Tak už se zase chystáme na cesty. S původně zamítnutým Norskem teď počítáme a chystáme se na cestu. Podle všech možných zdrojů od internetu až po 48 dalších průvodců je Norsko extrémně drahá země. Neváháme a nakupujeme všechno potřebné i nepotřebné na cestu. Třicet lahví limonád a vody, čtyři druhy chleba a dvacet věcí k němu. Už se zdá, že budeme muset kufr nafouknout. Petr má naplánovanou trasu, stihnutelnou nejméně za deset až dvanáct dnů, Mirkova představa počítá se sedmi dny. Zbývá ještě dokoukat světový šampionát ve fotbale a už se můžeme vydat na cesty.
---den první-pondělí 10.7. Itálie slaví triumf a my na poslední chvíli dolaďujeme trasu, aby nás nepotkaly davy vracejících se fanoušků. Naložit poslední věci a už můžeme vyrazit směr Plzeň se zastávkou v Blatné kvůli nákupu čerstvého chleba. Cesta zdaleka neubíhá podle našich představ, palubní hodiny ukazují už deset hodin, když míjíme ceduli Plzeň. A desetikilometrový průjezd Plzní taky průměr rychlosti určitě nezvedne. Ale to už vyjíždíme po staré silnici na Rozvadov. Po chvíli odbočujeme na Cheb, před kterým plánujeme tankování u osvědčeného ONO s nejlevnější naftou v republice. čtyřproudá silnice a série mimoúrovňových křižovatek nás urychluje, ale rychle nás zchlazuje další odbočka. Na hranicích se už zase zdržujeme, protože nám celníci (samozřejmě Němci) zkoumají obsah kufru. Hned za hranicí nás z ryhlochtivosti trestají tři objížďky, z toho dvě skrz město. To nám ale určitě nezkazí oběd, který si vychutnáváme hned vedle čističky. Trajekt odjíždí už ve 23:55, a tak musíme trochu zrychlit. Najíždíme na dálnici a nevěříme svým očím, když se na tachometru objevuje 110, 120, 130. Kilometry teď ubíhají o poznání rychleji. Proti se vrací poslední zbytky italských fandů, takže je dokonalá zácpa. Projíždíme kolem Lipska, za chvíli už vidíme Magdeburg. U Braunschweigu se provoz trochu zahušťuje, ale to nám rozhodně nemůže zkazit dobrou náladu. Včera totiž Mirek dostal geniální nápad napojit discmana do zásuvky v kufru, takže se dá bez problémů zařadit pětka. Na okně nám zase běží GPS přístroj, takže se rozhodně nezratíme. Před Hamburkem nabíráme naftu před drahou Skandinávií a večeříme na lavičkách český chleba. Pokračujeme do tunelu (prvního z mnoha) pod Labem a míříme k hranicím. Slunce pomalu klesá k obzoru a my se řítíme 190 (podle GPS 186,9) naprostou rovinou šlesvicka. U hranic nás provrtávají otázkami celníci (kde je ta Evropská Unie???), ale naštěstí nás hned pouštějí do země, ve které moc dlouho nepobudeme. Po cestě se rozmýšlíme, jestli máme riskovat trajekt, který dost možná nestihneme a stejně nemáme jistotu převozu, nebo projet Dánskem napříč a využít dvou placených mostů. Po dlouhém rozmýšlení a dohadování si stále nejsme jistí, i když se už blíží rozbočka. Mirek, který řídí, tak volí dramatický závěr. Najíždí doprostřed dvou pruhů, pravý vede přes mosty směr Kodaň, levý na trajekt. V poslední chvíli uhýbá doprava. Petr se ale rozradostňuje, protože za pět kilometrů následuje ještě jedna odbočka. To Mirka ale už nezviklá a míří po suché zemi do Švédska. Napřed přejíždíme krátký most přes Lille Baelt na ostrov Fyn, potom asi osmnáctikilometrový Storebaelt bro, který vede většinou po náspu. Testujeme náš nový digitál při nočním focení a pozorujeme rudý kotouč měsíce v úplňku. Zastavujeme se u benzínky pro nové vydání časopisu Motorvej o dánských dálnicích. V polospánku pokračujeme dál po objezdu Kodaně do tunelu a následně mostu přes Oresund. švédsko nás po čtyřech letech znovu vítá. Hned na prvním odpočívadle parkujeme, a protože je už skoro půl druhé, rychle usínáme.
