KOMPLife
..::cesty::..
Francie 2007
©KOMP 1999, 2021

Původ jako úvod

Už se zase blíží prázdniny, naše auto potřebuje prověřit svůj technický stav a my zase obohatit svoje životy nějakým tím zážitkem. Po zevrubném prozkoumání naší objevitelské mapy a zhodnocení zajímavosti všech bílých míst, kterých na mapě Evropy už zrovna moc není, se rozhodujeme pro návštěvu pobřeží západní Francie. Přece jenom Bosna a Hercegovina a Kosovo nejsou ideálními místy pro individuální cestování a do vzdálenějších míst už je výhodnější použít něco jiného než automobil. Zbývá jenom vydržet poslední školní týdny, obdržet nebo rozdat vysvědčení, nakoupit tolik věcí, jako kdybychom se chystali na dva týdny pryč, a všechno naložit do kufru, který i přes svůj objem nedokázal pojmout celou výbavu.

03.07.2007 úterý (1.den)

Nastává Sekunda S Minuty M Hodiny H Dne D a my opouštíme Písek. Jenom smůla, že se celou dobu jízdy musíme strachovat o budoucnost našeho bydlení, protože si jeden občan těžko rozlišitelný od komunálního odpadu prohlédnul obsah našeho kufru a tím pádem si jistojistě mohl zahrát na Kaprfílda, když bezproblémově přeměnil obsah bytu v nicotu. Bez větších obtíží se posunujeme směrem k Německu a následně i k nejbližšímu dálničnímu nájezdu. Za Landshutem si vychutnáváme výborný oběd, dorážíme i zbytky švestkového koláče. Potom pořádně naštve, když většina jídla skončí svou pouť na záchodku na dálničním odpočívadle. Po objezdu Mnichova směřujeme k Bodamskému jezeru. Jak se zhoršuje počasí a vylepšuje srážková bilance Bavorska, tak se i zhoršuje nálada. Sjíždíme z dálnice a k proudům vody se přidávají i proudy aut, mířících bohužel naším směrem. Rázem vznikají teorie, jak jezdí všichni Němci k moři do Francie výhradně tudy, jelikož tu nejvíc prší. Ale zase najíždíme na dálnici a provoz se zklidňuje. Přejíždíme první z šesti švýcarských hranic, které nás na naší cestě čekají. Celníci nelení a všechno důkladně kontrolují. Sjíždíme do Schaffhausenu v údolí Rýna. Už od začátku města nás ukazatele směřují k místní raritě – vodopádu neboli německy Rheinfallu. Přímo pod vodopádem zastavujeme a kocháme se pohledem podobným Niagaře. Sice jsou v Americe vodopády vyšší a mohutnější, ale zase tam nemají vyhlídku na ostrohu přímo uprostřed valících se mas vody, kam se dá dopravit výhradně lodí. Hned jak pomyslíme na to, že vlastně přestalo pršet, nové kapky začínají dopadat na naše hlavy. Schováváme se do auta a po večeři odjíždíme přes hranice s pořadovým číslem 2 zpátky do Německa, kde na cestě u lesa zakončujeme náš první den. Ale náhodně kolemjedoucí auta nám nedopřává odpočinku, když z něho vystupuje asipolicajt a v hustém dešti nelení zkontrolovat naše pasy, přičemž jeho spolujezdec nás vytrvale oslňuje svítilnou. Po zkontrolování pasů nám přeje dobrou noc a odjíždí.

04.07.2007 středa (2.den)

