Rozjezd do ČBu (01.08.-02.08.2005)

Po návratu z Balkánu jsme přesunuli auto do servisu (abychom měnili jeden díl po druhém a vypouštěli litry hydraulického oleje do naší rodné hroudy) a v 38°C teple, které jsme si dovezli z jihu s sebou, osedlali pro změnu kola. Přes víkend největší vedra opadla a tak po pondělním obědě vyrážíme ve čtyřech do ČBu. V poklidném tempu jsme to namířili přes Ražice a Bavorov na Netolice. Sluníčko pořád ještě dost připaluje a na nás se směje zmrzlina. Jako obvykle neodoláme a vychutnáváme si místní stálici. Chvíli se dohadujeme kudy dál a pak zvolíme nám zatím neznámou cestu. V Němčicích se Karla ztrácí z dohledu, aby se ostatním zjevila až před dveřmi u babičky. Druhý den se vydáváme zpátky po skupinách. KM vyjeli už ráno, aby stihli domluvit v servisu další postup. OP pak přijíždí až před večeří. ve středu a čtvrtek se střídavě schováváme před deštěm, chodíme do servisu, hrajeme tenis a přemýšlíme nad další cyklocestou, tentokráte na sever. Karly původní návrh, abychom všichni podnikli šestidenní cestu do Liberce a zpět, koriguje Mirek (na základě předpovědi, fyzických dispozic a stavu auta) do poněkud reálnější podoby. Na kolech pocestují v pátek jen KM, zatímco OP se svezou do Liberce s Moškou, který pojede v neděli s Martínkem z Budějovic. V pondělí ráno pak provedeme inverzní proces s tím rozdílem, že OP využijí (M)HD. A tak se staniž, howgh.

05.08.2005 pátek

V pátek před sedmou Karla netrpělivě přešlapuje, zatímco Mirek v poklidu snídá. Když se navíc před osmou vydává do servisu (ze kterého se autu ani na podruhé vůbec nechce) pro igelity, které zůstaly zamčené v autě, Karla málem vypění. Časem se ukáže, že igelity jsou i tentokráte naprostou nezbytností. Ale už se jede - zatím známou cestou na Mužetice a Březnici. Karla sice hned po staru lehce bloudí kolem Nepodřic, ale v zámecké zahradě je vše zapomenuto. Západní cestou míjíme Příbram kolem restaurace „Za komínem.” Komín Kovohutí šikovně postavený na kopci je skutečnou dominantou dotvářející průmyslový habitus celého města. Odbočka k Ševčinskému dolu, kde si nadšeně osaháváme důlní zařízení. Pokračujeme dosti drkocavou cyklostezkou a trochu bloudíme kolem Jinců. Se zásobami doplněnými v Hořovicích můžeme bez obav navštívit Žebrák v obci Točník a z věže pak pozorovat Točník na kopci nad obcí Žebrák. Jsme tak zasnění, že omylem sjíždíme až do Zdic, které v zapadajícím slunci vypadají lepší než ve skutečnosti jsou. To si někdo vyšlape! A taky že jo, už dupeme do pedálů, abychom se dostali zpátky na trasu. Hned za svatou se nám jako na zavolání do cesty staví koupaliště, které je sice zavřené, ale kdo by odolal. Zatímco Karla váhá na jedné straně nádrže, Mirek už na druhé skáče do vody. Po celodenní potičce je to učiněná lábuž. Karla konečně zalézá do vody. Mirek, aby využil sušení, přebíhá a fotí. v tu chvíli se na cestě ozývá nějaký hluk a na koupaliště vjíždí správce. Karla chvatně vylézá a Mirek obalený do její šusťákovky přebíhá zpátky pro svršky. Přijíždí další dvě auta a my se loučíme s představou, že tady strávíme klidnou noc. Popojíždíme o kousek dál a na hebkém lesním mechusi chystáme pelech. Igelit si bezstarostně podkládáme pod karimatky a chrupeme až do prvních kapek.

06.08.2005 sobota

Déšť přichází krátce po druhé. Přetahujeme přes sebe igelit a snažíme se přečkat. Déšť ovšem stále sílí a nezbývá než vylézt, dojít ke kolu pro provazy a vytvořit provizorní střechu. Teď je to citelně lepší a my spíme skoro až do osmi.

