Vyřazovačka

Po roční vynechávce se Petr opět probojoval do celostátního kola v zeměpisné olympiádě, které má na starost již třetí rok ústecká univerzita a letos ho umístila do Libochovic v Českém středohoří. Krajská koordinace moc nekoordinovala a čtyři postupující rozhodila do dvou směrů. Petr se tak dostal spolu se strakonickou postupující do dvojice svěřené píseckému zeměpisáři. Ten nelenil a neprodleně oslovil Petra, zda by třeba nechtěli jet rodiče, když už před třemi léty nasbírali celostátní zkušenosti. Mirek nakluše na gymnázium a na nářky o problémech se suplováním kývá souhlasně hlavou. Přípravy se dostávají do počáteční fáze. Zmatky začínají týden před odjezdem, kdy je třeba na kraj hlásit přesné údaje o zúčastněných. Mirek zase kluše na gympl, aby se trochu opotil a napěnil. Váháme jakou dopravu zvolit. Nejjednodušší je asi auto, ale kdoví jak by to bylo s proplácením a navíc se při zpáteční cestě chce Petr nechat v Praze pozvat od Karly na slíbený obědonábuch. Zkoušíme se spojit mailem s ústeckými organizátory, ale je to bez výsledku. Takže bus. Teď sehnat studentku ze Strakonic, půjčit nové atlasy od Valenty a můžeme vyrazit.

26.04.2006 středa

Ono vyražení je provedeno v 15:15 z autobusáku směrem ku Praze, pak metrem na Hradčanskou, odkud míříme do cíle skvělým kodrcákem, který nabízí nejprve Šárku a následně malebné vesničky kolem Ohře pod Českým středohořím. Po cestě si navíc můžeme vyslechnout osvětovou přednášku třech možná lehce léčených individuí z protidrogového útulku. Naslouchající slečna je docela vyvětvená a Mirek o ni má trochu strach. Ale nutno uznat, že osobitý nenásilný přístup maníků k boží přítomnosti a pozemským statkům je docela stravitelný. Skoro dvouhodinovou objížděčku ukončujeme na Libochovickém nádraží, odkud míříme kolem zámku dále rozkopanou ulicí k Sokolovně. Tam totiž máme strávit následující dvě noci.

Lehké zmatky při rozmisťování do pokojů, proplácení a placení se během hodinky uklidňují, a tak můžeme zasednout konečně k večeři. Po ní musíme přeměnit věci v našich batůžcích, neboť jsme ubytováni každý v jiném vchodu. Teprve poté můžeme zasednout k fotbalu. Televize je v Petrově části a když fotbal končí, Mirek zůstává sám. Dumá, zda se vrátit na svůj pokoj, ale pak vidí několik prázdných v hlavní budově, na chodbě hromady povlečení, a tak neváhá a tráví klidnou noc v dobře větrané samotce.

27.04.2006 čtvrtek

Ráno uvařit čaj, zaprudit u Petra, dokoupit nějaké pití a v půl desáté můžeme zasednout na lavičkách v Sokolovně, abychom vyslechli zahajovací ceremonie. Slečna ze Strakonic, která je ubytována spolu s děvčaty v hotelu Zaltý zajíc, se nechává vnadit představou cesty do australského Brisbane, kam má zamířit vítězná čtveřice kategorie „D.” Pro ostatní kategorie je tu také něco navíc - druhý a třetí postupují přímo do celostátního kola Eurorébusu, kde budou bojovat o účast na expedici, zatímco vítězové na tuto expedici rovnou vyrazí. No to by bylo něco…

Zatímco se Petr přemístil spolu s otatními soutěžícími do školy J.E.Purkyně, Mirek obhlédnul okolí, zjistil co bude k obědu a zasedl na vyhřáté lavičce, aby zde sepisoval a meditoval. V půl druhé po obědě je přichystána exkurze na Házmburk a návštěva muzea granátu, poté večeře v Zámeckém šenku, prohlídka zámku a tam pak v Saturnově sále i vyhlášení výsledků. tak uvidíme…

Sluníčko hřálo až dost, takže se Mirek docela rád před dvanáctou vrátil před třídu, kde se Petr snažil, a vyčekal tu ukončení soutěže kategorie „C.” Petr se jen nerad odlepil od své skupiny a nechal se Mirkem ofotografovat. Poté se oba přesunuli na znojemskou s knedlíkem. Po řádných porcích podložených hrachovkou se vracíme do Sokolovny, aby si Petr odložil atlasy, ale pokoj je zamčený. Necháváme věci v učitelském pokoji a vracíme se před jídelnu. Za půl hodinku nastupujeme do autobusu a spolu se skupinou nejstarších soutěžících přejíždíme do obce Klepý, odkud nás čeká výstup na dominantu širokého okolí - Házmburk. Vše je jako v oparu zapařeného odpoledne a nám stéká pot v proudech po zádech i tvářích. Docela rádi se chladíme v mírném vánku na hradbách zříceniny. Krásné místo nabízející široký rozhled (dnes poněkud zúžený oparem) je umocněno tajemnými zákoutími středověkého hradu. Vychutnáváme si tento zážitek, a to i přesto (nebo i proto), že na západě se pořádně černá a nebe začínají křižovat blesky. Na rozdíl od účastníků kategorie „D,” kam patří i strakonická Lenka, kteří vyplňují své projekty, můžeme být úplně v poklidu. Vystupujeme na vyhlídku na věži a při focení se trochu stydíme za vrčení našeho automatu. Za těch pár let se ze zázraku techniky stala archaická záležitost a my jen uctivě pokukujeme po mnohamegových digitálech snažících se všude okolo. Poklid údolí pod námi nechává zapomenout na techniku. Pozorujeme útulné Libochovice i Lovosice , nad nimiž se stahují černá mračna, na straně opačné. Zahřmění nás vrací zpátky na zem a my raději sestupujeme. tentokráte míříme na druhou stranu do Slatin. Tam na nás čeká autobus, do něhož se stihneme schovat právě včas. Horší to mají opozdilci za námi. Za chvíli jsme kompletní a přejíždíme do muzea českého granátu v Třebenicích. To je umístěného v původně luteránském kostele a má příjemnou atmosféru a energii, kterou ještě umocňuje lidové vyprávění místní průvodkyně. Zatopeno tu ale moc nemají a tak jsme rádi, že jsme se táhli s bundami a mikinami. Po páté hodině se vracíme do libochovic , kde je přichystána večeře.

