7 dní, 6 nocí, 29 hodin spánku

4 lety, 5 hodin zpoždění a 3 přesuny letu

33 zpocení a 15 běhů

přípravy

Cesta začíná poklidně v úterý večer, když Karla píše zprávu, kde že se to toulám. Mamka hlásí taťkovi, ten okamžitě požaduje přesný datum odjezdu, chce vidět letenku a po zkontrolování začíná řešit, kdo zavinil to, že Karla s Martinem za mě musí sníst (samozřejmě složitě připravovanou) večeři a následně jít na squash, kam by vůbec nešli a tím pádem si přivodili neuvěřitelné finanční ztráty. No co se dá dělat, budu bez jídla další den při přespání v Praze. Další telefonát Karle v jedenáct večer všechno vysvětluje. Karla už dřív objednala squash na správný datum (středa) a později si to spletla a myslela, že přijedu už v úterý. Kvůli očekávané návštěvě čekali doma na Suchdole celé odpoledne, když jsem nepřijel, nacpali se švestkovými knedlíky a běželi na desátou na squash na Haštal. Tam teprve zjistili, že ho objednali na středu, a protože stejně měli plno, vrátili se po obvyklém běžeckém výkonu zpátky domů, aby se mohli připravit na můj příjezd. Samozřejmě mám všechno připravené už večer, spát před jednou ranní stejně nemá smysl.

06.08.2008 středa

Ráno probíhá bez problémů (kontrola zavazadel) a po průměrném obědě (nacpání k prasknutí štrůdlem) se odebírám na autobusák, kam mě vyprovází delegace. Autobus Student Agency odjíždí s mírným zpožděním. Jízdenka je sice zdražená z obvyklých 40,- na 75,- Kč pro studenty, ale stejně je to pořád nejlevnější a zároveň nejkvalitnější doprava do Prahy. V Praze se setkávám s Karlou na Suchdole, odpoledne trávíme na kopci za vesnicí házením frisbee a rugbyového míče a vracíme se sestupem skal nad Únětickým potokem. Večeře je značně ochuzená (bramborová kaše s restovanými játry, meloun, nanukáč), po ní klasický sprint na zastávku Zemědělská univerzita, odkud jedeme do města na ten slíbený squash. Kvalitní sportovní výkony nás všechny dostatečně unavily, takže v 00:30 okamžitě usínáme.

07.08.2008 čtvrtek

Vstávání v půl sedmé bylo přece jenom obtížnější, ale to jsem ještě netušil, že takhle dlouhý spánek jen tak nezažiju. Rychle snídáme jogurt, chleba se sýrem a meloun (doma jsem ho včera k obědu nedostal, aby se mi neudělalo špatně před cestou) a chvátáme na zastávku, kam dobíháme se zbytečným předstihem dvou minut, takže se ještě stíháme zeptat na noviny s programem olympiády, které samozřejmě nemají. Přesně podle rodičovských instrukcí se se mnou Karla loučí na Dejvické slovy "Běž támhle k tomu autobusu, už odjíždí!!!" Díky dalšímu sprintu stíhám a můžu v klidu sedět až k letišti. Chvíli před osmou vysedám před terminálem 2, kde se zrovna koná výstava Třetí Everest od Pavla Béma a Rudy Švaříčka. Po chvíli se setkávám se zbytkem výpravy - vedoucími PaedDr. Janou Peštovou a RNDr. Milanem Jeřábkem, profesory ústecké Univerzity J. E. Purkyně a bývalými organizátory zeměpisné olympiády a účastníky Michalem Honzíčkem (Chrudim), Láďou Robotkou (Velké Meziříčí) a Petrem Janským (Praha).

Se všemi se v podstatě už znám z dřívějška. Michal byl na loňské expedici Eurorebus, kde jsme byli s celou třídou, Láďa zase vyhrál letošní Eurorebus za třídy, všichni jsme se potkali na celostátním kole zeměpisné olympiády. Petr Janský i Michal Honzíček byli na minulé celosvětové olympiádě v Austrálii, kde nebyla o nudu nouze. Už při přesedání v Londýně, kde museli přejet z Gatwicku na Heathrow, najednou jeden z účastníků (shodou náhod ze stejné školy jako Láďa) zjistil, že zapomněl pas v letadle, takže se pro něj musel s vedoucími (tehdy ještě z Brna) vracet. Ostatní se zatím přesunuli kamsi do centra Londýna na přestupní stanici, kde potom čekali na zbytek výpravy. Pas byl nalezen, ale letadlo už nedokázali stihnout. Sehnali si další a po příletu do australského Brisbane museli okamžitě psát testy. Ty přesto skončily poměrně dobře (tři bronzové medaile, což je lepší polovina účastníků) a po skončení olympiády se mohli podívat po jihozápadním Queenslandu autem, které si půjčili na jeden týden.

Petr Janský je plnohodnotným cestovatelem. Během letošního července už byl prozkoumat skotskou vrchovinu pěšky i alpské průsmyky, kam jel s kamarádem koupeným autem. S ním se chystají do Sýrie a Jordánska. Během loňských prázdnin byl zase na Novém Zélandu se dvěma snowboradisty prozkoumávat místní lyžařská střediska, která jakožto jedna z mála na světě měla v této roční době sníh, a tím pádem přitahovala veškerou lyžařskou i snowboardistickou špičku světa. Během cesty si taky přivydělávali prací na farmě a při úplném závěru cesty se jim zničilo auto, takže ho museli prodat za zlomek původní ceny (AU$50). Naproti tomu Láďa Robotka byl z naší cesty trochu vyplašený, jelikož jak říká, nejdál byl zatím v Chorvatsku. Rozhodně by se ale lepší spolucestující těžko hledali, až na občas problematické vedoucí.

Necháme si odbavit zavazadla včetně mojí trochu přeplněné (samými nezbytnými věcmi) jedenáctikilové tašky. Procházíme kontrolou a hned za ní naši vedoucí jdou hledat výstavu Třetí Everest. Po chvíli usilovného hledání zjišťují, že je venku, kam už se nedostanou. V deset nasedáme do Airbusu 320 společnosti Air France a konáme jedenapůlhodinový let do Francie. Přistáváme na letišti Charlese de Gaulla. Na přestup máme asi čtyřicet minut, během nichž musíme přeběhnout tři terminály. Naši vedoucí to ale berou s chladnou hlavou a moc nespěchají. K pasové kontrole přicházíme asi čtvrt hodiny před plánovaným odletem. Naštěstí jsme zkontrolovaní přede všemi ostatními, dokonce i před bussiness class a běžíme k našemu vstupu do letadla. Ale scházíme na letištní plochu a autobus nás převáží kamsi k jinému letadlu. Nasedáme do něho a vítají nás stejné letušky. Hodinová procházka po letišti nás vyhladověla, a tak si po vzletu dáváme oběd.

Přelétáme Korsiku i Sardinii a se zpožděním přistáváme na letišti Tunis – Kartágo. Michalovi nedošel batoh, tak si musí počkat na přepážku ve frontě, ve které jsou taky všichni Finové i Rumuni. Mezitím přibíhá nervózní Arab a vykřikuje: „Ajdžu, ajdžu,“ nikdo netuší, o co jde, až se nakonec vyjasní, že to je hlavní organizátor Zouhaier Hlaoui a shání účastníky iGeo. Autobus nás převáží do Kartága do CE.NA.F.F.E. (centrum pro školení školitelů fakulty sociálních a humanistických věd), které leží přímo na úpatí pahorku Byrsa, kde roku 814 př.n.l. založila Kartágo fénická princezna Elissa (neboli Dídó). Legenda vypráví, že sestra tyrského krále Pygmaliona opustila Fénicii poté, co Pygmalion zabil jejího manžela. Se svojí flotilou přistála právě v tomto místě, kde tou dobou vládl libyjský král. Ten jí dovolil osídlit pouze tak velké území, které pokryje jedna volská kůže. Elissa ale kůži rozřezala na tenké plátky a obklopila jimi celý kopec a Kartágo bylo založeno. Postupně prošlo svým vrcholným obdobím a nakonec, po třetí punské válce v roce 146 př.n.l., bylo Římany zničeno, vypáleno a půda zasolena.

