Cyklosměr Bílé Karpaty

Po minulé cestě vydržíme doma jenom týden a už zase jedeme pryč. Tentokrát zaplnit bílá místa na naší objevitelské mapě České republiky. Už několikrát jsme chtěli zastavit v Bílých Karpatech, když jsme projížděli kolem. Ale ani jednou to zatím nevyšlo. Na cestu bereme i naše bicykly na prozkoumání větší oblasti. Spacáky bereme s sebou a jako obvykle spoléháme na okamžitý vývoj situace.

23.07.2007 pondělí

Na jižní Moravu se dá dostat těžko, volíme směr na Jindřichův Hradec. Za Týnem nad Vltavou se cesta rapidně zužuje a ani její kvalita není moc vysoká. Ale takové problémy nás neodradí od cílů vzdálených. Míjíme osvědčenou Jihočeskou hospůdku u Hospříze i Dačický hotel Dyje a zastavujeme až těsně před naším dnešním cílem v Litohoři kousek před Moravskými Budějovicemi. Po obědě kousek popojíždíme a přemisťujeme naše kola ze střechy do pojízdného stavu. Po polní cestě stoupáme do kopce až ke Svatému Vítu. Na vrcholku by měla být zřícenina, ale na konci panelové cesty nacházíme jenom bránu s ostnatým plotem a za ní nějakou vodárnu. Lesy pokračujeme dál a mezi poli máku projíždíme jednu vesničku za druhou. Ve Stařeči zastavujeme na zmrzlinu a za ní sjíždíme do údolí řeky Jihlavy. Podél ní vjíždíme do Třebíče. Prohlížíme si jenom náměstí a už zase stoupáme do kopce nad městem. Už tušíme, že převýšení sto metrů na dvou kilometrech je nic v porovnání s tím, co nás čeká v následujících dnech. Z necelých šesti set metrů nad mořem pozorujeme v dálce kouřící Dukovany a na úplném obzoru v mlze tušíme obrysy Pálavy, která je odsud přes padesát kilometrů daleko. Po hlavnější silnici sjíždíme do Jaroměřic nad Rokytnou. Už z dálky jsou vidět typické kopule místního zámku. Chvíli hledáme obchod, kde by se dalo koupit něco k pití, ale po neúspěchu odjíždíme. U Bohušic máme vytipovaný rybník na koupání, ale je zrovna vypuštěný. Tak zastavujeme u lesa a dáváme si aspoň večeři. Zbývajících osm kilometrů do Moravských Budějovic je otázkou chvilky, snažíme se stíhat závodního cyklistu. Tomu se to jede, když má silniční kolo. Menší odstup si udržujeme docela dlouho, až těsně před městem odpadáme. Nakládáme kola a zpátky přes Jaroměřice pokračujeme směrem na Uherské Hradiště. Ale hned u Hrotovic zastavujeme u koupaliště, které tu představuje vybetonovaný rybníček. Mají tu ještě jeden, ale ten je určený pro rybáře. Už skoro potmě se koupeme a jedeme dál. Míjíme těsně jadernou elektrárnu, projíždíme i okrajové části Brna. Už zdálky vidíme krásně nasvícenou Mohylu míru, památník bitvě Tří císařů u Slavkova roku 1805. Ale když parkujeme těsně u ní, najednou všechno zhasíná. Je zrovna jedenáct, tak asi vypínají osvětlení. Prohlížíme si jí aspoň potmě a přejíždíme o kousek dál k meruňkovému sadu.

24.07.2007 úterý

Ještě před sedmou vstáváme a nabíráme pytel meruněk. Pak se vracíme na parkoviště a prohlížíme si mohylu za denního světla. Byla tu postavená ještě za první republiky a věnování bojujícím armádám si můžou přečíst Francouzi, Rusové i Rakušané ve svých rodných řečech. Stoupáme přes Chřiby a za nimi zase sjíždíme do Dolnomoravského úvalu. V Dolním Němčí, kousek od Nivnice, kde se narodil J. A. Komenský, necháváme naše auto a dál pokračujeme na kole. Na prvních dvaceti kilometrech nás čeká stoupání přes 700 metrů. Do Horního Němčí vede naše trasa ještě po silnici, ale za vesnicí asfalt končí a cesta náhle mění sklon stoupání. Nezbývá nám než tlačit kola do neuvěřitelného kopce kolem pastvin. Už odtud je skvělý výhled, ale to je teprve začátek. Dostáváme se do lesa a Mirkovi náhle uchází duše. Zkouší dofouknout a čeká, jestli vydrží. Za další dva kilometry ostrého stoupání je ale kolo zase prázdné. Kolo se musí sundat a zalepit duši. Petr se zatím sjíždí podívat ke studánce. Půlminutový sjezd se musí vyšlapávat pět minut. Po zalepení duše můžeme pokračovat. V mapě tu je sice značená normální silnice, ale cesta je štěrková se spoustou kamenů. Značka upozorňuje na výtluky, kterých tu je opravdu hodně. O další půl hodiny později a dvě stě metrů výš míjíme odbočku na vrchol, po značce je to jenom půl kilometru, ale my musíme jet po „silnici“ ještě čtyři kilometry. V půlce cesty přejíždíme hranici na Slovensko. Na vrcholu v 970 metrech stojí vysílač, okolo už ani není les, jenom louka. Konečně jsme na Velké Javořině, nejvyšším vrcholu Bílých Karpat. Úžasný rozhled jak na českou, tak i slovenskou stranu. Na jednom úbočí údolí Váhu, na druhém Morava a v dálce Pálava.

