Vánoční nadílka

Tato cesta začala vlastně už o vánocích, kdy nás Petr obdaroval itinerářem cesty do Pekingu na LOH 2008. Okolnosti a hlavně Petrovo zeměpisné znalosti tomu chtěli, že jsme nakonec cestu pokrátili o čínské luhy a háje.

Rozpačité jarní váhání se nakonec přetavilo v skutky a my postupně prozkoumali ruské i mongolské jízdní řády, plánky měst a vznikl tak itinerář, na jehož základě jsme v Bratislavě při cyklocestování zakoupili nejprve jízdenku CityStar. Následovala žádost o víza do Ruska. Abychom se vyhnuli nutnosti vyřizovat pozvání do “CCCP” a zařizovat cestovní pojištění pro udělení víz turistických, žádáme o víza tranzitní. Jak se ukázalo, jedno tranzitní vízum může být vícevstupové s danou platností, přičemž každý přesun přes Rusko nesmí překročit deset dnů. S obavami, jak to dopadne, jsme odevzdali na velvyslanectví pasy a za týden byl první problém vyřešen. Pasy jsme rovnou přenesli o pár ulic dál na velvyslanectví mongolské a po dalším týdnu s pasy v ruce pak rezervovali místenky. Jediné místo, odkud je možno proniknout přes německý rezervační systém do spletitých ruských zákonitostí (čti nahodilostí) byla cestovní kancelář ČD Travel na pražském hlavním nádraží. Tady jsme pochopili, že není všechno tak jak vypadá a že rozpočet se bude asi poněkud nafukovat. Jenom rezervace jedním směrem k Bajkalu stála dvakrát tolik, co zpáteční jízdenka k mongolským hranicím. Bez rezervací je totiž v Rusku možno cestovat pouze v příměstských vlacích, kterými lze dosáhnout jen do určité vzdálenosti velkých měst a které staví na každé mezi (to si ovšem ověříme až v terénu). Pevný základ je ovšem položen a my můžeme v relativním klidu (čti neklidu) dočekat konec školního roku.

28.06.2008 sobota

Vysvědčení ještě ani nevychladlo, prázdninové sluníčko nezasvítilo a my už mažeme na cesty. Naši východní vlakovou pouť jsme zahájili trochu naopak a po dvou přestupech se ocitáme na nejzápadnějším (alespoň doufejme) místě naší cesty. S optimismem v duši jsme přikodrcali do Plzně o celé dvě hodiny dříve a před odjezdem opožděného vlaku EuroNight Galileo si tak mohli důkladně prohlédnout nejenom nádražní budovu, ale i rozlehlé náměstí s dominantním kostelem.

Ve 22:12 nám konečně ten opožděnec přijíždí. Hrneme se k vlaku a hledáme vagón, do něhož máme vyplašeně rezervaci. Poté co si dvakrát projdeme celý perón a důkladně propátráme celou soupravu, informuje nás staniční hlášení, že vagóny nedorazily a budou připojeny až v Praze. Průvodčí nás posílá do první třídy, kde ve volném kupé ihned vytváříme lůžkovou úpravu a chrupeme. Ze tmy nás probírá průvodčí a vyjasňuje nám, že v Praze musíme přesednout, protože se souprava po cestě rozpojuje. Teď už jenom podřimujeme a na Smíchově se už nedočkavě hrneme z vlaku. Musíme ovšem počkat, až kolem nás proběhne panoráma Vyšehradu a my se tmou tunelu prokutáme do hlavního nádraží. Přemisťujeme se do našeho kupé, odkud vyháníme dvojku squaterů. Radost z místa nás ovšem přechází po pár vteřinách, když přichází trojice dívek s pořádnými bágly a s místenkami na stejná sedadla jako my i když do jiného vlaku. Tenhle vlak ovšem v jízdních řádech vystupuje současně pod několika jmény. V Plzni jsme nastoupili do Galilea, teď už je to ovšem Excelsior. Nakonec trojka ustupuje a vyráží hledat něco volnějšího. Pro nás začíná vcelku klidná první vlaková noc.

29.06.2008 neděle

Před chvílí nás při snídani přivítaly ostré vrcholky Vysokých Tater nasvícené nízkým sluncem. Krajina se ale rychle proměnila a teď za Spišskou Novou Vsí se kolem vlní jen mírné kopečky. Další přestupní místo - Košice - se blíží. Pár tunelů a výhledy na Hornád nás doprovází do košického intermezza. v deset hodin se za svitu letního slunka rozhlížíme před nádražní halou, ve které jsme před momentem ověřili, že z lůžkového vlaku, do kterého se v osm večer nalodíme, nemusíme na hranicích vystupovat (jak strašil Mirek ve svých dávkách). Pod zátěží se ukláníme k náměstí, přesto občas i fotíme. Už se těšíme, že svým zásobám ulehčíme spolu s místními rohlíčky, když v tom Mirek zjišťuje, že nemůže na čtyřgigovou kartu ve foťáku uložit fotky. Divoce trhá kartu z foťáku a už to vypadá, že něco poletí obloukem, když další pokusy překlenou chybné bitíky a konečně se zjevuje uložený výsledek. Stačí si tedy zapamatovat, které fotky nemazat a modlit se, aby defekt nebyl nakažlivý. Kolečkem se dostáváme opět ke kostelu a s úlevou klesáme na lavičku ve stínu lípy a po chvíli už trávíme vajíčka na tvrdo doplňovaná měkkými rohlíčky. Cestovatelský koláč, upečený doma stylem co dům dal, si vychutnáváme u vodotrysku kouzlícím gejzíry vody ve tvarech a intervalech synchronizovaných s ukolébávající hudbou. Sedíme vláčně ve stínu a prožíváme idilku jak ji prostě neznáme. Sedíme a sedíme a odpoledne postupně přechází v podvečer. Vodotrysk neúnavně kopíruje takty hudby a my postupně známe celý repertoár nazpaměť. Je čas se zvednout a přikoupit zásoby. poslední hodinu trávíme v parku u nádraží vedle tenisových kurtů. Vracíme se do nádražní haly a na druhém nástupišti a nastupujeme do lůžkového vozu jedoucího až do Moskvy. Dusný, sotva dýchatelný vzduch, v hodně stísněném kupé nám bere zbytky optimismu. Jízdenky nám pro změnu bere “děžurná.” V kupé objevujeme umyvadlo a pácháme očistu těla i duše. Dlouho hledáme způsob jak přestavět sedadla na lůžka a jak naskládat do tak malého prostoru nejen sebe, ale i všechny bágly. Nakonec se dílo podaří a my si za odměnu můžeme vyzvednout železniční stakany a uvařit čaj z horké vody v samovaru na kraji uličky. Vlak se dává do pohybu a spolu se zapadajícím sluncem přináší do vlaku i chladný vzduch z klimatizace. Uklidněni se tedy můžeme ponořit do spánku.

30.06.2008 pondělí

Aby naše radost nebyla tak veliká a náš spánek tak dlouhý, vypíná klimatizace pokaždé, když se vlak zastaví, což je přibližně každý kilometr. K hranicím totiž jedeme jako osobák. Sotva se nám podaří hlouběji zabrat, přicházejí slovenští celníci. Přejíždíme na Ukrajinu a začíná další ceremonie. Kromě dvouhodinového zabavení pasů nás totiž v Čopu čeká ještě výměna koleček. Protože je podvozek ukotven právě pod naším kupé, přichází jeden ze secvičené desetičlenné party Ukrajinců v brigadýrkách a odkrývá pod kobercem poklop na kruhovém otvoru, ze kterého vytahuje postupně tři mohutné segmenty zámku. Podvozky našeho vagónu jsou uvolněny a následně ramena zvedáku nadnáší celý vagón o dva metry vzhůru a pod námi se s pomocí jeřábu odehrává záměna nutná pro přejezd na širší rozchod kolejnic. Po půl hodině si zvedáky odfouknou, tyče jsou nastrkány zpět do podlahy a náš vagón je odstrčen, aby uvolnil místo dalšímu. Šíbování, přepojování, zvedání a montování zabere skoro celých šest hodin do odjezdu. Celníci nám vrací potvrzené pasy a my můžeme konečně dospat probdělou noc. Mirek ještě v načatém dni trápí foťák a ten ho zase trápí opět chybující kartou. Povede se mu tak zachytit jen pár rozmazaných záběrů Zakarpatí, kde kdysi probíhala původní československá hranice. Tady bychom se chtěli zastavit při cestě zpět, ale to je zatím hodně vzdálená vize. Teď usínáme se zcela jinými starostmi.

Budíme se po ránu právě včas k obědu. Ukrajina nám připočetla hodinu navíc a tak můžeme bez obav střihnout odpoledního šlofíka. Za pozorování stále stejného okolí tratě (tj. stromy vlevo, stromy vpravo a za nimi prosvítající lány polí) jsme rovnou povečeřeli. Vracíme povlečení, skleničky, a po urgenci dostáváme zpět náš lístek k mongolským hranicím (jak později studujeme, měli nám zřejmě vrátit i rezervačky). Říkáme si, že se blížíme k cíli, ale jsme jaksi pořád na začátku.

Objevuje se paneláková zástavba v předměstí Kyjeva (Kijeva či Kijevi či Kyjevi možná i ky-jevy nebo kiki=jevy) a po chvíli zastavujeme na “centralnom Pasažirskom vokzale.„ Už na peróně se musíme prodírat davy lidí, ale co vidíme v nadchodu uzpůsobeném jako čekárny nás dost šokuje. Mračna lidí zde sedí v řadách jako na letišti a trpělivě čekají na svůj vlak (případně na své číslo, jak později zjišťujeme). Po eskalátoru se necháváme vyplivnout spolu s proudem do hlavní haly, kde bezradně kroužíme a hledáme nějakou informaci o jízdních řádech. Veliká tabule s příjezdy a odjezdy nás informují pouze o průjezdech místním nádražím. Stejně tak u kas a okénka s íčkem čekáme v dlouhých frontách zcela zbytečně. Vzdáváme to a vycházíme ven mezi řady taxíků a minibusů, toužících se nás zmocnit. Každých třicet metrů stojí cisterna s “Ukrajinskim kvasom” a kolem se povalují místní elementi. Zmateně hledáme cestu, tušíme sice i směr k asi dva kilometry vzdálenému středu, ale cestu nevidíme. Na dotazy ruštinou nikdo moc nereaguje, až policajt před příměstským nádražím ukazuje směr shodný s naším odhadem. Vracíme se na hlavní třídu. Kolikpak by asi ukázal místní taxametr, to se už nedozvíme, protože šlapeme po svých, navíc po chvíli zastavujeme trochu nejistě vypadajícího maníka, ze kterého se vyklube anglicky mluvící cizinec. Ochotně vytahuje mapu a ukazuje nám naši polohu. Je to ostatně jediná mapa, kterou jsme po celém Kyjevě viděli. Teď už míříme bez zaváhání na hlavní náměstí. Pořád nahoru a jsme na “Ploščadi pobědy”odkud bočíme vpravo. Kolem zajímavě vyhlížejícího cihlového kostela a kolem moderního komerčního paláce se dostáváme konečně na hlavní náměstí. V čele dominují stavby středověkého kláštera, kolem něhož (po mírných dohadech o čase) procházíme dále na vyhlídku na Dněpr. Jak říká Petr, je to taková velká Letná. V posledních večerních paprscích je to úžasná podívaná a my obdivujeme přes řeku se klenoucí most ověnčený nočním osvětlením. Vracíme se stejnou cestou, která se díky rozžehnutým svítilnám proměnila k nepoznání. Tak tuhle zastávku jsme opravdu dobře pohlídali!

S hodinovým předstihem se vracíme na nádraží a vrháme se k informacím. Poté co se Mirek vrací totálně zmatek, nastupuje spolu s Olou a jsou zmateni oba dva. Dvě dámy nerozumí nebo nechtějí rozumět rusky (nebo se my pořádně neumíme vymáčknout) a ostatní jazyky jsou zde totálně na dvě věci. Pořád melou něco o čislu a na dotaz na konkrétní vlak jedoucí za čtrnáct dnů odpovídají, že je plno. Volno je jen v jiném v osm ráno. Zkoušíme to ještě jednou a zase nejsme vůbec moudří. Do řeči se s námi dává nějaký Ukrajinec, který má sestru provdanou do Brna a zná trochu česky. Vysvětluje, že volno ve vlaku vždycky je, že se všichni dostanou kam potřebují, stačí říct své číslo a směr. Ptáme se, zda číslo je číslo třídy nebo vlaku, ale kroutí divoce hlavou a vytahuje mobil. Když vidíme na dipleji rozsvícený kalendář konečně nám secvakne, že číslo je rusky datum. Takže stačí říct datum a směr a koupit lístek - všechno je s lůžkem. A Ukrajinec dál vysvětluje - když není volno na naše čislo, tak další čislo. Takže se může čekat den, týden nebo měsíc, ale prostě určitě jedete. Lístky se kupují vždy z dané stanice dál a tam se proces opakuje. tak to tady prostě chodí! Děkujeme a s hlavou jako škopek se jdeme vydýchat na perón k patřičné puti, tedy koleji. Kolej, ze které náš vlak odjíždí se ještě narychlo mění, ale souprava přijíždí na čas. Spolu s pasy vytahujeme náš lístek s rezervacemi, ale průvodčí kroutí hlavou, že naše kupé je obsazeno a volá nějakého oficíra. Nekompromisně se cpeme dál a říkáme si, že to prostě vystojíme. Průvodčí s oficírem zkoumají naše lístky a pasy a po chvíli otvírají jedno volné kupé. Možná čekali nějaký podmaz, ale naše rozlícené tváře je asi od tohoto záměru jistě odradily. Komu zabíráme místo teď my netušíme, ale jedeme. Čekáme marně na povlečení a k tomu otevíráme nevratně okno. Mirek jde pro povlaky, ale děžurná ho odbývá s tím, že na lístku není napsáno “běloje.” Bodejť by bylo, když jsou rezervačky celé v němčině. Tak to tedy ne! Mirek jí ukazuje na slovo besaltz a naznačuje, že je to lůžko na spaní a že má rychle vyvalit to svoje běloje. Průvodčí vzdychá, že to bude muset platit ze svého, ale nakonec vytahuje tři balíky a přidává tři hrnky. Ani tahle hra na city jí jaksi nevyšla. Vaříme čaj, v rychlosti se na záchodě umyjeme do právě obdržených ručníků a zalézáme do postelí. V kupé je mezitím už pořádně vyvětráno a začíná být pěkná kosa. Postupně vytahujeme z báglů všechny věci. Navíc nás v noci postupně budí Ukrajinští kontroloři a odebírají průjezdní doložku, za hodinu je na další stanici střídají ruští oficíři a zkoumají naše pasy. Jsme asi jediní neukrajinci v tomhle vagóně, takže nebo přesto nás nechávají v klidu spát bez důkladnější prohlídky. Trochu se nám daří přivřít okno, ale i tak se klepeme pod prostěradly. Když už to nejde vydržet, daří se nám společnými silami škvíru ještě o něco zúžit, takže to ve zdraví doklepeme až do sluncem ohřívaného rána.

01.07.2008 úterý

Za oknem se monotónně střídají nízké stromy občas doplněné polorozbořenými domky. Koleje se rozvětvují, spojují, někdy dokonce mimoúrovňově kříží. Jsou to prostě “Železnyje dorogy.” Je poledne a zbývají dvě hodiny do Moskvy. je čas vstát a dát hygienu a oběd. Objevují se známé siluety moskevských mrakodrapů na předměstí. Zvolněným tempem vjíždíme na Kyjevské nádraží, kde se hned po vystoupení snažíme zjistit jak zarezervovat místa na cestu zpět či dál od Bajkalu. Ukazuje se to jako poněkud neschůdný problém a nám nezbývá než běhat od okénka k okénku a dávat dohromady kusé informace. U každé z asi osmdesáti kas stojí fronta dvaceti lidí pohybující se tempem pomalého hlemýždě. Je jasné, že tady jsou cvičeni k trpělivosti a rezignaci. Nevyjde čislo, berou další... My ale potřebujeme dost konkrétní čisla. nakonec nás posílají do Inturistu kdesi v kelu. Druhý, už trochu zoufalý pokus, ukazuje na kasy železničního ústředí nedaleko. Za dvěma rohy skutečně objevujeme kasy pro mezinárodní spojení a čeká nás poněkud ponižující a vyčerpávající dohadování. Narychlo měníme plán, tak aby pasoval do mantinelů místní byrokracie a současně se shodoval co nejvíce s naším itinerářem. Sice nás opět posílají do Inturistu, ale pak dodají, že tam už je stejně zavřeno. My se ovšem nehodláme tak lehko vzdát. A to ani potom, co se s námi odmítají bavit, když zjistí, že nemáme hotovost v rublech. Platební karty asi neznají a valuty jim zřejmě nevoní. Nejsou nám ochotni sdělit ani to, kolik budeme za rezervace platit. Dokud nebudou děňgi, nic nám prý nemůžou říct, protože cena vyjede až na vytištěné jízdence. Dost dobře nechápeme k čemu tedy používají počítače, u kterých sedí, ale raději nevzdorujeme a odhadujeme sami cenu rezervací z Irkutska do Užgorodu na dvacet tisíc a ty vybíráme v nedalekém bankomatu. Pak směle diktujeme jedno spojení za druhým. Ovšem ouha. Některé vlaky jsou již plné, takže musíme narychlo přesunout odjezdy a příjezdy. Nakonec tedy volíme cestu pouze s dvěma přerušeními v Tjumeni a v Moskvě a s obavou slyšíme vrčící tiskárnu. Za půl hodiny je zavíračka a tohle je tedy naše poslední dnešní šance (a možná nejenom dnešní). Naštěstí jsme se trefili téměř přesně a na přepážku sázíme osmnáct tisícovek. Konečně máme v ruce kýžené rezervace a ani nás nerozhodí, že z Moskvy do Užgorodu pojedeme každý v jiném kupé a ani to, že do Užgorodu stejně nechceme. Potřebujeme totiž vystoupit někde v Karpatech. Kde, to se teprve uvidí. Téměř spokojeně, i když naprosto vyždímaní po předchozích čtyřhodinových dohadech, kráčíme za pár minut přes nový Arbat a pak známou cestou ke Kremlu, pod jehož zdí večeříme. Vše nám připadá jaksi okoukané a když přicházíme na Rudé náměstí, připadáme si jako v Disneylandu. Petr nezaváhá a hned se druží s dvojkou Rusek toužících po záznamu v digitálu. Všímáme si, že hotel Rossija od naší poslední návštěvy zcela zmizel a místo něho zůstaly jen betonové základy. Pochodujeme až ke Kirovskému nádraží. Tady to vypadá o něco divočeji. Máme obavy jak dopadne naše dnešní nalodění, ale až na obvyklé dohady o bělom je vše v pohodě. Než dostaneme povlečení diskutujeme s mladou Ruskou, kterou máme v kupé. Má zrovna narozeniny a před chvílí zamávala z okénka svému milému. Na většinu našich poznámek k nedorozuměním a organizačním problémům odpovídá s úsměvem: “Eto Rossija.” Hned jak máme v ruce povlečení zalézáme do postelí. Je ostatně po půlnoci a my v půl páté vystupujeme.

