Za kopečky na kopečky

Abychom neměli pocit, že jsou české kopce ty nejvyšší na světě, plánujeme si cestu na ty nejvyšší v Evropě. A protože je léto a slunná Itálie láká, volíme návštěvu velikánů právě z této strany. I když současně láká nejvýše položená evropská železnice ze Zermattu, která byla vlastně zárodkem našeho cestovního odhodlání. Ale asi zůstane až někdy napříště, uvidíme. Trasu modifikujeme průběžně až během cesty, takže do poslední chvíle není jisté, kam nás vlastně dovede.

11.08.2009 úterý

Po pondělní přípravné pauze vyjíždíme jihozápadním směrem. Zanedlouho máváme šumavským kopečkům a vrháme se na německé dálnice. Mirek se opět osvědčuje jako skvělý navigátor, takže si v Mnichově přidáváme navíc skoro celý padesátikilometrový okruh a nakonec se probíjíme samým středem města. Odměnou za hodinové zdržení jsou nám alespoň pohledy na místa, která jsme před lety ve čtyřech navštívili. Další cesta nás vede naštěstí přímo k Bodamskému jezeru, podél něhož se prosmýkneme rakouským výběžkem do Švýcarska. V Götzisu přemýšlíme, cože se to tady Šebrlemu tak líbí - kdo ví? Po pár kilometrech už vidíme siluetu vadúzského hradu. Ani tentokráte nenacházíme v tomhle královském městečku nic jiného k pokoukání. Navíc zde ani netankujeme, neboť poměr benzín/nafta se stejně jako ve Švýcarsku záhadně obrátil. Pod stmívající se oblohou pokračujeme lichtejnštejnskými kopečky a vracíme se zpět na švýcarské území. Vyjíždíme z údolí Churu a vůbec netušíme, že jsme zvolili špatný průsmyk. Další zážitky nám ale budou dostatečnou satisfakcí. Parkujeme na lesní cestě a za neustálého zvonění, které považujeme mylně za statický navigační, prvek spokojeně pochrupujeme.

12.08.2009 středa

Cinkání nás vede celou nocí až k chladnému ránu. Protahujeme ztuhlé kosti, dýcháme svěží až ostrý vzduch a posunujeme se o několik kilometrů dále. Na vysluněném parkovišti s upraveným kempingovým trávníkem, na němž nechybí ani důmyslně vyrobený rošt na grilování a vydlabaný kmen zachytávající protékající proud vody z některého z horských pramenů, rozehříváme svoje kosti a doplňujeme vydatně kalorie. Aby jich nebylo zas tak moc, vydáváme se na obhlídku okolí. Z našeho stanoviště vede několik značených tras a my vybíráme tu s nejlákavěji znějícím názvem. K vyhlídce to máme dvacet značených minut a pak se můžeme dalších dvacet minut kochat výhledem do hlubokého údolí na druhé straně hřebene. Zatím jsou to kopečky spíše symbolické, výškou sotva převyšující ty naše.

Každá radost musí být logicky vykoupena, takže hned po návratu z okruhu otáčíme bezmocně klíčkem v zapalování. Startér se točí, ale motor sveřepě vzdoruje. Naštěstí si po krátké pauze dává konečně říct, aby nám následně tohle představení s železnou nevypočitatelností opakoval několikrát denně. Nejprve se trochu vztekáme, pak jsme už hodně zaražení a při každém startu se modlíme, aby se to ještě povedlo. Naštěstí nás to neodradí od další cesty a tedy ani od skvělých zážitků.

Pokračujeme tedy údolím stále vzhůru a vůbec nám nevadí, že to není předem (ne)naplánované italské údolí, ale zářez táhnoucí se na švýcarské straně oblastí, kterou Mirek nesmyslně označuje jako Savojské Alpy (ale i těch se posléze dočkáme). Těsně před průsmykem Julierpass zastavujeme a jdeme si vychutnat horskou přírodu. Stezka nás vede prudce vzhůru podél potoka, v němž se žene ledový proud. Nic nenapovídá, že je polovina srpna. Tady se příroda pořád jakoby probouzí. Lákavé vrcholky v okolí necháváme odvážnějším a vracíme se raději do průsmyku.

