Podzim, barevný podzim

Už, už to vypadá, že se barvy nenápadně vytratí, když v tom vypukne ta pravá barevná nálada. Všechny rostoucí součásti přírody se najednou předhánějí v roztodivných kombinacích celého spektra, aby tak dokázaly před zimním spánkem svoji vitalitu. A tak nezbývá než nevěřícně kulit oči a tu zázračnou atmosféru alespoň zčásti zachytit, a to nejen pro potěšení při zimních plískanicích.

V nízkých paprscích slunce se najde ještě pár hřejivých dnů a my tak můžeme prověřit naši cyklistickou kondici. Nahazujeme kola na střechu (tentokráte nezanedbáváme ani důkladné ukotvení) a stoupáme do známých šumavských končin. Parkujeme na lesní cestě těsně před Babůrkem a šlapeme si to pod modrým nebem směrem k hranicím. Přes Borová Lada vyjíždíme na dosti zalidněné Knížecí Pláně. Místo restaurace dáváme přednost tichému posezení u místního hřbitova, kde se při obědě vyhříváme na lavičce. Skoro se ani nechce z té pohody odjíždět, ale po chvíli přece jen stoupáme zvolna na Bučinu. Tady nás čekají další záplavy barev a my se jimi necháváme totálně unášet. Ještě že nás teď čeká patnáct kilometrů mírného sjezdu přes Kvildu a Svinná Lada. Nevynecháváme ani návštěvu rašeliného jezírka s temně modrou zrcadlovou hladinou. Přes Šindlov se vracíme k autu a pak již míříme přes Husinec (se silnými objížďkami před Bavorovem) zaparkovat kola do Skal.

Podzimní prázdniny

Podzim postupně vygradoval barvy do těch nejlepších oktáv a my jsme již celí natěšení zhlédnout Šumavu kolorovanou jeho štětcem. Původně jsme sice zamýšleli cestu do jižních destinací, na pláže a přírodu Kanárie, ale nakonec jsme usoudili, že všude dobře... a dobře jsme udělali!

25.10.2008 sobota

Plán je jednoduchý. Do auta nakládáme věci na několik dnů v šumavských hvozdech a vyrážíme. Sluníčko se dere z mlhy hned za Strakonicemi, ale u Hartmanic, kde zastavujeme se prohání mohutné chuchvalce. Dnes fouká spíše ze severu, takže se mlha hrne do údolí. A my si jedno takové vybrali pro náš pochod. Z Hamižné scházíme do Pekla a po sto metrech hned bloudíme. Značku po chvíli nalézáme, ale jen proto, abychom se od ní po dalších sto metrech nadobro odpoutali. Kráčíme tedy po cyklostezce a odměnou je nám mlha. Závistivě pokukujeme na protilehlé stráně, do kterých se občas opře slunce a vykouzlí z šedi pastelové tóny. Utěšujeme se tím, že máme pěkné panorama a navíc sucho v botách.

Ostatně po pár kilometrech přicházíme na planinu u Busilu a tady koncertuje slunce už naplno. V teplých paprscích si jen vrníme a hnedka odhazujeme zátěž a trochu ji redukujeme. S plnými žaludky se nám ve sluneční záři šlape o poznání veseleji. Pro jistotu zavrhujeme okruh po lesnatých vrcholcích a volíme směr do nasvícených strání. Kolem samot prohrnujeme v polních cestách napadané listí a obdivujeme z výšky pekelské údolí. Od Mochova pak scházíme do Pekla a máme tak možnost poznat se zblízka se stádem krav. Ty jsou viditelně plašší než my, takže nás propouští do Pekla. Místo čertů tu máme přející domorodce, kteří přehradili cestu a trochu přeznačkovali trasu.

