Prolog jako epilog

Tak tentokráte začneme netradičně bilancováním. Plánovanou trasu jsme až na jediný detail dodrželi, harmonogram byl vytvořen jako obvykle precizně (jak jinak u Oly s Petrem), auto šlapalo jako po drátkách (až na tři návštěvy servisů), společná pohoda byla téměř absolutní (až na jemnou ponorku), moře bylo slané (jak Atlantik tak Středozemní), Portugalci, Španělé, Francouzi, Andořané, Gibraltařani, Švýcaři byli vcelku přátelští, Rakušané nabubřelí, Němci strozí a Češi čeští. Celkem jsme urazili něco přes osm a čtvrt tisíce kilometrů a vykonali tak naši druhou nejdelší výpravu. Jízdou jsme strávili asi 160 hodin při průměrné spotřebě 4,8 l nafty/100 km. Navštívili jsme nově pět hlavních měst a čtyři státy. Na vlastní kůži jsme prožili zakončení týdenní fiesty v Pamploně a každý den pak přečkali polední siestu na celém Pyrenejském poloostrově. Okoukali jsme paellu za všudypřítomného zápachu ryb a okusili několik druhů "pan" a "bagete". Zjistili jsme co znamená "peaje" a "portagem" u dálničních nájezdů a seznámili se osobně s lisabonskou policií. Propletli jsme se záplavou motorkářů na srazu ve Faru a shlédli výstavu jedinečných fotografií na nábřeží v Lisabonu. Prošli jsme "cikánskými" uličkami v Portu a koupali se na nejjihozápadnějším výběžku Evropy, v překrásné zátoce u Cabo de Sao Vicente. Mnohokráte jsme okusili slané vody Atlantiku i Středozemního moře a pálili si nohy na pláži pod gibraltarskou skálou. Záviděli jsme kánoistům v soutěsce Gorges du Tarn u městečka Sainte Enimie a zalamovali krky při pohledu na nejvyšší most světa u Millau. Nechali jsme se vytroubit ve 190 km/h na německé dálnici a posypat se popelem z hořících lesů. Domlouvali jsme se rukama i nohama s Portugalci a Španěly, kteří měli jazykovou výbavu disjunktní s naší. Prožili jsme spoustu dalších drobných dobrodružství, která teď zkusíme poskládat pěkně za sebe.

Že by konečně prolog?

Vznik této cesty měl dosti komplikovaný průběh. Jedním z podnětů byla Petrem před léty naplánovaná trasa, která se ostatním jevila dost nereálně. Na letošní léto jsme původně plánovali prozkoumat pobřeží i vnitrozemí východní Austrálie. Letenky byly zabukovány na 29.6., žádosti o víza připraveny, dostupná literatura nastudována (zde opět zaúřadoval Petr, který Mirka k vánocům obdaroval nejlepším průvodcem po Austrálii), nálada naladěna. Z akce nakonec sešlo z několika důvodů. Jednak jsme z literatury pochopili, že oblast Modrých hor pro nás asi bude v australské zimě nedostupná, a že jižní pobřeží bude dosti nevlídné. Ale to by zase vyvážil relativní chládek ve vnitrozemí. Další díl váhání přidalo zjišťování podmínek přes mezinárodní agenturu GTSInt, která zajišťuje cestovní slevy pro studenty a učitele. Rozdíly v cenách letenek i pronájmu aut byly ale tak značné, že jsme váhali, zda nepočkat až Ola bude také učit na plný úvazek. Další kapku přidal termín závěrečných zápasů ve fotbalovém Euru, které mělo končit až 5.7. Podtrženo a sečteno, napsali jsme seznam možných a chtěných cílů a pak je vzájemně obodovali. I tak vyšla jako vítěz Austrálie. To se psal březen a na úvahy byl ještě relativně čas. Ostatní varianty jsme si schovali do budoucna a rozjímali o cestě k protinožcům. Něco nám ale pořád nehrálo. A tak jsme začali měnit úvahy oklikou. Nejprve jsme zlehka nadhodili téma nového auta. Pak začali uvažovat o tom, že by nebylo špatné vidět finále ME, pak jsme znovu prozkoumali varianty cest a otestovali cestovky na cestu do Egypta. Odezva nula. Otestovali jsme další cestovky na cestu do Španělska. Odezva obdobná. Navštívili jsme tedy místní pobočku a zabukovali okružní jízdu Španělskem a Portugalskem s návštěvou Gibraltaru. Slevy jsme už propásli, ale přesto jsme chvíli váhali. Pak nastal čas radikálního řešení. Duben byl již v plném proudu a my objížděli kolmo autobazary. Začalo se nám rýsovat varianta akce s vlastní dopravou. Nejprve jsme se zaměřili na kombíky. Nasadili jsme cenovou laťku, minimální výbavu a stav a třídili možnosti. Postupně jsme opustili levné kombíky dotažené z ciziny a zaměřili se na Oktávie. Tady byla nabídka průhlednější, i když cenová hladina citelně vyšší. Nakonec se Mirek vydal i na obhlídku strakonických autobazarů. Tady mu do oka padly dvě Oktávie, ale hlavně Passat s nepřehlédnutelnou značkou. Když se navíc přichomítl ochotný maník a Mirka provezl a za jízdy ukázal funkce včetně digitální klimatizace, byl Mirek silně nahlodán. Pozeptal se tedy maníka na dolní hranici ceny (obvykle je to cca 4-7% pod nabízenou cenou). Zde to byly slabé 2%. Na Mirkův dotaz, zda o tomto autě ví dotyčný něco víc, odvětil maník, že je to jeho auto a že v něm 2 roky denně jezdil. Mirek si nechal telefonní číslo a vyjel přes Radomyšl do Drhovle obhlédnout další bazary. Koncem týdne se rozezněl telefon a z něho se ozval povědomý hlas. Nabídka zůstala nezměněna. Zanechal nám telefon a čas na úvahy. Po pár dnech jsme zavolali zpět naši nabídku. Vypadalo to na pat bez řešení. Ola se vydala také do Strakonic obhlédnout věc doličnou. Vrátila se více než spokojena, a tak jsme domluvili dobu koupě na sobotu odpoledne. Petr byl s Dračím doupětem na Karlově a Karla na jedné z matfyzáckých akcí. Mirek nasedl na kolo, Ola vyrazila na stop. Po půldruhé hodině se oba sešli v Nihošovicích za Strakonicemi. Bouřky, které se přehnaly se naštěstí nepotkaly ani s jedním z nás. Mirek se dal do gala, přesunuli jsme se k cíli, tj. k chalupě na návsi, a Ola dala okružní jízdu. Při návratu majitel lehce chytil za spodek (u auta) a znejistěl. Ale jen na moment. (Později se z něho vyklubal zkušební komisař na dopravním.) Docela sympaticky vyzdvihoval přednosti auta, poté s bratrem nasadili zahrádku se čtyřmi nosiči na kolo. Zbývalo jen směnit klíčky za hotovost. Zatím se přehnala další přeháňka. Bylo po dešti a Ola se chopila volantu, Mirek nasedl na kolo a každý mířil jinou cestou k domovu. Po cestě Ola natankovala naftu, Mirek se pokochal svěžím jarem. Druhý den jsme se vydali otestovat vůz. Okružní cesta do Albrechtic s krátkou zastávkou v Hladné dopadla dobře. O týden později jsme vyrazili s kánoí na Lužnici a pak už plánovali trasu po stopách Eura 2004. Karla zatím vydává svoji první knihu a v hlavě si přede plány na samostatnou cestu stopem do Skotska.