02.07.2008 středa

Průvodčí nás budí na čas a my rychle balíme. Vystupujeme do chladného, sotva rozbřesklého dne v Nižnom Novgorodě (což je, jak Petr hlásí, třetí hlavní město Rusko: Moskva=srdce, S.Peterburg=hlava a NN=peněženka) dříve nazývaném a na jízdenkách uváděném jako Gorkij. Že by to souviselo s tím, že zde nějakou dobu žil Maxim Gorkij? Stojíme před nádražní halou s nápisem Moskevskij vokzal a rozhlížíme se kolem. Přes ulici stojí McDonald a moderní nákupní centrum. Nás spíš zajímá historická část města rozkládající se na druhé straně řeky Oka nad soutokem s Volhou. Kličkujeme rozbitými ulicemi mezi pobořenými domy a trochu bloudíme než chytneme správný směr. Míjíme rozestavěný most a pak po širokém bulváru podél centrálního hotelu, před nímž dominuje socha Lenina. Ten mává ruku jako by nás zval k návštěvě, ale my na něj nedáme, a nezalekneme se ani za ním se plížících vojáků dodávajících výzvě na důrazu, a pokračujeme k obloukovému mostu dosti podezřelé konstrukce. S obavami vážíme krok za krokem, zatímco celá konstrukce vibruje pod projíždějícími tramvajemi či kamióny. Skoro si ani nevychutnáváme úžasný pohled na svítání nad soutokem Volhy a Oky, který doplňují věže chrámů a nad nimi hradby místního Kremlu na protějším břehu. Na opačné straně mostu jedním koutkem sledujeme stavbu nového přemostění Oky. Pod nohama v občasných dírách sledujeme vodní hladinu hluboko pod námi. Kéž by ještě chvilinku celá konstrukce vydržela! Ale už jsme na břehu a vcházíme do Rječnogo vokzala. Obhlížíme nabídku plaveb po Volze, přičemž postupně navštěvujeme toalety. Personál pro změnu obhlíží nás, a tak raději vyklízíme pozice a vycházíme zpět do chladu klidného rána.

U nedaleko se tyčícího barokního kostela marně hledáme vchod. Jediné dveře vedou do pokoje setry představené. Necháme ji spát a přecházíme ke spodní bráně Kremlu. Po schodech se pak dostáváme na rozlehlé náměstí, z něhož se naskýtá skvělý výhled na soutok Oky s Volhou i na město rozkládající se na druhém břehu. Hledáme vchod na hradby, po kterých se dá Kreml obejít, ale je teprve osm hodin a nám se nechce čekat dvě hodiny do otevření. Užíváme si chvíli pohody na prosluněném prostranství a pak se vydáváme hledat dům Maxima Gorkého. Po jemném bloudění nalézáme červený dřevěný domek. Středa je zavírací den a nám nezbývá než nakukovat oknem a přes plot. Vracíme se na nábřeží a u nástupiště na teplochody (počeski parníky). Obědváme pod usměvavým sluncem, které se střídá s temnými bouřkovými mraky. Přeháňka nás vyhání po dvou hodinách povalovaní na další cestu. Vracíme se přes most na druhý břeh a navštěvujeme dvě další lavky (menší lavry), tedy kostely. V přeháňkách testujeme pirohy i místní čaj, okukujeme interiéry a čekáme na chvilky, kdy slunce vykouzlí syté barvy na tmavém pozadí oblohy. Jsme zpátky na prostranství u centrálního hotelu se sochou Lenina a jdeme otestovat podzemní samoobsluhu. Žádná láce tu není. Doby dotovaných potravin dávno skončily. Totéž platí o jízdenkách, benzínu či ubytování. Těsně před pořádnou bouřkou, které ukončuje celodenní váhání přírody, se vracíme na nádraží. V zale ožidanija dobíjíme baterky. Kolem procházející ochranka vyhazuje jeden mobil za druhým, ale naší dobíječky položené pod židlí si naštěstí všímá až po třech hodinách. V dobíjení můžeme ostatně pokračovat ve vlaku, kde je k dispozici zásuvka na 220V. Hodinu před naším odjezdem přichází nová dozorčí a dost neurvale nutí ochranku budit spící v hale. My naštěstí nespíme a lístky máme připraveny, takže si jen můžeme myslet svoje. A to si myslíme.

Na nádraží přijíždí náš vlak, a tak se hrneme rovnou do kupé. Tady máme čtvrtého do party, upovídaného, trochu samolibého Sergeje jedoucího z Moskvy do Permu. Ještě než dostaneme povlečení, vytahuje notebook a už nám ukazuje rodinné dovolené v Hurghádě, Turecku a kdoví kde ještě. Ukazuje omundúrovaný kolektiv z práce a je jasno. Milý Sergej je podplukovník na vojenské škole. Původem je Ukrajinec, ale na Rusko nedá dopustit. Američany označuje za strůjce všech problémů včetně Čečny a říká, že je to dožívající společnost žijící na dluh. Možná má i částečně pravdu, ale o bordelu (či jak říkáme taktně - o organizačních problémech) v Rusku nechce slyšet ani slovo. Rusko je prostě jeho srdce. Jen co to prohlásí, pouští si na imperialistickém počítači imperialistický film s Bruce Willisem, asi aby viděl jak ti imperialisti jsou imperialističtí. To ho naštěstí zcela pohltí, takže máme čas sledovat okolní krajinu. Právě zapadá slunce a krajina hraje všemi barvami. Bouřkové mraky v pozadí tvoří dokonalou kulisu pro louky obklopené břízami. Občas se kolem nás mihne dřevěný domek, na trávě se pase dobytek, skoro by se zdálo, že je to dokonalá idylka. Skoro...

03.07.2008 čtvrtek

Budíme se do šedivé oblohy. Sergej je už nachystán a než se stačíme rozkoukat je tu Perm a s ním i zavřené záchody. Průvodčí vždy dvacet minut před stanicí uzamyká záchody a odemyká znovu až dvacet minut po odjezdu. Takže je potřeba správně načasovat své potřeby. Přejíždíme Kamu, čtvrtou nejdelší řeku v Rusku, a zastavujeme. Sergej si rázně žádá naši pomoct, při transportu rozměrného kufru, ve kterém, jak s úsměvem hlásí, je samá samohonka. Guma jak se patří. Záhy je vystřídán tichou paní, která zalézá pod prostěradlo a dává se do čtení. Je čas na snídaňooběd v podobě polévky. Okolní krajina se začíná po dlouhé době trochu proměňovat a hlavně vlnit. Za oknem se objevuje podhorská vesnice s dřevěným kostelem, kolem níž kličkuje vymleté koryto říčky. Pomalu stoupáme uralským úbočím do průsmyku ve výšce kolem 400 metrů, kde by měl být předěl mezi Evropou a Asií. Poleháváme, čteme, občas fotíme a hlavně doplňujeme tekutiny. Vodu střídáme s čajem zalévaným horkou vodou ze samovaru a následně dáváme ještě porci horké polévky. Prozřetelně jsme si ponechali velkou misku od “vlakových sušenek” z domova a teď do ní připravujeme tři instantní polévky. Zásoba čaje a instantních potravin je to pro cestu vlakem ideální volba a všichni Rusové jsou patřičně vybaveni. Dvě hodiny před dnešním cílem jsme již nachystáni, abychom mohli v klidu sledovat přejezd do Asie. Vlak zastavuje v Šale a následně v Pěrvouralsku. Podle kouřících komínů to vypadá, že odsiřování je zde netrápí. Městečka jsou jen koloniemi dřevěných domků, mezi nimiž se tyčí ošuntělé paneláky, některé ještě nedostavěné. Čtyřicet kilometrů před Sverdlovskem (Jekatěrinburgem) míjíme nenápadný bílý obelisk s nápisem Asia-Evropa. Stáváme se na nějaký čas asiaty. Kromě citelného zrychlení v klesání z vrcholu není poznat žádnou změnu. Za chvíli už vystupujeme spolu s paní z našeho kupé, která s námi prohodila pouze dvě slova - “Zdrastvujtě” a “Da.” Rozhlížíme se v jedné z asi dvaceti čekacích hal. Nádraží jsou na magistrále ústředními body života Sibiře. Z haly máme výhled na masu panelového hotelu Sverdlovsk, kam následně míříme zjistit cenové relace ubytování. Před mohutnou budovou nás zastavuje paní Jekatěrina s nabídkou ubytování v soukromí. Je to apartmá v těsné blízkosti nádraží za 2000 rublů. Bereme si kontakt a jdeme se zeptat do hotelu. Tady jsou cenové hladiny nasazeny poněkud výše a tak jdeme zkusit štěstí dál. Sotva stačíme vyjít, odchytává nás další paní s nabídkou apartmá. Z dvou tisíc hned slevuje na patnáct set, ale když zjistíme, že bychom museli tramvají někam do dál, odmítáme a vracíme se k Jekatěrině. Ta nám po chvíli též pětistovku slevuje a vede nás do ošuntělého činžáku v bloku u nádraží. Nedůvěřivě vcházíme dovnitř, kde nás čeká pěkně zařízený dvoupokojový byt s kuchyní, příslušenstvím, s letištěm a dalšími třemi postelemi. Teď už neváháme a domlouváme náš odchod na patnáct hodin (tedy 13 hodin moskevského času). Sice se chvíli kroutíme, protože vlak odjíždí až v sedm večer, ale pak se zklidníme a jdeme na nákupy. Následuje teplá večeře v podobě kuřátka s rýží a dost dobrých místních sušenek. K tomu si nadělujeme film s Bradem Pittem a Harrisonem Fordem v ruštině, která nám zní docela srozumitelně (až na Petra) a pak hurá na kutě.

04.07.2008 pátek

Sluníčko vykukuje přes okno kuchyně až do pokoje a zve nás ven. S mlékem v igeliťáku zavzpomínáme na doby minulé a pak jdeme na průzkum. Pod azurově modrou oblohou očekáváme zlatavé kopule chrámů. Dříve než se k nim ovšem propracujeme, musíme nadýchat něco smogu a zvířeného prachu, který se valí z dlouhých kolon ranního provozu. Z výfuků starých ladovek se valí divoké proudy tmavého kouře. Agresivita řidičů je samozřejmě nepřímo úměrná kvalitě provozu. Chybí zde sice luxusní sporťáky ruské mafie, zato běžných západních i japonských aut je všude dost. Uklidnění přichází v parku mezi třídou Lenina a paralelní výpadovkou. Zde je kolem kostela příjemný i když ne příliš udržovaný park. Odsud pokračujeme přes vyhlídku na panorama mrakodrapů obklopujících městský rybník. Na druhém břehu se pak lesknou kopule chrámu Krista Spasitele, jehož obhlídku si ponecháváme na odpoledne. Teď scházíme na prostornou mramorovou plochu v okolí potoka. V poklidu bez zátěže procházíme výstavným středem města a zastavujeme se u památníků významných Rusů, mezi nimiž nechybí ani mohutná socha Lenina. Na mostě se tyčí zvláštně ztvárněná připomínka ocenění města Svěrdlovsk řádem Lenina, za záchranu Ruska v VVV. Během války sem byla totiž přesunuta většina výroby. Záchrana před WWW ovšem asi nehrozí, na každém rohu visí reklamy na západní zboží. ostatně i kanály v TV, kterou sledujeme v našem přechodném obydlí během oběda, nabízejí zahraniční reklamy. V poklidu dojídáme, sprchujeme se a balíme. Největší zátěž překládáme do jedné tašky a tu odkládáme ve skříňce v samoobsluze. Tento skvělý plán jsme pojali poté, co nás včera přinutili odložit batoh. Dnes tedy s velkými, ale vcelku lehkými krosnami přecházíme k hlavnímu chrámu, kde sledujeme jak načinčané nevěsty popíjejí na schodech šampaňské a pak nasedají do pořádně dlouhých limuzín. Když stoupáme k hlavnímu vchodu, svádí nás pár připravených lahví, ale než se rozhoupáme jsou tu svatebčané. I bez bublinek se pod dokonale modrou oblohou cítíme skvěle. Možná za to může chladný vzduch, který zůstal jako připomínka deštivého období. Přes Spisovatelský park přecházíme k městskému rybníku. Poslední pohledy přes vodní hladinu a pak už spěcháme na nádraží, do odjezdu nám zbývají necelé dvě hodiny a my potřebujeme ještě dokoupit zásoby v naší úschovně, tedy v supermarketu. Vybírat jde Mirek, takže čas úspěšně utíká. Přibíráme si naše uschované tašky a ověšeni přecházíme na nádraží. Je pátek odpoledne a všech devět čekacích hal je totálně našlapaných. Usedáme tedy na zem a sčítáme kolik nám zbylo ze stovky vyměněných dolarů. Kurzy v bankách i směnárnách jsou hodně srovnané a rozdíly mezi nákupem a prodejem jen pár kopejek. Největší riziko je tedy v devalvující americké měně. Včerejší Sergej by nám vysvětlil, že je to dožíváním zadluženého amerického imperialismu. My se teď ale soustředíme spíše na naše okolí. Snědých šikmookých tváří citelně přibylo a my se musíme adaptovat. Stejně tak se musíme přizpůsobit postupné změně času, který svým pohybem jaksi předbíháme. Ten náskok pěkně poztrácíme na zpáteční cestě. teď ještě jdeme prověřit informační kiosek rezervačního systému. Zatím je to první, který jsme viděli. Že by měla Asie informační náskok?

Vlak je tu a my spěcháme na perón. V kupé nás očekává dědoušek. Hned se s námi dává do hovoru, takže se dozvídáme, že jede z Petrohradu přes Moskvu do Krasnojarsku. Když slyší, že jsme Češi, jmenuje značky piva, vzpomíná na Švejka a hlásí, že byl v pětačtyřicátém s rodiči v Bratislavě co by třináctiletý rebjonok. Takže našemu dědouškovi je osmasedmdesát a jak říká, byl v Petrohradě na hrobě svých rodičů a vrací se domů do Krasnojarsku, kam odešel za prací. Taková drobná dvanáct tisíc kilometrů dlouhá cesta na zalití kytiček. Holt Rusko je veliká země a ta velikost se, jak děda říká, se nejlépe pozná z vlaku. My ho ale trošku v nadšení zchladíme, když nám průvodčí po požádání otevře pomocí šroubováku okno a to následně nejde zavřít. Zatímco dlabeme spokojeně z misek večeři a následně intenzivně fotíme, dědeček se obrací ze strany na stranu a pak v koutku nasazuje sluchátka. Raději mu tedy spojenými silami okno trochu přivíráme a ptáme se, zda mu není zima. Říká, že až mu bude, tak si zavře. Naivka. Venku je přichystáno další večerní představení a obloha se barví do sytě oranžova. Když se po chvíli focení vracíme do kupé, vidíme jak děda bezmocně cloumá okenicí. My máme pořádný výtlem, když po další chvíli Ola hlásí, že na noc do okna nacpe deku, na což Mirek poznamená, že už tam nacpal polštář. Bodejť by to pak dědovi mohlo jít zavřít... Nakonec vše dobře dopadne, v okně zbývá nepatrná skulinka a všichni spokojeně odfukujeme - dědoušek teď hezky zabral a dříví je na špalky - tak dobrou noc!

05.07.2008 sobota

Sobota začala před hodinou i u nás a my načínáme druhý týden východního cestování. K Ulambátaru je to ještě daleko, ale přesto nás trochu trápí hned dvě věci - jak se dostat tam a zpět, protože přímé vlaky jsou trvale obsazené, a pak jaká bude situace ve městě po proběhlých volbách a takové malé revoluci. Násilí v hlavním městě prezentované v předchozích dnech ve zprávách vypadalo opravdu nezvladatelně. Teď je ovšem nádherné chladivé ráno a u nás v sibiřské tajze máme něco po páté. Nízké slunce zvedá mlžné povlaky z travnatých plání posetých břízkami, mezi nimiž se tu a tam zrcadlí rozlehlá tůňka. Taková nekončící idylka pro pozorování z vlaku a neprostupná krajina pro pěšího.

