03.06.2008 úterý (11:00-20:00, 127.73 km, 20.23 km/h, čas 6:18:38)

Je 20:43 a právě rozestýlám v lese za Bad Leondsteinem. Jsem ve svahu nad silnicí a mytí musím ponechat na ráno. Ještě, že jsem se pořádně vyčvachtal před Vyšším Brodem. Ostatně první čvachtání zahrozilo kolem jedné odpoledne, když jsem se v budce u autobusové zastávky jen s námahou vyhýbal sprchám od kol projíždějících aut. V tu dobu se po silnici totiž valily potoky vody z probíhající bouřky a já už to chtěl otočit zpět k domovu. Odradilo mě od toho snad jen nahecování a vlastní ješitnost. Když už jsem se rozhodl, tak mě předpověď naznačující tři dny trvalého deště nad celým Rakouskem nemůže odradit. Čekám tedy další hodinu až se průtrž promění v deštík a šlapu dál na jih. Po chvíli se na mě usměje sluníčko a je hned lépe. Šlapu co to jde a za jízdy se kousek za Krumlovem chystám na banán. Jednou rukou se mi nedaří pořádně odloupnout slupku a tak si pomáhám trhnutím ruky. Podcenil jsem zřejmě hybnost banánu a přecenil jeho tuhost. V ruce mi totiž zůstává necelá třetina a já vztekle klopím kolo do smyku. Po pěti minutách prohrabávání kopřiv v příkopu je banán zase na světě. Takže se zase spěch vyplatil a já mohu spěchat ještě víc. K tomu mi svítí hřejivé slunce a soumrak dělá Rožmberk ještě více romantický. Sleduji tok řeky až k Vyššímu Brodu a po cestě testuji i teplotu pstruhové vody. Teď vyšlapat pár zatáček k opuštěnému hraničnímu přechodu a pak nezabloudit při sjezdu pod nasvícenými mraky. Šero tmavne a já sleduji s nadějí blížící se les. Beru za vděk první odbočkou na lesní cestu vedoucí do strmého kopce. V měkké trávě pod stromy se cítím jako v bavlnce.

04.06.2008 středa (kolo 06:30-19:50, 177 km, 17.6 km/h, čas 10:00:05)

Sedím v autobusové zastávce u Steinbrücker asi pět kilometrů za a pět set metrů nad Triebem. Suším nejenom botky, ale i rozmáčenou kůži na chodidlech. Šlachy pod pravým kolenem nechtějí poslouchat. Pomalu se stmívá a venku cvrlikají ptáci. Dnešek by se dal shrnout jednoduše: “Chčije a chčije!” Začalo to v Linzi, do kterého jsem bez potíží dorazil v půl osmé. Budíček jsem měl nenásilně v půl šesté, lehce jsem posnídal, vymáchal se dole v potoce a pak si užíval pozvolný sjezd k Dunaji. Přivítala mě ranní špička. To bloudění a zmatení, které následovalo, snad ani nebudu připomínat. Navíc se spustil hustý déšť, a tak už jsem byl zase nalomen, stejně jako zlomený drát v zadním kole. Ještě jsem k tomu dostal naděleno pořádné křupání ve středu - a to je teprve středa! Nakonec jsem ale po dvojitém zakroužení nabral správný směr a po chvíli to vypadalo nadějně. Objížďku na Siebling jsem naštěstí po chvíli váhání ignoroval. Ceďák, který následoval, však ignorovat nešel. Náladu mi zlepšila až Steyern Radweg. Další cyklostezka nebyla zas až tak skvělá, protože skončila pořádnou zajížďkou. Nakonec jsem se přece jen do Spitalu a. Pyhrn dostal a obdivoval katedrálu. Pak něco vypotit ve stoupáčku do sedla Pyhrnpass (945 m n. m.). V Liezenu se vzdávám možnosti užasnout nad krásou dvou a půl kilometrových velikánů u sedla Sölkpass a raději volím jistotu v podobě cesty do Triebenu a dále mírnou okliku. To ale až zítra.

05.06.2008 čtvrtek (kolo 06:30-20:20, 190 km, 18.9 km/h, čas 10:00:03)

