18.09.2006 pondělí

Tentokrát vyrážím na cesty sám. Absolutní výhra v loňské zeměpisné olympiádě byla odměněna účastí na Expedici Eurorebus, kam se jinak ostatní museli probojovat touto soutěží. Stačí se dostat do pěti na pražský Albertov, kam jsme ale kvůli návratu pro mikinu přijeli až v půl čtvrté. Zkoumáme okolí, nikde ani noha, ticho jako na hřbitově. V pět se začínají trousit první skupinky. Po čase přijíždí i jedna ze třech tříd. Za chvíli se tu objevuje i důležitě vypadající osoba, která se snaží všechno organizovat. I přes urputnou snahu organizujícího opouštíme Albertov po výpadovce na Brno až v šest. Vydatné zásoby z domova mizí v žaludku přece jenom o něco rychleji než zbývající kilometry. Karosa, kterou jedeme, má určitě dlouhou a bohatou historii. Při stokilometrové rychlosti budí nespolehlivý dojem a zdá se, že se každou chvíli rozpadne na několik částí. Po cestě k hranicím nabíráme i druhého řidiče a posledního účastníka expedice. Autobus stále rachotí, ale to nikoho neodradí od alespoň částečného spánku. Bez ponětí o čase a místě vnímám pouze krátké úseky přejezdu Alpami. Přes cíp Slovinska se dostáváme do Chorvatska. Kvalita povrchu silnice se postupně zhoršuje, je tudíž otázkou času, kdy se kola setkají s nerovností vozovky. Najíždíme do výmolu a následný otřes rozbíjí okno. Na odpočívadle, odkud jsou vidět světla Záhřebu, musí řidiči důkladně vysypat sklo. Potom můžeme pokračovat dál. Za městem Karlovac už definitvně opouštíme dálnici a odbočujeme směrem na Plitvická jezera.