Děduška se trochu vrtí, tak snad neumrzl. I my jsme přečkali studenou noc zachumláni pod dekami. Průvodčí na chodbě se smějí (stejně jako děti, kterých ve vagónu vezeme asi deset a které měly včera večer z chodbičky závodní dráhu - taková domácí pohodička) a přináší si další kýble jahod na očištění. Zda je ve vlaku i kompotují jsme ještě nezjistili, co jsme ale už zjistili je to, že v kabině jsou sklapovací nejenom horní postele, že pod spodními sedačkami je dost velký úložný prostor a že v kabině jsou na každé straně sklapovací schůdky a na dveřích záklopka, kterou se dá zevnitř zablokovat dveře, takže nikdo nemá z venku možnost vniknout dovnitř. Ale jak říká dědoušek: “Banditov nět, tak počemu zakrivať.” Trochu rozdíl oproti gumovému Sergejovi, který nekompromisně zaklapl, zabednil a zaprděl. Kromě hlavního světla na stropě jsou v kupé u každé postele funkční lampičky, polička na věci, háček, pro každého připravené ramínko, na stolku ubrus, na oknech záclonky a na podlaze koberec, který průvodčí dvakrát denně luxuje. Vše je čisté a funkční (až na ta těžko stažitelná okna). Na chodbě je natažený koberec, přes který ještě průvodčí před stanicemi natahuje běhoun. Na oknech jsou upravené záclonky, seznamy stanic s časy (které se přes obrovské vzdálenosti na minutu dodržují), na oknech jsou zamašličkované závěsy a na jedné straně vagónu je nezbytný samovar se stále horkou (95°C) vodou a dvě toalety se splachovacím záchodem, umyvadlem, kde se voda většinou pouští zamáčknutím a držením čudlíku pod kohoutkem. Prkýnko je stále důsledně zvednuté a k dispozici dostatečná zásoba toaletního papíru a mýdla. Prostoru je zde poměrně dost, takže není problém se při troše obratnosti za jízdy kompletně umýt. Do soupravy je zařazen restaurační vůz, ale prakticky všichni si sebou vezou instantní potraviny, které dolévají horkou vodou ze samovaru (tomu odpovídá i nabídka v obchodech). Ve vlaku tedy vlastně nic neschází a dá se zde bydlet jako v hotelu i delší dobu. Je to jen otázka zvyku a smíření se s omezeným prostorem. Ceny jsou ovšem poměrně vysoké, takže pro bezdomovce to určitě není. Mobilním signálem je pokryta celá trať, operátoři se ovšem střídají - jedni mají pokryta větší města, další zase trať. Bolšaja Sibir se kolem nás odvíjí jen v pomalu se měnícím pásu podmáčených travnatých plání (že by tajga?) posetých osamělými břízami střídanými hustými háji. Monotónní kolébání vlaku občas přerušuje vlak projíždějící v protisměru (celá trať je doposud dvoukolejná a elektrifikovaná - možná to tak bude pořád - a bude) či přibrzdění na stanici přibližně jednou za dvě hodiny, během nichž se posuneme o dvě stě kilometrů východně. Na nádražích nám místní prodavači nabízejí uzené ryby, pečené placky, klobásy a k tomu samozřejmě kvas. My máme ovšem co dělat se svými včera doplněnými zásobami. Pořádáme nejprve chleba s máslem, k obědu pak instantní polévky a pořádný balík sušenek (sacharnoje pečenije Sjurpriz). Do Novosibisrsku zbývá slabá hodinka a Petr nás krmí moudry vyčtenými z anglického vydání průvodce po Rusku z Lonely Planet. Novosibirsk prý kromě předražených restaurací a heren typu Las Vegas nabízí jen podobně předražené hotely, ve kterých vás bez rezervace neubytují. Jinak tu prý není pro turisty vůbec nic k vidění. I název napovídá, že rozvoj města je spojen se stavbou Transibiřské magistrály. Na ověření vyčtených teorií budeme mít nějakých sedm hodin, tak uvidíme. Zbývá chvíle na oddech, sbalit povlečení a rozloučit se s dědouškem. Vypadá to, že se mu po nás nebude zas až tak stýskat. Ale kdo ví? Pro jistotu jsme mu na rozloučenou vyvětrali, přičemž po celém kupé začalo létat peří z polštářů. Nějak ho to dojalo, takže z focení nebylo nic. Raději jsme pořádně zabouchli a vycouvali s přáním dobré cesty. I on nám popřál příjemný pobyt v Mongolsku a začetl se opět do svojí gazety, kde bylo v barvách líčeno, jak nový díl Indiana Jonese rozpoutá novou studenou válku a jak jsou sovětské rakety neviditelné z vesmíru.

Opouštíme vlak a následně i moderní nádražní halu. Přímo proti ní se tyčí šedivě betonový hotel Novosibirsk. První pokus o odložení zátěže v přilehlé samoobsluze musíme odložit, takže se vlečeme přes rozlehlé přednádražní náměstí ke Krasnomu prospektu. Zde se již na nás usměje štěstí a my pokračujeme zvesela dál. Ale jen chvilku, protože po chvíli znejistíme, zda nám v samoobsluze nezavřou. Sice jsme se ubezpečili, že zavírací doba je až v deset, ale dnes je sobota. Ola se vrací zpět od kostelíka, který Petr mylně detekuje jako střed Sibiře. Sejít se máme o pár křižovatek dále. Petr s Mirkem jsou ovšem tak zaujati hernami s automaty, že přecházejí o dva bloky. Vracečka to spraví a už všichni víme, že malý nápis pod otevíracími hodinami sděloval ježedněvno. Se smíchem přecházíme k památníku Lenina na rozlehlém prostranství před největší výstavní galerií Ruska. Místo chudožnikov prohlížíme v parku výstavu leteckých fotografií od francouzského ekologa, kterou jsme viděli po světě již několikrát. Čas rychle ubíhá, takže utíkáme rychle i my. Ale zas ne tak rychle, abychom se nezastavili u znovuvystavěného kostelíku - skutečného středu Sibiře - a pak u mohutného pravoslavného kostela. Kontrolujeme trať a pak se vracíme pro uschovanou zátěž. Právě včas, abychom stihli vybrat něco k večeři, kterou si plánujeme do parku. To ovšem netušíme, že soumrak zaktivuje mračna komárů, takže hodování překládáme do čekací haly. Vlak přijíždí na čas a my v něm vyrušíme naši novou spolucestující. Je to mladá paní odněkud z Podkavkazí, jedoucí za manželem přes Moskvu do Irkutska. Zatím má za sebou čtyři noci ve vlaku a s námi stráví zbylé dvě. Cestu si zpříjemňuje vodkou a pokuřováním a je docela ráda, že si má s kým popovídat. Takže hned líčí, jak její manžel svěkrov čili tchýni nemusí, že její sestře shořel celý dům za čtyři milióny rublů a že si píše všechno stejně jako my. Půlnoc už je za námi (dle místního času), ale podle slunečního ještě neminula. Na severu jsou ještě vidět oranžově zbarvená oblaka, pod kterými lze vytušit slunce pod obzorem.

06.07.2008 neděle

Opět průzračně jasné ráno nabízí dokonale nasvícenou krajinu. Těsně před Ižmorskaja se probíráme. Je kolem páté místního času a okolí se začíná vlnit. Stejně jako v podhůří Uralu u Šaly se kolem nás mihne vesnička zaříznutá do jemného údolí a obklopená řadou rybníčků. Objevují se borové háje, ale po chvíli zde máme opět břízové roviny. Vlak se teď nikam nehrne, je to takový turistický couráček. Vzhledem k tomu, že je v průvodcích doporučován jako levný a vhodný je zde poměrně dost cizinců. Včera jsme před vlakem prohodili pár slov s Holanďany z vedlejšího vagónu, kteří míří k Bajkalu a pak dál. Ruštinu lámali podle slovníku a měli z toho docela srandu. A nejenom oni. Dopoledne jsme zaspali a budíme se až na oběd - nebo na snídani? - máme v tom trochu chaos, protože vlak jede podle moskevského času a tak jsou nastaveny i hodiny na nádražích a naše hodinky, elektroniku máme nastavenu podle času českého a sluníčku je to stejně šumafuk - to má teď proti Moskvě náskok skoro pět hodin. K tomu navíc ještě kličkujeme mezi 48 a 60 rovnoběžkou, takže den se chvíli zkracuje pak zase prodlužuje. A to nás zpátky čeká inverzní proces! V každém případě si dáváme pořádný nášup - riskujeme i mléko z pytlíku a sýr podobný balkánskému. K tomu bochník chleba a navrch kukuřičnou placku. pak se povalujeme, chvíli hrajeme karty, chvíli pozorujeme proměňující se krajinu a fotíme. Před Krasnojarskem začalo docela přibývat kopečků a domků. Je vidět, že pevnější podloží pro stavby a dostatek dřeva (a zajisté i podzemních surovin) dělá své. Ještě se rychle vystřídat na záchodě, protože zde je sanitární zóna dvakrát čtyřicet minut. Míjíme cedulku Granica stanciji a po chvíli vjíždíme na nádraží. Pětadvacetiminutovou zastávku využíváme k prohlídce nádraží. Vlak se dává opět do pravidelného pohybu a přetíná svojí dráhou tok Jeniseje a začíná stoupat do hor. Každou chvíli by se v dohledu měly objevit dvoukilometrové vrcholy, takže bedlivě vyhlížíme z oken. Asi se ukryly dobře v dáli, ale stejně nelitujeme ani trochu času stráveného ve stoje u okénka. Při pozorování krajiny navíc hlídáme dobíječku. Konečně blikne zelená a můžeme si jít poslechnout další příběh ze života naší spolubydlící. Po chvíli už víme, že se starala o čtyři afghánské utečence a snažila se je naučit rusky. Nejprve si ale museli ujasnit, jak je to se směrem psaní a čtení, což jim vzájemně přišlo dost paradoxní. Takto dlouhou cestu absolvuje stejně jako my poprvé a v Moskvě, kde má sestru (a babičku se statkem kousek od Moskvy) čekala na lístek deset dní, protože byly jen dražší (kolem 8000R) s dalšími službami. Po cestě se jí v kupé vystřídala dvojice, pak rodina s dítětem a pak nějaký divný týpek. Teď má na hrbu nás a už je ten její hřbet trochu provětraný, protože na něj pouštíme z okna čerstvý vzdoušek. Sice je venku přes třicet, ale ve stovce to docela fouká. Zastavujeme v nějaké staničce, která není v jízdním řádu. Zřejmě jen proto, aby se mohli vystřídat místní prodavači. Ti každou chvíli prochází uličkou před kupé a nabízí všemožnosti od hraček přes pirožky s kartofelom až po sobolí čepice. Kolem nás mezitím ubíhá docela obhospodařovaná krajina a staničky u lesa nesou názvy vybízející k vystoupení. Slunná, Jahodová, Lesní s barevně provedenými čekárnami ve tvaru krytu. Čas rychle utíká a je tu večeře. Paní do telefonu hlásí známým: “Nu, da. Nu, da.” a my si pro sebe broukáme: “Nuda. Nuda.” Ale rozhodně si to nemyslíme. Přes zdánlivou jednotvárnost se krajina i počasí neustále proměňují a vzájemně trumfují. Slunce posílající paprsky mezi obláčky namáčí štětec v nejrůznějších odstínech a maluje kouzelná zákoutí, která během okamžiku mizí. Stejně jako ubíhá naše cesta, plyne celý život. Člověk se taky nechce ani na chvíli zastavit a prozkoumat současnost. Veškerou energii raději vkládá do budování budoucnosti a konzervování minulosti. A přitom stačí jen žít... tak hurá na večeři. Posilněni vyrážíme prohlédnout jakési nádraží prosvětlené posledními paprsky slunce. Mirek přeskakuje koleje a hledá příhodný úhel k zachycení reality. Nějak při tom pomíjí dráty do betonu napíchnuté kolmo v zemi a jeden z nich se mu ocitá v rozkroku. Naštěstí nemá velkou hybnost (míněno Mirek; drát má v rámci naší inerciální soustavy samozřejmě nulovou), takže nepřechází do nehybnosti a pokračuje dále ve focení. Při pozorování abakusu v místním obchůdku však nesleduje čas, takže se na perón vrací těsně před odjezdem. Schůdky jsou již vytaženy a průvodčí se chystá dát znamení k odjezdu. Mirek přeskakuje koleje, ale špatně si to vyměřil a už se sune po štěrku dolů. Rychle se hrabe zpátky a ve zmatku se vrhá do otevřených dveří. Ovšem právě ve chvíli, když se mu snaží průvodčí opět sklopit schůdky. Nohy zavlají ve vzduchu ale nakonec se vlak rozjíždí s kompletním obsazením. Stačí otřít pot z čela, vyprášit oblečení a umýt šmouhy a i Mirek je jako ze škatulky. Stejně byl už čas večerní hygieny. Ještě navařit dvacet čajů a přečíst nějaké rady z průvodce. Máme co dohánět, protože experimentovat na záchodě se zahradní hadicí nasazenou na kohoutku jsme opravdu ještě nezkoušeli. Před spaním stíháme ještě partičku kanasty a ani nám nepřijde, že jsme ve vlaku již přes 24 hodin a čeká nás druhá noc. Spolujedoucí nám mezitím říká, že o cestě zpátky zatím nepřemýšlela. Uvidí, zda se bude vůbec vracet, protože jedna takováhle cesta jí vystačí na celý život. A to nejede v obščem vagóně, kterým ji prý všichni strašili. Tam by byla pořád na očích žádostivcům a nevěděla kam má utéct očima. To my to tak nehrotíme, spíše pořád dumáme jak se prokoušeme do Mongolska. Jedno víme jistě. Kvůli vízům musíme vypadnout alespoň na pět dnů. Místo dumání se necháme raději překvapit (doufejme, že mile) a teď dáme přednost pár hodinám spánku.

07.07.2008 pondělí

Těsně před českou půlnocí se Mirek budí do pondělního rána. Podle času bychom měli odjíždět ze stanice Zima a odpovídají tomu i chuchvalce studené mlhy válející se na loukách kolem řeky Oka. V kopcovité krajině se stráněmi plnými vřesu chvějícím se pod blankytně modrou oblohou se střídají a mizí březové a borové porosty. Drobná stavení obehnaná dřevěnými ploty skýtají skromné příbytky propojené blátivými cestami s okolím. Drsný život je odměněn krásnou krajinou. Snad jen ten provoz na železnici tu idylu ruší. Na druhou stranu je to pro místní jediné spojení s civilizací. Takže ho zřejmě přijímají spíše jako dar než jako újmu. Hodnoty převyvinuté středoevropské civilizace tu jaksi pozbývají smysl. Tady jde o holý život, tady jde o každodenní boj s přírodními proměnami. Tisíce a tisíce kilometrů neposkvrněné půdy a lesů teprve čekají na své dobyvatele. Těch pár sloupů s elektrikou občas křižujících krajinu jim nemůže být žádnou konkurencí. Je to potenciál, který Rusko drží v záloze i když jaksi z nutnosti. Naše společnice se už nemůže dočkat. Celou noc se převaluje, popíjí kafe, chodí sem a tam a dvě hodiny před Irkutskem má už všechno sbaleno. Krajina se mezitím srovnala a získala industriální ráz. Irkutsk při příjezdu působí jako velké seřadiště a odpovídá tomu i název nádraží na předměstí - Irkutsk sortiročnoje. Po krátké zastávce odjíždíme podél Angary a všude jsou rázem stráně porostlé jehličnatými lesy. Původní koleje magistrály jsou dnes zatopené přehradou, takže se musíme zakousnout do kopců. Stromy podél tratě jsou dost oschlé a chvílemi to vypadá jak v Jizerkách. Projíždíme několika tunely a konečně vidíme Bajkal. Vlastně je pod námi jen taková vidina zahalená v husté mlze, která se v denním žáru přeměňuje na oblaka putující oblohou. Pryč je představa průzračných dálek nad dokonale čistou hladinou. Místo této pohádky sjíždíme do skutečnosti mnohokolejného nádraží ve Sljudjance, které je zaplněno dlouhými soupravami cisteren naftařské společnosti Jukos.

Rychle dojídáme dva litry polévky, kterou jsme si navařili na rozloučenou a za chvíli už máváme průvodčí z perónu. Přecházíme po nadchodu a výhledu využíváme k focení. Postávající dozorčí nás hned usměrňují a nesouhlasně kroutí hlavou. Místo protestů jdeme raději pokorně zjišťovat, jakže to je s vlakem do Ulambátaru. K naší lítosti odtud vlak do Mongolska zamluvit nelze, ale k naší radosti odsud jezdí každý den (v 6:21 a cesta trvá 6 hodin) prigorodnyj pojezd do Ulan-Ude, což je hlavní město místní oblasti Burjatska. Ověřujeme platnost naší jízdenky a rozhodujeme se pro zítřejší odjezd s tím, že v Ulan-Ude pořešíme zbytek. Petr sice hlásí, že v Ulan-Ude se vyskytla ta záhadná nemoc, o které mluvili v Sverdlovsku ve zprávách, ale stejně nám nic jiného nezbývá. Při postávání u pokladen si všímáme, že jsou zde na nádraží “komnaty otdycha” a jdeme zjistit něco bližšího. Nevypadá to vůbec špatně. Za lůžko chtějí 16 rublů za hodinu a k tomu 50 rublů za povlečení. Takže uvidíme večer. Zvesela vycházíme z nádraží směrem k jezeru. Všude je nečekaný klid a při něm pozorujeme nerušeně život místních obyvatel. My je ovšem poněkud rušíme našimi fotostrašáky. Parta dělasů u dřevěného kostelíka je vstřícná, méně vstřícní jsou pochopitelně mladíci, kterým na zahradách spí děti v kočárcích a jejichž ženy věší na šňůry prádlo. Přecházíme na břeh jezera a kocháme se pohledem na ledovou vodní hladinu, nad kterou se v letním slunci drží stále vrstva mlhy. Břeh je částečně proměněn na pláž, kde se opalují místní rodinky, zatímco se děti čvachtají v ledové vodě. Že je opravdu ledová zjišťujeme nejprve opatrně nohou a pak při koupeli i celým tělem. Jehličky pod kůží jsou v permanenci a na břehu se z nás pak jen kouří. Úplnou idylu kazí snad jen rozbité láhve od piva v okolí místní restaurace zásobující nás docela slušnou produkcí ruského poppunku. V širším okolí se pak povalují rozšlapané plastové láhve od piva, které jsou nezbytné pro pobyt u jezera. Partičky přicházejí s pětilitrovými butylkami, které v obchodech nabízejí přibližně za 150 rublů. Vzhledem k tomu, že to jsou 17 až 22 stupňová piva s alkoholem kolem 10 procent, to není cena přehnaná. Další pobídkou k nákupu může být i to, že litr nejlevnější vody v plastu stojí 10 rublů. Pokračujeme ještě kousek podél jezera a pozorujeme loďku vozící turisty. K původně hlídkovému motorovému člunu jsou přidělána provizorně vesla a už má trojice desetiletých kluků živnost. Přecházíme přes kolejiště u depa (což není až tak jednoduché, vzhledem k tomu, že tu je nejméně dvacet kolejí) a na druhé straně obhlížíme obchody. Konkurence je velká, na každém rohu je bouda označená nápisem “Produkty” nebo “Magazin” a k tomu na hlavní silnici spousta samoobsluh. Všude je možno platit platebními kartami a je vidět, že tady asi zažili větší davy turistů než dnes. My jsme ovšem nadmíru spokojeni a odbočujeme po silničce vedoucí na jih do hor. Za nimi se už nachází mongolské hranice, ale my se dnes tak daleko nechystáme.