---den druhý-11.7. Teplých spacáků jsme si moc neužili, severské sluníčko nás budí už v půl sedmé. Snídáme v parčíku u parkoviště, prohlížíme si informační tabule a za chvíli už vyrážíme dál na sever. Dlouhých tři sta kilometrů nás čeká do druhého největšího města švédska Göteborgu, ale dálnice je kvalitní a my cesta rychle ubíhá. I když jedeme dlouhou dobu prakticky kousek od moře, ani chvíli ho nevidíme. Začíná se zatahovat a první kapky dopadají na kapotu. Když v jedenáct hodin vjíždíme do Göteborgu, začíná silně pršet a Mirek se vytáčet. Parkujeme na placeném parkovišti skoro v centru a vyrážíme na obhlídku města. Navštěvujeme místní infocentrum, kde si kvůli dvou pohledům musíme vzít lísteček s pořadovým číslem, které je o hodně vyšší, než zrovna vyřízené. S délkou čekání stoupá Mirkovo vytočení a už to vypadá, že jim pohledy rozmlátí o hlavu, když blikne naše číslo. Rychle zaplatit, projít přes kanál kolem radnice a kostela a už se musíme vracet. Z hustého slejváku se stává ještě hustší, a tak chvátáme k autu. Nasedáme a odjíždíme dál. Po cetsě stíháme ještě natankovat a v průtrži mračen jedeme po dálnici na Oslo. U jednoho fjordu se zastavujeme na oběd, ale protože neustále silně leje, zůstáváme v autě a vychutnáváme si pravý český chleba. Pokračujeme a déšť nechce a nechce přestat. V göteborgském Metru zjišťujeme, že oblačnost míří na sever a od jihu by se mělo pomalu vyjasňovat. Za chvíli proto zastavujeme na odpočívadle a dáváme si dvacet. Po dvou hodinách se postupně budíme a nevěříme vlastním očím. Přestalo pršet a obloha je z poloviny modrá. Popjíždíme kousek k Tanumshede, kde by podle mapy mělo být něco zajímavého. A taky že je - jsou to prehistorické kresby a pohřebiště z doby bronzové - všechno je zapsáno na seznamu UNESCO. Procházíme se nádherným borovým lesíkem a zkoumáme odbočku na kopec. Stčí trochu pobloudit a už jsme na vrcholu. Je tady nádherný výhled na švédskou krajinu se zde tak typickými červenými domky ze dřeva. S těmi se budeme setkávat ještě celé naše putování. Pohled do údolí trochu kazí dvojice mamutích satelitů, ale to nám určitě nepokazí naše záběry. Prohlížíme si hromadu kamenů, kterou tady nazývají pohřebiště, a protože se nemůžeme dočkat večeře, rychle scházíme dolů k autu. Chleba s konzervou a okurkou nic nezkazí, leda tak absolutní nedostatek soli. Po neslané mastné večeři odjíždíme dál. Odbočujeme na nově vybudovanou dálnici, která dost silně změnila ráz krajiny. částečně to zachraňují lanová svodidla uprostřed a žádná po stranách. Nový dálniční most do Norska přes Iddefjorden by měl být placený, a tak radši zahýbáme na Svinesund. Parkujeme u starého mostu a vystupujeme. Na útesu hodně fičí, a když přecházíme na most, vítr ještě zesiluje. Díváme se na druhý most s velkou dávkou údivu. Je to nejdelší jednoobloukový most, měří asi 970 metrů. Fotíme jak most, tak břehy fjordu hluboko pod námi a pomalu se vracíme. Jak se zdá, tak se poplatku nevyhneme ani tady, ale osmdesát kilometrů se nám objíždět nechce. Platíme 12 NOKů za přejezd a už se těšíme na norskou dálnici. Ale ouha! Místo značené dálnice na nás Norové nastražili obyčejnou silnici, často ještě rozkopanou. Po chvíli by měla následovat čtyřproudka. To ale netušíme, že co u nás znamená čtyřproudka, je tady jeden pruh na každé straně, oddělený betonovou stěnou, takže se nedá předjíždět. Aspoň že tu nemají obyčejné křižovatky, ale nájezdy. Zastavujeme u odpočívadla se záchody. protože jsme se odpoledne trochu prospali a zítra plánujeme návštěvu Osla, neváháme a připravujeme se na brzké vstávání. Teď je už jedenáct a sluníčko zrovna zapadlo za obzor. Vedle nás kempují češi, které jsme potkali na dálnici před Göteborgem. Ale stan se nám už vytahovat nechce, a tak rychle zalézáme do auta.
