Prolog

Při slově Balkán se určitě každému vybaví pojmy nebezpečí, špína, mafie, drogy, válka, vraždy, podvody. Vedle toho si ale vzpomene na hory, moře a hlavně teplo. Kdyby si měl někdo zvolit zemi, kam na Balkán cestovat, vybral by asi Řecko. Ani nás nenechával na pokoji tento antický mýt omílaný ve všech učebnicích dějepisu celého světa. Proč se tak vyspělá civilizace vyvinula právě zde, zůstane asi navždy záhadou, ale dost možná za to mohla božstva sídlící na bájném Olympu. Právě zde tedy začněme naše vyprávění, protože i vrchol naší cesty se dost možná konal právě nocí strávenou v náručí tohoto pohoří, sestávajícího z 52 vrcholů. Na ten nejvyšší se dá sice bez potíží během pár hodin vystoupat nenáročnou cestou, my však tentokráte zůstáváme pokorně při zemi a pozorujeme tento symbol věčnosti v zapadajícím a následně i ve vycházejícím slunci. Při tom máme dost času přemýšlet nad pozemskou pomíjivostí, připomínanou snad v každé zdejší zatáčce sadou křížků majících zde podobu krmítek pro sýkorky. Většina z nich je postavena na drátěných nožkách a jen ty největší jsou zděné s výzdobou. V každém stále hoří plamínek, nahrazující vyhaslou svíci života zmařeného chybnou reakcí či rozhodnutím. A tak při průjezdu kolem polámaných svodidel oddělujících nás od propastí trneme, abychom tyto sady nerozmnožili. Ola jen smutně přemýšlí o tom, že měla celou akci zatrhnout hned v zárodku, zvláště potom, co se vyplnily horší než nejhorší prognózy cesty a my jsme se zlomeným závěsem levého předního kola zablokovali uzoučký most v Albánii. V tu chvíli jsme vůbec nedoufali, že se z této nezkrotitelné země někdy dostaneme, natož že bychom pokračovali naším vozítkem dále na jih. Ale jak vidno, dopadlo to docela optimisticky a my můžeme v klidu domova sepisovat naše zážitky a průběžně při tom navštěvovat autoservis. Teď si ale na chvíli představme, že jsme ještě nevyjeli a pusťme si všechny zážitky z našeho vzpomínkového pásu. Karla je zkontrolována, Mirek si shazuje sádrovou rukavici, Petr shání poslední informace o cestě a Ola rozmýšlí, co vzít sebou. Ještě vyřídit STK, navštívit servis, směnárnu, obchody a snad je to vše. To ostatně poznáme na cestě.

12.07.2005 úterý

Ráno se posunuje do dopoledne a my v poklidu vyjíždíme pod polojasným nebem na jih. Před námi je Rakousko a s ním i hradba mraků. Do deště se dává kousek za Lincem a to vydrží až do večera, kdy už stojíme v lese kousek před hranicemi se Slovinskem a spokojeně chrupeme.

13.07.2005 středa

Po probuzení je to o něčem jiném. Na modrém pozadí se posunují usměvavé obláčky a kolem serpentin se ostře rýsují skalní masivy. Zvolili jsme vyhlídkovou silnici centrem Julských Alp a těch serpentin je na ní rovných padesát. Zastavujeme na parkovišti u Ruské kaple, která připomíná smrt několika desítek tisíc zajatých Rusů za Druhé světové války. Přestože nejsme Rusové a doba je už dávno jinde, jsme zajati taktéž. Kolem auta na parkovišti se shromažďuje stádo hověziny a někteří jedinci vypadají dost bojovně. Zbaběle se krčíme v autě a čekáme na záchranu. Naštěstí zrovna přibíhá poslední zatoulané tele a stádo se posouvá za dalšími šťavnatými lupeny. Přejíždíme na vrchol a pozorujeme okolní panorama. Nás pro změnu pozoruje parkman, který jezdí na kole tam a zpátky. Chvíli laškujeme s představou výstupu na nejvyšší horu Julských Alp, kterou je Triglav se svými 2864 metry, ale pak raději volíme dvojici nenáročných vycházek v nižších vrstevnicích. První je k prameni Soči. Podle průvodce se jedná o pětiminutovou procházku po pěšině, kde nelze zabloudit. Prozřetelně bereme botasky a vyrážíme. Na první odbočce se okamžitě ztrácíme. Škrábeme se do skalnaté stráně. Jsme 150 metrů nad údolím a váháme kam dál. Tudy cesta asi nevede. Na druhý pokus už máme správnou stopu. Ta nás vede po skále, kde visíme na řetězech nad dunícím potokem. Pramen nás odměňuje úchvatnou krásou zrození. Zamyšleně se vracíme k autu a přejíždíme k dalšímu parkovišti. Zase váháme, protože cesta vypadá dost nejistě a zcela opuštěně. Ještě pár poskoků a drcnutí a zastavujeme. Tak se tu aspoň najíme. Ola se jde podívat za další zatáčku a objevuje parkoviště. Tak jsme přece jen jeli správně, akorát jsme si měli místo limuzíny vzít 4x4. Teď už bereme průvodce trochu s rezervou a na „krátkou” vycházku si bereme zásobu pití. Postupujeme vyschlým korytem Suheho potoka a pozorujeme měnící se siluety hor. Přecházíme do lesa pod úbočím. Směrovka nás odrazuje od návratu. A děláme dobře. Z ničeho nic se před námi objevuje potok, který mizí kamsi do země. Jdeme kaňonem proti jeho sílícímu proudu až k poslednímu záhybu. Přesně podle průvodce se před námi objevuje úžasné jezírko napájené mohutným vodopádem. Okouzleni odkládáme svršky a noříme se do ledové vody, ve které doslova tuhne krev v žilách. Najednou se nám vzduch zdá příjemně svěží a my vyrážíme zpět, abychom dokončili zbylé serpentiny. Sjíždíme dál až do turistického centra na řece Soči, po jejímž toku pokračujeme dále. neodpustíme si pohoupání na prohnuté lávce chatrně zavěšené na lanech, pod níž duní rozbouřená řeka. Ani se nám nechce věřit, že je to tentýž potok, jehož pramen jsme před chvílí obdivovali. Sjíždíme dál a blížíme se k italským hranicím. Bez potíží vjíždíme do Terstu, který se už halí do červánkového oparu. Chystá se tady nějaká MTv party a všude plno aut, lidí a hlavně poldů. Procházíme po nábřeží a krátce odbočujeme do historických ulic přístavního města. Je čas nasednout a jet se prospat zpátky do Slovinska.