Kolem polorozbořených garáží přicházíme k horské říčce, kterou s plnou polní brodíme. Vody je jen slabě nad kolena, takže močíme jen kraťasy. Po takové námaze je čas na oběd a na další koupel. Odpočatí začínáme pokukovat po skále, která trčí přímo nad námi. To by byl výhled! A už stoupáme, opět se vší bagáží. Třeba to půjde přejít na druhou stranu. Z této naivní představy jsme brzo vyléčeni, ale výhled na skalním ostrohu vysoko nad údolím stojí opravdu za tu námahu. Navíc si při stoupání po travnatých stráních můžeme sem tam zobnout jahody či pozorovat zvláštní berušky. Jsme zase dole u vody a volíme další kolo osvěžení. Pak už spěcháme v klesajícím slunci k nádraží. Po cestě nás ještě pozdrží místní strejc ve vojenské uniformě. Každý druhý zub zlatý a ptá se co hodláme dělat ve Sljudjance, že pořádají Bajkalskij Kruiz (vlaky jsme viděli v Irkutsku) a že nám vše zařídí, abychom poznali co je to Bajkal. Nějak si nenechá rozmluvit, že to asi nepůjde, protože na to nemáme čas. Stále nás uklidňuje, že sice byl v Afghánistánu, ale že se ho nemusíme bát, že jsou tu všichni přátelští. Možná ano, možná ne. Ale určitě o tom nesvědčí hlášení nádražního rozhlasu v Irkutsku, které upozorňovalo na nebezpečné taxikáře a různé zprostředkovatele. Možná to byl ale jen pokus odlákat turisty od levnějších služeb a používat služby RŽD. Ruský bojovník z Afghánistánu nám na rozloučenou třese pravicí, kterou Ole ještě políbí. Důvěru tím u nás rozhodně nezvětšil, a tak ho s oddechnutím opouštíme. Na nádraží si prohlížíme pokoje a když zjistíme, že dostaneme dva dvojlúžkové pokoje s obrovskými postelemi a k tomu ještě vypíglované příslušenství pro sebe, neváháme a už se rozvalujeme po postelích. Ještě doběhnout pro zásoby na zítřejší dopoledne a můžeme dospat nějakou tu asijskou hodinku. Alespoň do chvíle než nás vzbudí děžurná či budík v půl šesté místního, tedy v půl jedné moskevského a v půl jedenácté večer našeho. Tak dobrou.

08.07.2008 úterý

Tak krátkou noc jsme už dlouho neměli. Trochu ztuha lezeme z měkkých postýlek a vaříme čaj. Rychle zabalit a najít električku na slepé koleji. Spát na nádraží a zmeškat vlak by byla docela ostuda. Ukazujeme náš putovní lístek, procházíme postupně pěti vyprázdněnými vagóny a usazujeme se na dvou dvousedadlech. Za pár minut už vyjíždíme podél jezera a sledujeme koncert světelných odlesků, který nám předvádí ranní slunce vykukující pod mlhou. Ta ovšem za chvíli vyhraje a pokryje celou okolní krajinu i jezero. Při průjezdu loukami řídce porostlými stromy se na nás sluníčko ještě na chvilku usměje a odkryje další panoramata. Tentokráte nestačíme otáčet hlavou. Vpravo máme jasně nasvícené svěží louky plné vody, nad nimiž stráží hradba hor. Vlevo se pak opět předvádí Bajkal v plné kráse. Už máme strach, že zaplníme karty ve foťácích, když mlha zase vítězí. Ještě zdokumentovat některou ze zastávek označených kilometráží od Moskvy. Takže stanice se zde jmenují například “5417 km.” Tak teď tu máme stanici Musovaja a v rozhlase se ozývá hlášení, že je to konečná a že máme vystoupit. Tak co s tím? Diví se tomu i místní, ale nikdo nevystupuje a snad nepojedeme zpátky. Zatímco se ládujeme teplým masovým pirožkem zakoupeným od místní prodavačky, která prochází vagóny se zaplněným kýblem, vyjíždíme správným směrem. Nová průvodčí prochází a kontroluje znovu lístky. Petr vyčetl, že nejdražší jízdenka na tento vlak stojí 69 rublů, takže asi proto je trasa rozdělena na dvě části a pokaždé je potřeba koupit novou jízdenku. Opět máváme naší jízdenkou CityStar a průvodčí kroutí dost nechápavě hlavou. V seznamu nemáme Ulan-Ude, ale jen Nauški. Moc netuší, ale nakonec kývá souhlasně hlavou.

Paní s pirožky asi zahájila všeobecné občerstvování. Všichni si vybalují svačiny, rozkládají na sedadlech ubrousky a vagón se na chvíli přeměňuje na jídelní vůz. Ještě chvíli se budeme houpat podél zamlženého Bajkalu a pak se vydáme blíže k Mongolsku. Na cestě nás tam čeká náš dnešní cíl Ulan-Ude. Situace se trochu komplikuje hodinku před cílem, kdy přichází průvodčí s nějakou vyšší šarží. Podmračená šéfová s hvězdami na výložkách si nedůvěřivě prohlíží naše lístky a pak rezolutně prohlašuje, že tady neplatí a že každý musí zaplatit 69 rublů. My se bráníme, že máme lístek až do Nauški. Chce po nás zaplatit a my na to, že už máme platný lístek. Říká, že je na cestu přes celé Rusko příliš levný a my ukazujeme balík rezervací, které nám zbyly a další které máme nazpět. Z nepochopitelného důvodu si bere rezervace a sčítá jejich ceny. Něco jí vyšlo a hlásí, že jízdenka co máme je na cestu z Moskvy do Čech. Ukazujeme jí vypsané stanice na lístku a ona něco brumlá do telefonu a odchází se slovy, že lístek je neplatný a že si musíme koupit nový. Děláme mrtvého brouka a stejně tak průvodčí. Trochu v nás škubne, když přicházejí dva policajti, ale ti jen obhlížejí vagón a pokračují dále. Projíždíme deltou Soljanky, která ústí do Bajkalu. Krajina se proměnila do úplné roviny, mlha zmizela a teplota letí vzhůru. Vlak se úplně zaplnil a někteří cestující i stojí. K nám se cpe korpulentní dáma v brýlích a když prochází průvodčí tváří se jakoby nic. Až na přímou výzvu vytahuje neochotně drobné a platí. Objevuje se pár domků a po chvilce jsme už na nádraží v Ulan-Ude. To miliónové město musí být někde jinde!

Vystupujeme do poledního žáru a jdeme do haly shánět místenky do Ulanbátaru. Je polední pauza a tak si ji v čekárně dopřáváme při obědě taky. Pak se vrháme k okénku, kde nám sdělí, že dnes prodávají lístky jen na zítra a že mají poslední tři. Váháme a ptáme se, kdy budou na pozítří. Prý zítra od osmi. Jedná se o vlak Irkutsk-Ulanbátar a tak zde zřejmě mají jen co zbude. Necháváme to tedy na zítra a jdeme obhlédnout město. Nejprve vycházíme do části nad nádražím, kde je podle průvodce, socha Lenina a také levnější hotel plný Číňanů. Ten po chvíli nacházíme.

Dvoulůžkový pokoj mají za 1400 rublů. Prohlížíme ho, ale nic moc. Ošuntělý nábytek, dvě rozvrzané postele a letitý záchod se sprchou. Vracíme se na recepci a hlásíme, že chceme sice dvoulůžkový pokoj, ale že jsme tři. Jinak vyrážíme hledat dál. Recepční někam volá a pak se nás ptá jak se nám líbil nabízený pokoj a odkud jsme. Říkáme že nic moc a že jsme z Česka. Dostáváme nabídku manželského apartmá za 1700 rublů. Jdeme ho prohlédnout a není co řešit. Po sprše vyrážíme nalehko prozkoumat hlavní část města. Zde se již pohybuje velké množství Burjatů, kteří jsou s postupujícím odpolednem čím dál tím opilejší. Všude se válí láhve, ulice jsou posety střepy a chodí po nich smečky divokých psů živících se odpadky. Žár je pořádný, ale nějak nemáme odvahu použít hydrantů na ulici, ze kterých místní běžně pijí. Raději volíme balenou vodu a kroužíme kolem největší hlavy Lenina na světě. Má pro sebe celé rozlehlé náměstí, na jehož rohu se tyčí budova opery. Na poště v druhém koutě vykupujeme pohledy.

V průvodci jsme vyčetli, že na spodní straně náměstí by měla fungovat cestovka nabízející autobusovou dopravu do Mongolska. Pod dohledem hlavy soudruha Lenina přecházíme k uvedené adrese a skutečně nalézáme zmíněnou cestovku. Komunikace zde probíhá v angličtině a všichni jsou i západně uctiví a ochotní. Takže po pár minutách vycházíme ven se třemi jízdenkami po 950 rublech. Odjezd je zítra v osm ráno od opery a my se do té doby můžeme bezstarostně bavit.

Pro začátek procházíme branou na spodní straně náměstí a po hlavní třídě míříme na pěší zónu. Tady to vypadá hodně evropsky. Ovšem ve všech bočních uličkách je spousta původních domků se zaprášenými dvory a nezbytnými smečkami psů. Opatrně nahlížíme rozvrzanými vrátky dovnitř a pozorujeme místní při běžném životě. Pěší zóna je zakončena chrámem, který se právě snaží rekonstruovat do původního stavu. Čeká je ještě pořádná porce.

Zpět k hotelu se vracíme ulicí ležící o něco výše. Procházíme kolem několika vyhlídek, na nichž se k sobě tulí mladé dvojice. Celou cestu pozorujeme množství policistů odvádějících zpité Burjaty. Přesto se v křoví válí ještě spousta elementů a další nás občas opruzují. Je to ale neagresivní, takže vcelku v pohodě. Je čas nakoupit a jít něco dospat. Nějak jsme to nedomysleli, takže k večeři tlačíme přesolené nedovařené těstoviny, z nichž podstatná část končí v kanalizaci. Postele nám ovšem spraví náladu a my chrupeme až do středečního poledne.

09.07.2008 středa

Vstáváme krátce po poledni a po skoro nadbytečné sprše snídáme či spíše obědváme a vaříme zásoby čaje. Blíží se čas odchodu, neboť v hotelu mají režim 24 hodin, tedy v kolik se přijde, v tolik se musí nejpozději odejít. Scházíme k nádraží a dumáme co budeme dělat. Petr nadhazuje opět možnost navštívit třicet kilometrů vzdálený buddhistický klášter. Má to být centrum ruského buddhismu a jezdí tam prý třikrát denně autobus číslo 104. Nádraží Banzar je kousek za pěší zónou u chrámu. Necháváme zásoby čaje ve skříňce v samoobsluze a spěcháme dolů na autobus. Přibíháme sice o pět minut pozdě, ale ještě stihneme zastavit naše číslo na křižovatce. Visíme sice na tyči, ale jedeme. Řidič je místní pohodář, lehce to z něj táhne a s plynem se nemazlí. Svištíme si to údolím za řekou Selengou sevřeným na severu hradbou hor podél Bajkalu a na jihu zvlněným mongolským pohraničím. Za necelou půlhodinku zastavujeme před rozlehlým klášterem, v němž se tyčí několik barevných chrámů. Největší z nich je s pozlacenou střechou a je vidět z celého údolí. Vstup do komplexu je volný, za fotografování ale platíme 50 rublů a hned obhlížíme nabízené zboží. Dostáváme se tak k prvnímu modlitebnímu mlýnku. Když si s ním chceme zatočit, jsme upozorněni, že jdeme v protisměru. Zase jsme neposlouchali, co nám Petr před vstupem hustil do hlavy. V buddhistickém klášteře se vždy chodí po obvodu ve směru pohybu hodinových ručiček, a přitom se roztáčí mlýnky. Pravá ruka přitom směřuje stále k centrálnímu chrámu. Druhou poučku, že nemáme do chrámu vstupovat po hlavním schodišti, pokud se nepovažujeme za lámu, mimoděk neporušujeme. Třetí, že do chrámu se má vždy vstupovat levými dveřmi splňujeme vždy až na podruhé.

Je krátce po šesté a my začínáme uvažovat o návratu. Parkoviště před chrámem se vyprázdnilo a my v poklidu nadlehčíme bágly a šlapeme pěšmo po silnici. Podél cesty se pasou krávy, po podmáčených loukách pobíhají koně a všude jsou mračna komárů, které (jak Petr opět straší) mohou přenášet japonskou encefalitidu. A my ten repelent nechali doma!

Po pěti kilometrech na nás troubí známý autobus jedoucí proti nám. Tak se snad dneska přece jen dostaneme zpátky do města. Po dalším kilometru přicházíme do městečka Ivolginsk. Tady zrovna čeká maršrutka číslo 130. To by měl být náš směr. Pro jistotu se ptáme a řidič kývá hlavou, že hned vyráží. Zabíráme zadní trojsedadlo a zavaleni krosnami poskakujeme zpět. Na jedné ze zastávek nás předjíždí náš odpolední autobus. Snad mu tam moc nechybíme... I v maršrutce platíme až během jízdy, tentokráte každý 25 rublů (cesta k chrámu nás stála 40R). Na zastávce u náměstí vystupujeme a jdeme na poštu hodit čumkarty. Zbývá jen vyzvednout láhve s čajem a dokoupit zásoby a můžeme chutě povečeřet v sále ožidanija, k čemuž nám jsou naděleny programy ruské televize o udatné sovětské armádě. Tady ještě rudá stále vládne naplno. Je to ostatně vidět i z názvů ulic. Hlavní prospekt je Lenina, další ulice jsou Soudružská, Komunistická, Oktjabrskaja či Družby, náměstí Pobědy. Jakpak to bude v Mongolsku?

10.07.2008 čtvrtek

Noc v sedě v čekárně na nádraží nám po půlnoci vyplňují americké filmy s ruským rychlodabingem. Poněkud rozlámaní se na několikrát ukládáme a ukrajujeme hodinku za hodinkou. Stejně jich po večeři zbývá slabých sedm, takže je to rychle za námi. V hale si dáme na rozloučenou ještě snídani a pak přecházíme k fontáně u opery kde již čeká autobus Vostok Trans. Sedíme skoro vzadu a po přesednutí máme k dispozici i okénko. Autobus je zaplněn tak z poloviny a my máme šanci fotit a fotit.

Projíždíme burjatským údolím podél řeky Salianka a stoupáme k hranicím. Kolem nás se vine úžasná krajina, kterou navíc nasvícená bouřkovým světlem. na loukách se pase spousta dobytka a ovcí, občas se přižene honák na koni. Kodrcavá silnice odbočuje k Tamožnoj (celnici) a následuje ceremonie vykládání a nakládání všech zavazadel. Šest kontrol, hromady výstupních i vstupních formulářů a celních prohlášení a můžeme zamávat Rusku.

Pokud byla krajina doposud úžasná, teď je přímo nepopsatelná. Silnice bez krajnic, která hází s autobusem ze strany na stranu, prořezává údolí v dlouhých liniích, které jsou přerušeny vždy při přejezdu průsmykem. Na okolních kopcích při tom pozorujeme ova, která stráží samotné vrcholky a jsou určeny pro ukládání obětí či vázání praporků. Do cesty se nám staví bouřka a viditelnost se zmenšuje na pár desítek metrů. Řidič je ale zřejmě dost otrlý, o čemž svědčí i dvě pořádné jizvy na temeni hlavy, a z rychlosti okolo 100-110 km/h neslevuje.

