Když Vltava, tak Vltava...

18.06.2007 pondělí

Na Vltavu se nachystali nejenom kanoisti, ale i cyklisti. Na rozdíl od vodních živlů, nejsou suchozemci omezeni gradientem zemského povrchu, a tak se může Mirek přidat k „pražské“ dvojce a vyrazit na Budějovice. Pozvolné tempo nás vede přes Vodáka. Silnice sotva oschla z včerejšího deštíku a my funíme kolem Dobré Vody. Mirek vzdychá, že jsme nemuseli vybílit lednici a vodu nabrat až tady. Kopečky ve stínu píseckých buků nejsou ani znát a za chvíli už sjíždíme do Albrechtic. Ještě než se dostaneme do Všeteče, odpadají Karla s Martinem v jahodiní. Mirek samozřejmě nezklame a vybíjí baterky ve foťáku. Naštěstí jsou tu druhé, ovšem evidentně silně uležené. Za chvíli je tu dvojka a Mirek je může začít krmit historkami, vyčtenými z Vlasákových Pestrocyklozážitků. Za chvíli mu už neřeknou jinak než Pepa. Že by to bylo tím foťákem? Teď jsou na řadě mírně radioaktivní třešně pod temelínskými chladícími věžemi. Ale kdo by odolal osypaným stromům plných šťavnatých bobulí... Mirek si s hrůzou uvědomuje, že doma ponechal veškerý hygienický materiál, včetně toho zázračného pásu papíru. To je ale průser! Osvěženi ubíráme rychle rovinaté kilometry. Jediná zastávka je u golfového hřiště v Hluboké. Lákavá nabídka o odpuštěném 80 tisícovém zápisném do klubu (malým písmem dodáno, že bývá takové v zahraničí - asi někde na Seychelech) vypadá skoro neodolatelně - trochu zchladí snad jen 15 tisícový roční příspěvek. Takže golf dneska nebude. Jedeme dál a potkáváme jednu bruslařku za druhou. Že je čas oběda je vůbec netrápí. Komu by taky vařily, teď myslí asi spíš na ten golf. Zato my myslíme na ten oběd. Karla s Martinem se už vidí v nějaké budějovické pekárně a Mirek na klidné louce. U plynové lávky se rozdělujeme. Dvojka odbočuje k babičce, zatímco Mirek pokračuje na jih.

Šikovně vyřešený cyklosystém ho navádí kolem náměstí k Planetáriu. Na Kaplici se Mirkovi nechce, ale netuší, že to vede přes Římov. Má totiž starou mapu (jak jinak), a tak šlape do Boršova. Malše je vyměněna za Vltavu, ale směr na Dvořiště nikoliv. Polední menu Mirek spořádá na kraji obilného pole, které se lehce vlní pod výhledem na Kleť. Tady by se krásně prolenošilo celé odpoledne. Mraky se perou se Sluncem o modrou oblohu a spolu se svěžím větříkem udržují kůži na hranici mezi chladem a varem. Než přijde další vlna varu, šlape se dál.