---den třetí-12.7. Budíme se v půl páté a rychle vyrážíme do Osla. V mapě máme nakreslenou dálnici a stále nám není jasné, jestli je placená nebo ne. Před námi se ale už rýsují boudy na placení a v dohledu není žádná úniková cesta. Platíme dvacet korun a za chvíli si to frčíme po kvalitním asfaltu dál. Kousek před Oslem vidíme hladinu moře a při placeném vjezdu do města už dlouhou chvíli sledujeme pobřežní linii. Nečekaně ze silnice s oddělenými pruhy sjíždíme přímo do centra. Mají to tu dobře naplánované, úzké ulice jsou spojené kruhovými objezdy, nikde žádné semafory. Těžko sháníme místo k zastavení a nakonec volíme garáž EuroPark, kde parkujeme na střeše a vyrážíme na průzkum. Kolem kostela procházíme uličkami na břeh Oslofjordu, kde se fotíme s historickými i moderními loděmi, s pevností a se zajímavě pojatou radnicí. Pokračujeme k parku, u kterého se nachází královský palác, univerzita a spousta stánků s rychlým občerstvením. Porovnáváme ceny s těmi našimi a zjišťujeme, že tu mají mírně levnější zboží než u nás (akorát ceny tu jsou v norských korunách). čas na parkování se krátí, proto se už vydáváme na zpáteční cestu. K autu přicházíme asi pět minut po limitu, který nám vypršel v 8:02, a odjíždíme. Místo pobřežní čtyřproudky volíme průjezd městem na okraj, ale situace je mnohem komplikovanější, než se podle naší mapy Osla zdálo. Kousek od známého můstku Holmenkollen opouštíme město a vjíždíme do kopců. Po chvíli se napojujeme na hlavní silnici směrem na Bergen. Sjíždíme k jezeru hluboko pod námi a zastavujeme se na spoustě vyhlídek. Pomalu se k nám přibližují černá mračna, proto volíme pauzu na oběd. Na vyhřátých kamenech u řeky se vyhříváme a obědváme. Přejíždíme hřeben a dostáváme se k jezeru !!NáZEV!!, podél kterého pojedeme ještě dlouhou dobu. Každou chvíli se zastavujeme na vyhlídce a fotíme okolní štíty. Po necelé hodině jízdy přejíždíme most a od téhle chvíle už pokračujeme jen podél řeky. Co nám ale není jasné, je sklon řeky. Na nějakých sedmdesáti kilometrech stoupne nadmořská výška asi o sto metrů, a přitom proud vody teče jako o závod, řeka se kroutí a proráží se četnými soutěskami. Na údolí je stále znatelná ledovcová činnost, silnice vede po rovině a okolo stoupají hory prudce vzhůru. Ze silnice na Bergen odbočujeme v Golu, kde mají norští táborníci svoje centrum. Jako jinde v Norsku, i tady mají u každého stanu nebo chatky přistavený karavan. Asi aby si zvětšili obytnou plochu. Kolem pole karavanů vjíždíme do serpentin. Z dvou set metrů rázem stoupáme na 500 a okolní porost znatelně řídne. Horní hranice lesa je tady okolo devíti set metrů a nad ní rostou občasně různé mechy a lišejníky, ještě výš je už jenom holá skála nebo ledovec. že jsme vystoupali, je znát i na teplotě. Ochladilo se na 10°C a vítr řádně profukuje údolím. Blížíme se k Hemsedalu, zdejšímu lyžařskému středisku, a proti nám se rýsuje vysoká hora, vysoká asi 1500 metrů. to by nebylo tak zláštní, kdyby skoro z vrcholu nepadaly dva vodopády. Všechno si zvěčňujeme a po chvíli zastavujeme v infocentru. Cesta vede podél zužujícího se potoka do průsmyku. Vrcholová tabulka ukazuje 1137 metrů nad mořskou hladinou. Strmými serpentinami sjíždíme na druhou stranu do údolí. Měl by nás čekat jeden z nejstarších dřevěných kostelů v Norsku. Místo do tunelu odbočujeme do vesničky nazvané Borgund. Projíždíme kolem několika domků - to je podle norských měřítek právoplatná vesnice - k nově vystavěnému infocentru. Kousek za ním po cestě stojí kostelík s hřbitovem, za ním opravují dřevěnou zvonici. Dovnitř do kostela se ale nedostaneme, k tomu potřebujeme vstupenku. Obcházíme kostel z roku 1150 a vracíme se k autu. Pokračujeme k nejdelšímu silničnímu tunelu světa a přemýšlíme, jestli se navečeřet hned tady v 19 stupních a zataženu, nebo projet tunelem na druhou stranu. Ale tunel je dlouhý a na druhé straně je určitě jiné počasí. Takže jedeme do tunelu. Je dlouhý 24 500 metrů, a aby v něm každý neusnul, každých šest kilometrů se koná speciální světelné představení. Zastavujeme u prvního a žasneme. Jeskyně vykutaná asi kilometr pod povrchem země je podsvícená modrými světli a vše dohromady vytváří zajímavý efekt. Projíždíme dalšími dvěma jeskyněmi, ve kterých se taky zastavujeme. Co se týče norských tunelů, vždycky zlepší dojem z cesty. Silnice je v nich široká, neprší tam, nefouká tam, jsou kvalitně osvětlené a všechna auta jsou dlouho dopředu vidět. Proto se dá předjíždět prakticky jenom v tunelu. Tunely se na norských silnicích objevují dost často (za celou naší cestu jsme v tunelech najezdili přibližně 150 km). Po půlhodině jízdy Laerdalským tunelem vyjíždíme ven na denní světlo. Ale moc se nerozjasnilo. Přívaly deště nás vítají v novém údolí. Silnice vede po břehu Aurlandsfjordu, který je součástí Sognefjordu, největšího a nejdelšího (asi 220 km) norského fjordu. úzkým údolím projíždíme několika tunely dál na druhou stranu. Kdesi v dáli vysoko nad hladinou moře vidíme jakoby okraj mraku. Ale když se podíváme pozorněji, zjišťujeme, že to není mrak, ale vysoké útesy na protějším břehu. Z okolních hor padají hluboko do údolí vodopády. Jedeme dál a doufáme, že po dvou dlouhých tunelech bude počasí trochu lepší. Projíždíme pěti- a dvanáctikilometrovým tunelem a na druhé straně hor nás zastihuje totální průtrž mračen. Projíždíme kolem Naeroyfjordu, zapsaného na seznamu UNESCO. Za dalším tunelem radši zastavujeme na večeři a za chvíli i na spaní.
