Preludium

Část Norska, včetně hlavního města a lákavých fjordů, nám zůstala utajena, protože při cestě za půlnočním sluncem na Nordkap jsme mířili ze Švédska přímo na Lofoty. Takže jsme občas přetřásali nápad vyplnit toto bílé místo na naší objevitelské mapě. Počátkem jara Petr naplánoval přibližnou trasu a začalo obvyklé přesvědčování Oli. Ta se tvářila docela odmítavě, takže nápad šel do šuplíku. Ven ho pomohla dostat krizovka v podobě pádu akcií. Mirek v jednom ze svých maniodepresivních záchvatů nejprve rozkopal koš a pak uznal, že lepší než ničit bude rezolutně jednat. A protože finanční trhy vyžadovali momentálně spíše trpělivost, vrhnul se na zastrčené plány. Takže se jede, a basta. Petr má dost času, aby v přestávkách mezi fotbalovými kláními v TV bedně dopiloval plán do nejmenších detailů, s precizností sobě vlastní. Ola se jaksi mimoděčně ujímá řešení logistických záležitostí, taktéž s precizností sobě vlastní. Mirek se mezitím uklidňuje ke svému normálu (či spíše nenormálu) a zjišťuje jakéžeto digitalizátko si na naše cesty pořídíme. Karla má zkoušky za sebou a chystá si bágly na letní tábor u Lipna, kde bude působit v roli zodpovědné osoby. Končí škola, následně i MS ve fotbale a my balíme fidlátka.

10.07.2006 pondělí

I když vstáváme docela časně, vyrážíme až před osmou. U pumpy dofouknout pneu, v Blatné doplnit zásoby a pak se pomalu šineme k západním hranicím. A to tak pomalu, že na dálnici v Německu za Vojtanovem jsme až v půl druhé. To už máme za sebou i první cestovní oběd. Nabíráme rychlost (sice ne moc, ale přes 180 se taky dostaneme) a spěcháme do Hamburku. Známý nadjezd, tunel pod Labem a kompas stáčíme na sever. Kolem osmé tu jsou dánské hranice a s nimi i hraniční kontrola (ta polední německá byla citelně méně příjemná). Šeří se a my váháme, zda pokračovat na trajekt z Grenaa do Varbergu, který odplouvá o půlnoci (checkin je o hodinu dříve), a nebo vsadit na jistotu a zajet si pár set kilásků přes mosty. Zůstáváme suchozemci (i když na těch mostech přes moře je to relativní) a křižujeme Dánsko směrem na východ. První placený most mezi dánskými ostrovy Fyn a Sjaeland už známe, bez potíží (poté co nám přispěchá obsluha poradit s tlačítky) platíme kartou požadovaných 200 DKK a pokračujeme směrem na Kodaň. Pod ní najíždíme na 18 kilometrů dlouhý most do švédského Malmö. Zde platíme opět kartou 220 DKK (automat si už obsluhujeme jako velcí borci sami). Tak jsme ve Švédsku! Na prvním parkovišti zaleháváme, právě včas, protože je okolo jedné ráno a my máme za sebou 1227 kilometrů.