Teď nás čeká dlouhý sjezd k italským sousedům. Konečně nám serpentiny odkrývají pohled na hladinu jezera Lago di Como. Po otevření dveří nás přímo udeří horký vzduch dýchající z vyhřáté hladiny. Slunce se kloní a přichází čas večeře. Tu trávíme na břehu jezera, osvěženi příjemnou koupelí v jeho hřejivých vlnkách. Radost nám kazí snad jen pomyšlení, jak se bude dařit startovat naše vozítko. Raději parkujeme v pobřežním městečku na parkovišti autobazaru. Co kdyby...

13.08.2009 čtvrtek

Úvod dne trávíme obhlídkou zbytku obce, kterou jsme nestihli projít včera večer. K dvěma servisům tak přidáváme třetí, ve kterém nakonec měníme trochu vyplašeně autobaterii. Holt šikovný servizák s měřákem umí z člověka udělat blbce. Ale kdo ví, třeba nás zachránil před daleko větším průšvihem. Servis WV jsme raději obešli obloukem poté, co jsme včera večer vyprudili ženu majitele tak, že jí z toho vypadl z okna mobil. Při představě účtu, do kterého by nám šikovně naroubovali i pokrytí vlastní ztráty, jsme tedy zvolili onen zmíněný servis Opelu. Čelist nám ovšem padá po pár desítkách kilometrů, když po zastávce nemůžeme zase nastartovat. Teď těch dvěstě euro nějak nemůžeme strávit a navíc se dostáváme zase do slušné nejistoty. Hlavu nám naštěstí chladí koupel v dalším z jezer - Lago Maggiore. Auto necháváme opékat v umělém zářezu do skály tvořícím malé parkoviště, zatímco tunelem procházíme na oblázkový břeh jezera. Vedle nás se suší osmiveslice místního oddílu, nesoucí českou vlaječku i popisky. Osvěženi jdeme trápit startér. Pomalu začínáme nalézat postup, jak té přehřáté kocábce domluvit. Na skalách podél jezera jsou zavěšeny domky. Jedinou přístupovou cestou do těchto hnízd tvoří výtahy vytesané do skály. U spodních dveří zdviže je pak upravený prostor dostatečný právě na zaparkování sporťáku.

My v tom našem se ovšem pouštíme do dalších kopců a zastavujeme až v malebné kamenné vesničce Nomaglio, plné břidlicových střech a kamenných kašen. Zdejší atmosféra zpomaluje tep a my se líně přesunujeme dál k úpatí horských velikánů. Dnešní pouť končíme v irské hospodě v Montjovet. Poté co si ukradneme pořádný větrák ze sousedního pokoje, je nám hned lépe. A to nás to nejlepší teprve čeká!

14.08.2009 pátek

Vstáváme do azurového rána. Bez potíží navracíme zabavený větrák, balíme a spěcháme na snídani. Ta je sice kontinentální (takže žádná slaninka), ale kelímků s nutelou je více než dostatek. Nedostatkem kalorií dnes opět nebudeme. Vychutnáváme si samotu prostorné jídelny a jen pomalu opouštíme útulné zákoutí ztichlé hospody. Projíždíme další vesnice a odbočujeme k dnešnímu cíli (ostatně je to hlavní cíl našeho putování a možná nejen tohoto). Všude kolem je mračna penziónů vyvracející naše představy, že tady už se nebude kde ubytovat. I když možná by přes množství nebylo opravdu kde. Teď máme ale myšlenky úplně někde jinde.