Ráno nás žádné sluníčko nemůže vzbudit, takže se budíme až kolem půl deváté. Podél Rýna pokračujeme do Basileje – třetího největšího švýcarského města. Komplikované parkování komplikuje komplikovaný průjezd. Po půlhodině hledání místa zastavujeme dva kilometry od centra na hlavní třídě. První zastávka se koná na mostě přes Rýn, který tu teče docela prudce a vypadá opravdu ledově, i když se pak v novinách dozvídáme, že má 18°C. Ale na takovou teplotu určitě nevypadá, divíme se, že v něm neplavou zbytky alpského ledovce. Řeka je tak prudká, že loďka zajišťující přívoz musí být zavěšená na laně nataženém přes celou řeku, aby neuplavala pryč. Hlemýždím tempem se posouváme po druhém břehu a pak i po druhém mostě. Klikatými uličkami, do kterých se vejdou dokonce tramvaje, procházíme přes staré město. Znovu se dává do deště, a tak se radši schováváme. Hned jak trochu přestává pršet, pokračujeme skrz katedrálu znovu na nábřeží. O kousek dál ústí do Rýna sotva znatelný potok, na kterém je proti proudu mlýn i s mlýnským kolem. Na kopci potom stojí kamenná hodinová věž. Už se vracíme k autu a odjíždíme do hor. Ze začátku jedeme údolím, ale za Delémontem vyjíždíme přímo na hlavní hřeben pohoří Jura, které je známé svojí jedinečnou pravidelností. Dostáváme se do nadmořské výšky okolo jednoho kilometru a krajinu začínají tvořit rozsáhlé pastviny a vysoké jehličnaté lesy. Od Delémontu lze ale pozorovat i jinou změnou – pod omezením rychlosti se objevila tabulka „rappel“, která nám je známá z Francie, což znamená, že jsme v oblasti Švýcarska, ve které se hovoří francouzsky. Vždyť do Francie to je jenom pár kiláků z kopce. Právě slovo „rappel“ pro nás zůstává záhadou. Ze začátku jsme si mysleli, že to znamená „pozor“, ale doma zjišťujeme, že to je „připomínka“. To je logické, když tahle cedulka visí pod každou druhou značkou. Jak postupujeme víc a víc na jih, tak se pomalu dostáváme do údolí. Ve městě La Chaux-de-Fonds se trochu zdržujeme v zácpě. Město tu tvoří v podstatě jedna hlavní ulice a z ní odbočují vedlejší do kopců, takže je v centru pekelný provoz. Z města zase vyjíždíme do kopců a po dvaceti kilometrech ve Francii zastavujeme u Lac de Joux na úpatí nejvyšších vrcholů Jury. Definitivně opouštíme Švýcarsko a do našeho dnešního cíle dorážíme za chvilku.


05.07.2007 čtvrtek (3.den)

Od ranních zamračených hodin sjíždíme stále více z hor, zčásti i soutěskou s mnoha vodopády. Můžeme být rádi, že prší, protože jsou plné vody. Nejvyšší vodopád vysoký 70 metrů se dokonce i trochu vylévá na silnici a způsobuje malou záplavu. Pokračujeme dál do údolí, přejíždíme ještě několik hřebenů a konečně se dostáváme do totální roviny kolem řeky Sâony. Ve městě Bourg-en-Bresse tankujeme naftu a taky nakupujeme. Právě tady se křížíme s cestou, kterou jsme projeli před třemi lety směrem do Španělska. Po obědě přejíždíme Sâonu, která tu protéká Mâconem.


Projíždíme kopce a zastavujeme ve Vichy, lázeňském městě, které bylo v letech 1940-42 hlavním městem kolaborantské vichystické Francie. Středem města prochází lázeňská kolonáda směřující k hale s mnoha různými prameny. Všechny jsou ale pořádně minerální, takže jejich chuť je nevalná. Procházíme ještě částí parku Napoleona III. a opouštíme bývalé hlavní město. Za Vichy sice stále pokračujeme rovinou, ale na obzoru vynikají výrazné vrcholy sopečného pohoří Puys. Na úpatí nejvyšší hory Puy de Dôme se rozkládá průmyslové město Clermont-Ferrand, které proslavila výroba pneumatik Michelin. Ale nás zajímá historie, takže parkujeme přímo v centru v úzké uličce a procházíme dalšími až na náměstí s obrovskou katedrálou. Ještě si prohlížíme dlažbu, do které jsou tu a tam vsazeny portréty Vercingetorixe, slavného galského vojevůdce a bojovníka proti Římanům, či Urbana II.


Opouštíme město a serpentinami stoupáme právě na Puy de Dôme, vyhaslou sopku vysokou 1453 metrů. Na vrcholu docela fouká, ale rozhled je báječný. Na jednu stranu shlížíme na ostatní krátery a na druhé se rozléhá rovina s Clermont-Ferrand přímo pod námi. Obcházíme okraj, ale protože se rychle zatahuje, chvátáme zpátky k autu. Během pěti minut se z modré oblohy vytvořil totální mrak, a my jsme přímo uprostřed. Viditelnost je prakticky nulová a chůzi znepříjemňuje ostrý vítr, který všude zanáší drobný, hustý déšť. Jedeme rychle pryč od vrcholu, na kterém je jak televizní vysílač, tak ruiny starověkého chrámu boha Merkura. Dole pod vulkánem vidíme, jak se věci mají. Na vrcholku se vytvořila jakoby čepice z mraku a přitom je všude okolo stále pěkně. Pokračujeme na západ a stále se kocháme vzdalujícím se panoramatem sopečného pohoří v zapadajícím slunci. Po chvíli míjíme i další sopku Puy de Sancy, která je svými 1883 metry nejvyšší horou celého Francouzského středohoří. Tak si tu Vulcanicu (což je zábavní park s geologickým obsahem) necháme raději na jindy.