08.07.2004 čtvrtek

Nastal den D, hodina H. Vše je rozmyšleno, sbaleno, rozběhlo. Vyjíždíme vstříc neznámu. Nejprve tedy spíše známu, protože je potřeba zdolat české a německé kilometry. První den tedy jen jedeme. Pouze zastávka v Barumu ve Strakonicích na dofouknutí kol a pak dost vyděšená zastávka na kraji Německa u benzínky se servisem. S úlevou jsme si potvrdili, že ta voda tekoucí při zastavení je z klimatizace. Uvolněný šroub na deklu motoru pak byl otázkou 30 vteřin na rampě. Auto šlape, klimatizace klimatizuje, přehrávač hraje a kilometry pozvolna nabíhají. Na dálnici krotíme motor a přes 160 ho nepouštíme. V Ulmu vidíme špičku nejvyšší kostelní věže v Německu. Pokračujeme v dešti do hor. Kolem silnice se objevují zbytky sněhu. Ostatně hustý déšť se mění v hustou kaši. Sjíždíme do Freiburgu. Blíží se francouzské hranice. Překonáváme Rýn a v Mulhouse trochu bloudíme. Mezitím už máme tmu. Zastavujeme na parkovišti. Noc trávíme na sedadlech auta. Po půlnoci nás budí baterka a za ní se schovávají poliši. Naštěstí nás nechávají na pokoji.

09.07.2004 pátek

Mirek vstává první a jde se seznámit s domorodci. Prodírá se hustým křovím ostružin. Nakonec přece jen najde své místečko a můžeme pokračovat dál francouzským vnitrozemím. První zastávka je v Lyonu. Kroužíme kolem parkoviště a nakonec se Ola s Petrem vydávají do centra sami, zatímco Mirek čeká na volné místo. Ale ani on není nakonec o nic ochuzen. Prochází následně kolem katedrály, navštěvuje toalety všudypřítomného McDonalda a pak se kochá pohledy na Rhonu. Hledáme nocleh. Máme šťastnou ruku a nacházíme ubytování v Mende. Slušný pokoj téměř shodný s F1, ovšem se sociálním zařízením na pokoji. Při večeři projíždíme chvíli francouzské kanály na nezbytně přítomné televizi, ale pak dáváme raději přednost postelím.

10.07.2004 sobota

Míříme na Millau, kde chceme obhlédnout osmý div světa - nejvyšší most na světě, jehož hlavní pilíř dosahuje do výšky více než 450 m. Předtím ale projíždíme báječným kaňonem kolem říčky Tarn. Městu St. Enimie sevřenému mezi stěnami soutěsky dominuje hrad, a pak tisíce žlutých kánoí, které z výšky připomínají slunečnicové pole a které lákají ke sjezdu řeky. Váháme, ale nakonec přece jen pokračujeme na čtyřech kolech. Snad někdy příště. Před Millau míjíme dvakráte stejného stopaře. Když se nám do cesty staví potřetí, bereme ho. Naše cesty se rozdělují v Millau. Už sami míříme pod pilíře mostu. Je zde celé informační středisko umístěné do řídícího centra stavby.. Pohled na most je skutečně impozantní. Obědváme a před očima máme směle vedenou linii, která jaksi opticky zmenšuje celé údolí. Pokračujeme na Saint Affrique a následně na Toulouse, kde těsně před osmou navštěvujeme servisu. Ochotně se nás ujímá partička mechaniků s páčidlem řeší pískání a zahřívání pravého zadního kola. Za soumraku míříme k španělským hranicím.. Kousek za městem Orthez na úpatí Pyrenejí nocujeme v autě.

11.07.2004 neděle

Ještě snídaně a už míříme do serpentin kopírujících říčku která proráží přes předvrcholky průsmyk. Jedeme po tzv. Svatojakubské cestě, po které utíkal sv. Jakub před křesťany. A jsme ve Španělsku. První kontakt je tedy spíše přírodní. Stoupáme do kopců až na místo kde v roce 778 svedli křesťané úspěšný souboj s barbarskými Maury. Přestože výška není nijak závratná, fouká skoro ledový vítr. Tak kde je to španělské vedro? Ale nemusíme se bát. Ještě si ho užijeme ažaž. Míříme do Pamplony, hlavního města Navary. A přijíždíme právě včas, abychom shlédli davy okrojovaných červenobílých karnevalistů v bílých košilích a rudých "pionýrských " šátcích. Všude to vypadá jako v chlévu. Jsme trochu zděšeni. Trochu špíny jsme tady čekali, ale tohle je trochu moc. Zpité hloučky hledají auta zaparkovaná nakolmo na chodníku i silnicích. Prcháme a až po chvíli nám dochází, že toto není až tak úplně běžný stav. Je druhá neděle v červenci a právě skončila fiesta, při které skoro celý svět sleduje šílející davy prchající před býky vypuštěnými do ulic města. Takže ten chlév tam vlastně byl na místě. Z hor sjíždíme téměř bez plynu množstvím tunelů až do Donostie-San Sebastianu. Dvojznačnost nás bude provázet až na konec Baskicka. Vždyť i Pamplona je vlastně Iruňea. Blížíme se k moři. Před námi je skupina skvělých zálivů, obestavěná trochu nešťastně betonovými komplexy. Po půlhodinovém popojíždění parkujeme až na samém okraji zálivu. Výhled je tu ale skvělý, takže nelitujeme ani trochu. Stojíme vlastně uprostřed silnice s tím, že se jen rozhlédneme kolem. Nakonec je z rozhlédnutí více než dvouhodinová prohlídka města spojená s brouzdáním ve druhém zálivu. Spokojeně se vracíme k autu. Tady už čeká další zájemce o místo na parkování. Směřujeme do Bilbaa. Vítá nás série dálničních nájezdů, podjezdů, přejezdů a sjezdů. Kličkujeme a míjíme Guggenheimovo muzeum moderních umění. Hned na příští odbočce parkujeme a jdeme se pokochat tím kýčem umění. Skutečné umění nás čeká až večer. To máme při hledání ubytování opět štěstí. Mirek zachází do místního lokálu a trochu nejistě (vždyť by těm Baskům měly čouhat za pasem nože!) se ptá na nějaký hostal, což je místní označení pro penzion. Po třetím zopakování vrchní chápavě kývne hlavou a říká něco jako "Aha, hostal" a maluje plánek. Než s ním Mirek stihne dojít k autu, vybíhá za ním vrchní následován dvěma mladíky. Už, už chceme prchat, když pochopíme, že nám chce říct o jiné možnosti. Jeden z mladíků umí trochu anglicky a vysvětluje, že jeho otec má nový hostal, že sice není ještě otevřený, ale že vše je přichystáno a že cena bude více než přijatelná. Mirek ho tedy následuje o dvě ulice dál. Mladík chvíli tluče klepadlem na bytelné dveře, které už odolali nejednomu ataku. Otevírá starší pán (otec mladíka) a provádí je domem. Nemá to chybu, navíc cena je opravdu přijatelná. Za chvíli už vchází Mirek znovu do domu, tentokrát provázen O+P. Každý batoh a dvě tašky a už se suneme dovnitř.Ze shora se ozývají hlasy. Mirek nejprve ukazuje pokoj i příslušenství. Vše je zařízeno stylově s uměleckým citem. Původní trámy jsou doplněny o cínová svítidla, ručně tvarované dlaždice, mohutná prkna v podlaze. Všude naprosto čisto. Mirek vychází o patro výše, odkud se ozývají hlasy. Zde ho vítá majitel popíjející s přítelkyní a hned ho zvou na tequilu. Mirek vysvětluje, že jsme připraveni se přesunout do pokoje. Přítelkyně naštěstí mluví obstojně anglicky a vysvětluje nám, že jenom přidají postel do pokoje a že se zatím máme jít napít. Pokoj je dávno připraven a my se při popíjení snažíme udržovat kostrbatou konverzaci. Z majitele penziónu se vyklubal umělec vystavující po různých světových galeriích, který celý penzión vlastnoručně navrhnul a většinu prvků i sám během tří let zrealizoval. Naneštěstí mu před třemi měsíci zemřela žena, a tak uvažuje, co dál. Momentálně dokončoval rekonstrukci baru v přízemí. Nadšeně dvojici opouštíme a dopřáváme si koupel ve stylové koupelně a spánek v útulném pokoji s výhledem do úzkých uliček a dvorků.