Před námi se zjevuje symbol hor, tak jak ho známe z těch poutavých horolezeckých vyprávění. Monument jehlanovitého skalního bloku není možná tak dokonale symetrický jako z druhé strany, přesto však nabízí elektrizující harmonii. Do sytě modré oblohy se zařezává obrys Monte Cervino, na jehož svazích se ve stinných žlebech lesknou zbytky sněhu. Opravdu je to Matterhorn, ten „Matterhorn” opředený spoustou příběhů a dobrodružství. Auto zanecháváme na prostorném parkovišti u střediska Breuil-Cervinia. Nejprve se jdeme zorientovat do informačního střediska, pak se snažíme zorientovat podle obdržených map. Vybíráme stezku vedoucí k úpatí, ale po pár stech metrech se úspěšně ztrácíme. Přecházíme nevědomky na jinou stezku, která nás vede přes rozbořený mostek nad hučící bystřinou strmě do svahu. Po chvíli nás kříží lanovka, která na svých kabinkách přepravuje kromě cestujících i lyže a kola. My si ale vychutnáváme volnost a po chvíli i naprostý klid. Stezka nás přivádí do horského údolí. V záři slunce si můžeme kromě svých skýv vychutnat i výhledy na přehradní nádrž pod námi, stejně jako panorama skalnaté kosy začínající u Monte Rossa, vedoucí přes Monte Cervino a končící někde v dáli za Monte Bianco v průsmyku Picolo Saint Bernard. Předbíháme tak čas a pozorujeme naše zítřejší a pozítřejší cíle.

Teď je ale pravá chvíle na rozhodnutí, kdy se vrátit. Kolem vrcholků se začíná nabalovat odpolední oblačnost a obloha na chvíli temní. Pokračujeme tedy k nejbližšímu zlomu a někde pod tříkilometrovou hranicí obracíme svoje kroky zpět do údolí. Konečnou stanici pod ledovcem tedy vynecháváme a podél úpatí Matterhornu pochodujeme širokou cestou. Hluboko pod námi se po chvíli objevuje mezistanice lanovky. Obloha je zase modrá a my vůbec nespěcháme do údolí. Přesto ještě zbývá nějaká ta hodina světla, když se vracíme na parkoviště. Popojíždíme o kilometr zpět a parkujeme u opuštěného kempoviště. vypadá to, že je po sezóně, všude klid a pohoda. Trochu litujeme, že s sebou nemáme sirky, ale zas ne moc. Je krásný večer a my obcházíme říčku, v níž jsme se trochu osvěžili, a hledáme správné noční útočiště. Tím nám je plácek s úchvatným výhledem na masiv Matterhornu. Máme tak možnost pozorovat hru večerních i ranních světel a stínů.

15.08.2009 sobota

Teplota do rána spadla těsně k nule a my se choulíme ve spacácích. Hřeje nás ale představa blízkosti velikánů, před nimiž se sklání i ti největší z nás. Jen těžko odvracíme zraky a posunujeme se za dalším cílem. A to i přes to, že to je velikán v celém masivu a celé Evropě největší. Zanedlouho se přesvědčíme, že tak vůbec nepůsobí. Nejprve ale musíme trošku zabloudit, neboť Mirek se nemůže smířit s tím, že bychom jeli přímou cestou údolím. Kličkujeme tedy po svazích nad Aostou a projíždíme jednu vesničku za druhou. Z hodinového přesunu se tak stává dopolední maraton a my jsme rádi, když se po několikerých vracečkách konečně trefíme na cestu do údolí. Teď už pokorně míříme hlavní silnicí přes Aostu k tunelu pod Mont Blancem. Tím ovšem nehodláme projet. Místo toho parkujeme v Paludu a váháme, zda vůbec investovat do cesty vzhůru. Je po poledni a kolem vrcholků se navařila spousta bílé kaše. Nakonec se ale přece jen necháváme katapultovat lanovkou (na kterou si kromě jízdenek musíme vyzvednout i rezervaci) do nebeských výšek. Když po druhém přestupu v dvou a půl kilometrech vidíme vracející se pasažéry zachumlané v péřovkách, palčácích s čepicemi naraženými až na nos, přeběhne nám mráz po zádech. My si vyjíždíme na Pointe Helbrunn v 3200 metrech jen v tričku a šortkách. To bude teda kosa. Brrr.... Pod námi padá do hloubky údolí, na jehož okraji se do skály jako krtek zavrtává dálniční tunel mířící na francouzskou stranu. Druhá, a dříve jediná možnost, jak přímo překonat hranice, vede pod námi. Třetí přestup nás posílá v ledovém vzduchu do telekabiny, v níž už zbývá místo jen pro osm pasažérů. Průvodčího jsme tedy poslali zase nazpátek, zatímco se svižným tempem suneme ve skalním srázu.

