Očekávání

Již dlouhá léta Ola vzdychala, jak ráda by spatřila tu zemi, kde včera znamená už včera a o zítřku nikdo nic neví. První pokus návštěvy Petrohradu zmařil malý zájem o dobrodružnou cestu do Murmansku a pak na samý sever Evropy. Buď zato mohla pohodlnost klientů Alvarezu, kteří s námi nechtěli klepat kosu pod chatrnými stany, a nebo to byla nepříznivá bríza z východu. Zálohu jsme tehdy dostali zpět právě včas, abychom ten sever zachránili alespoň s Mayerem. Čas plynul a my po letech otřepali pravoslavnou náladu a použili dárek k čtyřicetinám jako zálohu na další Mayerovskou akci. Když na věc přišlo, už našemu stáří bylo sice o rok více, ale zato Rusko zjevně o mnoho let omládlo. I když ruský mužik a jeho vodka jsou nesmrtelní...

21.08.2006 pondělí

Zase se chystáme (a světe div se, jsme zase jednou komp-letní) na dlouhé cesty, tentokráte míříme s CK Redok k našim východním bratrům do Ruska. Cesta vede přes pobaltské republiky a my si tak můžeme prohloubit a osvěžit naše vzpomínky. Odjezd se koná v 10:30 z Černého mostu a tak vstáváme raději už v šest. V sedm opouštíme Písek. Cesta probíhá bez problémů, jenom před Prahou se provoz mírně zahušťuje. Díky Jižní spojce jsme na Černém Mostě coby dup a na parkovišti před obchoďákem vykládáme všechny věci. Jsme tu s hodinovým předstihem, takže v okolí není vidět žádný podezřelý turista. Petr s Mirkem se vydávají uklidit auto na přilehlé sídliště, ale protože po cestě by museli projet asi dvacet podjezdů, nájezdů, nadjezdů a sjezdů, raději si dávají dvojitý kruhový objezd a pak parkují hned za rohem. Chvíli zkoumají funkčnost veřejného osvětlení a přemýšlí nad bezpečností tohoto místa. Popojíždějí dalších dvacet metrů a pak se vracejí těch pár desítek metrů ke kufrům, kde už Ola s Karlou netrpělivě vyhlížejí nějaký autobus. Postupně se v okolí objevují taškami a batohy obtížené dvojice, působící zjevně stejně nejistě jako my. Přesně na čas přijíždí slibně vyhlížející čtyřhvězdičkový autobus. A on je to ten náš, otáčí na kruháči a z útrob vystupuje mladší slečna, ze které se nevyklube průvodkyně, a pak sympatický kníráč, ze kterého se vyklube řidič Pepa. S úsměvem vytahuje seznamy a postupně si odškrtává svých dvanáct pražských apoštolů. Usazujeme se na přidělené čtyřce nezvykle vepředu. Karla s Petrem obsazují druhou brázdu nad řidičem uprostřed velkého okna, Ola s Mirkem se tulí hned za nimi. Roztáčí se kola expedice Východ-střed a my všichni nadšeně hledíme z výšky dvou metrů přes mrňavá auta kolem nás. Pošmourno čiší z mraků a ty občas ustřelí nějakou tu kapku. V Kolíně nabíráme pár lidí, v Pardubicích pár dalších a hlavně průvodkyni. Správně jsme tipovali, že to bude právě jemnější pohlaví, které nás bude zasvěcovat do tajů východu. V Hradci Králové jsme s předstihem a hodinku zde čekáme na velkou výpravu z Brna a okolí. Ta přijíždí minibusem s přívěsem a zaplňuje zbylá místa. Naše výprava se tak stává mezinárodní, neboť se k nám přidávají i bratři Slováci. Současně se kompletuje i pilotní kabina o dalšího knírka Frantu, a tak můžeme opustit hradecké nádraží, před kterým posedávají hloučky vracející se z víkendové akce (že by WC Brno?). Na hranicích jsme už ve čtyři a sledujeme Klodzskou rovinu, přes kterou jsme před lety chtěli překonat cestu z Jeseníků do Orlických hor. Hlavu si můžeme ukroutit, ale Praděd nevidno. Řidiči se chtějí vyhnout Wroclawi, kolem které je to údajně komplikované a míří nejkratší cestou necestou na Warsawu. Hitler by měl jistě radost, že se nezdržujeme žádným kličkováním a taky proto, že se občas procvičíme v terénu. A to doslovně, protože jedna z objížděk nás vede polní cestou kolem kolejí přímo na motokrosovou trať. Naštěstí je zde odbočka pod koleje a viadukt je o devět milimetrů vyšší než naše střecha. Takže hurá, bude-li pršet, nezmoknem! Řidičům se očividně ulevilo a Franta seznamuje žertovným způsobem osazenstvo s možnostmi autobusu a s používáním toalety (i ve stanici lze). Chvílemi básní, takže konzervativnější jedinci budou vykonávat veškeré své potřeby vně tohoto luxusu na kolečkách - co kdyby to byla s tou kamerou na toaletě pravda! Motor si asi tiše vrní a nebýt neustálých výmolů na zoufalých polských silnicích, asi bychom ani nevěděli, že se pohybujeme. Aby nám kodrcavá cesta lépe ubíhala, seznamuje nás průvodkyně s historií větších měst na trase. Říkáme si, že vypráví jak paní učitelka a když Mirek zjistí, že to pálí všechno rovnou z hlavy, tipuje aprobaci dějepis, ruština. A nemýlí se. Průměrná rychlost poněkud poklesla, takže v Czestochowe, nejznámějším poutním místu v Polsku s kostelem Jana Góra, jsme už potmě. Po čtyřproudce míříme na Varšavu, ve které se o půlnoci probíráme z dřímoty. Moderní zástavba začíná dominovat tomuto válkou poznamenanému městu, ze kterého si pamatujeme hlavně cihlové hradby místní pevnosti a desítky kostelů, včetně toho Jana Pavla II.

22.08.2006 úterý

Před šestou se budíme na hraničním přechodu do Litvy a o kousek dále zastavujeme v ranním svitu u benzínky. Jak se později dozvídáme, polskou naftu náš turbo diesel se čtyřmi sty koňmi nemusí. Hodina čerstvého vzduchu nás osvěží a docela probudí. Směřujeme litevským vnitrozemím na Trakai, městečko s vodním zámkem, a krajina se začíná vlnit. Protože se začíná vlnit i vozovka a stavební úpravy jsou v plném proudu, máme na obhlídku okolí dost času. Semafory nás postupně propouštějí jednotlivými úseky, na kterých technika pěchuje dvoumetrovou vrstvu štěrku, aby se ten neuvěřitelně měkký podklad alespoň trochu zpevnil. Jak se pomalu blížíme k Trakai, tak houstne les, převážně listnatý, a v něm se ukrývají rozlehlé farmy. Vjíždíme do městečka Trakai a zastavujeme na výměnu peněz. Současně navštěvujeme výborně zásobené infocentrum, ze kterého si odnášíme tučný úlovek. Jestli to takhle půjde dál, tak ty prospekty neuvezeme - ale ona to byla jen taková přeháňka před dlouhým suchem, protože co si dále nekoupíme jako by nebylo. S pár vyměněnými lity přejíždíme na druhou stranu města a parkujeme kousek od nábřeží. Z něj se otevírá pohled na ostrovní hrad, který byl asi před pětadvaceti lety totálně rekonstruován. Skulinami v mracích nás občas polechtá nějaký ten paprsek a my hned vysunujeme své objektivy, abychom otiskli obraz reality. Po nábřeží se loudáme k lávce vedoucí na hrad. Mirek se vydává na obhlídku okolí a zbytek míří na prohlídku. Uvnitř je zrovna přehlídka starověkých mučících nástrojů. Neváháme a testujeme je všechny. Naštěstí se to obejde beze ztrát a tak můžeme postoupit dvojicí bran do čtvercové třípatrové věže, ve které jsou umístěny všechny možné sbírky. Důkladně je prolézáme a při zpáteční cestě nezapomínáme navštívit kruhovou věž, která byla zničena v roce 1960 a následně znovu postavena. Mirek zatím prochází pod mostem spojujícím dvě oddělená nádvoří. Prohlídka hradu je u konce a my usedáme na lavičce u břehu a v idylickém klidu obědváme. Ani se nám nechce vstávat, ale hodinky si myslí něco jiného. Vracíme se na nábřeží, okukujeme stánky s nesmysly a vybíráme pohledy. Ještě zavítat do uličky s typicky roubenými karajmackými domy a spěcháme k autobusu. jsme tu na čas a na čas bychom i odjeli nebýt aktivních policistů. Ti mají času evidentně dost, a tak si na řidiče postupně vymýšlejí a opisují jedno lejstro za druhým. Po půl hodinovém představení můžeme konečně popojet.

