Žitný ostrov - tentokráte na sucho bez žitné

01.05.2008 čtvrtek

Vyjíždíme za jarním sluníčkem a za slovenskými rovinami. Tři kola se zatím spokojeně houpou na střeše ofukována svižným větříkem. Mraky se vytrácejí do modravého dopoledne a my se blížíme po dálnici D1 k našemu cíli. Bez slovenské známky raději neriskujeme a sjíždíme u Lanžhotu a přes Břeclav a Malacky míříme k první zastávce. Chlapec co šel do Malacek zůstal za námi a my kroužíme kolem bratislavského hlavního vlakového nádraží. Auto odstavujeme opodál a u přepážek zkoumáme možnosti jízdenky City Star, kteroužto potřebujeme jako podklad pro udělení východních víz. Mirek zkoumá i okolí a nepomine ani jízdenku pohozenou v hale. Chvíli zkoumá údaje a pak hlásí, že asi našel platnou jízdenku. Cílové stanici odpovídá i částka a tak se Mirek pozeptá u okénka na možnost vrácení. Za srážku deseti procent ji vezmou hned, jinak si lze počkat na pokladní, která ji vydala a která někde pobíhá. Za chvíli se pokladní vrací a než Mirek stihne přejít, přibíhá hodně snědě vypadající individuum a začíná na pokladní řvát, kde má svoji jízdenku. Je hned jasno, ale není jasno jak se zachovat. Mirek poklepe řvounovi po rameni a ptá se ho, zda něco nehledá. Vztek se obrací od okénka na něho a hned slyší něco ve smyslu ať jízdenku vyvalí nebo se volá policija. Na takovou notu se ovšem neslyší a Mirek odchází pryč. Řvoun znovu přibíhá a je trochu zklidněný, zkouší to jinak. Hlásí že nic nemá, že jede na sociálku, že doma brečí šest dětí - při tom vyřizuje hovor na nové Nokii alespoň za pět tisíc. Za sebou má podle dechu a stability tak šest piv a na otázku, jak to, že má na pivo, vytahuje pár drobných, že na pivo samo dá. Mirek mu podává jízdenku a vrací drobné, což kupodivu vyloudí na protějšku úsměv a podání pravice. Do odjezdu do Spišské Nové Vsi ale ještě pár minut zbývá, a tak míří chudáček cikán rychle na další pivo. Tak si říkáme, zda jsme udělali dobrý skutek nebo jen přidali tomuhle elementovi čtyřistapade na chlast. Ale ať tak či tak, zážitek je na světě. S naší jízdenkou na City Star k mongolským hranicím se vracíme k autu. Trochu zakroužíme centrem hlavního města, otočíme se kolem prezidentského paláce a přes nový most míříme s bratislavským hradem v zádech k dunajským hrázím prozkoumat Vodní dílo Gabčíkovo (VDG).

Parkujeme v Rusovcích a po Dunajské magistrále šlapeme ve sklánějícím se slunci na jihovýchod. Přes stupeň v Čunovo pokračujeme do Vojky, kde ověřujeme, že přívoz skutečně aktivně funguje. Odoláváme pokušení a nepouštíme se na druhou stranu a přes Bratislavu zpět. Raději se vracíme stejnou cestou a úspěšně se na etapy ztrácíme. Ola s Mirkem si to šlapou na Bratislavu a Petr je sice na správné straně kanálu, ale odbočku přejíždí také. Naštěstí se z křoví vynoří právě ve chvíli, kdy ho míjí Ola s Mirkem. Takže tři kilásky zpět a na druhý pokus se už úspěšně skládáme v autě. Za to si zasloužíme pořádnou večeři. Naštěstí nám kuchař v místní hospůdce neutekl a my si tak můžeme dopřát menu v podobě výborné polévky a šniclu ako lopata. To se to pak spí v tichu dunajských niv.

02.05.2008 pátek

Kolem osmé se pozvolna protahujeme na sedačkách, jako obvykle Ola vzadu, Mirek pod volantem a Petr se svými metry jako spolujezdec. V zatím chladných slunečních paprscích snídáme a přejíždíme do Vojky. Doplnit zásoby v místním obchůdku a může se cyklovat. Volíme variantu s cestou v chráněné oblasti Dunajské nivy s tím, že přejedeme u Gabčíkova a z druhého břehu se vrátíme přívozem. Hned počáteční odbočky do niv nás přesvědčují o tom, že na jaře bývá nejvíce vody. První brod sice zvládáme, ale na další dvacetimetrový, ve kterém to jen hučí, si už netroufneme. Takže zpět a za chvíli další a další pokusy. Všechny ovšem dopadají podobně. Projíždíme krásnou, místy až mystickou krajinou a nebýt těch neustálých návratů, nemělo by to chybu. Ale ono ji to vlastně stejně nemá. Z niv se vracíme na hráz až u Gabčíkova a po mírném bloudění kontrolujeme ještě přístaviště osobní lodi Morava, kterou Petr nechal preventivně potopit. Po hrázi přehrady se dostáváme na druhou stranu kanálu a váháme kam dál. Ola by se už nejraději viděla někde na ubytování, ale ještě musíme ukousnout nějaké ty kilometry. Takže pokračujeme po druhém břehu dál a po dalších devíti kilometrech po větru zastavujeme u soutoku u obce Sap. Ola se vrací stejnou cestou a Petr s Mirkem pokračují do Medvědova, kde přes most nakukují do Maďarska. Pak je ale čeká docela svižné šlapání proti vichru začínající bouřky. Ujíždějí před prvními kapkami a v Gabčíkově odbočují zpět k přehradě. Tady už netrpělivě čeká Ola a hlásí, že po tomhle břehu to tak snadno nepůjde. Museli bychom zpět přes Gabčíkovo a to se nám tedy nechce. Takže přívoz nebude a my se vrátíme po pravém břehu. Ale nejsme vůbec o nic ochuzeni, protože v šikmém slunci se i proti větru jede skvěle a výhledy jsou docela slušně harmonizující. Přívozu tedy opět jen zamáváme a vracíme se k autu. Čeká nás přejezd do Dunajské Stredy.