12.07.2004 pondělí

Na snídani se přesouváme opět nahoru do podkroví. Máme dost času pokochat se obrazy i dalšími výtvory našeho hostitele. Za chvíli přichází, aby nám naservíroval džus, kávu, kakao a sladké boule se šlehačkou. Osvěženi a nabyti energií mu přejeme hodně životní síly a ujíždíme vstříc strmým skalám oddělujícím tento výběžek Baskicka od Kastílie. Serpentiny nemají konce, ale přece jen se přehoupneme přes vrchol do neudržované náhorní plošiny. Silnice se citelně zhoršuje. Jsme pro změnu ve výběžku Kastílie v Baskicku. Prostě jako doma… Příroda je zde ale ve své prapůvodní podobě, nepoznamenaná náporem civilizace. Snad jen pár kamenných domků s břidlicovými střechami a několik osamocených koz dávají tušit na přítomnost "vyšší" inteligence. Po chvíli přejíždíme opět na kvalitní baskickou silnici a čeká nás průjezd několika vesnicemi. I zde jsou hlavní dominantou kamenné domky s břidlicí místo tašek, obehnané ploty tvořenými z na výšku zapíchnutými kameny. Pokračujeme dále po náhorní plošině a přijíždíme do Burgosu. Platíme parkovné na maximální dobu 90 minut. Naštěstí zde, stejně jako v celém Španělsku, ve 14.00 končí veškerý život a všichni se probouzejí až v 16.00. To platí i pro parkovací hodiny. A protože je právě 12.31, máme čas až do 16.01. A také ho bezezbytku využijeme. Procházíme uličkami a prohlížíme místní obchůdky. Postupně se propracováváme k hlavnímu cíli, k burgosské katedrále. Tato mohutná stavba zabírá větší část hlavního náměstí a je u ní vystavěno informační středisko s pokladnami. My spíše okukujeme provoz než abychom toužili projít útroby katedrály. Nejsme zrovna velcí náboženští fanatici, takže kostely bereme spíše jako architektonický prvek, jehož krása vyniká spíše zvenku. Milióny nepatrných cingrlátek uvnitř staveb na nás působí poněkud pouťově. Ve Španělsku nás navíc čeká těch kostelů víc než spousta. Vlastně žádné město zde není možné bez desítek kostelů a zvonic. Nahlédneme tedy pouze do předsálí, které umožňuje pohled do větší části hlavní lodě katedrály. Pak si dopřáváme chvilku odpočinku ve stínu přímo proti tomuto monumentu. Ten dnes není ani moc třeba, protože i na plném slunci je nám příjemně v mikinách. Teplota ještě zdaleka nedošplhala na 20°C. Teplíčko nás teprve čeká. Zkoumáme přilehlé IC a pak vybaveni mapou i zbytek města. Vracíme se k autu, ale nemáme žádné pohledy. To se musí napravit! Tak ještě jednou až ke katedrále. Konečně obchůdek, kde nedrží tradiční siestu. Spokojeně můžeme nasednout a přesunout se do Valladolidu, který nabízí netradiční kombinaci historie a novostaveb. V podvečerním slunci odjíždíme západním směrem a stavíme až v Tordesillasu pro nákup a následně v Toru. Tady je nejen plno maurských staveb, ale taky spousta marockých čápů. Není tu snad vyšší stavba bez čapích hnízd. Zapadající slunce dodává místu na romantičnosti. Pokračujeme dál a v posledních paprscích za sebou sledujeme siluetu torského hradu. Je čas se posilnit. Sjíždíme na první slibnou odbočku s lákavým kopečkem. Dostáváme se až ke stavbě nové dálnice. Silnice se zde budují mohutně a přes kvalitu stávajících se všude staví nové dálnice. Ještě intenzivnější je to pak v Portugalsku. My ale necháváme dálnici vlastnímu osudu a vracíme se raději na štěrkovou odbočku. Mirek ubezpečuje, že už je skoro tma a že tedy bude klid. Jen co rozbalíme na dece jídlo a začneme si mazat chleby, přiřítí se mohutný skejpr, jen tak tak se protáhne kolem auta a zahalí nás oblakem prachu. Jen co prach lehne, přiřítí se s řevem motorkáři. Prostě pohodová večeře. Mirek navrhuje, že tady je dobré místo na spaní, ale rychle je přehlasován a odjíždíme dál. Když projíždíme přilehlou vískou vidíme, že jsme udělali dobře. Místní obyvatelé vypadají poněkud divoce. Ujíždíme pryč a na spaní stavíme až v 10 večer před Zamorou.

13.07.2004 úterý

Ráno dojíždíme do Zamory a u řeky si dopřáváme pořádnou snídani. Mirek se seznamuje s místním popelářem, když mu bezelstně vhazuje odpadky do nádoby na koště a lopatu. Procházíme městem a začínáme si všímat španělského tepla. Ve 12 jsme v Alcaňices a blížíme se k Portugalským hranicím. Ty přejíždíme po mostě přes říčku kolem opuštěné celnice. Tak jsme sem dojeli! Pohled na tachometr nám napovídá, že nejsme ani ve třetině plánované cesty. Váháme, zda se vydat po dálnici nebo po původní silnici. Nejsme si jisti poplatky. Na rozdíl od dokonalé úsečky, kterou tvoří dálnice postavená těsně před Eurem 2004, však naše silnice kopíruje terén a dává nám možnost se seznámit s místní krajinou i vesnicemi. Hned v první udiveně sledujeme vlčáka, který se jen líně zvedá ze stínu uprostřed silnice, aby nám uvolnil průjezd. To nás přesvědčí o tom, že tady ještě "nechcíp pes" a že se máme na co těšit.

Obědváme ve stínu stromu u silnice. Za tu dobu kolem nás projíždí pouze jakýsi zbloudilý traktor. Tak kde jsou ty záplavy aut, které mají korzovat na těchto nejnebezpečnějších silnicích v Evropě. Ale dočkej času, ještě si jich užijeme do sytosti. Vjíždíme do Braganca a obcházíme místní hrad. Vládne zde pohoda, snad proto, že je čas polední siesty. Tady to není tak striktní jako ve Španělsku, ale od 12.30 do 14.30 tu toho moc v provozu není. Hodinky máme samozřejmě posunuty na místní čas, který se od středoevropského o hodinu liší. Ale ani tak ten časový posun nedoženou, takže se tu stmívá už po osmé. Navíc jedeme teď pořád dál na jih, takže se nám den bude pořádně zkracovat a v 7 bude brzké ráno. Pokračujeme k západnímu pobřeží a míjíme města většinou po objezdech. Tady už je dálnice zpoplatněna mýty (portagem) a značná část motoristů volí alternativní komunikace. Ty jsou poměrně kvalitní. Kopírují ovšem zvlněný povrch a procházejí množstvím obcí, takže nejčastější značkou je zde zákaz předjíždění a omezení rychlosti na 50. Občas i na dost nesmyslných místech, takže provozní rychlost se udržuje přibližně 20 km/h nad limitem. Při zpomalení řidiči znervózní a často reagují klaksonem. Kvalita vozů, stejně jako ve Španělsku, je na úrovni Německa. Starší vozy zde potkáte jen zřídka. V tomto se tyto země výrazně liší od Francie, která se vozovým parkem blíží spíš východním zemím. Je večer a my přijíždíme do Bragy. Začíná odysea s hledáním ubytování. Projíždíme systémem jednosměrek v centru. Rozvrzal se nám závěs pravého předního kola ( s tím budeme laborovat ještě dlouho. V servisech nás ubezpečí, že to funkčně nevadí, ale vrzy vrzy.) Parkujeme v historickém centru před katedrálou. Ubytování máme v hotelu Ibis v double roomu, což je pokoj s širokou postelí. Tři se sem naskládáme celkem v pohodě.

