Přípravy

Ani se nám nechce věřit, že je to pouhé tři roky, co jsme se vrátili z Nového světa, zcela uchváceni nezkrotnou krásou jeho západní přírody. Při návratu se nám zdálo, že vlastně bylo docela jednoduché překonat ty tisíce mil i tisíce formalit a že si to v budoucnu klidně můžeme zopakovat. Jak čas plynul, všechno se nám zdálo stále obtížnější a nebýt napůl vyřčeného slibu a končícího Petrova víza, asi bychom zůstali na Starém kontinentě. Když se k tomu navíc přidaly komplikace se zamlouváním letenek a auta, skoro jsme to vzdali. Ještě jedno vzepjetí a náhle se vše rýsuje v jasnějších barvách. Letenky jsou zaplaceny přes GTSInt a už není co řešit, Tedy spíše je potřeba už pouze všechno vyřešit. Zamluvit auto v půjčovně s pomocí internetu není problém, složitější je zvolit tu nej, a to nejenom z hlediska ceny, ale i podle solidnosti a nabízených služeb. Nakonec volíme Avis a děláme dobře. Ověřujeme platnosti svých dokladů, zařizujeme druhou platební kartu, ladíme trasu, pročítáme průvodce a přemýšlíme, jak se dostaneme na ruzyňské letiště a potom zpátky domů. Mezitím se nám Karla stěhuje na kolej a tak jsme se s ní vydali do Prahy. To byl vítaný důvod koupit dálniční známku a tedy podnět pro to, jet na letiště autem a zaparkovat ho někde poblíž. Počet nejasností utěšeně klesal, hodiny ve škole byly zdárně přesunuty a podzim se pořád teple snažil. Stejně tak se snažily vzdušné víry nad Karibikem a dávaly vzniknout jednomu hurikánu za druhým. Ten náš byl zatím v plenkách, ale už měl připraveno jméno. Wilma nám měla trochu zpestřit americký pobyt a dopřát nám pořádný příděl vláhy i severáku.

21.10.2005 pátek

Odlet nás čeká až v půl jedné a tak si v poklidu snídáme a vyjíždíme na sever těsně po sedmé. V půl deváté už projíždíme Mrázovkou a pak přes Bílou Horu na Dědinky. Tady chvíli kroužíme a zanecháváme svého drobečka pod okny činžovního domu ve slepé ulici. Na autobus to máme jen pár metrů, ale chvíli nám trvá než splašíme lístky. Času je však dost a tak ani moc nespěcháme. V půl desáté už sedíme v odletové hale a studujeme měnící se tabule. Mezitím si u okénka společnosti Malev, kterou jsme zvolili hlavně z finančních důvodů, bukujeme sedadla vzadu u oken na zpáteční let. Pro první cestu si musíme domluvit sedadla až při odbavení. Jen co otevřou přepážky pro náš let, vyrážíme spolu s chumlem dalších pasažérů. Mirek krouží kolem a už se hrne k volné přepážce pro skupiny. Tady narážíme na mírně nevstřícnou a silně neschopnou dámičku, která nás hned zchladí pohledem a pak i hlasem. To, že žádáme sedadla u okének, ji ponechává zcela klidnou a vyjíždí nám palubní lístky doprostřed desáté řady. Trochu nespokojeně namítáme, že bychom chtěli sedět vzadu u oken, ale dáma jen zaboří hlavu do klávesnice a zuřivě do ní mlátí. Po pěti minutách snažení a volání nám dává původní lístky, ať si to jdeme mrsknout. Mirek chce nejprve požádat o jméno, ale pak raději přechází k vedlejším přepážkám pro bussines class a žádá o přesazení. Tady to jde jako po drátkách a my máme svoje. Čas mezitím poposkočil a tak jdeme rovnou do chráněného prostoru, kde obědváme v sedadlech s výhledem na letištní plochu. Letadlo je připraveno a my můžeme nastoupit. Ale co to, ozve se pípání a letuška nás zastavuje. Prý jsme chtěli sedadla u okna, a tak nás ta snaživka z odbavení přesadila. Letuška nám bere palubní lístky a nutí nám fakt dobré sedačky na křídle a ještě k tomu přes uličku. Děkujeme, ale nechceme. Takže se tisknou naše palubní lístky počtvrté. Konečně můžeme nastoupit. Vítá nás poloprázdné letadlo, které se s námi za chvíli zvedá zdánlivě proti směru naší cesty. Míříme přímo na východ. Jsme v deseti kilometrech a pod námi je inverze, z níž vykukují pouze vrcholky Brdů a Šumavy. Za pár minut tu máme už Moravu, pak Slovensko a už klesáme do Budapešti. Zde musíme projít dalším odbavením, které je zcela bez problémů a můžeme si chvíli pohovět na skvělých sedačkách před gate. A jde se do letadla, které je zase napůl prázdné. Tak to jsme si fakt hezky zabojovali o sedadla. Ale výhled je skvělý. Celá Evropa je totiž pod jedním obrovským oblačným vírem a tak můžeme v klidu konzumovat svoje dávky a podřimovat při sledování videa. Mraky se trhají až někde za Anglií a pod námi v hloubi se lámou hřebeny vln. Po pár hodinách dřímoty vykukujeme a sledujeme odlesk grónského pobřeží. A pak zase pauza až nad pobřeží USA. Slunce se zpožděním šesti hodin klesá k horizontu a vše se barví do oranžova. Posledních pár zákrutů a už nás přijímá americká půda. Tak jsme zase tady!

