05.09.2009 sobota

Petr naplánoval odlet z Číny až dva dny po své skupině, takže se o sebe musí postarat sám nejen v pekingském smogu, ale i po příletu do Berlína. Vyjíždíme tedy směrem severním, a protože po cestě přejíždíme přes Ústí, spojujeme naši cestu s plánovanou návštěvou kamarádů ze školy. Sobotní odpoledne tedy trávíme sportovně a testujeme své schopnosti při badmindtonovém klání, ze kterého nemůžeme ovšem odejít jinak než poraženi. Ale s příjemným pocitem nově poznaného pohybu. Večer se pak dobře bavíme nejen výměnou názorů na věci zdánlivě všední. Petr mezitím vstává a chystá se na letiště. Oklepáni jeho prvotním vtípkem ani nedumáme, jestli jsou nějaké komplikace. Prostě to nějak dopadnout musí a pro vnějšího pozorovatele (a po čase nakonec i pro přímé účastníky) se vše jeví jako jednoduchá úsečka spojující dva okamžiky života. Všechny kličky jsou zapomenuty a vyhlazeny a linie života plyne dál.

06.09.2009 neděle

Hned po ránu vycházíme pod oblačným nebem vzhůru na hrad Střekov. Vzduch již trochu podzimně chladí a do údolí proudí čerstvý průzračný vzduch. Vyhlídka z hradu tedy nabízí Ústí v jasných barvách a město tak vypadá docela idilicky. Když navíc procházíme hradními zákoutími, kolem nás se ohýbají nasvícené stráně a hluboko pod námi se kroutí tiše plynoucí hladina Labe, skoro si říkáme, že svět je fakt krásný. Jen v hloubi duše nás hlodá jeho občasná hořkost, kterou není možno ochutnávat s úsměvem. Teď ale úsměv na našich tvářích sluníčko, a hlavně následný skvostný oběd na hradní vyhlídce, snadno vyloudí. Máme po poledni. Loučíme se s kamarády a ujíždíme dál na sever.

V Berlíně jsme i se zastávkou s hodinovým přesdstihem. Spolu s hodinovým Petrovým odbavováním máme tedy dvě hodinky na parkování a obhlídku cvrkotu letiště. Konečně se za sklem objevuje Petrova postava skloněná nad pásem, ze kterého tahá jeden bágl za druhým. Svých čtyřicet kilogramů zátěže rozložil asi do deseti báglů, z nichž největší se pro jistotu vzal jako palubní zavazadlo. Ale všechno klaplo a my můžeme zase jednou radostně nadskočit. Následně naskakujeme do auta a ženeme se podvečerem do české noci. Z Číňana je zase Čech, ani to na něm není poznat. Jen ten posun k dospělosti už brzdit nejde. Dětství skončilo a my se prostě musíme smířit s tím, že už nevychováváme děti, ale že naše děti žijí svůj život. A Země se točí...