11.07.2006 úterý

Ola má svátek a už vypadá smířená s tím, že budeme bivakovat na parkovištích a v přírodě (ne však smířená se stanováním, přestože ji zbytek výpravy vehementně přesvědčuje, že ve Švédsku a Norsku lze stanovat skoro všude - i když, jak se ukáže, to není zdaleka tak růžové jak to popisují průvodce). V ranním slunci jedeme podél pobřeží přímo na sever. Dálnice je tu docela přívětivá a nabízí rychlost do 110 km/h. Na ostatních silnicích mimo obec mají ve Švédsku omezení na 70 km/h, což by se leckomu mohlo zdát hodně úzkoprsé, ale Švédi se s tím vypořádali elegantně a na většině silnic mají značky 90 km/h. V jedenáct parkujeme v Göteborgu, sypeme právě rozměněné drobásky do parkovacího automatu a mračíme se na mračna. A to jsme asi neměli dělat, protože mračna nám ukážou, že skutečné mračení vypadá úplně jinak. Procházíme střed města, vybíráme pohledy, fotíme a už tu máme první spršku, pak déšť, pak liják a tak úplně promočení zalézáme do auta. Teplota úspěšně klesá a bude klesat ještě pořádně. Mirek pěkně nadává (samozřejmě, že ne na sebe) a my v lijáku pokračujeme dál. A liják pokračuje. Usuzujeme, že v takovém nečase není načase vjíždět do Osla (to by nás měli za osla), a proto protahujeme poobědovou siestu až do večeře a dopřáváme si nutný spánek. Baterky nejen v GPS máme totiž skoro úplně vybité. Osvěženi se statečně pouštíme do stíhání deště. Ten zatím postoupil někam směrem k Oslu. Naštěstí se nám do cesty staví odbočka na Vitlycke skalní umění zapsané v seznamu Unesco. Odbočujeme a brzdíme u zavřeného infocentra v oblasti skalních kreseb. Večerní slunce vykouklo pod mraky a podkresluje zdejší tajemnou atmosféru. Zvesela našlapujeme po krásné lesní pěšině vedoucí nás mezi jednotlivými výtvory z doby kamenné. Samozřejmě, že nevynecháme možnost vyběhnout na kopeček, na němž je umístěna mohyla složená ze stovek balvanů, sloužící v době bronzové jako maják. Cítíme se dokonale uvolněni a těšíme se z příjemného večerního vánku. Vypadá to tu jako někde ve Švédsku. A my jsme ve Švédsku. Vracíme se k autu, vybalujeme něco ze zásob a na stole pod letitým dubem (byl-li to dub) přemýšlíme nad tím, jakže se to tady žilo v těch dobách materiálů, kdy kresby a následně mohyly vznikaly. Je ale čas popojet. Dnes se ještě o trochu přiblížíme k Oslu, přes placený most (20 NOK) překračujeme švédko-norskou hranici procházející Iddefjordem. Zajíždíme na postranní parkoviště nabízející plácky pro stanování a současně varující pře častými aktivitami zlodějů. Bivakujeme hned vedle Hradečáků, kteří na nás dopoledne mávali na dálnici.

12.07.2006 středa

Přes noc se vymodřilo a my zvolna za poplatek 20 NOK vjíždíme do Osla. Vystrašeni upozorněními, že se zde nedá parkovat jinde než na placeném parkovišti ani moc nehledáme a kotvíme kousek od centra v nadzemním patře Europarku. Dražší už tu nebylo. Do automatu vysypeme všechny drobné, což je nějakých 45K, a máme za to 80 minut na prohlídku města a nábřeží. Klid tady jen dýchá (ostatně jako v celém Norsku), ale jako v každém velkoměstě i zde sedí po ulicích opilí žebráci s kelímkem na drobné, povalují se feťáci v parcích a smrdí tu auta. Tady nás to ale překvapuje o něco více než jinde, protože toto zelené město s pársettisícemi dušemi a s norskou životní úrovní by se bez toho mohlo obejít. Fotíme moderně pojatá náměstí se skulpturami záhadných živočichů, pozorujeme přistávající parníky křižující se s odplouvajícími plachetnicemi, dýcháme svěží severský vzduch plný ozónu. Sytě modrá obloha nás provází i na výjezdu města. Na chvíli se ještě zastavíme u Bislett stadionu, na kterém se pravidelně koná zahájení atletické Golden League. Odmítáme (asi hloupě) Petrovo naléhání, abychom zajeli na vyhlídku u skokanských můstků a míříme na Bergen. Asi za trest se nám začíná za pár hodin zatahovat a jak se blížíme k západním fjordům, citelně se i ochlazuje. Na to si ale budeme muset zvyknout, protože uprostřed zasněžených kopců, které vypadají jako velehory a výškou nepřekračují Boubín, nemůžeme nic jiného čekat. Ale my čekáme a tak máme zase dávku. Mirek bručí na celý svět a přemýšlí, kdeže je to severní slunce, když severní vítr je krutý. A leje a leje. Občas se nám poštěstí zahlédnout asi tak milimetr modré oblohy, ale i to stačí k vyloudění nadějného úsměvu. Vzpomínáme na krásné koupání u řeky kousek za Oslem, kde jsme se při obědě vyhřívali na balvanech. Vždyť každý déšť musí přece jednou skončit! Odplatou za přívaly nám jsou krásně nahnané vodopády řítící se z kolmých mnohasetmetrových stěn k nám do údolí. Přijíždíme k jednomu z typických norských kostelů Stavkirche. Trochu se vyčasilo a my obdivujeme tuto památku podchycenou Unescem. Váháme s večeří a říkáme si, že za tunelem bude třeba lépe. A není to tunel ledasjaký. Projíždíme totiž Laerdalstunel, což je nejdelší tunel na světě. Na délce přes 24 kilometrů nabízí tři světelné efekty spolu s odpočívadly. Cítíme se spíše jako v divadle než v tunelu. Z okouzlení nás přivádí výjezd. Místo očekávaného sluníčka tu na nás čekají snad všechny mraky světa (to zase pěkně přeháníme) a nám nezbývá nic jiného, než zůstat v autě. Za okénkem pozorujeme promočené vodáky bojující s rozbouřenou řekou. Tomu teda říkáme adrenalinový sport! Zanedlouho končíme na parkovišti u peřejí (spíše katarů) pod mohutným vodopádem. Máme trochu obavy, aby se přes noc naše vozítko neproměnilo v plavidlo, asi bychom to neukormidlovali, protože i odvážní vodáci končili o nějaký kilometr výše.