14.07.2005 čtvrtek

Podle informací z internetu bychom se měli v Chorvatsku nejdéle do 24 hodin nahlásit, případně ubytovat. Kempování či spaní ve volné přírodě je tady zakázáno, a tak plánujeme na dnešní noc nějaké ubytování. Teď je ale zářivé dopoledne a my stoupáme po schodech vedoucích k rijeckému hradu. Přicházíme ke kostelu, kde se před sochou Jana Pavla II. křižují desítky věřících. Do vysvěceného parku se nedostaneme, a tak vyrážíme na druhou stranu ve směru hradebních zdí. Kroužíme bezradně velkými oblouky kolem, protože bez bloudění by to prostě nebylo ono. Nakonec přece jen procházíme hradní branou a stoupáme na vyhlídku ve věži. Hrad zrovna opravuje parta dělasů, takže ho máme skoro sami pro sebe. Zkoumáme polokruhový výřez zálivu s temně modrou hladinou, zasazený do okolních skalních srázů. Zpátky pak skoro na jisto sestupujeme po schodech a vracíme se k autu. Čeká nás přejezd k Plitvickým jezerům, kde parkujeme před čtvrtou hodinou. Po cestě, která nás přenesla od pláží na mořském břehu s výhledem na ostrov Krk, přes náhorní plošinu plnou roztroušené kleče až do údolí Plitvice, na nás mávají desítky prodavačů medu a kozího sýra. Cena vstupenek nám v první chvíli vyráží dech, ale pak mávneme rukou a jdeme se nechat unést tímhle přírodním Disneylandem. Nasedáme na převozní loďku a dumáme, kde že to ten Old Shatterhand s Vinnetouem spojili svoji krev. Hned po převozu nastupujeme další plavbu, tentokráte větší lodí přes celé spodní jezero. Kotvíme u dřevěného mola ve stínu stromů. Kolem nás je všude průzračná hladina plná zvláštně pokroucených jakoby zkamenělých zbytků stromů, kolem nichž krouží statisíce rybek. Prostě ráj. Stoupáme na vyhlídky nad dolními vodopády až k poslední, z níž po strmých schodech sestupujeme přímo pod padající masy Obrovského vodopádu. Sluníčko zbarvilo vše do oranžova a my si vychutnáváme pohodu cestiček a výhledů. Na druhé straně jezera stoupáme vzhůru k vláčku a odjíždíme zpět k výchozímu bodu. Je kolem půl sedmé a my spekulujeme jak využít zbývající čas. Na kompletní okruh kolem horních jezer to rozhodně nestačí, ale uvidíme. Loďkou se necháváme převézt znovu na druhou stranu a vyrážíme bloudit po klikatých chodnících pod Malým a Velkým skokem. Jsme tu úplně sami a kouzelná hra světel na nás nešetří ani trochu. Mirek se trochu zapomíná a jen těsně pak stíhá vláček, který je tečkou za naší sice krátkou, ale zato velice výživnou obhlídku tohoto přírodního království. Údolím odjíždíme od jezer zpět po stejné silnici a hledáme ubytování. Napopáté se trefujeme na zahradní apartmán přesně dle našeho gusta. Parkujeme pod rozložitými stromy a v kuchyni si vaříme zaslouženou polévku, při jejímž srkání posloucháme šumění večera.

15.07.2005 pátek

Dopoledne směřujeme zpět k moři. Cesta vnitrozemím se stává docela napínavou ve chvíli, kdy odbočujeme na rozestavěnou silnici s cedulí zákaz vjezdu. Chvíli se ženeme po starém asfaltu a vypadá to v pohodě. Krajina kolem nás se mění do měsíční podoby a skály na jedné straně se barví do ruda, zatímco na druhé straně se otevírá spousta kráterů. Před námi se ale ozývá dunění a my přijíždíme ke stavbě, kolem níž vede štěrková silnice. Po několika stech metrech se snažíme přejet na novou silnici - pár prohrábnutí a jsme tam. Pokračujeme a sledujeme zbytky rozstřílených domů, v nichž se ještě nedávno těžce bojovalo. Už jsme zase u moře a přejíždíme jeden ze stovek pobřežních mostů. Chvíli před obědem už kráčíme po poloostrově, na němž se rozkládá Stari Grad, tedy Staré město, Zadar. Od výstupu na věž nás odrazuje nepříjemná bába, která nás nenechá ani v klidu zafotit. Vracíme se po nábřeží a posouváme se dál. A když jsme na pobřeží, tak proč se nevykoupat. Sluníčko je v zenitu a my zastavujeme na parkovišti u kamenité pláže. Ve sporém stínu jakéhosi pseudostromu se rozvalujeme na dece a chladíme rozpálenou kůži v chladivých vlnách. Zase přejíždíme kousek do vnitrozemí do národního parku Krka. Lidí i aut jako naseto. Tentokráte nekupujeme lístky, ale napřed sháníme informace. Zjišťujeme, že lístky jsou jednak do parku a jednak na loď na jezero, v jehož vodách se lze bez problémů i koupat. V zapadajícím slunci objíždíme spodní část a vracíme se k pobřeží do Šibeniku. Tady využíváme pro vyhlídku hřbitov, ze kterého můžeme pozorovat celé město. Ještě prochodit nábřeží a přesouváme se o kousek dále. Parkujeme na cestě s výhledem na rudnoucí hladinu a za chvíli pravidelně odfukujeme.

16.07.2005 sobota

Dneska máme před sebou hned několik slavných pojmů. Prvním z nich je Trogir, jehož stará část plná historických staveb leží odděleně na ostrově. Po něm nás čeká Split, jedno z největších a nejslavnějších chorvatských měst, které se pyšní diokleciánským palácem z dob římské nadvlády. Spodní branou vcházíme do sklepení proměněného v tržiště. Vybíráme jeden z únikových východů a za tónů smyčcového kvinteta vzhlížíme vchodem do katedrály na vysoké klenby. Loudáme se úzkými uličkami a odbočujeme ke Stříbrné bráně. Mirek neustále otravuje, že by rád viděl i tu Zlatou. Shodou okolností se po krátkém bloudění ocitáme přímo před ní. Vycházíme ven a obhlížíme celý palác zvenku. K autu se vracíme starými uličkami a v batohu nás tíží nakoupená zelenina. Vedro je a my mlsně sledujeme ubíhající břehy. Volíme pláž pod srázem v těsné blízkosti bývalé továrny, po níž není na oblázcích pod barem ani potuchy. Voda je báječná a oběd na dece taky. Startujeme; další cesta vede vnitrozemím kolem hranic s Bosnou a Hercegovinou. V některých z mnoha serpentin zastavujeme na vyhlídkách. Mirkovi se stálé svícení zdá poněkud zbytečné a tvrdí, že parkovačky musí stačit. K moři nás silnice vrací až v bažinách u Ploče. Teď je před námi krátký úsek pobřeží rozdělující Chorvatsko na dvě samostatné části. Ale ještě než vyjedeme, abychom se zase vrátili, číhá na nás ve stínu pod mostem motorizovaný vykuk v policejní uniformě. Plácačka nás nekompromisně žene ke krajnici a stejně nekompromisní hlas po nás požaduje 300 kun za nerozsvícená světla. Ukazuje na pozice přepínače a zabavuje Mirkovi pas. V peněžence máme 50 kun a tak Mirek nabízí eura. Tak to by bylo za 45. Policajt si zve Mirka k motorce pod mostem a ten nevěřícně poslouchá dotaz: „Kam jedeš?” Po odpovědi, že do Dubrovníku padá další dotaz: „Je to dost peněz, co? Kolik dáš?” Mirek nabízí 20 euro a policajt spokojeně kývá. Mirek je tu za chvíli s dvěma pětkama a na dotaz, zda potřebuje doklad, záporně kroutí hlavou. Naštěstí zatím nejsme v Bulharsku a tak policajt zasouvá jednu pětku do pasu a vrací ho Mirkovi zpět. Ještě se ptá kolik nás stálo číslo, protože v Chorvatsku prý stojí 100 euro. Tak tomu říkáme korektní policejní zákrok. O kapičku lehčí svítíme rovnou do Bosny a zase zpátky na chorvatské pobřeží. Kličkujeme k Dubrovníku. Už vidíme kopce bdící nad středověkým opevněním. Slunce se sklání k obzoru. zase bloudíme úzkými uličkami a snažíme se zachytit atmosféru do věčnosti celuloidu. Snad se to zdaří stejně jako záběr ze stativu střižený v serpentinách nad městem. tady se nám tak zalíbilo, že nejenom večeříme, ale rovnou zůstáváme celou noc.