06.07.2007 pátek (4.den)

Po postupném probouzení, snídani a půlhodině jízdy kupujeme v Usselu dvě bagety obřích rozměrů. Dalších pět hodin i s obědem nám trvá průjezd postupně se svažující krajinou až k řece Garonně, na které leží osmisettisícové Bordeaux. Po cestě jsme minuli i Lascaux, jeskyni proslulou svými nástěnnými malbami. Ale teď už jsme v Bordeaux a ve spleti dlážděných uliček hledáme místo na zaparkování. Za cenu pouhých dvou eur za hodinu parkujeme a procházíme úzkými uličkami ke katedrále. Po cestě nás míjí moderní tramvaje, které sem přesně zapadají. Prohlížíme si i divadlo a před ním stojící sochu. Na nábřeží osázeném květinami nás zase upoutává dlážděná plocha, která je pokrytá tenkou vrstvičkou vody a celé nábřeží společně s nádherně modrou oblohou se jasně odráží. Hodina se ale chýlí ke konci, tak se musíme rychle vrátit. Jediným naším vodítkem je orientační smysl, protože mapu máme uklizenou a podívat se na název ulice nás nenapadlo. Ale v uličkách se rychle nacházíme, a tak přicházíme k autu jenom pět minut po skončení parkovacího limitu. Původně jsme plánovali návštěvu nového zábavního parku – muzea Vulcania u Clermont-Ferrand, ale místo toho jsme vyjeli jenom na Puy de Dôme a tím jsme ušetřili nejmíň půl dne.


Lákadlem Akvitánie, jak se nazývá oblast kolem Bordeaux, je nejvyšší duna Evropy Dune du Pyla 60 kilometrů jižně od Bordeaux. Se svojí výškou 117 metrů a délkou přes tři kilometry je skutečně jedinečná. Ale napřed se k ní musíme dostat z města. Napřed projíždíme hlavní výpadovkou, na kterou by se nevešly dva náklaďáky vedle sebe, jak je úzká, a potom zase najíždíme na dálnici směrem na jih. je pátek odpoledne a všichni se hrnou k moři. Po dvou a půl hodinách popojíždění konečně parkujeme v lesíku pod dunou. Jak bude vypadat, zatím jenom tušíme, takže když se před námi ukáže vysokánská hora písku, zůstáváme stát s kocháme se tímto unikátem. Ale to ještě nevíme, jaký bude výhled z vrcholu. Hned, jak se vyhrabeme po písku nahoru, vidíme daleký rozhled. Duna se plynule svažuje k moři, kde tvoří nádhernou pláž s jemným pískem. Protože jsme tu až kolem osmé večer, moc lidí tu už není a můžeme se v klidu rozkoukávat. Po koupání se vracíme přes dunu k autu a po pár kilometrech kotvíme v motelu u silnice. K večeři si každý dává polívku a pak zdoláváme balení deseti nugátových buchtiček a polovinu osmisetgramové bábovky Barre Bretonne. Hned zjišťujeme, že jsme opravdu zaváhali, když jsme koupili jenom jednu. Ale to bychom se zase nemuseli už vrátit.

07.07.2007 sobota (5.den)

