13.08.2007 pondělí

Další z třídenních akcí jsme si tentokráte nadělili po částech. Na pondělí jsme zvolili cestu na nejvyšší bod Českého lesa, donedávna ukrytý za ostnatým drátem. Přes Klenčí jsme před pár lety projížděli cestou na Kladskou, tentokráte však parkujeme v Peci a Špilarovou cestou nabíráme první metry. Před sebou jich máme ve vertikálním směru ještě celých pět set. Klobásky v batohu však svůdně voní a my po chvíli parkujeme. Usuzujeme, že s prázdným batohem a hlavně plnými břichy se nám bude stoupat snáze. Včerejší lijavce svlažili vyprahlý les, takže se nemusíme tolik strachovat, když na kamenité cestě škrtáme pod klacíky. Za pár minut se už line libá vůně. Hladově se zakusujeme a okamžitě všichni chladíme pusy. Mirek sice tvrdí, že je to osvědčená Dunajská, ale nápis na papíru ho usvědčí. To je přece jasné, že Dračí klobása musí mít nějaký ten plamen! Předpoklady se potvrdili a nám se jde hned mnohem lépe. Protijdoucí turisté nás sice varují slovy: „Kdybyste věděli, co vás čeká...“ Ale my se hned tak nevyplašíme. To až ve chvíli, kdy ztrácíme opět značku. Hned si připomínáme dávku, kterou jsme chytli v Domažlicích, když jsme natřikrát hledali odbočku na Pec pod Čerchovem. Ale zase máme alespoň fotky. Ale teď už jsme na vrcholu a vcházíme do bývalého vojenského prostoru, který na dlouhá léta zajal původní rozhlednu - Kurzovu věž vysokou 24,5 metru. Ta je naštěstí v provozu a my můžeme obdivovat dokonalý kruhový rozhled. Kupodivu je na severu vzduch docela průzračný. Máme totiž štěstí, že se v nížině žene jedna přeháňka za druhou (Karla s Martinem jsou na tom na chatě u Zátaví poněkud hůř). Při placení rozhledny Mirek vytahuje Petrovu ISIC kartu a než stačí ukázat svoji ITIC, pokladní mu už dává tři poloviční. Tak jsme tu zase za mládež. Opouštíme pěkně zrekonstruovanou rozhlednu i nevzhledné plechové vojenské stavby a po hřebeni pokračujeme směrem na Českou Kubici. Cesta je skvělá, navíc zpříjemněná občasnými kamennými schody. U české studánky chvíli rozjímáme a pak zvolna kráčíme k Zelené chýši. Před návratem do Pece nás čeká ještě jedno zastavení na Sokolově vyhlídce. Se sluncem v zádech, které se sklonilo k obzoru a vyzlatilo všechno kolem, směřujeme na večeři zpátky domů.

14.08.2007 úterý

Váhání, zda pojedeme s Karlou do Prahy či s babičkou z Prahy, vystřídalo rozhodnutí pokračovat v tažení po západu. Po ránu tedy nasedáme a jedeme - na Plzeň, Vávro, na Plzeň. První kličkování absolvujeme hned na Nové Hospodě, kde se betonuje a betonuje. Další kličky nás čekají v Plzni. Konečně jsme na severozápadě a míříme na Manětín. Odsud je to do Rabštějna nad Střelou co by kamenem... Blíží se však poledne a my zastavujeme ve Stvolnech na mňam mňam nášup. To se nám to pak vesele parkuje v Rabštejně. Mirek si pořád nemůže vybrat a na pětkrát přejíždí z místa na místo, podle toho jak odjíždějí auta. Nakonec jsme na parkovišti skoro sami a za rohem nalézáme plac tak pro dalších padesát aut. Proč si to ale zjednodušovat. Hradu si prozatím ani moc nevšímáme a míříme k zámku. Hned pod ním je spousta hrázděných domků. Není to přímo skanzen, ale o to příjemněji celá obec působí.

Scházíme ke kamennému mostu přes Střelu a na druhém břehu loupeme perníčky. Ostatně tady je už pořádně naloupáno, protože celá stráň je tvořena břidlicovými úlomky. Kolem pěšiny musí být i ohrada, aby se plátky nesypaly dál. Loukou stoupáme k lesu a za sebou zanecháváme široký výhled na Rabštejn. Břidlici po chvíli střídá žula. Zem mezi stromy je pokryta zakulacenými balvany, ležícími často na sobě a tvořícími až pohádkové tvary či spíše netvory.