19.09.2006 úterý

V půl sedmé parkujeme na parkovišti u Plitvických jezer, což je soustava za sebou jdoucích jezer, kterými protéká řeka Plitvice, zařezávající se hluboko do okolní krajiny. I Vinnetou s Old Shatterhandem obdivovali při natáčení nádherně čistou vodu těchto jezer a vodopády mezi nimi. Než se ale dostaneme ke kaňonu, musíme počkat hodinu, než se park otevře. Platíme studentskou cenu 17,- €, což je na tříhodinovou návštěvu docela dost. Hned za vstupní branou se otevírá výhled do dolní části údolí, naproti padá z výšky 86 metrů Veliki Slap. Scházíme po příkré stezce k chodníčku mezi dvěmi jezery. Přechod nevypadá zrovna moc bezpečně, protože chodník tvoří pouze osekané klády sbité dohromady bez jakéhokoliv zábradlí. Pod nohama vám ubíhá proudící voda, která se o kousek dál ztrácí v desetimetrovém vodopádu. Zběžně se zastavujeme pod nejvyšším vodopádem a hned pádíme dál. Mračna se na nás kaboní a chystá se letní přeháňka. Déšť na sebe ale nechal čekat až do chvíle, kdy se naloďujeme na transjezerní parníček do přístaviště číslo 2. Drobné krápání se pomalu mění v regulérní průtrž mračen. Více a více moknoucí procházíme ještě spletištěm cestiček mezi vodopády pod hrází horního jezera. Pro zpáteční cestu využíváme auto-vláček. Vzpomínám na loňskou cestu, kdy tu bylo přece jenom o něco lepší počasí a kdy jsme si všimli zákazu kouření, v chorvatštině "Nepušiti!". Alespoň je ve vodopádech víc vody a všechno má tu správnou atmosféru. Velitel Kozák nás zase nahání do autobusu, kterým se přesunujeme po dálnici blíž k pobřeží. Projíždíme také tunel sv. Roka, který je svou délkou 5 681 m nejdelším v Chorvatsku. Když potom opouštíme pohoří Velebit řadou serpentin, můžeme vidět celé pobřeží se svými rybářskými vesničkami. A to už vjíždíme do Zadaru, největšího města celé oblasti. Loni jsme už prozkoumali větší část historického centra, takže dneska mi zbývá čas na prozkomání neprozkoumaného. První na řadu přichází nábřeží Krešimira IV., které je jenom ohyzdnou řadou betonových schodů. Ale zpod stínu palem se naskýtají nádherné pohledy na protilehlý ostrov Ugljan. To ještě netuším, že právě tam nás převeze trajekt. Procházím úzkými uličkami s fasádou, která nese známky střelby. Když v roce 1991 vyhlásili Srbové Krajinu za samostatný stát, Chorvatům se to nelíbilo a vyhnali je. Přitom probudili mezi zadarskými Srby a Chorvaty nenávist a ze dlouholetí sousedé se najednou stali nepřáteli. Ještě zbývá vystoupit na věž, ze které musí být nádherný rozhled - už loni jsme váhali, jestli vystoupit vzhůru do oblak. Ale ouha. Hlídač záhadně a neočekávaně zmizel a zanechal pouze uzamčené dveře. Za ušetřené peníze si aspoň koupím zmrzlinu. Už se scházíme a odcházíme do přístavu, kde nastupujeme na trajekt. Ten nás veze na už zmíněný Ugljan. Přejíždíme do ospalého městečka Kukljice, kde se nachází poloostrov Zelena Punta, vyhlášené to rekreační středisko (což znamená, že o něm nikdo nikdy neslyšel). V nádherném lesíku mezi mořem a jednotlivými apartmány není ani noha. Pouze u dvou bungalovů visí na šňůře ručníky, jinak nikdo. Dostáváme apartmány po pěti, ale každého teď zajímá večeře. Jdeme do restaurace, kde jsou už nachystané švédské stoly. První chod představuje kopice rýže s třemi druhy masa. Pití se samozřejmě platí, takže u kompotu stojí dlouhá fronta. I když obsluha přináší už druhou mísu kompotu, nabídka zdaleka nepokrývá poptávku žíznivé výpravy. Pomalu začínám přicházet na to, že dát si horu rýže odpovídající čtyřem normálním kopičkám, nebylo moudré. Poučen obcházím pulty a vybírám jenom to nejchutnější. Nabírám hranolky, maso a na další talíř asi půl kila zeleniny. Ta je přece zdravá. Někdo upozornil na tři druhy zmrzliny. Tomu se nedá odolat. Nahážu do sebe všechno nandané a běžím pro zmrzlinu. Že já hlupák jsem si jí odpoledne kupoval! Doluju ve vaničce a beru si dvě plné misky. Ale ty hranolky byly taky dobré. Na talíř putuje další porce. Ale co teď sníst napřed? Hranolky vystydávají a zmrzlina taje. Obojí najednou! Nabírat zmrzlinu pomocí hranolků je to nejlepší řešení. Po hodině a půl obžerství se kutálím na pokoj. Ještě zajít otestovat teplotu vody a rychle spát.