17.07.2005 neděle

Z Dubrovníku pod námi vyplouvají první lodě a i my startujeme do nového dne. Uvidíme, co nadělí Ole ke kulatinám. Nejprve překonáváme hranice s Černou Horou a kroužíme kolem Kotorské zátoky. Po čtyřicetikilometrové okružní jízdě kolem tohoto nejdeštivějšího místa v Evropě zastavujeme přímo v Kotoru. Stavby obhlížíme nejprve zespoda a po výjezdu po serpentinách na kterých se nám docela tají dech i výšky 800 metrů. V zatáčkách bez svodidel jedeme často na hraně srázu. Stoupáme dál do národního parku Lovćen až k mauzoleu černohorského básníka a vůdce Njeguševa na špici Jezerského vrchu. Odsud máme téměř kruhový rozhled po okolí včetně Cetinje, kterou zanedlouho projíždíme. Po dost zajímavé silnici plné výmolů a hrbolů přejíždíme do dalšího národního parku u Skadarského jezera. Nejprve ale projíždíme kouzelným údolím rijeki Crnojevići hustě zarostlé lekníny. Ani tentokráte náš papírový průvodce nelhal. Čekají nás desítky dalších serpentin. U odboček se objevují prostřílené cedule psané v azbuce i památníky na ruské vojáky. Jsme v průsmyku a přes cestu nám přechází či spíše přelézá želva. Tak teď už nás snad nic nepřekvapí (to ještě netušíme jaká překvápka jsou před námi). Skoro krokem sjíždíme ke Skadarskému jezeru. Ty výhledy jsou naprosto neuvěřitelné, takže nás nemůže ani v nejmenším rozházet, že dnešní průměr je 28 km/h. Petr předčítá, že dole ve Vizarparu je legendární motel Pelikán, takže když ho po sjezdu z kopců zahlédneme, neváháme ani chvíli. Obhlížíme volné pokoje, ale moc se nám to nezdá. Majitel ale neváhá a hned nám domlouvá ubytování v rodinném domku, kde trávíme noc spolu dvěma bratry, jejich sestrou, rodiči i prarodiči. Výhled z balkónu máme přímo na jezero i na chlívky sousedů. A toto vše za hubičku, tedy přesněji za 15€. Rodina vypadá dost slušně a spokojeně, ale rozhodně si místní lidé nežijí nijak extra.

18.07.2005 pondělí

Spokojeně se loučíme a částku zaokrouhlujeme na dvacku. Přemýšlíme nad následujícími kilometry a máme docela stažené prdelky. Nakonec jsme zvolili silnici přes Podgoricu, dost hrozné hlavní město Černé Hory, dříve zvané Titograd - brr. Odbočujeme a aut ubývá. To jsme zvědaví, jestli vůbec funguje přechod, přes který se chceme dostat do Albánie, do země, od jejíž návštěvy nás vše a všichni odrazovali. To byla ovšem výzva, kterou nešlo nevyslyšet. Tak jsme tedy tady, před branami pekla či ráje Evropy, a to právě včas, protože otevíračka je v 10 hodin. Teď zaplatit poplatek za vjezd do země, což je naprosto typické pro státy ve středu Balkánu, a můžeme pozorovat spousty zelenkavých či žlutavých otlučených mercedesů ze sedmdesátých let s nálepkou „D”. Nejprve si říkáme, kde že se tu bere tolik Němců, ale hned vzápětí nám dochází, že to jsou staré rachotiny, přesunuté sem z rozvinutější části Evropy. Jinak se z Albánie vyklubala země s úchvatnou zatím neznásilněnou krajinou, s velkými kontrasty mezi novou výstavbou a starým způsobem života, s vcelku ochotnými (i když po svém) lidmi uzavřenými do pevných komunit, se spoustou policajtů bez radarů a hlavně se šílenými (ale fakt šílenými) silnicemi, kde se výmoly nedají rozlišit od nového asfaltu a které nás vedou stovkami docela nebezpečných zatáček. Omezení rychlosti je tady pro středoevropana, třebaže zvyklého na rychlou jízdu, docela zbytečné, protože se rychleji než 40 jet prostě nedá. A to i přesto, že místní to kalí klidně 100 a jen se nad výmoly vznáší. Běžný a velice užitečný zvyk je před každým předjížděním troubit, protože člověk je zcela zaměstnán sledováním děr a musí jezdit od krajnice ke krajnici. Přesto tady ale existuje pár nových silnic kvalitnějších než spousta silnic u nás. Takže pokud se zvolí vhodná trasa po pobřeží či do Tirany, nemusí člověk skoro ani drknout. Na základě informace od pohraničníka, že přechod do Řecka je otevřen do šesti večer, po pár kilometrech poskoků a průjezdu Skadaru, našeho prvního albánského města, se vzdáváme myšlenky zdolat Albánii během jednoho dne. Ve Skadaru pozorujeme ulice proměněné v jedno velké tržiště a je potřeba kličkovat mezi hromadami brambor, rajčat, nábytku i zvířat, které mezi tím vším popotahují různé povozy. Svoje rozhodnutí neměníme ani ve chvíli, kdy najíždíme na naprosto skvělou silnici do Tirany. Už jsme se rozhodli, že raději navštívíme hlavní město i pár dalších historicky významných míst, a tak odbočujeme ne první z nich. A je tu zase drkotačka a nic než bloudění mezi vojenskými kryty kolem „silnice”. Po dvou hodinách a třiceti kilometrech se vracíme zpět na silnici na Tiranu, kam vjíždíme vcelku v pohodě přímo před ulici plnou ministerstev a policajtů. Seznamujeme se s architekturou i místními lidmi. Vše se jeví úplně normálně skoro jako u nás - všude mobily, taxíky, policajti. Náměstí nabízí kombinaci mešit, kde se musí návštěvník při vstupu zout (může k tomu použít lavice ve vstupní hale), moderních bank a komunistických betonových monumentů, jimž vévodí budova kulturního domu s mohutnou budovatelskou freskou. Při hledání Internetu zjišťujeme, že celá Tirana má momentálně výpadek a že si tedy musíme nechat zajít chuť. Pokračujeme do dalšího města, což je Berat, nad nímž je umístěn zachovalý hrad. Zde před večeří parkujeme a procházíme se po hradbách. Je už po zavírací době, ale protože tu nemají žádné brány, máme hrad i staré městečko skoro jen pro sebe. Kromě nás tu je jen jakýsi kočovný cirkus, kde zrovna žongléři trénují svoje kousky. Večeříme pod hradbami a dělíme se s dětmi, které krouží kolem. Dolů do města se pouštíme odvážně strmou dlážděnou cestou a za chvíli už litujeme svojí lehkovážnosti. Před námi jsou výmoly, se kterými by měl co dělat i teréňák. Ola skládá kostky pod kola a naviguje Mirka po přesně vyměřené dráze, takže nakonec přece jen končíme na náměstí. Už je skoro tma a my hledáme nějaký hotel. Na náměstí je docela husto, točí se kolotoče, hraje hudba a proudí tudy široký zástup lidí. Tady se snad sešla celá Albánie. Rozpačitě volíme místní Ritz, s kobercem vedoucím od parkoviště, kde máme dokonce možnost zaparkovat v garáži. I když ta garáž je dost zajímavá a vypadá jako spleť podpěr nějaké nedostavěné haly. Jen s obtížemi zajíždíme na několikrát mezi sloupy a kráčíme na pokoj. Ten ještě měníme za pokoj s výhledem na hrad a pak už spokojeně s lístky na snídani jedeme vzhůru. Protože máme albánské leky jen na jednu postel, vyrážíme obhlédnout směnárnu a banku. Otevíračka je až 8:30 a tak využíváme místního veksláka a měníme 30 dolarů, což nám stačí na zbylé dvě postele. Teď můžeme konečně v klidu zalehnout. Odpočinek budeme na zítřek rozhodně potřebovat!