14.07.2004 středa

Dnes máme jasný cíl. Dosažení západního pobřeží v Portu. Tady se také dostáváme do přímého kontaktu s dějišti Eura 2004., která až na Leiriu a Aveiro projedeme všechna. Stavíme dost daleko od centra a dáváme si dvě hodiny na parkovacích hodinách. Ještě přeparkovat do stínu a už upalujeme k přístavu. Sluníčko vytápí na 35°C a z nás leje. Přes "cikánské" uličky s rozvěšeným prádlem přes ulici se propracováváme až k ústí řeky Duero. Série mostů zde tvoří dominantu. Zastavujeme pod železným, který je dílem Eiffela. Pokračujeme po nábřeží a sledujeme živelnost místního života. Nasedáme a začínáme se prodírat zdánlivě děsivým a neskutečně hustým provozem. Postupně se ale sžíváme s místními pravidly a značením, takže nakonec nám přijdou přijatelnější než u nás. V podvečer jsme již v univerzitním městečku Coimbra. Stavíme v kopci v těsné blízkosti univerzity. Končí zde také místní akvadukt. Uličky jsou občas úzké i pro chodce a my nechápeme, jak zde mohou projíždět automobily poměrně vysokou rychlostí a odbočovat do pravoúhlých křižovatek. To ještě netušíme, že si místní provoz budeme moct užít na vlastní kůži, protože jiná cesta odtud jaksi nevede. Zvládneme i pravoúhlé křižovatky, i když většinou nadvakrát. Loučíme se s městem, kde Písek vybojoval ve Hrách bez hranic 3. místo a přejíždíme do Tomaru. Vše kolem nás je zahaleno do hustého dýmu a na nás se snáší popílek z nedalekého požáru. Letos je totiž Portugalsko postiženo největšími lesními požáry za poslední desetiletí. Zvláště pak oblast kolem Setúbalu pod Lisabonem přijde o celý jedinečný národní park plný korkových dubů (údajně největší v Evropě.) Ale to bude až pár dnů poté, co tam budeme pracně hledat cestu v bažinách průmyslové zóny. Teď jsme tedy v Tomaru a hledáme místo, na nocleh. Po několikerém přejíždění a dohadech končíme kus stranou u místního hřbitova. Až na mrouskající se kočky a uštěkané psy tu bude celou noc pohoda.

15.07.2004 čtvrtek

Ráno čistíme auto od popílku. Poté se vydáváme prozkoumat historický střed města. Mirek se v místním hotýlku seznamuje s majitelem, který nadšeně vykřikuje "Čeko - O.K., Grís - K.O.." Nakonec vytáhne pár neslaných nemastných pohledů, ale aspoň máme nějakou tu místní čumkartu. Ještě obhlédnout zdejší klášter a už pokračujeme do Fátimy. Má to být největší poutní místo v celém Portugalsku, a tak jsme celí natěšení. Zastavujeme na kopci u dvou polorozbořených větrných mlýnů. Místo je skvělé, rozhled též, ale po patnácti minutách focení nám dochází, že to největší poutní místo musí být někde jinde. Snad tu bylo v minulosti, ale dneska potřebují lidi trochu toho betonu. Tipujeme to na nedalekou stavbu, ale vyklube se z ní novodobý klášter s nemocnicí. Takže sjíždíme do města. Tady už není pochyb. Asi miliardadvěstětisíc hotelů, mračna pánbíčkářských atrap a jedno z nejlépe vybavených informačních středisek s volným připojením k internetu. Alespoň něčím nás Fátima nadchla, protože když poté procházíme kolem shromaždiště pro milión věřících, kterému dominuje obrovské staveniště podzemního amfiteátru pro další miliónek, vše umně provedeno z betonu, je nám trochu úzko. Z reproduktorů se ozývají náboženská zaklínadla a za vším je dost intenzivně cítit pachuť peněz. Pojeďme raději za opravdovou historií, i když i ta už bude trochu znásilněná. Míjíme tedy další poutní místa s kláštery. Zastavujeme jen v Alcobaca a Batalha. Po skvělém obědě ve stínu eukalyptů (i když to samozřejmě žádné eukalypty nebyly) přijíždíme do Óbidosu. Toto městečko je prvním z řady měst na naší cestě, kde se zachovaly kompletní hradby. Dnes je celé městečko přeměněno v jednu velkou atrakci. Naštěstí působí celkem nenuceně a ani historické tržiště před vstupní branou nepůsobí nijak strojeně. Uvnitř města pak můžeme procházet úzkými uličkami plnými obchůdků. Všude jsou typické barvy - žlutá, modrá, bílá - a plno květin. Stavby jsou ve skvělém stavu a všude dýchá život. Vystupujeme na hradby a zmocňují se nás závratě. Žádná zábradlí zde neruší původní siluetu, a tak je každý pouze sám zárukou své bezpečnosti. Vracíme se kolem horních hradeb, Mirek navíc vychází ven z města a po naučné stezce míří k zachovalému větrnému mlýnu na kopci. Pracně se k němu nakonec vydrápe a zadupe přitom na střechu místního usedlíka, žijícího v domku ve stráni. Po hodince se opět šťastně scházíme a pokračujeme zpět k pobřeží. Volná pláž nás nenechá ani chvilku na pochybách. Za okamžik se již ozývají mohutná šplouchnutí a my svěřujeme svá těla oceánu.Místní vody a zvláště pak ty na jihu kolem sv. Vincence jsou plné obávaných žraloků, ale my nejsme zase takoví odvážlivci, abychom se vydali do větších vzdáleností. I když je pravda, že u mysu sv. Vincence i u Gibraltaru jsme po pár krocích nestačili a hloubka pod námi mohla být klidně 30m. Ale nic nás nesežralo, takže jsme měli asi štěstí. Osvěženi Atlantským oceánem odjíždíme do Sintry, ve které se soustředili naši fotbalisté v průběhu Eura 2004. O jejich přítomnosti se můžeme přesvědčit hned po příjezdu. U první cedule "ROOMS" jde Mirek prozkoumat situaci. Je poněkud zaražen snědými postavami místních obyvatel, kteří nevzbuzují přílišný dojem čistoty. Po chvíli přichází domorodec vládnoucí trochu anglicky a hned vyzvídá odkud jsme. Na slovo "čeko" nadšeně spouští: "Poborský was good 4 years ago, but this year he is better." A přidává dotaz "Brno čeko? Ostrava čeko? Morava čeko?" Přes jeho snahu si pokoj ani neprohlížíme a míříme dál. Nakonec večeříme u benzínky a bivakujeme v autě na konci rozestavěného sídliště.