Odbočujeme po žluté k viklanu a kamennému poli. Z toho kroužení kolem se nám nějak zamotaly palice a my vyšlapujeme bezstarostně dál. Až na dalším rozcestí zjišťujeme, že jsme vynechali kličku s Bábou a Dědkem a ochudili se o dalších pár set fotografií. Útěchou nám pak je cesta kratší o dva kilometry a taková hodinka k dobru. Čas tak můžeme využít na naučný okruh podél Střely. Kousek od kamenného mostu se škrábeme na vyhlídku U kříže. Těch sedmdesát výškových metrů nám dopřává zvýšený tep a pěkný rozhled. K tomu si můžeme přečíst legendu o tom, jak moudrý kůň odmítl jednou v noci poslušnost, a tak svého pána zachránil před pádem do propasti. Ten pak z vděčnosti nechal vztyčit dřevěný kříž, který je na vyhlídce dodnes. My máme naštěstí světla dost. Můžeme tedy pokračovat dál. Vracíme se k řece a narážíme na brod. Už už sundáváme boty (došlo by možná i na kalhoty), když nám dochází, že jsme opět zbloudilci. Napravujeme svůj omyl a přecházíme po nově opravené lávce (to brodění mohlo být zajímavé). Okukujeme restauraci na Havraním ranči. Voní to tu po koňských koblížkách a navíc za chvíli zavírají. Tož popojdeme. Ještě obhlédnout židovský hřbitov, zaběhnout na hrad a můžeme ujíždět někam za večeří a postýlkou. Ale dnes nám není souzeno. Po pár kilometrech zastavujeme u penziónu upraveného z vesnického stavení. Na sluníčku se na nás směje stůl zrovna pro nás. Jenže než stačíme přeparkovat, předbíhá nás rodinka s pěti dětmi a je po stole. A tím pádem i po jídle a po možném ubytování. Mirek chytá dávku a smýkáme se k Toužimi. Žádné toužení to ale nespraví a dávka pokračuje. Kupodivu se nám do cesty staví motorest, kde nám na stůl za chvíli staví tři pořádné staročeské talíře. Tak v břiše je teploučko, teď ještě tu peřinku. V Bečově nad Teplou zkoušíme štěstí v penzionu na stráni, odkud je super výhled na zámek i na hrad. Ale nejsme první, komu se tu líbí. Ještě jeden pokus v Pramenech a pak se smiřujeme s nocí pod hvězdami kousek před Kladskou. Je už úplná tma a už se nám nechce testovat lovecký zámeček, který důvěrně známe. Zítra zjistíme, že asi měli volno, ale průzračná noc a čerstvý vzduch nám budou útěchou. Navíc jsme mohli bez spacáků lehce omrznout a ráno se pak osvěžit v Dlouhé stoce, což je důmyslný kanál na plavení dříví, dlouhý přes padesát kilometrů.

15.08.2007 středa

Po ranní očistě projíždíme Kladskou a parkujeme v Lázních Kynžvart. Mirek zase trochu zlobí, ale když vyrazí do obchodu a nakoupí nejenom čerstvé rohlíčky se salámem, ale ještě k tomu zlevněnou půlkilovku jogurtu, už je docela krotký. Když navíc objeví v kontejneru bednu s docela slušnými banány, už se i usmívá. To už si vykračujeme po žluté k zřícenině hradu Kynžvart. Cesta vede podél potoka strmě vzhůru. Značka se však bohužel jaksi vytratila, výjimečně ne naší chybou. Rozprcháváme se dokola, značka nikde. Pátráme v mapě. Mirek ukazuje kamsi na kopec. Naštěstí Petr s Olou ho přesvědčí, že to co slyší jsou sice auta ze silnice, ale že to není ta silnice co myslel (zdali vůbec myslel). Trochu dežorintováni jsme konečně u zříceniny a tu se zjevuje i značka. Vybavuje se nám, že tohle bloudění jsme už kdysi zvládli podobně. Směřujeme na Kladskou a rozmnožujeme dvojici hříbků, které jsme ráno objevili u stoky. Času na rozjímání je dost, tak občas dáme i nějakou i řeč. Probíráme hlavně Simpsony, na kterých v pátek Mirek v kině chyběl a pak taky přírodu, zeměpis a sex. I na literaturu dojde. Při narážce na pračlověka Janečka, Mirek důležitě upozorňuje, že máme skoro celého Čapka. Petr shovívavě přikyvuje se slovy: „Jen hlava chybí, tu už jste asi snědli?!“ To je teda hlava. A jsme u Hlavy XXII. Přicházíme do Kladské. Navštěvujeme restauraci, zámeček a také toalety. Vše je tady při starém. Jen lidí přibylo a je tu další restaurace. Vyrážíme na okruh kolem kladských rybníků. Hned na kraji, u jedné minilouže plné zlatých pstruhů (no, zoolog zrovna nejsem), obědváme. Jen co se vrátíme na chodník, obklopuje nás německý odér. Kráse to ale vůbec neškodí, stačí vypnout sluch a zaostřit zrak. Jsme skoro na konci stezky a tak se vracíme zpátky. Mapu máme nastudovanou a víme, že silnice je téměř na dosah. Bereme to podél potoka, porost houstne. Že by ta mapa lhala. Ne, nelže. Za chvíli jsme na značce a míříme zpátky do Kynžvartu. V obchodě dotankovat rohlíčky a jogurt a už se můžeme těšit na domácí smažák.