---den čtvrtý-13.7. Sluníčko schované za velkou vrstvou mraků nás neruší, takže si dopřáváme dvanáctihodinový spánek. Počasí se od včerejška znatelně vylepšilo, chvíli dokonce ani neprší. Proto rychle snídáme a odjíždíme do Bergenu. Déšť na sebe nenechá dlouho čekat a po sérii tunelů zase vjíždíme do kvalitního slejváku. Jedeme dlouhou dobu podél úzkého fjordu, i když druhou stranu tvoří ostrov. Mirek se znovu vytáčí kvůli zastavování a nezastavování na focení. Projíždíme kolem visutého mostu na onen ostrov nazvaný Osteroya. Odbočujeme, aby nás nepotkal placený úsek dálnice. Protože se tudy budeme pravděpodobně vracet a musíme nabrat naftu, sledujeme cenu a porovnáváme. Před Bergenem déšť konečně ustává a v mračnech se občas najde nějaká ta mezera. Po chvíli kroužení centrem zastavujeme u parkovacích hodin a opouštíme náš vůz. Naše první kroky směřují k infocetru, kde si bereme mapu. Podle ní pak směřujeme k nábřeží, na kterém se nachází řada domů z 15. století zapsaná v UNESCO. Naproti je totálně přecpaný rybí trh, na kterém prodávají snad všechno možné. My si vybíráme pár pohledů a už míříme do nitra dřevěných domků. Uvnitř jsou historické stavby průchozí, takže vylézáme až do třetího patra po úzkých dřevěných schůdcích. Nahlížíme do dvora obestavěného ze všech stran. Ale čas se krátí, a tak se vracíme k autu. Zastavujeme se ještě u McDonalda pro doplnění zásob soli a pepře, kterou jsme zapomněli doma. Před odjezdem se domlouváme, jestli se kousek vrátíme, pojedeme kolem dalšího fjordu, nebo jestli budeme pokračovat dál po pořeží na sever. Nakonec se rozhodujeme pro návrat. Platit poplatek za most a dražší trajekt se nám opravdu nechce. Po cetě zpět ještě tankujeme u pochybné benzínky naftu za 10,50 NOK (to je asi 38 Kč) za litr. Aby jsme na Bergen jen tak nezapomněli, zapomínáme odbočit a už míříme jižně na Stavanger. Nízká hustota osídlení města a časté tunely brání stavbě více nájezdů, a tak nezbývá než otočit auto na ne zrovna moc široké silnici. Tentokrát odbočujeme dobře a kousek se vracíme, aby jsme za chvíli odbočili na silnici kolem pobřeží Hardangerfjordu. Po přestávce na oběd projíždíme dvěma průsmyky a pořád leje jako z konve. Sjíždíme dolů mnoha tunely a pozorujeme protější břehy fjordu. Projíždíme po jeho pobřeží a musíme dávat dobrý pozor, aby nás nesrazila protijedoucí auta. Silnice je tady totiž tak úzká, že se asi v polovině cesty auta nemohou ani míjet. Pozorujeme hory naproti, které jsou skoro tisíc metrů vysoké, zatímco jedeme kolem třešňových plantáží. V tomhle vlhku se jim výborně daří. Blížíme se k Alviku, podle mapy bezvýznamnému jako většina ostatních vesniček. Ale co se zdálo být vesnicí, je velký přístav. Uprostřed ničeho vybudovali Norové obrovské doky, spoustu továren a pravděpodobně vojenskou základnu. Fjordy jsou jako stvořené pro ukrytí čehokoli, čehož si všimli už Němci. To už alenaše cesta míří od pobřeží. Zastavujeme se u vodopádů, které jsou teď za dešťů úplně nasáklé vodou. Za chvíli míjíme další vodopády, u kterých jsme spali přes noc. Z mohutného proudu vody se stal malý potůček. Je vidět, že tu nejsou na záplavy zvyklí, protože jim tu prší celý rok a co naprší, to hned rychle odteče do moře. Odbočujeme do dalšího údolí, z kterého vyjíždíme serpentinami. Dostáváme se na 980 metrů a zima se zase ozývá. Radši ani moc nevylézáme ven a pohled na mnohá jezera si užíváme zevnitř z tepla. Po dlouhé době konečně přestává pršet, i když sluníčko se pořád ukrývá za silnou vrstvou mraků. Kolem dalších jezer a vodopádů využívaných elektrárnami sjíždíme k dalšímu, tentokrát největšímu norskému fjordu - Sognefjordu. Trajekt přes něj na sebe nenechá určitě dlouho čekat, a tak je třeba tochu šlápnout na