19.07.2005 úterý

Snídaně nás nezklamala a my se po ní jen pozvolna suneme do pokoje. Bágly jsou už sbalené a tak jdeme vyparkovat z garáže. Přes noc sem přibylo pár aut, takže pro výjezd musíme najít novou cestu mezi sloupy. Ale ať točíme jak chceme, autu se ven nechce. Až když se recepční chopí lopaty a přehází hromadu cementu, můžeme na svobodu. Ještě než vyjedeme, trochu nafoukle se fotíme a pak vyrážíme. Při výjezdu na moment znejistíme, pracně hledáme v mapě nějaký záchytný bod a pak se sebejistě vracíme zpátky kolem hotelu na druhou stranu města. Hřebínek nám však okamžitě sráží rozmlácená silnice plná prachu a štěrku. Když po pěti kilometrech navíc zjišťujeme, že jedeme na druhou stranu, jsme zpátky na zemi. Potřetí projíždíme přes beratské náměstí a znovu nejistě studujeme mapu. Jediná možnost je přes klenutý kamenný most široký slabé tři metry. Na druhé straně se ale dostáváme do jakési tržnice, z níž vede prašná cesta dál. Na dotaz, zda se tudy dostaneme do Terpanu, kývají domorodci souhlasně hlavou. Když ale ukážeme na naše auto, váhavě krčí rameny a naznačují něco jako jízdu po jednom kole. V mapě se navíc klikatí série serpentin před horským průsmykem, takže uctivě obracíme a mizíme zpátky za mostem. Beratu jsme si užili tak akorát a teď jedeme zpátky na Poshnjë a odsud na Kuman a Patos. Udiveně se otáčíme za servisem, který má logo VW a Audi. To ale ještě netušíme jak se nám bude hodit. Silnice nás po albánsku vytřásá a my se blížíme k mostu. Dvě auta se tady nevyhnou a tak čekáme až se z protisměru přežene nějaká dodávka. Mosty jsou tady obecně v ještě zoufalejším stavu než silnice, ale rychlost protijedoucího auta nás asi trochu ukolébala. Svižně se rozjíždíme a hlídáme krátery či chybějící mříže od kanálů. V cestě nám ovšem stojí pár překopů, od nichž dostáváme pěkné štulce. Bum, bum, bum, bum, křach! Tak tohle znělo docela kovově. První dojem je na pneumatiku, ale když vystupujeme je nám jasné, že tak snadno z toho nevyvázneme. Auto se válí na silnici a my nemáme šanci sním hnout. Pohled pod nápravu napovídá, že se v kulovém čepu ulomil závěs předního kola. V tuhle chvíli nás nenapadá nic jiného, než že tu milé auto necháme a půjdeme pěšky domů. První ze za námi jedoucích aut zastavuje a řidič naznačuje, že nám ukáže servis. Mirek nasedá a zjišťuje, že to je normální taxík fungující obdobně jako taxíky v Egyptě místo autobusů. Už je tu městečko Ballsh, lidé vystupují a předávají řidiči bankovky. Mirek už chce také vyskočit a naznačuje, že nic nemá a že chce stejně na druhou stranu, ale řidič pořád kývá hlavou a odbočuje do postranních uliček ke garážím přeměněným na dílny. Tak jestli tady naše auto skončí, tak to ho fakt můžeme nechat rovnou na mostě! Mirek pořád mele svou, že na druhé straně je servis Volkswagenu. Konečně se jede zpátky a za městem se k nám přidává mercedes s „opraváři”, kteří si jedou omrknout situaci. Na mostě je mezitím ale dost rušno. Během minuty přijíždí policie, volá odtahovku do VW servisu a pouští postupně auta z obou směrů. Osobáky se v pohodě vyhýbají, ale kamióny s návěsy musí najíždět na hranu mostu, smýkají návěsy za sebou a často chybí milimetry, aby si odvezli s sebou nějakou část naší karosérie. Na silnici se mezitím objevil samozvaný organizátor a snaží se odtáhnout auto na laně z mostu. Při představě utrženého kola mu to Mirek rázně zakazuje. Mezitím se začínají dohadovat maníci kteří přijeli s Mirkem, že se o auto postarají. Samozvanec si ale hájí svůj kšeft a odhání je pryč. Předtím ale využívá jejich zvedák. Auto se zdvíhá a je možno ho na zvedáku odtlačit za most. Maník se představuje jako Rapo a ujišťuje nás, že odtahovka je tu za chvíli a že všechno bude během dvou hodin O.K. V beznaději se vrháme po hozeném lanu a vděčně ho posloucháme. Odtahovka je tu, ale není zrovna dle Mirkových představ. Na korbu se musí totiž auto natáhnout navijákem a ne jak si Mirek představoval ramenem. To smýkání se autu silně nelíbí a když Mirek vidí páčidla pod prahem mává rukama. Raději na zvedák a podložit nějakým dřevem. Konečně je Passat ukotvený a Ola slézá z korby. Všichni včetně Rapa se tlačíme do kabiny a míříme do servisu. Znovu se ptáme na časový odhad a Rapo znovu ukazuje na hodinkách 13:00. Je pravé poledne a my sedíme nad servisem v klimatizovaném baru a obsluhuje nás pravděpodobně dcera místního šéfa. Během chvíle přichází zpocený Rapo a ukazuje, že auto je už v dílně. Nastává pomalu čas účtování. Rapo píše na papír 50 LEK pro odtahovku a 30 LEK pro sebe. Dost dobře nechápeme a ukazujeme mu mince. Nakonec z toho vyjde 50€+30€. Místo reálného posouzení částky se naivně dohadujeme nad přepočtem na USD a sázíme „chytře” na stůl nakonec 55$+35€. Přichází šéf, aby nám ukázal nové škodovácké rameno, na které si napsal 125€. Souhlasně kýváme. Za chvíli se vrací z dílny Rapo a naznačuje komplikaci s autem. Mirek jde na obhlídku a zjišťuje, že kromě zlomeného závěsu je vylomený ještě kardan, utržený podběh, proříznutá pneumatika a vyhnutý blatník. Všechno způsobené popotahováním a hlavně natahováním na odtahovku. Maníci v servisu se ve 40°C docela snaží a šéf za chvíli přináší náhon ze starého auta. Po čtvrt hodině je všechno smontováno a zbývá odříznout kus podběhu a vyměnit rezervu. Účet sice žádný není, ale na papíře je cifra 220$. Nám však dolary už došly a kreditní kartu nechce ani náhodou. Počítáme a píšeme pod cifru 180€. Šéf počítá a kývá hlavou. Vytahujeme 200€, ale nemá zpátky a my máme už jen posledních 10€. Bere si tedy 160 a nám zůstává celá padesátka. Ve 14:15 odjíždíme spolu s Rapem známou silnicí otestovat znovu osudový most. Rapa vysazujeme u první vesnice a dodnes nevíme, zda to byl šikovný vykuk, který náhodně využil naše problémy, nebo skutečný zachránce, který nás vytáhl z pořádné bryndy. V každém případě dopadla celá atrakce nad očekávání dobře, my jsme se rychle oklepali ze šoku a pokračujeme v cestě i když zpočátku hodně opatrně. Dokonce ani nevynecháváme naši další zastávku v Gjirokasteru, kde jsou domy s břidlicovými střechami posvěcené, stejně jako hrad v Beratu, fondem UNESCO. Do šesti hodin nemáme stejně šanci dojet na hranice a tak nechvátáme. A to ani poté, co hned za Gjirokasterem najíždíme na úplně novou silnici vedoucí z Řecka. Tady si dovolíme i 100, ale pořád jsme ve střehu - co kdyby tam zase byla nějaká pořádná díra nebo kdyby nám ten závěs nespravili až tak úplně dokonale. Později se přesvědčíme, že naše obavy nebyly až tak úplně vedle. Přijíždíme k přechodu. Vypadá to, že tu mají otevřeno, protože ze svačinky se loudá napůl oblečený celník a vybírá 2€ za dva dny pobytu v Albánii. Ještě dvě kontroly a můžeme se posunout k Řekům. Tady to vypadá podobně, ale po deseti minutách můžeme pokračovat dál. Jsme zase v Evropské unii. Parkujeme těsně za přechodem a padáme na deku. Pro dnešek toho bylo tak akorát. Večeře a spát. Ale den ještě neskončil. Jen co usínáme je tu hlídka a radí nám jet někam k benzínce, protože by nás mohli v noci přepadnout Albánci a bum-bum. Jedeme tedy dál a hned nás staví policejní hlídka, kontroluje doklady a posílá nás do hotelu. Odbočujeme na vedlejší cestu a z ní do lesa. Tady se krásně spí až do třetí ranní, kdy tu máme zase hlídku a ta nás důrazně varuje, že zde nemůžeme být, že je tu opravdu velice nebezpečno. Konečně tedy zastavujeme pod světly u benzínky a chrápeme až do sedmi.

