Vítězný květen byl deště čas...

Tak jsme se nechali nějak ošálit vytrvale azurovou oblohou, že jsme již dříve plánovanou cestu na Pálavu odložili až na druhé květnové poloprázdniny. Napomohlo tomu hned několik skutečností, hlavně pak Petrovo nadšení pro školní sportovní den a pak taky vodní akce na Lužnici. Podtrženo a sečteno, blíží se studená fronta a my se s ní musíme udatně utkat. Páteční kolo končí jakýmsi patem, to alespoň vyráží óm kolmo na okruh kolem Protivína a následně po nezdařeném obědě v Tálíně i na jablka do Skal. Počasí se snaží ale ne nadlouho. Večer už nám je jasno, že sobotní kolo necháme raději plavat a soustředíme se raději na hokej. Předověď naznačuje, že v neděli je mizivá šance na sluníčko snad jen v severozápadních Čechách a to se pak má přesunout na východ. Takže změna plánu. V neděli pojedeme na severozápad a večer se pak přesuneme na východ. Dost divoké, ale jede se.

06.05.2007 neděle

Časný budíček nás žene do deštivého rána. Nahazujeme kola na střechu a bágly do kufru a míříme na Plzeň. Kupodivu se v Plzni začínají trhat černé cáry mraků a nám je hned veseleji. Chvíle zaváhání, zda západ či sever, ale zůstáváme u našeho nového cíle. A tím má být Chomutov spolu se stezkou Bezručovým údolím. Název města máme sice spojen spíše s gigantickými rypadly, ale zdání klame. Krajina kolem Žatce nás přívětivě zdraví a za chvíli tu máme i Chomutov. Trocha kliček a můžeme přesedat. Jsme na kraji města a cyklostezka nás vede rovnou do zeleně. Tady by se ani nechtělo věřit, že kousek od nás dýmá hnědouhelná pánev. V poklidu zabíráme stolek s lavičkami a chroupeme své zásoby. O co jsou za chvíli batohy lehčí o to my jsme těžší. Snažíme se to rozhoupat na atrakcích u Prvního mlýna. Před sebou máme ještě mlýn Druhý i Třetí a pak už opustíme Chrudimku a přesedláme na Kameničku. Čím výše se dostáváme na hřeben, tím víc se kolem nás rozrůstá houština oschlých kmenů. Většina ploch je ovšem odtěžena a začíná zde bujet nový, tentokráte spíše listnatý, život. Pozvolna se blížíme k českoněmecké hranici a příroda je najednou zase veselá. Určitě to nebude tím, že by se na Němce chtěla smát, ale spíše smogovým stínem, který jí obětavě nabízejí zdevastované krušnohorské vrcholky.

Cesta z Načetína do Kalku vede v bezprostřední blízkosti hranic a občas stačí jen pár kroků a jsme tam i tam. Tady prostě nebyla tak horká čára jako na západě, a tak se vlastně nic moc nezměnilo. Krajina je tu ale úžasná podobně jako na Šumavě a my jsme o to radši, že jsme zvolili tenhle nejistý směr. Teď nás ovšem čeká mnohakilometrový sjezd do údolí a pak se proplést přes Jirkov zpátky do Chomutova. Přestože musíme vlastně projet celé město (a to takové město), není to tak zlé.

Vedlejšími uličkami projíždíme vybydlenými sídlišti, kde vládne barva ještě snědší než naše opálená kůže. Ale chlívek je snesitelný a mráz po zádech běhá jen zlehounka. Teď musíme překonat čtyřproudku. Naštěstí nám tu postavili prozřetelně lávku, takže místo krkolomného přejíždění si můžeme dát kilometrovou kličku. Kolem ZOO pokračujeme až ke skanzenu a za chvíli už vidíme známé odbočky. Zajížďku na náměstí si samozřejmě nenecháme ujít a se zakloněnými hlavami tady čtvrt hodiny kroužíme.

Poslední stovky metrů nás pak vedou podjezdy a nadjezdy k parkovišti, kde jsme si odložili vozítko. A ono tam čeká. A převáží nás o kousek dále za město, na pěknou loučku, která nám poslouží jako židle i stůl. Stačí jen rozložit deku a zakouzlit: „Deko, prostři se!“ A ona se prostře. Spokojeně pak můžeme ujíždět před hradbou blížících se mraků. Zapadající slunce nad českým středohořím nám přichystalo nezapomenutelné divadlo a to, že jsme před Slavětínem neobjevili atlasem avizovaný menhir, nás nemůže ani v nejmenším rozházet. Divadlo skončilo, šero vše odbarvilo a chtělo by se říct: „Umýt, vyčurat a spát!“ Tak ty první dvě části povelu plníme, ale na tu poslední si musíme počkat až k Čáslavi. Mezitím průběžně budíme Olu za volantem a doufáme, že v ostatních autech taky nikdo nespí.

