Podzim a prázdniny

Petr se tváří, že musí nahnat nějaké dny ve škole (čímž má od nás aspoň na chvíli pokoj), KaMaRádi se po píseckém víkendu chystají zpátky do Prahy. Míříme tedy společně s nimi do matičky měst, abychom zase jednou zavzpomínali na studentská léta. Snad tam najdeme taky trochu klidu a přírody.

26.10.2009 pondělí

KaMaRády vykládáme na Smíchově, kde svým umným parkováním v křižovatce způsobíme drobnou nehodu. Když slyšíme houkání policie, raději odjíždíme. Krátká zastávka na Suchdole, kde jsme při vykládání věcí málem odchyceni Davidem, majitelem domu, kde jsou KaMaRádi v podnájmu. Jeden z podnájemníků totiž den předtím ztratil ve městě klíče a David s rodinou hlídali, zdali se ukáže nějaký zloděj. A ukázal, ale jak se naštěstí ukázalo, byli jsme identifikováni a můžeme tak Davidovi předat vypůjčené klíče. Popojíždíme do Tuchoměřic a pěšmo míříme do Šárky. Mlha se pomalu rozpouští a sluníčko kreslí zlaté obrysy lístků na skalnatých srázech. Vzpomínáme, jak jsme tudy procházeli s kočárem sotva vyplněným Karlou, a jak, ještě nějaký čas předtím, jsme zde bloudili jen ve dvou a nacházeli kromě nových zákoutí Prahy i nová zákoutí vlastních duší. Za údolím se na vrcholku obory rýsuje šesticípá hvězda letohrádku. Cesta se před námi klikatí jako před lety a vede nás do samého jádra přírodní rezervace Divoká Šárka. Ten podzim, kdy jsme tu společně byli poprvé, je sice zakryt čtyřiadvacetiletým násnosem života, ale přesto ho teď ostře vnímáme, jakoby omládlými pohledy, přes tubus času. Opravdu jsme to pořád my, kdož jsme zde snili o všem tom neznámém? A jsme teď šťastnější, když jsme tím neznámem dokázali projít a máme před sebou nové neznámo? Jsme na samém začátku a to co nás minulo si ukádáme hluboko do svých duší. Pořád věříme, že to podstatné si neseme s sebou a dokud naše ruce budou spojeny, nemůže se to vytratit. Jakobychom na chvíli zapomněli, že stáří je horší než zákeřná choroba nebo neštěstí, že stáří je daň, kterou musí každý splatit a které se každý brání. Teď ale všude kolem panuje úžasný podzim. I příroda se snaží dokázat, jak velký kus krásy si ještě schovala. Tahle cesta skutečně nemá konce, alespoň ne v našem omezeném chápání. To jen my se upínáme k dílčím okamžikům a snažíme se to nekonečno nakouskovat. A čím větší kousky se nám pak daří najednou spolknout, tím se tváříme spokojeněji. Hlupáci okamžiku, stojící v oceánu hvězd.

Než stačí den znovu ukázat svou šedou tvář, posunujeme se o dobrých šedesát kilometrů na západ a zastavujeme v Petrohradu. Ještě nás stále hřeje pozdní oběd, který jsme si ve sluncem zalité hospůdce v Tuchoměřicích dopřáli. Teď ovšem parkujeme pod okny léčebného ústavu, z jehož zamřížovaných oken na nás povykují chovanci. Je to takové milé pozvání k procházce alejí, která stoupá vzhůru ke zbytkům hradu, kdysi chránícímu tyto končiny před nezvanými návštěvníky. Z hradu již zbývá jen pár obvodových zdí. Schody jakoby omylem zatím též vydržely, takže teď po nich, s notnou dávkou nejistoty, můžeme vystoupat až na hřeben zdi. Dostáváme se tak nad koruny okolních stromů a otevírá se nám rozhled do okolní roviny směrem k Sokolovské uhelné pánvi. Slunce se už dotýká horizontu a jeho paprsky pronikají jen s obtížemi zamlženou oblohou. Ještě obhlídneme opravenou boční věž a u ní vyhloubenou studnu a už spěcháme zpět. Pro návrat volíme tentokráte západní svah a po mírném bloudění nalézáme i šestisetletou lípu. To už je ale úplná tma, takže místo dlouhého okukování spěcháme raději zpátky do Petrohradu. Teď nás čeká zdlouhavé hledání noclehu. Nejprve zastavujeme u několika privátů podél hlavní silnice, pak odbočujeme do okolních vsí. Tam, kde je volno, se nám to nezdá a tam, kde se nám to zdá, není volno. Když nás na mapě upoutá městečko Žlutice, je jasné, že původní cíl cesty bude poněkud pozměněn. Silnice kličkuje a vede nás dolů historickým náměstím. Tady to na ubytování taky nevypadá. Jede se tedy dál a za chvíli zastavujeme na náměstí v Toužimi. Tady už jsme hledali ubytování s Petrem před dvěma lety. Tehdy jsme nakonec skončili v lese před Kladskou, tentokráte ovšem zůstáváme. V hezky upraveném penziónu ”U Vladaře.“ Když se po chvíli rozehřeje topení a zavoní bylinky z pytlíčků rozvěšených po trámech, skoro nic nám nechybí.