Budím se docela odpočatý na lavici ve své zastávce. V noci se mi zdálo, že spím doma. V teple spacáku snídám, pak niveou páchám hygienu a balím. Než se stihnu převléct, přichází dívka ze sousedství a po chvíli dorazí další dvě děvčata. Venku samozřejmě cedí, takže je jaksi nemůžu vystrčit z mého domečku. Naštěstí je tu během pár minut odvoz a já mohu dobalit a vyrazit. Stoupám v ranním mrholení do 1260 m n.m. položeného Höhen Tauernu a pak si užívám krásný třicetikilometrový sjezd přes St. Johan a. Tauern do Enzesdorfu. Obracím se a po druhé straně údolí za ukrutného provozu pozvolna klesám do St. Georgenu. Provoz ještě houstne, kamióny sviští jen to hučí a já pokračuji na Unzmarkt a Scheifling. Tunel sice objíždím, ale čtyřproudka mě stejně nemine. Snažím se volit cyklostezky, ale moc to nevychází. Až před Murao najíždím asi deset kilometrů po Mur Radweg. Lije pořád víc a víc. Po cestě jsem sice chvíli odpočíval v největším dešti na krytém můstku pro cyklisty, přesto jsem silně ovlhlý a v botách pořádně čvachtá. V Murao na železniční zastávce obědvám a v mrholení pokračuji po cyklostezce. Většinu cesty do St. Ruprechtu a. Mur ale absolvuji po státní silnici.

V Stadl a. d. Mur konečně odbočuji na klidnou cestu, která mě vede podél potoka vzhůru k přehradě a pak dál do Fletzingu (1400 m n.m.). Tady je opravdu úžasná krajina plná blat a rašelinišť, občas domeček, krávy, prostě pohoda. Vypadá to tu jako kombinace Šumavy a Norska. Teď mě ale čekají brutální sjezdy v proudech vody šlehající do očí. Zakousnutý do obou brzd sjíždím šedesátkou do údolí. Konečně je to za mnou a já ve zdraví pokračuji do Feldkirchenu. Pokud jsem si myslel, že vím co je to liják, tak teď jsem vyveden z omylu. Z oblohy padají doslova proudy vody a po silnici teče jednolitý potok. Ve Feldkirchenu volím omylem odbočku po hlavní silnici na Villach. Po nahlédnutí do mapy a po pěti kilometrech koriguji u příští odbočky směr na Ossiach (See). Krásu jezera kalí jen hustý déšť. Tankuji z pitítka vodu a pokračuji na Villach. Bezproblémově vyjíždím v hustém provozu na výpadovku na Itálii a Slovinsko. Váhání o dalším směru si ponechávám až na ráno a končím pod střechou prodejny ojetých aut. Vybaluji mokré šusťáky a suším je vlastním teplem. Po chvíli přijíždějí tři slovinsky mluvící veksláci s ojetinami a něco montují na Felicii. Už se loučím s přístřeškem, ale ani si mě nevšimnou. Tím pádem se nedozvím, zdali jsou to majitelé či zloději, což mě v tuto chvíli moc netrápí. Večeřím cibuli a následně půl kilový balík slepovaných sušenek a zalézám do tepla spacáku. Nechám si zdát o obrázcích z domova.

06.06.2008 pátek (kolo 06:15-20:10, 106 km, 18.22 km/h, čas 05:49:26)

Je krátce po osmé večerní a já si dal oraz u pole kousek od pěkné silničky mezi Cornino Flagogna u řeky Tagliamento. Žáby kvákají a já suším oblečky. Ani dnešek se neobešel bez dvou pořádných lijáků, ale tentokráte jsem nepodcenil balení a navíc jsem měl čas uschnout (s výjimkou botek). Včera v noci jsem si skutečně nechal zdát o domově, ale trochu mě při tom rušilo hučení deště a poletující kapky v občasných poryvech větru. Pod širákem bych tedy opravdu být nechtěl! Takhle jsem se v poklidu dočkal rána, ve světle zářivky zahnal pár švábů a ráno v teple spacáku posnídal. Budíček jsem měl v hlavě jako obvykle nastaven na půl šestou, ale než jsem sbalil saky paky bylo čtvrt na sedm. Mrholení a černé mraky nevěští nic dobrého, dohlednost je navíc minimální. Takže neváhám a volím snadnější cestu na italské Tarvisio. Po pár kilometrech přijíždím na hraniční přechod, u kterého sedí opravdu celníci. Asi to s těmi Rumuny, kteří momentálně dělají v Itálii docela problémy, myslí vážně. Nejsem Rumun (sice nevím, jak to bez kontroly poznali?), a tak jedu dál. Rozhoduji se pro úplně novou cyklostezku vedoucí mě po skalách nad údolím. Budovatelské úsilí je ale po pár kilometrech přešlo a já se vracím na silnici. Pode mnou se kříží dálnice, přijíždím do Tarvisio. Najednou je teplo a dýchá tu italská atmosféra. Projíždím pár tunely a rychle ztrácím metry podél řeky. Skály kolem jsou stále strmější, občas je provrtává tunel železnice či dálnice. Mraky ovšem, stejně jako já, poslušně poslouchají profil krajiny. Tudíž to nejde bez toho, abychom se občas nepotkali. Dostávám pořádný kotel a zastavuji na oběd v autobusové zastávce. Déšť ustává, ale jen co vyrazím dál, dává se zase do práce. Teď je to opravdová koupel. Dumám, zda ještě někdy uvidím slunce. Navíc chybně přejíždím řeku a dostávám se asi do epicentra. Ke všemu to podle mapy vypadá, že tahle cesta vede do hor. Nedá se svítit, musím v lijáku šlapat zpět. Konečně jsem ve Venzone (Verčia - názvy jsou tady dvojjazyčné). Město je celé obehnáno hradbami a já ve svitu slunka (!!!) projíždím středověkými uličkami. Po prohlídce následuje přejezd přes řeku, tentokráte už po správné silnici. Ta mě v kličkách vede úchvatnými vesničkami Bordano, Peónis a Flagona.

