28.04.2007 sobota

Šumava se ještě sice úplně neprobudila ze zimního podřimování, ale teploty napovídaly, že kolo a vyšší polohy budou ta správná volba. V nížinách se lidé chystají chytat první jarní bronz, my však nakládáme kola na střechu a motorizovaně míříme do šumavských hvozdů. Trochu si najíždíme přes Borová Lada, ale za odměnu nám padne do oka penzion na Františkově. Pěšky i na kole jsme se kolem něj už mnohokráte prosmýkli, takže je čas vyzkoušet jeho služby. Prozatím jen parkujeme, shazujeme kola a už stoupáme na Kvildu a dál na Bučinu. Po mírných dohadech volíme objížďkovou trasu německým pohraničím, která by měla částečně nahradit nezdar při pěším přechodu Luzného a Roklanu. I tentokráte se chceme vrátit přes Prášily a věříme, že budeme úspěšnější. Současně tušíme, že to nebude žádná nedělní vyjížďka, ale pořádná makačka. Ostatně už je poledne, když dumáme za hraničním přechodem kudy dál. Z mapy se nedá dost dobře určit kvalita a náročnost cest, a tak ponecháváme vše okamžité intuici (a samozřejmému dohadování). Kousek za Finsterau rozbalujeme náš první bivak a při pohledu na příkré svahy Luzného, korunované jeho ošlehaným kamenným vrcholem, počítáme metry, které teď tak lacino sjedeme a které pak budeme muset těžce vydřít. A je jich ještě dobrých pětset.

Vítr nám sviští kolem uší. Prudce brzdíme a měníme lehce plán. Nepojedeme až do Mauth, ale lesem rovnou na Neuschönau. Štěrková cesta nás sice zpomaluje, zato však můžeme vychutnávat boží klid. Navíc jsme zmenšili převýšení o takových sto metrů. Čas ale neúprosně ubíhá a nervozita ženské části naší výpravy je na bodu varu (díky natlakování to určitě není jen 100°C). Ale šlapeme a kocháme se krásou jižních svahů. Sluníčko klonící se k západu je už vyhřálo na příjemnou teplotu.

Ve Spiegelau Ola přestává komunikovat - cesta zpátky totiž už vede pouze dopředu. Navíc nás čekají další kousky a všechny končí na „au“. Jako na potvoru se samozřejmě ztrácíme a míříme rovnou na Roklan. Mirek se snaží působit ledově klidně ale nejistota v něm hlodá stejně. Začíná to vypadat dost neřešitelně. Naštěstí cesta vede zatím skoro po rovině a stáčí se kýženým směrem. Ještě pár kilometrů lesních cest rozrytých těžkou technikou, likvidující masivní jarní polomy, a vynořujeme se na hrázi Roklanské přehrady. Výškoměr ukazuje nějakých 700 metrů, což znamená, že si teď šlápneme půl kilometru vzhůru. Máme půl páté, takže dost okukování přírodních krás a vzhůru do práce.

Stoupání na Gsenget stojí za to. Natřikrát ho po hodině zdoláváme a ani nevěříme, že jsme těch osm kilometrů vyšlapali. Konečně jsme nahoře! Ale neříkej hop... Přes cestu máme totiž vytvořenu pěknou překážkovou dráhu. Mirek proklíná německé lesníky, kteří tady nechali cestu totálně neprůchodnou. Podlézáme, přelézáme, obcházíme a hlavně přenášíme. Vypadá to nekonečně. tak asi budeme nocovat u našich sousedů. Ale všechno má konec a všechno se snad v dobré obrátí. Na rozcestí se na nás směje cedulka - Gsenget 2 km - přechod otevřen 1.6.-31.10. No to je ale štěstí. Moc možností stejně nemáme a tak s obavami sjíždíme k hraničnímu potoku. Lávka je naštěstí uzavřená jen páskami a my jsme konečně zase doma. Hned máme pocit, že jsme se vrátili z nekonečna a cíl je na dosah. Ale zdání klame.

Sluníčko už lechtá špičky stromů, když sjíždíme do Prášil. Dumáme jak na Modravu. Po dalších strmých stoupáních a nejistých cestách už dneska opravdu netoužíme. Jako klíšťata se držíme černého hada vinoucího se do Srní. Hladký a klesající povrch rychle přidává kilometry. V Srní navíc můžeme dočerpat nezbytné kalorie. Po dlouhém oddechu se vydáváme na další sjezd do Antýglu. Teď nás čeká mnohakilometrové postupné stoupání podél Vydry a dále na Filipovu Huť a Kvildu. Tempo se postupně snižuje až na nulu. To už Mirek nevydrží a těsně za Modravou řadí dolů a nasazuje svižné tempo. Za půl hodiny už v lese za Kvildou společně nakládáme kola na střechu. Petr sice trochu vrní, protože se mu tachometr zastavil na 99,9 km, ale bere to sportovně. Do pokoje Na Františkově se přesunujeme už za úplné tmy.