Na této silnici je to docela hazard i za sucha, navíc se mu vůbec nelíbí pomalejší vozidla včetně autobusů a nekompromisně je předjíždí. Ve výmolech či mostních spojeních občas mizí celé kolo a ozve se kovový náraz o závěsy. Přesto stále pokračujeme jižním směrem. Počet stád i jurt se zvyšuje. Po chvíli se objevuje nápis Ulanbator, ale zástavba začíná až po několika kilometrech. Předměstí působí naprosto tragickým dojmem. Dominuje mu elektrárna zásobující celé údolí oblaky černého kouře. navíc tu asi pořádně zapršelo, protože některé prašné silnice vedoucí do obytných zón jsou zcela zatopeny a proměnily se v blátivé stoky. Zděšeně pozorujeme nápisy hotel na ošuntělých stavbách a už se pomalu smiřujeme s nocí na hliněné podlaze. Hlavní silnice je zcela ucpaná a náš řidič by si jistě vytrhal všechny vlasy, kdyby nějaké měl. Navíc ho deptá, že blátem podél nás kaskadérsky projíždějí řady aut a mezi nimi i autobus, který už dávno tak riskantně předjížděl. Nicméně zácpa zase není až tak neočekávaná, protože do cíle před turistickým centrem přijíždíme na čas těsně před devátou. Ráz města se rychle proměnil a kolem nás se tyčí spousta moderních věžáků. my ale teď máme hlavní starost sehnat ubytování. V turistickém centru je už mrtvo, jen jakýsi mladík radí dvěma dívkám nějakou akci. Zneužíváme ho a on volá do jakéhosi hotelu, jehož telefonní číslo nám píše na mapku, kterou jsme právě objevili ve stojanech. Označuje nám pozici na mapě, ale jméno hotelu asi neví. Říká, že nás ubytují v komfortním dvoulůžkovém pokoji s velkými postelemi a příslušenstvím za 30$. Vyrážíme přímo k cíli, který by měl být tak kilometr daleko. Vypadá to jednoduše, ale bude to ještě napínák. Začíná pršet a my jsme u proskleného mrakodrapu banky. Nacházíme i vyznačenou restauraci na rohu, ale na dotaz, kde je v okolí nějaký hotel dostáváme neurčitou odpověď. Ptáme se pomalu v každém domě až se dostáváme na další křižovatku, kde po chvíli pátrání ve tmě nacházíme dva hotely. Ukazujeme telefonní číslo, ale zde to prý není. Pikolík je naštěstí ochotný a volá. Poté nám na papír píše název hotelu Ulj a upřesňuje pozici na mapě. Má to být v již propátraných místech a my je následně procházíme ještě důkladněji. Bez výsledku přecházíme do další temné uličky, kde narážíme na policejní hlídku. Místo útěku se jich ptáme na hotel a oni kupodivu ochotně volají a říkají, že jsme očekáváni a že si pro nás přijedou. Kapitán v bílé uniformě mluvící rusky nás vede na roh, kam se mu přibíhají hlásit nižší šarže. Ale z našeho hotelu se neobjevuje nikdo. Pár telefonů tam a zpět a kapitán vysvětluje, že se domluvil před bankou Xangh, ale ta je prý na každém rohu, takže pro nás byli jinde. Ptáme se, kde je ten hotel a on říká, že tady sice dělá policajta už třicet let, ale že těch hotýlků je tolik, že netuší. Po chvíli přichází paní a hlásí se k nám. S oddechnutím si vzájemně děkujeme s policajty a popocházíme asi 50 metrů za roh, kde jsme již dvakrát prošli a ptali se v přilehlé restauraci. Konečně jsme na pokoji se sprchou. Postele jsou opravdu velké - jak hned zjišťujeme, tvoří je dřevěná kostra s pevnou deskou a na ní žíněnka. Na uvítanou dostáváme povlečení, ručníky a pořádnou termosku vody spolu s hrnky a kvalitním čajem. To teď opravdu potřebujeme. Sprcha, horký čaj a hlavně postel nás uvedou opět do lidštějšího stavu. Přes noc si pak můžeme nechat zdát o zítřejší výpravě po Ulambátaru.

11.07.2008 pátek

Tak dneska by měli mít blázni svátek. K nim se přidává i Ola. Venku svítí ostře slunce, bílé beránky plují po blankytné obloze. Je krátce po poledni a my zrovna snídáme. Kromě průzkumu centra města chceme dnes nasbírat i nějaké informace o festivalu, který zde právě probíhá, a pokusit se o rezervaci jízdenek zpět do Ruska. V slunečném odpoledni vycházíme z hotelu a míříme nejprve do banky. Jak jsme vyčetli z novin, dnes je svátek a většina obchodů i bank má zavřeno. Jednu otevřenou však přece jen nacházíme a měníme pro začátek 100 USD. Mraků přibylo, vzduch je docela studený a dává vzpomenout na místní drsné zimy. Domorodci jsou ale evidentně otužilí, protože všichni včetně dětí korzují na lehko v tričkách. Vcházíme na hlavní čtvercové náměstí s dominantní budovou mauzolea. Na rozdíl od předměstí zde vypadá vše vcelku kultivovaně a čistě. Transparenty poukazují na spojitost s léty 1206 a 1921, tedy na dobu Čingischána a na dobu komunistických počátků země. S nimi je pak spojen přechod od znakového písma k azbuce, ve které pak pro chrčivá slova vznikly podivné sekvence. Současní obyvatelé mají na hlavách vzdorné černé kštice a typově připomínají kambodžské Khméry (což je podle Petra pochopitelné, protože jsou všichni mongoloidi). Přecházíme do turistických informací, kde uvádíme do rozpaků slečnu, která je zde nově. Ale pohledy i pár informací v plynné angličtině si odnášíme. Mezi tratí a šestiproudkou, po které jsme včera přijeli, pokračujeme na nádraží. Dlouze a složitě zkoumáme jízdní řády a sháníme možnost zakoupení jízdenek do Ruska. Evidentně to jde, ale každý nás posílá jinam. Anglicky to moc nehrozí a rusky tak napůl. V zoufalství se posilňujeme v nádražní restauraci pařenými knedlíky plněnými skopovým masem. Při tom sepisujeme plán. Vychází nám z toho, že si v Mongolsku přidáme proti původnímu úmyslu jeden den (teď už to nevidíme zdaleka tak černě jako včera, kdy jsme si říkali, že se tady za těch pět dní zblázníme) a domýšlíme i návrat přes Bajkal.

S novou dávkou odhodlání jdeme znovu hledat pokladnu pro mezinárodní jízdenky. Napočtvrté, když už máme celé nádraží zmapované, konečně nacházíme přes ulici budovu na níž je cedulka, že prodej lístků do zahraničí je za rohem. Vcházíme do zastrčené budovy, kde mají naštěstí otevřeno až do půl osmé. Jízdenky mají, ale my nemáme dost peněz. Musíme zpátky na nádraží k bankomatu. S velkými obavami pozorujeme jak mizí karta v útrobách. Po pár volbách s úlevou vytahujeme kartu i čtyři sta tisíc tugriků. Vracíme se do mezinárodní pokladny a spolu s pasy předáváme sto padesát tisíc, tedy asi 140 USD. Mají trochu problémy s drobnými a raději nám odpouštějí stovku jen aby se nás už zbavili. Konečně máme tedy v ruce jízdenky s místenkami do Irkutsku na jméno.

Při hledání autobusového nádraží, odkud by měly odjíždět všechny spoje na zítřejší festival, následuje další porce bloudění. Když se chvíli točíme bezradně dokola, zastavuje u nás místní dvojice a snaží se poradit. Anglicky neumí a tak volají známému, který nám vysvětluje, že stadion je hned za řekou a že to bude z mostu vidět. Tak uvidíme a prozatím jdeme vyřídit poštu do místní internetové kavárny (10 min za 100T). Večer pokročil a v šikmém slunci stoupáme k buddhistickému chrámu. Všechny stánky jsou už sbaleny. To podstatné však zůstává. Stavby chrámů a brány skrze něž se otevírá pohled na krásně nasvícené okolní kopce.

Zpátky do města se vracíme boční uličkou kolem dřevěných domků. Prašná cesta se prudce svažuje a mění se náhle v odpadní stoku. Váháme, ale jsou zde schody ze starých pneumatik, takže pokračujeme. Kolem nás se neustále potloukají psi s vyceněnými tesáky, vypadají ale dost plaše. Dole pod námi je už okružní silnice, na jejíž krajnici mají místní pod plachtou postaveny kulečníkové schody. Sami posedávají mezi hromadami odpadků a vypadá to, že je nic netrápí. Ale bude to jen zdání. Po cestě k hotelu kontrolujeme obchody a dokupujeme zásoby. Před zaslouženým spánkem si dáváme večeři a pak se těšíme na další den.

12.07.2008 sobota

Petrovo strašení, že budeme vstávat v osm hodin se jaksi nesplnilo a my vyrážíme po snídani kolem jedenácté přes hlavní náměstí a mosty na národní sportovní festival, který má dnes probíhat na hlavním stadionu. Je sobota, navíc státní svátek, takže provoz je opravdu hustý a smogu dostatek. Přecházíme přes parkoviště plné autobusů, na jehož rohu je postavena opravdu kvalitní kadibudka. Sestává ze třech stěn a místo dveří slouží kus papundeklu. Za ním se snaží dřepící postava ukrýt nejenom své pozadí ale i hromadu, na kterou přidává. Přicházíme k hlavní bráně stadionu, kolem něhož jsou nastavěny stovky stánků. Davy svátečně ustrojených diváků zde vybírají v hromadách zboží a ládují do sebe zvláštní druh párku v rohlíku. K tomu popíjí záhadný bílý mok z plastových lahví. My se ovšem momentálně staráme hlavně o lístky. Jsou rozděleny podle času (9-14, 14-17, 17-21) a podle bran (1-18) a stojí 2000-7000T. Veksláci ovšem mají svoji cenu o 50-100% vyšší a samozřejmě se neustále vnucují. My testujeme nejprve ISIC, na které jde Petr a potom i Mirek obhlédnout situaci. Rozhodujeme se, že společně půjdeme na hlavní odpolední program.

Stovky policistů hlídající u osmnácti bran, po dopoledním programu důsledně vyprazdňují stadion a teprve pak pouští beze spěchu nové diváky s hodinovým zpožděním. Kdo měl lístky na celý den má smůlu, protože ho ženou ze stadionu na konec nekonečné fronty. Tentokráte už ISIC nezafunguje a my vcházíme s lístky po 4000T na tribunu krytou střechou před ostrým odpoledním sluncem. Na nasvícené ploše se první hodinu zdánlivě nic neděje. Jen Ola vidí, že na vzdálené straně vyletí pár šípů vystřelených nejúspěšnějšími lukostřelci. Následuje několik kol wrestlingu, což je zápas, ve kterém jde o to povalit soupeře. Na pořadu je páté vyřazovací kolo z devíti.

Mezitím se střídají různé ceremonie včetně ocenění nejlepších jezdců z koňských dostihů. Jednotlivé skupiny přijíždí pod hlavní tribunu a zatímco trenér zpívá zvláštním hrdelním chvěním, předstupují dětští závodníci před prezidenta. Nakonec přichází mladý závodník s číslem 442, který je vyhlášen lůzrem závodu. Je to útěcha pro posledního, aby se mu příští rok dařilo lépe. Moc nám to jako povzbuzení nepřijde, ale závodník se tváří smířeně. Stadion je našlapaný a vzrušení stoupá při každém dalším kole vyřazovacího zápasu ve wrestlingu. My vydržíme ovšem jen do začátku sedmého kola, kdy jsou na trávě poslední čtyři dvojice. Tlačíme se ven, nad čímž místní kroutí nechápavě hlavou. Po pěti hodinách na tvrdých lavicích pod bedlivým dozorem policistů a mačkání se s místními, odcházíme pozorovat západ slunce k vyhlídce za řekou.

Vše se barví do oranžova a před námi jsou ostré kontury kopců nad městem. Přicházíme k chrámu s obrovskou zlatou sochou stojícího Buddhy. Davy věřících míří na večerní modlitbu a my si tento zážitek zpříjemňujeme místními hot-dogy, což je párek napíchnutý na dřevěné tyčce obalený smaženým kynutým těstem. Při přípravě ho prodavačka rukou (kupodivu v igelitové rukavici) namatlá na párek, pak vyválí v drobných kouscích brambor a pak trpělivě do zlatava smaží v obrovské nádobě s olejem. Šero mezitím zhoustlo a my se vzdáváme myšlenky na dnešní výstup na vrcholek s vyhlídkou. Necháváme to na jindy a vracíme se zpátky přes most plný večerního provozu do centra města. Auta automaticky zastavují a nabízejí svezení, ale my vůbec netušíme, zda a co se platí, takže raději odmítáme. Po dvou kilometrech ve smogu toho sice trochu litujeme, ale když se vracíme s novými zásobami na pokoj, jsme už zase v pohodě. Za chvíli pak v pohodě i chrupeme.

13.07.2008 neděle

Opět jsme si trochu přispali, takže po snídani a návštěvě pošty míříme stejně jako včera jižním směrem. Výlet do vzdálenějších národních parků jsme vzdali a místo toho dobíháme městský autobus do Zajčanu. Platíme každý 200T a jedeme až na konečnou. Ocitáme se na placce točny mezi zdmi uzavírajícími neprodyšně jednotlivé obytné komplexy. Ve strážních budkách sedí ozbrojení hlídači a dávají jasně najevo, že tu nejsou pro okrasu. Mimo tyto ohrady stojí občas původní chatrče či jurty. Přeskakujeme potok a po travnatém svahu stoupáme na nejbližší kopec.

Po cestě potkáváme místní turisty, ze kterých se vyklubala starší dvojice trhající na hřebeni něco jako pórek. Jak stoupáme, začíná se odkrývat celé údolí a objevují se i první stromy. Jsme sice v národním parku, ale stromy jsou zde značně poškozeny kůrovcem, za což vděčí exhalacím táhnoucím se celým údolím z předměstské elektrárny. Les se ovšem objevuje pouze na samých vrcholcích ve výšce nad 1800 metrů. Právě v této hladině se momentálně pohybujeme a zatímco šlapeme po řídké trávě plné květin a sukulentů, blížíme se k ovu. Pod sebou máme polovinu údolí včetně vyhlídky nad zlatým Buddhou jako na dlani. Po hřebeni přecházíme přes další dva vrcholky s nezbytnými obětinami a konečně máme výhled i na druhou část údolí, kterým jsme před pár dny přijeli od Bajkalu. Výhled je opravdu úžasný, stejně jako klid narušovaný jen občasným zasvištěním lovících orlů či sokolů. Dohadujeme se, zda včerejší vítězný tanec zápasníků ve wrestlingu měl napodobovat jestřába, sokola či orla. Podobu ovšem stejně nenacházíme. Raději smířlivě obědváme u nejvyššího ova a pozorujeme ruch v jurtovém turistickém kempu hluboko pod námi.

Odpoledne pokročilo a my sestupujeme na polní cestu vedoucí zpátky k parkovišti. Do protisvahu se již nepouštíme a místo toho přecházíme pod vyhlídku s památníkem mongolským vojákům padlým ve 2. světové válce a stoupáme na vrchol. Kruhový rozhled na část údolí je sice jen slabým odvarem toho co jsme viděli, ale zato kontury jsou díky menší vzdálenosti i odpolednímu slunci ostřejší. Dáváme se do řeči s místním umělcem, který maluje a vystřihuje obrázky. Předvádí mám různé druhy hrdelního zpěvu. Říká, že byl již mnohokráte v Česku s uměleckým sborem. Zpívat či spíše rezonovat ho naučil otec. Bez učitele to prý dost dobře naučit nelze a lidí s touto schopností v Mongolsku prý kvapem ubývá. Tóny se vydávají buď dolní, střední či horní částí hrtanu, případně kombinací. Vše nám trpělivě předvádí a vysvětluje. Mluví plynně anglicky i rusky a říká, že ruštinu měli stejně jako my povinně ve škole. Kupujeme od něho tři mongolské motivy a dostáváme jako dárek koníka, kterého při rozhovoru vystřídal. Druhou stranou scházíme z vyhlídky k soše Buddhy a odmítáme taxi, které u nás zastavilo. Místo toho se vracíme městskou zpátky k poště a pak probíráme důkladně obchod se suvenýry. Po jeho opuštění už rozhodně nemáme pocit, že domů nepřivezeme žádné dárky. Ještě nakoupit něco na zub v důkladně vybíleném krámě (tři dny svátků jsou znát) a můžeme zasednout k večeři. Při ní s nadšením sledujeme záznam tenisového finále ve Wimbledonu. No, to byly dneska ale zážitky! Hurá na kutě (či spíše na žíně)!

14.07.2008 pondělí

Po úvodním záchvatu při křižování ulic v okolí hotelu čekáme na zaprášené ulici na autobus číslo 33, který by nás měl odvézt na opačný okraj města než včera. Dříve však přijíždí místní maršrutka a spolujezdec vyvolává zřejmě název směru. Ukazujeme náš směr, ale kroutí záporně hlavou. Když řidič vidí, že většina chce jet naším směrem, mění se náhle vyvolávání a okolostojící střídají už nastoupené pasažéry. Spolujezdec na nás mává a my nastupujeme. Vyrážíme naším směrem a během cesty platíme 200T. Po chvíli dojíždíme autobus 33 a pasažéři nás postupně opouštějí. My jediní vytrváváme až na konečnou a děkujeme za svezení. To jsme se jim moc nevyplatili!

Kolem jsou jen ohrady místních osadníků. V některých stojí dřevěné domky ale většina z nich jen ohraničuje plochu v jejímž středu stojí jurta. Tu a tam se vyskytuje i zděný domek, ale poházené odpadky jsou rozmístěny zcela rovnoměrně. Déšť je postupně splachuje do stok klonících se dolů do města, kde po čase skončí někde v centru jako splaz. Jak se večer v televizi dozvídáme, během privatizace v roce 1998 dostal (či si mohl koupit) každý obyvatel kus půdy, ale dle nařízení vlády se některé pozemky, kde se má stavět silnice či jiná veřejná stavba, znovu vyvlastňuje. Tím pádem budou desetitisíce obyvatel zase bez půdy a budou nuceni opustit jurtoviště a přesunout se zřejmě do prefabrikované zástavby. To jim tedy nezávidíme, vždyť víme, jak bydlíme! Stoupáme prašnými uličkami klikatě do strání a po hřebenech obcházíme výběžek města. Míjíme jedno ovo za druhým a pod námi se otevírá pohled na celé údolí.

Jsme ve výšce přes 1700 metrů a obědváme s bouřkou běžící údolím podél nás. Světlo se mění každou vteřinu a fouká svěží vítr. To ovšem vydrží jen do chvíle, kdy začneme sestupovat zpět do města. Musíme projít hromadami odpadků rozptýlených po kopcích. Místní zde odkládají vše co momentálně nepotřebují, včetně zesnulých. Kopce v okolí města zde tedy slouží i jako přírodní hřbitov. Náhrobky dekorují mnoho strání a stráží hroby, z nichž některé jsou již propadlé a odhalují bílé kostry svých obyvatel. Než se úplně vzpamatujeme, jsme už blízko centra města. Prašnými silnicemi jsme se prokousali k vyzkoušenému internetu a po nákupech se pak vracíme do hotelu, abychom se zklidnili večeří.

15.07.2008 úterý

Ani dnes jsme neporušili spací režim a vstáváme na snídani v 11 hodin. Před polednem vycházíme do slunečního žáru, který tady naštěstí není až tak divoký. Kličkujeme opět přes prašné silnice na výjezd do dalšího údolí. Kolem projíždějící autobus nám na mávnutí zastavuje a my se vezeme až na konečnou. Odtud stoupáme prudce po úbočí stráně a dostáváme se na hřeben, na kterém se nám otevírá rozhled do dalšího údolí, za nímž jsou jen další a další kopečky. Někde v dáli je pak Čína, kterou si ovšem ponecháme na jindy.