13.07.2006 čtvrtek

Při hučení divoké vody se spí skvěle a ráno se na nás dokonce směje sluníčko. V jeho paprscích pozorujeme citelně povadlý vodopád. Teď nevypadá ani trochu nebezpečně. Zvesela snídáme a rozjíždíme se dále na Bergen. Náladu nám trochu kazí nízko visící cáry mraků, které dodávají i dostatek vláhy. Projíždíme celou řadou tunelů (na konci cesty v nich budeme mít najeto přes stopadesát kilometrů) a za každým naivně čekáme, že se už objeví sluníčko. Mirek chytá čím dál větší dávku a trochu (hodně) dusí nejbližší okolí. Když Ola nevyslyší jeho nevyřčené přání fotit jakýsi záliv, málem vystupuje z auta. Bergen se blíží a doprava houstne. Projíždíme úzkou silnicí plnou serpentin a tunelů a po několika kilometrech parkujeme těsně u hlavního centra. I tady krmíme automat. Bergen je rybářské městečko plné starobylých dřevěných domků a pěkných zákoutí, kterému dominuje přístav plný loděk houpajících se v mořských vlnách. Záblesk sluníčka do tržnice na nábřeží nasvítí širokou nabídku mořských potvor. Ještě prolezeme původní uličky, vystoupáme na pár pavlačí a vracíme se k autu. Máme to tak akorát, protože se nad námi zase formují řady mračen, chystající se k frontálnímu útoku. Váháme, zda jet podle plánu na sever, což by obnášelo placenou dálnici, most a následně trajekt (a hlavně souboj s pobřežní oblačností) nebo se vrátit zpět do Vossu poněkud jižnější cestou linoucí se podél Hardangerfjordenu, přejet hory a následně využít dvou trajektů. Počasí nám napoví, abychom se jeli schovat do vnitrozemí. Takže se vracíme. Na výjezdu doléváme téměř prázdnou nádrž. V domnění, že to tu už dobře známe, nesledujeme moc silnici a diskutujeme nad tím, že i když nafta je tu snad nejdražší v Evropě, musí být pro Nory hodně levná, když uvážíme, že ceny základních potravin, služeb i ostatního zboží jsou zde na úrovni našich (jen ty koruny jsou trochu jiné). A stejně jako se lze ztratit v předchozí větě, ztrácí se i Mirek a volí špatnou odbočku. Trochu nebezpečné otáčení a už správně opouštíme město. Počasí se snad úplně zbláznilo a posílá nám hektolitry předestilované vody do pěkně prochlazeného povětří. Teploměr ukazuje 12° C a my jsme rádi za topení. Obědváme v autě a rozmýšlíme, zda byla naše volba správná. Trochu uklidněni kaloriemi pokračujeme na východ a mraky se začínají trhat. Pozorujeme úžasné vodopády ženoucí se po žulových masách strmých kopců. Vysokohorský ráz přírody kombinovaný s přítomností mořské hladiny uzavřené do protáhlých fjordů (nejdelší, dvousetkilometrový Sognefjord, nás teprve čeká) tvoří typický obraz Norska. Máváme známým vodopádům, u nichž jsme trávili dnešní noc. Už zdaleka nepůsobí tak mohutně jako včera večer a i řeka se citelně zklidnila. Takže nakonec můžeme být rádi za tu dešťovku, protože jinak bychom ani nevěděli, co je pořádný vodopád. Stoupáme do kopců a jedna zastávka střídá druhou. Fotogenická krajina nás fascinuje i přes stále šedivou oblohu. Červené domky ve skalách, desítky menších jezírek, klikatá klidná silnička, pasoucí se ovce, sníh na skalách, ledový vzduch - prostě idylka. Za průsmykem ve výšce 986 m n.m. začínáme sjíždět k trajektu. Připožďuje se a tak začínáme diskutovat, zda se ještě dneska dostaneme přes vodu. Jiná cesta odsud nevede, takže si když tak budeme muset počkat na ráno. Před devátou parkujeme ve Vangesu a prohlížíme jízdní řád. Slunce je ještě vysoko nad obzorem. Jsme někde nad šedesátoupátou rovnoběžkou a pořádná noc tu přes léto vlastně není. Přívoz by tu máme za půl hodinky a už se houpeme na vlnách nejdelšího fjordu. Po prvním přistání v Helle pochopíme, že musíme vyjet na břeh, otočit se a znovu se nalodit. Jinak bychom v Dragsviku, kde přistáváme za pár minut, museli vycouvat. Jsme zase suchozemci a za chvíli parkujeme u opuštěné stodoly na břehu fjordu. Čeká nás báječně klidná noc.