16.07.2004 pátek

Noc na kopečku nad Sintrou je příjemná a ráno se vydáváme na průzkum města. Parkujeme kousek od centra aniž tušíme, že historická část je zde oddělena od nové výstavby. A nebude to naposledy, kdy si našlapeme pár kilometrů díky naší neznalosti. Ale na druhou stranu se alespoň protáhneme a ušetříme si problémy s parkováním. Na nádraží si bereme mapu historického centra a na první křižovatce se ztrácíme. Stále stoupáme a po dvou kilometrech toho máme akorát. Ptáme se místní turistky. Ta nás posílá dál, ale dívá se nějak divně na naše obutí. Dobračka nás totiž posílá na maurský hrad na kopci. Tak tam tedy opravdu nechceme. Kličkujeme zpět. Po dvou hodinách turistiky se konečně zase nacházíme na mapě a míříme k dominantě centra, tvořené čtveřicí kónických komínů obepínajících trochu kýčovitý zámek poslepovaný snad ze všech možných stylů. S úlevou necháváme zástupy turistů svému osudu a míříme zpět. Tentokráte to máme bez bloudění za necelou půlhodinku. Rozjíždíme se za metou nejmetovatější. Jedeme na nejzápadnější bod celé Evropy, na "Cabo da Roca." Již z dálky nás zdraví červená věž majáku, který zde rozhodoval o životě mnoha mořeplavců a byl prvním kouskem domova, který po dlouhých měsících odloučení spatřili. My se k tomuto místu ovšem blížíme z vnitrozemí a pro nás naopak znamená bod, za který už není kam pokračovat. Přijíždíme na samý konec světa a necháváme se strhnout jeho divokou krásou. Vysoké srázy rozeklaných skalisek dávají tušit na nepředstavitelnou sílu moře a větru, které tyto útvary po tisíciletí vytváří. Stále bičující vítr, na který upozorňovaly snad všechny průvodce, se tentokráte nekonal, ale nic to neubralo na atmosféře místa. Obcházíme po samém okraji srázu a v duchu plujeme se slavnými mořeplavci dál, dál, tam na západ, až k samým břehům nám tak exotické "Nové země." V koutku mysli cítíme spojení s naším předloňským putováním po "Zemi zlatokopů a dobyvatelů." Ani se nám nechce opustit tu pohodu, která zde panuje, ale čekají nás další, neméně zajímavá a úchvatná místa. Pořád musíme mít na paměti, že dosažením jednoho cíle, se před nás staví cíl další. A tento cyklus je nekonečný a nevyčerpatelný. V tom je ta krása života nebo, obecněji řečeno, prostoru. Ohlížíme se za vzdalujícím se bodem souznění až se nám zcela vytratí v mlhavém třepotání rozehřátého vzduchu, který neustále mísí mořský vítr. Pár desítek kilometrů a je před námi Lisabon. S mírnými obavami vjíždíme po osmiproudce do centra. Cesta nás vede přímo k Belému. Zastavujeme u tohoto hradu, při přílivu odděleného od pevniny, který je jednou z velkých atrakcí portugalského hlavního města. Na parkovišti nás ochotně naviguje samozvaný hlídač. Hned poté, co nás vtěsná do prostoru, či spíše do podprostoru, natahuje žádostivě ruku. Postupně mu v ní mizí jeden deseticent za druhým. Po čtvrtém však Ola odmítavě zakroutí hlavou a my se, s obavami o naše auto, vzdalujeme na obhlídku hradu a hradní stráže. Sledujeme, že na ostatních parkovištích fungují obdobně podezřelá individua jako na tom našem. Volných míst je dost, ale u každého stojí vychytralý sanktusák poskytující své služby. Ale proč ne. My se procházíme po klidném nábřeží. Poněkud komerčněji pojatou prohlídku belémského hradu si odpouštíme. Raději se snažíme načerpat co nejvíce atmosféry. Záliv přetíná odvážná stavba mostu 24.dubna, kterou na druhém břehu korunuje gigantická socha Krista. Tudy budeme v páteční zácpě opouštět Lisabon. Zatím ale máme pro Portugalce brzké odpoledne a vjíždíme do centra. Není to však tak jednoduché, neboť sjezd na Belém nás zavedl mimo hlavní tah za železnici a vrátit se jaksi není kudy. Kličkujeme a konečně jsme za kolejemi. Silnice nás však vrhá do strmých kopců na nichž se rozprostírá město. Musíme zpět a dostáváme se na křížení s původní hlavní. Cedule je však nekompromisní. Odbočení vlevo pouze pro bus nebo taxi. Rychlá debata, zda to risknout. Jasně že jo. Mirek ještě stačí pohrozit, že jestli ho chytnou, ostatní zmlátí, a už je tu zelená. Najíždíme do středu se statečně zapnutým blinkrem. Kolem nás se vlevo prosmýkne auto. Tak tu asi odbočují takhle normálně. Ale ouha! Maník za volantem nevěřícně kouká a už se otáčí dozadu. Ze zadní sedačky vytahuje čepici a rázem je z něj policajt - podle Mirka Bombeiroš (což je ovšem místní označení hasičů a záchranky.) A už nás žene ke kraji. Vyskakuje a začíná mávat rukama. Chvíli něco pokřikuje, na což se Mirek snaží reagovat vysvětlením, že jsme jeli na zelenou. Policajt však nekompromisně kroutí hlavou. Tak tohle bude drahý. Policajt ještě ukazuje rukama jak si představuje správný provoz, na což Mirek reaguje všeříkajícím "Aha." Policajta to asi pobaví nebo má spíše radost, že konečně chytil nějaké slovo. Důležitě a ironicky opakuje " Ahááá!" Koukne na značku a nevěřícně kroutí hlavou. Že bychom vyklouzli beze ztráty kytičky? A opravdu. Policajt se vrhá doprostřed silnice, zastavuje provoz a mává na nás abychom jeli do našeho vytouženého pruhu. Ještě než se ale pořádně rozjedeme, už mlátí do kapoty a ukazuje na Olu, která sedí vzadu. Ta se totiž stačila odepnout. Raději nezastavujeme a doufáme, že se za námi nerození sirény. Naštěstí je klid. Uf! Tak policajti stačili. Naštěstí to byl náš jediný přímý kontakt s chlupáči za celou cestu. Teď už spokojeně míříme k centru. Zastavujeme na nábřeží asi kilometr od hlavního náměstí. S úlevou vystupujeme na docela svěží vzduch. Kroužíme městem a fascinovaně hledíme na volně stojící výtah, který je nahoře spojen vachrlatou lávkou se štítem vybouraného domu. Tak tohle si nemůžeme nechat ujít. Výtah tu momentálně funguje pouze jako doprava na vyhlídkovou plošinu a neumožňuje (vzhledem k rekonstrukci domu) přejít po lávce do vyššího patra (a tím pádem následně i do jiné ulice či čtvrti,) ale nám to bohatě stačí. Kdo by odolal možnosti prohlédnout si Lisabon z ptačí perspektivy?! Se zhora se nám otvírá pohled na hlavní náměstí, na hrad i na záliv. Užasle sledujeme střechy domů, které slouží jako zahrady pro domy ve vedlejší čtvrti. Příkré stráně totiž rozdělují město na několik vertikálně oddělených částí. Spojení pak zajišťují výtahy, lanovky či strmé uličky připomínající silnice v San Franciscu. Vracíme se na zem a procházíme místy, která jsme si prohlédli ze vzduchu. Vracíme se na nábřeží. Několikrát nás zastavují osmahlí jedinci a v polootevřených dlaních nám nabízí nějaká cukrátka. Když špitnou: "Hašiš?" je nám to jasné. Raději pokračujeme dál a přicházíme mezi stojany rozmístěné po nábřeží. Na nich jsou zavěšeny obrovské letecké fotografie z různých míst. Všem dominuje mapa svět na zemi, kde jsou jednotlivé body zakresleny. Tak tady by se dal strávit celý den. Mezi úžasnými výjevy z celé planety nalézáme i kousek domova. Ve velké euforii se vracíme zpět do auta. Rozjíždíme se dále na jih. Ale nejprve musíme překonat záliv. K dispozici máme dva mosty a pak poněkud dlouhý objezd celého zálivu. Nový Ponte de Vasco de Gama bude s největší pravděpodobností zpoplatněn. Volíme tedy "starý" most. Jenže jak se na něj dostat. Tentokráte kličkuje Ola. Nejprve se vracíme zpět. Víme pouze, které strany kolejí se držet. Podjíždíme most a začínáme být nervózní. Projíždíme kolem Belému a jsme hodně nervózní. Jedeme dál a nadskakujeme na sedadlech. Už se vidíme zpátky na Cabo da Roca. Tak takhle ne. Otáčíme a míjíme Belém. Jedeme dál a podjíždíme most. Blížíme se k místu, kde jsme parkovali. Naštěstí v tomto směru máme možnost přejet koleje a zakličkovat nesmyslně totálně přecpanými ulicemi. Před námi se objevuje něco jako špunt. Petr otevírá průvodce a se slovy: "Já jsem říkal, že tady jsou zácpy," cituje, "zvláště v pátek odpoledne míří téměř celý Lisabon na jih k moři přes most ?????. A je to tady. Půl hodiny najíždíme na jedničku na most. Bez varování se před námi objevuje značka dálnice. Tak to nám ještě scházelo. Netušíme, jak je to s placením a přemýšlíme, zda nemusíme mít nějakou známku. Ale už se stejně nedá nic dělat. Konečně jsme na mostě. Teď se kocháme pohledem na záliv, na panorama města i na protější břeh směrem na Sétubal. Vystrašeně prcháme a na prvním sjezdu čeká nás maratón kliček. Po deseti kilometrech přijíždíme ke značce na další nájezd. Ola se raději ptá domorodky a ta nám vysvětluje, že most je zpoplatněn jen směrem do Lisabonu a dálnice je zpoplatněná až o kus dále a úsek do Sétubalu stojí asi 10euro. Všude jsou mýta, žádné známky. Tak teď se jen držet správného směru. Zdárně se dostáváme do Sétubalu. Tady není o co stát. Je to sice třetí největší město, ale totálně průmyslové. Naneštěstí zde na výjezdu volíme odbočku přes koleje. Po skvělé silnici bez provozu pokračujeme dále podél pobřeží. Jen občas nás minou světla protijedoucího auta. Všechny odbočky vedou do průmyslových komplexů. Po deseti kilometrech cítíme všudypřítomný pach z okolních bažin. Zapínáme vnitřní cirkulaci a pokračujeme dál. Teď to přece nevzdáme. Asfaltka však míří přímo do brány dalšího průmyslového gigantu olného lodních jeřábů. Tudy cesta nevede. Musíme zpět. Zdeptaně míjíme hotel Ibis. Přestože je už totální tma a my skálopevně přesvědčeni, že dneska tedy fakt budeme spát pod pevnou střechou se sprchou, tady se nám zůstávat nechce. Řítíme se tmou v předtuše, že dalších 300 km je území, kde "žijí lvi." I tady si můžeme ovšem ověřit, že nejtypičtějším prvkem v Portugalsku je zákaz předjíždění a omezení rychlosti na 50. A to i na těch nejnesmyslnějších místech. Logicky si z toho pak nikdo nedělá těžkou hlavu. (Další prvek pak je ovlivněn nedávno ukončeným Euro 2004 - ze všech oken visí portugalské vlajky. Třetí charakteristika je dána polohou - zápach rybiny přítomný ve všech supermarketech.) Po půlnoci konečně zastavujeme a bivakujeme v autě.