07.05.2007 pondělí

Těsně po páté se Mirek začíná vrtět a už šmejká kartáčkem. Narovnat sedadlo nastartovat a můžeme pokračovat. K Mikulovu cesta dlouhá, ... Ranní mlhavý rozbřesk je snad ještě působivější než včerejší stmívání, ale Ola dává raději přednost horizontální poloze. Budí jí až drcnutí, když zastavujeme za Křižanovem na snídani.

Odsud už všichni pozorně sledujeme krátící se cestu. Jsme u soustavy přehrad u Nových Mlýnů a pozorujeme odvážné mořeplavce, kterým volavky krouží nad hlavou. Vodní plochu tu mají všichni víc než dostatečnou. My však raději pokračujeme přes Mikulov do Valtic. Tady parkujeme nejprve na náměstí a krátce navštěvujeme infocentrum. Podrobnější prohlídku necháváme na později a po přeparkování přesedáme na kola.

Míříme rovnou do Lednického parku, ve kterém se nachází spousta překrásných alejí i staveb. První v pořadí je Valtická alej a Randesvous - taková menší odnož Vítězného oblouku. Pokračujeme přes další aleje ke Třem Gráciím a pak kolem Apolla k Lednickým rybníkům. Tady už na nás čeká zasloužený oběd, tedy čeká na nás vyhřátá louka pod stromy, oběd si musíme vykouzlit z báglů.

Za chvíli už spokojeně šlapeme do Lednice. Turistů kvapem přibývá, ale to nás moc netrápí. Nechceme tady trávit mládí, tentokráte nám stačí seznámení s venkovní architekturou zámku, okouknout přilehlý park a přibalit nějaké ty čumkarty. Podél plotu zámeckého parku míříme na sever. Kolem minaretu odbočujeme na Janův hrad. Teď nás čekají kličky a močály ramen Dyje a Moravy. Zatím věříme, že se prokličkujeme zpátky a ani nedoufáme, že bychom se mohli odvážit přímo až k soutoku obou hraničních řek. Před Břeclaví se vynořujeme z lesa. Teď musíme překonat Dyji a co nejšikovněji se prosmýknout dále na Pohansko.

Památník okukujeme jen zvenku. Přilehlý rybník nabízí pohodu, ale davy turistů nás odhánějí na další cestu. Opět několik kliček přes nezkrotitelné vodní zákruty a už vidíme špičku lanžhotského kostela. Za návsí dáváme otočku a parkujeme na zmrzlinování v parčíku u Jednoty. Ochlazení se docela šikne a my spokojeně překonáváme jednu zátočinu Kyjovky za druhou. Šipky s nápisem „SOUTOK“ nám dávají naději, že cesta povede až na vodní trojmezný bod mezi Čechami, Slovenskem a Rakouskem. Tento bod je někde v pomyslném středu soutoku Moravy a Dyje. Cesta je stále velice slušná a navíc bez jakéhokoliv převýšení. Přejíždíme několik kovových roštů bránících zvěři ve volném pohybu a občas musíme překonat navíc ještě branku v oplocení. Máme před sebou poslední úsek. Ten vede napínavě po lesní pěšině - za dešťů to tu musí být zajímavé. Před námi se vynořuje pravý břeh Dyje posetý rybářskými chatkami se zavěšenými sítěmi. Vše působí nenásilně a uvolněně. Zastavujeme na nejzazším bodě a obcházíme hraniční kameny. Pravá hranice je tady sice poněkud mokrá, ale my jsme té své právě dosáhli. Blíží se skupina cyklistů a tak je čas na otočku. Hodinky a Ola ostatně říkají to samé.

Tentokráte míříme přímo po bývalé Signálce na Břeclav. Podél cesty je několik těžařských věží dokumentujících to, že nějakou ropu máme i u nás. Hranice se zalamují do pravého úhlu a my se lámeme s nimi. Petr nás informuje o tom, že tudy vedla někdejší železnice patřící Lichteinsteinům a že tito si dělají na okolní pozemky nárok - jako by jim nestačila jejich celá země.

Projíždíme kolem hraničního přechodu dále na západ. Jak se blížíme k Valticím, přes cestu opět leží kilometry kabelů a my zkoumáme záhadně umístěné pozemní sondy. Jak se později dozvídáme, provádí zde jacísi polští vědátoři geologické výzkumy. V praxi ovšem výzkum znamená desítky bigošů vláčející klubka kabelů přes místní políčka a zahrádky. My ale nemáme na výzkum momentálně příliš času a pokračujeme podél řadových garáží, kterým se tady říká vinné sklípky do Valtic. A přijíždíme právě včas, abychom se zachránili před prvními kapkami deště. Ola vyráží ještě na pátračku po ubytování, ale volno je jen na zámku a to ještě jen pro dva. Popojíždíme přes náměstí a v postranní uličce jsme úspěšnější. Ubytováváme se v pěkně zařízeném domku (ona je to po přestavbách teda skoro bytovka) s udržovanou zahradou a sklípkem ve svahu. K dispozici máme celou kuchyňku. Za chvíli už bublá voda na čaj a hned je tu ještě útulněji. Před sklípkem dáváme raději přednost horizontální poloze.