Hned po výstupu na Pointe Helbrunn nám zvedá náladu azurová obloha s hřejivým sluncem. Na vyhřáté prkenné vyhlídce se tedy můžeme spokojeně procházet a následně rozvalovat, zatímco nás obklopuje úchvatné panorama horských velikánů, mezi nimiž se skoro ztrácí ten nejvyšší. Snad jen majestátnost oblého vrcholu napovídá, že se jedná o matku všech evropských hor. V poklidu se jen tak kocháme výhledy, ale to nám vydrží jen chvíli. Do našeho spektra se dostávají nejenom vysoko se houpající kabinky, odvážející čtveřice hrůzou či štěstím řvoucích pasažérů, ale hlavně vyšlapaná stezka vedoucí napříč ledovcem. S počátečními obavami se vydáváme ve stopách skupinek navázaných na lanech vedených zkušenými horaly. Ty ovšem míří z jiných výšek a vzdáleností, než do jakých se odvážíme my.

Po kilometru se raději obracíme zpět k jistotě a opět pozorujeme hranu ledovce utávající u skalní stěny. Zdánlivé bezpečí pohybu po ledovci může v tomhle pohodovém počasí snadno ukolébat pozornost. My jsme ukolébáni docela dost, takže se bez obav vracíme zpátky ke stanici lanovky a kolébáme se dál. Z batohu totiž vytahujeme spousty kalorií a rozvaleni na palubovce vyhlídky je spokojeně chroupeme. Do odjezdu posledních kabinek zbývá už jen pár minut, takže musíme přece jen vstát. Nocovat se nám tu tedy opravdu s naším vybavením nechce.

Zanedlouho se tedy snášíme zpátky do pozemských výšek. Aby náš návrat nebyl tak překotný, zůstáváme na mezistanici a po prohlídce alpské zahrady se vydáváme po značené stezce raději po svých. V kapse si odnášíme rezervační lístky na poslední úsek lanovky. Poslední kabinky se houpají vysoko nad námi a ztrácejí výšku mnohem rychleji než my. Z holé skály nás vede stezka do borového porostu. Když se z něho po hodině vyloupneme, vítá nás u stezky hlouček dětí nabízejících občerstvení v podobě záhadně zbarveného moku. Raději odmítáme, i když si později trochu vyčítáme, že jsme těm dětem mohli udělat nějakým tím eurem radost. Mimoděk se nám vybavila scénka z Tater, když Karla s Petrem plánovali ”Restauraci u dvou bláznů“ s přilehlým parkovištěm. Snad už tehdy měli vymyšlený i ceník... Nostalgii ponecháváme pod strmým srázem a snažíme se autem trefit do protějšího údolí Val Veny. Jako obvykle to není pokus příliš úspěšný, takže po pár desítkách minut kroužení končíme dnešní putování na loučce za Courmayeur. Parkujeme na vyschlé trávě a jen smutně vzpomínáme na chladivý vzduch vysoko nad námi. Přes lehké dusno a neustálý hukot z nepříliš vzdálené dálnice se ale spí docela obstojně.

16.08.2009 neděle

Posnídáno, připraveno, můžeme se pustit do serpentin, jež nás převedou na francouzskou stranu hor. Kličkujeme po stopách Lance Amstronga a rychle nabíráme metry. Dřevěné cedulky podél silnice naznačují upoceným cyklistům jak prudký je svah a kolik jim toho do sedla ještě zbývá. My se s cyklisty střídáme ve vedení. Vždy, když získáme větší náskok, promarníme ho nějakou zastávkou. Ale stojí to opravdu za to! Máme pod sebou celé údolí ohraničené horskou kosou, na které jsou vyhlodány zuby času.