Na jednom ze tří dvorů centra se připravuje zahajovací ceremoniál. Na něm se po úvodní řeči duchovního otce iGeo Joopa van der Schnee představují další ústřední postavy nadcházejícího týdne. Zouhaier Hlaoui přispívá svojí dost lámanou angličtinou, navazuje předseda tuniské asociace geografů a zástupkyně ministra vzdělávání Tuniska, která umí jenom francouzsky a je překládána. Nakonec Henk Ankone, který celou olympiádu vymyslel společně s Joopem, představuje logo letošní iGeo. V první řadě přitahuje pozornost několik arabských šejků, tvářících se jako bohatí sponzorové, ze kterých se nakonec vyklubou saúdskoarabští učitelé a jeden účastník olympiády. Po úvodních řečech se všechny týmy postupně představují, všechno přitom svědomitě natáčí jeden z německých vedoucích. Po zahájení dostáváme občerstvení, které se skládá z několika druhů zákusků a pití. Jeden z tuniských učitelů mi doporučuje tuniskou specialitu, makroud, což jsou sladké karamelové řezy s datlovou náplní a posypané sezamem. I když neumí skoro vůbec anglicky, zkouším se s ním francouzsky bavit. Je to učitel na univerzitě v Tunisu na už zmíněné fakultě, a přestože má spoustu známých ve Francii, kteří vydělávají mnohem víc než on sám, je v Tunisku spokojený a nechtěl by se nikam přestěhovat. Taky zná víc českých fotbalistů, než by se dalo od tuniského univerzitního profesora očekávat. Jdeme na večeři, kde v jídelně dostáváme tři talíře plné jídla a postupně se začínáme bavit s ostatními družstvy. Večer trávíme na travnatém dvoře vymýšlením kulturního programu na další večer, který by nějak představil naši zemi. Zvenku se ozývá šílený jásot ze stadionu, kde se zrovna koná hudební festival.

Jdu se podívat ven. U vstupní brány testuju svoje znalosti francouzštiny. Po chvíli přemýšlení ze mě vypadává: „V kolik hodin zavíráte přístav?“ Vrátný na mě nechápavě civí, až po chvíli mu to dochází. Mezitím kolem prochází parta Arabů, kteří se mě začínají vyptávat, proč jsem v Tunisku a jak se mi tu líbí. Nakonec se se mnou baví dva pětadvacetiletí kluci, z nichž jeden je nezaměstnaný a druhý pracuje v baru za směšné peníze. Říkají mi, že zrovna jdou na festival, a nabízejí mi, abych se s nimi šel zítra vykoupat a jeden z nich, který se představuje jako Lotfi, mi dává svoje číslo na mobil. Scházím k moři, které je zhruba čtvrt hodiny z kopce. V polovině je ulice přeťatá dráhou příměstského vlaku TGM (Tunis – La Goulette – La Marsa). Když se koleje pokouším ve tmě vyfotit, přichází ke mně člověk a říká, že je policajt, ať mu ukážu, co jsem zrovna vyfotil. Když mu ukážu fotku, usměje se a vykřikne: „Welcome in Tunisia!“ Dole na nábřeží je úplná tma, vlny kdesi dole pod vysokou zdí naráží do útesů. Vracím se zpátky do CE.NA.F.F.E. a kolem půlnoci usínám před náročným dnem.

08.08.2008 pátek

Budíček je dneska naštěstí až v sedm, po něm snídaně v jídelně (bageta, máslo, džem, jogurt, džus). Během dopoledne se měl původně konat všeobecný test, ale protože se opozdilo jedno zavazadlo s otázkami, museli ho odložit až na večer. Místo toho v devět začínáme s multimediálním testem, který řešíme v jedné z učeben. Na obrazovku nám promítají různé fotky ze světa nebo tematické mapy a my si vybíráme odpovědi z možností. Test proběhl vcelku rychle a potom, co ho dokončila i druhá půlka, nám Zouhaier svojí ne zrovna dokonalou angličtinou ohlásil, že protože návštěva muzea Bardo, proslulého svými antickými mozaikami, je zakázaná, všichni se tam po obědě vydáme.

Během volného času se jdeme vykoupat do moře. Skalnaté pobřeží je jenom v jednom místě přerušené malým písčitým pláckem, vhodným ke vstupu do vody. Brzo se k nám přidává parta místních kluků, kteří tu skáčou salta z betonového panelu a ptají se, jak se kdo jmenuje (samozřejmě francouzsky) a předvádí jednoho kamaráda, který má kůži na ruce rozřezanou nožem. Ten potom vezme jednoho z hubených Japonců a hodí s ním několikrát o hladinu a promyje ho hlavou dolů. Ten se po probrání všemu jenom směje. Přišla se sem taky vykoupat jedna Tunisanka, skočila do vody celá oblečená, i se šátkem přes hlavu, za chvíli vylezla, nasedla do auta a odjela. Radši už odcházíme, abychom nezmeškali oběd.

Po obědě odjíždíme autobusy po hrázi přes jezero Tunis, které se zčásti vysouší pro novou zástavbu. Tunis má dneska podle některých odhadů asi dva miliony obyvatel, což je pětina populace celého Tuniska, a je velkoměstem se vším všudy, staví se tu hodně rychle. Na nábřeží jezera zbourali několik továren, aby zde mohlo vyrůst nové obchodní centrum, kolem přístavu povede nová dálniční přípojka s mostem přes část jezera. Na druhé straně centra zastavujeme před obrovskou budovou muzea Bardo. Okamžitě se na nás vrhá několik prodavačů se zaručeně pravými stříbrnými šperky, korálky nebo pohledy. Pořád ale ještě nemám místní dináry a žádná banka není v dosahu, takže když si chci koupit pár pohledů, musím si vyměnit peníze přímo u obchodníka. Místo oficiálního kurzu 1,8 dináru za euro tu nabízí jenom 1,5, ale po chvíli dohadování mi dávají 1,7 a spokojeně odcházejí. V bance se samozřejmě dají dolary vyměnit v adekvátním kurzu, ale na ulici přepočítávají jednoduše 1:1 (místo 1,2 dináru v bance), takže výhodnější je přece jenom euro.

Muzeum Bardo je nabité od přízemí až po půdu všemožnými pozůstatky po všech civilizacích na území Tuniska. Naleznete tu prehistorické a punské nálezy, antické památky (především mozaiky), ale taky ukázku arabské architektury. V přízemí jsou spousty soch, náhrobků a menších mozaik z doby římské nadvlády, stejně jako místnost s pravěkými vykopávkami. První patro je zčásti upravené v islámském stylu, se zdmi pokrytými dlaždicemi, ve větší části jsou umístěné mozaiky znázorňující všechny možné motivy, přičemž největší z nich měří 140 m ² a kvůli ní museli probourat strop, aby se do muzea vůbec vešla. Nachází se tu ale taky model řecké lodi, která plula někdy kolem roku 80 př.n.l. z Řecka do Říma, ale kdesi u Sicílie ji zastihla bouře a byla odehnána k tuniskému pobřeží, kde ztroskotala a leží tam dodnes. Pro ukázku její velikosti tu je vystavená její kotva, nějaké tři metry dlouhá.

Vracíme se zpátky do CE.NA.F.F.E. a po večeři nás čeká test, na který jakožto neanglicky mluvící máme tři a půl hodiny (ti, co mají angličtinu jako rodný jazyk, dostali o půl hodiny méně). Každému na stolku leží dva sešity, jeden s otázkami a druhý se zdroji (tabulky, mapky, informační články) a sedm papírů, každý na jeden oddíl odpovědí. Test má tedy sedm částí, z nichž každá se týká jednoho z témat, která jsou dost aktuální a ovlivňují celý svět, jako třeba globální turistika, olympiáda v Číně a klima, tání arktických ledovců nebo problematika neobnovitelných a alternativních zdrojů energie. Píšeme test ve stejné učebně jako dopoledne, ale tentokrát je pěkně vyhřátá a všichni se nad testy neuvěřitelně potí, navíc se tu vůbec nevětrá. Potom, co se jeden z účastníků zhroutil, začínají dozírající učitelé roznášet kelímky s vodou a postupně je dolévají. Končíme po jedenácté a unavení k smrti okamžitě usínáme.

09.08.2008 sobota

Místo předem ohlášeného odjezdu v šest hodin máme odjíždět už půl šesté a v pět být na snídani. Jelikož už ale známe místní odhad času, vstáváme v klidu v pět hodin a po sbalení věcí odcházíme dolů. Nic se ale moc nezpožďuje, a tak jsou všichni už před tři čtvrtě na šest v autobusech. Chvíli se ale nic neděje, až po chvíli se zjišťuje, že v žádném z autobusů nejsou Japonci, protože ještě spí. Rychle je jdou vzbudit a po naložení ve tři čtvrtě na sedm odjíždíme. Po hrázi zase přejíždíme jezero Tunis a po okraji opouštíme hlavní město. Obloha je pokrytá mráčky, což je tady v tuto dobu dost neobvyklé.