08.05.2007 úterý

V noci se lehce ochladilo ale sluníčko se prozatím snaží. Za chvíli se to ale mění a než stačíme naložit věci, máme za sebou první přeháňku. Popojíždíme pár metrů na náměstí a rozhodujeme se pro důkladnější prohlídku zámku. Všude je boží klid a my si tak můžeme užít krásu architektonických linií. Mirek bohužel zaplácal celou kartu, takže musí s těžkým srdcem promazávat. S ještě těžším srdcem trpí při nekonečném čekání zbytek.

Pokračujeme do Mikulova, který chceme taky lehce prozkoumat. Zastavujeme v židovské uličce, rozevíráme deštníky a v houstnoucím dešti stoupáme zámeckými schody. Přes dešťový závoj je výhled na zámecký park a město dobrou odměnou. Navíc jsme pod střechou, takže nám nic nechybí. Přeháňka se trochu uklidňuje a Ola míří do informačního centra. Tady dostává na cestu klíč od židovského hřbitova a tam také vyrážíme. Má to být jeden z největších ve střední Evropě. Schováni pod deštníky obcházíme stovky nakloněných kamenných desek. Ty nás upoutávají daleko více než honosné hroby známých rabínů. Atmosféra místo je skutečně nabita pohnutou historií. Loudavě opouštíme tichá zákoutí hřbitova a vracíme se k autu. Vrátit klíč a můžeme popojet do Klentnic.

Počasí se jako zázrakem umoudřilo a sluníčko pálí z azurového nebe. Asi jsme správně rozjímali na duchovních místech a byli odměněni. Kola necháváme tentokráte na střeše a pěšmo stoupáme na Sirotčí Hrádek. Otevírá se nám široký rozhled na údolí pod Děvínem a my promýšlíme další cestu. Asi to nebude plánovaných osm, ale nějakých dvanáct kilásků, ale to nám (až na výjimky) vrásky nepřidělá. Sestupujeme znovu do údolí. Před výstupem na Děvín nás upoutá vyhřátá lavička. Pozorujeme tmavnoucí oblohu a raději nic neponecháváme náhodě a likvidujeme za tepla obsah ranců. Teď už můžeme bez obav stoupat na další vyhlídky. A ty stojí za to. První nabízí výhled na údolní nádrž Nové Mlýny, na jejímž břehu se nachází archeologické naleziště u Dolních Věstonic. Petr prohlašuje, že dno je tady mnohem mělčí než Balaton a že ochránci přírody dokonce uprostřed nádrží vybudovali umělé ostrovy pro vzácné ptactvo. Ale to bylo vodohospodářům šumafuk a hbitě si připustili nějaký ten kilometřík vody. A bylo po ostrůvcích - pěkné, že? Stoupáme dále na Děvín. Na vrcholu je televizní vysílač a my se musíme spokojit s loukou na úbočí. Vyhlídka na Karpaty a Podyjí nám to bohatě vynahrazuje. Teď nás čeká poslední úsek na Dívčí hrady. Zřícenina je zaklíněna ve skalnatém vrcholu, navíc je tajuplně ukryta v pokroucených stromech. Nebýt tady tolik turistů, skoro bychom se báli. Ale my se teď spíše bojíme zpáteční cesty. Mirek nenápadně naznačuje, že nemá cenu chodit známou cestou, že tady máme modrou alternativu. Ne že by si to přímo vydupal, ale jde se modře. A dobře děláme. Po severním úbočí se posouváme nad vodní nádrží a necháváme se unášet představou, že tudy kdysi běhali s pazourkem lovci mamutů. Mamuti tu sice nezbyli, ale zato nás mohou ohromovat skvělé vápencové skály tyčí se vysoko nad námi. Teď nás čeká série klesání a stoupání a už jsme zpátky nad Klentnicemi. OP zůstávají hned na kraji u stánku a M míří pro auto. Za chvíli už všichni společně chroupeme čerstvě vysmažené hranolky. Poslední protažení a nasedáme na zpáteční cestu. Protivítr nabral na intenzitě a my se probíjíme rovinami na Znojmo a pak dál přes Vrchovinu na Jindřichohradecko. Do Dačic to jde, ale pak nastávají objížďky, ze kterých se vymotáme až na objezdu Hradce. Odsud to bereme horem nad Veselím na Dráchov. Silnice je v pohodě a v pohodě jsme i my když po osmé doma večeříme.