Koupu se hned za hranicí rezervace a pod nohama se mi kmitá nějaký potěr - že by pstruzi? Večeřím s výhledem na projeté panorama a pozoruji hru mraků a světel. Zastavuji u zelenkavě zbarveného jezírka. Odstíny přecházejí od temně zelené až po petrolejovou. Na ním je na kopci vybudována vyhlídka. Tak to se musí vidět! Naprosto úžasný den zakončuji na trávě u kukuřičného pole. Než se setmí, tak zapisuji poznámky a pak bojuji s měřákem. Dopíšu to tedy až někdy příště, protože teď jsem inteligentně shodil měřák na zem a ten přestal úplně měřit. Přes den občas blbnul, asi proto, že se do něj dostala voda. Tak jsem ho otevřel a víčko mi vypadlo do trávy. Hledání je prozatím neúspěšné a budu na něj muset navázat ráno, protože se mezitím úplně setmělo. Takže teď musím rychle rozestlat nebo budu spát na trávě! Je čas spát. Jen co si v polospánku vybavím předpověď počasí z úterý z internetu, že za 84 hodin tady má pršet, spouští se liják. Narychlo přes kolo i přes sebe přehazuji igelit a dvě hodiny v polospánku upravuji svoji konstrukci. Konečně je po dešti a já se můžu dál převalovat až do mlhavého rána.

07.06.2008 sobota (kolo bez měřáku, 6:30-21:30, cca 75km, 18.5 km/h, čas 4:00:00)

Tak se snad za pár hodin sejdeme v hotelu HIKI v Bibione... Při protahování si uvědomuji, že Karle bylo předevčírem dvaadvacet. Už je to holt úplná a samostatná dospělka. Zato já bych občas potřeboval chůvu. Naštěstí jsem i bez ní včera večer usoudil, že ráno je moudřejší večera. Víčko od měřáku jsem tak našel během půl minuty. Teď se sbalit, nasnídat a můžu vyrazit na poslední úsek. Papá. Vyrážím, měřák neposlouchá, takže budu dopisovat. Sedím na kamenných schodech u cesty, sluníčko hřeje ze sytě modré oblohy. Jsem v Pinzano al. Tagliamento (místně Pinčan) - zvláštní, že to “č” píšou jako my a ne třeba po francouzsku. Do Spilimbergo to mám 10 kilometrů a z Flagony, u které jsem spal 4km. Podle sluníčka je kolem půl deváté a já si říkám, že tímhle tempem do večera nedojedu. Takže, šlapeme! Ale hned za vesnicí vidím první palmu na této cestě. Dole přede mnou se rýsuje hradba kopců a nad ní hradba mraků. Říkám si, zda mě všichni cyklisti tak uctivě zdraví proto, že mám fialové tričko? Za těch pár stoupáků snad zaslouženě. Je deset a mám za sebou báječné Spilimbergo. Nejenže jsem projezdil celé historické centrum, nakoupil pohledy a pokochal se katedrálou, ještě jsem při vjezdu navštívil cykloservis, kde jsem si sám zapletl nový drát a na cestu dostal další čtyři špicary. Majitel mi ještě ukázal kolo cyklisty z Brna (Rovena).

Tak popojedeme na Provesano. Jen jsem našel odbočku na “klidnější” (tady v rovině asi klidnější cesty nebudou) odbočku na Barbesano a Provesano, zastavuji a dávám se do sušení. Sluníčko praží dusným tempem a já si říkám, kdy začnu vzpomínat na ten chládek v deštivých horách. Ale teď si užívám tepla při předčasném obědě, ke kterému jsem si naservíroval buráky s česnekem nakrájeným na plátky (mňam). Následovat budou oplatky - jen co se trochu usuší. Kdepak je teď asi Ola - typoval bych to někam na Steyr (v osm ČBu, půl desáté Linz, ...). A jakpak se nám o sebe postarají robátka. No uvidíme za týden. Papá...

