20.06.2006 úterý

Po několikerých odkladech spojených se změnami klimatu (zatím pouze lokálními) a se změnami termínů (zatím pouze zkoušek) se rozjíždíme na zkrácenou cykloakci po dosud málo probádaných částech Šumavy. Původní záměr trasy podél Sázavy jsme odpískali (tedy spíše Mirek, Karla trpně svolila) a zvedli výškový limit o několik set metrů. První kilometry trasy si Mirek před týdnem osahal nanečisto, a tak vede dvojici najisto kolem Strakonic do Horažďovic. Zde si rozmýšlíme původní plán pozvolného stoupání podél Otavy a zakusujeme se odvážně do kopců. Při sjezdu do Strašína si docela nadáváme, ale krajina kolem nám dává zapomenout na propocená trička ve skoro tropickém žáru. U odbočky na Kašperk se na sebe významně podíváme a usuzujeme, že prohlídku hradu necháme na jindy a vrháme se do dalšího sjezdu. Na chvíli přistáváme na kašperskohorském náměstí, abychom doplnili zásoby. Po půlhodině se konečně Mirek vynořuje z obchodu a můžeme pokračovat ve sjíždění. To ukončujeme v Rejštejnu. Odsud pozvolna nabíráme ztracené metry a libujeme si, jakážeto pohoda panuje na silničce kolem Vydry. Už bychom se začali drbat za ušima, že jsme nejeli rovnou ze Sušic, když nás na Čenkově pile žene silnice do serpentin směrem na Srní. K řece se vracíme až u Antýglu a po chvíli se už chladíme ve Vydře u začátku plavebního kanálu. Večeře ve společnosti kamenných mužíků do nás vlévá novou sílu. Rozjíždíme se na Modravu a přes Filipovu Huť na Kvildu. Vracíme se do Jihočeského kraje a cítíme se jako doma. Vždyť kolikrát jsme už projížděli těmito místy?! Dnešní putování končíme koupelí ve Vltavě a bivakem na louce před Horní Vltavicí. Sice se dalo ještě nějakou minutu jet, ale neradi bychom šustili pod Českými Žleby jako minule. Tak se raději maskujeme před komáry a snažíme se usnou. Až na celonoční Mirkovo chrchlání se tu spí jako v bavlnce.

21.06.2006 středa

V sedm se jen neradi loupeme ze spacáků, a za chvíli míjíme oblý svah Boubína a přejíždíme Vltavu. Teď nás čeká hlavní program našeho šlapání. Zpátky se chceme vynořit až pod Lipnem. Ve Stožci se rozhodujeme pro cestu podél Schwarzenbergova plavebního kanálu, který spojuje povodí Severního a Černého moře. Oslí cestou se dostáváme na pohodovou cestu podél zurčící strouhy ve stínu svěží zeleně. Přestávku v Jelení si zpestřujeme prohlídkou expozice ve stodole. Přichází místní ochránce, který na vlastní kůži zažil ostrý provoz tohoto 52 kilometrů dlouhého díla, a dává nám pocítit atmosféru nejen minulého století. Mirek se ještě vrací pro fotku k dolní výpusti plavební spojky z nového 12 kilometrů dlouhého kanálu, podél něhož jsme doposavad jeli. Pokračujeme dál a stále se držíme této pozvolna klesající vrstevnice. Přijíždíme až k Zadní Zvonkové a váháme, zda pokračovat kolem kanálu. Risk je zisk a my po neznačené cestě přijíždíme k nedávno zřízenému přechodu na rakouskou stranu u Sommerwaldu. Několik kilometrů po cizím území a jsme zase doma. Ale kudy dál? Podél kanálu by to nebylo ono. Jsme totiž právě na rozvodí pod Růžovým vrchem. Leda, že bychom to vzali na Vídeň - tam jsme ale na kolech už přece byli. Takže se vrháme do kopce, a to přímo Růžového. Místo na Pasečnou tak míříme nejprve na Svatý Tomáš. jsou to těžce vydřené metry a my stavíme u prvního obchodu, kde bychom snad mohli doplnit nějaké ty tekutiny. V kiosku u Lenina nás však vítá spící „prodavač.” U kostela to klopíme dolů a za chvíli jsme v kýžené Pasečné. Sjezd pokračuje ž k Vyšebrodskému přírodnímu parku. Tady nás čeká pořádný trhák a za chvíli (ta chvíle trvá něco kolem hodiny ve 33°C ve stínu) jsme zpátky na 930 metrech. A vzhůru dolů. Drkotáme na brzdách až do Vyššího Brodu. Zmrzlina a nákup ve stínu to jistí. Teď už jistě víme, že chceme být dneska doma. Teda alespoň Mirek, Karla plánuje cestu do ČBu. Dáváme na Karlu a pokračujeme skvělou cestou podél Vltavy přes Rožmberk do Českého Krumlova. Celou cestu míjíme kolony - naštěstí ne aut, ale vysmátých vodáků. Ti se lážoplážo kolébají do svého dnešního cíle. My ale docela spěcháme, a tak na ně jen občas houkneme „Ahóóóóój” a roztáčíme kolečka. Po šesté jsme v Krumlově u prvního jezu, tachometry ukazují něco kolem 130 kilometrů a my přecházíme po krytém mostě do stínu. Nad hučícím jezem likvidujeme vyšebrodské zásoby a sledujeme rafty slíždějící kamenné prahy. V půl sedmé si naposledy mávnem a míříme každý svým směrem. Karla se v poklidu prošlape stezkou kolem Malše a před devátou je u babičky v Budějovicích. Zatím Mirek trochu skřípe zubama, když překonává čerstvě pokosené strniště nad Krumlovem, na které ho úspěšně zavedla cyklostezka. Naštěstí si najede jen pár kilometříků a nevezme mu to chuť do dalšího vytrvalého šlapání. Do Smědeče to trochu bolí, ale pak si v zapadajícím slunci kola krásně bzučí někde kolem čtyřicítky. Jen co se úplně setmí, přepadává Mirek domácí trosečníky. Za hodinku se pak zvedá vítr a následná bouře nenechá nikoho na pochybách, že dneska by to pod širákem nebylo fakt to pravé. To pravé totiž právě skončilo, aby mohlo to pravé zase začít...