Po opětovném prosvícení se zařazujeme do fronty na imigrační kontrolu. Lístky, které jsme vyplnili na palubě letadla, žmouláme v ruce, abychom je předali ospalé černošce, která při tom neustále krká a odplivuje někam pod stůl. S omluvným pohledem nám ukazuje svoje panděro a vzdychá. My mezitím pokládáme střídavě ukazováky na sejmutí otisků a čučíme do kamery na foto. Pár jednoduchých dotazů na jak dlouho jsme v USA a kam míříme a už jsme volní. Okukujeme halu a hledáme půjčovnu aut. Voláme telefonem Avisu a pak se ještě pro jistotu ptáme bezpečnostní hlídky. Moc moudří sice nejsme, ale jdeme podle instrukcí. Za chvíli už jedeme výtahem k AirTrainu. Ten nás veze přímo před Hertze v jehož sousedství sídlí i Avis. Přes ulici je pak Dollar a Budget. Ještě chvíli váháme a zjišťujeme aktuální nabídky, ale ty jsou tak o 100$ vyšší než ta přes internet. Teď ještě předložit doklady včetně mezinárodního řidičáku a platební kartu. Máme kreditní MasterCard, s dostatečným kreditem, ale nějak se ji nedaří ověřit. Vytahujeme tedy Visa Electron a vše je v pořádku. Je to sice přesně naopak než všude píšou a v bance říkají, ale hlavně že už můžeme nasednout do našeho vozítka. Tím bude v následujících osmi dnech červený Chevrolet Cobalt s automatickou převodovkou, automatickými světly, automatickým zamykáním a mp3 přehrávačem s automatickým zesilováním zvuku. Poslední dotazy, zda může řídit i Mirek, když je auto na Olu, upozornění na poškrábaný nárazník a můžeme vyjet do nočního New Yorku. Po dálnici uháníme do středu Queensu, kde za chvíli parkujeme v klidné ulici. Je dobrých 12°C a my chrupeme až do rána.

22.10.2005 sobota

Přes noc se dalo do pořádného deště, který bubnoval do rytmu našeho odfukování. Předpověď se tentokráte nezmýlila ani o hodinu. Tak to vypadá na pěknou dešťovku. Přes noc obíháme bloky upravených vilek a nakukujeme i do vstupních hal honosných činžovních domů v domnění, že se tady vyvenčíme. Ale vstupy hlídají mohutné mříže s kamerovými systémy a důrazná upozornění na výši pokuty při pokusu o průnik. Nakonec to tedy odnáší trávník u křižovatky.

Šedivě svítá a my se nesměle protahujeme. Tak do toho holt musíme vlítnout. Pomalu se rozjíždíme směrem k Manhattanu. Ulice kolem se začínají rychle měnit. Projíždíme téměř v tunelu tvořeném po stranách vybydlenými činžáky hustě zaplněnými tmavší komunitou (někde ty miliony černochů prostě musí bydlet) a střechu nám vytváří kolejiště nadzemní dráhy tvořící druhé patro vozovky. Po pár mílích nadzemka odbočuje a my rozmýšlíme jak zaparkujeme. Jsme trošku vystrašení z rad, jak je to v NYC husté, jaké jsou pokuty za nesprávné parkování a že jediná šance je podzemní parkoviště. Ale nic není tak horké a proto v poklidu zarážíme kousek od Manhattanského mostu u kraje ulice. Za okny to pořádně šlehá, ale my jsme připraveni. Nasazujeme kapuce na zimní bundy a vyrážíme do centra Nového světa. Teď potřebujeme přejít na Manhattan. Tušíme, že přes Brooklynský most by to mělo bez potíží jít (vzpomínáme jak se tudy valily davy od WTC), ale napřed si chceme omrknout i okolí mostu Manhattanského - co kdyby to šlo i tady. A ono to jde! Po chvíli bloudění nás naviguje směrovka cyklostezky a není co řešit. Dostáváme se na chodník zavěšený nad vozovkou a obšancovaný pletivem. Pod námi se valí bez přestání tři řady aut v každém směru (už se těšíme, jak se tudy večer budem valit taktéž) a v intervalu 40 sekund roztřásá celou konstrukci souprava metra, za jejímiž okny sledujeme různorodou směsku místních obyvatel. Výhled z mostu je ale naprosto skvělý a my si přes nepřízeň počasí můžeme drze a vesele pobrukovat "We're livin' in t'America" i když bychom měli spíš zdvořile hlásat "New York will overcome!"

V šikmých kapkách deště vysunujeme zoomy svých telezbraní a snažíme se alespoň trošku ostře zachytit ten intenzivní a silný pocit okamžiku. Pochodujeme vstříc Empire State Building a v dáli se před špicí Manhattanu objevuje vztyčená paže symbolu. Tak tohle je ten opravdový New York! Cítíme trochu stažená hrdla, přestože si dobře uvědomujeme, že je to vlastně jen představa vybudovaná léty intenzivní mediální masáže. Ve skutečnosti je to vlastně jen pár betonových monster nalepených tak hustě na sebe, že nezbývá místo pro život. Před koncem mostu se pod námi objevují ulice Čínské čtvrti, kde mezi tisíci obchůdků, plnými smradlavých a často i živých mořských darů, potkáte pouze žluté tváře a nevíte, zda nejste náhodou v Šanghaji. Odbočujeme do Druhé Avenue, postupně kličkujeme mezi První a Třetí a křížíme jednu Street za druhou. Po cestě míjíme honoračku shromážděnou před ukrajinským kostelem, ale náš postupný cíl je na rohu První a 42-té, před budovou OSN. No, žádný zázrak tady nečekejte. Vypadá to tu spíš jako staveniště, a když do toho pořádně fouká a prší do obličeje, ani se nechce zvedat hlavu při pohledu na plochá patra. Chvatně odcházíme dál a kličkujeme kousek od nábřeží East River vstříc dalšímu pojmu. Na honosném náměstí přímo před vstupem do Central Parku se otáčí jedna drožka za druhou. My jsme ale sami sobě koníky a tak zařehtáme a naklušeme do parku. Tady je to jiný svět, a my jsme náhle jako doma. Taková trochu větší Stromovka. Zadumaně zkoumáme mapku, testujeme pár můstků a nad jezírkem odlamujeme z českého bochníku svoje kedříky - jó, to není žádný americký vaťák!