Po dálnici se vracíme do Bordeaux a zjišťujeme, že včerejší provoz byl normální, plynulý a bez problémů. Celých čtyřicet kilometrů do města jedeme kolem souvislé řady aut, která většinou stojí, jenom občas se povede, že popojíždí. Dálnice je totiž přímou spojnicí Paříže se severem Španělska a Portugalskem. Zároveň jim asi dneska začínají prázdniny a všichni jedou na dovolenou. Po Rocade objíždíme Bordeaux a už za čtvrtým největším městem Francie přejíždíme Pont de Aquitaine a už mimo dálnici projíždíme lány vína. Aby nebyla krajina monotónní, občas taky narazíme na víno, jinde zase na víno, a když máme štěstí, tak vidíme i víno. Určitě neuvěříte, že jsme jednou dokonce minuli i víno. To potom člověka uklidní zase nějaké to víno. Cestu nám zpestřují obří lahve vína ve vinných sadech nebo baráčky s reklamou na víno obklopené vínem. Už po obědě zastavujeme pod zajímavým betonovým kostelem v přímořském městečku Royan. Právě tu probíhá turnaj v beach fotbale, takže tu je docela rušno. Hotelové komplexy lemují celé pobřeží. Radši město opouštíme a krajinou, kde se už nepěstuje tolik vína, pokračujeme do La Rochelle, kde byli i Tři mušketýři. Přes koleje nad nádražím TGV a kolem akvária přicházíme do centra. Ve městě je viditelně víc černochů, asi aby si město uchovalo svoji pirátskou image. Vjezd do starého přístavu stráží dvě kamenné věže. Kolem kanálu se vracíme a opouštíme další prefekturu, neboli správní středisko departermentu, v tomto případě Charnte-Maritime. Večeříme na lavičkách u kanálu v Maransu kousek za La Rochelle, celý den zakončujeme o kus dál na parkovišti se záchodky a tekoucí vodou pochybného původu.


08.07.2007 neděle (6.den)

Hned dopoledne navštěvujeme další velké město, Nantes. Autobusy tu mají speciální pruhy uprostřed silnice, aby je neblokovala projíždějící auta. Přejíždíme Loiru, která je se svými 1042 kilometry nejdelší řekou Francie a kousek za ní parkujeme v ulici, která nahradila původní rameno řeky. Překvapuje nás hrad přímo v centru. Na jeho opevnění se dá vystoupit a obejít celé hradby dokola. Hledíme jak dovnitř, kde se nachází barokní paláce, tak i ven, kde se dá spatřit bývalá továrna na proslulé sušenky Lefévre-Utile dnes předělaná na zábavní centrum nebo jediný mrakodrap ve městě Tour de Bretagne. Začíná trochu mžít, sice nepatrně, ale za chvíli jsme skoro úplně promočení. Radši se schováváme v infocentru přímo před katedrálou, která se zrovna opravuje. Zpátky procházíme asijskou čtvrtí, kde jsou čínské, indické, thajské, vietnamské jídelny, a je tu dokonce i jedna kambodžská restaurace.

Z města vyjíždíme po čtyřproudce, která se tu stejně jako v celé Bretani naplatí. Postupně se stáčíme kolem zálivu Morbihan, podle kterého se jmenuje celý departement. Zastavujeme ve Vannes, kde si prohlížíme hlavně hrázděné domky, které obklopují katedrálu. Dál máme namířeno k legendárnímu Carnacu, kolem kterého je spousta dolmenů, kromlechů a hlavně samotných menhirů. Po zastávce na mostě přes záliv chvíli hledáme, až zastavujeme u louky, která je celá osázená kameny, kolem dvou metrů vysokými. Na blízké mapce zjišťujeme, že to byl zatím jenom začátek a že se v délce 3 kilometrů táhnou řady megalitů. Rozdělujeme se, Mirek jde prozkoumat největší menhir, který je vysoký asi šest metrů, zatímco Petr s Olou navštěvují tumulus Kercado, což je kruh stojících kamenů zasypaný hlínou, do kterého se dá vejít. Už společně se jdeme podívat na vyhlídku uprostřed kamenných řad. Teď přes léto se k nim nesmí, ale v zimě jsou přístupné, protože turisti nemůžou zničit rostliny na těchto loukách. Na jedné se dokonce pasou i ovce. Každý kámen jsme si už důkladně prohlédli, tak jedeme dál.

Chystáme se objet celý poloostrov Quiberon a Côte Sauvage neboli Drsné pobřeží. Když přejíždíme na poloostrov po úzké hrázi, po levé straně je celý záliv vysušený, je totiž zrovna odliv. Na druhé straně to není tak znatelné, protože se tu pobřeží svažuje docela strmě. Mezi kopečky porostlými dlouhou trávou u Pointe du Percho zastavujeme a scházíme k pláži. Cesty tu mají obestavěné dřevěnými plůtky, aby nikdo nemohl pošlapat rostlinky. K pláži spadají z obou stran vysoké útesy, a tak tu jsou docela velké vlny a vzduch je prosycený mořskou solí. Od pláže vylézáme na útes. Na samém výběžku stojí jak na konci světa zřícenina domku. Proti zapadajícímu slunci vypadá hodně zajímavě. Za ním je už jenom kolmý útes a tisíce kilometrů oceánu. Protože už je zase půl deváté, vracíme se už zpátky a míříme do Lorientu, kde máme vyhlédnutý hotel Formule 1.