Projíždíme okolo kopců a uprostřed cesty přes poloostrov Bon zastavujeme na planině Grombelia. Dozvídáme se, že tu všude rostou hlavně olivy, víno a citrusy, přičemž původně zde byly pěstovány jenom olivy. Ročně zde spadne 400 – 500 mm srážek, což je na tuniské poměry docela dost (nejvyšší jsou na severovýchodě v pohoří Atlas, v místě zvaném Ain Dráhim, kde roční srážky dosahují 1500 mm). Tunisko se vyznačuje tím, že je tu v létě sucho a v zimě vlhko, což není ve světě moc obvyklé. Množství srážek neovlivňuje vzdálenost od moře, ale zeměpisná šířka. Čím se pohybujeme víc na jih, roční úhrn srážek se zmenšuje, i když jedeme pořád po pobřeží, proto je více jak polovina Tuniska společně s jihovýchodním pobřežím už pouští. Po rozdání přibližně stostránkových sešitů s informacemi o Tunisku, které si máme nastudovat, pokračujeme dál.

Další zastávka se koná na dálničním objezdu Sousse v oblasti zvané Sahel (sahel znamená arabsky pobřeží, takže má stejný název jako oblast jižně od Sahary, která ke svému jménu přišla jako pobřeží za mořem písku). Zdejší krajinu pokrývají polopouštní stepi, dnes využívané jako sady olivovníků. Zouhaier nám vypráví o pěstování oliv. K co největšímu zisku oliv se v tomto suchém podnebí, kde za rok spadne 300 – 400 mm srážek, musí stromy vysazovat přibližně 12 metrů od sebe. Aby se omezil výpar z kmene a ušetřila se další voda, pokrývá se kůra olivovníků hlínou. Další voda je získávána systémem Meskat–Mankaâ. Na kopci (meskat) nerostou žádné stromy a proto se zde spadlá voda odvádí dolů z kopce. Rychlejšímu a efektivnějšímu průtoku vzácné vody napomáhají hráze (tabia), svádějící vodu přímo ke stromům, které rostou v nejnižším místě (mankaâ). Země bývá navíc pokrývána kameny, aby se omezil výpar a voda byla uchována v půdě. Díky těmto technikám se tady můžou olivy sklízet jednou za dva roky. Jejich produkce se ještě zvyšuje zavlažováním, ale to je možné jenom na severu Tuniska, kde je dostatek vody v přehradách. Celkem v Tunisku roste přibližně 60 milionů olivovníků, každý z nich je při sklizni schopný vyprodukovat 50 – 100 kg oliv, z kterých se vyrobí 20 – 30 litrů oleje. Produkcí oliv se Tunisko řadí na třetí až čtvrté místo ve světě (za Španělskem, Itálií a někdy i Řeckem).

V půl jedenácté přijíždíme s dvouhodinovým zpožděním do El Jemu, známého svým římským amfiteátrem. Bývalo to třetí největší koloseum v celé Římské říši, postavené ve 3. stol. n.l. místním prokonzulem Gordianem, který se později prohlásil římským císařem a povstal proti Římské říši. Nakonec byl poražen a přímo v koloseu spáchal sebevraždu. Koloseum bylo během několika následujících povstání dost poničeno, ale i dneska se dá vyšplhat až k vrcholku stavby, odkud se naskýtá pohled na celé město, které bylo postaveno na místě starověkého Thysdru. Město bylo zázrakem starověkého světa, protože voda byla přiváděna akvaduktem z dalekých hor a kámen na stavbu kolosea byl dovážen z 30 kilometrů vzdálených lomů na pobřeží. Kapacita kolosea byla 30 tisíc diváků, což je dost zarážející v porovnání s počtem obyvatel města. Celá oblast sloužila Římu jako obilnice, protože v té době byla o poznání vlhčí, taky se tu ještě dalo narazit na lvy, gepardy i slony, kteří tvořily součást proslulé Hannibalovy armády při přechodu Alp. Posledním poměrně rozšířeným druhem zůstává divoké prase, které vzhledem k tomu, že muslimové mají zakázáno jíst vepřové, bývá oblíbeným cílem francouzských rekreačních lovců v lesích Atlasu. Ještě vzácnějším druhem je gazela, žijící v poušti na jihu.

K tomu, abychom se dostali ke vstupu do amfiteátru, musíme ho celý obejít a to naskýtá spoustu příležitostí pro obchodníky, aby obrali turisty neznalé arabských poměrů. U jednoho stánku s šátky prodavač vykřikuje a snaží se upoutat pozornost. Každému procházejícímu nasazuje na hlavu šátek, připevňuje ho provázkem za stálého volání „present, present“. Najednou chce po každém 15 dinárů (200,- Kč), přičemž ukazuje ceduli s cenou 35 dinárů (tu před chvílí nenápadně vyměnil za ceduli se značkou 0,5 dináru, která tam byla, aby všechny nalákala). Po chvíli váhání okamžitě slevuje na zlomek původní částky. Všichni nakupují v rozmezí 2 – 15 dinárů, výrobní cena nebude vyšší než jeden dinár, takže obchodníci si rozhodně přijdou na velké peníze. O kousek dál prodávají mince. Když se zeptám na kulatý plíšek zlaté barvy s vyraženou hlavou nějakého římského císaře, prodavač mě ujišťuje, že je zaručeně pravá z římské doby. Prý je stará přesně tisíc let, takže to za nákup určitě stojí. Když mu minci vracím, snaží se mě zaujmout cenou pouhých deset dinárů. Odmítám, ale stejně se nechávám nalákat na spoustu „výhodných“ nabídek, protože jsem ještě pevně rozhodnutý během cesty utratit oněch 135,- euro, které jsme dostali, takže se ani nesnažím moc smlouvat. V podstatě bez smlouvání nakupuju skleničku šafránu, plyšového velblouda vydávajícího zvuk modlitby při zmáčknutí na břicho a tři CD s arabskou populární hudbou, na kterých nechybí ani takoví velikáni arabské hudby jako Samira Said, Hichem Abass, Mustapha Kamel nebo Takfarinas, jeden z představitelů hudebního žánru rai, oblíbeného především v Alžírsku. Zato když jsem uviděl stojánek na tužky s motivy velbloudů, řekl jsem cenu, za kterou ho hodlám koupit, a už jsem odcházel, když obchodník s mojí nabídkou souhlasil.

Nasedáme do autobusu chvíli po jedenácté a čekáme na opožděné a ztracené. Odjíždíme jenom s půlhodinovým zpožděním a pokračujeme dál po placené dálnici na jih. Tuniský učitel, se kterým jsem se bavil už na zahájení, sedí náhodou vedle mě přes uličku, tak se vyptává, co jsem všechno koupil a kolik jsem platil. Většinu věcí mi pochvaluje, ale pak se diví, jak jsem za to mohl dát tolik a říká mi správnou cenu. Komunikaci ve francouzštině ale přece jenom ještě úplně neovládám, takže po několika větách Tunisana rozhovor končí, protože mu nerozumím.

Před zastávkou na oběd se ještě zastavujeme v malé rybářské vesnici El Maharas, která je dějištěm každoročního festivalu, jehož pozůstatkem jsem zajímavé sochy na nábřeží. Kvůli tomu, že je El Maharas rybářská vesnice, se všude line dost nepříjemný zápach a břeh je pokrytý vrstvou řas. Kousek za vesnicí máme další přestávku, kde se dozvídáme místní odlišnosti v pěstování oliv. Protože jsme o nějakých 200 kilometrů dál na jih, v oblasti nazývané „zázemí Sfaxu“, ročně tu spadne už jenom 200 – 300 mm srážek a jsme tedy na hranici pouště. Olivovníky, které tu mají úrodu jenom jednou za šest let, musí mezi sebou mít rozestupy 22 – 24 metrů, a protože jejich horizontální kořeny těsně pod povrchem půdy by si mohly konkurovat, můžou být vystřídány mandlovníky, které nejsou tak náročné a navíc plodí každé tři roky. Další konkurencí pro zemědělské plodiny je suchomilná tráva Cynodon dactylon („psí zuby“), a proto musí být kosena a zároveň se půda oře, ale nesmí se to přehánět, protože by se pak zase odpařila drahocenná půdní voda. K zabezpečení dostatku vody se chystá obrovský projekt dodávky vody do oblasti Sahelu u Sousse i ke Sfaxu z přehrady Sidi Saad na severu.

Nasedáme a po chvíli jízdy přichází náhlá změna krajiny. Dosud nekonečné sady olivovníků najednou končí a začíná pustina, pokrytá nízkými křovisky a řídkou travou, sem tam jsou vidět skupinky palem. Přejíždíme dlouhý most nad sotva znatelným údolíčkem – vádí. Těžko si lze představit, jak by se celé koryto mohlo naplnit, když tady opravdu moc neprší a široko daleko není žádná povrchová voda. Projíždíme vesničkou a po straně silnice visí mrtvé kozy a ovce, někde vyvrhnuté, jinde i stáhnuté z kůže. Prý je to zdejší centrum řeznictví. Po cestě taky míjíme dlouhé kamiony s nákladem zabaleným do plachty, které míří do Libye bohaté na ropu, ale chudé na výrobu. Libyjští šejkové si nechávají dovážet zboží z Tuniska, zároveň sem taky vyváží benzín, který se prodává v kanystrech vystavených u silnice. Prodavači na tom neuvěřitelně vydělávají, protože cena benzínu je v Tunisku šestkrát vyšší než v Libyi, což je zvláštní i kvůli tomu, že těžba ropy má největší podíl na tuniské ekonomice, ale i tak Tunisko musí ropu dovážet.