Pokračujeme do třicet kilometrů vzdáleného Vilniusu, kde se ubytováváme v luxusním Ekotelu a v půl třetí vyrážíme na obhlídku historického centra. Po mostě přecházíme řeku Neris a blížíme se kolem Gediminasovy sochy k hlavnímu, katedrálnímu náměstí. O tom, že letní stavební práce v centru nejsou pouze českou specialitou, nás přesvědčuje lešením obalená ústřední bílá věž. Pěší zónou procházíme kolem četných kostelů do spleti úzkých uliček. Sotva stačíme uskakovat před nárazníky prudce projíždějících aut. Docela rádi unikáme za plot parku a po strmé pěšině stoupáme k Gediminausovu hradu. Plánujeme návštěvu vyhlídkové věže, ale těsně před vrcholem obloha zatahuje a začínají padat první kapky. Navíc i bez věže je výhled na větší část města, zakrytou máme pouze katedrálu, ale ta se stejně opravuje. Kryti před deštěm pozorujeme Tři kříže, památník čehosi, na protějším kopci. Deštík je za námi a my vycházíme zkontrolovat lanovku mířící sem přímo z centra. Dáváme však přednost pohybu a sestupujeme ještě strmější cestou zpátky. Cestu nám kříží zamčená branka. Přemýšlíme jestli podlézt či přelézt, ale raději klopíme uši a postupujeme podél plotu zpátky k ověřenému vchodu. Po nábřeží se vracíme zpátky k hotelu a hledáme chodník, který by tu měl podle mapy být. Ale místo něj zde vyrůstá novostavba jakéhosi hotelu, a tak nezbývá než ručkovat podél drátěného plotu na kluzkém svahu. Alespoň nám pořádně vytráví před pořádnou večeří, kterou pořádáme a spořádáme za chvíli na pokoji. Mirek ještě vyráží do obchoďáku doplnit zásoby. Těsně před zavíračkou třímá dvě pořádně těžké cihly ruského chleba u pokladny a pak s nimi spěchá na základnu. Ve spěchu ho ještě popoženou motorkáři, kteří na bliknutí oranžové staví motorky na zadní a kolem Mirka sviští už dobrou osmdesátkou. Kdo vyhrál nevíme, ale že to nebyli jediní exoti v tomto městě jsme si ověřili ještě několikrát. Nic proti anarchii!

23.08.2006 středa

Budíček je před sedmou. Před odjezdem je totiž potřeba nasoukat do našich stále hladových žaludků několik kilogramů sýrů, salámu, salátů, vajíček, paštik, másla, zeleniny, pečiva, džusů, čaje, mléka, kávy a jiných poživatin. Trávení nijak neuspěcháme a za slabou třičtvrtě hodinku se zvolna suneme na pokoj. Nahodit batohy, popadnout bágly a hurá do našeho pojízdného domova. Vilnius nám mává na rozloučenou a my míříme na dálnici. Po třech hodinách projíždíme Šiauliie a kousek za městem parkujeme u Hory Křížů. Na dvou pahorcích zde lidé z celého světa navršili snad milión křížů, křížků a dokonce i židovkou hvězdu a dva půlměsíce, jako vzpomínku na ty, které už nikde nepotkáme. Pomalu bloumáme v zamlženém poledni a vzpomínáme na naši minulou návštěvu při návratu z Nordkapu. Ještě navštívit nevábně „vonící” záchodky a pokračujeme na litevsko-lotyšské hranice, za nimiž nás čeká silnice jak oraniště. Ale bude hůř! Po dvou mostech vjíždíme do centra Rigy. Zastavujeme a okamžitě se k nám vrhá snaživý prodavač, který bere snad všechny měny světa. A my zase bereme sadu pohledů za padesát českých. Procházíme uličkami historického jádra kolem mnoha kostelů přes mnohá náměstí až k parku s pomníkem obětem války. Ještě chvíli kroužíme s naším zájezdem městem a po hodince se rozcházíme a to i s Karlou. Přes infocentrum míříme na nábřeží a dáváme si ještě jedno kolečko. Vracíme se zpátky do parku k pravoslavnému kostelu a odtud přes most plný připnutých zámků spěcháme k autobusu. Dnes musíme totiž do hotelu nějaký ten kilometr popojet. Nasedáme a totální (to ještě nevíme jaký význam má slovo „totální”) zácpou za hranice města. Kolem deváté se ubytováváme v našem hotelu B a za chvíli jdeme spát.

24.08.2006 čtvrtek

Na dnešním programu je šestisetkilometrový přesun do Sankt Petěrburku s překročením ruských hranic. Po dvou hodinách drkotavé jízdy překračujeme estonskou hranici. Ještě pár kilometrů a už jsme u tak obávaných ruských hranic. Míjíme stovky kamiónů čekajících na odbavení a zařazujeme se do fronty asi deseti aut. Přibližně každou čtvrt hodinu propouští zelené světlo jedno vozidlo. Naši řidiči se zatím baví se Slovákem, který tu stojí se svým kamionem už čtyři dny a ještě si den dva počká. Nás si celníci všímají naštěstí o něco dříve a posílají nás dopředu. Zatímco nás průvodkyně baví hrůzostrašnými historkami o tom, co nás čeká, přijíždíme k budce, kde dostáváme imigrační formuláře. Přejíždíme k budově celnice a vysedáme, dokonce si ani nemusíme brát všechny kufry s sebou. Procházíme pasovou kontrolou a po důkladné prohlídce autobusu nasedáme a opouštíme po třech hodinách hraniční přechod. Po silnici se spoustou výmolů míříme přes Pskov a Luga do Sankt Petěrburku. Při cestě nás potkává několik přeháněk a o něco méně úseků čerstvě opravených silnic. Zastavujeme tankovat naftu, která je tady dvakrát levnější než u nás a údajně mnohem kvalitnější. Po třech hodinách únavné jízdy, během níž si říkáme, že ty historky o rozbombardovaných silnicích trochu přehánějí a že by to možná šlo projet bez obtíží vlastním autem (i když těch cizinců tady fakt moc nejezdí) se před námi otevírá pohled na Sankt Petěrburk a z rozbité silnice se rázem stává kvalitní osmiproudý prospekt. Pomalu se kolem nás mění zástavba, jak se prokousáváme do minulosti směrem k centru. Kvůli neexistenci jakéhokoliv okruhu musíme projíždět přímo přes hlavní Palácové (Dvorcovoje po ruskomu jazyku) náměstí a kolem Ermitáže přes řeku Něvu. Město nám tak nabízí pohled na většinu hlavních památek a to ještě ve skvělém večerním světle. Po překonání všech kanálů zastavujeme u našeho nového hotelu - Gastinica Viborgskaja - o pětistech pokojích. V těch našich naštěstí nejsou ani krysy či švábi, zato komáři se tady opravdu ženili...