Kroužením postupujeme zpět k Hamižné a popojíždíme do Dobré Vody. Z naivní představy, že se tady ubytujeme nás vyvádí bezvýsledné zvonění na penzióny. Prostě mají pauzu a nějací nocležníci jim nestojí za to, aby vylezli z vytopené kuchyně. Když už jsme tady, pouštíme se do Vintířovy stezky a na vrcholu Březníku testujeme i Vintířovu skálu. Kapličku, kterou pod ní tento poustevník zanechal, pro dnešní nocleh nevyužíváme a vracíme se k autu. Sázíme na Prášily. Sem přijíždíme už za úplné tmy a hned na kraji vsi nás vítá průvod směřující k vatře uspořádané v rámci Šumavského víkendu. Takže smůla - tady z ubytování taky nic nebude. Zkusíme ještě Srní, ale narvané hotely i penzióny obracejí naši cestu k domovu. Před tím se alespoň stačíme pořádně najíst v místní hospůdce.

26.10.2008 neděle

Jen si lehce schrupneme a už zase míříme na jih. Tentokráte přímo na Strážný a do Němec. Petrovo návrh na výstup na Luzný se tedy přece jen dočkal. I když z počátku to při našem bloudění bez mapy příliš nadějně nevypadá, nakonec přece jen parkujeme v relativním dosahu a bukovou strání stoupáme do Waldhäuseru. Je poslední říjnová neděle, azurové nebe, příznivá teplota, takže je jasné, že tu nejsme sami. Abychom to změnili, volíme cestu oklikou přes vrchol Waldhäuserriegelu, kde si na prosluněné skále dopřáváme chvíli oddechu a hlavně oběda.

Pak zvesela scházíme přímo pod zaoblenou siluetu Luzného s kamenným kuželem na vrcholu. Kůrovcem zcela změněný porost na jižním svahu nás naplňuje trochu skličujícím dojmem, ale všechny chmury rozhání ostře žluté slunce rozjařující krajinu ze svých modravých výšin. Pro výšlap volíme protisměrně zimní cestu a tím pádem se pouze míjíme s předvojem vracejících se turistů. Většina jich je ovšem ještě v chatě pod vrcholem, kde to hučí jako v úlu. My jsme ovšem zcela omámeni vrcholky Alp, které plují nad hustou mlžnou kaší v údolí. Dlouze se dohadujeme, který že to je ten ledovec pod Dachsteinem a zda je vidět Gross Glockner. Bude nás muset rozsoudit asi nějaká mapa. Zatím volíme dočasný smír a vychutnáváme si úžasný kruhový rozhled, nabízející na jihu kromě Alp množství menších vrcholků vystupujících z mlhy. Na severu pak pod sebou máme známé šumavské kopečky s dominujícím hrbolkem Boubína. Na severozápadě se krčí v údolí bouda pod Březníkem a od ní směřuje uzavřená cesta k hranicím. To jsme tedy vážně netušili, že se to takhle povede.

Nabaženi seskakujeme opět zdánlivě v protisměru po kamenech letní cestou. Jako přídavek prozkoumáváme naučnou stezku obnovujícím se lesem, kde umírající stáří je živinou pro nastupující mládí. A tak by to asi mělo být i u lidí... Včera jsme se asi dost nenabažili Pekla a tak odbočujeme k nádrži Martinlause. Cesta nás vede přes čertovský Teufelsloch a pak podél potoka dolů k Fredenbrücke. Už si říkáme, že jsme se zase ztratili, když je nám předložena stezka vedoucí hlubokým listím smíšeného lesa. S požitkem brouzdáme v šustivých závějích a sledujeme paprsky sklánějícího slunce. To nás ostatně provází ještě daleko za české hranice. Domů ovšem přijíždíme až za totální tmy. Vždyť je dnes ostatně zase zimní čas!

a pak zbytek prázdnin...

Co by to bylo za podzim, kdyby občas nesprchlo a my tím pádem neudělali radost Petrovi. Takže něco dní jsme proflákali doma, něco dní se potulovali po okolí a nějaký ten čas věnovali i rozhlížení po nových životních štacích. I když jsme si připomínali, že kdo stále vybírá, tak přebere...