20.07.2005 středa

Tak jsme se dočkali - máme tu prozářený řecký den. Vzdalujeme se od albánských hranic a naše první řecká zastávka je u tureckých klenutých mostů ve stržích u Kipi. Po tomhle malém architektonickém zázraku se můžeme s lehkými obavami i procházet a hledět na hučící peřeje pod námi. Hledání nejznámějšího mostu s třemi vysoce klenutými oblouky nám dá trochu zabrat, ale díky tomu si můžeme dopřát i přídavek stojící v těsné blízkosti mlýna. Přejíždíme do Ioanniny, spíše muslimského města poznamenaného blízkostí středního Balkánu, které nás vítá klikiháky řečtiny občas přeloženými do jedné ze dvou transkripcí do latinky. Nejpůsobivěji zde působí právě zachovalé islámské mešity a minarety. Po mírném bloudění vcházíme do starého města a navštěvujeme mešitu Fetije z roku 1430 s hrobem Aliho paši. Na cestě zpět komplikovaně nacházíme knihovnu a poprvé prověřujeme internetová spojení. Odměnou za odbočku nám pak je čtvrthodinové zmatené pobíhání v kruzích, ze kterého nás vysvobozuje Petrův orientační smysl. Zaparkovali jsme totiž v postranní uličce, na jejíž jméno jsme se ani nepodívali. Vedro docela suší a my zalézáme na oběd do stínu pod strom. Pak nás čeká další klenutý most, tentokráte je to pořádný macek v Artě nazývaný Old Bridge. Pobřežní srázy kolem Ambrakikoského zálivu nás odklánějí od přímého směru na Peloponés. Od toho nás ovšem dělí nejenom pár desítek kilometrů vnitrozemím, ale hlavně patrijský průliv překlenutý v roce 2003 úchvatným dvoukilometrovým dálničním mostem, na který po obhlídce informačního centra a vyhlídky nad mýtnicí v poklidu vjíždíme. Několik dnů budeme tedy ostrované, i když pouze relativně, neboť Peloponés je poloostrov, ze kterého se díky korinskému průplavu, vybudovanému v 19. století během tří let, nakonec stal přece jen ostrov, za který byl dlouho považován. V Patrasu obhlížíme ulice kolem nábřeží a pak se usazujeme na večeři v parku. Ještě je dost brzo a tak jedeme do vnitrozemí a končíme asi 60 kilometrů před Olympií.

21.07.2005 čtvrtek

Dnešní cíl je jasný: Olympijský stadión, místo zasvěcené bohu Diovi, kde se konala starověká klání, a také místo, kde se v novověku tato tradice znovuzrodila. Zde se zapaluje každé čtyři roky slavnostně olympijský oheň, který pak putuje do místa konání Her. Celí natěšení tedy parkujeme na kraji městečka, které je tvořeno vlastně jen jednou hlavní ulicí, na jejímž konci se nachází areál Archaia Olympia. Přestože je dopoledne, vzduch je už pořádně rozhicovaný. U pokladny se snažíme zjistit jak je to s cenami pro studenty, ale je to horší než s Maďary (i když v Maďarsku zase asi změníme názor). Nakonec se přece jen dozvídáme, že mládež do 19 let a studenti EU mají všechny vstupy do historických památek a muzeí v Řecku zdarma. Bereme tedy dvě vstupenky, k nimž nedostaneme ani plánek (informačními materiály tady tedy opravdu nehýří), a procházíme do areálu. Obhlížíme skutečnou historii, která nás vede branou ke stadiónu. V dnešním horku nemáme moc chuti si ho oběhnout a tak po něm alespoň zvolna přecházíme. Jaké to asi muselo být před těmi 2500 lety, kdy se tady soutěžilo nejen silou a rozumem, ale i citem. Před třetí se loučíme Olympií, ale asi jsme si ji trochu popletli s Marathónem, protože si dáváme cvičně horský okruh. Nejprve doufáme, že se nějak prokoušeme dál, ale po pár divokých odbočkách a po 42,195 km se raději vracíme zpátky do Olympie (podle Petrova supersupersuperpeťanského odhadu jsme natočili celých 66 km). Napodruhé už putujeme správným směrem k Tripolisu, i když silnice není o moc lepší. Zato vede krásnou krajinou s městečky zavěšenými na srázech mohutných skal. Přejíždíme až na druhé pobřeží a v zapadajícím slunci sledujeme měnící se barvy v zátoce u Myloi.

22.07.2005 pátek

V sedm hodin máme ještě jednou možnost obhlédnout celé panoráma pod námi. Noc jsme strávili na odbočce z jedné ze serpentin a nyní sjíždíme přímo k zátoce. Pláž využíváme pro ranní koupel a osvěženi procházíme uličkami Nauplie (Nauplionu či Nafplionu - řecká jména totiž mají více možných přepisů do latinky, prase aby se v tom vyznalo; ještě ke všemu do toho matlají ty svoje klikyháky). Více než historie nás ovšem tentokráte pobaví dvojice dělasů v náklaďáčku, která při couvání v pěší zóně klátí pětimetrovou lampu. Než stačí najet na nás, už odjíždíme na Mykény. Zde nejprve zastavujeme u Atreovy pokladnice, což je kupolovitá stavba zasypaná zemí, takže z dálky vypadá jako malý Říp. Po průchodu branou stráženou dvojicí mnohametrových soch se cítíme jako mravenci. Ještě vyběhnout až na vrcholek, abychom mohli zkontrolovat rozložení zbytků staveb na protějším kopci. Za půl hodiny už procházíme „Lví branou” v hlavním areálu. Chvíli se dohadujeme jestli přiblesknout v protisvětle a už se nám čela kaboní. Naštěstí jen na moment, protože síla místa nás vrací do nadpozemských výšin. Obcházíme celou pevnost a shlížíme dolů do údolí pod námi. Je čas oběda, a tak vybíráme klidné zákoutí a ve společnosti kamenných svědků dávno odvátých časů se cpeme jak nezavření. V autě se zatím stačilo zatopit asi tak na 70°C a nebýt klimatizace, tak asi neodjedeme. Ale kdyby se nekoná a my se blížíme ke Korintu. To je další „radůstka”, se kterou se snad důkladně seznámíme. Na mysli máme především průplav, který se stal dalším divem světa a citelně zkrátil cestu. Průvodce (a tedy Petr) nás ale důrazně upozorňuje, že nejprve je na pořadu Starý Korint nabízející další díl z mozaiky starověkých dějin. Přijíždíme sem v největším pařáku, kdy všichni užívají čtyřhodinovou siestu. Obchody i úřady mají většinou otevřeno od 8 do 13 a od 18 do 21 a odpoledne jsou všichni zalezlí někde ve stínu. Tou dobou se zaplní desítky stolů stojících pod pergolami u každé restaurace, kterých jsou všude stovky. My jsme ale po obědě, a tak úplně opuštěni obcházíme oplocený areál. Vystupujeme na terasu restaurace, která je ideální vyhlídkou a my si můžeme v myšlenkách představit, jak dříve vypadaly dnešní rozvaliny. Předtím než budeme pokračovat nahlížíme do restaurace a už se na nás vrhá majitel a vyzvídá, zda jsme Češi a nabízí různé speciality, které nám prý naservíruje Šárka - s díky odmítáme, a zatímco Petr jde na prohlídku areálu, OM pokračují v kolečku. Předtím ještě ale společně posedíme v přilehlém amfiteátru a shlédneme nějaké to virtuální představení (samozřejmě jen v představách). Popojíždíme jen kousek a brzdíme u oblázkové pláže na břehu Korintského zálivu. Dohadujeme se, kde zastavit a Mirek parkuje ve stínu na kraji pláže. Je tu převaha hodně „opálených” a moc se nám to nezdá. Trochu vztekle přejíždíme přes pláž ale nějak to pod námi měkne. Vrr a jsme zahrabaní uprostřed pláže. Vystupujeme a smutně obhlížíme zapadlá přední kola. Něčím je bude třeba podložit, a tak nosíme kameny a větve a cpeme je pod kola. Zatímco nás s úsměvem sledují dvojice opalující se na pláži, daří se nám na kameny najet a máme pocit, že jsme zachráněni. Ale jen co trochu couvneme, leží zase auto na břiše. Tohle bude dlouhé! Naštěstí se objevuje anděl strážný v podobě maníka s terénním autem a nabízí nám pomoc. Přivazujeme se a teréňák zabírá. Bojíme se moc přidat, aby se auto ještě více nezahrabalo a spoléháme na sílu druhého stroje, ale ten jen bezmocně hrabe a zasypává nám střechu proudy kamení a sám mizí v písku. Z deky se zvedá jeden z opalujících se mladíků a radí nám, že má Ola jít za volant, pořádně to osolit a my že budeme tlačit. Konečně se hýbeme a dostáváme se na pevnou zemi. Děkujeme našim zachráncům a rychle se vrháme do chladivých vln zálivu. Osvěžení opravdu potřebujeme a dokonale si to užíváme. Sluníčko už tolik nepálí a my chceme stihnout průplav ještě za světla, takže se rozjíždíme k tomuto očekávanému divu světa. Snažíme se trefit na starý silniční most, ze kterého by měl být nejlepší výhled. Trefujeme se tak úspěšně, že sjíždíme na polní cestu vedoucí k jakési plynové lávce a ke strážním pevnostem - dnes už opuštěným. Nejprve se opatrně odvažujeme za cedulku „Nevstupovat-nebezpečí pádu” a a shlížíme do děsivé hlubiny. Po lávce sice nepřejedeme, protože je před ní zavřená brána, ale přelézt není problém a my se těšíme z úžasného pohledu na celý zářez oddělující Peloponés od pevniny. Pod námi právě proplouvá jedna z lodí a v nažloutlých paprscích míří pod dalšími mosty k volnému moři. Další zastávka je na starém silničním mostě. Znovu obhlížíme propast pod námi a docela bezstarostně necháváme všechny věci kromě foťáků v autě. Při návratu jsme docela šokováni, protože jsme zapomněli otevřené zadní okénko. Naštěstí všechno v autě zůstalo a my se snad z této boty poučíme. Přejíždíme zpátky na pevninu (i když jsme ji vlastně geologicky neopustili), míříme podél hlubokých srázů u moře k Athénám a den končíme na opuštěném parkovišti.