Teď stoupáme po hřebeni až na samý vrchol tohoto valu. Ve výšce kolem 1700 metrů jsou zde zbytky po jakémsi opevnění. Podobně jako ve městě jsou i tady nezakryté šachty, neočekávané výstupky či čnějící dráty a člověk musí být skutečně ostražitý, pokud chce zůstat celý. Rozhled je ovšem skvělý a my jen dumáme, za jakým účelem si zde dovolili utnout vrcholek a zarovnat ho kolem pevnosti. Určitě si tím proti sobě popudili místní božstva a odplata je neminula.

Sestupujeme zpět do údolí a přecházíme přes vesnici (nebo je to pořád ještě Ulambátar?) na protější stráň. Kráčíme opět po hřebeni a pod námi se vine místní říčka, zatímco se kolem šíří všudypřítomné aroma pelyňku. Blížíme se zpátky k městu, ale od centra nás pořád dělí dobrých deset kilometrů. Raději se tedy vracíme na silnici a ze zastávky se vracíme stejným autobusem jako ráno až k hotelu. Zítra se loučíme a tak vyrážíme na rozloučenou na večeři do Mongolské restaurace, kde si dopřáváme typické jehněčí knedlíky, čaj s ovčím máslem a solí a podobné speciality. Pomlaskáváme si až do hotelu, kde jsme jaksi pozapomněli puštěný ponorák. Černý dým se naštěstí z našeho okna nevalí a my po sprintu chladíme vařič pod vodou. Před poslední ulambátarskou nocí si k čajíčku a nezbytným sušenkám dopřáváme baseball a tenis.

16.07.2008 středa

Dnešek je určen pro pospávání, balení a krmení. Snad proto se budíme už v osm hodin a po desáté máme sbaleno a snídani v břiše. Můžeme tedy vyrazit na dopolední obhlídku kláštera Čojdžinláma ležící kousek za hlavním náměstím. Po cestě porovnáváme kurzy v desítkách bank. Dost dobře nechápeme jak se můžou uživit, když jim konkuruje několik stovek směnáren a rozdíl mezi nákupem a prodejem dolaru je okolo 10T, přičemž výměna je bez poplatku. Za náměstím snadno nacházíme cestu. Samotný klášter je sevřen mezi věžáky jimž dominuje stavba supermoderního proskleného mrakodrapu. Z venku vypadá klášter hodně nenápadně a skoro váháme, zda vůbec má cenu platit vstupné 2500T. Nakonec se přece jen jdeme podívat dovnitř a jsme vpuštěni v kraťasech s odkrytými rameny a ještě je nám na základě ISIC karty sníženo vstupné na polovinu. V klášteře jsme úplně sami, takže si nás pět průvodců strážících jednotlivé chrámy postupně předává. Odemykají nám příjemně vychlazené svatostánky dýchající klidem. Procházíme i jediným osmistěnným chrámem v Mongolsku, prohlížíme bronzovou stůpu dovezenou z Tibetu a přemýšlíme nad tajemným chrámem určeným jen pro pár vyvolených, který je ukryt za dvojitou zdí. Z nenápadného komplexu se vyklubala skvělá a originální podívaná, při níž nechyběly ani dřevěné masky (nejtěžší vážící 30 kilogramů) vyzdobené umrlčími lebkami. Nástěnné a stropní malby vyobrazující procesy probíhající v místním pekle rozhodně nepostrádaly prvky sadismu. Uřezané končetiny, zaživa vytrhávané vnitřnosti, drcené genitálie či pálení jednotlivých částí byly ty nejmírnější prvky. Od těch brutálnějších jsme raději rychle odvraceli oči. Pod vlivem okamžiku dokupujeme hromadu suvenýrů a míříme k hotelu. Po kulturním zážitku je teď na řadě doplňování kalorií. Okukujeme interiér české hospody, ale raději volíme osvědčenou restauraci ze včerejška. Českého prostředí i jídla si užijeme ještě dost a dost. Právě je polední špička a stoly ani obsluha nejsou příliš dostupné. Je vidět, že pro většinu místních je oběd základní kulturní zážitek dne. Při velice příznivých cenách a výborné chuti jídel v restauracích to není žádný div. My si za necelou českou stovku pochutnáváme na skopovém guláši s oblohou a hovězím stejku se sýrem a vajíčkem. Jako příloha je kopička rýže a k ní hromádka hranolků, brambor či kaše. K tomu popíjíme rýžový čaj “Zočin brend.” Během téměř hodinové ceremonie máme dost času pozorovat občas nervózní domorodce, kterým čekání taky nedělá dobře. My jsme si pro zklidnění raději donesli vychlazenou dvoulitrovku koly z vedlejšího obchodu.

Po cestě zpátky do hotelu ještě nakupujeme a pak v rychlosti vyklízíme pokoj. Času je dost, a tak pomalým krokem míříme napříč rozpáleným a zaprášeným centrem na nádraží. Po cestě se chladíme nanuky a na nádraží utrácíme poslední peníze za večeři, sady známek, laskominy a pitominy. Zbývá jen vyčekat vlak, který nás vrátí zpět k Bajkalu. Jak to tak bývá, čím víc jsme se obávali situace v této zdánlivě divoké a necivilizované zemi, čím víc jsme dumali, co si tady celý ten týden počneme, tím víc jsme byli nadšeni novými a originálními zážitky. Občas nás sice zarážela neochota a určitá bezohlednost místních jak v obchodech či na chodníku, tak hlavně na silnici (kde má vozidlo absolutní přednost před chodci), ale na druhou stranu jsme potkali řadu vstřícných, přátelských a přirozených lidí. Všude je vidět značný rozdíl mezi vzdělanými a podnikavými lidmi a houfy opilců posedávajících v odpadcích na ulicích a obtěžující kolemjdoucí. Všudypřítomné policejní hlídky se pokouší vzbudit dojem snahy udržovat pořádek, ale zájem státu je evidentní. Otupět většinu národa pomocí poměrně levného alkoholu, občas v něm vzbudit dojem důležitosti při pořádání pompézních akcí typu festivalu Naadan a nenápadně umožnit vyvolené elitě profitovat ze zoufale zaostalé infrastruktury. Tisíce aut proudících po vymlácených silnicích, chybějící kryty kanálů (před chvíli kolem nás probelhala turistka s nohou v sádře, která si šlápla), haldy odpadků, všudypřítomný prach a kouř. To vše zakrývá skupiny rychle bohatnoucích jedinců napojených na zahraniční kapitál. Vývoj a peníze prostě nezastavíš... Ještě že jsme zastihli Mongolsko alespoň v této fázi. Bye, bye!

Sotva jsme našli náš vagón, už se k nám hlásí Češi. Lezeme do kupé v 1. třídě (jiná volba nebyla), které budeme sdílet s jedním Němcem cestujícím s větší výpravou. Hned se dává do řeči a nabízí láhev ginu. Ola si opakuje fráze, a tak zjišťujeme, že přiletěli přes Irkutsko, projezdili Gobi, navštívili Karákoram a vrátili se do Ulambátaru, odkud jedou zpět do Irkutska. Pobudou u Bajkalu a poletí domů. Ani nestačí v úžasném západu slunce dopovídat, když do kupé přichází dvojice Čechů, kteří potřebují na chvíli zachránit před bezrukým spolucestujícím v jejich kupé. Aby mu nemuseli stále posluhovat a pohybovat se slowly, jak je pořád nutí, jdou si raději povídat k nám. Dozvídáme se, že jsou bratranec se sestřenicí, Honza má příbuzné v Mongolsku a tak tam strávili měsíc prázdnin. Letěli přes Moskvu a Irkutsk, pobyli na Gobi v jurtě, dobře se měli, poznali dobré Mongoly a vychytralé taxikáře, co za jednu cestu chtějí tisíc a za zpáteční desetkrát tolik. Na zpáteční cestu jim příbuzní přibalili na pomoc dalšího bratrance, který je bude provázet do Irkutska, kde má byt. Za to mu museli koupit jízdenku a vzít mu s sebou peřiny, což je zřejmě pro místní docela výhodná akce. Za odměnu jim u sebe schová v Irkutsku bágly, zatímco si dají před odletem otočku k Bajkalu. Snad je pak najdou?! Ale to se asi už nedozvíme. Tak šťastnou cestu. Nakonec i z toho západu a z temných panorámat jsme něco málo měli. V horizontální poloze se houpeme ve vypíglovaném kupé k hranicím.

17.07.2008 čtvrtek

Po dvaceti probuzeních během špatně větrané noci sledujeme mlhy válející se nad šťavnatými loukami posetými jezírky. Vše je nasvíceno právě vycházejícím sluncem. Abychom to s tím brzkým vstáváním nepřehnali, dáváme si ještě šlofíka. V Suchbátaru nás čeká čtyřhodinové čekání plné nesmyslných celních formalit a formulářů. Mezi nimi se alespoň stihneme porozhlédnout z kopečka vodojemu nad městem. Citelně se oteplilo. Je znát, že jsme sjeli do “nížiny” 800 metrů nad mořem. Druhé kolo formalit je pro nás připraveno v Nauškách, kde strávíme zbytek tohoto plodného dne. Večer a noc pak doufejme prospíme v klidu, pokud nebudeme řešit neočekávané problémy spojené s převozem prošívaných dek, jež jsme slíbili převézt jedné z průvodčích. Doufejme, že nebudou nadité trávou či falešnými dolary. Drobným zpestřením v poslední mongolské stanici byla návštěva nádražních toalet, kde bába vybírala 100T. My se všech tugriků úspěšně zbavili a tak nabízíme rubly. Samozřejmě jich chce rovnou pět. Vztekle je vytahujeme a říkáme si něco o hajzlech zlodějských. Ne že by o ty dvě koruny šlo, ale jde. Našich dvou vagónů se mezitím ujímá ruská posunovací lokomotiva a strká nás pětikilometrovou rychlostí přes dvojité ostnaté dráty.

Ocitáme se tak na ruském území v Nauškách. Tady na nás čeká série hned tří kontrol, prohlídka vagónů, bagáže a hromádka formulářů. Problémy naštěstí dělají jen kyprým Ruskám jedoucím v sousedním kupé nabitém peřinami. Nakonec je milostivě bez pokuty propouští, což pak Rusky po zbytek cesty mohutně oslavují. My si čekání v Nauškách zpříjemňujeme obědem v odpadky totálně zaneřáděném parku. Pak se vyrážíme rozehřát na písečný pahorek, kde kličkujeme mezi kozami odpočívajícími ve stínu oschlých bříz a mezi sukulenty posetými v sypké stráni. Rozhled nabízí na všechny strany stejné scény - vysušené spoře porostlé písečné stráně všude v okolí řeky. S úlevou nasedáme do vlaku a dost dlouho se vrtíme, než začne fungovat klimatizace. Pak už počítáme desítky zastávek, které nás čekají do Ulan-Ude. Tady nás opouští náš spolubydlící spolu s celou německou výpravou, která se tady docela rozjela. Na nádraží se marně snažíme zjistit, kde leží zastávka Temnaja Pad. Podle průvodce víme, že leží kousek za Sljudjankou a že se odtud dá sejít po pěšině k Bajkalu. V informacích dlouze hledají v jakémsi tlustospise se seznamem stanic, u nichž mají vždy uvedeny patnáctimístné kódy. Ty musí zadat do počítače a následně vidí čas příjezdu vlaku zadaného dalším kódem. Vypadá to na nějakou snahu, ale nakonec se stejně dozvídáme, že nám seznam stanic nemůže sdělit, protože je to tajné. Tak se vracíme s prázdnou. U vlaku se od jedné z Rusek dozvídáme, že je to kousek za stanicí, kde náš vlak staví. Domlouváme se s průvodčí, které jsme prováželi peřiny, aby nás probudila a jdeme se chystat na noc. Po chvíli přichází dvojka Čechů a dvě hodinky nás baví historkami z Mongolska i Číny. Do postele se tedy dostáváme po půlnoci a průvodčí nám ještě stačila oznámit, že vlak staví jen ve Sljudjance, takže nás vzbudí v půl čtvrté.

18.07.2008 pátek

Ve spánku nás budí neustálé klepání, ozývající se z vedlejšího opuštěného kupé. Až po druhém odemčení od průvodčí Mirek odhaluje příčinu ve sklopeném lehátku. Tak teď můžeme hodinku v klidu spát a už je tu ťukání na dveře. Budíček! Na rozloučenou si připravujeme dva litry polévky do naší maximisky. Ta se nám pak v zaplněné čekárně ve Sljudjance bude hodit. Vystupujeme a na nádraží si ověřujeme, že električka jede po osmé. Dřímáme s polévkou v břiše a před odjezdem stíháme ještě pěkný východ slunce nad hladinou jezera.

---

Pak se už přesunujeme vláčkem do stanice Temnaja Pad. Tady si od dvou místních kluků necháme poradit cestu, nicméně stejně zvládneme zabloudit ve strži k potoku. S kletím se škrábeme do prudkého srázu zpátky na pěšinu a pak už míříme neochvějně k staré železnici spolu s toulavým psem, který se k nám cestou přidal. Na zastávce se snažíme zjistit, kdyže tudy pojede nějaký vlak do Port Bajkalu. Dozvídáme se, že zatím nic nejelo a že vlak pojede v půl třetí. To moc nesouhlasí s tím co jsme nastudovali na nádraží. Asi jsme cosi přehlédli. Už se chceme dát na pochod, když přijíždí luxusní vlak a z něho se valí davy turistů s foťáky.

Domlouváme si svezení a po půlhodince vyjíždíme hlemýždím tempem po trati s krásnými vyhlídkami. Občas zahlédneme na malé placce vedle trati kempující stanaře, ale většinou je hned vedle trati sráz končící kdesi pod hladinou. Vystupujeme po patnácti kilometrech. Po levé ruce máme strmou skálu, v níž je vysekána terasa pro trať, po pravé ruce máme sráz do vody. U srubů stojí dvojice drsně vyhlížejících chlápků drhnoucích v korytě nějaké nádobí a nabízí nám ubytování. I baňu by nám roztopili. My se ale musíme dostat dál.

Kráčíme pod pálícím sluncem po trati naším směrem a doufáme, že brzy přijde nějaká změna rázu krajiny. Někde snad ty očekávané turistické cesty musí vést! Jediná změna ovšem spočívá v tom, že přicházíme k tunelu na ostrohu a za ním v dáli vidíme další ostroh. To bude dlouhých sto kilometrů! Ještě jeden výběžek a přicházíme ke stanici “134 km” (což je vzdálenost od Irkutska po původní, dnes již částečně zatopené trati). Stačilo, raději slezeme k vodě, vyzkoušíme její teplotu a vyčekáme vlak. Na plochých kamenech jako stvořených pro slunění si dáváme polední pauzu. Ledová voda příjemně chladí a my se po krátkém smočení dlouho vyhříváme na rozehřátých placácích.

Mnohem víc se ale rozehřejeme při čekání na silně opožděný vlak. Po hodině a půl čekání spolu s hospodyňkou z hájovny, které má vlak přivézt nákup, přijíždí konečně ošuntělý vlak s dvěma páchnoucími vagóny. V nich se místní elita nalévá z pětilitrovek piva, o které pak svede slušnou rvačku. K tomu nám nějaká nespokojená ženuška předvádí repertoár ruských nadávek, kterými častuje přes mobil svého parťáka, zatímco se osahává s dalším ochmelkou. Vše se tady točí kolem alkoholu, rvaček, nevěry a mobilů. Prostě bordel na kolečkách. Těsně před konečnou nás opouští většina pasažérů a směřuje na úzký pruh kamenité pláže pod tratí. My ovšem pokračujeme do večerním sluncem zalitého Port Bajkalu a začínáme shánět ubytování. Hned po vystoupení dostáváme nabídku, ale na dotaz, zda je duš, se nám skoro vysmějí. Chvíli pátráme mezi pár domky, ale pak se smíříme s nabízeným komfortem a myjeme se Bajkalu, čůráme na ploty a vodu nosíme ze studny. Elektřina je, a tak vaříme kotel polévky, přikusujeme k ní místní chléb a připravujeme zásoby čaje. Takže je nám blaze a blaze spíme až do azurového rána.

19.07.2008 sobota

Budíme se před desátou krásně svěží, plníme pitný režim a nasazujeme zátěž. S ní pak stoupáme do prudkého kopce nad vesnicí. Celé ústí Bajkalu do Angary (trochu paradoxní představa, protože Bajkal tady vypadá jako moře) se otevírá hluboko pod námi. Kráčíme po pěšině až ke kamenitému ostrohu, u kterého stanuje parta ruské mládeže vybavená nezbytnými pětilitráky piva. Přes les pokračujeme k další vesnici a od ní přes kopec sestupujeme na druhou stranu k břehu Angary. Každou chvíli pod námi projíždí nějaký člun či loď. Všechny ale směřují dál. Jak jsme se ráno doptali u přívozu, ten náš jel v deset a další pojede až ve čtyři. Zaleháváme tedy na trávě u kamenitého břehu řeky a opatrně zkoušíme teplotu. Na umytí nebo namočení se to dá, ale koupání je jen pro mrože.

Údolím se najednou začíná valit mohutný dým. Ozývá se ostré hvízdání a po zbytku starých kolejí přijíždí dvě parní lokomotivy. Ty přivezly do stanice vagóny Bajkalského kruizu, z nichž se valí davy turistů. Mašiny se za divokého pískání, vrzání a dýmání šíbují a přepojují vagóny. Nová várka turistů totiž přijede zanedlouho přívozem z druhé strany řeky a vystřídá stávající skupinu, která jede opačným směrem. My při té příležitosti zkoušíme přívoz, ale chtějí po nás 200R za celou atrakci. Takže si raději počkáme na náš přívoz, kde platíme každý 34R. Po dvou hodinách povalování tedy nastupujeme a čeká nás skvělý rozhled na celý útes Port Bajkal.