25.08.2006 pátek

Protože máme dva pokoje vzdálené od sebe přes poschodí a dobrých dvěstě metrů chodbami, budíme se vzájemně telefonem. Systém čísel jsme po několikerém bezradném volání na recepci a možná i na nádraží vyzkoumali a tím si ušetřili několik kilometrů pochodů. Hotel je zařízen ještě po socialisticku, na každém patře je „dežurná” dbající dvacetčtyři hodin na pořádek a na zajištění chodu personálu. U ní objevujeme fontánku (moderní automat) s výbornou chlazenou i vařící vodou, které můžeme natočit co hrdlo ráčí. Doplňujeme zásoby vody na den a už se těšíme na večerní polévku. Spěcháme na snídani s představou, kterou v nás vypěstovali během jízdy řidiči, že dostaneme krajíček suchého chleba, ovesnou kaši s čajem a možná mokrým hadrem přes ústa. S překvapením vcházíme do jídelny kde jsou připravené švédské stoly plné chromovaných mís naplněných místními specialitami. Přestože na egyptské hody to nemá, oblizujeme se až za ušima a sotva spořádáme co jsme si naložili. Jediné čeho se kupodivu nedostává je chleba. Chvatně dojídáme a spěcháme do autobusu, který nás v ranním sluníčku veze známou trasou na výpadovku k Petrodvorcům. (Mirek zatím přemýšlí nad včerejším extempore ve směnárně, kdy po trojím dotazu, zda komisija niet, dostal účtenku na dvakrát pětadvacet rublů komisního poplatku - když to promyslel, naběhl na milou nemilou a málem ji vytáhl z okénka - a tak raději vytáhla zpátky dolárky.) Podél obrovských bloků moderní výstavby, tvořící samostatná města se po kvalitní silnici blížíme k tomuto unikátnímu parku o rozloze 256 hektarů, na nichž se nachází několik paláců. Petr veliký nechal tyto zahrady vybudovat jako místo pro nocleh při cestě do Kronštadtu. Pod azurovým nebem vcházíme u Hlavního paláce, u kterého stéká voda kolem mnoha fontán kanálem přímo do moře. Místo má úžasnou atmosféru, kterou umocňuje téměř dokonalý klid. Naštěstí jsme si přivstali a tak se nemusíme prodírat skupinami japonských turistů či místních školních výprav. Během několika minut se vzájemně ztrácíme a Mirek krouží celé dopoledne sám. Zbytek pokračuje k soše Petra Velikého a dále k Mon Plaisiru, letnímu sídlu. V parku jsou i žertovné fontány, které v nejneočekávanější okamžik začnou stříkat a uštědří vám pořádnou sprchu. Říkáme si, že to musí být opravdu dokonalá automatika, ale za chvíli je tajemství dokonalosti odhaleno. Za fontánami sedí v budce s okýnkem maník a mačká příslušná tlačítka - vot těchnika. Jdeme dál do anglické části parku, kterou procházíme pouze po okraji, a vracíme se zpátky do francouzského parku k zámečku Marly. Podél místní Ermitáže procházíme k jezírku a přes křižovatky s fontánami se vracíme k Hlavnímu paláci. Teď už kompletní se naposledy rozhlížíme po té zářivé dokonalosti a u stánku se dodatečně vybavujeme mapkou (abychom se příště neztratili) a přibíráme DVD o Sankt Petěrburku (či Petrohradu, Leningradu,... kdo se má v těch historických kličkách vyznat) a okolí (Prigorody), které jsme zhlédli s nadšením včera po cestě v autobusu. Je čas odjezdu a my se vracíme do města. Průvodkyně přehodnotila program a na dnešní odpoledne přesunula návštěvu Ermitáže. My máme jiné plány a tak se (na rozdíl od některých ostatních) culíme na azurovou oblohu. Během pár kilometrů a minut se ale obloha začíná proměňovat a v Petrohradě nás vítá šedivous.

Zastavujeme před Ermitáží a oddělujeme se od zbytku výpravy. Návštěvu této jedinečné galerie si ponecháváme pro budoucnost a jdeme se seznámit s městem. Nejprve v záblescích slunce obdivujeme z nábřeží Petropavlovskou pevnost a pak podél Zimního paláce a kanálů plných loděk míříme k chrámu Spas na krovi. Zde se střídá při focení jedna svatba za druhou a my vyjeveně pozorujeme ty gigantické limuzíny západní provenience, které svatebčany převáží. Tak na tomhle tady fakt nešetří! Váháme, zda spáchat exkurzi po kanálech. Cena je téměř jednotná a pohybuje se v rozmezí 200-300 rublů za osobu. Jediné co nás od záměru zrazuje jsou nízko visící mraky. Takže přecházíme dále k Michajlovskému paláci a děláme dobře. Jen taktak se stačíme schovat před přeháňkou pod stromy v parku. Zvedá se vítr a my pokračujeme přes Gostinij dvor (což je obrovské nákupní centrum, umístěné v původním komplexu zabírajícím celý blok), náměstí Umění a na konec míříme na Palácové náměstí. Autobus na nás už čeká, ale máme zatím dost času na obhlídku všech zákoutí. Kroužíme kolem gigantického mramorového sloupu tvořícího dominantu této polokruhové plochy. Původní záměr zůstat ve městě až do noci na zvedání mostů přehodnocujeme a za bubnování deště v autobuse vzpomínáme na místa kudy jsme celé odpoledne bloudili. Začínáme se už docela orientovat a Něvu, říčku Moyku a Fontanku i kanál Griboieva už známe důkladně. Po cestě na hotel nám Sankt Petěrburk dokazuje, jak může být v pátek večer ucpaný. Pomalu se prokousáváme k zastávce u křižníku Aurora a řidiči občas volí dosti krkolomná řešení. Město nám i z autobusu nabízí dost podívané - sledujeme cikánku páchající dosti osobní hygienu v louži na křižovatce, ukazujeme si na auta stojící kolmo na proudy valících se vozidel, sledujeme spěchající chodce, kteří toho mají za celý den očividně dost a samozřejmě obdivujeme tu téměř dokonalou harmonii vodní hladiny, mostů a staveb rozmístěných na nábřežích. Konečně tu máme ten zprofanovaný symbol dob nedávno minulých - vypadá to že děla Krojtzeru Avrora ještě nevychladla a proto musela být zatavena, aby náhodou znovu nevystřelila směrem na Zimní palác kam míří. Původní poloha byla sice výše proti proudu, ale zde jí našli odpovídající kotviště. Trochu legračně působí obrovitánský nápis „Samsung” svítící na budově v pozadí - pozor, západ se blíží a při příští návštěvě toho tady z původního Ruska být mnoho nemusí - i když jsme neustále ubezpečováni amerikanofilem sedícím na sedadle za námi, že ruský mužik je věčný a vodka všemocná! Dosti bylo revoluce, vzhůru na hotel! Moc rychle to ale nejde. Pozorujeme dvacetiminutovou červenou, která nás blokuje z důvodu uvolnění výpadovky na sever. Jenom je divné, že jsme to my, kdo má zelenou, protože stejně stojíme na místě. Po dalších deseti minutách se exhalacemi zakrytý had dává konečně do pohybu. Nakonec nám pětikilometrová cesta na hotel zabrala slabé dvě hodinky. Trochu vyčerpaně se klátíme na pokoje, kde nás čeká ještě jeden souboj - tentokráte s motorizovanými komáry.