Tak ten oběd tak předčasný nebyl, protože než jsem stačil usušit a seskládat věci, na věži v Barbeanu už odbíjelo poledne. Mezitím mě ještě obšťastnil traktor s vyžínací lištou na příkopy, takže jsem musel všechny věci narychlo přeházet z jejího dosahu. Když jsem mával s igelity aby vyschly, projíždějící cyklista spadl málem z kola jak sledoval, cože za nový vynález připravuji - kolo na plachtu! Vítr teď ovšem začal pofukovat od moře. Zbývá nasadit boty a jet. Tak si tak v poklidu popojíždím vesničkami a městečky za řekou Tarvisio a čas rychle ubíhá.

Dlouho kličkuji uličkami Valvasone a nemůžu se ho nabažit, zatímco obloha začíná pořádně černat. Za každou odbočkou nacházím lákavé zákoutí a při pátrání zcela ztrácím pojem o čase. Slunce zářící na hraně bouřkových mraků dodává historii ten správný odstín. Konečně nasedám a vyjíždím dále - alespoň si to myslím. Hledám správný směr, ale vyjíždím na opačnou stranu. Vracím se přes S. Florian.

Obloha je fakt dost černá a já mám dost rozumu, abych zapadl pod střechu u jakési restaurace. Pozoruji, jak se po silnici přibližuje hranice bouřky. Po chvíli prší skutečně ze země a hory burácí jen pár set metrů daleko. Uvědomuji si, že všechen ten déšť po cestě, co jsem považoval za liják, bylo pouze mrholení. Teď padá obloha a na zemi je během minuty pět centimetrů vody. Začíná druhé kolo a já přemýšlím, kolik jich ještě bude. Mraků vypadá dosti velká zásoba a k ústí řeky Tagliamento mi ještě pár desítek kilometrů zbývá. Jak přišla, tak odešla a já vzpomínám jak jsem s třemi jejími kamarádkami v minulých dnech bojoval mezi horami. Teď už vím, kde se ta kaše vaří...

Utekla další hodina a zdá se, že jsem to s tím optimismem přehnal. Hory se evidentně brání a vrací útok zpátky. Jediné světlo se zdá být na východě a to ještě nejistě. Kapky se přesto zmenšují, ale možná je to falešná naděje. Třeba totální černo na jihozápadě vyhraje a obšťastní mě svojí trvalou přítomností. Už se docela klepu a ještě chvíli, tak něco vyklepu. Skoro by to chtělo WC. WC počká. Restaurace je zavřená a navíc se přišourala jakási babka a má se k hovoru. Umí samozřejmě jen italsky, ale mele si pořád tu svou. Déšť nedéšť, vyrážím vstříc jihu. Naivně jsem si myslel, že to ustojím bez pláštěnky. Iluze končí u prvního stromu a dál pokračuji v dešti shora i zdola. Objížďka de Vito se samozřejmě taky nekoná a tak bloudím krajem města na několikeré pokusy. Konečně jsem se vymotal a motám se dál. Před Sao Páolo (tedy ne tím brazilským ale a. Tagliamento) vypovídají s konečnou platností baterky do foťáku. Ani kombinace čtyř kusů které vezu s sebou nepřinesla úspěch. Celou dobu mě při pokusech pozorují jacísi dva zevlíci. Tak je na oplátku žádám o baterky. Jeden mizí uvnitř domku a přináší pět použitých tužkovek. Taky nic. Až kombinace jedné z nich s mými dává jiskru naděje. Konečně fotím a navíc si můžu baterku ponechat. Další dárek od neznámého. Děkuji! Popojíždím a ve sklánějícím se slunku (konečně zase na chvilku vykouklo) vidím poprvé směrovku na Bibione. A po pár metrech končí i pohodová idylka a střídá ji hučící výpadovka. Do pohody se ještě jednou vracím, když večeřím u fotbalového hřiště. Dlabu zakoupenou bagetu s poslední paštikou a k tomu přidávám na plátky nakrájený česnek. Buráky jen testuji a půl balíku biskvitek žaludek už moc nechce. Ponechávám dvě poslední na večer. Po dvou litrech vody mi kromě žaludku ztěžkly i nohy. Dost mě tedy vyděsí cedulka s nápisem Bibione 25 km. Nasazuji výpadovkové tempo a dupu s větrem o závod. Na odbočce po dvou kilometrech se zklidním. Cedulka náhle ukazuje jen třináct kilometrů. Tak to už je lepší. Čeká mě poslední úsek na poloostrov. Naštěstí jsem nepostřehl odbočku na Valpaline, protože to bych šlapal ještě teď. Místo toho vzdychám nad hustým provozem oběma směry. Konečně je tu Bibione a s ním i déšť. Vidím směrovku na hotel HIKI, ale nebude to tak jednoduché. Pohled do mapy mi napovídá, že musím ještě do Bibione Pineda. Naštěstí to beru podél pláží po cyklostezce a přes déšť se těším myšlenkou, že jsem k tomu moři přece jen dojel. Déšť i tma houstne a já ne a ne najít svůj cíl. Kroužím kolem a hotel se stále úspěšně skrývá. Úplně mokrý konečně projíždím kolem plotu, za kterým vidím naše auto. Ola má tedy náskok! Čeká mě trocha hygieny, teplá sprcha, teplá nudlovka a teplo postele. Aplikace česneku se ukázala úspěšnou, neboť skutečně odpuzuje všechny, a tím pádem i upíry.