Horká sprcha nám vrací část sil. Ale mnohem větší část nám vrací pozdní večeře, kterou nám chystají dole v restauraci. Tentokráte máme polopenzi a Ola se navíc dohodla, že si k večeři můžeme objednat cokoliv z minutek. Takže to budou dva báječné krůtí špízi s ananasem, kančí řízky s kroketami, nějaké to pivo-limo a navrch ještě pořádný korbel gulášovky. Cítíme se zase jako v ráji a už se těšíme na zítřejší kilometry.

29.04.2007 neděle

Krátce po osmé se už hrneme do jídelny na snídani. Plná ošatka chleba zakřičí spolu s pořádně obloženým talířem, k tomu si domazáváme vlastní Ramu a je nám blaze. Ve stínu včerejšího strádání si na cestu balíme dvojnásobné porce. Auto ponecháváme před penzionem a míříme přímo na Přilbu. Slovo přímo je ovšem trochu přehnané, neboť v našem podání znamená, že po dvou pořádných stoupácích bloudíme v polomech nad Zvěřínem. Až lesníci s koňmi nám vrací rozum a my se vracíme zpátky na křižovatku, kterou jsme asi dost nepromysleli. Druhý pokus a třetí stoupák nás už vedou přímo na Přilbu. Dneska to ovšem není zdaleka poslední horská prémie. Drkocáme si to na Hřebenovku a odsud korýtkem na Pláně. Součet zubů ukazuje, že jsme na rygolech nic nevytrousili. Můžeme se tedy trousit dál. Ostatně teď nás čeká lážo plážo cesta na Nové Hutě a pak přes Šindlov na Borová Lada. Po novém asfaltu to jenom sviští a my za chvíli stoupáme známou cestou na Bučinu. Po cestě si říkáme, kolikpakžekráte jsme tudy už křižovali a cítíme se jako doma. Na Bučině tentokráte volíme opačný směr než včera a vynecháváme tím pádem jednu horskou prémii na Stráži. Místo toho si užíváme osmikilometrový pozvolný sjezd do Kvildy a odsud pozvolna stoupáme zase k Pramenům Vltavy. Vzduch má ideální teplotu, žaludky jsou navíc hezky nacpané a v batozích ještě pořád něco zbývá. Zvědavým okem tedy zhodnotíme následky polomů a rádi opouštíme hordy turistů. Ve stoupání na Černou horu už panuje obvyklý klid. Dostáváme se nad hranici 1300 metrů. Okolo to vypadá jak někde v Jizerkách (i když tam už to dneska zase začíná vypadat jako v lese). Pod námi je zdánlivě smutný obraz řádění kůrovce a větrných smrští. Ale jiná cesta k přirozené rovnováze nevede, takže je to (tedy spíše snad bude) nakonec asi obraz veselý. Ola poťukáváním na měřák dává na srozuměnou, že dneska chce být zpátky za světla a že je tedy čas na odjezd. Poslušně nasedáme a míříme na rozcestí u Ptačí nádrže. Tady se naše cesty na čas rozcházejí. Ola pozvolným tempem míří na Filipovu Huť a pak na Kvildu, kde posečká na zbytek. Ten si přidává pár kilometrů dělících nás od Březníku. Nikdo svého rozhodnutí ani v nejmenším nelituje. Zatímco se Ola oddává představě vyhřáté lavičky u restaurace, páni se kochají zákrutami Luzenského potoka. Zanedlouho se navíc údolí otevírá a nabízí skvělý pohled na Luzný jemuž dělá společnost nejen zmíněný potok, ale i české kopečky. Mirek vzpomíná na tiše zasněžené křivky tohoto údolí. Ale i teď v létě působí naprosto uklidňujícím dojmem a ani desítky cyklistů nijak neruší jeho majestátnost. Probíráme se z okouzlení a vracíme se zpět na rozcestí a pak dále za Olou. Světla je ještě stále víc než dost, když se rozjíždíme na Františkov. Auto na nás spolehlivě čeká a stejně spolehlivě nás veze vstříc večeři.