Řízeček s kaší v Zámeckém šenku nás mile navnadí na večerní prohlídku zámku. Před ní se ještě seznamujeme se skupinou pávů ve francouzské zahradě. Přilehlý anglický park vynecháváme - jak se zanedlouho dozvíme, má rozlohu kolem 25 hektarů. Prohlídka začíná ve vstupním sále a pak už obačkorovaní procházíme jednotlivé zámecké místnosti. Průvodcem je nám asi dvacetiletý maník s příjemným projevem. Prohlídka končí a my napnutí vcházíme podruhé do Saturnova sálu, kde jsou přichystány řady židlí na slavnostní vyhlášení výsledků.

Před vlastním vyhlášením jsou obdarování krajští koordinátoři. Paní doprovodná z Třeboně se k nám hlásí a teprve teď Mirek zjišťuje, že on je tím kým neví že je. A už začíná vyhlašování výsledků. Nejprve je na řadě kategorie „A” následovaná „B.” Vždy je přečteno posledních deset krajů a jmen a pak jednotlivě čtvrté až první místo. A je tu céčko. namětím ani nedýcháme. Poslední místo a Petr si odfukuje - poslední nebude; po desátém místě slavnostně hlásí, že bude lepší než posledně. Paní z Třeboně se nadšeně otáčí, jak by ne když už mají druhé místo z předchozí kategorie. Padají další příčky a neuvěřitelné je skutkem - Petr bude mezi čtyřmi prvními. Tak co teď - čtvrté místo ho také míjí - to už vyloženě září - má totiž jistou účast v celostátním Eurorébusu. Třetí místo to také nebude. Pořadatelé hlásí: „Druhé místo, kraj Jiho...,” Petr se zvedá, „...moravský” a nevěřícně si zase sedá - je totiž vítězem, on to fakt vyhrál. Mirek má slzy v očích, ale stačí to rychle rozdýchat. To už Petr kráčí za potlesku k pódiu. Gratulace od vedení soutěže, strarosty Libochovic, ředitele školy i Sokolovny, focení pro noviny i na internet - prostě chvíle slávy. Paní z Třeboně hlásí: ”Je to ale sympaťák, co?” Na Mirkovo neurčité přitakání dodává: „Nebo myslíte, že ne?” Na to Mirek odpoví, že samozřejmě myslí že ano, ale že to nemůže objektivně hodnotit, neboť oslavovaný vítěz je jeho synátorem. Obtěžkán dary se Petr vrací na svoje místo. Mirek ho jen uznale poklepe po rameni a oba na sebe na moment pohlédnou. To už následuje nejvyšší kategorie. Lenka končí sedmá a jen těžko skrývá, že se jí rozplynul sen o cestě k protinožcům. Následuje další focení vítězů, gratulace a pak se přesouváme do Sokolovny. Byl to docela nabytý den a my se už těšíme do postelí. Petr odchází na pokoj, Mirek zalézá do své samotky a za chvíli oba odfukují.

28.04.2006 pátek

V pátek ráno zvládnout snídani v Zámeckém šenku, projít naposledy zámecký park a nasednout do busu. Ten nás veze nejprve na druhou stranu do Lovosic, takže máme možnost si dostatečně vychutnat skvělá panoramata. Po půlhodinové přestávce pokračujeme do Litoměřic, Terezína a dále ku Praze. Tady za dvěapůl hodinky od startu směrujeme Lenku do stanice metra Holešovice a sami míříme pěšmo přes řeku do Staré Prahy. Přes Staroměstské náměstí míříme na Václavák, kde máme u koně ve 12:00 sraz s Karlou.

Rozebíráme si Karly zátěž a míříme na Albertov. Tady totiž Karla Petrovi slíbila maxiporci v restauraci „Pod Slavínem.” Rozvalujeme se na židlích a čekáme jaké že to budou porcičky. A nezklamali jsme se - karla s Mirkem si dávají hotovky, které jsou fakt pořádné - ale na Petra to nemá ani v náznaku. Tomu totiž číšník přináší dva velikánské talíře - na jednom Vyšehradskou kapsu velikosti létajícího talíře a k tomu půlkilovku amerických brambor na druhém. Po půlhodince Petr prosí abychom mu pomohli zlikvidovat zbytky velikosti normálních dvou porcí. Petr to pak likviduje ještě v neděli doma. Po obědě přes železniční most přecházíme Vltavu a za chvíli se houpeme v autobusu do Písku. Tak zase budeme chvíli kompetní - alespoň do neděle, kdy Karla míří zpět na zkoušku z analýzy a Petr na pálení čarodějnic k Václavu. V pondělí si pak ještě pořádně užijeme prosluněný svátek práce. Sláva vítězům i nám neporaženým!