08.06.2008 neděle (pěšky 20 km)

Budím se kupodivu až v půl sedmé a kupodivu na měkké posteli, vedle níž leží dárečky - knížečky od Karly plné nápaditého vylepšení sexu. Dnes mě nečeká žádné šlapáni, ale zatím to nevypadá ani na nějaké čvachtání ve vlnách Adriatiku. Těžké mraky a vítr za oknem naznačují jinou akci. Je potřeba prozkoumat pobřeží poloostrova. Po pořádné snídani se loudáme podél liduprázdných pláží, na kterých jsou napáskovány tisíce složených lehátek. Kyneme pokladní a pobřežní hlídce, která sleduje pomalu se vlnící moře. Kilometr za kilometrem nabízejí pláže pořád stejný pohled. Chůze po příbojové čáře v pofukující bríze (kdo ví jaký je správný název pro místní větřík?) je úžasná relaxace. Před námi se v dáli rýsuje čára pobřeží a na úplné hraně při ústí řeky Tagliamento stojí na stráži maják. Ještě před ním zůstala řada vojenských bunkrů, které momentálně slouží už jen jako plátno pro sgrafitti. Vysoké borovice vyrůstající z písku duny nabízejí dostatek stínu pro klidnou procházku v přírodní rezervaci. Pěšinkou procházíme na volnou nehlídanou pláž, kde si užíváme mělkého ústí řeky. Blíží se bouřka, a tak raději ustupujeme.

Pokračujeme podél břehu řeky, k níž vedou často úzké pěšinky. Všude je tu stále přírodní rezervace. Její součástí se zřejmě chce stát i mladík, který se intenzivně natírá jakýmsi blátem. Zatím dokončil maskování hlavy a přirození. Než si při okukování přečteme informace o přírodě, má za sebou už větší část celého těla. Ole dodnes vrtá hlavou, zda by na ní hupsnul, kdyby tudy procházela sama. Necháváme úchyláky uchylákům a dlouhými alejemi kličkujeme zpět do Bibione. Teď nás čekají ulice plné obchodů a turistů na různých šlapadlech. Trhy jsou v moci Vietnamců a nabízené zboží včetně pizz je identické s tím u nás. Ještě se stačíme ztratit v autokempu, a pak pochodujeme a pochodujeme do Bibione Pineda. Tady na nás už čeká řízeček, který Ola prozřetelně nabalila s sebou. K tomu fotbálek na ME a pivo. Jsme prostě Češi!

09.06.2008 pondělí (pěšky 6 km+kolo 8 km)

Dnes jsme na snídani dorazili již po osmé, a tak nás personál nemusí obskakovat, tak jako včera, ještě půl hodiny po zavíračce v devět. Váháme, zda půjčit kola, ale pak pěšmo vyrážíme přezkoumat zbylou část pobřeží. Od tenisových kurtů u pláže se tedy dáváme doprava. Příliv je tak v polovině a my kráčíme na hraně příboje. Občas nás čeká brodění po kolena v místech, kde si voda vytváří hlubší cesty. Po půl hodině šplouchání a focení se usazujeme ve zvířeném písku a budujeme zátarasy proti větru. Koupel v rychle se měnících vlnách si fakt užíváme a na chvíli máme pocit, že jsme někde v minulosti. Vždyť je to vlastně naše opožděná svatební cesta. Je to vlastně vůbec první delší chvíle po svatbě, kdy jsme společně mimo domov bez dětí. To označení by ovšem ty naše dva skorodospěláky už asi pěkně urazilo. Ola chvíli pospává za deštníkem, ale větru a písku je tolik, že je za chvíli jako písečná žena. Přecházíme za hranu průplavu do laguny a usazujeme se na dohled přístavu. Tady za větrem a ve stínu můžeme konečně vybalit kanastu. Vracíme se do hotelu a po opožděném obědě si dopřáváme dvouhodinovou siestu. Na vypůjčených kolech vyjíždíme tedy až v půl sedmé. Prohlížíme atrakce v lunaparku, posíláme u pošty pozdrav robátkům a vracíme se po cyklostezce podél pláže. V zapadajícím slunci se pobřeží předvádí v hřejivých barvách se spoustou prokreslených detailů. Mirek testuje dynamo u kola, zda funguje. Funguje, ale nedaří se mu ho pak odfungovat. Vysmátí se vracíme na pokoj, kde už probíhá mač mezi Itálií a Holandskem. K němu přikusujeme domácí bábovku a cítíme se na chvíli zase jako bábovky. Uvidíme zítra...