23.07.2005 sobota

Athény z antény - ne, ne, tentokráte jsou tu skutečně naživo. Bez větších potíží jsme zaparkovali kousek pod Akropolí a jdeme zjistit, jakže je to s těmi pověrami. Z nich jsme nabyli dojmu, že Athény jsou totálně přelidněné, neprůjezdné a hlavně exhalacemi zamořené město, kterému je radno se vyhnout širokým obloukem. Ale ve skutečnosti je to samozřejmě zase trochu jinak. V ostrých slunečních paprscích se jeví město zpočátku zcela fádně, při bližším zkoumání však objevujeme jeho dnes už trochu skryté krásy. Hlavní dominanta je samozřejmě nepřehlédnutelná, neboť se vystavuje na vysoké skále a ukazuje stále svou magickou moc. Naše kroky tedy samozřejmě míří také vzhůru. Po cestě procházíme areál Agora a kličkami v parku pak stoupáme až na samý vrchol skály Akropolis. Tady jsme pro sebe našli to nejkrásnější, co mohou Athény nabídnout - máme skvělý rozhled na celé město s jednotlivými historickými monumenty a hlavně na blízko stojící chrám. Přestože je celý pod lešením a valí se do něho autobusy lidí, zůstává v tiché důstojnosti nepokořen. Nechápeme, jak takový kolos vůbec dokázali staří Řekové stvořit a je nám jasné, že v tehdejším panoramatu musel působit mnohem silnějším dojmem. Určitě by stálo za to zacestovat si na chvíli časem. Stroj tady nemáme a tak putujeme alespoň v myšlenkách a vidíme před s sebou starobyle oděné průvody, putující z téměř neosídlené nížiny. Nejsme žádní historikové a tak raději rychle zpátky do přítomnosti. Petr se pouští do zkoumání útrob chrámu na Akropoli, OM zatím zkoumají okolí. Za chvíli už sestupujeme druhou stranou kopce zpět do širokých ulic, které nás vedou k dalším památkám. Ty přes svoji mohutnost vypadají v nové zástavbě dost zajatě. Přestože se jedná o základy lidské civilizace, ve srovnání s památkami na Sicílii či v Itálii musí člověk hodně zapojit fantazii, aby pocítil ohromení. Kroužíme kolem Hadriánova oblouku, Petr se důkladně seznamuje s Diovým palácem a korzujeme dalšími ulicemi. ty nás přivedly zpátky k autu a my se obracíme zase na západ směrem na Delphi. Mirek už je celý natěšený, až nahlédne do tohoto programátorského symbolu. Za chvíli se přesvědčíme, že byl zvolen hodně šťastně. Teď ale zastavujeme u kláštera Osios Lukas, který mniši vystavěli a upravili do dnešní krásy. Začíná se nám zdát, že být mnichem a žít v klášteře neznamená být pořád ve vězení, ale spíše být celý život na skautském táboře v příjemném prostředí hor. Ale vyměnit si to s nimi nás ani na chvíli nenapadne - on to bude asi přece jen dost velký opruz, i když to vypadá tak romanticky (to ostatně armáda se svými gumárnami taky). Vzhůru tedy do Delphi (či Delfi jak se tady na cedulích občas objevuje). Projeli jsme obcí a zastavili přímo před areálem. Zatímco míříme ke vstupu, pozorujeme pod silnicí část delfské věštírny. Petr jde prozkoumat hlavní areál obsahující zbytky chrámu, amfiteátr a stadión, na kterém se konaly delphské hry, OM zatím míří k nové budově místního muzea a pak se vracejí zpět a scházejí přes starověké gymnázium přímo k mýtické věštírně. Jak se dočítáme v průvodci, ani dříve se to neobešlo bez machinací. Nejprve jedna věštkyně předpovídala v příznivých dnech, ale protože požadavků bylo přespříliš, podlehla komerčním tlakům a začala věštit častěji a přibrala si společnice, takže nakonec se věštilo denodenně v pěti. Tak tohle známe dobře ze současnosti, co ale rozhodně neznáme, je úchvatná síla tohoto místa. Navíc zrovna zapadá slunce za vysoké srázy nad námi a my jsme zde úplně sami. Čekáme, zda se zjeví nějaká věštkyně, ale objevuje se jen hlídačka, která nás odhání od srázu. Rudnoucí paprsky se lámou o jednotlivé sloupy kruhové věštírny a vytváří dojem uzavřeného prostoru. Dokonalost místa nás zcela pohlcuje a my bez dechu usedáme na kamenné kvádry sloužící dříve jako školní lavice. Ozvěna dávného hlasu nás rezonuje ještě pěkně dlouho, ale to už se máme možnost nechat se nabýt další porcí zážitků. Ve výšce kličkujeme nad Korintským zálivem utopeným v rudém soumraku. Serpentiny pod námi vytváří záhadné obrazce a my se je snažíme rozplést. Kola se nám trochu klepou a my přemýšlíme, zda je to strachy či díky technice. Za Athénami jsme totiž zaslechli pískání serva a zjistili, že se nám nějak vypařil olej z posilovače řízení. U pumpy jsme ho sice doplnili, ale moc klidu v zatáčkách nám to nepřidává. Už je úplná tma, když se přes hory dostáváme zase k moři na druhé straně. Chvíli se vztekáme při dohadech kde se ubytovat a nakonec zajíždíme do centra Lamíi. Čekají nás houpavé strmé uličky od moře podobné těm ze San Franciska a nám se vůbec nechce spouštět v divokém nočním provozu po jejich děsivě příkré linii. S úlevou parkujeme před hotelem Amerika a jdeme se domluvit na ubytování. Na dotaz, zda mají volný třílůžkový pokoj, zakroutil recepční, který neumí anglicky ani ťuk, záporně hlavou. Mirek se tedy zeptal na jiný hotel a recepční ho poslal za roh. Tady je to ale poněkud nákladnější a my jsme si stanovili cenový strop na 45€. Mirek se vrací k autu a tady už čeká recepční a mává rukou, aby šel dovnitř. Po chvíli dohadů a kývání konečně Mirkovi dochází, že už jsme skoro v Bulharsku a že se tady kroutí hlavou naopak než u nás. Recepční tedy kroutil hlavou, že má volný pokoj. Navíc teď volá telefonem svého kolegu, který vládne anglicky a ten vše tlumočí. Za chvíli máme tedy třílůžkový pokoj s klimatizací, příslušenstvím a balkónem vysoko nad úzkou uličkou, kde před vchodem parkujeme. Po půlnoci konečně zalézáme do peřin a rovnáme svoje hřbety.