plyn. Když ale ve spěchu přijíždíme do Vangsnesu, odkud trajekt vyplouvá, zjišťujeme, že jezdí až do půlnoci. Po několika zmatcích se naloďujeme na trajekt a místní organizátor nám říká něco o otáčení. Přemýšlíme, jestli to mělo znamenat otočení našeho auta. Po chvíli se ale trajekt otáčí a my se bavíme představou, že by nás skutečně přiměli k otočení auta. Ale místo do Dragsviku přijíždíme do Helly a jsme zmatení. všechno vysvětluje rada jiného trajektáře, že máme vyjet ven a otočit se. Provádíme to a za námi se naloďují další auta včetně tahače, který musí být na druhé straně lodi, aby ji vyvážil. To už jsme ale v Dragsviku a na parkovišti hned za trjektem večeříme z našich zásob. Kousek popojíždíme u usínáme.
---den pátý-14.7. Budí nás norské zataženo a my se vydáváme na cestu. Po krátké cestě kolem fjordu vyjíždíme do serpentin. Nahoře nás zase čekají jezera a četné vodopády, jak už je v Norsku obvyklé. Z průsmyku nesjíždíme k moři, ale k hladině jezera. Podél několika dalších projíždíme hlubokým údolím. Ani se nestačíme pořádně rozkoukat a už zase vyjíždíme do kopců. Hory se ale nekonají dlouho a sjíždíme dolů. Napojujeme se na hlavní silnici z Bergenu, a protože se mírně vyjasnilo, zastavujeme na oběd. Vyjasnilo neznamená oteplilo, a tak po rychlém obědě rychle pakujeme a pokračujeme podél jezera Jolstavatnet. Cesta vede kolem řeky, ze skal padají mohutné vodopády. Potom, co si všechnu tu krásu vychutnáme, vyjíždíme do dalšího průsmyku. V něm jsou vybudované větrné elektrárny. Seshora pokračujeme k Nordfjoru, podél kterého pojedeme delší dobu. Váháme, jestli zajedeme k největšímu evropskému pevninskému ledovci Jostedalsbreenu, který má plochu 456 km2. Už se sem asi nepodíváme, a tak odbočujeme na úzkou silničku hlubokým údolím s jezery. Kolem nich projíždíme až na konec, kde je z dálky viditelný ledovcový splaz. Pod ním je mohutné centrum, odkud se dá vyjít k ledovci, nebo využít místních terénních vozítkách pro 10 lidí. Nabídky nás ale nelákají, takže rychle nasedáme do auta a vracíme se 25 kilometrů zpátky k moři. Po několika objezdech zálivů se naše cesta odděluje od fjordu a míříme do vnitrozemí. Zsatvujeme se u Fjordcentra na břehu jezera. Mají tady muzeum týkající se přilehlé oblasti. Ale musíme využít neobvyklých okamžiků nepršení, a tak pokračujeme dál do serpentin. Na křižovatce odbočujeme do tunelu místo do dalších serpentin, což je národní turistická silnice. Tři tunely o délkách 2, 3,5 a 4,5 kilometru nás vynáší na druhou stranu do výšky cca 1000 metrů nad mořem. Díváme se za sebe a divíme se, z čeho že jsme to vyjeli. Malá díra na úpatí obrovské stěny vypadá opravdu zvláštně. Pokračujeme dál po úzké silnici. Značka zakazuje zastavení tři kilometry, takže máme docela problém. S velkou dávkou přemáhání a focením za jízdy úsek překonáváme a kolem odbočky na vyhlídkovou horu Dalsnibbu, vysokou 1500 metrů, sjíždíme na druhou stranu ke Geirangerfjordu, který je součástí UNESCO. Několika serpentinami se dostáváme k infocentru, kde nakupujeme pohledy a Petr se fotí se sněžnou frézou Petr ze Švýcarska, která pluhovala místní silnici od roku 1948 do 60. let. Po vydatné večeři vyjíždíme do kopců. V jedné zatáčce se nám naskýtá nádherný pohled na hladinu fjordu. Mirek zastavuje auto u chatky a vrací se do zatáčky. Petr s Olou se zatím snaží najít majitele chatky. Podle nápisu je někde na farmě. Ale kde to je, to nikdo neví. Mirek se po krátké odhlídce okolí a několika fotkách za čtvrt hodiny vrací, Petr s Olou jsou už nastartovaní k odjezdu. Vyjíždíme o zatáčku výš a zastavujeme na parkovišti u vybetonované vyhlídky a fotíme fjord z mnohem lepšího úhlu. Pokračujeme až do průsmyku, kde zůstáváme na parkovišti se solárními záchodky.
