Ještě stále podzim a prázdniny

Původní plán, obkroužit proti směru hodinových ručiček celou republiku během podzimních prázdnin, byl pod tlakem událostí a počasí poněkud pozměněn a rozdělen na dílčí etapy. Nejprve tedy kroužíme ve dvou středem a poté se vydáváme s Petrem na návštěvu jižních hranic. Druhá část prázdnin je přes nepřízeň počasí ponechána pro jinou světovou stranu. Potěšeni tím, že se nám podařilo objevit nejjižnější místo naší rodné hroudy, směřujeme tentokráte svoje kroky na samou východní výspu ČR. Podle mapy by měl ležet onen kýžený bod někde v okolí Trojmezí - ČR, Polsko, Slovensko. Když jsme navíc zjistili, že v tomhle zapomenutém cípu leží městečko s příjemně znějícím názvem Písek, neodradila nás ani předzvěst deštivého počasí, ani nejistota vlastního cíle.

29.10.2009 čtvrtek

Nasedáme a v hustém dešti míříme přes Humpolec na rolbu D1. Závěsy pořádně vržou, asi ví, že už mají doslouženo. Snad nás ještě jednou dovezou tam a zase zpátky. Podjíždíme Brno a pokračujeme po dálnici na Vyškov. Dálnice končí v polích u Hulína, a tak raději než do oraniště sjíždíme do Kroměříže. Chvíli diskutujeme, zda tady zastavit či nikoliv. Až Petrův argument, že jádro a zahrady jsou zařazeny v seznamu UNESCO, nás vede do středu města. Zastavujeme poblíž centra. Déšť se naštěstí na chvíli uklidnil, takže si můžeme v poklidu vychutnat podzim v anglickém parku podzámecké zahrady. Tady by se dalo kroužit celý den, navíc příjemně zakomponovaná zoologická zahrada s volně se pasoucími exempláři zve k celodennímu lenošení.

My ale máme ještě něco před sebou, takže se místo lenošení vracíme do města, prohlížíme zámecké nádvoří a pak se přesunujeme do Hulína na oběd. Tady mají opravdu zahuleno. Rychle pokračujeme do ještě průmyslovější lokality v okolí Třince a pak se už stáčíme přes Jablůnkov na Písek. Ani se nám nechce věřit, že tady mají stejnou ceduli jako u nás. Zastavujeme u rodinného domku s cedulkou ”Volné pokoje.“ Trochu jsme domácí přepadli, ale ti se usmívají a hned nás vedou do pokojů, ukazují kuchyňku a běží pořádně zatopit. My se zatím zahříváme horkým čajem a plánujeme zítřejší akci.

30.10.2009 pátek

Tak dneska bychom chtěli objevit ten kýžený ”V“ bod. Podle mapy by měl být někde mezi Trojmezím a silničním hraničním přechodem s Polskem. Parkujeme na okraji Bukovce a míříme k trojmeznímu bodu. Červená značka nás vede strmou strání a dál po hřebeni. Z mlhavého rána se jen pomalu klube něco lepšího. Je pořádná zima i mokro, ale po sněhu není skoro ani památka. A to tu před týdnem prý měli sněhovou kalamitu. Pomalu se hrkotáme do Hrčavy. Na místní škole zkoumáme, kdyže to sem Havel coby prezident zavítal. Už je to pořádných pár let a nám se to zdá docela nedávno (alespoň některým).

Pod námi v údolí je vidět cestu oddělující nás od slovenské strany, za hřebenem vlevo se pak objevují polské domky. Scházíme k hraničnímu potoku a podél něho míříme k trojbodu. Škoda, že jsme si s sebou nevzali sirky, pod stříškou čeká útulný krb s roštem a připravené dřevo. To by se to zahřívalo. Nás ale přesto zahřívá vědomí, že jsme se neztratili. Přebíháme na chvíli na Slovensko, pak do Polska a zpátky do Česka a tak dokola. Můstky jsou nově upravené a na polské straně tu mají přichystáno i parkoviště pro vládni návštěvy.

Pobavili jsme se přebíháním, potěšili klidem a krásou tohohle styčného místa a pokračujeme po polské straně podél hranic. Cesta je po kalamitě občas docela zajímavá a často musíme rozblácené úseky obcházet dlouze lesem. Chvíli koketujeme s možností prodrat se porostem podél potoka a odhalit ten nejvýchodnější bod, ale pak raději volíme cestu zpět k silnici a po ní pak přes hraniční přechod zpět do Čech. Už bychom to vzdali, ale Petr hlásá, že to musí být kousek. Stáčíme se tedy zpět po české straně hranic. Když se navíc před námi objeví směrovka navigující nás naším směrem, není co řešit. Tak ani tenhle bod není zapomenutý a vede k němu pěkně značená naučná stezka s několika zastávkami. Večer se sice blíží, ale teď už není důvod spěchat. Cíl je na dosah, takže můžeme v klidu vstřebávat informace z cedulí i atmosféru místa. Podél rašeliniště přecházíme k potoku a po jeho břehu se dostáváme na upravený plácek s označením nejvýchodnějšího bodu ČR.

Zpátky se vracíme přes kopec do Bukovce a po doplnění zásob se vracíme k autu. Do večera zbývá ještě něco světla, takže jedeme obhlédnout něco z Polska. Přejíždíme do nejbližší vesnice a okukujeme místní přípravy na dušičky. Kopci nad vsí neodoláme a míříme přes mokrou louku k vysílači. Máme tak možnost obhlédnout hraniční vrcholy z polské strany. Dnes potřetí překračujeme stejný přechod a vracíme se zpátky do Písku. Podruhé přepadáváme domácí a ti mají zase honičku s topením. Ještě než se přesuneme do čerstvě povlečených peřin, máme alespoň čas se pořádně nadlábnout, dlouze plánovat zítřejší cestu a pak ještě omrknout nějakou teleblbinu.

31.10.2009 sobota

Loučíme se s Pískem a přes Polsko a Slovensko míříme do Písku. Tentokráte to už bude ten náš. Po ránu je slušný mráz, ale obloha se na polské straně Slezských Beskyd začíná modrat. Jen co se vyhoupneme výše, už je kolem nás azuro. Můžeme se ještě znova pokochat slezskobeskydskými kopečky. Před přechodem na Slovensko odbočujeme a podél hranic vyjíždíme k sjezdovce.

Po svých pak stoupáme k horskému hotelu a pak dál po hranicích. Mlha je už úplně pod námi, ale mráz nás zatím neopouští. Když vidíme ty brutální krpály, slevujeme ze svých cílů a spokojíme se s obědem na Granicznom Beskidu. Tady už se koupeme v teplých paprscích a proti temně modré obloze fotíme větvičky obalené v jinovatce. Prostě podzim jak má být. Skoro litujeme, že tu nezůstaneme ještě nějaký den, ale takhle je to určitě lepší. Intenzita prožitku by se dost možná otupila a navíc, to hlavní si odnášíme v sobě.

Stejnou cestou se vracíme k autu a pokračujeme přes Čadcu k dalšímu hraničnímu přechodu. Do Čech se vracíme průsmykem u ... a pak míříme na západ. Ještě obhlédnout slušovický zázrak a pak jeden z mála českých větrných mlýnů. Teď už nás čeká jen dálniční rolba, doma večeře. Autíčko pak servis a nové závěsy. Tak zase někdy na podzim.