Lákavou myšlenku, projít zelení až do Harlemu musíme nejen z bezpečnostních důvodů zavrhnout. Tikání času obrací náš směr a my přecházíme na Broadway. Skoro si ani nevšimneme, že je kolem nás tolik slavných pojmů. Je to prostě taková obyčejná a ještě k tomu dost zaplivaná ulička a nebýt Petrovo navigace, neonů na Time Square a mohutného informačního centra, ze kterého posíláme Karle multimediální vzkazy, pomalu bychom nevěděli, že jsme opravdu Tady. Na rohu 34té odbočujeme k budově, která přitahovala i King Konga. Když vcházíme do vstupní pasáže Empire State Building, kolem se třpytivě rozzáří pozlátka imperialistické honosnosti. Nebýt toho deště a zakaleného výhledu, asi bychom vyměkli pod dojmem těch tisíců tun betonu a vysvištěli vzhůru, ale takhle se jen párkrát otočíme, nabagrujeme prospekty, obhlédneme rychlovýtahy a výlohy a mažeme dál. Přes Washingtonovo náměstí se vracíme do Čínské čtvrti a míříme do finančního centra. Na Plaza Wall Street nám opět uniká, že tady by měl být jakýsi střed světa. My to tady vnímáme jako boční a silně neudržované ulice. O místním pořádku nás ubezpečuje i jakási parta obtloustlých kravaťáků, ženoucí se zřejmě z oběda, která za chůze odhazuje vypité kelímky přímo pod naše nohy. Abychom nasáli úplně místní atmosféru, scházíme do stanice metra a nesměle fotíme. Vylézáme z děr a po pár desítkách metrů přicházíme na mola starého přívozu. Některé linky jsou zde stále ještě v provozu, i když hlavní tahy na Staten Island se přesunuly do nového terminálu. Ten si stejně jako Battery Park i Sochu Svobody si ponecháváme na poslední den naší americké euforie a za šumění dešťových kapek spěcháme k historickému mementu. Zastavují nás mříže, na nichž visí tabule připomínající jednotlivé hodiny 11. září 2001 a za nimiž zeje živá rána, odkrývající pevný skalní masiv Mahattanského ostrova. (Právě díky tomuto podloží lze budovat stavby dotýkající se oblaků.) Přímo naproti smutné vzpomínce se leskne odlidštěná ocelověskleněná fasáda Hiltonu. V jejím zrcadlení pozorujeme nejen záblesky osudů, ale i budoucnosti. A právě k ní teď směřujeme, přestože kráčíme po Brooklynském mostě obtíženém historií. Při posledních paprscích slunce se otáčíme za členitým panoramatem mrakodrápalů a vrháme se vstříc budově Watchtower přímo do přicházející smrště. Soumrak je na pochodu a my nejistě vyhlížíme obrysy našeho dočasného domova. Naštěstí je na svém místě a my můžeme vyrazit do houstnoucího večerního provozu. Kopírujeme naše kroky přes Manhattanský most a podél East River míjíme Central Park. Po vachrlatém mostě přes Harlem River se dostáváme do Bronxu, kde se trochu se ztrácíme. Snažíme se držet Route 9, ale občas se nám nedaří odhadnout ani směr. Uklidňujeme se na parkovišti u Burger Kinga, kde se konečně zorientujeme. Večer ale docela pokročil, a tak při dalším zabloudění parkujeme v tiché zóně u hřbitovní zídky. Svatý na stojanu pak po zbytek noci nad námi drží ochrannou stráž. Snad díky ní se spalo naprosto skvěle.

23.10.2005 neděle

Jen co se náhrobky vynoří z temnoty protahujeme svoje kostry. Ty v hrobech ponecháváme svému osudu a odjíždíme. Za chvíli jsme v Tarrytownu, kde se na v nás hned u silnice směje McDonald. Tomu prostě nejde odolat. Přesunujeme se do jeho útrob a v příjemném teple se nejprve střídáme o toalety a pak se zahříváme horkou kávou pořádně doplněnou smetanou a cukrem. K tomu nám na talířích voní vaječný závitek a McChufin. Jen co vysrkneme první kelímek pití, míří Petr na doplňovačku a postupně projíždí všechny pípy (potupně tak musí vypít i jakýsi višňový mok) s výjimkou pivní, kterou se marně snaží nanutit Mirkovi. Do auta si pak odnášíme klasiku - pěkně hutnou kolu, která nám poskytne pár set kalorií. Teď se už naplno pouštíme do podzimních nálad hudsonských lesů. Strmé stráně kolem řeky nabízí v krátkých záblescích slunce ty nejúžasnější barevné variace, takže se nelze divit, když každou chvíli zastavujeme a kroutíme krky do spirály. Vzduch je docela řezavý a pokud se v mracích vyskytne větší skulina, rozzáří se kontury okolních kopců dojmem naprosté blízkosti. Ne náhodou jsme zvolili období indiánského podzimu v údolí řeky Hudson. Pověsti nelhaly a my teď můžeme jen slastně vzdychat. Kolem silnice se občas objevují dřevěné domky, které působí dojmem provizorních chatek. Postupně ale zjišťujeme, že tento styl je zde zcela běžný a pro Američany typický. Vypadá to, jakoby se nechtěli ani zatěžovat nějakým důkladným řešením, protože očekávají brzký odjezd. My ale právě přijíždíme do hlavního města státu New York, kterým paradoxně není New York, ale maličké Albany. Už zdálky nás upoutává betonové panorama s nepřehlédnutelným vajíčkem. Tato multifunkční koncertní hala je také asi jedinou pozoruhodností jinak dost fádního města. Pravda, my parkujeme pár desítek metrů od hlavního náměstí, a tak se nemůžeme seznámit s běžnou obytnou zónou, ale stačí se projít po úplně odlidštěné ploše obdélníkového náměstí, přejít mezi betonovými skulpturami do již zmiňovaného vajíčka (tady nás potěší informační centrum nabité prospekty) a pak pod třemi ošuntělými mrakodrapy projít memoriál newyorských policistů (ty řady jmen mrtvých jsou snad nekonečné) a nálada se nám odbarví došediva. Ten přechod z krásného podzimu přírody do celoroční šedi města je do očí bijící. Naštěstí se zase můžeme vrátit do barevné mozaiky života a pokračovat podél řeky na sever směrem na Montreal. Většina aut je tady už kanadských, protože k hranici je to jen něco přes sto mil. Dnešní konečná je na kraji Adirondack, největšího národního parku Ameriky (pokud nepočítáme Aljašku). Vjíždíme do turistického městečka Lake George, kde právě skončila letní sezóna. Kroužíme kolem a kontrolujeme uzavřené kempy a penzióny. Otevřeno mají jen v motelech zařazených do velkoplošných sítí. Vybíráme Econo Lodge nejen díky ceně a nabízeným službám, ale hlavně proto, že nám slíznou kreditní MasterCard (s touhle kartičkou to není ve Státech až tak jednoduché). Přenášíme se do velkého pokoje, pouštíme topení a v překapávači vaříme jednu konvici za druhou. Za chvíli jsme zahřátí nejenom topením a horkou sprchou, ale hlavně pořádným kotlem polívčičky, kterou dlabeme z mísy na led. Přestože je venku už dávno tma jako v ranci, není ještě ani deset. Projíždíme téměř všech osmdesát televizních kanálů, ale reklama neběží snad jen na dvou. Volíme jediný sledovatelný program Weather Canal a sledujeme, že Wilmu máme skoro v patách. Zatímco ujíždíme na sever, prorejdila Floridu a podél pobřeží se vysiluje až nad New York. A my jsme si naivně mysleli, že v NYC máme to nejhorší počasí!