17.07.2004 pondělí

Osvěženi spánkem a povzbuzeni snídaní míříme dál na jih. Tentokráte na nás čeká nejjihozápadnější výběžek Evropy Cabo de Sao Vicente. Přijíždíme k tomuto úchvatnému kousku přírody a už zdáli pozorujeme skvělou pláž v jeho těsné blízkosti. Zastavujeme u majáku a celou stavbu důkladně zkoumáme. S úsměvy nasedáme a vracíme se po pobřeží. Při první příležitosti zastavujeme a na útesu pořádáme piknik. Vítr fičí a pod námi se rozprostírá ona skvělá pláž uzavřená mezi skalními srázy, kterou jsme obdivovali při příjezdu. Netušíme, že to je jedna z nejhodnotnějších pláží Evropy a že tady lze potkat i žraloky. Směle sbíháme na rozžhavený písek. Jen s maximálním sebezapřením po něm lze procházet bosou nohou. Rozkládáme deku, shazujeme svršky a vrháme se do chladivých vln. Ty jsou opravdu chladivé, ostatně v moři je jen pár otužilců. Nám to ale vůbec nevadí. Po pár metrech od břehu ztrácíme dno.. Žraloci asi byli stejně jako my po obědě, takže nám dali pokoj. Osvěženi se vracíme do auta a pokračujeme dál. Jen krátká zastávka u vedlejšího mysu, ale ten není zdaleka tak působivý, ale díky dálnici, která vede téměř přímo k němu, je mnohem navštěvovanější. Zakroužíme a pokračujeme dál. Zastavujeme až v Lagosu, který je turistickým centrem celé oblasti Algarve. Tady je to ráj jachtařů a potápěčů. Chvíli koketujeme s možností vyjížďky na člunu kolem pobřeží s návštěvou jeskyní. 25 euro za celou loď na 45 minut není vůbec moc, ale my jsme prostě suchozemci. Pokračujeme do Fara, které je centrem celé oblasti. O co je ošklivější, o to víc lidí tu je. Přijíždíme do oblastí hotelových komplexů a znásilněného pobřeží. Takové nádherně divoké pláže jako na jihozápadě Portugalska už nepotkáme. Je pozdní odpoledne a my zkoušíme štěstí v baráčku s nápisem "HOSTAL." Chvíli váháme, ale pak bereme za vděk dvoulůžkovým pokojem s příslušenstvím na pokoji. I když to příslušenství je relativní, neboť sprchový kout s umyvadlem je zabudován do bytelné dubové skříně a záchod do druhé. Všude ozdobná cingrlátka, možná to tu bývalo živější, ale čas je nekompromisní a dnes je tu totálně mrtvo. Skáčeme do sprchy, tedy spíše do skříně, likvidujeme část zásob a pak už jen pochrupujeme.

18.07.2004 úterý

I bez klimatizace je to docela snesitelné a tak jsme ráno docela svěží. Majitelka nám na cestu ještě dává meloun. S příjemným pocitem se loučíme s Portugalskem a přes dlouhatánský most vedoucí přes polovyschlou Guadianu míříme do Španělska. Jakmile se vzdálíme od pobřeží, teplota letí vzhůru. V Seville už atakuje 40°C a my se snažíme držet ve stínu. Parkujeme hned u Plaza de Torros, tedy u býčí arény. První zastávka je na toaletách stylově zařízené hospůdky a pak se přemisťujeme do internetové kavárny, kde provádíme spojení s domovem a hlavně s Karlou, která už je nasměrovaná do Anglie. Pak už směřujeme k hlavnímu náměstí, kterému dominujeme katedrále. Petr má z průvodce zjištěno, že vstup je v neděli volný a hlavně že přes katedrálu se lze dostat do Giraldy - věže s úžasným rozhledem. Je ale kolem půldruhé a všude panuje ospalá siesta. Tím pádem jsou i brány do půl třetí nekompromisně uzavřeny. Obcházíme okolní ulice a na čas míříme ke katedrále. Vstup je ovšem pouze pro skupiny. Z nápisů jsme vyrozuměli, že vchod pro jednotlivce je za rohem. Hledáme tedy dál, ale všude je zavřeno. V odpoledním pařáku míříme tedy raději někam do stínu. Nakonec nám to ale nedá a obcházíme katedrálu i z druhé strany. Tady už vidíme dlouhého hada z čekajících lidí. Dovnitř pouštějí po skupinkách. Odměřujeme interval a vychází nám tak 20 minut čekání. Tak to snad vydržíme. Nakonec je z toho slabá čtvrthodinka a my se procházíme honosnými prostorami katedrály. Hlavní loď by jistě pojala fotbalový stadión. Nás však zajímá hlavně Torre - věž. Stoupáme vzhůru aniž bychom museli vyšlapat jediný schod. Že by už ve středověku mysleli na invalidy. Do výšky ????? totiž vede 35 šikmých plošin zalomených po obvodu věže. Navíc zde jsou pravidelné zastávky s ukázkami historie katedrály. Zjišťujeme tak, odkud pochází stavební kámen či kde se odlévaly zvony. Poslední plošina a před námi se otevírá kruhový rozhled na celé město. Ta fronta za to skutečně stála! Vracíme se k autu a vybalujeme meloun. V tomhle vedru je to naprostá lahoda. S povděkem vzpomínáme na paní domácí. Vyjíždíme zpět směrem k pobřeží. Čeká nás skvěle položený Cádiz. Procházíme městem a chtivě obhlížíme pláže. Je tu ale poněkud přelidněno a tak raději míříme dál. Na nás čekají poněkud klidnější místa. Stavíme u téměř liduprázdné pláže za městem a v pohodě rozkládáme svůj podvečerní bivak. Po koupání chutná večeře báječně. Odjíždíme kolem deváté a můžeme zdolat ještě nějaké ty kilometry.. Provoz je ale hustší než ve dne, a tak raději před půlnocí parkujeme na plácku u vedlejší silnice.