Ještě před obědem stíháme navštívit přímořskou oázu na sever od Gábesu, největší v Tunisku. Palmeraia má tři patra – nejvyšší, tvořené datlovými palmami, střední s fíkovníky, granátovými jablky, mandlovníky a zřídka i olivovníky a spodní, kde roste především tráva a henna, která se používá k výrobě stejnojmenného barviva. Datle tu ale nejsou tak kvalitní, protože vlhkost přicházející od moře snižuje jejich kvalitu, a proto se používají jenom jako krmivo pro dobytek.

Ve tři hodiny zajíždíme do centra města k hotelu a konečně se můžeme pořádně naobědvat. Čtyřhvězdičkový hotel nabízí několik stolů plných jídla, akorát pití si musíme koupit. Tři talíře plné jídla zahání žízeň jenom na chvíli, takže si musíme dojít koupit vodu do města, zatímco ti méně šťastní čekají v extra dlouhé frontě. V největším vedru hledáme otevřený obchod, celé město vypadá jak po vymření. Nacházíme ho a snažíme se s prodavačem vyměnit peníze. Po pětiminutovém dohadování se daří kurz usmlouvat na 1,6 dináru za euro. Kupujeme vodu a vracíme se do hotelu. Tam je ale skrytá směnárna, kde mění v oficiálním kurzu 1,8027/euro. Hned měním balík peněz, i když mi ještě zbývá asi 40 euro z kapesného, které jsme dostali od ministerstva na cestu (oficiální název zní příspěvek na občerstvení). Obnos činí 135,- € na necelých šest dní. Ani si nedokážu představit, jak bych se musel občerstvovat, abych všechno utratil. Jak řekli naši vedoucí na konci: „Tak na tu vodu to tak akorát stačilo…“

Opouštíme Gábes a míříme do hor na jihu. Po chvíli průjezdu naprosto vyprahlou krajinou zastavujeme u dvojice domků a polorozbořeného akvaduktu. Tady začíná naše první terénní práce. Naším úkolem je zmapovat území o velikosti přibližně 500 x 500 metrů během jedné hodiny, přičemž máme do mapky s obrysy vádí, silnice a farmy zakreslit využití půdy a povrchové útvary. Začínám na políčku u farmy, kde na ploše 50 x 50 metrů trávím skoro půl hodiny. Do mapy kreslím všechny možné kombinace zemědělských plodin, které tu rostou – palmy, fíkovníky, granátovníky, melouny, hennu. Pak přecházím do druhé části za náspem, kde už rostou jenom olivovníky a potom dole ve wádí už nerostou ani ty. Ve vádí jsou zase důležitější útvary, jako třeba hřebeny, útesy, velké kameny, terasy, koryta,… Akorát netuším, jak se řekne převis anglicky a nemůžu se podívat do slovníku, který jsem si před odjezdem v Kartágu připravil do batohu. Tenhle batoh jsem tam ale nechal s dalšími nepotřebnými věcmi. Takže do legendy píšu ke značce převisu „část půdy, která je nad vzduchem“. Časový limit se chýlí ke konci a je třeba odevzdat práci Joopovi na farmě. Po průchodu políčkem si ještě půjčuju pastelku, protože ty taky zůstaly v Kartágu, a barevně doplňuju „highly fertilized area“. Mapu odevzdávám sice asi pět minut po původním limitu, ale někdo ještě chodí po okolních kopcích, jeden dokonce běhá po druhé straně vádí, které se zdá aspoň půl kilometru široké (i když nakonec z fotek zjistím, že vádí není širší než 100 metrů). I přes přísný zákaz a občasné kontroly vedoucích to některé týmy, jako třeba Rumunsko, pojaly vyloženě jako týmovou práci. Odměnu po těžké práci ve vedru pouště dostáváme v podobě melounu, kdyby měl náhodou někdo pochybnosti o jeho čistotě, může si ho opláchnout pod hadicí vedoucí z čerpadla.

S majiteli farmy se loučíme potleskem a opouštíme místo bitvy. Hned po pár minutách zase stojíme u typického berberského obydlí, vystavěného v zemi. Podzemní stavba zaručuje chlad v létě a teplo v zimě. Možná se oteplení v zimě na Sahaře zdá jako zbytečnost, ale průměrná lednová teplota tu dosahuje jenom asi 8°C. Otvorem v pískovci se vstoupí do centrálního kruhového dvora pod širým nebem. Z něho vedou dveře do jednotlivých místností. Sice mají místo postelí jenom nějaké hadry nebo přinejlepším matraci, ale v „obýváku“ je schovaná televize, v kuchyni zase lednička a venku v křoví satelit. Takže se asi nebudou mít až tak špatně, jak to na první pohled vypadá. Prý vůbec nemají zájem na stěhování do normálního domu. Tvrdí, že si chtějí zachovat svojí kulturu, ale berbersky už vůbec nemluví a uchýlili se k obvyklé arabštině. Proč by se taky chtěli stěhovat jinam, když tady dostanou tolik peněz a můžou si v podstatě bezstarostně žít? Už musíme rychle odjíždět, abychom se vůbec dostali do našeho dnešního cíle, Douzu, města na kraji pouště, kde jsme měli být už ve čtyři odpoledne.

Projíždíme serpentinami hornatou krajinou plnou hliněných domků a samostatných palem. Náš průvodce se jenom rozplývá nad nádherou okolní krajiny a stále opakuje, že jsme v ráji zvaném Matmata, jediném na světě. Z vrcholu je dokonce vidět zpátky ke 40 kilometrů vzdálenému moři a v tuto chvíli se přehoupáváme na druhou stranu. Údolíčka, která přejíždíme, jsou občas přehrazená hrázemi zvanými žesúr (jessour), jejichž účel je nahromadit sedimenty, které jsou odplavovány dolů při deštích, aby se v tomto místě mohla uchytit nějaká vegetace. Nejčastěji nad jednou přehradou vyroste jeden olivovník, který je navíc černý jako uhel, protože je léto, a tím pádem málo srážek, a ještě k tomu je několik posledních let neobvykle suchých. Krajina se dost srovnala a teď si to uháníme po rovině, občas míjíme značky „pozor, velbloud“, což se za chvíli potvrzuje, když musíme zastavit kvůli přecházejícímu stádu pravděpodobně divokých velbloudů. Slunce se už kloní k západu, když doleva do pouště odbočuje prašná cesta. Kam až může vést? I když se to vůbec nezdá, právě teď jsme v geografickém středu Tuniska a k severnímu pobřeží to máme stejně daleko jako do nejjižnějšího cípu daleko v poušti. Stejně ale tahle vzdálenost neznamená vůbec nic v poměru k neuvěřitelné dálce na druhý konec Sahary kamsi přes Alžírsko až do Nigeru.

Už za tmy dorážíme do Douzu. Po průjezdu „historickou“ částí města vjíždíme do té turistické, kterou tvoří převážně hotely. Ve chvíli, kdy je po naší levé straně čtyřhvězdičkový hotel, průvodce oznamuje: „Tak tenhle je náš.“ Samozřejmě zahýbáme doprava. Tam nás ale překvapuje regulérní pevnost, uvnitř které jsou ukryté dva bazény, jeden termální s vodou přímo z vrtu. Douz je největší vnitrozemskou oázou Tuniska s půl milionem palem a voda se získává jenom z podzemních vrtů, které jsou artézskými nebo subartézskými studněmi (v závislosti na tom, jestli voda tryská samovolně na povrch, nebo musí být čerpána). Jídelna je taky o něco lepší než při obědě. Samozřejmě si můžeme vybrat z několika druhů masa a deseti druhů zákusků i zmrzliny, ale navíc tu ve stanu stařena peče obilné placky.