09.07.2007 pondělí (7.den)

Dneska vyrážíme do Concarneau, kde je opevněné město, do kterého se dá dostat jenom po lávce, jinak je celé obklopené vodou. V úzkých uličkách stojí hodně hrázděných domků s obchůdky. V jednom nakupujeme celou krabici sušenek podle vlastního výběru. Když se vracíme, ještě dokupujeme křupavé bagety, které kus za městem likvidujeme.

V Quimperu, nebo bretonsky, jak v celé Bretani mluví asi 50 000 lidí, Kemperu, je problém s parkováním, takže Ola s Petrem jdou napřed prozkoumat další hrázděné domky a přitom Mirek nachází volné místo a zbytek potkává v katedrále, která je v opravě. Většina domů je zase hrázděných. Z Quimperu pokračujeme na Pointe du Raz. Poplatek za parkování je vysoký a nohy ztuhlé, zastavujeme proto radši už ve vesnici a kolem útesů obcházíme postupně mys. Napřed shlížíme na nedalekou pláž a na útesy pod námi, pak se dostáváme kolem majáku až na úplný výběžek. Za pomníkem je už jenom pár útesů a lesknoucí se moře, ze kterého vyčnívají dva majáky, stojící jen tak na skále. Na obzoru vidíme opuštěný ostrov s několika dalšími majáky. Zpátky jdeme po druhé straně mysu. Cesty vedou mezi rozkvetlým vřesem, který ostře kontrastuje s útesy a mořem. Prolézáme ještě zbytky opevnění a vracíme se do vesnice k autu. Slunce se pomalu kloní k západu a krásně nasvěcuje útesy nad pláží, kam jsme sjeli. Zase je odliv, takže písečná pláň je hodně široká. I tady je nějaké opevnění ve svahu. Pokračujeme na druhou stranu zálivu na Pointe du Van. Tentokrát to není od parkoviště tak daleko, takže se vracíme ještě za světla. Když odjíždíme, pozorujeme postupné zbarvování oblohy do ruda. Končí náš první týden na cestě.



10.07.2007 úterý (8.den)

Od rána míříme na poloostrov Crozon, který je jenom kousek daleko, ale my musíme objíždět celý záliv. Po cestě projíždíme vesničkou s názvem Saint Nic. Opravdu tu skoro nic nemají, jenom zajímavý kostel. Dostáváme se znovu na nejzápadnější výběžek poloostrova, tentokrát se nazývá Pointe de Pen-Hir. Protože Brest, strategické místo Němců za druhé světové války, je už jenom kousek přes další záliv, je tu už docela velké opevnění i s muzeem. Stopy po náletech jsou tu znát, louka je celá pokrytá dolíky. Kousek dál je pomník ve tvaru kříže a dál už zase jenom oceán. Přejíždíme na další výběžek Pointe des Espagnols. Z celého pobřeží Bretaně, které jsme projeli, je tady země nejvíc porostlá vřesem. Mezi vřesovými kopečky nad jedním útesem i obědváme. Na konci malého poloostrova je vyhlídka na Brest, vzdálený tak maximálně pět kilometrů. Ale nejkratší cesta je nejméně 50 kilometrů dlouhá. Prohlížíme si napoleonskou pevnost s domky Španělů, podle kterých je mys pojmenovaný, a opouštíme západ Bretaně. Vypouštíme z programu Brest a místo něho navštěvujeme bretaňské vnitrozemí a Roc’h Trévezel, nejvyšší bod celého poloostrova. Kopec má sice jenom 324 metrů, ale na vrchol se musí vylézt po skalách. Z vrcholu je široký rozhled, i když moře na obzoru jenom tušíme.


V celé Bretani nejsou v postatě žádná pole, všude roste jenom vřes, takže je všechna krajina nafialovělá. Míjíme Morlaix s akvaduktem a po čtyřproudce se dostáváme ke Cap Fréhel. Poslední z bretaňských mysů, který navštívíme, směřuje k severu, k anglickému pobřeží. Ale Anglie je přes 200 kilometrů daleko, takže efekt nekonečného moře je stejný jako u předchozích mysů. Mají tu i zelený maják a na samém výběžku ještě boudičku. Na večer máme přichystaný nocleh v Saint-Malo zase v hotelu F1, které je ideální, protože cena je stejná pro jednoho i pro tři lidi. Ale v obou místních hotelech mají obsazeno, tak nám nezbývá než přejet řeku Rance s jedinou přílivovou elektrárnou na světě a zůstat u dálnice.