Po několika dalších kličkách se dostáváme na okraj protáhlého sedla. Zastavujeme na vyhlídce před poslední zatáčkou a kocháme se klidem. O kousek výše jsou výhledy možná ještě lepší, ale v tom množství aut a stánků obalených chomáči koupěchtivých domorodců nás trochu brzdí v rozletu. Projíždíme přes hranice a kousek za vrcholem sedla parkujeme. Raději než ke stánkům prcháme do výšin. Přeskakujeme potok a už se drápeme vzhůru po horské pěšině vydusané stovkami kravských kopyt. Zpočátku je to příjemná vycházka. Když se ale stezka vytratí a my zamíříme proti svahu, stává se z toho docela napínavé dobrodružství. Dostáváme se až pod suťové pole, které tvoří zdánlivě nepřekonatelnou hradbu. Mirek se chce asi trochu předvést, a tak aniž tuší nebezpečí, drápe se vzhůru. Ještě poslední zhup přes kámen, zavěšený dost nejistě nad srázem a už je tu zase pevný svah. Uff! Ola to ale raději otáčí dolů, což není zas až tak jednoduché. Takže nezbývá, než aby každý z nás obešel kopec z jiné strany. Po půlhodince se už společně dostáváme na skvělý plácek nabízející rozhled na celou italskou stranu. Monte Bianco nám kyne teď už známým tvarem a v dálce se špičatí i Monte Cervino a Monte Rossa. Hluboko pod námi se hodně lákavě leskne jezero, takže se nakonec necháváme přemluvit k dalšímu dobrodružství. Tentokráte je to ještě napínavější. Nejprve kličkujeme travnatou strání končící nad kolmou stěnou padající k jezeru, po chvíli se dostáváme do nevyzpytatelného suťoviště, tvořeného břidlicovými pláty. Hodně opatrně traverzujeme k pevné skále a pokračujeme po zatravněné stráni. Blížíme se k rozhlodané severní stěně, takže nezbývá než začít sestupovat. Naštěstí se objevuje náznak stezky a my intuitivně kličkujeme dolů. Stažené půlky nám moc volnosti nepřidávají. Když navíc stezka vede jen pár kroků od hrany srázu, moc se nevidíme. To byl zase nápad! Skála pod námi končí a my se konečně zase můžeme volně nadechnout. Ne, že by tu nebylo krásně, ale takovéhle zkratky pro nás zkrátka nejsou. Pozorujeme milióny rybek hemžících se pod průzračnou hladinou a prudce reagujících na každý náš pohyb. Skoro se nám chce skočit za nimi, ale ostych nám nedovolí.

Takže se vracíme pokorně silnici a překonáváme po ní podruhé hranice. Tentokráte pěšmo, takže se můžeme důkladně seznámit s jakousi místní tradicí v podobě dražby býků, stejně jako se stánky plnými místních specialit. Navíc se můžeme v těch davech taktéž vzájemně ztratit. Scházíme se tedy až u auta, kde pozorujeme skupinku dospávající nedělní oběd. Ještě jim toho zbylo dost na pekáčích a už vypadají jako mrtvoly...

Poslední pohledy na právě zlezené srázy a můžeme zase chvíli trápit startér. Tentokráte nám kontrolka dává jasně najevo, že zabezpečení imobilizérem je jasně proti nám. Chvíle zaklínání a konečně motor nezhasíná. Tak adiés, Picolo Saint Bernard Pass. Teď nás čeká série serpentin do francouzského údolí. Obracíme zase na jih a snažíme se najít nějaké ubytování. Ale čím blíže jsme k horským střediskům, tím se nám měkké postýlky vzdalují. Nakonec končíme nad přehradní nádrží nedaleko od Tignes, což je, jak později zjišťujeme, jedno z těch luxusnějších lyžařských středisek ve Francii.

17.08.2009 pondělí

Toho, že jsme strávili další noc pod širým nebem, nemusíme vůbec litovat. Večerní i ranní vyhlídka stojí za to. Ve svitu nízko stojícího slunce vjíždíme do dalšího střediska zimních sportů, které máme spojeno hlavně se sjezdem (nikoliv stranickým). Val-d'Isére je plné stylově zařízených penziónů, ulice i náměstíčko vyzdobené jak na nějaké slavnosti. My ale oceňujeme hlavně místní bagety, protože v břichu už máme docela dost prostoru. Před snídaní ale ještě stačíme vystoupat, ve stopách Tour de France, nad údolí. Až tady, na vyhlídce, rozbíjíme svůj ranní bivak. Kosti si necháváme prohřívat sluncem a loupeme své perníčky.