Dnešní večer mají vyplnit odkládané kulturní prezentace zúčastněných zemí, včetně nás. Naprostá improvizace a dobrá paměť Petra a Michala, kteří byli na minulé olympiádě, nás zachraňuje před neúspěchem. Naše prezentace se skládá ze dvou částí. V první pouštíme prezentaci České republiky od našich vedoucích, kde všem zrychleně ukazujeme typické české pokrmy i všechny památky UNESCO a pokračujeme k druhé části. Protože jsme dostali od sponzorů (jako třeba CzechTourism) různé reklamní předměty, mezi nimiž se objevilo i šest balení lázeňských oplatků, pořádáme soutěž o to, kdo uhádne znázorňovaného sportovce. Petr Čech je evidentní, když před sebe vyráží list papíru s nápisem „ball“ a pohotový Turek doráží za jeho záda. Někdo si ale myslí, že do brány střílel Milan Baroš a dal si vlastní gól. Druhý známý sportovec taky není moc složitý, protože se už od začátku rozbíhá jako při hodu oštěpem. Po udiveném pohledu ostatních se v zadních řadách objevuje značka „WR – 98.68“. Sice není Jan Železný moc známý, ale i tak ho někdo uhádne. Poslední střílí Jaromír Jágr.

Představují se i další země. Čína – Peking (ČLR) má dokonale nacvičenou hru na svoje typické nástroje – dvoustrunný nástroj, flétnu a ještě jinak upravenou flétnu – které dohromady vytvářejí zajímavý zvuk. Zato Čína – Taipei (Taiwan) předvádí triky s diabolem, akorát jim pořád padá z provázku, ale i tak jsou některé triky dost dobré. Nový Zéland vysvětluje určité maorské pojmy a pak zpívá maorskou písničku. Finsko promítá fotky ze své země a vypráví o přednostech své země, jako třeba: „…a přivezou vám tam kufry z letiště, když se ztratí během letu!“ Estonsko bylo možná ještě horší než my. Při zobrazení spáry ve zdi vypráví asi pět minut takovou hlasitostí, že musí i ti v první řadě použít naslouchátko, a v půlce jejich vystoupení se ozývá hlasitý potlesk. Německo předvádí svoje bavoráky a mercedesy a pak zpívá hymnu mistrovství světa ve fotbale 2006 se změněným textem na rok 2010 (přece jenom to nevyhráli). Saúdská Arábie předvádí svoje šejkovské oblečení a potom rozdává speciální dřevěné tyčinky, které se používají jako zubní kartáčky. Belgie zpívá písničku. Maďaři tančí čardáš v krojích s vázou na hlavě. Bělorusové bez ní. Vrcholem ultra nudného večera jsou Japonci v županech, kteří se napřed omlouvají za ranní zdržení a potom jeden ze čtyř prohlašuje, že jenom jeho oblečení je normální a že ostatní jsou divní.

Končíme kolem půlnoci a jdeme využít možnost hotelového bazénu. Tam se od jednoho z Tunisanů dozvídáme spoustu zajímavostí. Bez váhání tvrdí, že 90% tuniských domácností má televizi, 25% počítač, 80% Tunisanů nemá rádo Američany, 40% je pod hranicí chudoby, 104% volí prezidenta-diktátora Ben Alího, podle jehož statistik je pod hranicí chudoby 15%, a přitom 99,9% ho nemá rádo a chtělo by změnu. Sám Ahmed, jak se vítěz tuniské zeměpisné olympiády jmenuje, má velice rozsáhlou rodinu, jenom z matčiny strany počítá 10 blízkých příbuzných, z nichž jsou dva ve Francii, jeden ve Švédsku a dva Kanadě, kam sám příští rok odjíždí studovat. V Douzu už je poněkolikáté, často sem během ramadánu přijíždí navštívit vzdálenější příbuzné, jak velí tradice. Podle něj máme ohromné štěstí na počasí, protože tu je docela zima (dneska 40°C). Ale samozřejmě tu je v zimě i chladno, jednou tu prý dokonce i sněžilo, ale Ahmed si to už nepamatuje, protože byl ještě malý. Na sníh se byl podívat ve Švédsku, kde lyžoval, ale moc ho to nebavilo.

Otázka prezidenta Ben Alího je dost zajímavá. V roce 1987 se dostal k moci, když nenásilně sesadil prvního tuniského prezidenta Habíba Burgíbu, který se významně zasadil o osamostatnění se tohoto státu od francouzské nadvlády v roce 1956 a následně se jmenoval prezidentem. Ben Alí, tehdejší premiér, vyhnal Burgíbu z jeho pozice a oficiálně prohlásil, že není již schopný vykonávat svou práci a musí odejít do důchodu. Habíb Burgíba zemřel v roce 2000 v 96 letech. Byl dost oblíbený, i když vládl autoritativním režimem. Zreformoval ústavu, která teď už tolik nezávisí na islámském náboženství. Dnešní hlava státu Ben Alí se pokusil jít v jeho stopách, také udělal hodně reforem, za jeho vlády došlo k ohromnému rozvoji země, přičemž se pokouší aplikovat ne moc radikální muslimské názory a přijímá podporu ze Západu. Zároveň se ale snaží upevnit co nejvíc svoji moc za použití všech možných prostředků. Internet, televize i noviny jsou cenzurované, volby zmanipulované, statistiky upravované a každý si musí dávat pozor na to, co prohlašuje. Přes všechny politické represe a ovlivňování médií se Tunisko v očích Evropy pomalu stává moderní zemí a turistickým rájem zároveň, rozhodně je klidnější než sousední země, Alžírsko na západě, kde se už několik let bojuje, a Libye na východě, dlouhá léta pod nadvládou Muammara Kadáfího praktikujícího radikální islám.

10.08.2008 neděle

Budíček si dáváme na sedmou (v autobuse máme být v půl osmé) a jdeme poklidně na snídani. V půl osmé se vracíme na pokoj, abychom si sbalili věci a naložili je. Naprosto přesné načasování, hned jak nasedáme, autobus odjíždí. Popojíždíme jeden nebo dva kilometry na kraj oázy k domku, před kterým stojí několik skupin velbloudů. Všichni, kdo si objednali jízdu na velbloudu se musí převléct do galábíje, aby vypadali jako opravdoví pouštní jezdci, a můžou nasednout na velbloudy. Karavana se pomalu dává do pohybu a vzdaluje se od silnice. Jakožto chodec nabízím všem služby fotografa. Po chvíli chůze se dostáváme k dunám, které sice nejsou moc vysoké (maximálně dva metry), ale to tu aspoň vypadá jako ve správné písečné poušti. Za půl hodiny zastavujeme zdánlivě uprostřed pouště, ale když se pořádně rozhlédneme, zjistíme, že se kolem nás pohybují další dvě nebo tři srovnatelné karavany. Prostě turismus. Aby toho nebylo málo, obchází kolem chlápek s chlazenými Coca Colami a strká je každému do ruky, pak od nich chce nehorázné peníze.

Strkám prázdnou láhev do kapsy, a když po mě požaduje zaplatit, nic mu pro jistotu nedám a jdu se podívat dál do pouště. Ale hned po pár metrech už na mě volají a pískají vedoucí, ať se vrátím. Mezitím se Petrův velbloud rozbil, takže musí jít pěšky zpátky (peníze mu samozřejmě vrátí). V půlce cesty zpátky se ale jeden ze saúdských Arabů rozmyslí, že radši povede velblouda a uvolní místo Petrovi (peníze mu samozřejmě nevrátí). Kolem nás se prohání motorka i černý jezdec, který nabízí svezení, ale naši vedoucí nám tvrdí, že je to bandita, protože by nás odvezl do pouště, tam okradl a možná i zabil. Zpátky v domku jsou vystavené fotky všech jezdců s jejich velbloudy. Cena je závratná, akorát asi nepočítali se mnou. Aby nebrečeli, tak si venku kupuju devět malých pouštních růží (vznikají úderem blesku do písku) za jeden dinár. Prodávají tu velké a různobarevné o průměru zhruba půl metru za tři dináry, což v porovnání s fotkami není až zas tak drahé, ale kdo by se s tím tahal (pár se jich našlo). Zouhaier rozdává každému láhev s vodou za vysoce náročný výkon v dopoledním slunci a můžeme pokračovat.

Další „scientifical stop“, jak nazývá průvodce naše časté zastávky s odborným výkladem, se koná u podivně vypadající betonové stavby, z které se kouří. Zouhaier se statečně pokouší vyprávět anglicky, ale po jedné lámané větě to vždycky vzdá a musí ho někdo překládat. Kdo umí francouzsky, je ve značné výhodě, všechno si poslechne dvakrát. Právě v tomhle místě se nachází vrt hluboký asi jeden kilometr a čerpající fosilní vodu o teplotě 70°C. Tak teplá voda se ale nedá k ničemu použít, a proto je čerpána až na vrchol budovy, kde vytéká z potrubí. Část vody se hned odpaří a zvyšuje tak vlhkost vzduchu v okolí a zbytek padá dolů, kde se voda důmyslným systémem palmových prken rozstřikuje a ochlazuje až na cílovou teplotu 46°C a odvádí se kanálem pryč do údolí.