24.10.2005 pondělí

Donuty v nás mizí zcela beze stop a stejnou rychlostí mizí i v kuchyňce vedle vrátnice. Ještě dovařit kafíčko a čajík a už se soukáme do auta. Svěží vzduch kolem rozhání ranní mlhu a my v šikmých paprscích probleskujících pod mraky obdivujeme rozčeřenou hladinu Lake George. Ještě chvíli směřujeme na sever a míjíme další vodní hladiny obklopené rozbarveným podzimem okolních kopců. Stoupáme do nich a kolem je čistá příroda. Jsme přímo v jádru největšího amerického národního parku Adirondack. Intenzita barev se snad ještě stupňuje a s rostoucí nadmořskou výškou je vzduch ještě řezavější a průzračnější. Zastávek tím pádem též přibývá a zanedlouho tu máme odpoledne. To ale už vyjíždíme zasněženým údolím do dějiště hned dvou zimních olympiád. Tu z roku 1932 už asi skoro nikdo nepamatuje, ale s rokem 1980 máme jasně spojeno město Lake Placid. Zastavujeme přímo před hokejovou halou s přilehlým turistickým centrem a okukujeme hlediště původního stadionu, připomínající spíše halu vesnického hřiště. Novější ledová plocha slouží stále zápasům NHL, škoda že s sebou nemáme brusle! Hlad nás volá, a tak je prosluněné jezírko u cesty vítanou záminkou. Vzduch je ale téměř ledový, takže jsme zalezlí za skly našeho vozítka a kocháme se nejen sousty, ale hlavně výhledem. Po zbytek odpoledne zachycujeme další a další vodní plochy na celuloid - vždyť si toho sluníčka musíme vážit! Už je stejně těsně nad obzorem a zase ponořené v mracích. Šero se plíží ze všech stran, takže zastavujeme na parkovišti u benzínky a zanedlouho, obklopeni kamiony, spíme jako dřeva.

25.10.2005 úterý

Zatímco jsme si dávali dvacet, Wilma nelenila a natáhla ze severu pořádnou porci arktického streamu. Vítr žene dešťové kapky přímo proti nám, ale ty se bezmocně rozprskávají o kapotu, zatímco je pozorujeme z úplného pohodlíčka. Navíc máme auto chytřejší než jsme sami, takže když zrychlíme, zrychlí se automaticky frekvence stírání, když se zvýší v kabině hluk, přehrávač zesílí, když zařadíme, auto se zamkne, když zapomeneme zabouchnout kufr nebo se připoutat, hned nám to vpálí signalizace, když se setmí, auto samo rozsvítí, když přeřadíme do polohy "P", což je poloha pro parkování, auto se zase milostivě odemkne a když necháme klíčky v zapalování a otevřeme dveře, začne na nás auto zběsile pískat; a to nás teda pořádně vytáčí! Ale jinak je to pohodička, auto si samo řadí, tempomat trpělivě poslouchá a pomáhá nám zdolávat rovné úseky s nohama za krkem (přidat GPS navigaci a kolizní čidla, tak bychom si mohli i schrupnout). Palubní počítač nás upozorňuje jak jsme na tom - samozřejmě v mílích a v galonech. Chvíli nám trvá než pochopíme, že je dobře, když se ten původní údaj 28.8mpg šplhá nahoru. Udává totiž, kolik mil ujedeme na galon. Takže v cíli budeme spokojeně konstatovat, že jsme to zvedli skoro na 34mpg, tedy nějakých 6.8 litru na 100km. Což při často zapnutém tempomatu, automatické převodovce a popojíždění po gigantických městských aglomeracích není vůbec špatný výkon. Přidáme-li k tomu cenu benzínu, která se pohybuje v rozmezí 2.29-2.79$ za galon, tak jsme na tom ještě lépe, než doma s Passatem - a to není žádný ochlasta.