10.06.2008 úterý (kolo 18 km)

Poté co Ola přerušuje polospánek, je potřeba probrat pravostranné defekty a prozkoumat souhvězdí na vyčištěné obloze. Nicméně i přesto se pak spí krásně až do rána. Po tradičně hodinové snídani půjčujeme osvědčená kola a vyjíždíme za koupáním u majáku. Cestou odbočujeme k přírodní rezervaci sestávající ze dvou polozatopených písečných sesedlin. Na druhé straně zapadáváme do mazlavého bláta a to se pak po cestě k majáku postará o úspěšné obroušení drátků od světel. Takže včerejší obavy o funkčnost dynama se stávají zcela bezpředmětné. Jedeme v protisměru naší nedělní procházky, ale mazlavý úchyl se kupodivu nekoná.Asi má vystoupení jenom jednou týdně. U majáku je tentokráte několik skupinek a navíc je odliv. Dost dlouho nám trvá, než identifikujeme známé balvany. Předtím než se ponoříme do mělkých vln, dopřáváme pořádnou koupel našim kolům. Je poledne a čas se vrátit. Projíždíme stinnými alejemi a po cyklostezkách se vracíme do hotelu. Doplňujeme kalorie a chladíme rozpálená těla. Ven vyrážíme až po třetí. Přesto je všude naprosto mrtvo. Obchody otevírají kolem čtvrté a my se v těžkém krku spokojeně suneme k přístavu. Zkoušíme šlapací autíčko, okukujeme loď kapitána Igloo a přes kemp se vracíme na pláž. Je plný příliv, a tak konečně v některých místech nestačíme. Po koupeli si zamlouváme tenisový kurt a jdeme do hotelu pro rakety. Za pět šest jsme už celí natěšení u kurtů. Správce však nikde. Tak si holt zahrajeme bez něj a těch dvanáct euro užijeme jinak. Po hodině jsme totálně zplavení a je potřeba se trochu zchladit. Ola to řeší v mořských vlnách a Mirek v sladkovodní sprše. Po celodenním programu pak není divu, že v deset u sklenky vína zkolabujeme a do rána o sobě nevíme.

11.16.2008 středa (auto 157+pěšky 10 km)

To to utíká. Dneska zkusíme Benátky. A tak jsme je zkusili... Po vydatné snídani ujíždíme podél pobřeží přes Eteru a Jesolo do Punta Sabbioni, kde parkujeme a přesedáme na trajekt.Původně jsme počítali s velkou lodí, ale výhodná nabídka Marco Polo nás zláká a my se houpeme k našemu cíli menším člunem. Po necelé půlhodině se před námi objevuje nábřeží přerušované jednotlivými kanály. Máme pět hodin na důkladný průzkum města. Směřujeme do východního cípu a kličkujeme úzkými uličkami.

Obědváme v jednom z mála zelených míst města a pozorujeme místní lavičkáře. Několikrát se musíme vracet ze slepých uliček, ale alespoň poznáme život skutečných Benátčanů a máme tak šanci si s nimi i zakopat míčem. V kanálech, které po můstcích neustále přecházíme sem a tam, vládne čilý dopravní ruch. Probíhá tudy veškeré zásobování. V uličkách nás fascinuje sušící se prádlo navěšené na šňůrách nad našimi hlavami. Pomocí kladek je možno s prádlem snadno manipulovat.

Za chvíli bloudíme, ale pak si všimneme čísel na domech a zvolíme jednoduchý postup. Na křižovatce vždy zahnout ve směru vyššího čísla. Za chvíli jsme u čísla 6500 a kupodivu nacházíme dost rušné uličky plné obchodů. Dumáme co koupit KaPe a nic rozumného nás nenapadá. A když napadne, tak se neshodneme. Takže jen tak okukujeme a kromě pár pohledů a tahacího panáčka si nakonec nic neodvážíme. Přicházíme na hlavní náměstí (Marca Polo) a pomalu ho obkroužíme. Vychutnáváme si atmosféru okamžiku a nechceme se jí tak rychle vzdát.

