do přístavu. Přes město trochu bloudíme a nakonec vyjíždíme mohutným obloukem po polních cestách na správnou silnici. Východ slunce, který začíná probouzet barvy a stíny, náhle vytváří pocit prostoru. V přístavišti vládne už čilý ruch. Právě se chystá odjezd rychlolodi, na níž jsme sem před dvěma dny dorazili. Z vyhlídky na kopci máme úžasný výhled na lesknoucí se hladinu jezera. Kolem se pasou krávy a zdola se ozývají ranní mantry. Loď vyráží do Phon Phenu a vyrážíme i my. Vracíme se na snídani, kterou si v poklidu vychutnáváme.

Na druhou část cyklistiky vyjíždíme krátce po deváté. Přes město vyjíždíme opět na jih, tentokráte však míříme k nejstarším památkám. Ty se nachází v městečku Roluos, kde bývalo původní hlavní město. Ze silnice sjíždíme na prašnou orange road. Začíná mysteriózní dopoledne. Kolem nás se odvíjí pás lidských osudů, všichni na nás přátelsky mávají, děti se smějí, i když mají občas docela těžkou práci a určitě těžký a omezený život. Ale cítí volnost, kterou jim nemůže nikdo vzít - volnost duše, splynutí s přírodou. Vnímají její proměny a ví, že tak to prostě je. Nepřemýšlí o změnách, berou dary, které jsou jim naděleny. A dost nechávají i ostatním. Není to snad ráj? Jsme tak okouzleni, že míjíme odbočku na Roluos a vynořujeme se u státní silnice č. 6. Hustý provoz nám napovídá, abychom pokračovali dále po cestě naproti. Ta je opět prašná a je označena jako Bypass Siem Reap vybudovaný za korejsko-kambodžské spolupráce. Na patníku je po chvíli naznačen i směr - Banta Srey 29 km. Měníme tady plán a jedeme k odbočce na Angkor Thom. Projíždějící auta a náklaďáky víří obrovská oblaka prachu, ale lidem v baráčcích u cesty to, zdá se, nevadí a vesele jim i nám mávají. U spousty domků jsou cedulky oznamující jméno sponzora - USA, Nový Zéland, Japonsko. Různé nadace či fyzické osoby se snaží zlepšit podmínky a hlavně manipulaci s pitnou vodou. Po deseti kilometrech přijíždíme na křižovatku. Dále vedou asfaltové silnice. Dumáme nad mapou, obědvéme s místními pracanty a vesele odpovídáme na dotaz, zda jsme příbuzní. Máme tak příjemný pocit, že dále už nezkoumáme mapu a podle úvahy, že tohle je teprve první odbočka a dle mapy máme odbočovat až na druhé.

Jedeme dál - 5, 10, 15 kilometrů. Když už jsme tak daleko, rozhodujeme se pro Banta Srey. Ale i ten omylem míjíme a po prašné cestě míříme k dalšímu chrámu - což samozřejmě netušíme. Po dvou kilometrech nás dojíždí motorizovaná policejní hlídka a vysvětluje, že chrám se zavírá ve tři hodiny, aby se všichni stihli vrátit do tmy do Siem Reapu a že k chrámu ještě zbývá 5 km. radí nám, abychom se raději vrátili k jinému chrámu o dva kilometry zpět. Zatím netušíme, že to je Banta Srey. Takže díky polišům jsme mohli zhlédnout i tento komplex alespoň zvenku, poslechnout si konec konceru místní kapely, koupit tričko a nasadit zpáteční tempo.

U křižovatky, kde jsme obědvali, jsme za hoďku a čtvrt a pak už šlapeme zpět do Siem Reapu. Projíždíme kolem chrámů nasvícených večerním sluncem, objíždíme jezero u Angkor Wat a za šera se vracíme do města. Petr míří pro palačinky, Mirek do obchodu pro sušenky (Olaf už označuje Písek za město sušenek, což je podle něho vedle kamenného mostu další lákadlo pro cizince). Dáváme na hotelu sprchu a na kole se vracíme na hlavní třídu na večeři. Ještě vrátit kola a sbalit věci a můžeme v klidu poklábosit na terase. Takže předposlední hotelová noc je tady.

