28.09.2006 čtvrtek - předcykloakce

Karla se nám stěhuje do Prahy a to přímo nanovo. Loučí se s kolejí a přesunuje se do privátní vilky v Hájích, kteroužto bude sdílet s M1 a další spřátelenou dvojkou. Ráno tedy vycpáváme poslední skuliny kufru a rozjíždíme se pražským směrem. Známka na okně nás propouští z Dubence přímo do Prahy, a tak těsně po deváté zvoníme u branky novostavby. Pokojík je připraven včetně psacího stolu a postelí, všechno zbrusu nové. Vykládáme jeden bágl za druhým a za chvíli můžeme popojet. Karla míří metrem na Holešov, odkud hodlá vyrazit na podzimní akci na Kokořínsko. Zbytek parkuje opodál a jde prozkoumat údolí Botiče a následně údolní nádrž Hostivař. Lákavá stezka do průhonického parku nás svádí k delší cestě, ale vláčná těla se drží raději kolem zrcadlící vodní hladiny. Na skalní vyhlídce zmenšujeme objem našich zavazadel a po chvíli sestupujeme zpátky k nádrži. Ticho po pěšině ruší jen svištění vlasců a cákání nahazovaných návnad. Odpoledne se láme do druhé poloviny a my vyjíždíme k domovu. Sluníčko nás hladí po tvářích a my se už těšíme na večeři.

29.09.2006 pátek

Na to, abychom zachytili zbytky léta, máme ještě tři dny. Nasazujeme zahrádku zatíženou třemi stroji, v Budějovicích tankujeme babičku a následně naftu a vyjíždíme východním směrem. Poledne se blíží a lákavá nabídka poledního menu v hospůdce u cesty brzdí naše pozvolné tempo na nulu. Hned je nám o stupeň lépe, za okny pozorujeme Javořici a po chvíli obdivujeme telčský kostel. Vzpomínáme na náš poslední dvojstop a říkáme si, že bychom se sem mohli zase někdy vrátit (a nebude to trvat dlouho). Odpoledne je na postupu a my jsme též na postupu do Svitávky, kde vysazujeme u tety babičku. Sami míříme o kousek dál do Letovic, odkud se chystáme na krátkou cykloakci.

Do soumraku moc času nezbývá a tak rychle skáčeme na cyklobajky a bez dlouhých úvah bloudíme na první odbočce. Zuřivě dupeme do strmého kopce a následně po polňačce. Rozhled na Letovice je odměnou za nespokojené dohady, kdože může za tu špatnou odbočku. Za chvíli nás popohání zběsilý pes u stavení a tak jsme rádi, když zahlédneme značku cyklostezky. Ale chyba - číslo jaksi neodpovídá mapě - ještěže ji táhneme s sebou. Sázíme na intuici a pouštíme se nejpravděpodobnějším směrem. Po mírném bloudění přes místní kopeček se konečně navracíme na pevnější cestu. A je tu i cyklostezka! Přestože číslo je jiné než čekáme, už se orientujeme a po pár kilometrech sjezdů se konečně dostáváme do Vlkova. Už se pomalu začíná šeřit a tak váháme, zda se vůbec pouštět dál. Původní objezd vzdáváme (a dobře děláme, protože by jinak tyto řádky snad ani nevznikly) a dojíždíme jen pod zříceninu hradu u Deštné. Odsud se vracíme do Skrchova. Už je skoro tma a my marně hledáme náznak cyklotrasy. Z nadějné cesty nás žene pryč pořádný vlčák a tak zkoušíme další cestu. Tentokráte jsme úspěšnější a postupujeme pracně přes kořeny rozrytými kolejemi až k Meziříčku. Tady na nás čeká cedulka s upozorněním, že cyklotrasa není proznačena a že se má jet jinudy. Takže jsme vlastně až tak moc nebloudili. S úlevou nasazujeme v úplné tmě kola na střechu a hladově tlačíme celý bochník se štanglí salámu. Za chvíli pookřejeme a popojíždíme na kopec nad Letovicemi, kde nás čeká skvěle tichá noc plná hvězd.