Krajina se po chvíli kopcovatí a cesta kličkuje půvabnými vesničkami. Kdo by se nadál takové idilky jen pár kilometrů od budějovické placky. I názvy působí romanticky - Opalice, Čertyně, Štěkře. Mirek fotí a fotí až dofotí. Teď mu konečně dochází, že i druhé baterky dochází. No to je ale smůůůůla... Černá kočička na cestě to ostatně lehce signalizovala. Teď je na řadě zkracovačka po turistické značce. Ze staré mapy Mirek vyčetl, že by to měla být cyklistická alternativa. Pro jistotu se potupně ptá jakési domorodkyně, kudyže vede cesta do Chabičovic. Paňmáma mu moudře odpovídá: „To přijde na to, jakou cestu chcete.“ Mirek rezignuje a ptá se opatrněji, zdali předpokládaná cesta vede do Chabičovic. Paní kývá souhlasně hlavou a dodává, že je to pro ty, co mají rádi přírodu. Po chvíli se cesta mění v polňačku a následně v patnáctistupňové drkocání. Mirkovi dochází, co měla znamenat ta příroda. Konečně je sešup u konce. Mirek pouští brzdy a to neměl dělat. Rovina tu rozhodně není a následující poskok je zakončen suchým lupnutím. I bez ceduly je jasné, že to tady nemůže být nic jiného než Žabař. Mirek znovu nasedá a postrkuje kolo přes lávku u brodu do protisvahu. Tady si ověřuje funkčnost převodu 1-1. Přední kolo je občas ve vzduchu, ale jede to. Až nahoře, když se po dalším kilometru objevuje jakýsi pevný povrch, prozkoumává Mirek vzniklé škody. Šoupání u brašen je způsobeno prasklým drátem. Tak na tohle nářadí nepostačí. Uvidíme, zdali někde číhá cykloservis. Teď už se Mirek bude držet raději asfaltu. Za Zahrádkou pokračuje cesta do Přídolí. Zatímco Mirek zkoumá mapu, šourá se kolem paní s berlovozíkem a nabízí - „Holčičko, nechcete si to se mnou vyměnit?&ldquo Mirek nezáludně odpovídá, že by to paní jelo asi moc rychle. Blíží se pátá a je potřeba zajistit nějaké kalorie k večeři, protože ty plánované si Mirek snědl už v poledne. Smůla je snad už vybrána a místo ní se směje otevřený vchod potravin. Mirek zabavuje polovinu zbylých rohlíků a nutí obsluhu samoobsluhy, aby odkryla mrazící pult se salámy. Tatranku k tomu a nic nechybí ke štěstí. Snad jen nepřítomnost jakéhokoli cykloobchůdku. Tak to budu mude muset vydržet. S pytlíkem s rohlíky zavěšeným nad zadním kolem se Mirek blíží k Silničním Domkům. Tak to je pro změnu název docela neromantický. Naštěstí se ze stoupající silnice nabízí pohledy totálně romantické. Dole na severu se rozkládá placka korunovaná temelínskými věžemi. Jak to odsud vypadá malebně... Silnice se rozbočuje a Mirek se stáčí na západ. Po krásném úzkém asfaltovém hadu je radost pozvolna klesat až do Rožmitálu. Tentokráte vůbec není třeba litovat ztracených výškových metrů. Tady už je cítit blízkost rakouských hranic. Po chvíli se v Trojanově objevuje rozbočka na Dolní Dvořiště a Rožmberk nad Vltavou. Mirek však pokračuje dál na jih a vjíždí na stanici Rybník. Sem kdysi plánoval Standa cestu vlakem a odsud na kolech až do Dobeve. Tak teď je tu konečně alespoň polovina plánované výpravy. Mirek podstrkuje vybitý foťák jakémusi strejdovi a žádá o foto. Ani napotřetí nic. Mirek raději děkovně kývá, že je vše O.K. a pokouší se narychlo střihnout alespoň jednu fotku. Kupodivu se daří. Tak se může pokračovat po trase bývalé koněspřežky, která je na rakouské straně ještě v provozu (jasně že jen pro turisty). Těsně podél hranic lítá vojenské silnice nahoru a dolů. Přes brzdy to padá na padesát a hned nato i bez brzdění na nulu. Ještě dvakrát a je tu křižovatka s posezením. Mirek už vytahuje nedočkavě večeři, ale pak mu to nedá a odolá. Přece jen by to chtělo nějaký ten výhled. Jeden báječný čeká v Českém Heršláku. Ještě popojít na kopec u českorakouské silničky zbudované z evropských fondů a může se tlačit. Tentokráte do krku. Je po sedmé a slunce je stále dost vysoko. Vždyť pozítří tu bude letní slunovrat. Jó, to se to šlape s pěti rohlíčky pod kůží... Horní Dvořiště, Dolní Drkolná stejně jako Studánky jsou evidentně pod kontrolou našich snědých spoluobčanů. Doba však postoupila a propadlé střechy vystřídaly nové fasády. Hned za Studánkami tu máme Vyšebrodký přírodní park. Nad cestou se line vůně sena z posečené louky. Tomu se nedá odolat. Navíc v břiše vzniká neodolatelný tlak a následně přehlušuje seno jakási jiná vůně. Salám byl úspěšně transformován a zbyl po něm jen mastný papír, který teď přijde vhod. Mirek dumá, zdali se pustit dále k avizovanému potoku nebo zda to zapíchnout tady. Zvítězí jistota. Tak dneska to bude bez hygieny. Na kopečku za vyvýšeným miniremízkem si Mirek rozestlává igelit a po chvíli je už zaklubán ve spacáku. Za hlavou ho hlídá srpeček couvajícího měsíce s večerkou (ti Turci to snad viděli tady). Komáři skoro ani nezlobí a nebýt jednoho nezmara a vlezlých mušiček, bylo by tu jako v ráji. Ale i takhle to je skvělé a Mirek spokojeně dřímá. Ochlazuje se a už jde vyvětrat opocený spacák. Mirek ještě párkrát zkontroluje tmavnoucí nebe a najednou se budí pod sytě temnou klenbou přetřenou mléčnou dráhou. Ticho je absolutní, čas se zastavil. Nebýt chladu zalézajícího pod kůži, není třeba se ani hýbat. Najednou se všechno zbytečné oblečení mění v dost důležitou součást akce. Oči se klíží, ticho zůstává.