Ale je po páté a my se musíme vrátit na nábřeží. Deset minut před odjezdem poslední lodi námi zvolené společnosti se ptáme slečny s cedulkou Marco Polo, kdy se může nasedat. Povídá něco o osmnácté hodině a my si málem necháme naši loď odplout. Ale jen málem, protože těsně po šesté se již vzdalujeme od benátských břehů a kyneme foťáky na pozdrav siluetám vykresleným podvečerním sluncem. Před námi se začíná černat a než dojedeme k autu, žene se bouřka. Celá zpáteční jízda je pak provázena hustým lijákem, kterým se pozvolna probíjíme. Déšť pokračuje celý večer a my v teple pokoje vzpomínáme na ty krásné okamžiky v krásné Venezii. Vždyť je to naše svatební cesta.

12.16.2008 čtvrtek (09:45-19:50, kolo 139 km, 20.4 km/h, čas 06:48:00)

Usoudili jsme, že poslední italský den je potřeba si od sebe odpočinout, a tak zatímco Ola vyráží po snídani na nákupy a pak na pláž, Mirek šlape prozkoumat vnitrozemí. Hned za Bibione se napojuje na cyklostezku, šlape si mezi kanály. Teď mu dáme slovo. Po chvíli předjíždím jakéhosi místního snaživce, ale ten se nechce vzdát. Po pořádné snídani mám energie na rozdávání, ale milý cyklista mě dofuní do těsné blízkosti a něco radostně hýká. Pokračujeme pak v hovoru dalších deset kilometrů. Paolo je z Latisany a po ránu si vyjel na čtyřicetikilometrovou vyjížďku. Určitě mu pak navrhování designu mobilů, což je činnost, která ho živí, jde lépe od ruky.

Paolo se odklání na zpáteční cestu a já směřuji do San Michele al. Tagliamento. Odsud je potřeba se prokousat do Portogruara, které je totálně ucpané trhovci nabízejícími převážně hadry. Ale ani o historii nejsem ochuzen. Teď vede cesta pro změnu na jih do Caorle. Přímá silnice je dost frekventovaná, takže na první odbočce měním směr a vydávám se podél jednoho z kanálů. Paní u farmy se ptám, zda tudy vede cesta do Caorle a ona kývá a něco říká o kanálu. Šlapu si to po silničce a po cestě se posilňuji. Dobře jsem udělal, protože asfaltka přechází ve štěrkovou cestu, ta v travnatou a ta se ztrácí v poli. Rozblácenou mezí pod náspem se prokousávám dál a slibuji si, že žádné experimenty už nebudou. Na první odbočce se vracím na silnici a po ní pokračuji dál. Volím levou variantu, kam nemůžou náklaďáky. Cesta je pěkná a pěkně se klikatí. A to tak, že mě vyklikatí podél dalšího kanálu na hlavní silnici. Nemůžu se zorientovat a až na zavřené benzínce zjišťuji, kde jsem. Podle mapy se vydávám podél kanálu dál. Naštěstí se ptám zjevivšího se dědouška na kole a ten se dušuje, že do Caorle musím na opačnou stranu a po druhé straně kanálu. Nechápu a vytahuji na něj mapu. Děda mi ji v ruce obrací a s ní konečně obrací i můj mozek. Vydávám se tedy podle rady zpět a postupně si uvědomuji svoji dezorientaci.

Druhý pokus už je úspěšnější a já jsem spokojený, přestože jsem do Caorle z Portogruara místo pětadvaceti kilometrů najel nějakých šedesát. Lodě kotví v odbočce kanálu, barevné domečky vytvářejí typický kolorit tohoto města a pobřežní hráz nabízí pěkný pohled na kostelík a zvlněné moře. Na opačné straně hráze se choulí historické centrum se šikmou rotundovitou věží. Teď je ovšem nejvyšší čas šlapat zpátky. Přede mnou je pětatřicet kilometrů po hlavní silnici. Volím tedy raději vedlejší a po kličkování se s úlevou napojuji na hlavní silnici. Druhý pokus o klidnější cestování už tak úspěšný není. V cestě mi totiž stojí rozbořený most, a tak se probíjím přes pole a řídké borové háje. Ještě si proklestit cestu kukuřicí a pak se obloukem můžu vrátit do svého směru. Tady pak šlapu auta neauta až k odbočce na cyklostezku, po níž jsem ráno vyjížděl. Čeká mě posledních 25 kilometrů proti větru, v krajině jako placka. Vše je nasvíceno večerním světlem a temné mraky dotvářejí atmosféru. Příjemnou dohru ještě vylepšuji koupelí v rozbouřených vlnách plných medúz na pláži u Bibione. Zbývá složit kolo do kufru, sbalit věci, dát poslední večeři a pak skočit na měkounké postele. Tělo trochu vzdychá, ale to už k tomu patří...