Ze silnice začíná být vidět souvislá vodní hladina. Na jedné z odboček zajíždíme až na samý břeh Ontarijského jezera, ve kterém přitékající voda setrvává patnáct let, než se dostane na řadu a může odtéct do moře. Vítr ohýbá větve až k zemi, ale statečně se s ním pereme a sestupujeme po kamenech až k vlnám, které mají divoké hřebeny. Raději se vracíme zpátky do tepla a směřujeme za svým dnešním cílem, kterým jsou Niagarské vodopády. Ale ještě než překonáme těch zbylých pár desítek mil, zastavujeme se v opuštěné rezervaci. Na koupání to rozhodně není, otevírají až v deset, a tak odjíždíme bez prospektů, ale alespoň se zásobou pitné vody. Takto vybaveni vjíždíme po desáté do Niagara Falls a zastavujeme u městské knihovny. Nejen že tu mají volně internet, ale ještě rozprodávají za pár centů své zásoby, takže odcházíme s pořádnou zátěží. Z internetu jsme pochopili, že Wilma to nevzdává a že v NYC leje jak z konve. Stejně tak jsme pochopili, že Karla má plnou hlavu starostí a stíhá odpovídat jen na letní maily. Kráčíme do auta a kolem nás se houfují děti z přilehlé školy. Čekají na ně desítky žlutých autobusů, které je rozvezou domů, kde na ně jistě čeká pořádný oběd. My jsme taky hladoví a tak likvidujeme něco z našich zásob. Zatím se dalo do pořádného ceďáku, my nasazujeme kapuce, rozevíráme deštníky a jdeme se kochat. A je čím! Přes silnici přecházíme ke břehu zdánlivě normální řeky, která se nám před očima začíná vařit a někam se ztrácí. Po mostě přecházíme na ostrov, který je přímo uprostřed tohoto divu přírody. To, že nám déšť a vítr šlehají do očí, vůbec nevadí. Mlžný opar z vodopádů vytváří konstantní sprchu. Říkáme si jaké by to tu asi bylo v létě, ale pak tuto myšlenku zavrhujeme - teď tu máme vodopády oděné do podzimních listů jen sami pro sebe. Těch pár dalších odvážlivců je rozptýleno tak, že je skoro nevnímáme. Přecházíme na Terrapin Point nad kanadskou částí vodopádů. Ta ostrá hrana se zdá neskutečně pravidelná, jako by šlo o promyšlené dílo. Ale je to čistá příroda uchvacující celou duši. Ruce a rty nám ale přesto začínají modrat a foťáky jsou v mírné lázni. Jdeme se tedy ohřát a osušit do přilehlého obchůdku se suvenýry. Odsud se vracíme zpět na americký břeh, abychom po hraně vodopádů přešli až na vyhlídkovou věž zbudovanou vysoko nad vodní hladinou. Je po sezóně, takže jsme tu nejenom skoro sami, ale ani po nás nikdo nechce vstupné. Výhled je skvělý a nebýt větru, který nás popohání dál, stáli bychom tam asi ještě teď. A to by byla škoda, protože bychom to nemohli prožívat opakovaně v teple domova - a tam je přece nejlíp! Přes informační centrum, ve kterém jsou skryty Niagarské vodopády, tvořící logickou část okolního parku, stvořeného v podobě Velkých jezer. Podél břehu opouštíme náš velký cíl a naposledy pozorujeme ty masy vody vrhající se do svého nového domova. My se ale teď vrháme do našeho dočasného pojízdného obydlí a obracíme střelku kompasu na jih. Po objezdu míjíme Buffalo a čeká nás několik set mil přes pásy hor oddělující nás od našeho dalšího cíle - hlavního města. Ženeme se přímo proti Wilmě, která se ale silně vyčerpala a nabízí nám akorát pořádný nečas. Nám to ale vůbec nevadí, zesilujeme přehrávač a spokojeně si předeme. Šedivé odpoledne se proměňuje v ještě šedivější večer. Testujeme motely a stavíme u Comfort Inn v Bradfordu. Cena ale není dle našich představ, a tak zde alespoň pro jistotu zamlouváme pokoj v dalším městě. Zatím se totálně setmělo a navíc déšť mění skupenství a my přes naprostou tmu pozorujeme kolem sněhobílý příkrov. Provoz je navíc docela hustý, takže si odfoukneme, když se před námi objeví nápis "vacancy". Padesát dolarů za teplo a sucho v tomhle nečase je pakatel, když navíc dostáváme kávovar a kávu a vidíme, že se cedulka změnila na "no vacancy", spokojeně zapadneme do pokoje, dáme horkou sprchu, přetopíme, abychom pak celou noc větrali, v mikrovlnce nahřejeme lančmít, natlačíme oplatky a pak chrupeme až do světla.

26.10.2005 středa

Spí se báječně, takže nám vůbec nevadí, že vstáváme až v půl osmé - po těch štrekách jsme si to ostatně zasloužili. Vaříme zbylé polívčičky a vyjíždíme. Silnice se přes noc umoudřila a vede nás bělostně orámovanými křivkami, které obklopují stromy oděné podzimními barvami, rozzářenými nově zrozeným sluncem. Mnohokráte zastavujeme a pozorujeme sladěnou kompozici léta a zimy. Houpeme se na hřbetech oblých strání a dnešní cíl se pomalu přibližuje. Proudů na dálnici začíná přibývat a když je jich dvakrát šest jsme skoro tady. Bezproblémově vjíždíme do Washingtonu a po jedné kličce parkujeme těsně u Arlingtonského hřbitova. V odpoledním slunci barvícím město dozlatova jdeme prozkoumat pomník mariňáků stvořený podle fotografie z ostrova Okudžava. Pokračujeme kolem zavřené brány hřbitova a přemýšlíme, jestli nepřelezeme. Po přečtení cedulky, upozorňující na sazbu za takovýto kousek, si necháváme zajít chuť a raději se vracíme se k autu a promýšlíme zítřejší pochodové cvičení. Kolem nás se ve tmě prohání cyklisti, běžci a vojenské hlídky. Bivakujeme na parkovišti a občasnými zájemci o nasvícený památník se nenecháváme rušit. Co nás však ruší dost, jsou naše střeva. Nejprve Mirek vyráží nevinně na obhlídku okolí a zjišťuje, že v ulici nad námi je dobrý flek s volným parkováním a že v parku přibyly kadibudky. Ola se zatím lehce kroutí na sedadle. Vyráží jen co se Mirek s úsměvem vrací. Smích ho však za pár minut přechází, protože něco ve střevech začíná bublat. Ještě že přes noc začaly přibývat zelené chemické kadibudky. Do rána máme jednu hezky vyhřátou.