Na druhé straně ústí je to o něčem jiném. Pobřežní silnice je plná aut, parkoviště u muzea Bajkalu pak plné turistů. Zjišťujeme autobusová spojení, ale žádné jízdní řády neexistují. Prý si máme stoupnout a počkat až něco pojede. Lepší to prý ale budeme mít z čtyři kilometry vzdálené Listjanky, do které po chvíli podél břehu šlapeme. Odměnou nám jsou výhledy na hladinu ztemnělou pod bouřkovými mraky a ostře nasvícené původní chaloupky pod strmým srázem na druhé straně silnice. Ptáme se na ubytování. Ceny jsou dvakrát vyšší než v Port Bajkalu a tekoucí vody nět. Pokračujeme až k přístavišti, kde zjišťujeme odjezdy a ceny lodí i autobusů. Autobus jezdí přibližně po půl hodině, stojí na něj dlouhá fronta, která se vždy po příjezdu dalšího autobusu a zaplacení jízdného 100R za osobu vždy patřičně zkrátí. Váháme, ale nakonec si kupujeme v místní cestovní kanceláři lístky na zítřejší žlutý BajkalBus v 11:00. Platíme každý 65R a jdeme hledat ubytování. Stoupáme podél potoka ulicí Gorkého. Po chvíli nás zastavuje nějaká paní a nabízí ubytování někde nahoře. Stoupáme a lepí se na nás místní pobuda a s ním volně (či lehce) kráčející Světlana. Ola zrovna zkouší ověřit další ubytování, a tak mužská část dostává nabídku nejenom na ubytovací služby. Nakonec stoupáme až k číslu 91 a zkoumáme jak to vypadá. K dispozici je místnost připomínající lovecký srub, na zemi a zdech tři medvědí kůže s drápy, paroží z čtrnácteráka, tetřeví perutě a hlavy parem (či co je to za zubaté potvory). Mytí i pitná voda jsou pod zahradou v potoce, kadibudka nad zahrádkou plnou brambor. Trošku rozpačitě smlouváme cenu z 1350R na tisícovku a vybalujeme zásoby. Mezitím přichází majitel se sekerou a dlátem a upravuje zkušenými záseky zárubeň, aby šlo zevnitř zamknout. To docela vítáme, protože do vedlejších dveří právě zalézá opilec, který nás před chvílí na ulici docela prudil. Najednou vidíme všechno černě a vyklepaně odkrýváme prkna na podlaze vedoucí kamsi do podzemí. Pomocí blesku foťáku zkoumáme, zda není sklep propojen, ale vypadá to, že můžeme být v klidu. Po chvíli navíc přichází majitelka s čerstvě vyžehleným povlečením, takže můžeme zalehnout do peřin a ne, jak jsme si už představovali, do medvědích kůží. Ty nám vytvářejí nezaměnitelné aroma a atmosféru po celou noc, ve které se z kopců k jezeru žene horký vzduch a venku to vypadá jako pod fénem. Nebýt mračen komárů, dalo by se spát pod širákem. My ale raději chrupeme ve srubu.

20.07.2008 neděle

Za okny je světlo a v něm se rýsuje klín údolí přeťatý hladinou Bajkalu. Do odjezdu busu zbývají dvě hodinky a my se spokojeně protahujeme. Poslední ruská nevlaková noc je za námi. Je čas vstávat. Ještě si dojít na záchod, umýt se v potoku a pak si z něho nabrat vodu na polévku. Jak včera Petr poznamenal: “To, že říkali, že to tady má výhodnou polohu znamená, že je to dost vysoko proti proudu a nechytáme splašky ostatních.” Těsně před jedenáctou scházíme na nábřeží a skládáme se do minibusu pro sedmadvacet lidí. Kupodivu nacpeme pod nohy i bágly, nohy stačí jen trochu porychtovat v kolenou a jede se. Na třech sklápěcích sedadlech v uličce se střídají postupně nastupující a vystupující pasažéři. Sedmdesát kilometrů kvalitního asfaltu do Irkutska překonáváme během hodinky, takže v poledne již sháníme na trhu něco na zub. S kořistí si pak zalézáme na lavičku na kraji pěší zóny a poté, co vypudíme místního prudila, v klidu obědváme. V kapse nám zbylo posledních 18 rublů, tak kupujeme nanuka a zbytek ponecháváme na opravu místního kostela. Všechny banky i směnárny jsou nekompromisně zavřené - je Voskresenje a k tomu ještě neděle - jak říká Petr, to je vražedná kombinace.

Abychom úplně nezkolabovali, padáme na trávník v parku na nábřeží a odpočíváme ve stínu, zatímco Ola nalehko vyráží do jediného hotelu, kde by podle průvodce měla fungovat směnárna i v neděli. Nu což, bez pití vydrží člověk prý tři dny a bez jídla měsíc, takže se nemáme čeho bát. Za půlhodinku jsme zase kompletní s rublíky v kapse a s dávkou za krkem. V pařáku procházíme městem až na rozlehlé náměstí, které Stalin ve chvíli špatné nálady proměnil k obrazu svému. Takže místo bývalé katedrály je hlavní dominantou jakýsi sjezdový palác a po straně betonová gostinica Angara. Prostě návrat do dob minulých, ale nedávných. Na nábřeží se nám otevírá výhled na komplex kostelů, které se skromně krčí stranou.

Teď se ale musíme vypravit k mostu přes Angaru, na jejímž druhém břehu je nádraží. Prašnost zvyšuje vítr, který se zvedá před bouřkou. K nádražní budově přicházíme právě včas, abychom se pod stříškou, stranou od přeplněných čekáren, schovali před deštěm. než stihneme nakoupit a zajít na večeři, teplota i tlak citelně klesají. Vracíme se na nádraží, pro jistotu ještě jednou večeříme a pak sledujeme šíbování vlaku. Před nástupem do vagónu nás čeká důkladná kontrola pasů a posměšné dotazy, cože chceme dělat v Tjumeni, když tam nic není. Přistupujeme do kupé k Rusovi, který jede od Bajkalu do Nižněvo Uzněcka na otočku. Ptá se, jak se nám líbil Irkutsk a přikyvuje, že podle něj je to taky hrůza. Pak nás čeká vcelku klidná noc, kterou protahujeme o hezkých pár hodin.

21.07.2008 pondělí

Celý den se kolébáme západním směrem a projíždíme jednu oblačnou frontu za druhou. Zataženou oblohu střídá prudká bouře s hromy a blesky, po chvíli zasvitne sluníčko, aby vše začalo nanovo. Mraků tentokráte navařili dostatek, vše se pohybuje zdánlivě prudce proti nám, ale je to spíše stokilometrovou rychlostí vlaku. Den si zpestřujeme polední snídaní (dle místního času), polední večeří (dle moskevského času) a doplnění sušenkových a chlebových zásob v Krasnojarsku. Stačíme taky ochutnat bludy s kapustoj či kartoškoj a nechat se podluxovat od průvodčí starající se o pořádek ve vlaku. Dost dlouho dobíjíme baterky v jediné funkční zásuvce s 54V. Kromě toho čteme, píšeme, diskutujeme, popíjíme čaj a pojídáme balíky sušenek. V dusném odpoledni si dopřáváme partičku kanasty a v houstnoucí tmě se blížíme k místní půlnoci. Je právě tak čas jít spát. Ještě předtím ovšem musí být trochu vzruchu. Mirek otevírá okno tak, že už jaksi nejde zavřít. Něco v něm ruplo, asi nějaká pružina či táhlo. Po beznadějných pokusech stahujeme alespoň roletu a balíme se do dek.

22.07.2008 úterý

Zatemnění se nakonec ukázalo jako výhoda, neboť můžeme spát až do místního dopoledne (poledne by bylo přece jen trochu moc, protože jsme se posunuli o nějaké tři tisíce kilometrů na západ). Hned jsme tedy usoudili, že je potřeba den zahájit snídaní. Ta se koná v zastávce Barabinsk. Krajina kolem sice ztratila z větší části fialové odstíny tolik typické pro stráně kolem Krasnojarsku (tam byly ovšem skoro hory s výškou kolem 500 metrů nad mořem). Ty nahradily odstíny žluté a okrové signalizující, že tady v rovině je jaro už dávno za námi. Žlutou barvu navíc zdůrazňuje všudypřítomná bylina, kterou označujeme pracovně vysoký podběl (že by to byl blešník?). Porost zřídnul a přešel do břízových remízků střídaných keři. Pryč jsou tedy smíšené olšoborové lesy obklopující břehy Bajkalu. Stovky kilometrů travnaté roviny s břízami tady narušují jen sloupy, signalizující, že Leninův komunismus se zde již udál. Podle polorozbořených domků a rozlámaných vlnovek azbestových střech to ale vypadá, že by zde uvítali ještě nějaký ten vyšší stupeň. Hlavně pak duchovní, aby jim ta nekonečná neúrodná rovina nepřišla tak svazující. Projíždíme kolem silničního přejezdu, kde je před auty zvedlá část vozovky jako padací most a znovu se smějeme. Včera totiž Mirek při kanastě radostně hlásil, ať se všichni podíváme , jakže tu jsou řešeny přejezdy. Pak mu bylo vysvětleno, že Petr to hlásil hned druhý den, Ola si toho nadšeně všimla před Mongolskem a teď, po třech týdnech, je řada na Mirkovi. Každý holt má různě dlouhé vedení a paměť. Aby se mozek trochu procvičil, je potřeba zase něco nastudovat z Jitra kouzelníků, které s sebou Mirek poctivě vláčí z domova a které plánoval zanechat nejdále v Košicích. Teď už nelituje, že zaváhal. Filosofie Hitlera ostatně souvisí dost podstatně s východem, odkud předpokládal příchod Árijců. Pochází odtud též symbol svastiky, s kterým jsme se v Mongolsku často setkávali. Znovu se pokoušíme dobíjet baterky, ale zásuvka s 220V je bez proudu a tak se musíme spokojit s jinou s 54V. Čekáme i na vodu ze samovaru, pod kterým průvodčí právě rozdělává oheň a následně přikládá polínka - asi mu chybí taky proud. K tomu nezavírající se okno, dva dny staré povlečení a pořád stejné obličeje na chodbičce. Ukazuje se tedy jako správná volba nejpozději po dvou dnech vystoupit a změnit pojezd. Potvrdit to ovšem budeme moci až v Moskvě. Petr zatím plánuje trasu našeho tamního pobytu. Promýšlí návštěvu muzeí a parků kombinovanou s přesuny metrem. Nudit se tedy zřejmě nebudeme a nedostatkem pohybu trpět taky ne. Zatím ovšem svištíme pod zapařenou letní oblohou do Omsku, kam nám zbývá něco přes hodinku. Při cestě na východ jsme tohle nádraží zaspali a dědoušek, se kterým jsme tehdy cestovali, nám ho vychvaloval. Tak uvidíme. Docela pěkné, ale zázrak se nekonal. Špice na střechách připomínají Krasnojarsk, snad proto dědouška tak uchvátil. My ale pokračujeme v podřimování na západ a pomalu chystáme brzkou večeři. Přichází trochu zmatený průvodčí, že chce skleničky a povlečení, že za dvacet minut přijedeme do Tjumeně. Udiveně si prohlížíme hodinky. Mirek vybíhá do uličky a jen vidí, že průvodčí něco vysvětluje mongolsky vypadající náčelnici vlaku, ukazuje na naše kupé a ťuká si na čelo. Trochu ho ovšem zarazí, když na naši připomínku, že Tjumeň je na pořadu až v 17:30 moskevského času, náčelnice souhlasně přikyvuje. Vypadá to, že jsme ho vyškolili, ale vyškolí samozřejmě on nás, když nám po chvíli vytrhává dobíječku ze zásuvky a odnáší ji se slovy, že to není povoleno. Vytrháváme mu ji z ruky a prohodíme něco o gumě vygumovaný.

Po chvíli jsme naštěstí na nejsevernějším místě naší cesty. Tjumeň totiž leží na 58° severní šířky. Vystupujeme do dusného podvečera a spěcháme obhlédnout budovu sovětů, které kyne z obrovského náměstí Lenin. Největší kulturu tu tedy nabízí spíše atrakce právě probíhající pouti k oslavě narozenin města. Obracíme naše kroky a podél řeky směřujeme k dva kilometry vzdálenému chrámu Svaté trojice. Slunce je už na spadnutí a my to máme tak akorát, abychom stihli jeho poslední paprsky. Spěcháme tak, až se trháme. Mirek vpředu, oči navrch hlavy, obíhá vztekle celý komplex přeměněný ve vodárenskou stanici.

Nakonec se mu s Petrem v zádech podaří přece jen najít nenápadnou branku na nádvoří. Při zpáteční cestě kolem obelisku vítězství ve Velké Vlastenecké Válce se zase kompletujeme a pak se vracíme k nádraží dosti neudržovaně vypadajícími okrajovými uličkami. Tady se necítíme zdaleka tak bezpečně jako ve výstavném středu města, kde se milióny ropných baronů nešetří. Tady na periferii je ovšem daleko více cítit život a historii. Jsme zpátky před nádražím a na etapy dokupujeme zásoby. Před komáry se ukrýváme v nádražní hale, kde na rozdíl od jednoho zkolabovaného pasažéra, odváženého pohřebním vozem, se našeho vlaku přece jen dočkáme. Vnikáme do nedýchatelné atmosféry našeho nového kupé. Máme tu jednoho mladšího spolucestujícího, podle prvního nadechnutí víme, že jde o kuřáka. Mirek zoufale hledá nějaké páčky na oknech, aby je spustil a Ola tentokráte evidentně není proti. Ale kde nic, tu nic. Průvodčí nás ubezpečuje, že okna nejdou stahovat schválně, protože je tu klimatizace. Ta se po rozjezdu skutečně spouští a nás čeká příjemná noc.

23.07.2008 středa

Petr úspěšně prospává svoje sedmnáctiny a zbytek mezitím loupe vánočku z Tjumeně. Říkáme si, že ve vlaku jsme již ostřílení borci a že nás nic nového nemůže překvapit, ale ouha. Průvodčí roznáší nejprve studené balíčky a poté i teplý oběd. Vypadá to na letecký komfort. Hned jak se Petr budí vysvětluje, že tím se vysvětluje ta vysoká cena, kterou pro náš vlak našel v rezervačním systému v moderní budově tjumeňského nádraží (na celém městě bylo ostatně vidět, že se jedná o hlavní město nejbohatší oblasti Ruska - ropa je ropa). Pokud se ovšem lístky rezervují dopředu, cena je zřejmě stejná pro všechny vlaky, ale to jsou pouze naše dohady. S jistotou to asi nikdy nezjistíme, stejně jako spousty dalších nejasností týkajících se cestování ruskými železnicemi, které evidentně netuší ani místní ajznboňáci. Venku je dobrých 35°C a při zastávkách, kdy je vypnutá klimatizace, to je v kupé zralé na mrtvici. Za jízdy se teplota okamžitě sníží na příjemnou hodnotu a navíc k nám proudí čerstvý vzduch. Známé stanice míjíme v opačném pořadí a přemýšlíme čím to je, že jimi nejsme už tak fascinováni. Určitě za to může do značné míry i stupňující se vedro a narůstající doba strávená v horizontální poloze. Další fakt je, že už od rána jsme zase Evropané. Mezní obelisk v průsmyku Uralu jsme tentokráte zaspali, ale ještě ho máme v živé paměti z opačného směru. Ubíhající kilometry si krátíme vařením čaje, polévky, čtením a psaním, kartami a vzájemným pruzením. Možná, že tím prudíme i našeho spolucestujícího, který neustále loupe slunečnicová semínka a z minikazeťáku si pouští sovětské hity. Je pět odpoledne, do cíle zbývá nějakých tisíc kilometrů a my pozorujeme v horku se ploužící polosvlečené domorodce na stanici Barazino. K večeři dostáváme zajímavou kombinaci krupek a masa, kterou vylepšujeme balíkem vlastních sušenek. Stejně jsme se ale smířili s tím, že něco zásob budeme nosit na zádech. Slunce nám předvádí přehlídku barevných odstínů. Soumrak se vplížil i do našeho kupé a tak tiše meditujeme a trpně čekáme na podvečerní zastávku. Záchody jsou zavřeny a vlak se plouží krokem skoro dvě hodiny do stanice, kde ho zřejmě nechtějí. Úspěšně tedy zaspáváme půlhodinovou zastávku a pak pokračujeme spokojeně až do rána.

24.07.2008 čtvrtek

Čtvrtek je čtvrtým dnem tráveným ve vlaku. Přestávka a přestup v Tjumeni byly opravdu dost moudré, protože náš spolucestující jedoucí ze severu již od neděle vypadá skutečně vyšinutě. Ale možná, že to není jízdou. Jediné dvě jeho reakce na naši přítomnost byly pokývnutí hlavou v úterý ráno a druhé pokývnutí, když nám podával nahoru karty, které mu spadly na hlavu. Zádumčivě se baví pomocí dvou kartónů cigaret, z kterých zbývá posledních pár krabiček. Při každém jeho návratu si můžeme šluknout závanu silného tabáku. Není se tedy co divit, že vypadá poněkud zkouřeně. Moskva je skoro na dohled a vypadá to, že dneska žádné železniční bludo nebude. Naštěstí jsme při pozorování mohutných bání lavry ve Vladimiru posnídali a teď můžeme v klidu vyčekat poslední kilometry do cíle. Náš Sergej, ze kterého se na nádraží vyklube neregistrovaný element, divoce balí a hází nám peřiny do polévky. Trochu adrenalinu a už zpomalujeme kolem zastávky “Cep i Moloto” a blížíme se k nádraží Kurovskij pasažirskij. Míříme do nádražní haly, přičemž pozorujeme, kterak dvojice policistů masíruje našeho Sergeje a tlačí ho zpátky na perón. Asi si bude muset přidat dalších pár dní ve vlaku... První cíl jsme naplánovali v muzeu Sacharova. Prázdniny nám ovšem trochu hatí plán, protože ho nemá kdo hlídat. Další neúspěch slavíme u jednoho ze Stalinových věžáků, kde se marně pokoušíme prokousat na nějakou vyhlídku. Pokračujeme tedy k řece Moskva a pak přímo na Rudé náměstí.

