Sešlost

Když se sejde pár pakáren, může z toho vzniknout i dobrá akce. Jako třeba tahle. Na začátku stál Petrův plán, vyrazit se třídou na týdenní čundr do českého pohraničí. Nakonec z plánů jaksi sešlo. Druhá indicie byla Oly nemocniční akce, ze které jaksi nesešlo. A za třetí tu byla exkurze babičky do Liberce, které se taktéž konala. Sečetli jsme indicie a vyšel nám z toho plán: Ola bude odpočívat a zalévat v ČBu (zatímco Karla s Martinem šlapou do Chorvatska a zpět) a Mirek s Petrem půjdou na obhlídku Novohradska. Ostatně ji plánovali letos už jednou kolmo, ale dojeli jen do Benešova nad Černou a Trhových Svin. Snad budou tentokráte úspěšnější. Navíc je potřeba vyzkoušet moskytiéru, kterou byl Petr zrovna obdarován.

06.08.2007 pondělí

Autem se přesunujeme do Budějovic na jižní zastávku a společně s Olou kráčíme podél Malše. Mirek každou chvíli zastavuje, aby doladil krosnu. Nakonec ho úspěch nemine. Na druhém břehu se nakrucuje znuděný nudista a Ola se alespoň nenudí. Po cestě zpátky si to může ostatně zopakovat. To už však Petrem s Mirkem nakupují ve Vidově zásoby. Před Doudlebami trochu nevěřícně kroutíme hlavami nad řadou skokánků pro freestylisty. Život může být krásný nebo krátký... Sluníčko se udatně snaží, ale zatím to není pec. Procházíme chatovou oblastí a na klidném místě obědváme. Na koupání to tu sice není, ale nám to úplně stačí. Po cestě do Trocnova se zastavujeme u zachovalého válečného krytu. Tady bychom je skoro nečekali. My ale míříme v historii citelně dále. Na prosluněné louce nás zdraví památník Jana Žižky. Odbočujeme k místu, kde stával památný dub. Pod ním se měl tento bojovník z lidu narodit. Na místě původního dubu, který nechal jakýsi středověký kníže podrazit (a místo něj nechal postavit kapli), je dnes jen kamenný památník. Teď máme naplánován vlakový přesun. V Radosticích nasedáme a popojíždíme jednu stanici. Z Borovan do Nových Hradů je totiž výluka. Stačíme jen koupit lístky. Mirek vytahuje ISIC a ITIC kartu. Od Oly má instrukci, že přes prázdniny jezdí mládežníci za polovic. Průvodčí rozpačitě kroutí hlavou a ptá se, zda by nám nestačila zákaznická sleva. Mirek na to, že poloviční bude levnější. Průvodčí něco naťuká a podává dvě dětské jízdenky. Přesedáme a míříme do Petříkova. Petr avizuje následující zastávku jako tu pravou. Autobus zastavuje, ale otevírají se jen přední dveře. Mirek se vrhá k signalizačnímu zvonku a zastavuje rozjíždějící se autobus.

Jsme venku. Jenže bez kšiltovky! Tentokráte se zastavení nekoná. Navíc už letmý pohled na ceduli s nápisem Těšínov ukazuje problém. Petr sice ukazuje na cestu, po které bychom měli pokračovat, ale barva moc nesedí. Jen taktak uhýbá pěsti. Napočítat do deseti, prohlédnout mapu a můžeme následovat autobus. Vypadá to, že tady zastavil jen nějaké známé, protože tady vlak nejezdí. Slabé dva kiláky a jsme v Petříkově. Ještě zkoumáme jízdní řád, jestli náhodou nepojede autobus zpátky, ale to bychom se načekali. Místo toho jdeme vyzkoušet místní restauraci. Dochází nám pitivo, tak čepujeme pár lahví na záchodě. Teď už jsme klidnější. Klid zvyšuje i rybník připravený na koupání. Přístup je ale jen od chalupy, u které se koupe skupina stanařů. Za chvíli to ale úspěšně zkoušíme z druhé strany. Vypadá to na opuštěnou vojenskou loučku. Mirek opatrně našlapuje na betonové desky a raději skáče do vody. Ještě stačí mrsknout nohama a pěkně se mlasknout o beton do kotníku. Po tom co po několika metrech zlehka zkoumá vodu pod sebou, zjišťuje, že dopadl ještě dobře. Je tu totiž tak třicet čísel vody. Vykoupaní se posunujeme k dalšímu rybníku, na jehož hrázi riskujeme malý táboráček. Slunce zbarvilo mraky do fialova a buřtíky lákavě voní. Pochodujeme dál. Začíná se silně šeřit a tak usilovně hledáme nějaký příhodný plácek. Petr ukazuje na vyšší les. Jsou tu po polomech, vstup do lesa zakázán, ale tady už je odtěženo. jen to tu trochu přeorali. Přesto nacházíme relativně rovný plac. Petr vytahuje klubko provázku a chystá závěs na síť. Mirek chytá dávku a dává Petrovi tři minuty. Už začíná vyšilovat, když se konečně síť formovat. Za další tři minuty už zalézáme do bezpečí. Výhled na oblohu je úplný a přesto působí moskytiéra jako domeček. Mirek očuchává nedůvěřivě načepovanou vodu a cítí aceton. Uvidíme, co s námi udělá pár litrů v břiše. Ještě napsat Ole, vychytat problémy s větříkem a můžeme chrupat až do rána.

