16.11.2009 pondělí

Petr se zase toulá po světě (tentokráte letí přes Itálii do Irska) a KaMaRádi si užívají pražský vzdoušek, takže jsme na revoluční volno sami dva. Snažíme se tedy zahladit restík, který nám zbyl z podzimních prázdnin. K prozkoumání zbývají ještě dva nejzazší kouty ČR. Počasí vypadá všelijak a fronta se valí z jihozápadu. Volíme tedy nejprve směr severní a přes Prahu se kolébáme na nových závěsech a pružinách do Šluknovského výběžku. Jediná pauza v podobě vlažné bistrové polévky nás moc neohřeje, hřejeme se tedy představou nadcházejícího bloudění. Poslední motoristické kilometry spíše přeskáčeme až na konec obce Severní, která je kupodivu opravdu úplně na severu. Nenecháváme se zlákat zelenou značkou směřující na hranice a raději pěšmo pokračujeme cestou přes dvorek posledního domku v Čechách. Stoupáme podmáčenou loukou k bukovému lesu. Hlavním orientačním bodem je nám totiž Buková hora. Za další ohrazenou pastvinou se noříme opět do zežloutlých listů. V jejich šustění intuitivně směřujeme k hranicím. Konečně se před námi objevuje první patník. Protože nevíme, kde jsme se ocitli, volíme nejprve levou stranu. Po několika stech metrech nacházíme krabičku s notýskem německých turistů. Z několika českých zápisů zjišťujeme, že někdo před námi směřoval k nejsevernějšímu bodu a jiní se zase vraceli. Tak teď, babo raď. Ještě chvíli pokračujeme vlevo, ale když se hranice stáčí a začíná klesat tušíme, že tady náš bod nenajdeme. Vracíme se tedy zpět a pokračujeme východním směrem. V houstnoucím šeru zkoumáme další krabičku s notýskem obsahujícím tištěný lístek Onoho bodu. O kousek dále ovšem přicházíme k informační tabuli objasňující, že pravý Nordkap je právě zde. Šera je právě tak akorát, abychom neztratili pěšinu klikatící se podél hraničního potůčku. I v té tmě to tu dýchá pravou romantikou a my skoro litujeme, že jsme s sebou nevzali spacáky. Hebký mech a načechraná tráva skoro vybízí k bivaku. Místo toho pokračujeme až na hraniční přechod, odkud se po zelené značce vracíme k autu. Takový úspěch si žádá pořádnou oslavu v podobě čerstvého českolipského (či jakého) chleba. Když se po hodince rozbubnuje na střeše auta vydatný liják, jsme docela rádi, že jsme spacáky ponechali zde. Můžeme tak v poklidu celou noc dýchat pravý severský vzduch a těšit se na zítřejší pokračování akce.

17.11.2009 úterý

Přestože vstáváme do sychravého rána už před sedmou, máme za sebou příjemnou dvanáctku. Snídani ponecháváme na později a opouštíme severní obec Severní. Přes Poustevnu se dostáváme do DDR a průmyslovými údolími se prokousáváme podél Krušných hor. Nejprve si vychutnáváme nezvyklé panoráma Děčínských stěn a posléze se dostáváme do pravého krušnohorského klimatu. Skutečně to tu vypadá krušně. A krušně to vypadá i s časem. Přestože se snažíme (podle radioměřáků asi až moc), cesta se moc nezkracuje. Ani nám to nevadí, protože tady o vytěžených hnědouhelných pánvích na druhé straně ani nevíme. Jen o kousek míjíme srub, ve kterém předloni KaMaRádi trošku vymrzli. Naše trasa se konečně stáčí na jih. Jsme na nejzápadnější výspě naší rodné hroudy. Před hlavním chodem dnešního menu si ovšem dopřáváme trochu éry minulé. Na Trojmezí, které už je menším trojmezím, si můžeme zavzpomínat na dédéráky ve warťasech a trabukách, na nedosažitelný západ i na naši zemičku, pořád stejně sevřenou kopci i širým světem. Vždyť tomu i datum napomáhá. Připozdívá se, takže hurá dál. S nejzápadnější výspou to bude totiž trošku horší. Staré mapy, co máme v batůžku, nám napovídají jen napůl. Zastavujeme u lesní cesty s náznakem německé turistické značky. Vypadá to, že jsme se trefili, takže můžeme pochodovat vstříc hranicím. Moc nadějně to nevidíme, ale náladu nám po půlhodince zvedá „staates grenze“ cedule.

Značka ale odbočuje do pryč a pokračuje k Trojmezí. Vrháme se tedy do bažinaté louky podél hraničního potoka. Po chvíli střídavého brodění a prodírání se hustým podrostem se před námi objevuje hráz rybníka. Pod ní nalézáme u potoka, který lze snadno přeskočit, dva hraniční kameny s letopočtem 1844. Zatím ještě netušíme, že to jsou skutečně ONY patníky, takže kroužíme až do úplné tmy kolem (hlavně ta nedůvěřivější mužské polovina, která to testuje ještě dobrý kilometr podél hranic). nakonec se stále trochu nejistě vracíme k autu. Časový rozpočet jsme hodně přešvihli, takže to bereme naplno (a hezky oklikou) po dálnicích až na Plzeň (Vávro, na Plzeň) a pak domů na pravou domácí feferonkovou pizzu. Jistotu západního bodu nakonec přece jen (i když trochu potupně) získáváme na internetu.

Tak jsme opravdu doplnili čtvrtý mezní bod naší zemičky. A může nás těšit o to víc, že jsme to zvládli i bez GPS - i když by jí to už opravdu chtělo... a podzim pořád žloutne...