Posilněni se můžeme pustit směle do dalšího průsmyku .... Ani zde nevynecháváme menší výšlap, tentokráte jsme už mnohem opatrnější a místo lákavě vyhlížející pěšiny, vedoucí klikatě do zdánlivě nenápadného svahu plného sutě a končící někde v nedohlednu na vrcholu, obhlížíme z pidikopečka údolí pod námi i sjezdovky kolem nás. Tady to musí být hodně rychlé sjezdy!

I bez lezeckého dobrodružství se ve studeném větru, slézajícím ze stále zasněžených vrcholů kolem nás, cítíme úplně skvěle. Když se navíc ještě stačíme vzájemně ztratit a následně najít, skoro nic nám nechybí. Pohodu nahlodává snad jen v koutku skrytá obava, zdali odsud odjedeme po svých. Tentokráte se startování obešlo bez delšího trápení a kolem nás se začíná rozvíjet umělecké panorama. Porostlými srázy se necháváme unést tak důkladně, že jaksi promáváme zastávku v chráněném území. Sjíždíme dál a dál, až jsme hluboko pod kopci, v údolí horské říčky. Tady už zastávku nepromáváme.

Ještě před obědem se noříme do ledové vody mělkého koryta. Po pár minutách podchlazení jsme docela rádi za ostře pálící sluníčko. Ani na další cestě nás sporty neopouštějí. Bessans je tentokráte Mekkou biatlonistů. Následuje zastávka u pevnosti rozložené na obou březích hluboké soutěsky. Marně vymýšlíme způsoby, jakže se dostávali z jedné strany na druhou. Ani cesta tunelem hluboko pod korytem se nám nezdá dostatečně bizardní. Spíše létali na koštěti. Sportovně laděný den je zakončen v dějišti olympijských her, v Albertville. Tady trávíme večer vycházkou po zaplivané vesnici proměněné na okamžik ve sportovní centrum. Zde trávíme i poněkud dusnou noc v F1.

18.08.2009 úterý

Na ráno jsme si nechali obhlídku olympijského náměstí a stadiónu. Trochu nás zaráží skromnost a umístění celého komplexu, ale je jasné, že to podstatné se odehrávalo na blízkých i vzdálenějších svazích a centrech a že tady to byla jen taková nízko položená základna. My se s tímto dusným údolním městečkem rádi loučíme a po chvíli bloudění (jak jinak) vyjíždíme nad město a serpentinami směřujeme k průsmyku. Těsně před ním nás upoutala směrovka k pevnosti ......... střežící tento strategický bod. Obcházíme kamenné hradby a nahlížíme i do tajemně nasvíceného hradebního tunelu. Uvnitř hradeb lze pak z trávou zarostlých vchodů pronikat do dalších koutů tohoto kamenného monumentu. Důkladnější prozkoumání necháváme jiným a podél zdí, z nichž se občas ozývají hlasy (doufejme, že návštěvníků) se vracíme zpět. Míříme do dalšího údolí korunovaného skvostným jezerem, na jehož břehu se rozkládá město, jež mu dalo jméno. Ale dříve než do Annecy dojedeme, zastavujeme se na kamenitém břehu a v průzračné vodě (která je zde citelně chladnější než v italských jezerech) relaxujeme. Kolem nás zvolna proplouvají labutě a kachny a jezero křižuje trojice kanoistů. Nad námi se z vápencových skal zvolna snáší paraglidisté a vše působí téměř neporušenou dokonalostí. Skoro se nám ani nechce cestovat dál, ale sluníčko se otáčí a bere nám poslední zbytky stínu na břehu.