24.07.2005 neděle

Vyrábění polívčičky a zásob čaje nám zabere nějakou tu minutu. Zásoby tekutin jsou doplněny a jede se k nepochopitelně vystavěným klášterům v Meteoře. Blížíme se do krajiny, kterou jsme v okolí Ioanniny již jednou projížděli. Je krátce po poledni a z roviny se před námi se znenadání vynořují strmé skalní útvary připomínající Prachovské skály či labské pískovce - materiál je ostatně stejný. Tady by měla být okružní dvacetikilometrová silnice, jen ji najít. Napoprvé se to moc nedaří a my tedy raději míříme pro informace do místního městečka Kalambaka. S mapkou v ruce už to není žádný problém a auto nás spolehlivě vyváží jednou serpentinou za druhou. Ocitáme se mezi skalami a v hloubce po námi je ploché údolí. Konečně je to tady - vidíme stavby klášterů přilepené jako orlí hnízda na samých vrcholcích skal. Nechce se věřit, že toto stvořilo pár šikovných rukou a ne nějaká nadpřirozená síla. Zastavujeme na vyhlídkách a obdivujeme ruční lanovky a výtahy, které dříve bývali jedinou přístupovou cestou do klášterů, kterých zde bylo původně čtyřiadvacet. My postupně přecházíme a přejíždíme k pěti ze šesti v současnosti obydlených, Petr navíc ten nejstarší a největší Megalo Meteoro důkladně zkoumá i zevniř, zatímco OM meditují na stinné lavičce s výhledem na ostatní kláštery. Tak tohle je skutečná perla, kterou nelze vynechat. Nejraději bychom si ty výhledy odvezli s sebou a tak se alespoň snažíme něco ulovit na filmový nesmysl. Při sestupu k autu Mirkovi nedá spát jakýsi maník, který nahrabuje hromadu peněz ležících pod křížkem do igelitové tašky. Stává se z něj na chvíli detektiv. Když navíc přidává licitaci na tržišti, všichni se tím pak při sjezdu do údolí dobře baví. Slunce se opět neodvratně sklání a my kroužíme opatrně kolem posvátného pohoří Olymp. Nechceme totiž rozhněvat božstva, která zde možná ještě stále sídlí. Na druhé straně hor pak parkujeme na lesní cestě a celou noc dýcháme svěží horský vzduch.

25.07.2005 pondělí

Vypadá to, že božstva na nás neseslala žádnou kletbu, přestože se nám volant v rukou začíná v každé zatáčce pořádně chvět. Naopak nám bohové postavili do cesty servis Škodovky stojící na okraji Soluně. Mirek mizí v dílně a za chvíli přivádí mechanika. Ten když vidí naše auto, povídá: „Proč mi to neřekneš česky?” Vyklube se z něj poloviční Plzeňák, který má za ženu Češku a spolu se synem se živí jako řečtí automechanici. Napřed dolévá náš zbylý hydraulický olej a moc nás nepotěší zprávou, že problém bude asi na hřebenu řízení (což se ostatně ukáže po mnoha peripetiích jako správná diagnóza). Auto jde na zvedák a můžeme se sami přesvědčit, že olej fakt někde teče. Mirek se ptá na možnou souvislost s problémy v Albánii a ukazuje vyměněný díl. Opravářův synátor ukazuje na uvolněnou matku u závěsu a všichni kroutíme nevěřícně hlavou. Tak proto se nám ta kola v zatáčkách tak klepala - a my to přičítali božímu hněvu. Ještě teď si s hrůzou představujeme, jak by vypadala naše dráha, kdyby se nám závěs v nějaké serpentině poroučel. Děkujeme vám, Olympští bohové, za vaši přízeň. Z dílny jsme se ve 40°C odsunuli do centra a jali se procházet po zbytcích (zde slovo zbytky je na místě) historie. Nové město totiž téměř dokonale pod betonovým příkrovem zakrylo původní stavby a nám se naskýtá jen sporadická možnost prohlédnout pár cihel ze základů původních staveb, které jsou dnes obklíčeny panelovými komplexy. Na malém náměstí procházíme budovou středověkých lázní z doby turecké nadvlády. Blížíme se k nábřeží a zase jsou všichni zalezlí pod stříškami restaurací a nechají se skrápět mlhou z rozstřikovačů, která činí polední žár snesitelnějším. My namísto toho hladíme palec Aristotelovi a pak procházíme po opuštěném nábřeží. Celkový dojem z města vylepšují až zachovalé mohutné hradby při výjezdu do kopců. Pohled na ně si ale nemůžeme ani trochu užít, protože jsme právě součástí místního zběsilého dopravního tempa. Se zaťatými zuby kličkujeme pryč z města a proklínáme šílené řecké řidiče. Teď už chápeme, proč je kolem silnic tolik křížků. Bezohlednost a divokost místních řidičů překračuje všechny meze. Dvojitá plná čára, omezení rychlosti, semafory - nic z toho tady nemá platnost zábrany. Před křižovatkou na vás jako vosy najíždějí nažhavená auta z obou stran a z dvou pruhů se náhle stávají čtyři. Jakékoli zaváhání při rozjezdu je pak provázeno troubením nedočkavých šoférů. Navíc všichni disponují silnými motory, což v kombinaci s balkánskou divokostí vytváří z řízení skutečný horor. Ve městech se navíc drobné štěrbiny mezi plechy míjejících se aut vyplňují mopedy a chodci. Na kole tady skoro nikdo nejezdí a asi dobře ví proč. Stopaře taky nepotkáte a pokud ano, tak ho raději hned vezměte s sebou, protože jinak dlouho nepřežije. Když ho náhodou nic nesrazí, umoří ho vedro smíšené s prachem a exhalacemi. Ale teď odložme na chvíli tužku a zatajme raději dech. Blíží se totiž bulharské hranice. Jedeme údolím řeky Strymon, která se za chvíli přejmenuje na Strumu, a v 33°C pozorujeme okny z klimatizovaného pohodlí divokou přírodu kolem. Co nás asi teď asi čeká?

Tak jsme se na hranicích za 2€ úspěšně „dezinfikovali”, zaplatili poplatek 4€ za používání „kvalitních” bulharských silnic, nechali bez povšimnutí desítky cedulí s nápisy „zelená karta” (ani teď ještě nevíme, zda jsme měli nějak reagovat, protože třeba do Kosova je třeba speciální zelená karta) a vyjeli testovat vnitrozemí. Silnice jsou nad očekávání a tak neváháme a bočíme na Melnik, kde Kara ben Nemsí doplnil na místním tržišti zásoby a pod dnešní zříceninou hradu pokračoval dále do pustiny. Náhle je tu zpět „albánská rolba” s naprosto neočekávanými výmoly velikosti kravského lejna. Přes neustálé kodrcání se těšíme z úchvatné krajiny. Želva, kterou míjíme, jen nevěřícně kroutí hlavou - anebo možná přikyvuje, vždyť je to Bulharka! Po dalších dvou pořádných šupách vyslyšíme hlas rozumu a obracíme zpět na hlavní silnici. Melnik si ponecháme na nějakou příští „koňskou” výpravu. Rozjíždíme se dál po státní silnici č. 1 (na niž je vjezd povolen pouze s vinětou) a po několika stech metrech nás zdraví další odbočka na Melnik. Tentokráte vede po dost slušné silnici, ale my se řídíme heslem: „Jednou a dost”, a jedeme přímo na Sofii nabýt nějaká ta moudra.