27.10.2009 úterý

Bubnování kapek na střešním okně nás spolehlivě uspává. Ani ráno to s počasím nevypadá o moc nadějněji. S pekárnou to vypadá naštěstí mnohem lépe, takže si chroupáním teplých rohlíčků můžeme ráno pořádně vylepšit. Prázdné uličky městečka dávají vzpomenout na středověk. Skoro slyšíme klapot koňských povozů a řinčení rytířské zbroje. Přejíždíme o pár kilometrů a z Třebouně stoupáme na Třebouňský vrch, který, přestože má pouhých 824 metrů, je dominantou Tepelské vrchoviny. Počasí nám skutečně přeje, takže alespoň netáhneme deštník zbytečně. Když se na vrcholu dešťová clona na chvíli protrhne, máme alespoň představu kam to ti paraglidisté odsud skáčou. Návrat je o poznání veselejší. Sluníčko vysílá hřejivé paprsky do našich zad a na plátně černé oblohy rozjíždí nedpozemský koncert barev a stínů. Přece jen má ten podzim něco do sebe. Nahlížíme do mapy a rozhodujeme se pro další zapadlý kout. Konstantinovy Lázně znějí dostatečně romanticky, aby nás nalákaly do svého okolí. Po cestě k nim se navíc můžeme vydrápat ke zbytkům středověkého hrádku Falkenštejn, ze kterého dnes zbývá už jen několik terénních nerovností na skále nad Úterským potokem.

Otevřené louky rozkládající se na valu pahorkatiny nás vedou tichou krajinou k léčivým pramenům. Konstantinovy Lázně velikostí trochu připomínají Vráž u Písku, architekturou však evokují spíše blíže položené Karlovy Vary či Mariánské Lázně. je po sezóně a klid narušují snad jen stavební úpravy, kterými se snaží místní ještě vylepšit dojem této oázy. Procházíme parkem kolem Prusíkova pramene, míjíme léčebný pavilon i za stromy ukrytý kostelík a zastavujeme se v rodinném penzionu. Kromě útulného prostředí nabízí i skvělý dlabanec. To se to pak šlape po lomeném okruhu, který střídavě strácíme a zase ho nacházíme. Přestože jsme si celou trasu poněkud zkrátili, to podstatné jsme nevynechali. Z vyhlídek pozorujeme tvar okolní pahokatiny, zdravíme i dominantní Třebouňský vrch a posléze v opačném směru hledáme na horizontu obrys Přimdy. Ke konci okruhu vede stezka podél vytěženého lomu, na jehož dně se leskne hladina jezera, obklopená barevně naladěným smíšeným porostem. Být o pár stupňů tepleji, snad bychom i na vlastní nebezpečí riskovali nebezpečí utonutí, nebezpečí úrazu, nebezpečí pádu, nebezpečí zřícení i nebezpečí sesuvu a smočili svá hříšná těla v průzračné vodě. A přes ta nebezpečí ze sebe nechali smýt slupku všednosti. I bez toho se ale cítíme povzneseni. Ten boží klid a harmonie rozeznívá niterné vibrace rozpouštějící nás v nekonečnosti okamžiku. Je čas návratu a to nejenom na zem. Petr se už určitě těší na večeři, takže vzhůru domů.

Sváteční přídavek

Středeční oslavy dějiných mezníků naší vlasti jsme přenechali jiným a raději jsme načali naše putování po meznících geografických. Sluníčko se směje od jihu a my směřujeme přímo za ním. Tušíme, že nejjižnější bod ČR bude někde u Studánek. Skály stejně jako Krumlov a Rožmberk míjíme obloukem. Ve Vyšším Brodě jen chvilku okukujeme nad rybníkem nasvícený zámek a pokračujeme za sluncem. Hned za hraničním přechodem odbočujeme na malou vesničku Weigetschlag, kde by měla vést turistická značka. Sice vede i přes hlavní silnici a navíc nevede asi k našemu cíli, ale zato to bude alespoň dál.

Auto zanecháváme u kapličky a přes pole vykračujeme ke statku. Přecházíme hlavní silnici ze Studánek a přes další louku míříme k lesu. V něm by měl být podle mapy zaříznutý hraniční potok. Chvíli váháme, zda se prodírat lesem a pak to vzít kolem potoka či potokem, ale pohodlnost vítězí. Bereme to přes louku k domkům, pod nimiž tušíme cestu. A vypadá to, že ta vede rovnou k hranicím. To je ale štístko. Aniž jsme to tušili, máme před nosem turistický hraniční přechod. Naštěstí bez turistů, takže se můžeme před hlavním chodem trochu posilnit. Po chvíli sezení a okukování se vydáváme na poslední třistametrový úsek. A na jeho konci, na soutoku dvou hraničních potůčků, už vidíme nejjižnější český hraniční patník. Tak jsme to nakonec zvládli bez dlouhého bloudění.

Do tmy je ještě daleko, a tak si přidáváme další porci v podobě nejsevernějšího bodu Rakouska. Ten by měl být poblíž lesního hotelu Peršlák u Nové Bystřice. Během stokilometrového přejezdu máme příležitost obhlédnout naše pohraničí z rakouské strany. Za soumraku parkujeme u obce Rottal a odsud míříme k českým hranicím. Pod srázem narážíme na potok, ale na skákání to není. Naštěstí funguje úhybný manévr přes menší přítok a po chvíli už pochodujeme po české straně k Peršláku. Mlsně obhlížíme interiér vyzdobený loveckými trofejemi i fotografiemi celebrit, které zde v minulosti pobyly. Chvíli nás láká volný trojlúžák, ale pak dáváme přednost teplu domova, a tak spěcháme přes Hradec zpět. Vítr nám fouká tak rychle do zad, že jsme si ani nestačili natakovat RUM s plachtami...