09.11.2007 pátek

V okénku záchodokoupelny se ozývá vyvolávání ranních motliteb, nekonečné polozpívání houpavě znějící a ladící duši do ukolébaných pocitů. Nemám sice tak intenzivní pocit jako včera nad přístavem, ale vím, že tohle je moje nota. Den začíná, a tím pádem je tu i okamžik loučení s Kambodžou, zemí s divoce a vzpupně vyhlížejícími Khméry, jejichž životy poznamenalo soupeření mocností. Země krásných tváří a harmonické krajiny. Nikdy dříve bych nevěřil, že rovina může být tak členitá, že různě se prolínající vodní hladina nahrazuje třetí rozměr a sítě cest spojují osudy lidí. Sympatie ve mně určitě vyvolalo i množství cyklistů. Od tří-čtyř let zde děti jezdí na dospěláckých bytelných dámských kolech s mohutnými nosiči, na nichž cestuje další pasažér či byzarní náklad.

Přesunujeme se na plácek, kde je přistaven silně ošoupaný autobus, který by u nás neuspěl ani pro přesuny důchodců. Pro nás je to ovšem jediná možnost, jak překonat několik set kilometrů na kambodžsko-thajské hranice. Podle toho jak si šofér prohlíží ojeté pneumatiky si lze domýšlet jen to nejhorší. Poté co nastoupíme nás čeká několikerá překládka obsahu. Bágly se zaměňují za pasažéry a ti vzájemně mezi sebou, až je konečně celý prostor rovnoměrně zaplněn. Vyjíždíme po úplně nové silnici a už si myslíme, že to zase Olaf přeháněl. Silnice ovšem odbočuje na angkorské letiště a ponechává nás na prašné rolbě, která přetřásá a setřásá veškerý obsah do stále úspornější podoby. vedro je po chvíli k zalknutí, ale otevřením okénka pouze nasáváme okolní prach. Takže raději mlčky pozorujeme ubíhající krajinu a hlídáme bágly, kterých máme momentálně šest. Zbylých stopadesát kilometrů nám zabralo bezmála devět hodin. Za tu dobu jsme si stihli dát ještě oraz na oběd a pak dvakrát ukázku lidových řemesel, při opravách píchlých kol. Vše se samozřejmě odehrávalo na koleně s upřímnými úsměvy a vše zázračně fungovalo. U opravny zastavuje několik dalších defektů a prioritu má vždy poslední. Ostatní se svorně sklánějí nad jednou duší za druhou a v pálícím slunci je záplatují rozehřátým kaučukem či asfaltem.

Na hranicích procházíme přes několik kontrol a přesedáme do thajského autobusu. Ale není to až tak jednoduché. Hranice se totiž musí překonat hezky pěšky s plnou polní. Tentokráte jsme skoro vepředu a psychiatr Jirka prochází kolem nás se slovy, že je třeba jít na autobusák. Říkám, že počkáme raději na Olafa, ale on se nedá a hlásí, že má od Olafa instrukce, kde čekat. Intuice mi velí stop, ale pochodujeme. Po cestě do Petra hučím, že se mi to nezdá a že je to blbost, že nesmíme dát na každého trotla. Znovu se ptám Jirky, zda o tom Olaf ví, ale on se samolibou spokojeností pochoduje. zastavujeme se u stánků a zpovzdálí pozorujeme, zda psychiatři tuší. Zmatení se snaží skrýt, ale evidentně neví která bije. Odhazují bágly a říkají, ať jim je pohlídáme, že se tu stejně musíme s ostatními sejít. Bágly schazuju i já a vztekle kmitám zpátky kolem trhu k hranicím. Rozhlížím se, nikde nikdo, až po chvíli na mě volá Olaf, že autobusy parkují jinde. Tak zpátky a zpátky a pak se můžeme s úlevným smíchem rozjet skoro domů. Usedám vedle Petry vzadu, vedle mě podivný týpek a zatímco zbytek výpravy zmožený Mekong Whisky pospává, my se vesele bavíme. Dobrá nálada mě na chvíli přechází v okamžiku, kdy si asertivní jedinci v čele s Olafem vymůžou u řidiče zastavení klimatizace a ještě hlásí jak jsou dobří. S Petrou vymýšlíme různé pomsty, ale pak zjišťujeme, že nejlepší pomstou bude, když budeme dál mluvit a nenecháme je spát. Spát ovšem nenecháme ani týpka vedle mě a ten se s klením zvedá a rozcvičuje s praskáním ruce. Pořád se vrtí a pak začíná komunikovat i se mnou. Hučí do mě jak je Bangkok nebezpečné město, že stačí, aby mi někdo strčil něco do báglu a pak si mě předávají tuktukáři a hoteliéři a když mě chytnou - pětadvacet let natvrdo. Docela mi zatrne při té představě, kterou mě strašila už doma Ola. Náladu mi to ale o moc nezkazí, protože jsem už tak utahaný, že mám beztoho tonus už skoro na nule. Vystupujeme kousek od hotelu, týpek kráčí s námi. Držíme si ho s Petrem před sebou a pak se jdeme schovat do vedlejšího hotelu. Chvíli si hrajeme na policajty a sledujeme, že u našeho hotelu přichází ke čtyřem místním posedávačům a čile s nimi komunikujeme. Že by náhoda? Polykám knedlík v krku a vracíme se ke skupině. Náladu mi zvedá, když z úschovny vynáším deštník a pak jsme ubytováni ve známém pokoji. Ani nám nevadí, že zbytek skupiny je v jiném hotelu se snídaní. Slibovanou rozlúčkovou párty si rádi necháme ujít. Raději padáme do postelí a doháníme deficit.