30.09.2006 sobota

Sluníčko nás teple lechtá pod nosem, pod námi je mlha a my se posunujeme na Hanou. Dneska nás čeká hlavní etapa. Parkujeme na náměstí v Náměšti na Hané, shazujeme kola, nasazujeme šortky a vyjíždíme do slunného dne. Kolem nás je čilý zemědělský ruch a my se líně plazíme úrodnou rovinou. Na přilehlém poli pozorujeme pracanty mořící se s třicetikilovými oranžovými dýněmi, které růčo nahazují na valník. Moc jsme toho nenajeli a už je tu poledne. Usedáme na lavičku v parčíku a zase se posilňujeme. Spíše než posilování příčně pruhovaného svalstva to vypadá na posilování toho hladkého. Za Mladečí, do jejíchž jeskyní se zítra podíváme, překonáváme poprvé tok Moravy, podél jejíchž meandrů, kanálů a slepých ramen budeme ještě dlouho projíždět. Šlapeme do zalesněného svahu Nových Zámků. Zámek je tu opravdu, dokonce i s přístupným parkem, ovšem patří armádě ČR. Ve stínu šumícího lesa sjíždíme na úroveň moravské hladiny. Tady se ta voda musí pěkně rozlévat! Alejí se posunujeme k trati Olomouc - HrKr a Petr vyhlíží Pendolino - je to ale Petrolino! Samozřejmě nic a tak šlapeme dál. Teď musíme chvíli po hlavní, kolem Červenky se propracováváme do Litovle, jejíž náměstí stojí za tu námahu. Kroužíme kolem a hledáme ten nejlepší úhel pohledu. Dokroužíme až do nadějně vypadajícího penzionu „U Starého mlýna,” v jehož útrobách si domlouváme možné trojlůžko. Kolem zámku se pouštíme zpátky k moravským ramenům.

V kanálu se právě dojíždí jakýsi závod kajakářů a všude je plno párkařů, pivařů a vyřvávačů. Jede se dál. Tady se zase na ponnyranči koná přehlídka koníků. Všichni vypiglováni, očíslováni, ohlasováni poslouchají, jaká že to pravidla platí pro rozhodčí. Jen kdo nad dodržováním pravidel pro rozhodčí rozhodčích rozhodčích rozhodčích rozhodčích rozhodčích dohlíží. Že by nějaký rozhodčí? A jede se dál. Sluníčko se klátí k obzoru a my slyšíme tlampače z místního fotbalplácku. Šlapeme dál. v Křelově se Mirek ztrácí, ale jen proto aby zamluvil slibně vypadající pokojík v penziónu na náměstí. Za šera šlapeme přes pole a doly a cíl je pořád daleko. Ale pomalu se blíží. A tak chvíli po sedmé zvoníme u penzionu. Právě včas, abychom si náš poslední pokojík nenechali vyfouknout od dalších natěšených turistů. Obdivně obhlížíme velkou předsíň s příslušenstvím a hlavně super rohový pokoj. Rychlá sprcha a mažeme do pizzerie v přízemí. Na naši objednávku tří velkých pizza slyšíme nesmělý dotaz: „A opravdu to sníte?” Abychom zvrátili veškeré pochyby doobjednáváme si ještě langoše se vším. Mňam, mňam! Na pokoji ještě loupeme perníčky s kafíčkem. Těžké spaní pak svádíme na hluk z přízemí a z náměstí. Rušno sice je, ale asi za to mohla spíše ta plná břicha.

01.10.2006 neděle

Zvony místního kostela zvou na sváteční mši, nás ale vyhánějí na další cestu. Po dálnici se přesunujeme do Mladeče, kde už jsme včera kroužili. Kola ponecháváme na autě a vyrážíme na obhlídku místních jeskyní. Krápníkové útvary dýchají tajemností a nám se skoro až zatají dech, když průvodkyně vypne světla, abychom si mohli vychutnat skutečnou tmu. Po chvíli naštěstí rozsvěcuje a propouští nás opět na svobodu. Nasedáme na kola a v podmračeném dnu míříme na hrad Bouzov. V jeho panoramatu si dopřáváme polední siestu.

Sjíždíme po plánované trase a kolem Panských rybníků se blížíme k Javoříčku. Podobně jako Lidice či Ležáky dopadla tato vesnice. Většina obyvatel byla těsně před koncem války vyvražděna, vesnice zničena. Smutné leč krásné místo. Popojíždíme vzhůru a v zádech se nám ozývá burácení motorů. Předjíždí nás kolona historických vozů - řidiči s dlouhými šálami mávají a troubí ostošest. Poslední kilometry a vracíme se zpátky do Mladeče. Rychlá instalace kol, údržba zevnějšků a jsou z nás na chvíli ti šílení motoristi. Se zastávkou na svitavském náměstí se šineme do Svitávky, kde jsou na nás už nachystáni. Vítáme se s Ivou, Mirkem a dětmi z Ráječka a za chvíli se se všemi zase loučíme. Tetě máváme, babičku nakládáme a rozjíždíme se na Žďár. Jedna objížďka za druhou nás vede až do Hradce, takže jsme docela objetí, když babičku vykládáme v ČBu. Posledních padesát kilometrů domů je obvyklá uspávačka a to taková, že nebýt Petrova buzení na objezdu Protivína, asi bychom se ani nevzbudili. A pak že opatrnosti nikdy nezbývá...