Přecházíme k mauzoleu a zkoušíme štěstí u vchodu. Právě odbíjí půl jedné a zábrany se nekompromisně zaklapnou. Náladu ladíme v GUMu, jehož promyšlené arkády nabízejí kulturnější zážitek. Úsměv v nás vyloudí i návštěva místních potravin “Gastronom No.1,” kde obhlížíme krásné mlže, plže, hlavonožce v ledu s ještě krásnějšími cenovkami. Určitě ani 3700R za kilo sýra u vedlejšího pultu není pro místní mafii přehnaná cena, nás to ale spíše pobaví.

Humor nás nepřechází ani dole pod náměstím, kde se u kandelábru potácí Lenin s lahví piva a něco si povídá s Trockým. Teď je potřeba ještě zajít na Ochotný Prd (Ochotnyj rjad) a jsme zase v pohodě. Nasedáme na bleděmodrou linii metra a na její konečné přesedáme na tmavomodrou. Tou pokračujeme až k hranicím města a pak se vracíme do parku Pobědy. Nahlédneme do kruhové budovy bitvy u Borodina, ale těch 150R se nám zdá moc. Spokojíme se tedy pouze s návštěvou toalet.

Muzeum Velké Vlastenecké Války s mohutným průčelím si ujít ale nenecháme. Před vchodem je umístěn 142 metrů vysoký obelisk, jehož každých 10 centimetrů je za jeden den války. Petr jde prozkoumat útroby muzea, zatímco zbytek okukuje expozice v exteriérech. Některé exponáty rozmístěné na obrovské ploše působí svými rozměry až nelidsky. Trochu zapomínáme ve večerním slunci na čas a pak docela chvátáme ke Kyjevskému nádraží. Po cestě ale stačíme utratit poslední rublíky za něco na zub. Kolem desítek květinářství plných nádherných růží spěcháme po chodníku posetém odpadky vstříc našemu vlaku.

Tentokráte se budeme muset rozdělit do dvou kupé. A tak, zatímco Ola obývá jedno kupé s dvěma dámami a nějakým klukem, Mirek s Petrem přistupují k manželské dvojici, která právě vybaluje hory jídla a nabízí uzené, ryby, zeleninu, salámy a k tomu nezbytnou vodku. Tu neodmítneme a na oplátku jim dáváme sůl, kterou se marně ve svých zdánlivě nekonečných báglech snaží najít. Jsou patřičně temperamentní. Pán se představuje jako Míša a říká, že pracuje už pětadvacet let na ropných polích severně od Tjumeně. Přiženil se tam ze Zakarpatí kam jedou na dovolenou. Když vidí sůl, spokojeně naházejí všechno zase do tašek a pouští se do plného stolu, který během pár minut vyčistí. Oba nejdou pro slovo daleko, ale jsou bodří a hned nabízejí jednu ze čtyřiceti sušených ryb. Po chvíli řeší při vyplňování deklarace problém, zda mají přiznat hotovost, když mají sebou přes sto tisíc rublů, ale pak je napadne, že to mohou rozdělit mezi sebe a spokojeně si dávají další porci. Uleháme a rychle usínáme. Po chvíli nás ovšem budí ruská hraniční kontrola. Krátké nahlédnutí do pasů a můžeme zase spát. To není jako při cestě z Mongolska...

25.07.2008 pátek

Budíme se do svěžího dne a po chvíli zastavujeme na prvním ukrajinském nádraží. Vlakem procházejí místní ochránci výsostného území. Jen co odejdou, začnou vlakem pobíhat prodavači různých cetek a z perónu se ozývá pokřikování nabízející zboží. Poté, co na ně vytáhneme foťák, volají hned policajty, že nic nekupujeme a ještě je fotíme. “Što vy snimajetě, što vy snimajetě?” hejká hned aktivní poliš a pobíhá po vagónu. Prostě, Ukrajina! Manželata si objednávají kávu, průvodčí se hlásí o třicet rublů, snaží se jí tedy zaplatit šedesát a když jim hlásí, že třicet je za obě, Míša nadšeně zpod sedadla vytahuje dvě ryby a dává je za odměnu průvodčím. Za odměnu ho průvodčí po chvíli zdupe, že vodka nesmí být ani na stole ani pod stolem, že chodí milice a zabavuje. Idylku doplňuje za chvíli Míša, když vytahuje notebook a DVD a ptá se, jak to má pustit, že mu to nejde. Trochu mu to poladíme a hned si spokojeně chrochtá, zatímco jeho ženuška se po mohutné snídani svalí na postel a mohutně chrápe. Můžeme se tak oddat atmosféře pravého Ruska, umocněné navíc kulisou válečného drasťáku s řádně nastaveným zvukem (který jsme bohužel taky poladili). Nicméně dvojka je svým způsobem roztomilá a sami se smějí tomu, jak jsou pěkně kulatí, když se tak živí. Vypadají fakt spokojeně ve svých tahanicích o vyloupané oříšky či nakrájený salám. Co paní připravuje, odebírá jí Míša přímo od nože a nechává jen ty horší kousky. Není tedy divu, že když Míša odskočí na kouřovou či obšťastňovat průvodčí, paní rychle vytahuje skryté zásoby a užívá si. Po chodbě se potuluje prodavač s uzenými rybami zavěšenými za ocas na klacku, který má přes rameno. Tlamy candátů, štik i sumců dosahují skoro na zem, ale místní varují, že nejsou pořádně prouzené a že se budou brzo kazit. Sliny se přesto sbíhají, ale Míša kupodivu odolává. Místo toho si přivádí do kupé prodavačku hrnečků, která přivádí jeho ženu do toček. Nicméně nakonec vytahuje 800R a souprava je jejich. Tomu ovšem musí asistovat Míšův kuřikumpán s kulatou tváří, snědým vzhledem a s podivně všetečnýma očima. Skoro to vypadá, jako kdyby z Míšovo ženušky chtěli vytahat všech sto tisíc co stráží u sebe pod polštářem. Po chvíli se dává Míša zase do sledování filmu a zve nás k sobě na selo kousek od Volovce, což je zastávka, na které budeme také vystupovat. Prý bychom to měli kousek od krytu, který budovali před válkou Češi. No uvidíme, uvidíme. Přece jen se zatím dost mračí a i my vypadáme zamračeně z představy, že zítra šest minut po půlnoci budeme stát v dešti na zastávce ve Volovci. Karla hlásí, že ani v Čechách není počasí lepší. Zřejmě se máme na co těšit. Louže se zvětšují, ale mraky už nevypadají tak zlověstně. Vůbec netušíme, že Ukrajina zažívá největší záplavy za poslední léta. Vagónem prochází znovu jedna z prodavaček a vyvolává, že má poslední hrnečky. To si Míša nemůže nechat ujít. “Davaj,” oznamuje ženě a ta neochotně tahá z prkenice dvě stě rublíků. Máme tak na další čtvrthodinku postaráno o program v podobě dohadů k čemu to je, kdo to má platit a různých uštěpačných poznámek. Že by ženuška byla z rodu ropných magnátů a Míša jen ukrajinský zlatokop? Poté co slupneme na horním sedadle polévku nám Míša líčí, že dělá svářeče na plynovodu v oblasti, kam se jede dva dny lodí z Chantimajtijsku, tedy asi tisíc kilometrů severně od Tjumeně. Říká, že z vrtů je vždy v provozu asi čtyři sta potrubí, každé o průměru dva metry, zatímco dalších dvanáct set se opravuje. Potrubí se na dvou místech přeřízne a roura uprostřed se vymění. A vaří, a vaří. Pět dní v týdnu, od osmi do pěti. Dovolenou má šestapadesát dnů. Pracuje se dokud teplota klesne pod -43°C nebo dokud příliš nefouká. Vše kontroluje meteorologická stanice. To potom není divu, že básní o sauně roztopené do ruda, ze které vybíhá do třiceti stupňového mrazu, oplácá se sněhem až se z něho kouří. Vše názorně předvádí a pak se bije do prsou s výkřiky: “Železnoje zdarovje.” Má dva syny kolem pětadvaceti, s kterými bydlí v domku, který postavil. Pak si ještě neodpustí porovnat ceny s Českem a když zjišťuje, že je to všude podobné, usoudí, že je čas jít spát. To my jsme usoudili už dávno, takže rádi dáváme Míšovi dobrou noc.

26.07.2008 sobota

Průvodčí nás budí krátce před půlnocí. Mátožně vstáváme a opouštíme poslední spací kupé na cestě. Míša se ženou se s námi loučí a na cestu nám dávají dvě solené ryby (jas) a zve nás, ať se v Hrabivnicji podíváme na české bunkry a zastavíme se u příbuzných Kejzů. Společně vystupujeme do deštivé noci a jdeme čekat na ráno do nádražní čekárny. Z pospávání nás za rozbřesku budí dohadování Čechů, kteří se přou o to, kdože nechce spát v dešti venku. Ptáme se jich na počasí a dostáváme povzbudivou odpověď, že tady prší celý týden a dneska by to mělo ještě vydržet. Když vycházíme do sychravého rána, snažíme se na to nemyslet. Tohle zaklínadlo ale evidentně nefunguje, protože jakmile se vzdálíme kousek od Volovců, spouští se liják, jehož intenzita každým krokem narůstá. A my těch kroků chceme dneska ujít dost! Odbočujeme z hlavní silnice a podél nekončících plotů kráčíme zužující se silničkou do svahu. Na další rozbočce dlouho váháme, ale pak volíme přímější směr ke kolejím. Říkáme si, že dokud je nepřejdeme, nemáme se kde ztratit. To ovšem neznáme Karpaty. Voda se valí stružkami v cestě a my kloužeme zpátky. Po kotníky v blátě se dostáváme k rozvodněnému potoku. Váháme, zda se vrátit, odbočit nebo přebrodit. Ola nachází můstek v podobě dvou šikmých prken a opatrně přechází. Z druhého břehu volá na zbytek, ale Mirek zbaběle odmítá. Zato Petr to jde zkusit. Po chvíli se ozývá praskání dřeva, zoufalý řev a mohutné šplouchnutí. Jedno prkno nevydrželo zátěž a poslalo Petra i s báglem po zádech do vody. Ten hned vyskakuje a snaží se vydrápat na břeh. První starost je samozřejmě o foťák, ze kterého vyndává baterky. Mirek nic neriskuje a poté co našel v trávě dřevěné bidlo, přeskakuje s jeho pomocí potok. Může tedy jít hned radit, což nevylepší rodinou pohodu. Naštěstí je Petr celý a některé věci v batohu jsou dokonce suché. Takže se můžeme dál drápat nahoru do stráně. Chyba je v tom, že podcházíme železniční most a cesta nás žene vzhůru do rozbahněných kopců. Konečně jsme na hřebeni, ale před námi je prudký sestup k dalšímu potoku a za ním další krpál. Navíc vidíme, že trať obkružuje údolí a vrací se dvěma tunely proti směru naší cesty. Rozhodujeme se pro traverz ke kolejím, po kterých pochodujeme k tunelu. Jeden vlak následuje druhý a my ztrácíme odvahu projít tunelem. Uvažujeme o jiné variantě, ale všude kolem jsou ostnaté dráty a cedulky se zákazem vstupu. Po chvíli nalézáme vchod do starého tunelu. Uvnitř je tma jako v pytli, strouhou uprostřed teče potok, koleje jsou vytrhány. Ola nasazuje čelovku, zbytek se jí chytá za šos a pomalým tempem postupujeme temnotou. Vyhýbáme se staré drezíně, která odsud už asi neodjede a před námi se objevuje náznak světla. Konečně jsme venku a už se těšíme na další tunel. Drápeme se na kolejiště a v tom vidíme strejdu v maskáčích se samopalem přes rameno. Přemýšlíme, zda se mu máme schovávat, ale už na nás hejká a hned se ptá co tu děláme. Když říkáme, že jdeme do Beskydu nebo Volovce, nějak ho to nadzvedne. Už sahá po samopalu a vztekle nás nabádá, abychom si nedělali srandu. Raději klopíme uši a pokorně zalézáme k němu do boudičky. Ozývá se pískání vlaku a hlídač nás kvapně tlačí za dveře, zatímco sám vybíhá salutovat. Jen co vlak projede, vrací se a už je sdílnější. Nabízí nám kávu a sám si polofunkčním ponorákem připravuje šálek horkého nápoje, přičemž nám vypravuje jak to tady chodí. On sám je tu jako civilní obrana tunelu, musí každému vlaku salutovat a hlídat prostor proti narušitelům. Nás asi za nebezpečné teroristy nepovažuje a uklidňuje nás, že nám ukáže cestu. My bychom sice chtěli dál, ale nakonec jsme rádi, že nás tenhle válečný veterán, který byl za sovětského impéria jako civilní složka v Egyptě, vezme zpátky tunelem, kterým jsme se sami báli projít. Tady trochu svítí, a tak nám v přítmí ještě stačí vypovědět, že má pět dětí, všechny studované. Syn je bakalář u policajtů, jedna dcera učitelka a ostatní dcery na fyz-matu, jak tady říkají našemu mat-fyzu. Propouští nás s přáním dobré cesty a upozorňuje, že pokud budeme chtít přejít most, narazíme na další hlídku a ta nemusí být tak hodná jako on. V právě vykouknuvším sluníčku skáčeme z pražce na pražec a uhýbáme se projíždějícím soupravám. Před mostem zbaběle sestupujeme prudkou cestou. Říkáme si, že na zastávku musí vést za mostem nějaká cesta z vesnice v údolí. Po chvíli však narážíme na rozvodněný potok, který nemáme šanci přeskočit. Obracíme se tedy šikmo vzhůru a po chvíli přicházíme k místu, kde se nám po kamenech daří přes potok přeskákat. Za chvíli se už vybalujeme na zastávce. S chutí se pouštíme do sušených ryb od Míši. Přichází místní babička a varuje nás, že vlak jezdí někdy dřív a že tady jen přibrzdí. Pomáhá nám balit přičemž nás informuje kam jede a radí nám, kde máme přestoupit, abychom se dostali do Čopu. Po chvíli přijíždí vlak a veze nás do údolí prozářeného sluncem. Potoky i říčky jenom hučí a v dusném vzduchu se kukuřice či vinná réva jen nalévají. Na kraji Mukačeva se rozhlížíme, který že to závod dluží dědovi ty milióny. Otlučené a rozbořené jsou všechny stejně a kolem nich se toulají podivné individuality. Stejně to vypadá i na nádraží, kde zanecháváme Olu u sušícího se oblečení. Zbytek jde prozkoumat střed města plný kostelů a obchůdků. Na nádraží jsme právě včas, abychom si přikoupili pěkně vypečené kuřátko, které po chvíli spolu s čerstvým chlebem loupeme ve vlaku.

S východním impériem se tak loučíme s příjemnými pocity, které nám ovšem po chvíli kalí železničáři v Čopu. Ti nás nejprve nepustí k odbavení a pak nás tam naopak nahánějí s nadávkami. Navíc po nás požadují odjezdovou taxu pět dolarů, jejíž opodstatnění se nám nepodaří zjistit. Po odbavení nás pak ženou rovnou do vlaku, ze kterého nesmíme vystrčit ani nos. Hlídá nás dvojice vojáků pohrávající si se samopaly. Za půl hodiny se dostáváme konečně přes hranice a nastává další kolo ceremonií. Tentokráte je v režii slovenských celníků, kteří zaučují nováčky. Počáteční srandičky pasažérů zdánlivě přehlížejí, ale nic jim nedarují. Probírají důkladně jeden bágl za druhým a sami asi neví, co se může a co nemůže provážet. Po chvíli z vlaku vyhazují jednu z cestujících, že musí jet do Maďarska přímo a ne přes Slovensko a melou něco o Schengenu. Celé to ještě vylepšují, když se jim po chvíli ztrácí něčí deklarace. Do Černé nad Tisou přijíždíme s hodinovým zpožděním a hned nás ženou do vlaku do Košic. Ten ale odjíždí až poté, co k nám připojí lůžkové vagóny, ve kterých další dvě hodiny řádili celníci. Rychlík z Košic do Prahy mezitím odjel a my hledáme další spoj do Čadce. Nakonec jedeme s přesedáním v Žilině až do časného rána.

27.07.2008 neděle

Těsně před čtvrtou jsme na peróně v Žilině a lepí se na nás jakási babka jedoucí do Pardubic. Neví, která bije a jde nám stále v patách. Přecházíme na další nástupiště, kde nám stojí vlak do Čadce. Za hodinu se dává do pohybu a my s ním. Čeká nás další přestup na Ostravu. Po cestě ještě řešíme Petrovu studentskou jízdenku po Čechách, kilometrickou banku, zmatenou průvodčí a ještě zmatenější babku. Jak se ukázalo, měla babka nastoupit v Žilině do rychlíku přes Půchov. Ani si tedy moc neužíváme, že jsme zpátky v Česku. V Těšíně se nám mění průvodčí a ochotně babku uklidňuje, že nějak dojede a nám vyhledává různé varianty spojů. Podle jeho rady jedeme do Ostravy-Sviňov, odtud zpátky do Vítkovic a tady stíháme IC Hutník do Prahy. Babka, po cestě straší, že už jí ve vlaku kleplo. Naštěstí jsou tu už Pardubice a my můžeme v klidu pokračovat do Prahy. Nastává další problém v podobě výluky. Na Smíchov tedy musíme metrem a tím pádem nám ujíždí další spoj. Popojíždíme tedy do Berouna, kde nás čeká snad už poslední přestup. Po dvouhodinovém čekání nastupujeme tedy do opravdu posledního vlaku, který nás veze až na zastávku v Písku. Přejezd Slovenska a Čech nás vyčerpal možná víc, než ty dlouhé tisíce kilometrů po východě. Ale už jsme konečně doma a můžeme začít čerpat novou energii. Tu čerpáme mohutně při olympiádě, před kterou Petr ještě zaletí na Mezinárodní zeměpisnou olympiádu do Tuniska. Tak kam to bude příště, bude-li nějaké...