20.09.2006 středa

Budíček se koná už v 7:00 kvůli snídani. Opět bohatě vybavené pulty neodolávají našemu náporu. Několik kusů bagety doplňujeme salámem sýrem, džemem a nutelou. Na vedlejší talířek nabírám trojici párků s kopicí hořčice. Párky byly dobré, ale musím ještě otestovat míchaná vajíčka. Vrchovatý talíř prozkoumávám až po nandání. Vajíčka obsahují více oleje než samotných vajíček. Jíst se to dá a všechno pak lépe klouže do krku. Dokonce můžeme snídani zapíjet džusem nebo čajem. Po snídani začínáme programem, který nás bude provázet celý den. Koupeme se v moři. Obhlížím místo, kde jsem se smočil včera. Při světle bych tam nevlezl. Radši projdu kus dál po betonovém chodníku. Mezi ostrými skalisky je vysypaný písek, takže se tu dá poměrně dobře koupat. Když začíná slunce připalovat, jdeme se podívat do centra, které tady tvoří hustější zástavba, jinak žádný rozdíl. Ale nábřeží s palmami tu mají pěkné. Poučen včerejší večeří se nenechávám zlákat nabídkou zmrzliny. Vracíme se zpátky na "pláž", kde zůstávám další dvě hodiny. V půl třetí se vydávám zdolat kopec, na kterém byl z města vidět kříž. Slunce spaluje okolní krajinu, když stoupám lesem. Všude okolo se rozléhá cvrkot cikád. Na vrcholu stojí na rozpáleném paloučku bílý kříž. Rychle odcházím dolů k nejbližším domům. Propletu se řadou uliček, až mě ta poslední vyplivne na úplně druhé straně města. Slunce se už kloní k západu a večeře se blíží. Takže přejdu hřeben na opačnou stranu ostrova. Tam okolo opuštěné pláže kus po pobřeží a zpátky mimo cestu do kopce. Nejprve se dá po zídkách, ale později jsou přes ně napadané stromy. Prodírám se křovinami a přelézám kmeny padlých stromů. Konečně se napojím na cestu. Chvátám přímo k restauraci, kde zrovna začíná večeře. Po třech hodinách bez pití v žáru slunce dovede pořádně vysušit, takže hned mířím ke kompotu. Už znalý místních poměrů vynechávám rýži a podobné, "obyčejné" pokrmy a nabírám hromadu opečených brambor plovoucích v oleji společně s několika stehny. Následuje další kolo a potom zmrzlina a několik kousků koláče. Po večeři se ještě chvíli koupu a už jdu do apartmánu.

21.09.2006 čtvrtek

Dneska nás čeká lodní výlet. Po snídani čekáme u přístaviště, ale místo aby náš koráb přijel včas, opožďuje se o hodinu. Nasedáme po vratkém prkně. Opouštíme přístav a vydáváme se vstříc dalekým ostrovům Kornati, známým svými holými hřbety. Proplouváme pod mostem mezi ostrovy Ugljanem a Pašmanem a vyjíždíme na širé moře. Nudnou jízdu zpestřuje až blížící se soustroví. Zastavujeme uprostřed průlivu naproti malému domečku. Že tu musíme vyložit zásoby. K lodi přiráží člun, na který jsou vmžiku naloženy pytle s čímsi. Pokračujeme dál podél Dugi otoku (Dlouhého ostrovu). Pobřežní útesy postupně zvětšují svojí mohutnost, až připlouváme k vysoké skále, kde se otáčíme a vracíme se téměř až k onomu domečku. Zahýbáme do úzkého průlivu, který se rozšiřuje v rozsáhlý záliv. Na konci je molo. Vyloďujeme se a v odpoledním žáru přecházíme kopeček, za kterým se nám otevírá nádherný výhled na slané jezero Telašćica. Lidí je tu docela dost a jezero je celé zabahněné, takže se jenom svlažujeme a vyrážíme na výstup na kopec nad jezerem. Nahoru se jde docela rychle. Za čtvrt hodiny už obdivujeme nádherný rozhled po okolních ostrůvcích a moři. Zpátky je ale cesta mnohem náročnější. Volíme totiž jinou sestupovou trasu a místo pohodlného šplhání po kolmé skále musíme slézat po kamenech, mezi které se snadno zaklíní noha. Dolů sestupujeme bez zlomenin a na čas. Přecházíme hřeben a po nalodění opouštíme Dugi otok. Teď na nás čeká oběd v tom domečku, kde jsme předtím vykládali zásoby. "Restaurace" leží už na ostrově Kornat, podle kterého bylo pojmenováno celé soustroví a národní park. Čekáme, než zpracují dovezené ingredience. Dostáváme osmažené ryby s trochou zeleniny a nakrájenou bagetou. Po obědě zlézáme další významný vrchol okolí, odkud se naskýtají podobně nádherné (a podobné) rozhledy. Následuje návrat do Kuklijce, při cestě kapitán našeho plavidla rozhoduje oživit atmosféru. Povedlo se mu to výborně. Po půlhodině hry na harmoniku a zpěvu si všichni oddechli. V půl sedmé jsme zpátky , potom už jenom večeříme a jdeme spát.