26.08.2006 sobota

Dneska se chystáme důkladněji prozkoumat Sankt Petěrburk. První akce po snídani je okružní jízda městem. Zastavujeme u Piskarevského hřbitova, kde je v hromadných hrobech pohřbeno 650 tisíc obětí blokády tehdejšího Leningradu. Kamenné náhrobky s lakonickými čísly 1941, 1943,... mrazí krev v žilách. Zamyšleně pokračujeme ke klášteru Alexandra Něvského, kam se sice asi platí vstupné, ale u pokladny nikde nikdo. Postupujeme jednotlivě do nitra kláštera až do chvíle, než zuřící mnich zcela nemnišsky vymáhá bakšiš jako vstupné. Mirek bloumá kolem a nahlíží i do zákulisí kláštera, kde v temné chodbě stojí fronta dost zoufalých individuí na kousek ruského chleba, který vydává jakási sestra u okénka. Okounění Mirka stojí drahocenné sekundy, takže ani svižný krok přecházející do běhu (ne že by si odpustil focení) ho nezachrání před ostudou z pozdního příchodu. Sedící trojka se na něj přísně mračí, když vyjíždíme s šestiminutovým zpožděním. Přesunujeme se ke Smolnému klášteru, který se ovšem momentálně renovuje. Obcházíme kolem a kromě krásné architektury se věnujeme také důkladně přilehlému parku, ve kterém se nakrucují sochy vůdců proletariátu. Marxe s Engelsem poplácáváme důvěrně po koleni, zatímco Lenina můžeme sledovat pouze z povzdálí za mřížemi. Už ho chudáka zavřeli natvrdo! Park opouštíme branou, ve které pod nápisy ”Proletáři všech zemí, sojediňajtěs„ pospává policejní hlídka. Mirkovi ztuhne krev v žilách a už se loučí s foťákem, když se směrem k němu rozběhne čepičář, ale ten má jiné starosti. Mobilem si jde vyfotit kolegu, kterému z okénka auta vypadla spící hlava. Rusko je prostě pořád Rusko... My ho máme ovšem stále většinu před sebou a tak míříme na Divadelní náměstí - hraje se až od září a tak si alespoň pročítáme program. Samé Lebedinoje ozero. Další velká atrakce je Nikolský kostel. Karla se odpojuje a vyráží zkoumat ústí kanálů do Něvy a ústí Něvy do moře. Zbytek výpravy kotví na Isaakievském náměstí pod sochou Mikoláše I. Zde naše okružní jízda končí a my se vydáváme po svých. Odpojujeme se od skupiny a míříme po Něvském prospektu ke kazaňské katedrále a Gostinému Dvoru. V bufáči si dopřáváme pár ruských specialit - boršč zapíjený kvasem a jakési pseudobagety. Zastavujeme se u kavárny Puškin a pak procházíme Kateřinským parkem kolem Alexanderského divadla k Lomonosově náměstí. Jsme kousek od autobusu a stále máme dost času. Procházíme potřetí kolem Isaakievského „sabora” k soše Měděného jezdce, symbolu intelektuální síly Petra I a Kateřiny II. je sobota a všude se koná spousta svateb, z nichž každá má objednánu desetimetrovou limuzínu. My pokračujeme ještě kousek dál až k budově Admirality a pak zpět k autobusu. Průvodkyně domluvila projížďku po Mojce a po Něvě. Kompletní výprava se naloďuje a všichni žhaví objektivy svých telezbraní. Hukot motoru se zvyšuje a loď se dává do pohybu. Při vjezdu pod nízké mosty máme strach, že uvízneme, ale po chvíli se vždy vynoříme do sluneční záře na druhé straně. Projížďka nám ukazuje nábřežní paláce ve zcela nové perspektivě, slunce uvolňuje záplavy barevných obrazů z kamenných skvostů a my jsme totálně uneseni. Vjíždíme do širokého koryta Něvy a obracíme po proudu. Po pravé straně nás hlídá Petropavlovská pevnost, zatímco vlevo se na nás trochu přísně mračí Zimní palác - opravdu dýchá zimou. Kolem původního kotviště Aurory se dostáváme až nad původní loděnice, do kterých díky zvláštnímu povolení vjíždíme. Důrazné upozornění na zákaz focení nám zabrání odnést si celuloidovou vzpomínku na původní dřevnění břehů z dob Petra Velikého. Kanálem vjíždíme zpět do Mojky a přistáváme. Před cestou na hotel nás ještě čeká návštěva „Petropavlovskoj kreposti.” Po dřevěném můstku, který bychom měli strach i přejít, vjíždíme i s autobusem za příslušný bakšiš přímo na nádvoří pevnosti. Večerní slunce maluje ostré kontury na blankytně modrou oblohu. Místo návštěvy hradeb, které jsou z větší části uzavřeny z důvodu opravy, míříme na pláž plnou písečných výtvorů. Ale i sem je vstup pouze za rublíky, a tak obracíme směr a obcházíme z vnějšku kolem hradby pevnosti. Slunce se blíží k obzoru a my zastavujeme ještě u Aurory. V dnešním světle vypadá citelně přívětivěji a zdá se, že se s námi loučí s úsměvem. Na hotelu si dáváme slíbenou polévku a chystáme věci na zítřejší odjezd i na noční pochod po petrohradských mostech. Ty by se měli postupně zvedat od půl druhé ranní. Do centra se přesuneme spolu s průvodkyní posledním metrem z nejbližší stanice Černá říčka.

27.08.2006 neděle

Těsně před půlnocí vycházíme společně z hotelu a slézáme do metra. U okénka kupujeme po 12 rublech kovové žetony pro neomezený pobyt v metru, které vhazujeme postupně do turniketů. Ne každému se poštěstí vhodit žeton správně a pak je nešťastník lapen dvojicí pacek, které se před ním vymrští z turniketu. Kdo pamatuje naše socialistické metro, cítí se tu jako doma. I architektura a soupravy v podzemí vypadají jako u nás. Jediný zásadní rozdíl je v pancéřových vratech oddělující vstup do dveří soupravy od vnitřních prostor stanice. Bez těchto protipovodňových opatření by se tady prostě neobešli - vždyť celý Petrohrad je vlastně zkrocená bažina. Za pár minut přijíždí naše souprava a my přejíždíme tři stanice do centra. Každá stanice však představuje několik kilometrů a my se ocitáme na Něvském prospektu. Odsud míříme už sami k řece a obdivujeme skvěle nasvícený noční Sankt Petěrburk. První most se začne zvedat až za hodinu, a tak nemusíme zase tolik spěchat. Na Palácovém náměstí fotíme nádherně nasvícenou Ermitáž s Alexandrovým sloupem. Přecházíme přes Palácový most a v davu čekáme na okamžik ”O.„ Jakýsi sovětský Ivan má nemístné poznámky na naši výšku a hlásá nám do uší: „Što takij vzroslij moloděc možeť postupať što by malenkoje rebjata mogli posmotreť blablabla” Děláme mrtvé brouky a broukáme si pod bezvousy: „Trhni si nohou strejdo, měl jsi přijít o čtvrt hodinu dříve jako my!” A už je to tady! Se zpožděním pěti minut se konstrukce mostu začíná v půli lámat a obě ramena se zvedají k temně švestkové obloze. Po řece začínají projíždět řady malých loděk a míří ke spodním mostům. marně čekáme na nějaký zaoceánský parník velký jako něco, ale nic. Ještě chvíli otálíme, ale musíme se přesunout na další most, který se má uzavírat za pár minut. Opouštíme ostrov a vstupujeme na druhý most. Kousek za středem se na vyhlídce zastavujeme a pozorujeme spodní mosty, které postupně otevírají své brány. Jsme tak zahleděni do tmy, že nás ani nepřekvapí, když pro nás spěchá obsluha mostu a žene nás za zábrany. Díky našemu okukování se tak dneska posouvá plánovaný harmonogram a stovky diváků si stejně jako nastartované lodě nad mostem musí počkat až se uráčíme odkráčet do bezpečné vzdálenosti. To nás ale vůbec nevyvede z pohody a v klidu sledujeme velké nákladní lodě mířící proti proudu postupně přes jednotlivé něvské mosty. Vydáváme se na zpáteční pochod opuštěnými ulicemi. Přecházíme jeden kanál za druhým a v půl čtvrté padáme mrtví únavou do postelí.