Projíždíme známou cestou podél kanálu a přejíždíme do Gabčíkova. Nad restaurací v kulturáku ohrneme netakticky nos a po cestě znovu zaváháme u penziónu Florián, kde zní útulné cimbále a číšníci chodí v bílých livrejích, žaketech či fracích (kdo se má v těch formalismech vyznat). Nakonec jsme ovšem odměněni výborně ostrým maďarským guláškem a perkeltem v centru Dunajskej Stredy. Vracíme se na kraj do motelu, kde si dopřáváme pěkné apartmá. Naneštěstí se necháme vyplašit dotazem recepční, zda jsou kola na střeše v bezpečí. Auto máme sice přímo pod oknem, ale stejně se v noci neklidně převalujeme.

03.05.2008 sobota

Kola na střeše auta vydržela, a tak s nimi přejíždíme do Dunajského Klátova. Chystáme se na sérii vodních mlýnů. Zatím jsme kryti stromořadími, takže nám vítr nevadí a sluníčko se docela snaží. Bez zaváhání přijíždíme k dřevěnému kolu prvního vodního mlýna. S elánem se na křižovatce rozhodujeme pro nejméně projetou cestu. V rozletu nás po chvíli trochu brzdí dva zemědělci, kterým na poli přiděláváme svými koly několik nežádoucích brázd. Otočka nás vrací na křižovatku a my volíme jistotu. Po silnici míříme přes Topolníky po dlouhých povodňových náspech do Kolárova. Zde máme na programu další bloudění, a když pomalu ztrácíme naději zachraňujeme to obědem. Druhý pokus po jiné hrázi je už úspěšnější, takže můžeme nakonec přece jen obdivovat jediný plovoucí vodní mlýn široko daleko (možná i hluboko a vysoko). Po nejdelším zastřešeném dřevěném mostě v Evropě (že jsme si to v Lucernu nepřeměřili!) popojíždíme před svatebčany. Za dalším můstkem se na nás pak směje cestička vedoucí na první hráz. Tak jsme se alespoň trošku projeli a při zpáteční cestě se chladíme pořádnými porcemi točené zmrzliny. To skutečně potřebujeme, protože nás čekají dlouhé kilometry v protivětru i protibouři po hlavní silnici. Předposlední úsek vede po šotolině, která nás propouští na hlaďounký asfalt. Bouřce nakonec zdárně ujíždíme, ale bouření rozbouřené krve se stejně nevyhneme.

Sluníčko má k obzoru ještě nějakou hodinku a my stoupáme do kopců Malých Karpat. V průsmyku, kde jsme ještě za denního světla, máme cukání zastavit v místním penziónu. Kručení žaludků však odoláváme až do Malacek a odměnou nám jsou pěkně nasvícené stráně i pizzerie s příjemnou atmosférou. Mňam, mňam.

04.05.2008 neděle

Včerejší večeře nás tak navnadila, že si přidáváme ještě jedno slovenské dopoledne. Z Moravského Sväteho Jána šlapeme oklikou k českým hranicím a pak už v poklidu projíždíme podél dolního toku Moravy. U trojmezí jsme byli loni už z druhé strany, takže tentokráte se spokojíme s malou exkurzí za rybářskými sítěmi na rakouské straně řeky. Posilněni obědem se vracíme pro auto, rychle nakládáme kola a už se ženeme na západ.

Kilometry ubíhají a my už před sebou vidíme plné talíře domácího menu. Ještěže se občas mrkneme i za sebe, protože jedině tak máme možnost sledovat, jak dokážou kola létat. Sice jsme je k sobě pečlivě zamkli, ale jaksi jsme nepropočetli fyzikální hodnoty. A tak se stalo co se stalo a my na chvíli byli o tři kola lehčí. Zděšeně se hrneme z auta a před řítící se kolonou zachraňujeme co se dá. Už teď si ale uvědomujeme to obrovské štěstí. Nejenom, že se kola naprosto hladce odpoutala z nosičů a vznesla se nad zádí, navíc za námi několik set metrů nic nejelo, což v nedělním odpoledni před Brnem je docela div. V příkopu kontrolujeme škody a ono to není tak hrozné. Petr má sice zadní kolo na ležatou osmičku a Ola ubroušenou šlapačku a řídítka, ale jinak nic hrozného nevidno. Takže kola opět nakládáme do držáků na střechu, pro jistotu je tentokráte přivazujeme za přední kola a jede se dál. Ještě u večeře kroutíme při mlaskání nevěřícně hlavami.

V pondělí Petra čeká celostátní kolo Zeměpisné olympiády v Plzni a Mirka praktická maturita Oli třídy, zatímco Karla bakaláří. Odpoledne ještě stihneme poladit kola a zjišťujeme, že stačí trochu zamávat pilníkem, zacinkat imbusy, zatahat za lanka, od Petra si odebrat dobré přední kolo a může se na dvou bicyklech vyjet. Když Petr večer přijede s vítězným úsměvem a s výhrou do Tuniska a Karla nahlásí, že přestáli splutí Sázavy, je opravdu co oslavovat. Máme tu tedy vhodnou příležitost pro koupi dvou nových kol, která si naše robátka vážně zaslouženě zaslouží. Jen dál a houšť...