22.09.2006 pátek

Dnešní den je ten poslední na ostrovech, proto se rozhodujeme podniknout výlet na nejvyšší kopec okolí, Veliki Vrh. Bohužel ani brzký budíček nenapomohl ke zdolání vrcholu. Prošli jsme špatnou ulicí a za městem vyházíme do kopce špatnou cestou. Ztrácíme se mezi kamennými valy v houští. Řídíme se radami zkušených horolezců a radši zachraňujeme život a včasný návrat než čest. V základním táboře nás čeká snídaně, a protože za půl hodiny odjíždíme, necháváme druhý pokus o zdolání vrcholu na příště. Autobusem se dostáváme na Pašman, odkud nás trajekt převáží do pevninského Biorgadu na mori. Pokračujeme do Šibeniku, známého svojí katedrálou sv. Jakuba, zapsanou na seznam památek UNESCO. Na obrovském štěrkovém parkovišti zastavujeme kousek od přístaviště pod lodí z Istanbulu. Dostáváme okamžitě rozchod. Ve městě se zrovna koná nějaká akce, na náměstí před katedrálou hrají historické hry. Doporučuju ostatním nádherný výhled z místního hřbitova, který se vyrovná s pevností, ale tam je vstupné deset kun. Ti se ale netváří moc překvapeně, hodně lidí tento způsob ušteření peněz už zná. Utrácím poslední peníze za perníčky, které by si zasloužily 11. stupeň ve stupnici tvrdosti. Ale doma jsme je nakonec nějak zlikvidovali, už ani nevím jak. Ve 13:00 opouštíme Šibenik směrem na Národní park Krka, který tvoří kaˇnon stejnojmenné řeky a spousta vodopádů. V údolí nás autobus vyhazuje na parkovišti, dál už musíme po svých. Ale to nám vůbec nevadí. Je tu na co se dívat - peřeje, vodopády a chodníčky mezi nimi. Scházíme až pod největší z vodopádů, Skradinski Buk, kde vede lávka přes řeku. Na druhé straně se dá koupat. Voda je značně ledová, ale pod vodopádem to stojí za trochu otužilosti. Jenom pohled kazí bariéra z plováků, která zabraňuje přístup přímo k vodopádu. Zpátky se vracím druhou stranou, kde vedou cesty mezi jezírky a rameny řeky. Místy to tu vypadá jako někde v pralesních bažinách. Čas tlačí, takže je nutné přidat na tempu. Hodinky řidiče ale zřejmě jdou pozadu, protože musíme čekat asi půl hodiny, než sjede z parkoviště na okraji kaňonu. Po nastoupení opouštíme další a zároveň poslední národní park na naší expedici. Po pěti minutách jízdy zastavujeme u obchodu, v kterém vedoucí kupují každému láhev vody. Vrtá nám hlavou, jaktože jsou tak štědří. Za chvíli se ale vše vyjasňuje. Na začátku cesty totiž každý zaplatil 40,- € a ze zbývajících peněz (odhadem 5,- €) opatřili již zmíněnou vodu. Najíždíme na dálnici ze Splitu, otevřenou teprve v létě 2005. Kvalita asfaltu a výše mýtného tomu odpovídají. Za chvíli už projíždíme úsekem, který známe z předchozích dnů. Projíždíme pohoří Velebit s tunelem sv. Roka a za ním zastavujeme na odpočívadle, kde obdržíme konzervy s neidentifikovatelnou hmotou s masovou příchutí. Všem ale maso strašně chutnalo, takže jsem snědl jenom tři a další konzervu jsem přivezl domů.

23.09.2006 sobota

Další průběh cesty už moc nevnímám, pouze při průjezdu slovinským Mariborem testuju noční focení. Za Grazem opět míjíme placený tunel a při zastávce na Dolním Dvořišti se pomalu probouzíme. Za další tři hodiny, v půl sedmé, už zastavujeme na Albertově. Protože příjezd byl oznámený v 7:00, musím čekat na odvoz. Náš Passat se objevuje chvilku před sedmou a po shledání s rodiči pokračujeme k oboře Hvězda, kde si jde Klára zažádat o kolej. My se zatím procházíme po oboře, a když se vracíme, už jsme očekáváni. Vracíme se hladce do Písku, domů se dostáváme už před polednem.