Tři hodiny spánku nejsou rozhodně dostačující, takže při snídani se náš obličej málem potkává s talířem. Podél Něvy vyjíždíme s rusko-českým průvodcem Viktorem, který nás informuje o životě v Sankt Petěrburku. Člověk si zde vydělá měsíčně 8000 rublů, z toho platí nájem za byt s dvěma pokoji a místností pro tchýni (což je údajně taková díra ve zdi) 2000 rublíků. Problémy tu dělají uprchlíci z Čečenska, kteří prodávají u silnic zemědělské produkty za nízké ceny a vůbec se nechovají podle pravidel. Když Viktor přidává pár místních lehce rasistických vtípků už jsme na nově vybudované dálničním okruhu. Po půl hodině jsme u Puškina, jednoho z výletních míst ruských carů (stejně jako předevčírem navštívené Petrodvorce či Lomonosov, Kronšdtat a Zelenogorsk). Petr Veliký zde, v „Carskom sele,” nechal vybudovat Kateřinský palác s jantarovou komnatou a rozsáhlý francouzský a anglický park. Jantarovou komnatu jsme si předem neobjednali a tak si ji ponecháváme na jindy. čas využíváme na průzkum parků - Karla se vydává do francouzské části se vstupem a zbytek bloumá po volně přístupném anglickém parku. Desítky soch, staveb, kanálů, jezírek a staletých stromů jsou nám odměnou. Po dvou hodinách nasedáme do autobusu a vracíme Viktora do Leningradu. Ještě jednou zamáváme teď už docela poznanému městu a míříme do mezistanice v Novgorodu. Po dost nebezpečné čtyřproudce bez svodidel se řítíme přes výmoly ruským vnitrozemím. Občas pozorujeme kamion svalený mezi keři nedaleko silnice, nejeden z nich zde bude čekat dlouhé dny na vyproštění.

Po čtyřech hodinách vysedáme v odpoledním slunci u hotelu Tourist, vybudovaném zcela v duchu dob nedávno minulých a umístěném kousek od centra města. Jen si naskládáme věci na pokoj a vyrážíme na obhlídku starého města. Podél řeky Volchov, vytékající z jezera Il'men, míříme do Novgorodského Kremlu. Po cestě míjíme ukrutánskou stavbu místního divadla s kapacitou několika hokejových hal, které jaksi neguje fakt, že Novgorod je vůbec nejstarší ruské město na naší cestě, staré skoro jedenáct století. Architektura starého města nás však nezklame. Podél cihlových hradeb se blížíme ke klenutému mostu spojujícímu obě části původního města. Obloha se začíná pořádně mračit a když vcházíme branou do Kremlu dává se do pořádného deště. Vděčně vbíháme pod střechu jednoho z místních kostelů. Za chvíli už jen mrholí, my se oddělujeme od skupiny a v klidu obhlížíme jednotlivé stavby. Druhou branou vycházíme na okraj nového města a pak se vracíme zpět a přes most směřujeme ke komplexu pěti kostelů mezi něž je vklíněn památník obětem bolšoj vojny. Vracíme se na hotel právě včas, abychom se přichystali na akci organizovanou a dlouho avizovanou dvojicí našich řidičů. Vyrážíme do nedaleké restaurace, abychom otestovali místní vepřový šašlik. Stopadesát rublíků za pár kousků masa a něco málo pití se očividně zdá některým touristům přespříliš, my si ale chrochtáme v teplých dekách a v poryvech větru si spokojeně mlaskáme. Ochlazuje se a my se přesouváme na pokoj, kde fandíme volejbalistům ve finále světové ligy.

28.08.2006 pondělí

Jako každý den je budíček už v sedm. Za chvíli sedíme u snídaně, kde se tentokráte musíme obejít bez švédských stolů. Ale ani tak hlady rozhodně netrpíme. Dnes nás čeká dlouhá cesta mírně zvlněnou krajinou. S výjimkou Uralu je Valdajská vrchovina nejvýše položenou oblastí v evropské části Ruska, jejíž nejvyšší vrchol „ční” do výše celých 321 metrů nad mořem. Zde také pramení Volha, kterou důkladně prozkoumáme v Tveru (či místněji Tvěri). Zatím se ale kolébáme krajinou plnou typických dřevěných dač. Dřevěné šindele zde jednotně vystřídala azbestově šedivá vlnovka, dodávající různobarevným domkům uniformní vzhled. O pálené tašce si tady můžou nechat ještě dlouho zdát. Jediným zpestřením cesty je zastávka u benzínky. Řidiči odcházejí bezstarostně od otevřeného autobusu a my raději okukujeme kolem. Jsme však ubezpečeni, že tady skutečně nic nehrozí, protože benzínka je dobře střežena. A opravdu - jakási dvojice zapisuje poznávací čísla přijíždějících aut na mobil a v povzdálí chodí několik hlídek v maskáčích s evidentně dobře nabitými samopaly. Důvěřuj, ale prověřuj! Asi proto, aby se řidiči mohli po únavné cestě alespoň trochu odreagovat, mají zde v klecích úplnou zoologickou - lišky, rysy, medvědy, vlky a další chlupaté miláčky. Pokračujeme do Tveru, kde zastavujeme u památníku ruského cestovatele Anastasiho Nikitina. Parkem se procházíme po nábřeží až na vyhlídku na nedaleký soutok Volhy a Tvertsi. Pardubický cestovatel zde sice pomník nemá, zato však má domluvenu schůzku se svým kolegou, který zde pracuje (díky tomu musel zrušit plánovaný zájezd naším autobusem). Aby mu to nebylo líto, popovážíme ho kousek městem a on nám na oplátku radí, kde je tady obchoďák. Osazenstvo má totiž potřebu vyměnit nějaké rublíky za poživatiny. Mirek využívá čas a chvátá zpět na most, aby se ještě jednou pokochal pohledem na Volhu. Teď nás čeká posledních šedesát kilometrů do Moskvy. Vjezd lemovaný mohutnými chladícími věžemi nenechává nikoho na pochybách, že bezpečnost je zde na posledním místě. Před centrem se dostáváme do slušné zácpy a po slabé půl hodince se propracováváme do centra Solněsnogorsku. Nějaký řidič kamionu tu chtěl asi na čerstvý vzduch, tak vjel do parčíku, ale po cestě potkal svodidla a pár stromů. Teď tady je zcela nepochopitelně vklíněn mezi kmeny u křižovatky a nevypadá to s ním zrovna růžově. Provoz se ale naštěstí začíná pomalu uvolňovat a my se v půl deváté dostáváme do hotelu Tourist v univerzitním areálu. Tentokráte nedivočíme a výměnu peněz necháváme na ráno. Tentokráte máme naštěstí pokoje vedle sebe, neboť u K+P teče jen studená, zato tu mají pěkně načazeno. Chvíli přebíháme, ale brzy se zklidníme a za další chvilku už máme půlnoc.