Při cestě míjíme vesnici plnou lidí, těžce naložených motorek a stánků se vším možným od barevných látek přes plastové židle až po živé ovce. Právě dneska se tady koná trh. Každý den v týdnu se totiž koná trh v různých místech a ty se opakují jednou za týden. Projíždíme správním centrem oblasti Kebili a průvodce nás upozorňuje na zdejší symbol, betonovou datlovou palmu uprostřed kruháče. Každé město má svoji sochu charakterizující danou oblast, snad vždycky u centrálního kruháče, kterých tu jinak moc není. Za Kebili se krajina dost rovná, až vjíždíme do naprosté placky, největšího tuniského solného jezera, šotu el-Jerid. Zhruba padesát kilometrů pojedeme po hrázi přes toto po většinu času vyschlé jezero, které bývalo kdysi zálivem moře. Na další zastávce přímo uprostřed šedé plochy se dozvídáme, že na rozdíl od šotu el-Gharsa je nad hladinou moře a obsah soli zde není tak vysoký, aby se dala používat jako potravina.

Pokračujeme dál po hrázi, kterou ještě nemohli používat Kara ben Nemsí v románu Karla Maye ani Pouštní liška Rommel při největší africké bitvě druhé světové války (která bývá někdy svým významem upřednostňována před bitvou o Stalingrad).

Průvodce nás zkouší:
„Vidíte vlevo ten vlak? Je to vlak nebo fata morgána? Fata morgána!“
„A vidíte to jezero před tou oázou? Je to jezero? Ne, to je fata morgána!“
„A vidíte ty hory na obzoru? Tak to jsou hory…“

Tozeur je další významnou oázou a my se můžeme osvěžit v našem novém hotelu, který by si určitě zasloužil víc než čtyři hvězdičky. Jenom při hledání našeho pokoje ve spleti chodníků mezi jednotlivými budovami se řádně zapotíme a třikrát projdeme kolem bazénu. Při obědě si beru ode všeho jeden malý kousek a všichni se diví, jak toho můžu tolik sníst. Ale já to nesním, protože kuskus s jakýmsi smradlavým kořením se fakt spořádat nedá, tak si místo toho přidávám pár vybraných zákusků. Hned po obědě máme odjíždět na další terénní práci, ale tři minuty před odjezdem k nám přiběhnou vedoucí s papírem pojmů, které nám měli přeložit. Půlku z nich nikdo netuší a druhou si společně s pomocí geografického slovníku nějak logicky vysvětlujeme.

Odjíždíme zase autobusy, tentokrát ale jenom do centra, kde přesedáme na koňské povozy, které měly být podle našeho průvodce v ceně výletu velbloudů. Očividně to ale s velbloudy vůbec nesouvisí a povozem má jet každý. Hned po nasednutí se rozjíždíme po prašné cestě a za koni se zvedají oblaka, která hodně znepříjemňují dýchání. Jezdci se chtějí předvést, navzájem se na úzké cestě předjíždějí. Po nějakých pěti stech metrech se vozy řadí za sebe a zastavují. Musíme vysednout a dojít do cíle po svých.

Dnešní terénní práce bude skupinová a odehraje se přímo v oáze připomínající prádelnu. Každý tým dostává přidělený úsek farmy o rozloze 50x50 metrů, který má zmapovat. Začínáme zvolna, ale jistě. Zakreslujeme cesty, zavlažovací strouhy, studny, hromady dřeva a zároveň i rozložení zemědělských plodin. V polovině času máme zmapovanou zhruba třetinu oblasti. Rozdělujeme se a mapujeme každý jednu část. Ve chvíli, kdy začínáme dávat dohromady získané informace na hromadě palmového dřeva, nám byl zbývající čas prodloužen zhruba sedmkrát. Během poslední čtvrt hodiny tak dokreslujeme i měřítko, směrovou růžici a pěkně vypadající legendu. Každá z plodin je znázorněná tečkami jiné barvy. Přece jenom nemáme až zase tolik času, takže přichází na řadu i fantazie místo počátečního přesného určování rozložení třeba granátovníků v oblastech 2x3 metry. Z místa sběru map už všechny svolávají, tak tam rychle běžíme a odevzdáváme mapu. Nejsme zdaleka poslední a můžeme se ještě vrátit pro věci, které jsme utrousili při úprku. Ještě si fotím místo dalšího boje, který stál spoustu potu, a odcházíme zpátky k autobusům a odjíždíme na hotel.

Původně jsme se měli teď podívat do místního muzea Dar Chraet, ale kvůli nedostatku času dostáváme hodinu a půl volno. Protože mi došla voda ještě než jsme začínali práci na farmě, jdu si ji koupit do města. U hotelové brány mi přesně ukazují, kde ji mají, a tak jdu najisto. Během čtvrthodinové chůze na přímém slunci se pořádně potím (to už jsem ale ostatně byl při práci). V obchodě kupuju rovnou čtyři ledově vychlazené láhve. Ale žízeň asi nemám až zas tak velkou, párkrát si loknu a už mi to stačí. Vracím se do hotelu a v posledních chvílích volného času se jdu vykoupat, zatímco asi deset lidí odchází přibližně dvacet minut před plánovaným odjezdem taky pro vodu.

Po šesté k hotelu přijíždí 25 terénních vozů a nasedáme do nich podle týmů i s našimi vedoucími. Vybíráme si hned ten druhý. Řada aut se rozjíždí a opouští město po dost kvalitní asfaltce rychlostí asi 120 km/h. Kousek za Neftou, což je poslední město před hranicí s Alžírskem, sjíždíme ze silnice na „roletu“, rovnou prašnou cestu v písku. Tam už zpomalujeme na nějakých osmdesát, ale už to začíná pěkně házet. Po několika minutách opouštíme i tuhle cestu a zajíždíme přímo do dun po vyjetých kolejích. Řidič se nám chce pořádně předvést, a tak dělá v písku ještě pořádné smyky, až to s námi hází ze strany na stranu. Sjíždíme na solnou pláň a zastavujeme. Z auta před námi vystupuje rozzlobený vedoucí Arab a začíná se hádat s naším řidičem. Jel totiž tak rychle, že ztratil auta za sebou. Arab volá mobilem (jak tady uprostřed pouště může být signál?) a za pár minut se na obzoru objevuje stoupající prach. Dojíždí nás všechny teréňáky a můžeme jet dál.

---

---

Dostáváme se přes hřeben a otvírá se nám výhled na rozlehlé údolí. Na jedné straně je nějaká skalní formace a přímo pod ní skupinka dalších aut. Zastavujeme na úpatí kopce a šplháme vzhůru ke skále připomínající hlavu velblouda. Sbíhám dolů a vylézám na okraj údolí, odkud je zase parádní výhled na skálu i do dálky. Přijíždí další skupina terénních aut a víří písek na obzoru. Musíme už odjíždět, čas nás dost tlačí. Teď projíždíme údolíčkem ve tvaru U-rampy a řidič nám předvádí, co jeho auto dokáže. Přejíždí z jednoho svahu na druhý, za chvíli najíždí jinam jako na klopenou dráhu a z vrcholku prudce sjíždí dolů. Tentokrát si mlátíme hlavy do stropu pořádně a občas lituju, že jsem se tak nacpal při obědě. Překonáváme několik dun. Sjíždíme ale zase zpátky do roviny a dostáváme pět minut na prohlédnutí kulis vesmírné vesnice, která byla natáčena ve Hvězdných válkách. Zajímavě vypadající domky jsou ale z druhé strany jenom prkna stmelená hlínou. Už ale zase chvátáme. V prachu clonícím zapadající slunce opouštíme tuhle příhraniční oblast a vracíme se asfaltkou do hotelu na večeři.