10.11.2007 pátek

Kruh se uzavřel. Probudil jsem se ve stejném pokoji v Bangkoku, ve kterém jsme naši indočínskou pouť začínali. Jen se mi už nezdá vůbec špinavý, nehledám různé tvorečky nebo prach. Za okny kokrhají vytrvalí kohouti a ohlašují nový den, aby se celá baťůžkářská čtvrť vzbudila. Po včerejším autobusovém dni jsme si docela potřebovali schrupnout. Máme dost času na to, abychom poskládali suvenýry, nachystali si batohy a lehce se nasnídali.

Poslední den je určen na kroužení po městě. Ráno vyrážíme lodí až za Činskou čtvrť. Přecházíme do chrámu, ve kterém je údajně umístěn nejtěžší zlatý Buddha na světě. Moc se nám to na těch pět a půl tuny ryzího zlata nezdá a nezdá se to ani části výpravy. Naštěstí jsou tu i tací, kteří na rozdíl od Olafa tuší, že ten pravý Buddha je ve vedlejším chrámu. Takže napodruhé se nám ten kolos leskne přímo před očima. V Čínské čtvrti se raději odpojujeme od zmatené skupiny a hlavně od dnes zmateného Olafa. Toho rozhodilo nejenom hledání Buddhy v Trinity, ale i to že se mu ztratili doktoři. Navíc jsem na něho vymyslel žertík a přinutil jsem skupinu, aby se schovala v boční uličce. Zdeněk sice neměl též náladu na fóry a trochu to zkazil, ale i tak byl Olaf docela otřesen, že se stal „cizincem v cizím městě.“ Takže jsme raději zamířili na oběd, probojovali se uličkami na květinový trh (některé byli skutečně davem tak ucpány, že jsme museli volit obcházky), dali druhý oběd a středem města zamířili přes nákupy k hotelu. Zlodějský trh nám zabral dobrou hodinu a obral o nějaký ten peníz. Ale líbilo se nám tam citelně víc než na turistickém trhu, na kterém byli prodavači hodně nevrlí. Petr ještě utratil zbylé peníze a vykrmil nás dobrotami. Zbývá jen naskákat pracně do taxíku a s nostalgickými pocity se rozjet na letiště.

Před desátou večerní vysedáme před letištní halou. Je to poslední tečka naší asijské pouti a my musíme dojíst a dorozdat zásoby a následně prokličkovat kontrolami. Z nových batohů nám čouhá nejenom deštník, ale i dnes dokoupené koště, skoro přesně takové, jaké jsme si vyhlédli už v Chiang Mai. Petr ještě dopisuje dnešní útratu a pochopitelně se nemůže dopátrat. Těch věcí, stejně jako zážitků, bylo od rána tolik, že to mozek prostě nebere. Ale teď není čas na mozek, teď je čas na srdce. Na pocity loučení a návratu, na pocity ztráty a znovunalezení. Procházíme tunelem do letadla a sotva usednem, ztrácíme pocit jakékoliv vazby na to, co ještě před chvílí bylo naší součástí. Jediné co vnímáme je toužebný pocit být doma...

Tak ahoj Bangkok, ahoj Indočíno, ahoj Asie. Byl to úžasný zážitek, který se sice dal tušit, ale určitě ne předpokládat.

Spánkový posun

Jeden by nevěřil, co dokáže udělat s organismem jeden přelet. Vracíme se do větrného středoevropského sychrava s šestihodinovým náskokem. Zívání se dostavuje už na letišti. První dny se Mirek budí už kolem třetí ráno, ale po pár dnech se spánek a únava rozlévá již na celých čtyřiadvacet hodin a vše se propadá do naprostého útlumu. Že by už byl čas zase někam vyrazit...???