---den šestý-15.7. V půl druhé ráno se Mirek budí a musí si vyfotit nádherně červenou oblohu. To ale Petra s Olou určitě neprobudí z hlubokého spánku. V sedm ráno se budíme do čtyřstupňové zimy a naprosto vymetené oblohy. Sjíždíme kousek do údolí a na odbočce snídáme. Na sluníčku ani není poznat, že je taková zima. Za chvíli už jsme v Eidsdalu, odkud jede trajekt na druhou stranu Norddalsfjordu. Čekáme asi čtvrt hodiny a trajekt se už blíží. Přes den zajišťují dopravu trajekty dva, ale v ranních a večerních hodinách zbývá práce jenom na jeden. Před naloděním vyjíždí z lodě auta a pošťák vykládá svůj náklad. Po chvíli najíždíme a loď se rychle dává do pohybu. Vylézáme na horní palubu a fotíme se se vším možným. Musíme přece využít chvíli jasna (to ještě netušíme, že až do konce cesty neuvidíme ani mráček). Převoz trvá jenom deset minut, proto se musíme rychle vrátit do auta. Vyjíždíme z trajektu a pokračujeme podél fjordu. Užíváme si světlé chvilky naší cesty a zvěčňujeme se se vším možným. Za další vesničkou odbočujeme od moře a začínáme stoupat do kopců podél říčky. Projíždíme kolem mnohých vodopádů, každou chvíli zastavujeme, což se určitě nelíbí těm, co jedou za námi. Pomalu šplháme do vyšších a vyšších pozic, až se dostáváme do průsmyku ve výšce asi 900 metrů. To se musí pořádně zdokumentovat a Mirek to myslí vážně. Petr s Olou se zatím koulují na přilehlém sněhovém poli, a potom už jenom znuděně sedí v autě. Mirek nasedá a můžeme pokračovat do Trollstigen - vesnice nad Trollí stěnou. Všude přecpáno lidmi, obchody narvané až po okraj. Jdeme se podívat na vyhlídku. Po cestě divže nás neušlapaly davy turistů ze všech koutů světa včetně Česka. Z Trollí vyhlídky pozorujeme Trollí stěnu s Trollími serpentinami pod Trollím vodpoádem na Trollím potoku protékajícím Trollí vesnicí s trollími trolly. Abychom si všechno prohlédli zblízka, nasedáme do našeho netrollího auta a sjíždíme Trollí stěnu. Máme trochu problémy s vyhýbáním se protijedoucím autům, ale to není nic proti tomu, když jedou dva autobusy naproti sobě. Těsně je míjíme a dole pod stěnou se fotíme s trollí značkou Trollí vesnice a trollího dvanáctiprocentního stoupání. Loučíme se s trolly a obědváme ve vedru pod horskými špičáky. Projíždíme údolím, které neopustíme až do Hamaru, což je nějakých 300 kilometrů. Míjíme kamenný obloukový most přes řeku. Po mracích, natož po dešti není ani památky a naše klimatizace konečně předvádí svojí kvalitu. Vidíme odbočku na pláž, neváháme a sjíždíme asi kilometr po prašné cestě k jezeru. Nějací odvážlivci se v něm dokonce koupou a to nálákává Mirka, Petra s Olou odrazuje sníh na úbočích kousek nad jezerem. Voda ale není tak studená, jak se zdá, má dokonce nějakých 10 stupňů. Pokračujeme dál se zastávkou v Dombăsu, což je významná křižovatka mezi Oslem, Trondheimem a Cestou trollů. Ola s Mirkem nakupují skvělý chleba za 2x 10 korun a nezapomínají ochutnat odkrojené krajíce. Jedeme dál a po hodině jízdy Mirek vyskakuje z auta na vyfocení kostelíku ve vesnici jménující se Kvam. Za chvíli objevuje muzeum válečného umění. Vrací se k autu a snaží se přemluvit Petra s Olou, aby se tam šli podívat na Hitlerovo auto. Ti se ale nenechají zviklat, protože se už těší na večeři. Tu si dáváme kousek před Lillehammerem. Do něj se dostáváme kolem osmé, když se už sluníčko pomalu blíží k obzoru. Chvíli kroužíme EuroParkem, ale už se nenecháme okrást. Parkujeme ve vedlejší ulici přímo pod náměstím. Obcházíme zasklené vlakové nádraží, knihovnu se sochou lyžaře a zajímavě pojaté muzeum umění. Ale nemůžeme najít olympijské centrum. Radši zalézáme do First hotelu na záchod. Mají tu stylové vybavení a na záchodě je i sprcha. Ola se myje, zatímco je recepční zabavený sto padesáti Portugalci. Toho využívá Mirek a nabírá čokoládové tyčky z košíku. Nese je do auta a jde najít Olu. Jídla není nikdy dost, a tak po cestě bere ještě další. Naložení odjíždíme z olympijského města a při výjezdu pozorujeme skokanské můstky nad městem. Teď jedeme podél Mjosy, největšího norského jezera. Za chvíli ho přejíždíme po mostě, za kterým čepujeme nejlevnější norskou naftu a na odpočívadle usínáme.