11.07.2007 středa (9.den)

Po probuzení sjíždíme z kopce do centra a parkujeme u mostu z města k opevnění. Most vede kolem přístavu, kde zrovna nakládají loď pískem. Vylézáme na hradby, které obklopují celou historickou část města korzárů, jak se Saint-Malo říká. Petr s Mirkem obchází město po hradbách, zatímco Ola prochází dlážděnými uličkami. Z hradeb je výhled přes ústí řeky Rance na Dinard i na ostrůvky, kam se dá dostat jenom při odlivu po úzké hrázi. Po městě stojí hodně soch významných rodáků.

Další zastávkou je Mont-Saint-Michel, což je město s klášterem, které se rozkládá na 80 metrů vysoké hoře. To by ještě nebylo tak zajímavé, kdyby ta hora neležela uprostřed moře a jedinou přístupovou cestou nebyla jediná cesta, která se při přílivu zaplavuje. Dneska se sem ale dá dojet i za přílivu po náspu a zaparkovat na parkovišti přímo před branami města. My se ale radši projdeme, parkujeme ve vesnici na pobřeží, u které se staví druhá přílivová elektrárna. Zase jsme zastihli odliv, takže celý záliv kolem Mont-Saint-Michel je na suchu a křižuje ho síť kanálů a říček, které při přílivu ústí do moře mnohem dál. Někdo se vydává napříč zálivem k dalšímu ostrůvku. My vstupujeme hlavní branou a spletí uliček postupně stoupáme až ke klášteru na vrcholu. Průchod je dost obtížný, v hlavní uličce je neuvěřitelný počet lidí. Aspoň že se dá jít i po hradbách, kde je ale taky docela plno. Druhou stranou sestupujeme ještě užšími uličkami i po schodech a vracíme se na pobřeží. Za chvíli parkujeme na parkovišti před bisquiterií, kde se sušenky jak vyrábí, tak i dají koupit nebo se něco o jejich výrobě dozvědět. Obědváme a máme opravdu mimořádný výhled – záliv s Mont-Saint-Michel přímo před námi. Po obědě najíždíme na dálnici vedoucí z Rennes do Caen a za chvíli zastavujeme na odpočívadle. Mají tu kovové trubky, každá míří na různou pamětihodnost okolí. V dálce je stále vidět Mont-Saint-Michel. Opouštíme dálnici a po pár kilometrech končíme dnešní den v Saint-Lô v hotelu F1. Je sice teprve pět hodin, ale náskok rychle mizí po dvouhodinovém nákupu.


12.07.2007 čtvrtek (10.den)

Dnešní den je ve znamení Dne-D. Chystáme se objet všechny pláže, na kterých se Spojenci vyloďovali při druhé světové válce. Tedy skoro všechny – Utah Beach je trochu z ruky. První zastávkou je Pointe du Hoc s masivním německým opevněním. V kvalitně zastřiženém trávníku stojí tři bunkry, totálně rozbombardované. I celá louka okolo je zvlněná od náletů. Mezi cestičkami leží několikametrové kusy železobetonu. Právě sem se vylodilo komando amerických vojáků s cílem zničit německé opevnění.