13.16.2008 pátek (auto 217 km)

Do auta skládáme jednu tašku za druhou a pak jdeme posnídat na terasu. Pomalu dokončujeme tradiční menu a kocháme se výhledem do zahrady. Naprostý klid porušuje jen švitoření ptáků a zvonkohra na přilehlém kostele. S hotelem se loučíme zaklapnutím dveří u pokoje. Vyjíždíme směrem na Slovinsko. Na nábřeží v Terstu vzpomínáme, jak jsme zde před několika lety večeřeli. Chvíli se procházíme v čerstvém vánku od moře a pak startujeme dál. Volíme krkolomné odbočky do Opičiny po vedlejších cestách, které nás vedou úzkými serpentinami do prudkého kopce. S centimetrovou přesností se prosoukáváme zákruty a už to chceme vzdát, když se objeví odbočka na hlavní. Ještě třikrát a jsme na výpadovce z Terstu těsně před Opičinou. To byla teda opičárna! Chvíli to rozdýcháváme při výhledech na město rozeseté po svazích zálivu a pak přejíždíme do úplně jiné krajiny. Kopcovitý terén plný svěží zelené trávy, na níž se pasou stáda krav. Jsme ve Slovinsku. Naším cílem jsou jeskyně u Postojnska (Postojnska jama). Navlékáme na sebe všechno co máme a jdeme se ponořit do podzemí. Nasedáme do vláčku a projíždíme dvoukilometrovou trasu vedoucí starou jeskyní. Vysedáme a čeká nás něco přes kilometr chůze uvnitř obrovských prostor posetých krápníky. Průvodci neustále upozorňují na zákaz natáčení a focení, ale jaksi neúčinně. Blesky šlehají jeden přes druhý. Obdivujeme stropy ověšené drobnými krápníky ve tvaru špaget. Na celé trase není jediný schod, takže s námi může putovat bez obtíží i jeden vozíčkář. Čeká nás zpáteční jízda vlakem končící nad podzemní přehradou. Po chvíli vycházíme na denní světlo a mžouráme do hustého deště. Je čas oběda a my využíváme velký jídelní stan připravený na parkovišti na nějakou akci.

Teď už míříme do hlavního města. Ljublanju projíždíme po hlavní třídě a jediné co z historie zahlédneme je středověký hrad na kopci. Parkujeme a chvíli hledáme staré centrum. Jako obvykle je skryto motoristům za pěší zónou. Dlouho procházíme úzkými uličkami a nahlížíme do tajuplných zákoutí a průjezdů. Při návratu si neodpustíme dodívat fotbalový zápas v místní restauraci. V zapadajícím slunci, které se konečně pod mraky dostává ke slovu, míříme na sever. Ve večerním světle se ostře rýsují kontury Julských Alp. Parkujeme u místa s pěkným výhledem a ukládáme se ke spánku.

14.16.2008 sobota (auto 533 km)

Ranní mlha se mění na oblačnost a začíná zase poprchávat. Prokousáváme se kopcovitým terénem do Ljubelského průsmyku. Díky tunelu nemusíme stoupat až do výšky 1368 m n.m. Těsně před hranicemi se chystá nějaká vojenská přehlídka a protisměr na rakouské straně je zastaven. Nás neštěstí propouští tunel do rakouských kopců a pak směrem na centrum Klagenfurtu. Pozapomněli jsme ovšem, že je to jedno z dějišť Eura 2008, a tak musíme zdlouhavě objíždět uzavřený střed města.

Za městem se vracíme do našeho směru, ale po chvíli jsme vyhnáni značkou upozorňující na nutnost dálniční známky. Čeká nás tedy krajina plná hradů. Další cesta vede do Scheiflingu, kde se na chvíli napojujeme na trasu absolvovanou cestou do Itálie. Za Hohentauern Mirek ukazuje budku, kde strávil druhou cyklistickou noc. V Triebenu musíme opět objíždět uzavřený střed města. Všude jsou totiž slavnosti a ,jak později zjišťujeme od Karly, v Písku taktéž. Vrháme se opět do prudkých kopců po vedlejších silnicích.

Teď nás čeká úsek podél řeky Enns až k soutoku s Dunajem. Mirek se probírá z polospánku a za chvíli se už cpe k volantu. Z nějakého záhadného důvodu nechce jet na Gmünd, ale na Halámky. Kličkujeme tedy po vedlejších silničkách, někdy i polních cestách, a hledáme severní směr. Krásná krajina u Waldviertelu je nám pak odměnou za ty stresy. Přes Třeboň míříme přímým směrem domů (samozřejmě po vedlejších cestách). Tady na nás už čekají nejen Karla s Martinem, ale i krásně vonící kachnička a teplo domova. Bylo to krásné, ale jsme rádi, že jsme zase na chvíli všichni spolu.