29.08.2006 úterý

Na dnešním programu je Moskva, Moskva a potom ještě jednou Moskva. Z hotelu míříme rovnou do centra. Díky tomu, že jsme si opět přivstali, není provoz nijak kritický a my snadno překonáváme všechny tři okruhy - Sadovoje kolco, ... a zastavujeme přímo u Rudého náměstí pod chrámem Vasila Blaženého, což je vlastně devět kostelů v jednom. Nadosah máme i největší obchodní dům světa GUM, umístěný ve třech blocích. nedočkavě startujeme vysát něco z těch kulis našich školních let. Vše je rámováno sytě modrou oblohou a tváří se totálně kýčovitě. I ti policajti ve směšně placatých čepicích působí jako personál Disneylandu. Točíme se na patách a sajeme. Vše máme z jednoho místa nadosah - zdi Kremlu vyšperkované hroby stranicky posvěcených s dominujícím mauzoleem Vilenina, které je momentálně otevřeno, takže celé Rudé náměstí je ohrazeno a přísně střeženo. Naproti rámuje náměstí hradba GUMu, který pokračuje i dolů přes ulici, za roh a kdovíkamještě. Na kratších stranách se tyčí budovy chrámu Vasila Blaženého a na druhé straně další zarudlé stavby Historického muzea. Mauzoleum je otevřeno do jedné ale je přístupné jen bez jakýchkoliv zavazadel (asi jako Bílý dům), a tak trojka skládá svoje bágly přímo na dlažbu a míří se skupinou oživit toho zombího, zatímco Mirek míří za fotozážitky a do směnárny. Má tak dost času se znovu a znovu kochat pohledem na to neuvěřitelné panorama, které díky uzavřenému středu nekazí žádný pohyb. Policejní hlídky korzují v pravidelných intervalech před mauzoleem, kolem něhož se pomalu plazí had návštěvníků. Zázrak se nekonal - Lenin neobživnul a tak se skupina vrací ve stejném počtu. tedy zázrak se konal, protože nikomu se z hromady věcí položených volně na náměstí a lehce hlídaných průvodkyní nic neztratilo. Trojka líčí Mirkovi, jak se fronta pomalu posunovala do nitra mauzolea, kde se nesmí mluvit, kašlat (podle zatuchlého vzduchu však zřejmě občas někomu něco ujde) ani zastavovat. Dovnitř se sestupuje po schodech do takové tmy, že není vidět pod nohy. Podzemním bludištěm s vojákem na každém rohu vstupují do zatemněné síně (jak to v té tmě ještě dokázali?). Uprostřed je za sklem vystavená vosková figurína s holou hlavou a bradkou. nesmíme se ani na chvilku pozastavit, jinak na nás hned nejbližší voják luská prsty, tak se alespoň šouráme co nejpomalejším krokem. Obcházíme celou halu a vycházíme po schodech zpátky na denní světlo.

Nacházíme průvodkyni s našimi batohy a Mirka. Karla nás opouští a jde prozkoumat probíhající výstavy, zatímco ostatní obchází kolem řeky hradby Kremlu a vstupují do něj jedinou branou na opačné straně. Nejprve je ale potřeba zakoupit vstupenky, opravňující nejen ke vstupu do hradu, ale i do jednotlivých chrámů uvnitř. Ruské předpisy a omezení jsou všude, tím spíše tady. Dovnitř se smí maximálně s taškou a Mirkův batoh má nevyhovující rozměry. Zacházíme za roh, láhev s pitím bereme do ruky a batoh Mirek zapíná pod bundu. A najednou je vše v pořádku. Takže s sebou máme alespoň něco k jídlu a 80 rublů v kapse. Do prostoru Kremlu vcházíme skrze věž s rudou hvězdou na špičce. Uvnitř nás čeká budova Senátu na jedné straně a Sjezdový palác na straně druhé. Pokračujeme podél děla car na náměstí, kolem něhož je soustředěno šest kostelů. Pro turisty jsou přesně vymezeny koridory a pokud ho nějaký neukázněnec opustí, rozezní se ihned píšťalka jednoho z mnoha stovek policistů. Po hlavním náměstí projíždí státní Volhy, Audi a Passaty. Usedáme na schody u kostelního náměstí a obědváme. času máme dost a tak se nejprve seznamujeme s uspořádáním staveb a teprve pak vstupujeme do jednotlivých kostelů, v nichž jsou umístěny různé expozice. Dozor uvnitř nám vždy na vstupence vyznačí příslušné číslo, takže podruhé nelze. Sluníčko nás stále skrápí svými paprsky a my se loudáme místním parkem (tady by se to v klidu poobědvalo). Kolem zvonu „Car” přicházíme zpět k hlavnímu nádvoří. Mirek se dává do řeči s řidičem státního Passatu, který má kryty kol jako my (a nám přece jeden chybí!) a vyhlašuje soutěž o největší tři frajeřiny - vlézt do „Puški Car,” projít dveřmi kostela pro duchovní (které se po znesvěcení musí znovu vysvětit) a sejmout ze státního Passata dotyčný kryt. Zůstáváme poraženi a přes pietní park obětí „VVV” (to nemá s webem nic společného) směřujeme zpět na Rudé náměstí. To už je zbaveno zábran a my můžeme přejít napříč přímo před mauzoleem. Míříme k gigantickému hotelu Rossija, který se jali demontovat. Tento dlouholetý symbol síly komunismu tak už tu dál nebude strašit a svou monstrózní vahou narušovat statiku okolních staveb včetně přilehlých kostelů, které vypadají jak věže v Pise. Bloumáme ulicí Vawarka lemovanou řadou kostelíků a do některých vstupujeme. Interiéry jsou většinou proměněny v obchod statky nebeskými a to my zase ne. Odnášíme si pohříchu jen pár pohledů a bloumáme dál.

V kiosku zakupujeme raději pravé moskevské pivo a testujeme jeho vysoká procenta - ta se tady u piva pohybují od pěti do patnácti procent a vypít půllitru je docela síla. Na Kitai-Gorodu vcházíme do podchodu se spoustou stánků. Nacházíme zde také pirátský obchod s pirátskými cédéčky a pravým pirátem. V jiném obchůdku kupujeme tentokráte pravé pirohy a slojky, které si odnášíme na denní světlo. Rozhlížíme se kolem a vnímáme množství zeleně a květin rozptýlených v desítkách parků. V jednom z nich se zařazujeme mezi skupinky mládeže kouřící cosi hodně inspirujícího. Vládne tu totální pohoda a svoboda. Kdo by si pomyslel, že to tady takhle žije. My konzumujeme pouze své voňavé pirožky a vracíme se spokojeně k autobusu. Tady už čeká Karla i zbytek výpravy.

Motorizovaní projíždíme přes Nový Arbat, což měla být socialistická protiváha Starého Arbatu-hlavního obchodního centra Moskvy. Ve všech domech jsou do druhého patra obchody a od třetího do třicátého prvního byty. Pokračujeme pryč z centra kolem hotelu Ukrajina, jednoho z pěti Stalinských mrakodrapů. Z dálky pozorujeme sérii nově vystavěných výškových budov, ve kterých jsou velvyslanectví nejrůznějších států. Ale náš cíl jsou Vrabčí hory, nejvyšší bod na území Moskvy. Z vyhlídky před Lomonosovou univerzitou se dá obhlédnout celé město včetně ostankinské věže, druhé nejvyšší stavby na světě, vysoké 540 metrů. Přímo pod námi v záhybu řeky Moskvy stojí stadion Lužniki, jedno ze sportovišť olympiády v roce 1980. Na vyhlídce s dominantou skokanských můstků obhlížíme stánky se suvenýry. Zkoušíme papachy, trička, matrošky, ale nakonec si odnášíme dvě sady sovětských a ruských mincí. Čeká nás cesta ucpanými ulicemi zpět na hotel. Původně jsme zamýšleli po návratu na hotel ještě vyrazit na exkurzi do moskevského metra, ale protože se citelně připozdilo, měníme plán a metro si necháváme na zítřek. Dnes dáváme přednost pořádné večeři a důkladnému odpočinku.

30.08.2006 středa

Tak tu máme už desátý den a opět ho zahajujeme snídaní. V přívětivé jídelně na nás čekají voňavé pirožky a jogurt. Za chvíli vyjíždíme směrem na Archangelsk do 70 kilometrů vzdáleného sídla ruského metropolity (hlavy ruské pravoslavné církve) Sergiev Posadu. Do Archangelsku nám odsud zbývá už „jenom” 1186 kilometrů. Na prohlídku lavry (což je vyšší stupeň kláštera) máme tři hodiny, a protože je zde vstup volný pouze pro jednotlivce oddělujeme se od skupiny hned u autobusu. Celá lavra je menší než se zvenku zdálo, proto nám po návštěvě dvou kostelů, kde probíhají neformální mše, zbývá dost času na nákupy a občerstvení. Testujeme místní kysel, skvělé pirožky s kartoškoj i gruši. U východu přidáváme místní specialitku-ještě teplé perníky. Nákupy završujeme pětidílnou matroškou spokojené ruské trojgenerační rodinky.