Po břehu jezera pokračujeme až do Annecy, kde po intenzivním bloudění vyjíždíme chybnou cestou. To se ovšem záhy ukazuje jako výhoda, neboť tato cesta nás vede přímo ke katedrále, od níž je obstojný rozhled na město. Druhý pokus je již úspěšnější a tak se po chvíli zase zakusujeme do svahu a blížíme se k dalšímu sedlu. Zastavujeme ve stínu stromů, nedaleko před jeho vrcholem a od vyhlídky se lesem hrabeme k chatě přeměněné na restauraci. Ani se nezastavujeme a pokračujeme dále k vysokému kříži umístěnému na hřebeni. Holý vrchol nabízí úplný kruhový rozhled. O jedinečnosti tohoto místa nás přesvědčují nejenom výhledy, ale i skvěle provedená, do mramoru vyrytá mapa rozhledu, na níž francouzští turisté v roce 1923 zakreslili všechny odtud viditelné vrcholky. Z těch stovek jmen nalézáme jen některé, ale Mont Blanc mezi těmi nalezenými nechybí. Ještě chvíli se ochladíme ve větru vanoucím vzhůru po sjezdovce, zatímco se přátelíme s místním skotem.

19.08.2009 středa

Aniž to zatím tušíme, čeká nás dnes poslední francouzský den. Zahajujeme ho ovšem více než stylově. Po noci strávené u hřbitovní zdi savojského venkova, kde jsme včera, po kličkování útulnými vesničkami plnými šťavnaté vůně hnoje, zakotvili, přejíždíme k dalšímu jezeru, na jehož břehu je další z měst dýchajících francouzskou historií - Chambéry. Přestože je brzo dopoledne, sluníčko už pořádně připaluje. Jen opatrně se tedy dá přejít po rozpáleném písku na břehu. O to příjemnější je pak ponořit se do chladivých vlnek jezera a spolu s kanoisty a labutěmi si zopakovat včerejší koncert. Kromě osvěžující koupele nám připravuje jezero ještě další atrakci v podobě klikatých silniček zavěšených ve skalách nad jeho břehy. O výhledy tedy není nouze, jen autíčko pořád víc vzdychá a skřípe. Asi mu neprospívá profil naší trasy opepřený jemným prachem vanoucím z hor. K extrémním změnám výšek se přidávají i prudké změny teplot vybíhající občas přes čtyřicet, které musí pořešit klimatizace, a klikatá úzká a někdy i dost hrbolatá silnice, se kterou mají zavěsy co dělat. Když se k tomu přidají komplikace s elektrikou, které nás provázejí už od Lichtenštejnska, je z toho takový malinký problém. Ale teď se ještě naplno kocháme výhledy a jeden využíváme i na polední siestu. Stylově ji naplňujeme místním výborným křupavým chlebem a skvěle tekoucím Camembertem. V kombinaci s tím co vidíme dole pod sebou je to skutečně lábuž. Je po poledni, jezero je daleko za námi a my míříme zpátky k Annecy. Kousek od něho se totiž ukrývá kaňon ........ Před tím, než k němu dojedeme, si ale musíme vybrat nějaké to trápení. Nejprve fotek chtivý Mirek nacouvá do kamenné zídky a vyrazí zadní nárazník. Naštěstí pomůže pár kopanců (nikoliv do Mirka) a auto je zase pohromadě. Pak se ovšem ozývá bolístka daleko hůře řešitelná. Zatímco slyšíme záhadné pištění z motoru, rozzáří se kontrolka dobíjení. Tak to je ovšem problém! Z návodu zjišťujeme, že porucha náhonu alternátoru může mít za následek poškození vodního čerpadla, a to že je poněkud fatální. Takže jsme trochu nahraní. Kontrolujeme řemen a ten vypadá v pořádku. Že bychom to riskli ještě kousek dál? Soutěska je jen pár kilometrů před námi, tam se pokocháme přírodou a auto se zatím možná umoudří.