---

---

V deset hodin začíná druhé kolo kulturních prezentací v konferenčním sálu, který v hotelu takovéhle velikosti samozřejmě nesmí chybět. Kvalita představení se dá tušit už od začátku z vhodnějšího prostředí. Vysokou laťku nasazuje představení Mexičanů, kteří celou cestu táhnou dvě obrovské krabice. Začínají s představením typické mexické slavnosti. Dělí se na dvě skupinky – jedna představuje příchozí do domu a druhá domácí, všichni drží svíčky a vedou spolu zpívaný rozhovor. Potom vytahují barevnou polystyrenovou hvězdu, kterou drží mezi sebou na provaze. Vybírají dobrovolníka, zavazují mu oči a dostává dřevěnou hůl. Tou se má trefovat do hvězdy, kterou samozřejmě kývají ze strany na stranu za neustálého zpěvu. Po několika vystřídání dobrovolníků je hvězda rozpárána a vypadává z ní kopice různých mexických bonbonů a sladkostí. Vybírám si Pulparindo – solenou, vysoce pálivou tyčinku z tamarindové kůry, která jde sníst dost těžce. Slovensko představuje nějaký tanec se slovenskou a čínskou verzí písničky To ta Heľpa. Litva, Lotyšsko i Polsko mají různé vědomostní kvízy o ceny, potom Litevci dávájí k dispozici těstovou věž politou čokoládou. Slovinci předvádí obrázky ze své země, které prý už ukazovali na minulé olympiádě, a pak tančí polku. Rusko pořádá soutěž o to, kdo dá víc nožiček s fotbalovým míčem. První místo dostává šálu Zenit Petrohrad za 21 nožiček, druhé za 19 a za třetí místo jsem vyhrál krabici plnou ruských perníků s různými druhy náplní za 6 nožiček a odkop míče do publika. Míč darují Joopovi se slovy, že mají nejlepší fotbalový tým. Joop to potvrzuje a dodává, že to je díky jejich holandskému trenérovi. Austrálie představuje svoje národní oblečení a zase se soutěží o plyšáky-cookaboory, vydávající svůj chechot. Rumuni pouští video o Rumunsku a potom něco tancují v národních krojích. Spojené království představuje literaturu a umění svojí země a britskou královnu. Nizozemsko ukazuje obrázky z fotbalu, větrných mlýnů a vodních kanálů. Pak posílá typické holandské sušenky posypané barevnými křupkami. Na závěr se předvádí domácí Tunisané, hrají na buben, zpívají arabské písničky a rozdávají makroud. Na úplný konec vyndává Henk kytaru a zpívá nějakou písničku o celosvětovém přátelství a míru a Zouhaier pak vymýšlí další písničku o tom, jak jsou všichni šťastní. Zpocení z konferenčního sálu se musíme ještě chvíli svlažit v bazénu a kolem druhé hodiny ranní konečně zaleháváme.

11.08.2008 pondělí

Po budíčku ve čtvrt na osm chvátáme na snídani a v osm už musíme být zase v konferenčním sálu, kde píšeme test týkající se převážně znalostí získaných během exkurze a taky termínů z papíru. Naštěstí stačí zaškrtávat A, B, C, D, ale i tak se občas vyskytnou nějaké zapeklité otázky. Například na papíru s termíny nám naši učitelé vysvětlili aquifer jako nepropustnou vrstvu, tedy horninu neobsahující žádnou vodu, ale ve skutečnosti se jedná o vrstvu vodonosnou, tedy s množstvím vody. V testu se toho pak týkají dvě otázky, takže mám hned o dva body míň. Nějaké otázky jsou ale zase úplně evidentní a na nich snad nikdo nemůže zachybovat. Po hodině testu se vracíme sbalit si věci a naposledy si zaplavat.

Přejíždíme zase autobusy do města k muzeu Dar Chraet. To je vystavěné ve stylu obvyklého arabského domu, což znamená, že z centrálního dvora vedou dveře do jednotlivých místností. V nich se nacházejí figury konající různé činnosti. Jedna místnost je kuchyně, další ložnice, lázně, nebo třeba škola. Jsou tu i ukázky arabského oblečení, šperků a koberců. V jedenáct opouštíme Tozeur naposled a už míříme na sever. Kousek za městem, uprostřed planiny, najednou projíždíme obrovský kruháč do čtyř směrů, z nichž dva tvoří naše silnice a zbylé dva končí po pár metrech. Další kuriozita se nám objevuje o pár kilometrů dál, když po mostě přejíždíme jezírko zarostlé trávou.

V obchůdku před muzeem v Tozeuru jsem nakoupil ještě jedno CD s výběrem arabské hudby roku 2009 a sametovou krabičku se zarámovaným obrázkem. Tuniský učitel se zase vyptává, co jsem koupil a konečně mi dochází, co se mi pokoušel celou dobu říct. Už po několikáté mi opakuje, že až budu chtít něco chtít, ať mu řeknu, a on prý dohodne správnou cenu. Pak mi vysvětluje, že na obrázku je výňatek z koránu, pravděpodobně právě jedna súra. Potom se mě ptá, jestli jsem křesťan, a když mu odpovídám, že ne, spouští dlouhý monolog, samozřejmě francouzsky, ze kterého rozumím jenom zlomky. Vypráví o podstatě islámu, proč je nejlepší ze všech náboženství a že vůbec nemá zájem na tom, aby spolu lidi bojovali. Pak pokračuje s vysvětlováním toho, co je pro muslima nejlepší, aby se pak dostal do ráje. Jestli jsem mu dobře rozuměl a pochopil, tak je podle něho důležité, aby muslim zapomenul na svou minulost, soustředil se jenom na přítomnost a to, co udělá v budoucnosti, aby si tak zajistil věčný pobyt v ráji (či co to říkal). Pak mi napsal e-mailovou adresu a několikrát zopakoval, abych na internetu hledal něco o Alláhovi a napsal mu svůj názor. Když jsem se ho zeptal, co znamená slovo hledat, asi zapochyboval, jestli jsem mu vůbec něco rozuměl a pro jistotu se ještě několikrát zeptal, jestli chápu, co mi vyprávěl.

V oblasti, kde pomalu končí poušť a začínají růst olivovníky, se nachází město Gafsa. Tady zastavujeme na oběd v pětihvězdičkovém hotelu, který se vyznačuje tím, že k obědu nejsou na výběr žádné zákusky a voda je dražší. Pokračujeme krajinou olivovníků a opunciových plotů, které se táhnou dlouhé kilometry podél silnice a rozdělují jednotlivé háje. Kolem silnice taky rostou eukalypty, dovezené sem z Austrálie. Daří se jim tu i v sušších oblastech, kde jinak roste jenom tráva. Průvodce nás upozorňuje na horu, na jejímž vrcholu bydlí ve svých domech Berbeři, i na souběžné koleje. Po nich se dováží vytěžené fosfáty z hor západně od Gafsy na pobřeží. Těžba fosfátů je společně s ropou, turistikou a pěstováním ovoce nejvýznamnějším odvětvím ekonomiky.

Po páté hodině přijíždíme do Kajruvánu, který byl v roce 670 založen Araby na místě zázračného pramenu a stal se centrem dalších výbojů na západ, dnes se jedná o čtvrté nejposvátnější islámské město (po Mecce, Medině a Jeruzalému). Ve chvíli, kdy sem Arabové přišli, vládli na území Tuniska Vandalové. Arabové tu potom zůstali až do dnešní doby, i když se o vládu nad územím střídala Osmanská říše i Francie, navíc před nadvládou Turků sloužil Tunis jako sídlo pirátů vedených legendárním Barbarossou, kteří bojovali se Španělskem o moc v severní Africe.

Centrem Kajruvánu je Velká mešita, postavená právě nad oním pramenem. Náš průvodce nám dává tip na dobrý výhled. Vcházíme do obchodu a po úzkém schodišti stoupáme na střechu přímo nad mešitou, odkud se parádně nahlíží přímo do nádvoří mešity. Zrovna, když jsme vylezli nahoru, začíná muezzin svolávat muslimy na modlitbu megafony umístěnými v minaretu. Asi se tu točí jedna výprava za druhou, protože se na střechu mačkají další a další lidi. V obchodě mají navíc totálně narváno, protože ceny jsou zázračně nízké (kupuju si keramický buben za tři dináry – 40,- Kč). Prodávají tu taky spousty koberců, kterými je Kajruván vyhlášený. Za obchodem v uličce prodavači různých výrobků pokřikují na turisty i kolemjdoucí. K nákupu přidávám ještě tři malé plechovky harissy, což je parádní extrémně pálivá směs především z čili papriček, kterou tu přidávají skoro do všech jídel (několikanásobně ředěnou). Jedna konzerva vystačí na ochucení každého jídla nejmíň na rok. Odjíždíme a musíme ještě počkat na jednoho Lotyše, který se někde zapomněl, protože asi nepočítal s tím, že budeme odjíždět už deset minut po původně stanoveném čase. Dohromady jsme v Kajruvánu měli asi čtyřicet minut, což svědčí o nabitosti našeho programu, jinak bychom neměli šanci projet víc jak půlku Tuniska během tří dnů.