Návrat do Moskvy není zdaleka jednoduchý. Totálně ucpané sedmiproudé dálnice nás zdržují dobré dvě hodiny. Až později se dovídáme, že průtrž mračen zaplavila a zneprůjezdnila Sadovoje kolco, takže jsme opět nezažili úplně běžné středeční odpoledne. Během cesty projíždíme několika průtržemi a jsme docela rádi, že můžeme být schováni pod střechou. Parkujeme kousek od hradeb Kremlu pod mostem. Chvíli čekáme až se déšť alespoň zklidní a pak chvatně vyrážíme k tři roky starému novostarému chrámu Krista Spasitele. A právě ten spěch způsobí, že se hned v úvodu oddělujeme a následně se opakovaně hledáme a ztrácíme. Mirek se loudá vzadu a skupinu nachází po chvíli na mostě, jak pozorují kontroverzní sochu ruského objevitele od italského umělce (od něhož jsou také sochy v okolí Ochotného prdu o němž bude ještě řeč), která je vlastně sochou Kolumba s jeho třemi koráby odmítnutou kdesi v západní Evropě. Otáčíme se k nově vystavenému chrámu, který dal Stalin před druhou světovou válkou zbourat a hodlal zde vystavět gigantickou sedmdesátimetrovou sochu Lenina. Z projektu sešlo a místo toho zde vznikl plavecký bazén a lázně. Po rozpadu CCCP byl geniálně architektonicky propracovaný chrám za mnoho miliard rublů (získaných většinou z darů věřících a možná i z černých peněz naftobaronů) zrekonstruován. Je tak rozsáhlý, že se v něm dá snadno ztratit. Petr s Mirkem se zdrželi venku v parku a vstupují jiným vchodem než ostatní. Uvnitř potkávají Olu a ta říká, že se sejdeme u východu, ale neví o druhém vchodu. takže Petr spěchá k jinému východu než zbytek. Mirek náhodou objevuje druhý východ a zde se ptá Karly, kde je Petr. Ta mu říká, že už jde, že ho viděla u východu. Ovšem neví, že Petr o východu neví a vrací se k východu, o kterém neví Karla. Mirek si myslí, že Karla Petra viděla uvniř chrámu a ne venku a tak v klidu čeká. minuty plynou a Petr nikde. Ten zatím čeká u východu a neví, že je tam ještě nějaký jiný. Takže myslí, že všichni odešli a kmitá do autobusu. Mirkovi dochází, že je nějaký problém a vyslýchá Karlu s Olou. Konečně mu dochází, že je jediný, kdo ví o dvou východech a běží zpět do útrob chrámu. Hned za vchodem však odbočuje podzemní chodbou a po stopadesáti metrech zjišťuje, že jediná cesta vede zpátky k východu. Seznamuje se alespoň s další výstavou relikvií. Probíhá do vyššího patra chrámu až k druhému východu aby se hned zase vrátil zpět. Při každém vstupu navíc musí projít detektorem kovů a nechat si zrentgenovat batoh, takže po pátém kolečku září nejen vzteky. Dole už nikdo není a tak Mirek spěchá k autobusu. Nejistota mu ale vůbec nebrání v dalším focení a úvahách o dokonale propracované vnitřní stavbě chrámu, kde na označených bodech máte při pohledu vzhůru pocit donekonečna stoupající nebeské spirály. Konečně se před autobusem všichni scházíme, celý autobus se už baví na náš účet. Tak tohle prostě člověk nevymyslí! Pokračujeme k Novoděvičimu klášteru, kde však zdražili vstupné o 150 rublů na 150 rublů. Loučíme se s naší výpravou a místo vstupu dovnitř se raději jdeme podívat na hřbitov známých osobností. Chvíli procházíme po hřbitově a hledáme známá jména, mezi nimiž nechybí ani Gorbačovova žena. Před odchodem ještě testujeme místní nášlapné záchody, kde byste marně hledali mísu. Teď ale míříme na důkladnou obhlídku metra. nejbližší stanice Sportivnaja není sice až tak daleko, ale do cesty se nám staví hned dva obchody, v nichž se nejprve šatíme a pak přibíráme nějaká ta promile. Lahve v regálech zabírají dobrou polovinu obchodu a druhou polovinu vyplňuje pět maníků ozbrojené ochranky - že by tu snad někdo chtěl něco zcizit?

Do metra tak vstupujeme až po sedmé. Kupujeme jízdenku na 10 jízd a kontrolorka u turniketů nás propouští jednoho po druhém do nitra metra. Zde můžeme pobývat neomezeně dlouho. pod eskalátory sledujeme telečumila kontrolujícího na monitoru cvrkot na schodech - no to je teda šichta. Prvním cílem je konečná šedé linky za vnějším dálničním okruhem. Vlaky jsou beznadějně ucpané a nám se nedaří nastoupit ve čtyřech. Mirek s Olou mávají z vagonu Karle s Petrem a vyskakují hned na další stanici, aby počkali na příští soupravu. Další zastávky jsou na Sevastopolské a Pražské. Ze stanice Bulvár Dimitrija Donskogo se dá pokračovat takzvaným lehkým metrem nad zemí. Nějak nechápeme systém přestupu a nevíme proč jsou zde turnikety. Nejprve se domníváme, že je potřeba další jízdenky (respektive žetonu). Rukou zkoušíme čidla a snažíme se vysledovat závislost zablokování průchodu. Nakonec zjišťujeme, že se jedná pouze o jakýsi pokus zabránit přesunu nadrozměrných zavazadel do lehkého metra, ve kterém jezdí menší vozy. Takže jsme se po bínovsku dopátrali možné podstaty a už frčíme nad zemí. Západ slunce osvětluje vzdušná sídliště, na nichž o městském šrumci skoro netuší. Dojíždíme na konečnou a prázdnou soupravou se vracíme zpět. Přesedáme na zelenou linku a přejíždíme centrum. Soupravy se zase zahušťují a my můžeme sledovat skelné pohledy cestujících, kteří možná ani nevnímají pravidelné otřesy vlaku. Po těch tisícovkách jízd bychom asi byli taky mimoni. Pozorujeme čepičáře, který zabodává ostříží zrak do partičky zhulených výrostků s hřebeny na temenech. ty si ho ale moc nevšímají a vedou si svou. Už to vypadá na akci, když skupinka vystupuje. My ostatně vystupujeme taky a obhlížíme stanice s budovatelskou výzdobou - tu děla, tu krávy s pluhem, tu Lenin, prostě klasika. nastupujeme na původní okruh, kde vládne původní skvostná architektura. Moskevské metro je třetí nejstarší metro na světě a rozhodně se nemá za co stydět. Z celkových stopadesáti kilometrů projíždíme dobrých šedesát a vystupujeme asi na pětatřiceti stanicích. O rozlehlosti svědčí i prodavači novin, cetek i jídla postávající v průchodech mezi stanicemi. V jedné ze stanic nás Petr se slovy „Ten má delší obočí než vlasy” upozorňuje na staříka, který určitě pamatuje ještě cara. Metro opouštíme na Arbatské pod Bibliotekoj imeni Lenina, před kterou není Lenin ale Dostojevskij (což průvodkyni trochu rozhodilo-že paní Žurková) a kolem kremelské zdi na Rudé náměstí. Z podchodu se ozývají šťavnaté rytmy a my se pouštíme na nasvícené Rudé náměstí. Teď to zde působí ještě vznosněji než za bílého dne. Místo stativu používáme dlažbu, noc postupně vysílá chladivá chapadla. Vracíme se do metra a nastupujeme na Ochotnom rjadu (při neznalosti azbuky by ledaskoho napadlo označení Ochotný prd, s kterým přišli po chvíli Karla s Petrem). Přesedáme v Čistých Prudech a do Botaničeského sadu přijíždíme až do půlnoci. Odsud pochodujeme hezky po svých na hotel, kde se ještě snažíme zvěčnit v zrcadle.