19.06.2007 úterý

Noční ticho začínají narušovat ranní štěbetáčci, ale šero je zatím neústupné. Začíná se oteplovat a najednou je totam odhodlání vyrazit za prvního rozbřesku. Oči se otevírají až do prosluněné oblohy. Zběžné mrknutí kolem stačí k poznání, že přestože jsou takové pařáky, rosa je pořádná. Poslední protažení, odvázat si provaz, kterým bylo připoutáno kolo k Mirkovu zápěstí a už se vstává. Jde to ztuha, ale přece. Vytřepat igelity, stlačit poslední zbytky starého chleba a rozmyslet si dnešní etapu. Limitující je nutnost návratu do 17:00 na kantor bowling. Přesto zatím Mirek neustupuje z představy, že se prokouše až na Nové Hutě. To ještě neví, že pasečná je asi začarovaná. První kilometry vedou rovnou nahoru na Kapličky. Z bývalé obce a kostela zbylo jen pár fotografií vystavených u cesty vedle kamenného kříže. Ač Němce nerad, být na jejich místě bych nechtěl a to nejenom, že je nerad. Z tisíce metrů teď následuje kostrbaté klesání na rozhraní Vyšebrodských hor a Šumavy. Krátké osvěžení v Horském potoce a pokračuje se dále na Pasečnou. zatím vše klape a nic nenapovídá na nějaké komplikace. V Pasečné si Mirek dává pozor, aby neodbočil na Svatý Tomáš. Má v dobré paměti cestu s Karlou, když špatně odbočili z Ježové. Dneska na to opravdu čas není. Volba tedy padne na cestu přímým směrem. Ta se ovšem zanedlouho mění v polní cestu a následně se vytrácí na louce. Mirek ještě chvíli pokouší osud, ale když vidí rozbahněné lesní cesty, které následují, obrací pokorně kolo zpět do Pasečné. Tak to by byla půlhodinové exkurze k rakouským hranicím. V Pasečné Mirek nechápe, jak mohl přehlédnout jasnou směrovku vedoucí kýženým směrem. Ale radost mu moc dlouho nevydrží. Silnice totiž připomíná spíše oraniště a kolo jen poskakuje. Výhledy jsou ovšem skvělé. Několikrát Mirek zkouší vyloudit z baterek nějaký ten miliampér, ale tady už je hotovo. Krásy to ale neubírá. Silnice se za Německým Rychnůvkem (bývalá součást obce Pasečné - ta čítala 2200 obyvatel v několika lokalitách) postupně zlepšuje. Příjemná vrstevnice se drží až do Ježové. Odsud už Mirek vyráží podél Schwarzenberského kanálu přes Rakousko. Kilometry naskakují a čas se krátí. Když navíc po návratu do Čech začíná měknout přední kolo, vypadá to bledě. Po třetím dofouknutí je načase vyměnit duši. Kolo se stáčí na Novou Pec. Těsně před dvanáctou Mirek doplňuje zásoby v potravinách. I dneska se zachránil na poslední chvíli před hladem. I když by to tentokráte nebylo neřešitelné jako včera. Sluníčko se směje a Lipno čeká. Lákavá lavička na jeho břehu je ideální místo na oběd. Už, už se chce Mirek zakousnout, když mu to nedá a v šortkách skáče do chladivé vody. To je ale lábuž! A pak ten oběd. Skoro se ani nechce odjíždět. Kola ale už šustí po novém asfaltu. Hladká jízda je trochu narušována auty, která se na úzké silnici tlačí dopředu. Moc bezpečí tu tedy není. Ale kilometry naskakují. Přehoupat se přes kopečky do Volar a pak vystoupat na Libínské sedlo. Obloha se černá, snad se tomu dá ujet ve sjezdu do Prachatic. Ve třetí serpentině je ale bouřka rychlejší. Hustý déšť duní a potoky se valí dolů. Pod korunami stromů u silnice Mirek posvačí a ¨v posledních kapkách sjíždí poslední úsek. Gejzíry vody z kol působí jako sprcha. Za Prachaticemi je ovšem najednou sucho a Mirek je rád, že se před chvílí trochu zchladil. Strojové tempo už naruší jen zastávka na třešně ve Štěticích. V půl páté už Mirek parkuje ve sklepě a před odchodem na bowling ještě stihne vyměnit prasklý drát a promazat převody. Večerní koulení je poznamenáno dusnem způsobeným nejenom teplotou. Při čtvrtečním finále se pak cítíme mnohem lépe, což je znát i na výkonech. A to nás tento týden ještě čeká cykloexkurze do podhůří Novohradských hor.