Z Kajruvánu míříme k pobřeží do Hammammetu, jednoho z největších tuniských letovisek. Ještě před ním zastavujeme u dálnice u benzínky Shell, protože v Hammammetu musíme být přesně. Shell se tu skutečně vytáhl – z druhé strany benzínky je modlitebna i místnost pro rituální omytí. Přesnost se nakonec vymkla kontrole, když jsme místo brzkého příjezdu zpoždění. Přichystali nám tu ale překvapení – před vstupní bránu do mediny (starého města) vybíhá snad sto dětí v uniformách a šátcích a mává nám. Vysedáme a začíná koncert na uvítanou. Arab tančí se čtyřmi vázami na hlavě, ostatní hrají na všelijaké hudební nástroje. Po přivítání vstupujeme do mediny, která je tu pojatá dost turisticky – už nad branou viselo logo „medina" a ulice vedoucí do nitra je naprosto našlapaná lidmi, jak turisty, tak místními, podél ní je souvislý pás stánků s blikajícími a barevnými nápisy nad jejich dveřmi, případně někde i s nápisy „fixed prices“, což je na arabskou zemi dost neobvyklé. Během průchodu na hlavní náměstí stíhám rychle (a tudíž nevýhodně) nakoupit dres tuniského reprezentanta Mohameda Amine Chermitiho.

Uprostřed náměstí všechny ostatní budovy převyšuje jasně modrá věž s branou nejmíň pět metrů vysokou. To je restaurace Šeherezet, do které máme jít na večeři. Uvnitř je několik kulatých stolů a obrovské jeviště se schody. Dostáváme bohatou večeři, při které se odehrává představení s králem, tanečníky a tanečnicemi, uvedené bubeníky. Po něm následuje vyhlášení úspěšných řešitelů (48 lidí) a bronzových (24), stříbrných (16) a zlatých (8) medailistů bez určení pořadí. Já jsem samozřejmě bez medaile, což jsem už předpokládal po dostatečně kvalitně vyplněném testu z dnešního rána, Láďa i Michal dostávají bronz a Petr zlato, akorát ještě neví, kolikátý se umístil (ostatně stejně jako všichni ostatní). Mezi první osmičkou je tedy Rus, Japonec, Čech, Mexičan, dva Rumuni a dva Estonci.

Večer se uchýlil ke konci a vracíme se zpátky k autobusům a odjíždíme zpátky do Kartága do CE.NA.F.F.E., kam se dostáváme někdy v jednu ráno. Už ani nemá cenu chodit spát, tak se jdeme skoro všichni podívat k moři. Z původního záměru jít se koupat nakonec ustupujeme, když vidíme (nebo spíš jenom slyšíme) příboj ve tmě pod námi a teplý, vlhký vítr od moře. Vracíme se zpátky do střediska a hrajeme na jenom ze dvorů fotbal. Občas nám míč zapadne do štěrku, ale to nikomu nevadí, hraje se dál. V půl páté se jdeme podívat zpátky k moři na východ slunce, ale ten si dává na čas, tak se vracíme zpátky, akorát na snídani od sedmi.

12.08.2008 pondělí

Během snídaně některé týmy rozdávají dárky ostatním. Od Japonců dostávám mapu Japonska v japonštině, od Taiwanců papírové skládačky jejich tradičních bohů, od Velké Británie placku, klíčenku a propisku Geografické asociace UK, od Bělorusů pohledy a od Litvy pohledy s bločkem a propiskou, od Němců propisku a pohled Reichstagu. Po snídani nasedáme se všemi věcmi do autobusů a ten nás převáží na Kongres Mezinárodní geografické unie. V obrovské vstupní hale si necháváme věci a několika chodbami se dostáváme do centrálního sálu, kde kongres právě začíná. Na úvod začíná strašně zajímavá řeč o významu geografie, její hrozně moc dlouhé historii a plnění průběžných cílů. Projev je navíc překládán do francouzštiny i arabštiny, takže to ho prodlužuje třikrát. Po hodině a půl přerušovaného spánku a intenzivního žíznění přichází k řečnickému stolku Joop van der Schnee a informuje všechny diváky o naší soutěži a potom představuje zlaté medailisty, už podle jejich pořadí. Petr Janský nakonec získal sedmé místo, což je určitě velký úspěch. Absolutním vítězem se stal Japonec a nejúspěšnějším týmem Rumunsko, dva z nich byli zlatí a dva stříbrní, i když nakonec vypadali nejsmutnější ze všech. Jeden byl totiž druhý a měl vítězství na dosah, další byl osmý a nejhorší ze zlatých medailistů a třetí byl stříbrný a strašně smutný.

S cenami se ale moc nevytáhli, ocenění byli jenom první tři a to 30,-, 50,- a 100,- eury (celková hodnota cen, které jsem vyhrál v celostátním kole mohla být tak pět tisíc korun), ale olympiáda svoji prestiž určitě má, vždyť vítěz je prostě nejlepší na světě. Cenou pro každého byl zájezd po Tunisku (který ostatně platilo naše ministerstvo), ale taky to, že jsme mohli potkat lidi ze všech možných koutů světa a dozvědět se od nich spoustu zajímavostí, a to nemluvím o dárcích, o které se každá země podělila. V našem případě to byly mapky Česka, připínáčky, propisky a magnetky Czech Republic a nějaké letáky s mapkami Ústí nad Labem. V ceně poplatku 350,- euro, který platilo ministerstvo, byla kromě zájezdu a peněžního ocenění i taška s mapou Tunisu a nějaké informační knížky o Tunisku, blok s propiskou, kšiltovka a tričko iGeo. Navíc jsme od našich vedoucích dostali dvě košile, tričko, propisku a blok Univerzity J. E. Purkyně.

Po chvíli dohadování, jestli máme jet na letiště přímo, nebo se ještě vracet do Kartága na oběd, se tam nakonec s ostatními vracíme, protože podle našich vedoucích máme dost času. Při bohatém obědě, kdy trochu hasíme žízeň, dostáváme ještě od Saúdské Arábie propisky, placky a plakety iGeo. Během čtvrt hodiny ještě bleskově vybíháme na pahorek Byrsa k muzeu Kartága, kde se pokouším utratit zbylé dináry. Rychle sbíháme dolů a nakládáme se do mikrobusu, kterým jsme sem přijeli. Řidič se ale nějak ještě nemá k odjezdu, tak ho pro jistotu popoháníme. Nakonec za chvíli odjíždíme ještě se Slováky a Bělorusy, kterým letadlo letí až někdy hodinu po nás.

Během jízdy se jen tak náhodou dívám, v kolik že nám to letí a zjišťuju, že ve 14:45, což je za půl hodiny. Říkám to vedoucím, kteří si mysleli, že to letí o hodinu později, a tak hned po příjezdu na letiště běžíme k okénku Air France. Odbavení zavazadel ale zavřeli už před deseti minutami, takže se musí dohodnout přesunutí letenky na pozdější čas. Každý musí dát 50,- euro jako manipulační poplatek. Takže nakonec bylo 135,- euro kapesného akorát, navíc jsem utratil asi tři eura. Dostáváme letenky na 16:20 a letíme se Slováky i Japonci. Ještě před pasovou kontrolou utrácím posledních pět dinárů za kilo datlí Deglet Nour, což je nejkvalitnější odrůda.

Letadlo má ale víc jak hodinu zpoždění, čímž se ale ještě prodlužuje naše žíznění, během kterého jsme se asi třikrát zpotili. Odlétáme v půl šesté, po cestě do sebe v polospánku cpeme večeři, říkáme si o jedno pití za druhým, řešíme olympiádu v Číně a placené školství a sledujeme korsické hory a Alpy. Zhruba v osm přistáváme v Paříži na nám už známém letišti Charlese de Gaulla a na přestup máme jenom asi dvacet minut. Sice ještě v Tunisu nám vedoucí tvrdili, že v Paříži budeme míst aspoň spoustu času a podíváme se tam okolo a ať rychle napíšeme domů, že se vracíme ve 21:40. Já jsem nakonec taky podlehl davovému šílenství, ale nevím proč jsem napsal, že budeme mít půl hodiny zpoždění, ale možná i víc.

Nakonec na nás u výstupu z letadla čeká zaměstnankyně Air France se slovy, že to naše letadlo nemáme šanci stihnout a abychom stihli to dnešní poslední, co letí skoro hodinu po tom prvním, tak nás musí převézt autem přímo k terminálu. Nasedáme do dodávky a přejíždíme po letištní ploše kolem asi tří terminálů na druhou stranu letiště. Tam vysedáme a po schodech vcházíme dovnitř, jsme přednostně zkontrolováni a odvedeni k našemu okénku. Tam už konečně v klidu nasedáme do letadla ČSA (kteří ostatně hodně zkvalitnili svoje lety, mají tam obrazovky, na kterých pouští různé krátké filmy nebo dobře graficky zpracovanou mapu s dráhou letu) a během letu dostáváme svačinu s mrkvo-ananasovým salátem. V půl jedenácté (místo původně plánovaných sedmi) nakonec přilétáme do Prahy, kde už na mě čekají rodiče s babičkou. Po odevzdání účtenek za autobus, pojištění, vízum a očkování se můžeme rozloučit a jet domů.

Únava se nakonec projevila. Další den vstávám v půl čtvrté, akorát před tréninkem.