14.07.2006 pátek

V ranním tichu snídáme a zvolna se balíme. Když se začínají objevovat první auta směřující k přívozu, míříme už dále na sever. Kličkujeme a stoupáme na další náhorní plošinu. Zanedlouho sjíždíme k vodní hladině, tentokráte to není fjord, ale jezero položené o pár set metrů výše. Sluníčko si udělalo konečně cestu a my neodoláme. Na břehu jezera Jolsavatnet rozbíjíme polední tábor a necháváme prohřívat svoje prokřehlé schránky. Zase se mračí a my stoupáme k dalšímu průsmyku, který nás propouští k fjordům. Nezaváháme a odbočujeme k největšímu evropskému ledovci Jostedalsbreen o rozloze 456 km2. Po pětadvaceti kilometrech pěkné silnice kolem jezer napájených přímo z ledovce končíme v Brigsdalu. Zde na nás čeká ledovcová řeka a parkovací automat vyžadující 40 NOKů. K jednomu z míst, kde se ledovec přímo rozpouští v jezírku, vede tříkilometrová silnička, po níž jezdí místní atrakce - terénní vozítko, které nahradilo dřívější drožku. My však volíme rozvážný ústup a vracíme se stejnou cestou na původní trasu. U dalšího jezera stavíme u Fjordcentra a pak vyjíždíme k další sérii tunelů. Po cestě nás přibrzďují kouzelné vyhlídky do „vysokohorské” krajiny. Průsmyk ve výšce 1038 m n.m. nás nasměruje k Geirangerfjordu. Serpentiny vedou ze skal přímo k mořské hladině a nabízí neuvěřitelné scenérie. Navštěvujeme další informační centrum, kde kromě výběru pohledů pácháme i hygienu. Zátoku sevřenou strmými stěnami opouštíme na druhé straně a serpentinujeme se opět do kopců. U kempu se jdeme pozeptat na ubytování v chatičkách, ale správce je k nenalezení (nebo spíš nehledáme pořádně tu jeho farmu, kde by měl být). Vyjíždíme tedy na další vyhlídku a následně končíme na parkovišti v průsmyku, kde máme ve výšce 624 m n.m. ideální výhled na zasněžená panoramata. O tom, že ani v nejhlubší noci tady není tma, svědčí fotografie červánků z druhé ranní.