19.07.2004 středa

Blížíme se k městečku Vejer de la Frontera. Bílé domky září v dopoledním světle. Parkujeme u infocentra a vydáváme se bloudit do úzkých uliček. Celé město vypadá dost tajuplně a my se cítíme jako někde v Alžírsku. Nakonec se dostáváme do slepé uličky. Krátká porada a dělíme se netakticky na dvě skupiny. Po deseti minutách dalšího bloudění se scházíme poblíž hlavní ulice. Bloudění bylo právě tak dost. Chvíli okukujeme, fotíme a pak se pomalu loudáme k autu. Teď nás čeká samý jih Evropy! Projíždíme Tarifou. Silnice začíná být zavátá pískem. Parkujeme na kraji hráze vedoucí k pevnosti na ostrově. Přecházíme až k pevnosti, ale tady na nás za mostem čekají zavřená vrata. Stále je to významný strategický bod pod kontrolou španělské armády. Celá pevnost je ovšem umístěna na ostrově, a tak ještě před mostem stojíme skutečně na nejjižnějším bodu pevninské Evropy. Před odjezdem se nezapomeneme smočit v obou vodách - zde se totiž setkává Atlantský oceán se Středozemním mořem. Osvěženi vyrážíme za dalším cílem. Vjíždíme do kopců plných větrných elektráren. Středozemní moře pod námi je zahaleno mlhou, ze které vystupují pouze nedaleké vrcholky Maroka. V poledním slunci se bílá kaše rychle rozpouští a my občas zahlédneme zaoceánská monstra mířící oběma směry. Sjíždíme z kopců a konečně ase objevuje slavná gibraltarská skála. Už při vjezdu do La Línei nás vítá dlouhá fronta vozidel. Volíme volný pruh a v klidu všechny předjíždíme. Náš klid končí ve chvíli když zjišťujeme, že ona kilometrová fronta čeká na vjezd do Gibraltaru. Ale už je poněkud pozdě. Parkujeme tedy na španělské straně kousek od přechodu. Parkovné odpovídá místu, ale jak později zjistíme, v Gibraltaru by to bylo ještě náročnější a navíc za libry. Procházíme přes imigrační kontrolu a ocitáme se na anglickém území. Najednou se tady jezdí vlevo a strážníci mají typicky směšné přilby.Žádné letadlo se momentálně nechystá ke startu ani k přistání, a tak můžeme bez obav přejít přes letištní plochu. Nad námi ční ostrý zub skály. Vlajka na pevnosti nahoře jasně signalizuje příslušnost tohoto kousku země. Vcházíme do Landport tunelu, který byl kdysi jedinou suchozemskou spojnicí. Přicházíme na hlavní náměstí, kde nás vítá nejenom anglické prostředí, ale i mohutné nápisy 1704-2004. Ty symbolizují tři století závislosti na Britském království. Nakukujeme do obchodů i do hospod. Je právě tak čas na otočku. Europa Point ponecháváme jiným či na jindy a vracíme se stejnou cestou k autu. Poslední pohled na anglické úředníky a jsme zase ve Španělsku. Projíždíme podél pobřeží a parkujeme u pláže. Je pět odpoledne a černý písek je rozpálený jak plotna. Rozkládáme deku a vrháme se do chladivých vln moře. Dno jde prudce dolů. Celé pobřeží je lemováno krásnými kamínky. Chvíli se v nich probíráme. Přidává se k nám jakýsi pošuk, který začíná bagrovat písek a rozhazovat ho po břehu. Raději opouštíme vlny. Během pár sekund jsme usušeni a můžeme se nalodit a pustit se do vnitrozemí. Ale není to tak jednoduché. Než vyjedeme z města, musíme vyřešit dopravní hlavolam. Končíme totiž u brodu a váháme, zda toto je ta pravá cesta. Naštěstí zvítězí zdravý rozum a my se vracíme na pevný asfalt. Teď už jedeme do hor po správné trase. V houstnoucím šeru za sebou pozorujeme nasvícené skály pobřeží. Serpentiny nás vedou stále výš. Parkujeme na odpočívadle v jedné smyčce. Místo vypadá romanticky a nic nás v noci neruší.

20.07.2004 čtvrtek

Budíme se ještě za šera. Zanedlouho přijíždíme do průsmyku, kde obhlížíme plán silnice Františka Leopolda, po které jedeme. Teď nás pro změnu čeká sjezd do Rondy. Jsme v hlavní oblasti toreadorů. Okukujeme arénu na býčí zápasy, procházíme náměstím. Z mostu pozorujeme hlubokou soutěsku, kterou vyhloubila místní říčka. Celé město je vlastně na skále či skalách. Procházíme hradem a přes spodní most se vracíme zpět. Sluníčko už pořádně pálí a my svištíme dále do vnitrozemí. Směr Granada. V odpoledním žáru vysedáme v dolní části města, kde není nic kromě hostalů a rezidencí. Stoupáme k posvátné Alhambře. Pěkně upravené okolí hradeb i nádvoří nám stačí k úplné spokojenosti. Interiéry plné lidí nemusíme. Čas do západu slunce raději využíváme na cestu do Sierra Nevady. Stoupáme až do výšky 2700 m n.m. a procházíme se po horských pěšinkách. Chladivý vzduch nás lechtá po těle. Sedíme na dece a v posledních slunečních paprscích dlabeme meloun. To je ale lahoda. Škoda, že jsme ho nezdlábli celý a nechali si půlku napříště. Sjíždíme. Do cesty se nám postavil místní hostal Los Puentes. Ideální místo pro nás. Za pár minut se už sprchujeme a těšíme se na snídani.

21.07.2004 pátek

Dnes nás čeká další skvost rozpáleného vnitrozemí - Cordóba. Teploměr šplhá ke 40°C. Procházíme starobylými uličkami a obdivujeme umění středověkých stavitelů. Chladíme se v místní knihovně, kde využíváme internetové připojení. Čekají nás dlouhé kilometry. Klimatizace klimatizuje, přehrávač tiše vrní. Stmívá se a my zastavujeme u průmyslové zóny před Toledem.

22.07.2004 sobota

V devět se už procházíme Toledem. I tady je to město zasvěcené toreadorům. Docela rádi ho opouštíme. Hledáme místo na oběd. Jako na zavolanou se před námi objevuje přehradní nádrž Embalse del Burguillo asi 40 km před Ávilou. Po písčitém dnu sbíháme do teplých vlnek nádrže. Prozkoumáváme ostrov uprostřed, pak si dopřáváme i zasloužený oběd. Takovouhle lábuž jsme potřebovali! Teď můžeme bez obav pokračovat. Ávila nám připravila skvěle zachovalý hradební systém. I vnitřní město působí starobyle a dýchá z něho atmosféra středověkých poprav a slavností. Následující zastávka v Ségovii nabízí pro změnu několikapatrový akvadukt, tyčící se dovýše padesáti metrů. Co by tady v tom horku neudělali pro vodu. Přejíždíme dál. Blížíme se k dalšímu divu světa. Tím by měla být monumentální stavba klůáštera El Escorial. Tak ty stovky oken bychom tedy skutečně nechtěli mýt! Parkujeme jen o pár kilometrů dál u silnice a už zařezáváme.