26.07.2005 úterý

Mouder moc nepřibylo, ale zkušeností jistě. Jako obvykle jsme zjistili, že zde chodí, dýchají, přemýšlí stejní lidé jako všude jinde. Strach se rozplynul do zvědavosti a následně do pochopení. Vždyť tady mají stejné problémy jako my, stejně se milují i hádají, někdy i zabíjejí nebo zachraňují, i když tou hlavou kroutí pro nás úplně nepochopitelně. Noc na dnešek nám přichystala svěží vzduch a my si skvěle schrupli u benzínky cestou k Rillskému klášteru. Ten jsme si tak mohli vychutnat v ranních paprscích a svlažit žíznivá hrdla v jedné z kašen na nádvoří. Ještě doplnit lahve a kanystr, pokynout mnichům vracejícím se z ranní modlitby do některých ze 400 pokojů a pokračuje se dál. Silnice před Sofií se sice teprve opravuje, ale i tak je to snesitelné. Do Sofie najíždíme několikakilometrovou dlážděnou čtyřproudkou a parkujeme kousek od hlavního náměstí. Památky jsou tady obklopeny moderní zástavbou, ale zdaleka to není tak děsivé jako v Soluni, kde paneláky doslova zajaly historii lidstva. Ale teď rychle vyměnit nějaká ta leva, koupit pár pohledů, něco na zub a pokračovat dál.

Přejíždíme hranice do Srbska silnicí směrem na Niš. Musíme se rozhodnout, kudy projet do Bělehradu. Cedule jsou i tady v azbuce, informace žádné, silnice mizerná. Kličkujeme mezi výmoly a natřásáme se s obavami na každém mostu. Až úsek ve výstavbě, opatřený výstražnými značkami a omezeními rychlosti, umožňuje přišlápnout plyn. Pod námi je řeka Nišava a my se místo jednodušší dálniční varianty (ovšem finančně citelně náročnější) probíjíme srbským vnitrozemím na dostřel od Kosova. Niš se postupně vzdaluje v útulném údolí a před námi je dobrodružná noční klikačka na Bělehrad. Přestože při předjíždění povozů tažených usouženými koníky snižujeme rychlost téměř na nulu, víříme oblaka prachu. Lidi tu ale vypadají v pohodě a jen občas vykuleně sledují, cože za exoty se to tu trmácí. Pomalu stoupáme do hor a vzdalujeme se civilizaci. I když v případě cestování autem je to samozřejmě relativní, neboť jsme stále svázáni s tím černým hadem, který s námi teď zase pořádně mrská. Obhlížíme památník obětí války 1990-1999 a sledujeme občasné vojenské hlídky. To je ale drkocačka! Za chvíli se už prokoušeme na dohled ke Kosovu a pak pryč na sever. Občas nám přes cestu přeběhne želva. Snad není černá?!

27.07.2005 středa

Asi nebyla, i když trochu našedlá se teď jeví. Vyjíždíme z Bělehradu a dumáme nad lístkem s pokutou za parkování. Desítky chlupatejch jsme po cestě minuli bez úhony a teď to přišlo. Koš to ale snese a pak se uvidí. Je to prostě forma silniční daně. Teď ještě utratit zbytek peněz, které jsme měli připravené na parkovné, a můžeme vycestovat z téhle balkánským komunismem pořádně načichlé země. Tentokráte jsme vkročili dvakráte do téže řeky a ověřili si, že kromě dvou pěkných parků na západě, toho tady moc k potěšení nenajdeme. Ale ještě si na konec neodpustíme rozloučení v podobě dvacetikilometrové panelové silnice, kterou by i Hitler nechal předělat. Tak sbohem Srbové i s vašimi problémy, možná v příštím století. Zatím je to policajtský stát, kde se chování řidičů blíží řeckému hororu. Dunaj překračujeme stylově po železničním mostě, kde se střídáme nejenom s vlaky, ale také s protějším směrem. Ale neříkej hop... Zastavujeme totiž ještě u pumpy. Na kartu souhlasně kývají a tak lejeme co to dá. Transakce se ovšem jaksi nedaří a nám nezbývá než zalovit v peněženkách a vytáhnout poslední hotovost. Skládáme eura s korunami, přesto ale pořád dost chybí. Máme už jen chorvatské kuny, ale ty po celém Srbsku vehementně odmítají (prostě ty Chorvaty nemají ani trochu rádi). Pumpař mává rukou a my jedeme. Poslední drkotání a pak vjíždíme na novou, jak podle pravítka střiženou, silnici zasazenou do maďarské placky. Ještě ale není vůbec vyhráno, protože se nám hranice schovávají za další a další odbočky. Kolečko v Subotici či Cybomuuu či Szebatce a snad už teď. Slunce se mezitím zakutálelo do temných peřin a nechalo za sebou jen nadýchané červánky.

28.07.2005 čtvrtek

Ještě než se úplně setmělo, přijmula nás EU zpět a my povečeřeli s maďarskými komáry. O kousek dál jsme pak strávili klidnou noc na parkovišti ve společnosti desítek kamiónů. Z Maďarska si pak pamatujeme rovinu a rovinu, rovné a kvalitní silnice, nařádkovaná pole, upravené vesnice, přejezd Dunaje přes jeden z dvanácti maďarských mostů a dvě zastávky v nevýrazných městech s výrazně dobrou zmrzlinou. Od domova nás dělí už jen Rakousko a posledních 300 kilometrů. Ale dostat se k našim jižním sousedům není zas tak jednoduché. U původního hraničního přechodu nás obrací vojenská hlídka, protože tady smí projíždět pouze kola, traktory a tanky - vše ostatní musí po dálnici. Nevíme ovšem, zda potřebujeme nějakou vinětu. V peněžence máme poslední 1€ a karta se jeví dost nejistě. Objíždíme maďarskou benzínku a PM mají těžký výtlem, když Ola háže dotaz na vykulené Poláky lezoucí ze zájezdového autobusu: „Šprechnzídojč?” Nakonec přece jen zjišťujeme, že k benzínce za hranicemi známku nepotřebujeme. Popojíždíme a zase nevíme. Kroutíme volantem (který jde od Sofie bez posilovače, neboť olej se opět někam vytratil) i hlavou až si všimneme zadního výjezdu od pumpy. Teď už jen vyřešit drobný oříšek v podobě průjezdu Vídní a zavzpomínat na cykloakci po Dunajské stezce. Vídeň je za námi, a tak se pomalu můžeme vrátit v myšlenkách na začátek naší cesty.

Epilog

Sice to tentokráte nebyla kilometricky nejdelší cesta, ale psychicky asi nejnáročnější. Mohli jsme si pořádně ověřit, že pokud se vyskytnou řešitelné problémy, byť sebehorší, je to sice stres, ale vlastně pohoda. Nelze nepřipomenout slova jednoho slavného lámy z Tibetské knihy mrtvých: „Nebýt těch co mi škodili, nikdy bych nebyl tak velký”. A totéž můžeme říct o radostech, které nás na téhle skvělé cestě potkali a které jsme teď nalovili ze svých mozkových záhybů. Přestože jsme se snažili poskládat všechny vjemy a pocity do jednoho textíku, neměli jsme sebemenší šanci zachytit rozlohu, rozmanitost a hlavně divokou krásu Balkánu. Navíc jedna cesta může jen poodkrýt roušku tajemství obestírající tyto končiny, takže pro budoucno pro nás zůstala většina krás zcela nepočata. Něco ale teď už víme s jistotou: Na Balkáně žijí lidé, kteří sice podléhají svým zvykům a tradicím, ale vesměs jsou přátelští, ochotní a pracovití. Příroda zde nabízí neuvěřitelná kouzla a pokud chceme, máme možnost nalézt ji divokou, civilizací dosud neposkvrněnou, kde člověk je zcela přirozenou součástí a ne technokratickým predátorem. Věřme, že takový Balkán ještě dlouho zůstane a že ho budeme mít možnost zase trochu ochutnat.