---den sedmý-16.7. Už jsme se dostali víc na jih, a tak nás sluníčko nebudí tak brzo. Trajekt z Trelleborgu nám jede až ve 23:15, nemusíme nikam pospíchat. Ke snídani dojídáme zbytky prvního chleba a už míříme na Hamar, jedno z dějišť olympiády v Lillehammeru 1994. Těšíme se na olympijskou arénu s kupolovitou střechou. Po půlhodině sjíždíme ze čtyřproudky se dvěma pruhy a podle ukazatelů míříme na olympijský amfiteátr. Parkujeme na štěrkovém parkovišti a míříme k hale. Místo moderní architektury ale pozorujeme betonové monstrum s plochou střechou. Tak tohle asi nebude ono. Obcházíme kolem dokola a snažíme se najít vchod. Po cestě zpátky kolem něj jdeme. Kamenitá, zarostlá cesta vede ke dvěma dveřím. Jenom podle cedule je poznat, že se tu konaly olympijské hry. Pokračujeme do centra, které před olympiádou kompletně přestavěli. Procházíme se po nábřeží u přístaviště se spoustou jachet. Snažíme se utratit posldeních 40 korun, ale dneska je neděle a to je v Norsku absolutně mrtvo. Dokonce ani McDonald nemá otevřeno, a tak se vzdáváme a jedeme dál. Najíždíme znovu na hlavní silnici a na mostě přes záliv zíráme. Na druhé straně se zjevila kupole olypmijského stadionu, odrážející se ve vodě. Tak aspoň brzdíme a fotíme z dálky. Za chvíli odbočujeme na vedlejší silnici a rovina se pomalu mění v kopce. Okolo se objevují kusy spáleného lesa. Totálně černá země vypadá zajímavě s oranžovým jehličím a modrou oblohou. To si musíme vyfotit, taky se přitom zbavíme dorážejícího auta. Ale jak zpomalíme, auto za námi taky. Radši zastavujeme a řidič nás protrubuje. V klidu fotíme a pokračujeme podél jezera. Po nějaké době přijíždíme do údolí Glămy, nejdelší norské řeky. Sledujeme ji až do Kongsvingeru, kde v trafice nakupujeme pohledy a žvýkačky s bonusem v podobě značky Pozor troll. Těsně před hranicemi dojídáme i druhý norský chleba s paštikou a hned po obědě parkujeme u hraničního infocentra, které sdílí Norsko se Švédskem přesně napůl. Od infocentra vede čára tvořená bílými dlaždicemi přímo po hranicích k mírovému pomníku. Moc se nezdržujeme výměnou norských korun za švédské a míříme na Göteborg. Z bezvadné silnice se stává rozkopaná a to mírně hodně brzdí provoz. Ještě že odbočujeme na vedlejší, která není poškozená stavbou, ale stářím. Po padesáti kilometrech naštěstí najíždíme na hlavní a kvalitní silnici na jih. Pokračujeme sto kilometrů podél největšího švédského jezera Vänern, i když ho ani nevidíme. Blížíme se k přejezdu a nevidět by ho mohl jenom slepý. Asi tisíc značek a závory ozdobené jako vánoční stromek dost narušují místní ráz krajiny. Kvůli našemu obrovskému štěstí zrovna projíždí vlak. Závory se tady nesklápí půl hodiny před vlakem, ale všechno jde rychle. Výstražné znamení se rozbliká, závory spadnou, v mžiku projíždí dva vagóny tak sto padesát a hned za vlakem se závory zase zvedají. Na dalším přejezdu nejsou ještě sklopené závory, takže vlak asi stojí ve stanici. Toho se musí využít. Mirek vybíhá do pole, aby stihnul fotku. Ale vlak si dává načas. Po pěti minutách vyjíždí tryskem po kolejích z lesíka, Mirek fotí a vlak je hned pryč. Tomu se říká mimořádné foto. Pokračujeme zemědělskou oblastí dál a sérií kruhových objezdů a světelných křižovatek míjíme Trollhättan, poslední zmínku o trollech na naší cestě. Podél Göta älv jedeme směr Göteborg a už na území města pod mostem večeříme. Do Trelleborgu nám zbývá něco přes tři sta kilometrů a do odjezdu nám schází necelých sedm hodin. Po večeři najíždíme na dálnici a míjíme nám dobře známá místa. Těšíme se na dlouhé klesání, které jsme po cestě do Norska museli zdolat. Fotíme větrné mlýny a elektrárny se západem slunce. Objíždíme noční Malmö se známým mrakodrapem. Když odbočujeme na Trelleborg těsně před mostem do Kodaně, už je půl dvanácté a za deset dvanáct přijíždíme k terminálu.