15.07.2006 sobota

Tma tady opravdu nebyla, zato je pořádná kosa. teploměr ukazuje 4°C a my přejíždíme na sluncem zalitou odbočku, kde si naše kosti při snídaně jenom vrní. Hned to vypadá veseleji a my vysmátí přijíždíme k rannímu trajektu z Eidsdalenu do Linge. Houpeme se na mořské hladině a přes ledový vítr pobíháme po nasvícené palubě sem a tam. Ani se z té nádhery nestačíme rozkoukat a pod azurovou oblohou vyjíždíme do fakt dost dobré krajiny plné jezer. Jen hodně loudavě popojíždíme a každou chvíli odbíháme s foťákem. To se prostě musí! Čeká nás zlatý hřeb akce v podobě téměř kolmé stěny Trollstigenu vysoké 850 metrů, na níž je zavěšeno jedenáct serpentin vedoucích na úroveň moře. Nevěřícně kroutíme hlavou, zdali se dovržeme až dolů (nó, zase nám trochu vrže kolečko - tentokráte levý čep - ale to už tady bylo vícekrát a nemůže nás to rozházet). Jsme dole, naposledy se ohlížíme za tím důmyslným výtvorem a chvíli za odbočkou na hlavní tah obědváme. Teplota vyskočila na 22°C a Mirek skáče do chladivých vln jezera, nad jehož břehem tají zbytky loňského sněhu. Podél řeky Lăgen se blížíme k Lillehammeru, dějišti ZOH 1994. Toto tiché město na břehu největšího norského jezera Mjøsa nás vítá zalité večerním sluncem. Krátká obhlídka náměstí a vracíme se k autu, zaparkovanému před hotelem „First.” Po návštěvě WC se Mirek nadšeně vrací a láká ostatní do sprchy. Zatímco Ola nesměle smývá cestovní prach, Mirek v recepci sleduje vlnící se portugalský zájezd a mezitím tankuje čokoládové tyčinky. Poté co Ola s úsměvem nasedá, opouštíme město a mužská část pak páchá hygienu na parkovišti u dálnice, kde pak trávíme poslední Norskou noc.

16.07.2006 neděle

Přejíždíme do dalšího olympijského města Hammaru. I když se docela snažíme, neobjevujeme jediný otevřený obchod. v ospalém dopoledni se potulujeme zcela opuštěným městem. Při výjezdu konečně spatříme fotogenickou sportovní halu uprostřed zálivu. Opouštíme dálnici a míříme k švédským hranicím. Zde nás vítá informační centrum a hraniční mohyla. tak nashle Norsko! bylo nám tu dobře. Jedeme krásnou i když poněkud monotónní krajinou plnou lesů a jezer. Kilometry naskakují a my ze Ămălu sjíždíme po pobřeží největšího jezera Evropy Väneru. Z Trollhättan míříme nejkratší cestou do Göteborgu. teploměr ukazuje 28°C a nikdo z nás už ani nevěří, že jsme ráno skoro mrzli. Najíždíme opět na dálnici a pokračujeme známou cestou do Malmö a odsud do Trelleborgu na první levnější na trajekt v 3:15.

17.07.2006 pondělí

Tříhodinové čekání strávíme pospáváním a vyptáváním se na podmínky převozu. Skutečný stav věcí stejně zjistíme až při placení, do té doby nám dáma u okénka střídavě tvrdí, že je ještě neděle i že už je pondělí. Najíždíme na loď a zasedáme u stolku v hale. Kdybychom si vzali z auta spacáky, mohli jsme strávit ty čtyři hodiny v horizontální poloze, ale takhle alespoň nezaspíme svítání (jó, už jsme pěkně na jihu), které se dostavuje přesně na půli trasy. Blížíme se k Sassnitz. na pravoboku máme bílá skaliska Rügen (Rujány). Petr ruší plánovanou návštěvu národního parku se slovy, že to hlavní jsme již viděli z lodě. A je tu pevnina. Cítíme se skoro doma. Startujeme na jih a postupně zrychlujeme a to až na 200 km/h (i když GPS zpochybňuje naše maximum údajem 194,1 km/h a usvědčuje tachometr z přehánění). Kvalitní dálnice nám přidávají rychlé kilometry a svižně zvyšují průměrnou rychlost. Přes Cínovec je to ale trochu jiná káva. Dvacet kilometrů se plazíme třicítkou v koloně aut. Přehupujeme se přes hranice a dýcháme panorama Českého středohoří. V Mostu doplňujeme zásoby, které zanedlouho (alespoň z části) likvidujeme ve stínu borovic. Po deváté už vybalujeme doma bágly a vzpomínáme na ty fantastické dny, které proběhly kolem nás.