Z útesu sjíždíme o kus dál k Omaha Beach. Už nic nenasvědčuje tomu, že se tu před více než šedesáti lety bojovalo o každý kousek půdy po vylodění dvou amerických pěší divizí. Po pláži jezdí traktor se zavlečenou loďkou. Dalších pár kilometrů po pobřeží je hřbitov věnovaný padlým Američanům. Je to pozemek USA, takže když vcházíme, musíme projít detektorem kovů. V podzemním muzeu je zachycený průběh války a ke každé události promítají na speciální obrazovce film. Z vyhlídky na útesu je vidět dolů na Omaha Beach, ale my jdeme k památníku. Na dvou mapách tu jsou přehledně znázorněny veškeré bitvy Američanů v Evropě i v Tichomoří během druhé světové války. Od památníku vede rovná cesta mezi řadami bílých křížů, občas se mezi hroby najde i pěticípá hvězda označující židovského vojáka. Na konci cesty stojí kaplička. Autem sjíždíme na pláž a na místě krvavých soubojů obědváme. V dálce se po písku prohání ve speciálních vozítkách s plachtou. V lázeňském městečku Arromanches zastavujeme a jdeme se podívat na další pláž, tentokrát Gold Beach, dobytou britskými vojáky. Na pláži i v moři je hodně betonových pontonů, po vylodění sloužících jako vlnolamy chránící strategický přístav. Krátce po vylodění ale přišla jedna bouře a celý přístav byl srovnán se zemí. Za jeden den bylo zničeno 13% veškerých spojeneckých zásob a zbraní, které byly za dva měsíce dopraveny na pevninu. Na kopci nad městem nejdřív obcházíme spojenecký tank, na vrcholu si prohlížíme další pomník. Juno Beach, na které se vyloďovali Kanaďané, jenom zběžně procházíme. Je tu jenom památník věnovaný Charlesi de Gaullovi, jedné z nejvýznamnějších osobností francouzské historie. Poslední z pláží, Sword Beach, vynecháváme a míříme rovnou do Caen. Městu dominuje hrad s bytelným opevněním. Před tím ale ještě jdeme ke klášteru, který podle svého vzhledu vypadá, že se bude muset velmi brzo opravit. Na hradě zrovna skončila nějaká akce, tak se odtud rozcházejí davy lidí. Můžeme si v klidu projít hradby, z kterých je úžasný výhled na celé město, hlavně na katedrálu sv. Petra přes ulici. Kolem ní se taky vracíme k autu a opouštíme město kolem deváté.


13.07.2007 pátek (11.den)

Ranní procházka vede na Falaise des Vaches Noires neboli Skály černých krav počesku. Je sem sice zákaz vstupu kvůli sesuvům půdy, ale čerstvé stopy v blátě svědčí o častých návštěvách. Z lesa vylézáme na vyhlídku nad mořem. V dálce jsou už vidět komíny Le Havru, kam míříme. Předtím ale ještě projíždíme vesnice Květinového pobřeží. V Blonville jenom zastavujeme u infocentra, ale Deauville procházíme důkladněji. Od nábřeží se vracíme přes trh, na kterém se prodává snad všechno možné, hlavně ryby a další mořské potvory, jako třeba chobotničky, ústřice, humři nebo krabi. V Honfleuru zastavujeme na delší chvíli. U starého přístavu tu mají řadu hrázděných domů s kamennou pevnůstkou v popředí. Všude tu vládne Calvados a my jen těžko odoláváme pokušení stát se majiteli nějaké pěkné lahvinky. Odoláme však pokušení a putujeme dál. V dálce je už vidět Pont de Normandie, který se chystáme přejet. Délka přes 800 metrů řadí tento most k největším svého druhu. Mýtné je jenom pět eur, takže tři náklaďáky se nemůžou dočkat, až zaplatí a snaží se nás předjet, když brzdíme uprostřed mostu. Budeme tu jenom jednou, tak musíme mít všechno pořádně zdokumentované. Na konci mostu je infocentrum s veškerými údaji o stavbě mostu.

Už zdálky je vidět, že blížící se Le Havre je hlavně průmyslové město. U uzavřeného přístavu stojí pár starších budov, ale moderní zástavba převažuje. I v úplném centru je nové kulturní středisko ve tvaru vulkánu, ale před ním je památník padlým ve všech válkách s francouzskou účastí. Serpentinami vyjíždíme z města a po rovině ukrajujeme poslední zbytky cesty kolem pobřeží. Na oběd jsme si vytipovali Cap d’Antifer, ke kterému musíme odbočit z hlavní silnice a jet po uzoučké silnici. Na konci ale stojí maják s uzavřenými branami, jinak je všechno oplocené. Zastavujeme u několika aut a jdeme se podívat k opevnění. Ale to je až za dvojitým ostnatým drátem. Přelézáme, podlézáme a pod betonovou stavbou přímo na kraji útesu obědváme. Po obědě, ve čtyři odpoledne parkujeme nad Étretatem. Měly by tu být křídové skály. Jdeme lesem podél plotu do kopce. Ale když vylézáme na pole a stále jdeme kolem plotu, zjišťujeme, že tudy cesta nevede. Scházíme dolů do města a z pláže obdivujeme bílé útesy na obou stranách zátoky, v jejíž středu Étretat leží. Pořád nechápeme, jak se dostat na útesy, kde jsou vidět lidi. Až když už chceme odejít, nacházíme uličku, která se po chvíli přeměňuje v cestu na vrchol útesu. Mezi golfovým útesem a srázem dolů vystupujeme až nad město. Dál po pobřeží je vidět další útes s bránou a ještě jedna skála vyčnívající z moře. Na útes na druhé straně města už nelezeme, vracíme se na parkoviště a loučíme se s mořem. Do večera chceme stihnout i Rouen a pak se ubytovat v další F1. Protože je ale jeden hotel ze čtyř ve městě po cestě, zajíždíme nejdřív tam. Až kolem osmé sjíždíme do údolí k řece Seině do centra. Parkujeme v platanové aleji před největší z mnoha katedrál, které během večera uvidíme. Město je hodně historické, uličky lemují v podstatě jenom hrázděné domy. Mezi nimi vynikají právě katedrály se svojí světlou barvou. Obcházíme postupně celé centrum a přes náměstí Johanky z Arku s jejím muzeem míříme k Seině. Po nábřeží vede čtyřproudka, takže se k řece dá těžko dostat. Přecházíme po mostě do poloviny řeky, odkud sledujeme celé město, i když jeho historická část zůstává skrytá za vysokými domy na nábřeží. Vracíme se na hotel a po večeři jdeme spát.