31.08.2006 čtvrtek

Ještě v noci balíme, abychom se ráno včas nalodili. Poslední moskevská snídaně a odjíždíme opět na prověřené parkoviště pod Rudým náměstím. Provoz je po ránu klidný a za chvilku už kotvíme. jakýsi poděšený šofér sice naše řidiče plaší, že se tu nesmí parkovat, ti se ale nenechají vyvést z míry. Obloha se pořádně mračí ale my se usmíváme. Karla vyráží do metra, aby navštívila areál VDNCH a hlavně památník kosmíčů. Zbytek se vydává na obhlídku Starého Arbatu. Prolézáme krámky a obchůdky, ale místo vybraných šperků a cetek si odnášíme jen teplé masové pirohy. V kapse nám cinká už jen pár kopejek a my spěcháme kolem Kremlu zpět k autobusu. Ale ouha. Celý Alexandrův sad s pietním parkem je neprodyšně uzavřen a všude stovky policajtů. Později se dozvídáme, že včera proběhly jakési demonstrace a navíc se má dostavit samotný Putin. Hlídky nás odhánějí z našeho směru a my se pomalu loučíme s včasným odjezdem. Bereme to boční ulicí a obloukem se vracíme k parku a kolem vodního kanálu plného soch kontroverzního Itala spěcháme dál. Ale ouha - narážíme na zeď. vrháme se do nejbližších otevřených dveří a podlézáme Ochotným Prdem. Tady to žije trochu jinak než papalášsky. punkové rytmy, zhulení jedinci, všude spousta poházených lahví a výlohy plné nelegálních kopií. Prostě anarchie. My ale musíme chvátnout a svižně se naposledy potěšit pohledem na Rudé náměstí, zakroužit kolem chrámu Vasila Blaženého, pokynout hvězdám Kremlu, spočítat tisíce oken na GUMu a načas nastoupit do autobusu. Až na Američana z Vysočan jsme kompletní. Ten dobíhá za čtvt hodinky a omlouvá se uzavřeným parkem. Takže jedeme. Poslední sbohem, velká Moskvo! Vyjíždíme kolem nám už známých míst a s největším městem evropského kontinentu se loučíme tradiční zácpou. Čeká nás pětisetkilometrový drkotavý přesun do Velkých Luk. Po necelých sto kilometrech sjíždíme z dálnice na tak úzkou silnici, že se s protijedoucími kamiony musíme vyhýbat skoro mimo asfalt. Ale protože tu jsou krajnice ze sypkého písku, musí to být opravdu jen skoro. Amerikán za námi je v ráži a Mirek jen nadsedává. Když slyší ze zadu hlášení, že ty místní kvalitní pohledy jistě tisknou někde na západě, nevydrží a kontruje, že to spíš Američani si nechávají tisknout pohledy na východě. Chvíli je klid, ale pak to jede nanovo. Vše řeší sluchátka Petrova mp3manu. Po sedmé odbočujeme z hlavní silnice a za chvíli jsme na náměstí ve Velkých Lukách, kde máme ubytování ve dvouhvězdičkovém hotelu Jubilejnaja. Ty dvě hvězdičky má hotel snad jen díky názvu, jinak je to pořádná haluz.

01.09.2006 pátek

Dnes odjíždíme až v půl deváté a po mnohem lepší silnici směřujeme k hranicí s Lotyšskem. K těm přijíždíme za dvě hodiny a ustanovujeme nový rekord v překročení ruských hranic, protože stíháme vynést všechny kufry, prostrkat je rentgenem, nechat si zkontrolovat a „odstrojit” pasy, přejet na lotyšskou celnici, zkontrolovat znovu pasy a nechat prošacovat zavazadla dvou nešťastníku za pouhou jednu hodinu a sedm minut. Projíždíme cípem Lotyšska kolem Dauganvpilsu na litevské území. Dnešní den končíme Kaunasem, ve kterém nejprve vyrážíme spolu se skupinou kolem hradu. Příjemnou procházkou podél řeky se dostáváme k soutoku dvou největších litevských toků, Němenu a Nerisu. Uvolněně míříme společně na obhlídku starého města, odkud se autobusem přesunujeme k hotelu Metropolis téměř v centru nové části. Je to snad ještě ošoupanější a zaprášenější bouda než včera, ale jistě zde pamatují lepší časy, o čemž svědčí i těžké koberce a mohutné točící dveře u vchodu. Komplikovaným systémem chodeb přenášíme do pokojů bágly a už spěcháme na obhlídku nové části města. Tu absolvujeme už samostatně a na hotel se vracíme až za úplné tmy. Předtím ještě stíháme utratit poslední loty za něco na zub. Na pokoji startujeme riskantně ponorák. Vidlice nám nějak nejde do zásuvky, takže musíme odšroubovat kryt a odebírat prou pouhým přiložením kontaktů. Poněkud nebezpečné ale účinné. S navařeným čajem se v pokoji cítíme hned lépe. Noc je také docela příjemná a to nás ještě čeká přepychová snídaně. Ale to až zítra... MO ještě před spaním vyráží na noční prohlídku starého města. Prochází nejprve širokými bulváry nového města, všude rozbité láhve, spousty mládeže a dunivé hudby. Konec prázdnin se přiblížil i tady. Zato v pěkně nasvíceném starém městě je úplný klid. Na nábřežní budově pozorujeme rysku, kam až dostoupala voda při záplavách v roce 1946. Prostě co nezničila válka, odnesla voda - měli tady asi pěkně dusno. Kličkami pěšiny stoupáme k Benediktinskému klášteru nad městem. Vyhlídka je ale jen částečná a my zase sestupujeme směrem k novému městu. Ruch už trochu utichl, vždyť budou už skoro tři ráno. Tak rychle na kutě!

02.09.2006 sobota

Sporé vybavení pokojů nám plně vynahrazuje snídaně ve vedlejším hotelu s kasinem. Mirek si dopřává speciální kvas ve speciálním hrnku. Trochu nejistě zkouší první doušek a testuje cože to tam plave za bobky. Nakonec statečně dopíjí do dna a radostně oznamuje, že ty bobky byli asi nacucané rozinky. Pro jistotu vše dezinfikuje pořádnými doušky pravé litevské vodky. Ve čtvrt na devět opouštíme druhé největší litevské město a za hodinku jsme už na polských hranicích. Na hodinkách si nastavujeme starý dobrý středoevropský čas. Už v dopoledních hodinách projíždíme Varšavu. Nebýt pravidelných potříhodinových zastávek asi bychom usnuli daleko dříve než před českými hranicemi. Ty překračujeme krátce před půlnocí a u benzínky dýcháme opět český vzduch.

03.09.2006 neděle

Zastávka v HrKr vyprazdňuje autobus a na další zastávce v Pardubicích se loučíme i s průvodkyní. Franta nás bezpečně veze až do Prahy, kde s úlevou odemykáme naše vozítko. Tak tu na nás počkalo! Teď nás spolehlivě přesunuje do domácích postýlek, ve kterých si necháváme zdát o těch nezapomenutelných chvílích. Tak nashle pravoslavné Rusko, bylo nám u vás docela fajn, určitě bychom vydrželi ještě nějaký ten týden. Ale všude dobře, doma nejlépe...

Pár postřehů z bratrské Rusi i z domova

plné ulice lahví, včetně českých - tady se se surovinami teda netrápí
Vladivostok - 2012 km
Sergiev Posad - když jsme se jakémusi starci snažili vtisknout 
                pětirubl do dlaně, s kroucením hlavy odmítl a 
                nechal si ho vhodit do pytlíku se svačinou
svěží trávníky
Rjad za našu stolicu, modno žiť na dače
volně pobíhající psi po Rudém náměstí
ze spánku po příjezdu nás probírá cinkání a zpěv,
nechápeme, kde to jsme, nejistě se rozhlížíme kolem;
až pohled z okna vše vysvětluje:
cikánka prohrabuje kontejner - vítejte u nás!
Poslední slova průvodkyně:
„Paní Žurková mi řekla »byla jsem stará nervózní ženská,«
prostě originál do posledního okamžiku!”

Petr (cestou), doplněno (m, během října 2006)