23.07.2004 neděle

Rozhýbat a posílit těla je dílem chvilky. Sjíždíme do ranní dopravní špičky přímo do středu Madridu. Intuitivně kličkujeme podle proudů aut až se nacházíme na mapě. Teď najít místo na zaparkování a můžeme vyrazit na obhlídku. Přes královský palác směřujeme přes hlavní náměstí. Fresky na zdech radnice zobrazující různé podoby rozkoše už pobouřily nejednu svatou duši. Ale přes tuto frivolnost působí náměstí hodně konzervativně. Možná je to čtvercovým tvarem, možná dominantní sochou vojevůdce na koni. Vracíme se k autu a pokračujeme do Zaragozy. V odpolední čtyřicítce se loudáme po náměstí, kde skloubili moderní prvky s původní architekturou dosti svérázným způsobem... Osvěžíme se zmrzlinou a jede se dál. Dlouhé kilometry ubíhají s klimatizací a přehrávačem více než příjemně. Stmívá se a my hledáme něco na spaní. Zajíždíme do Lleidy, průmyslového města nevalného vzhledu. Raději se prokličkujeme odpolední špičkou ven a hledáme dál. Už jsme dost natočení, když v jednom z městeček objevíme přijatelný hotel. Stačí se přesunout z jedné klimatizace do druhé a můžeme povečeřet. Skvělá dvoupostel nabízí netušený komfort…

24.07.2004 pondělí

Předtím než se dostaneme k tajemnému klášteru Monserrat, překonáváme po serpentinách značné převýšení. Pak chytře odstavujeme auto ještě před placeným vjezdem. Teď stačí jen slabých deset minut popojít kolem dlouhých řad zaparkovaných aut a jsme v samém centru dění. Lidí jako much, ale výhled na klášter ve skalách i do hlubokého údolí stojí za to. Vcházíme dovnitř klášterního komplexu, jehož tvář tvoří i obchodní centrum. V té původní části je pak ukryta černá madona, která má dle pověsti přímo zázračnou moc. My ale vynecháváme dlouhou frontu a raději prohlížíme nádvoří. Ostatně i tu madonu zdálky vidíme. Náhle jsme zcela ohlušeni. To se rozezněly místní zvony a v sevřeném prostoru nádvoří mezi okolními skálami vytvářejí mohutný zážitek. Pomalu se vracíme k autu. Na lavičce pod stromy obědváme. Pod námi se rozkládá celé údolí. Po serpentinách se honí motorkáři sem a tam. Sjíždíme zpátky do nížiny a pokračujeme až k moři. O čtvrté již okukujeme námořní muzeum v Barceloně. Jeho část tvoří i plachetnice zakotvená u břehu zálivu. Přes něj převáží turisty visutá lanovka. Zastávka uprostřed na vysoké železné věži tvoří protipól sloupu Kryštofa Kolumba stojícího na břehu. Při cestě od nábřeží zacházíme do skvěle vybaveného popartcenta. Vybíráme z tisíců pohledů kvalitní kousky zachycující architekturu Salvatora Dalího i celého města. Ještě trocha vzrušení v podobě dohadů v KFC a může se jet směrem na Andoru. V průsmyku za přehradou vytváříme z našeho vozítka noclehárnu a v klidném horském vzduchu odfukujeme jak lokomotivy.

25.07.2004 úterý

Po osmé vyjíždíme k andorským hranicím. Tento ministát nás vítá svéráznou architekturou, překrásnou přírodou a levnou naftou. Zastavujeme přímo v centru hlavního města Andorra la Vella (pokud se dá vůbec mluvit o centru a o městě.) Kromě pár původních domků, ke kterých sídlí místní vláda, se jedná pouze o změť hotelů a obchodů obklopenou parkovišti. Tak je to ostatně v celé Andoře. Španělští i francouzští hyperturisé berou místní hypermarkety útokem. My dáváme přednost raději přírodě, a tak zastavujeme až v průsmyku Port d'Envalira ve výšce 2408 m n.m. Nabízí se nám pohled na téměř neporušenou přírodu okolních vrcholů. Dolů sjíždíme už po francouzském úbočí. Za chvíli jsme pod horami a po pětikilometrovém bloudění míříme do města s lákavým názvem Carcassonne. Zachovalé hradby starého města daly základní podnět pro vznik známé společenské hry. My parkujeme na okraji města aniž tušíme, že staré město stojí zcela samostatně na druhé straně řeky. Chvíli bloudíme ulicemi opačným směrem než najdeme místní mapu. Váháme, zda přejet blíž, ale pak sázíme na své fyzické schopnosti a pochodujeme po vlastních. Za odměnu si můžeme prohlédnout nové město a pokochat se pohledem z kamenného mostu. Tady se otevírá rozhled na celé staré město. Stoupáme k branám komplexu, který je, podobně jako třeba Óbidos v Portugalsku, celý jednou turistickou atrakcí. Ale působivou. Procházíme po hradbách i úzkými uličkami města. Nakukujeme do obchodů a vzhlížíme na věže. Zpáteční cestu zkracujeme boční brankou. Po strmé stráni opatrně sestupujeme pod hradby. Petrovi se to zdá asi trochu pomalé, a tak nasedá nedobrovolně na snop slámy a sjíždí po zádech. Naštěstí je jen celý od štětin. Odjíždíme směrem k moři. Celé pobřeží je zaplněno plážovými komplexy, kde to žije naplno. Blikající atrakce, řev tlampačů a zástupy rekreantů nás ženou rychle pryč. Najíždíme na úzkou ostruhu spojující dvě strany zálivu. Podél celé silnice je souvislá pláž, kde si nacházíme dost prostoru pro večerní koupání. Je to citelně silnější zážitek než neonové blikačky různých diskokomplexů a lunaparků zaplněných šílejícími davy. Tady je boží klid. Parkujeme tu spolu s karavany celou noc.

26.07.2004 středa

V ještě chladném oparu dáváme poslední koupel, nasbíráme zásobu mušlí a vyjíždíme směrem na Marseille. Dýchá na nás slunná Provence. V Nimes obcházíme římské stavby přeměněné v galerie. Hlavní atrakcí je zde římské koloseum. Zato v Avignonu je architektury citelně více. Celé město je uzavřeno v hradbách a skrývá množství kostelů a náměstí. Kupujeme bylinky ve stylovém pytlíku a kolem papežského paláce míříme k polovičnímu mostu. Tato stavba končící uprostřed řeky je místní raritou. Podél hradeb se vracíme na parkoviště. Podle mapy hledáme výskyt ubytování F1 v okolí Marseille a nacházíme. Po osmé skáčeme do peřin či spíše prostěradel.

27.07.2004 čtvrtek

Po snídani směřujeme přímo do Marseille, krásné město s vyhlídkou na pevnost If. Tady umístil Dumas vězení pro hraběte Monte Christa. Zastavujeme nejprve u nádraží, odkud se nabízí dobrý pohled na místní Notre Dame. Pak sjíždíme k přístavu. Kolem zámeckých zahrad stoupáme stále výš. Konečně stojíme u vchodu do Notre Dame a pod námi je celý záliv s pevností na ostrově. Zaoceánské lodě jsou připraveny k vyplutí a svěží vánek jim dává zelenou. Ani se nám nechce zpátky. Ale už jsou tu řady českých turistů. Rychlý ústup do bezpečí našeho vozu je jistota. Teď nás čeká cesta do hor. Krátce po šesté objíždíme Grenoble a pokračujeme do Chambéry. Ve večerním slunci se necháme zamknout v parku místního zámku. Už chceme přelézt plot, když se zjevuje hlídač. Naštěstí nás s omluvou propouští na svobodu. Zastavujeme až u letiště v Annecy, kde pro dnešek končíme.

28.07.2004 pátek

Po sedmé už míříme ke švýcarským hranicím a po deváté parkujeme v Geneve. Tady stojí za pohled snad jen tryskající fontána v Ženevském jezeře. Ještě jedna zastávka u jezera a pak zbývá pouze návštěva hlavního města. Parkujeme těsně u místního Václaváku. Ola dostává od odjíždějícího řidiče parkovací lístek, který platí ještě půl hodiny. Obcházíme náměstí i okolní ulice a Ola s Petrem pokračují ještě dál. Mirek zatím leští auto. A dělá dobře, protože v pravidelných intervalech tady poliši kontrolují lístky. Loučíme se s Bernem a vyrážíme na Zürich. Na ten máme ještě živé vzpomínky z dřívějších trampot s Feldou. Raději jedeme bez zastávky až k Bodamskému jezeru. Přes Bregenz, kde si ověřujeme rakouskou "vstřícnost," se prosmýkneme do Německa. Vítají nás nezpoplatněné dálnice s neomezenou rychlostí. O půlnoci jsme před Mnichovem.

29.07.2004 sobota

Odpočatí testujeme výkon auta. Máme tam 195 km/h a nějaký trouba nás s puštěným klaksonem předjíždí v pravém pruhu. Raději povolíme. Těch 200 bude až někdy příště. Konečně vidíme obliny šumavských hvozdů. Tak jsme to zvládli! Karle to bude ze Skotska ještě nějaký den trvat.