27.10.2005 čtvrtek

Noční čistka se naštěstí obešla bez dalších následků a můžeme s chutí přeparkovat a vyrazit na celodenní okružní pochod. Kolem památníku mariňáků a ještě zavřeného Arlingtonského hřbitova přecházíme k mostu přes Potomac k Lincolnovu památníku. Kolem památníku Korejských veteránů přicházíme k Reflecting Pool a vybavují se nám záběry z Forest Gump. Obcházíme Vietnamský veteránů a přecházíme kolem Tidal Basin přes Roosveltův památník k elegantní stavbě ve stylu francouzských pavilónů, ve kterém se tyčí socha Thomase Jeffersona. Teď směřujeme k ústřednímu bodu celého města a tím je Washingtonův monument, obelisk vzpínající se do 155 metrů. Před ním se klikatí čekající had připravený vznést se do téměř nebeské výše. My jenom procházíme a Elipsou scházíme k plotu Bílého domu. Dovnitř se lze dostat pouze po zamluvení návštěvy, kterou pro cizince vyřizuje příslušné velvyslanectví. Takže jen okukujeme a po Pennsylvania Avenue pokračujeme k U.S. Capitol, kolem něhož se pomalu loudáme v příjemně hřejivých paprscích dopoledního slunce a občas usedneme i na schody směřující až k hlavnímu vstupu do tohoto dobře střeženého státostánku. I když jsme vystoupili jen o pár výškových stop, otevírá se před námi dlouhý výhled přes The Mall a my jako na hlavni obrovské pušky zaměřujeme pomocí Washingtonova obelisku Lincolnův památník částečně zakrývající památník mariňáků. Architektura města domyšlená do detailu ještě před položením prvního kamene musí nadchnout každého, kdo se octne u soutoku řek Potomac a Anacostia. Je tady dokonale cítit volnost a demokracie, přestože za tím určitě stojí pečlivá a konstruovaná politická strategie, která přesunuje veškeré rušivé prvky do satelitních průmyslových měst, plných prachu a kouře a tím pádem i početných kolonií různobarevných partiček. To je ovšem nutná daň za bělostnou čistotu tohoto uměle stvořeného ostrova svobody. V námi zaměřené linii a zastavujeme v muzeu letectví a kosmonautiky. Tak jako všechna ostatní, i toto muzeum je zde bezplatně přístupné a nabízí to nejlepší z dané oblasti. Obhlížíme historické dvojplošníky i moderní turbíny, které můžeme sami roztočit. Procházíme kabinou dopravního letadla, studujeme tabule s různými statistikami a historickými dokumenty, navštěvuje Skylab, kde si právě jeden z kosmonautů dává kosmickou sprchu a přemýšlíme, zda nezajdeme do Imaxu či McDonalda. Místo toho se ale vracíme na čerstvý vzduch, kde se zatím na obloze namnožily chundelaté obláčky rozdělující blankyt oblohy na stále se zmenšující ostrovy. Na focení je tím pádem téměř ideálně nasvíceno a ideálně nasvícená je i naše pohoda. Obcházíme památník Druhé světové války a kolem památníku vietnamských veteránů se vracíme zpátky na druhý břeh. Tentokráte je Arlingtonský hřbitov otevřen a před námi se šikují tisíce pomníků vyrovnaných do geometrické dokonalosti. Stoupáme k vyvýšenině, na které se pod Arlingtonským domem (což je památník architekta Washingtonu - Roberta E. Lee) nachází hrob J. F. Kennedyho. Zamyšleně odcházíme a sledujeme, jak se rozchází pozůstalí od čerstvě rozkrytého hrobu. Personál odnáší sametem potažená křesla a osazenstvo se přemisťuje poklonit se k hrobu J.F.K. a pak do dlouhých černých limuzín - prostě honoračka. Vycházíme boční branou přímo u památníků námořní pěchoty a neubráníme se těžkému výtlemu, když vidíme stovky vyrovnaných zelených kadibudek. Že bychom v noci tak mocně zapůsobili - ne, ne, to se jen připravují na zítřejší maratón. Vcházíme do Rosslyn Heights, auto je spořádaně na svém místě a my vyjíždíme přes řeku a pořádnou zácpou projíždíme po jižním okruhu kolem Kapitolu. Začíná se stmívat, obloha se zatáhla, přibývá kouře a oprýskaných domů. Jsme v Baltimoru jehož ošuntělost zdůrazňuje i řada podlézavých motelů dost slabé úrovně. Projíždíme, podle brožur vybíráme potenciální spaní a kotvíme u Days Inn. Horká sprcha, pořádná večeře, litry čaje a kafíčka, prosvištět TV kanály, složit prospekty a bágly a hodit chrupku.

28.10.2005 pátek

Days Inn nám přichystal řádnou snídani a my se nežinýrujeme a za chvíli máme v pokoji pěkně zaplněný stůl. Vypadá to neuvěřitelně, ale za pár minut zbývá jen pár drobků. Nakládáme bágly a vyrážíme do přehuštěných aglomerací, ze kterých máme trochu obavy. Ale přes hustý provoz se jede úplně v pohodě a vlastně konstantní rychlostí, takže netrvá dlouho a vidíme modravě skleněné špičky Phildelphie. Vjíždíme do místa vzniku Spojených států, kde se 4.července 1776 zrodila nezávislost. Parkujeme v těsné blízkosti hlavního náměstí u hodin, na kterých zbývá něco přes čtvrt hodiny a vyrážíme na krátkou obhlídku okolí. Ola se vrací na čas k autu, zatímco mužská nadpolovička obchází náměstí a následně zalézá do bludiště podchodů. Marně zkouší uzavřené nouzové východy a už to vypadá, že skončí někde na letišti, když je zachrání boční východ, vedoucí přímo přes restauraci dost nóbl hotelu. V nafouklých zimních bundách s batohy na zádech tady působí docela komicky, ale hlavně, že jsou na svobodě. Zpoždění prodlužuje zastávka v infocentru kvarkerů a tak Ola dost nešťastně stepuje u auta, když se zpozdilci blíží. Sázíme do taxametru drobáky až do maxima, což jsou tady dvě hodiny, a vyrážíme do hlavního infocentra u Liberty Bell. Čeká nás dvoukilometrový pochod čínskou čtvrtí a tak si zase začicháme něco rybiny a přepáleného tuku. Infocentrum nezklame a nám na prospekty sotva stačí batoh. Nadvakráte obhlédneme i Zvon nezávislosti a vracíme se k autu. Odpoledne pokročilo a my přemýšlíme, kudy to nasměrovat na NYC. Místní mosty přes Delaware jsou zpoplatněny, nevíme kudy najet a navíc hrozí zácpy, takže v poklidu vyjíždíme přímo na sever do vnitrozemí, míjíme Trenton a šineme si to skvělým údolím, plným chatiček, které jsou tady ovšem regulérními domy. Se štěstím nalézáme historický most přes Delaware a nastavujeme střelku přímo na New York. Tady se mýtu nevyhneme, platíme šest dolarů a jsme zpátky v NYC, i když zatím jen na Staten Island. Při první příležitosti parkujeme u bowlingového centra, pácháme večerní hygienu a v mrazivé noci se snažíme schrupnout. Jde to ale ztuha, protože centrum žije až do třetí ranní a pak nastupuje personál následovaný ranní úklidovou četou s motorovým foukačem a čistícím vozem. Aby toho nebylo málo, přijíždí parta dělasů a začíná cosi stěhovat. Ale mohlo být hůř!