07.08.2007 úterý

Docela se připozdilo, když se hrabeme ze spacáků. Kolem dalších rybníků míříme do Nových Hradů. Doplňujeme zásoby a vyléváme zbytky acetonu. Terezčiným údolím procházíme k Cuknštějnu. V Horní Stropnici si nenecháme ujít pěkně vystřižené infocentrum. Obchod ale nehrozí. Stoupáme rozehřátou loukou do Dobré vody, kde pramení Stropnice, u níž dole u silnice na Třeboň čepují milióny litrů vody do plastu. My však stoupáme dál až na kótu 952 metrů na Kraví horu a odsud ještě dalších pětadvacet metrů na rozhlednu. Rozhled je kruhový a skvělý. Shora kontrolujeme batohy odložené u paty rozhledny. Po sestupu se s nimi ve zdraví setkáváme a můžeme poobědvat. Jídlo a následné stoupání na Kunní horu nám trochu zatemnilo mozek. Obdivujeme skály, podobné těm na Medvědí stezce u Lipna, a ztrácíme značku. Tak to vezmeme po čuchu. Na lesní cestě potkáváme podezřelou partičku s igelitkami. Mirek hned hlásí, že to budou určitě ilegální přeběhlíci čekající na převod do Rakouska. (Pozn. 1.9.2007 - tak to jsme se trefili, 30.8. zabásli Slováka, který v dodávce převážel přes Pohoří běžence za kopečky...Colombo se nezapře!) Asi jsme se tvářili nevtíravě a tak jsme přežili. Můžeme dál hledat značku. A skutečně se nacházíme. Odbočujeme v Černém údolí (už není tak černé, protože chalupy skupují hromadně Pražáci i přátelé sudetští). Zastavujeme v Žofíně. Odbočku do pralesa si ponecháme na příště. Místo toho si vyhlížíme klidnou zátočinu potoka a na písčitém nánosu vyhrabujeme důlek na oheň. Jsme už vymydlení a topíme pod kotlem. Dřevo je tu citelně vlhčí, ale trocha dýmu to spraví. A klobásky, ty jsou super! Navíc na nás čeká pěkný odtěžený lesík a klidná noc pod moskytiérou.

08.08.2007 středa

Spíme u odbočky na Pohorskou Ves, takže ráno měníme mírně plán a pokračujeme naznačenou cestou. U stavení nás lákají cedulky nabízející zaručeně nehygienické produkty z kozího mléka. Chvíli váháme, zda Ole nevzít kus kozího sýra, ale pak vyměkneme a spěcháme dál. Vlak máme naplánován z Bujanova na půl pátou. Kolem rodinné farmy s občerstvením procházíme téměř neposkvrněnými loukami. Na konci farmy se smějeme duchaplné cedulce upozorňující na nutnost předchozího nahlášení psů před vstupem. Psa nemáme - tak proto nás ten ratlík u stavení nechal bez povšimnutí, chacha. Křížovou cestou scházíme od Svatého Kamene do Rychnova nad Malší. Německé nápisy korespondují se stále důrazněji prezentovanými nároky. Petr poznamenává, že podle Valenty už stejně sudeťáci skoupili prostřednictvím českých firem většinu pozemků, takže anschluss se ani konat nemusí. Uvidíme, řekl slepý a pokračoval podél Malše na vlak. Ještě se zastavujeme na zřícenině Loužek na ostrohu nad Malší. Je jen o málo víc zřícená než šlapka vyčkávající u tahu ČBu-Kaplice. Ještě se musíme přebrodit smetištěm kapesníků a prezervativů na druhé straně silnice a pak v pohodě usedáme na Bujanovické zastávce. ta je silně vybydlená, zato muzeum koněspřežky opodál je úplně vypiglované. Za chvíli se ozývá automatické hlášení a my nasedáme do dvoupatrového vláčku. Zůstáváme při zemi a průvodčímu vnucujeme naše průkazky. Tentokrát máme překvapivě jen zákaznické, což jak později zjišťujeme je v pořádku a navíc to platí jen pro Petra. Selaví. Za oknem pozorujeme jednu přeháňku za druhou. Krajina postupně rovinatí až jsme najednou na placce. Z jižní zastávky pochodujeme přes město. Mraky se ženou a my se ženeme s nimi. Ola má navařeno, napečeno a my statečně zdoláváme i tuto etapu. Ťapyťapy.