Přes Prahu do Ústí. Nejprve je potřeba trochu povzbudit zdeptanou dvojku (Karlu s Martinem). Bakalářky a zkoušky jsou za rohem a depka houstne. Pak už s blouděním kolem Teplic míříme klidně (bez amoku se to neobejde) do Ústí ke Kuglům. Po několikaletých domluvách a odkladech se tak zase všichni scházíme jako kdysi na koleji Větrník. Od posledního setkání uběhlo už dost času a máme si co vyprávět. Bavíme se dobře - relaxace smíchem je ostatně nejlepší. Na řadu přicházejí i nějaká videa a fotky. Je čas naspat nějakou hodinku na zítřejší výlet.
Posilněni snídaní vyjíždíme ještě o kousek dál na sever. V Libouchci nás zastavuje kolona pětiset cyklistů v místních dresech mířící opačným směrem. Máme důvod k dalšímu výbuchu smíchu, protože to jaksi neguje tvrzení, že tady na kole skoro nikdo nejezdí. Po chvíli už stoupáme k pokladnám pod pískovcovým skalním městem “Tiské stěny”. Paní v boudičce nás s úsměvem zdraví a hned ochotně radí jak nejlépe projít labyrintem, abychom byli ve správný čas na správném místě, tj. v poledne v restauraci na vrcholu. Uvolněným tempem se proplétáme písečnými pěšinami s hlavami zalomenými hluboko dozadu. Neodpustíme si s pobavením sledovat trojici, ve které se belhá chlápek o berlích, do kterého partnerka hustí, že s ním už víckrát nikam nejde. No kdo by se jí divil, když je tenhle týden rychlejší! My ovšem nikam nespěcháme, takže nám trojice brzo uniká v dalším průlezu mezi trčícími obry. Pozorování přírody střídáme s výměnou zážitků, takže na vrcholu druhého okruhu jsme příjemně odpočinutí na oběd. To se to pak tráví! Náladu nám navíc ještě vylepšuje druhá pokladní, varující turisty před mocí záludných víl a žíněk, které se zde objevují po úplňku a které zavádí osamocené návštěvníky na scestí. Jako by tam už stejně všichni nebyli! Dáváme hlavy dohromady a tak opouštíme tenhle tajuplný kout naší země neposkvrněni, ovšem zážitky silně poznamenáni. Je čas si plácnout na rozloučenou a mířit zpět jižním směrem. V zapadajícím slunci se krajina pozvolna mění do nám důvěrně známé podoby...