---den osmý-17.7.
Ola dneska slaví narozeniny a my zjišťujeme, jestli ve 3:15 platí nedělní nebo pondělní cena a jestli můžeme při placení trajektu použít norské koruny. Ještě propočítat nejlepší možnost, chvíli se prospat a už jedeme k přepážce. Za norské koruny a 40 švédských (jedna nám zbyla) kupujeme palubní lístky. Protože v jednom autě může jet až devět lidí, dostáváme kartu, kam máme vyplnit jména cestujících, asi kdyby se trajekt potopil. Přijíždíme do řady u lodě, která na první pohled vypadá jako hodně velký desetipatrový dům. Po rampě sjíždí řady aut a my doufáme, že se tudy nebudeme muset naloďovat. Auta před námi začínají najíždět na rampu, až přichází řada na nás. Vyjíždíme po rachotícím kovu do útrob lodě a slavíme čtyřtisící kilometr naší cesty, několik lidí s vysílačkami nás rovná na určené místo a my opouštíme auto. Na šesté palubě se rozkládáme na několik židlí a snažíme se utrhnout trochu spánku. Přesně napůl cesty se Petr s Mirkem budí a jdou obhlídnout horní palubu. Slunce už je kousek nad obzorem a před námi už se rýsuje německé pobřeží. Po snídani jsme jenom kousek od Rujány, největšího německého ostrova. Trajekt míjí křídové stěny s Královským stolcem, za chvíli je to Sassnitz a kus za ním se chystáme zakotvit v novém terminálu. Mirek chce použít východu pro pěší, ale nemůže ho najít, takže se radši vrací k autu. Po rampě vyjíždíme za Švédem se značkou CZECH na pobřeží Rujány. Projíždíme kolem Bergenu, míjíme Stralsund s vysokou kostelní věží. Najíždíme na novou dálnici směrem na Berlín. Mirek zase testuje motor, přičemž Ola usíná. Tachometr ukazuje 200 km/h, ale GPS přístroj změřil jenom 194,1. Napojujeme se na dálnici ze Štětína z roku tak 1940, kterou zrovna kompletně přestavují. Kompletně nás nudí i okolní krajina - pole s balíky slámy, absolutní rovina. To už jsme ale na objezdu Berlína, obědváme a za chvíli zase jedeme dál. Po neclých dvou hodinách míjíme Drážďany několika tunely po ještě nedostavěné dálnici na Prahu a odbočujeme. Ze třech pruhů se stává jeden a provoz se znatelně zahušťuje. Údolím posetým domy se pomalu dostáváme blíž a blíž k hranicím. Abychom náhodou nejeli moc rychle, tak Němci opravují silnici a doprava je zúžena do jednoho pruhu. Několik serpentin a už jsme na vrcholu. Na hranicích nám celníci ani nedělají problémy, hned sjíždíme do Teplic a po čtyřproudce pokračujeme do Mostu, kde čepujeme naftu a nakupujeme večeři a zásoby na další dny. Se zastávkou na večeři se přes Žatec dostáváme k Plzni a po dlouhém průjezdu městem se dostáváme směrem na Písek. Po další hodině už sjíždíme po nové čtyřproudce k našemu domovu. V devět večer už otevíráme dveře našeho známého bytu.
Při našem osmidenním putování jsme strávili 72 hodin a 50 minut jízdou a ujeli jsme 4777 kilometrů.
---Petr 19.7.-03.08.2006