29.10.2005 sobota

Dlouho nepospáváme a vyjíždíme napříč ostrovem a přejíždíme do Brooklynu. Máme spadeno na náš plácek u Manhattanského mostu. Bez problémů ho nalézáme a parkujeme jen o pár metrů dále než minulou sobotu. Jen co se spakujeme a zamkneme auto, upozorňuje nás procházející černoch, že stojíme u hydrantu a to se podle zákona nesmí. Raději se tedy posouváme na druhou stranu o pár set metrů dál. Teď už bez problémů vyrážíme známou cestou na Brooklynský most. Tentokráte míříme přímo do Battery Parku, odkud se pokusíme přeplavat co nejblíže k Soše svobody. V parku u kašny se nastavujeme před objektiv a v tom se objevuje dvojice staříků. Jeden z nich se nabízí, že nás vyfotí a pak líčí, že je původem Polák, že je tady od války a že ještě u Sochy svobody nebyl. Kyneme a pochodujeme dál. Nahlížíme do ulic, které jsme již před týdnem důkladně prozkoumali a končíme na nábřeží v Battery Park, Socha svobody se před námi nakrucuje a my trochu bezradně pozorujeme klikatícího se hada, čekajícího na trajekty na Liberty Island. Ledový vítr a představa dvouhodinového čekání mění trochu naše plány. Místo plavby na Ostrov svobody si raději dopřejeme pohodový den a trajekt na Staten Island a pro začátek obhlížíme Clinton Castle s maketami Manhattanu v jednotlivých obdobích. Ta proměna je skoro neuvěřitelná a my si říkáme, jak tady muselo být před pár set lety krásně. Ale teď je tu taky báječně a my se přesouváme na Ferry Terminal. Velké cedule nad vchodem nás upozorňují, že je to právě 100 let co začal trajekt fungovat a že dnes nemusíme ani platit. K tomu jako přídavek dostáváme hromadu prospektů a spokojeně chroupeme svoje tousťáky. Za chvíli přijíždí další trajekt, my zabíráme sedadla u oken a už se houpeme. Za pár minut vyrážíme na obhlídku tohoto plavidla, které pojme šest tisíc pasažérů a nabízí na své plavbě skvělé výhledy na Manhattan, Brooklyn, Governors Island, Sochu svobody i na Verazzano-Narrows Bridge, přes který jsme včera přejížděli na Brooklyn. Přistáváme na Staten Islandu a jdeme prozkoumat co jsme včera večer jen trochu očuchli. Nakukujeme do muzea a pak se vracíme na nábřeží vychutnat si výhled na Manhattan a u Psaníčka, což je památník obětem 11. září 2001, přemýšlíme nejenom nad nesmyslností doby, ale i nad tím, jaké panorama se světu ztratilo.

Počasí se docela umoudřilo a my přecházíme z jedné strany trajektu na druhou. Nemá to prostě chybu a tak si říkáme, že by nebylo špatné dát si ještě jedno kolo. Hodinky se ale nějak splašily a malá ručička se blíží k třetí hodině, takže se vracíme z oblačných výšin na pevnou zemi a po zhlédnutí vystoupení podivné party hrajících bukanýrů se přesunujeme k Brooklynskému mostu. Obloha se modrá, sluníčko svítí, mohutné stěny mrakodrapů září stejně jako naše oči (tedy spíše teleoči), tomu se říká důstojné rozloučení. Teď už víme, že „New York City Will Overcome!”

Před pátou startujeme směrem k letišti. Na parkovišti u McDonalda, kde jsme minulou soboru snídali, si dáváme i poslední americké jídlo - stylově tousťák a kolu. Dotankovat na plnou a překonat zbylých dvacet mil by neměl být problém, jak tvrdí Petr, teď už se nedá zabloudit ani bez mapy (ale bez Petra jo - pozn. Petr). Takže samozřejmě míjíme odbočku na letiště a dostáváme se do mírného časového pressu. Trochu zmatků v nastalé tmě a najíždíme na dálnici k JFK Airport. Teď už nás snad nic nemůže zastavit a my vracíme auto deset minut před limitem. Bágly překládáme na vozík a trochu smutně se loučíme s naším červeným vozítkem. Výtahy, posuvnými pásy a AirTrainem se dostáváme trochu komplikovaně k odbavovací přepážce, kde se zatím začínají scházet balkánsky a židovsky vypadající skupinky s obrovskými krabicemi. Stavíme se do fronty a přemýšlíme nad váhou kufříku s prospekty a knihami. Když se nás zmocní čínský personál u přepážky, dostaneme trochu bobky. Váha u tašky totiž ukáže 26 a kufr je citelně těžší. A váha to potvrzuje a ukazuje 42; sice dost dobře nechápeme, že nikdo nic nenamítá a že ho vůbec uneseme. Vydávkovaně začínáme přehrabovat kufry a knížky přendáváme do batohů. V tom nám ovšem dochází, že tady jaksi nefungují naše kilogramy a že tam byla ještě značná rezerva. Se smíchem procházíme přes detektory a dále před náš gate. Za půl hodinky se otevírá a my, spolu se zástupy mladých okloboučených a ošátkovaných židů, nastupujeme do válce Boeingu 767 společnosti Malev. Ještě před startem se židé začínají přemisťovat a v pobíhání vydrží vlastně celý let.