14.07.2007 sobota (12.den)

Dneska už směřujeme přímo na Česko, i když plánujeme ještě několik zastávek. První je po více než sto kilometrech jízdy a nákupu v Amiens. Město není až zas tak zajímavé, je tu postavená velká katedrála, zase v rekonstrukci. Na náměstí normálně rostou stromy u umělého jezírka a vedle něho se dá odpočinout v lehátkách. Z města odjíždíme v půl druhé, k belgickým hranicím nám zbývá přes dvě stě kilometrů. Kousek před nimi sjíždíme do údolí Másy, která odtud teče přes Belgie do Nizozemska, kde má společné ústí s Rýnem. Údolí se postupně zařezává, až u hranic by se dalo nazvat kaňonem. Z obou stran strmě spadají vápencové skály přímo k hladině řeky. Belgický Dinant je vklíněný mezi tyto skály. Za ním údolí opouštíme a směřujeme k Lucembursku. Před hranicemi přemýšlíme, jestli tam mají levnější benzín (a hlavně naftu) než v Belgii. Riskujeme a pokračujeme. Hned po překročení do dalšího státu zastavujeme u jedné ze čtyř benzínek v menší vesnici. Nafta vyjde dokonce levněji než v Česku. Tankujeme plnou nádrž a v lese za vesnicí zůstáváme do dalšího dne.

15.07.2007 neděle (13.den)

Zatím jenom tušíme, že by dnešek mohl být posledním dnem naší cesty. Když nám osmdesát kilometrů do Trieru, kde začíná dálnice, trvá dvě hodiny, už se zdá, že to nemůžeme stihnout. V Trieru ještě k tomu zastavujeme a prohlížíme si římské památky. Porta Nigra je monumentální bránou, i když dnes se nachází uprostřed náměstí. Prohlížíme taky katedrálu a Konstantinovy lázně s bazilikou. Po městě jsou rozeseté části jeho sochy. My jsme viděli jenom chodidlo, ale to bylo přes metr dlouhé. Opouštíme Trier už po dálnici a kilometry začínají ubývat o poznání rychlejším tempem. Za Ludwigshafenem míjíme muzeum letectví s vystaveným Concordem. Jak jsme sjeli k Rýnu, teplota stoupla na 38°C. Myslíme si, že se nám zbláznil teploměr, a to i když nám v osm večer na německo-českých hranicích ukazuje přes třicet. Ale před hranicemi zastavujeme v Řezně. Po dálnici okolo už jsme jeli několikrát, ale ještě ani jednou jsme sem nezajeli. A přitom tu mají nejstarší most severně od Alp. Než ho ale najdeme, musíme projít centrum s katedrálou a hezkými domky. Přicházíme k břehu Dunaje a sledujeme onen most. Vypadá jak z betonu a jezdí po něm normálně auta. Poslední fotka je vyfocena. Míříme k Furth im Wald a zkratkou přes hraniční přechod Eschlkam – Všeruby se dostáváme zpátky do Česka. Přes Klatovy, ve kterých se zrovna opravují snad všechny silnice, a Strakonice se vracíme do Písku. Po třinácti dnech a 4573 kilometrech jsme zase bohatší o spoustu zážitků…

-p;30.7.2007-
...a teď Mirkovo plky...