Po obědě si užíváme sjezd na 450 metrů. Ale cesta je ještě horší než ta, po které jsme přijeli, takže musíme jet nejvíc dvacítkou. Když konečně najíždíme na normální silnici, začíná pršet a schováváme se do autobusové zastávky. Po zmírnění deště zase vyrážíme dál. Projíždíme Velkou nad Veličkou a v Hrubé Vrbce jsme zase na 260 metrech. Máme před sebou další kopec, tentokrát jenom 180 metrů převýšení. Na vrcholu začíná fujavice s deštěm a na rozcestí s uschlým stromem kořeny vzhůru nemůžeme ani fotit. Název okolních luk je příznačný – Čertoryje, i když tímto pojmenováním si místní vysvětlovali vznik rýh ve svazích. Trochu si zkracujeme cestu a sjíždíme rovnou do Kněždubu, čímž ušetříme další stoupání. Teď už míjíme jenom pole a trochu pomáháme se sklizní máku a kukuřice. V Blatničce volíme pochybnou cyklotrasu vedoucí bodláčím a rákosím. Pod kopcem z ní odbočujeme a na dalším rozcestí se rozhodujeme pro stoupání – přece nepojedeme po rovině. Když vyjíždíme ďábelské stoupání až skoro na vrchol, zjišťujeme, že se v podstatě úplně vracíme. Musíme sjet zpátky a ještě přes jeden kopec, abychom se dostali až do Dolního Němčí. Motorizováni míříme k dalšímu koupališti v Ostrožské Nové Vsi. Ale to je za plotem a už je po zavírací době. Aspoň u plotu večeříme. To ale netušíme, že brána není zamčená a že tam zrovna bude procházet parta místních dětí. Ve Starém Městě si nacházíme klidnější místo mezi kolejemi a hlavní silnicí.

23.07.2007 středa

Na dnešní den máme naplánováno několik cílů, všechny jsou v Chřibech, v dosahu jízdy na kole. První ale zdoláváme autem. Je jím Velehrad, asi nejvýznamnější poutní místo Česka. Prohlížíme si klášter, ale už za chvíli a na kole opouštíme vesnici a dostáváme se přes další vražedný kopec po prašné cestě do Chabaně, kde se nachází nejvyšší sekvojovec obrovský v Česku, měří přes čtyřicet metrů. Po zasažení bleskem mu upadla špička a celý se rozlomil vejpůl. Musel být vyzděn a nakonec přežil. Vedle něho byly vysazeny jediné tři stromky vypěstované ze semene v Česku, ale dva ukradl neznámý vandal. Třetí nakonec přežil a dneska má skoro tři metry.

Po trase MTB vyjíždíme do kopce. Místy cesta připomíná vymleté koryto nebo průjezd pouští. Přijíždíme k Buchlovskému kamenu a ti odvážnější na něj dokonce vylézají. Kousek za ním je i Malý Buchlovský kámen, což není nic jiného než dva velké kameny. Stoupáme ještě pár kilometrů až na samotný nejvyšší vrchol Chřib, Brdo s výškou 587 metrů. Před pěti lety tu postavili rozhlednu, z které je opět báječný výhled. Pod ní si u plantáží ostružin dáváme oběd. Ještě kousek po písečné cestě a pak po asfaltu kolem pomníku partyzánskému oddílu Olga až do Salaše. Odtud je to už jenom kousek zpátky do Velehradu. Platíme poplatek za parkování, nakládáme kola a odjíždíme. Až do Slavkova jedeme známou trasou, za ním už kopírujeme trasu dálnice, kolem Brna jedeme i po ní. Série objížděk začíná ve Velkém Meziříčí. Kvůli jedné uzavřené ulici musíme vyjet na kopec za město a pak sjet zpátky do centra. Z Měřína odbočujeme na vedlejší a v Jihlavě musíme projet celé centrum kvůli stavbě objezdu na Znojmo. Přes Pelhřimov a Tábor už cesta probíhá hladce, před osmou už vjíždíme do Písku.