Kromě dvou sedadel je letadlo zcela zaplněno. Ola sedí sama na dvousedadle u okénka a Mirek s Petrem za ní. Lehké chvění se mění v temné hučení následované vysokými vibracemi, krátké stlačení bránice a jsme ve vzduchu. Po otočce se střelka nastavuje na severoseverovýchod a pod námi září miliony světel silně přelidněného plácku zvaného New York. „Na shledanou Ameriko!”, říkáme si potichu a zavíráme okénka i oči. Ale jen na chvíli, protože se hned servíruje půlnoční večeře. První vegetariánská várka je určena pro tmavě oblečené spolucestující, kteří neustále korzují uličkami a přivazují si pomocí kožených pásků na čelo a na paže jakési kostičky a podivně se přitom pokyvují. Chvíli máme docela strach, ale po pár minutách si zvykáme a zvědavě pozorujeme jejich počínání střídané pročítáním biblí, posloucháním cd-manů a ťukáním do klávesnic notebooků - dosti podivná směska aktivit. Záhadu dřevěných kostek nám objasní až Karla po absolvovaných přednáškách judaismu - mají v nich ukryty texty s modlitbami, navíc, jakožto ortodoxní židové, musí přesně dodržovat dobu motliteb, což je při přeletu několika časových pásem spojeném se změnou letního na zimní čas docela slušný oříšek - proto také na nás vyzvídali, kdy se mění čas a kolik hodin bude v Budapešti při přistání. Jinak ale působili všichni docela příjemným dojmem a být s nimi delší dobu, určitě bychom i pochopili ten jejich zdánlivě komplikovaný život.

30.10.2005 neděle

Zatímco letíme vstříc svítání, klimbáme při sledování jakéhosi videa. Do projekce jsou občas zařazeny informace o letu (poloha, výška, rychlost, doba letu, aktuální čas, čas v destinaci) a to nemůže nechat klidné naše izraelské spolucestující. Sotva se první paprsek dotkne obzoru, jsou všichni na nohou a brumlají si svoje mantry. Smiřujeme se s tím, že dneska toho moc nenaspíme a chodíme občas také - na rozdíl od modlících ale jen pro pití a na záchod. Pod námi se objevuje náznak pevniny v podobě ostrovů u irských břehů, následuje zelený koberec vystřídaný průmyslovějším britským územím a pak dokonale naparcelovanými holandskými pozemky. Přes Německo to i letadlem docela trvá a my se nemůžeme dočkat až zahlédneme naši rodnou hroudu. Chvíli nám trvá než se zorientujeme v českém pohraničí a pak už kontrolujeme náš vnitrostátní přelet. Mít padák, tak si to můžeme docela zkrátit, ale místo toho se však můžeme kochat československými krásami z desetikilometrové výše. Dole je úplně jasno a kolem nuly, takže vše je v mrazivém oparu. Klesáme do Budapešti a stromy, domy i tráva kolem se začínají najednou zrychlovat. Jen co jsme dosedli na Starý kontinent začínáme dumat, jestli vyrazit do města či čekat na letišti. Obcházíme halu a hledáme odlety do Prahy - nejbližší let startuje za necelou hodinku a tak Mirek startuje k přepážce Malevu, zda lze letenky přesunout. Posílají ho do ČSA a zase zpátky do Malevu, ještě jedno kolečko a pak k odbavení. Tady to slečně zase moc nejde a tak Mirek přechází k bussines class odbavení a odnáší si nové palubní lístky. Spěcháme k našemu gate, neúspěšně zkoušíme přehodit sedadla k oknům a dohromady a trochu překvapeně nastupujeme do autobusu. Poletíme totiž vrtuláčkem a do něj se musí po schodech. Překvapeně pozorujeme toho mrňouse a není nám jasné jak se vejdeme dovnitř. Natlačíme se na naše roztroušená sedadla a už se roztáčí vrtule. Vepředu jsou volná sedadla a to nemůže nechat Mirka v klidu. Ptá se letušky, zda si může přesednout a ta mu říká, že až po startu. Mirek v tom nevidí rozdíl a už sedí na předním sedadle. Letadlo se rozjíždí, letuška sedá v protisměru dopředu uličky a vyčítavě se na Mirka dívá. Hned po startu mu dává do těla, že nadělal kapitánovi problémy při startu, protože bylo letadlo špatně vyvážené a těžko pak startuje. kdo by to do té potvory (vrtulové samozřejmě) řek', že jí rozhodí takováhle drobnost. Petr se teď přesouvá před Mirka a oba sledují Tatry, nad kterými se dnes neblýská a písklavě se domlouvají ve vrtulemi rozechvěném vzduchu. Po svačince tu máme tu zase Čechy panoráma Krkonoš a na jihu čáru alpských velikánů. Tentokráte letíme jen asi šest kilometrů vysoko a citelně pomaleji. Před čtvrtou spolehlivě dosedáme na Ruzyni a autobusem cestujeme přes letištní plochu do příletové haly, kde marně čekáme na svoje bágly. Po půl hodince to vzdáváme, jdeme na reklamace a pak nalehko do autobusu. Chvíle napětí je vystřídána oddechnutím; auto na nás čeká na svém místě a tak vyjíždíme hustým večerním provozem za Karlou do Tróji. Přes ucpané silnice se nám to tu zdá úplně prázdné, přesto však jsou křižovatky citelně méně přehledné a mnohem nebezpečnější.

Karla je na pokoji sama a tak nám v klidu může sdělit nové zážitky ze školních lavic. Necháváme ji ležící, spící a přesunujeme se domů. Cesta je naprosto brutální - teplota na nule, hustá mrznoucí mlha, miliony vracejících se Pražáků, prostě lahoda. Konečně parkujeme před naším roztomile šedivoučkým paneláčkem. Dveře zaklapnou a my se ocitáme ve svém světě. Teď už zbývá jen vstřebat večeři a ty tisíce a tisíce zážitků.

Spánkový deficit

Vstřebáváme a vstřebáváme a nemůžeme to pořád vstřebat úplně. Hlavně ten časový posun nás trošku zdolal. Mirek si prozřetelně zrušil první dvě pondělní hodiny, ale i tak statečně zaspává o celou hodinu a do školy nabíhá ostudně až v půl dvanácté. Trvá to skoro dva týdny než se zívání dostává do normálu, fotky, pohledy a prospekty jsou zařazeny a popsány a my začínáme přemýšlet o další akci. Vždyť přece: "The show must go on!"