Přecházíme koleje, které ani v nejmenším nenaznačují, že tudy pravidelně projíždí TGV. Z dalších informací se dozvíme, že kaňon přejíždí po mostě z roku 1826 a že se tady šine uctivou čtyřicítkou. My teď ale přecházíme kolem lákavě se nabízejícího proudu pod námi ke vstupu do soutěsky. Po lávkách zavěšených pětadvacet metrů nad hladinou přecházíme podél vymletých stěn. Závrať se střídá s obdivem. Jen těžko se chce uvěřit stupnici na skalní stěně, která vyznačuje úroveň hladiny v jednotlivých letech. Rozsah je více než padesát metrů. To musí být tedy cvrkot! Vysoko nad námi se klene oblouk železničního mostu. Přecházíme dál a můžeme sledovat hru světel a stínů, vytvářejících z protilehlých stěn siluety dvou na sebe hledících obličejů. Docela příjemnou vycházku zakončujeme tím, že ve stanici potkáváme právě projíždějící soupravu TGV. Naše ”TGV“ poslušně startuje a navíc po chvíli zhasíná i dobíjení. Že by s námi hrálo nervíky? Když se po chvíli kontrolka zase rozzáří (to zrovna bloudíme v okolí Ženevy), rozhodujeme se, že to vezmeme rovnou domů. Objížďky ale smýšlejí jinak, a tak nás ještě pro dnešní noc ponechávají francouzským břehům.

20.08.2009 čtvrtek

Čas se naplnil, večer přešel nenápadně v ráno a my odpočinutí po večerní napínavé lahvové koupeli na přilehlé loučce opouštíme prázdné parkoviště. Auto sice poslouchá a po pár minutách si dokonce začíná spokojeně příst, ale my už raději nechceme dál pokoušet osud a plán návratu neměníme. Cesta po jižní straně Ženevského jezera ubíhá jen pomalu, ale to nám zas tak moc nevadí. Je alespoň dostatek času obhlédnout tento pro nás skrytý kout Francie. Koupel v rozlehlých vodách si odpouštíme, přece jen to již není taková romantika jako u těch předchozích. Tady se plocha nabízí spíše pro surfování nebo jachtaření. Kolem jezera vedou upravené cyklostezky, a když zahlédneme směrovky i pro bruslaře, na chvíli zalitujeme, že jsme do kufru nepřibalili i naše kolečkové botičky. To, že zde voda bude asi pořád dostatečně čistá, dokládá i název města, přes které jsme sem dorazili. Vodu Evian sice do kufru taky nebereme, protože dáváme přednost naší písecké studánce u Dobré vody, ale také bychom jí nepohrdli. Kličkami v rozsáhlých vinicích v Montreux opouštíme Francii a přes švýcarské vnitrozemí směřujeme k domovu.

Názvy obcí postupně ztrácí francouzský dialekt a jsou čím dál tím kostrbatější. Stejně tak architektura už nemá tu francouzskou ležérnost a je čím dál tím robustnější. Jako by chtěla připomenout, že Germáni jsou odjakživa dobyvačný národ, který je zvyklý na hrubou sílu a strojovou rutinu.

To se ale již blížíme k hranicím a kolem Koblenz se prosmýkneme nenápadným přechodem u zákrutu Rýna. Bodamské jezero tentokráte nadjíždíme severní stranou a přes Ulm (který míjíme mohutným dálničním obchvatem a ani nás nenapadne se zastavit u nejvyšší kostelní věže na světě) se vrháme do série objížděk. Ty si nás hezky povodí, takže skoro litujeme, že jsme nezůstali na nudném dálničním hadu. Krajina je ovšem odměnou a oddech od monotónního dunění rychlosti byl stejně nutný. Čeká nás ho ostatně ještě dost a dost.

U Mnichova se tentokráte ani za tmy neztrácíme (naviguje Ola) a za chvíli míříme na Deggendorf. Už je hodinka po půlnoci a moc nám to už nepálí. Mapu Německa jsme jako zbytečnost zanechali doma, takže kličkujeme a snažíme se trefit správnou silnici. Ztrácíme se, ale to se nakonec ukáže jako správná volba. Silnice nás totiž propouští u Freyungu a to jsme již doma! Tedy nejsme ještě úplně doma, ale skoro. Před tím se ještě musíme prospat před hranicemi, protože jet dál opravdu nejde. Odměnou nám pak je skvělé svítání a válející se chuchvalce mlhy na hraničních loukách u Strážného. Osvěženi snadno překonáváme dobře známé české kopečky, zdravíme Boubín a už se těšíme na pořádný nášup v Písku na ostrově. Mňam, to bylo zase jednou dovolenkové pošušňáníčko.