Obloha se zatím vymodřila a my přejíždíme na sluníčko. Při převlékání Karla marně hledá spodní prádlo. Že by zůstalo na koupališti?! Karla si dává první ranní kilometry, zatímco Mirek suší spacáky. Karla se smutně vrací, ale náladu jí zvedá Mirek, který objevil prádlo zastrčené v kapse batohu. Snídani kombinovanou se sušením nám zpříjemňují občasné přeháňky a my nacvičujeme stavbu střechy z igelitu. Tuhle dovednost si ostatně vyzkoušíme pořádně v praxi. Konečně se rozjíždíme i když jen do Hudlic, kde chvíli hledáme rodný domek Josefa Jungmanna. Nebýt autobusu turistů, kteří mají stejný cíl a hledají stejně neúspěšně, asi bychom to vzdali. Teď se ale nechceme nechat zahanbit a tak hned žhavíme mozkové závity a jdeme už najisto. V tichu zahrady cítíme energii přímo inspirativní. Ve chvíli, kdy se blíží zmatení turisté, my už zase nasedáme na kola. Vzduch je poránu křišťálově průzračný a pořádně chladí, takže jsme docela rádi, že se můžeme nahřívat před zámkem v Nižboru. Ten je je přeměněn v centrum keltské kultury a má ho na povel párek nadšených důchodců, takže málem skončíme i na prohlídce. Na nás ovšem neokladně kynou komíny v Kladně, takže šlapeme jako vzteklí. Po obloze se prohání neškodné obláčky a pod koly drkotají dlažební kostky. Mirek trochu proklíná znovutvůrce Lidic, ale areál kolem původní vesnice ho zcela ukonejší. Připadáme si jako u vykopávek někde v Římě - a přitom je to jen nějakých 60 let. Po asfaltových pěšinách projíždíme mezi jednotlivými mementy a cítíme se trochu úzce. Vyjíždíme na opačné straně a pokračujeme na severovýchod. Z polí se vynořuje věž Okoře a za chvíli ho máme jako na dlani. Brána hradu se otevírá jen jednou za hodinu na prohlídky, a tak vybíráme alespoň pohledy v obecním úřadě, kde se prodávají vstupenky. místo prohlídky interiérů si vychutnáváme zmrzlinu při pohledu na exteriér. Stejně tak si pak vychutnáváme výhledy na České středohoří tvořící pozadí pro impozantní konturu Řípu. Teď děkujeme nočnímu deštíku, který vyčistil vzduch od prachu - i ty Kralupy tak vypadají docela svěže. Za chvíli jimi ostatně projíždíme a nastupujeme na poslední vltavský úsek. ten nás vede kolem zámků v Nelahozevsi a Veltrusech pořád dál. Několikrát přejíždíme řeku až nakonec po lehkém bloudění v houstnoucí tmě zdoláváme i zdymadlo v Mělníku. To už je docela tma a Karla nasazuje světlo, zatímco si mirek hraje na blikačku. Co teď. Asi nám nezbyde než pokračovat. V první řadě přejíždíme Labe a pak i celý Mělník. Hledání v mapě a dotazy nás vedou nad město. Chvíli váháme, zda nevyužít penzion Ola, ale nejsme přece z cukru. Za Chloumkem se objevuje lesík a my vjíždíme hned na první odbočku. Potmě pak šátráme mezi větvemi a hledáme rovný plácek. tady se ukazuje prozřetelnost Karly, která nedala na Mirka a vzala s sebou světlo. Díky němu jsme schopni nejenom zaparkovat kola a rozložit karimatky se spacáky, ale hlavně vyrobit docela obstojnou střechu. I když stále je co vylepšovat.

07.08.2005 neděle

Déšť, který se spouští kolem půlnoci a bubnuje docela intenzivně až do svítání, prověřuje drobné slabiny v zavěšení provizorní střechy a dává Mirkovi částečnou koupel. Ten díky tomu prudí už od šesté ranní a žene rozmrzelou Karlu do pedálů. A dobře dělá, protože před sebou máme ještě docela kousek a počasí nás určitě nebude moc šetřit.

V upršeném ránu kličkujeme v mlhavém údolí plném říčních zákrut, tůní, jezírek hustě zarostlých lekníny, v nichž desítky rybářů našli svůj ráj. A to ještě není zdaleka všechno, protože odbočka nás vede z Kokořínského Dolu vzhůru k romantickému hradu. Sérii serpentin si k nelibosti Karly protahujeme až do stejnojmenné obce, ve které toho zrovna není. Raději se vracíme zpět do Dolu a šlapeme proti proudu. Mraky se stahují a nám se opět stahují prdelky. Pod rozhlednou to už vypadá beznadějně, ale hradba nás tentokráte milostivě propouští. Ale ne na dlouho. Sice na chvíli záludně vylézá sluníčko a my hbitě vytahujeme spacáky a předčasně obědváme, přestože je teprve jedenáct. Pod křižovatkou přitom pozorujeme Bezděz utopený v bouřce a přemýšlíme, kde se schováme. Poslední sousta polykáme už v prvních kapkách a ženeme se na druhou stranu do Bezdědic. Marně hledáme nějakou střechu či budku a po exkurzi v dětském táboře se krčíme v sílícím dešti pod stromem. Navlékáme pláštěnky a čekáme. Bouřka sílí a nás nějak nenapadne schovat se pod igelit. Místo toho sledujeme vlhnoucí batohy. Co teď? Vyjíždíme a měníme narychlo plán. Nepojedeme přes Bezděz, kde bychom museli asi po nezpevněných cestách a místo toho si dáváme lehký okruh přes Bělou pod Bezdězem a pak se vracíme v končícím deštíku na trasu. Teď zase můžeme chvíli osychat, abychom mohli zase moknout. A to pořádně a dlouho, a to v Židlochovické oboře vytvořené ve vojenském prostoru u ... Ještěd máme sice už na dohled a déšť konečně ustává, ale my si to chceme vylepšit klikatým blouděním. V Křižanech už jsme totálně na dně. Ani nevěříme, že v novuobnoveném dešti, vyšlapeme na Ještěd. ten nám totiž stojí v cest do Liberce. Neděle odpoledne, hospoda i obchod zavřené, díra v žaludku obrovská. jako na zavolanou nás zachraňuje pekárna s nepřetržitým prodejem. Rohlíčky a závin nás staví opět na nohy a my zvesela šlapeme nahoru. Jede se nám tak skvěle, že pokračujeme až na vrchol, i když nám to trvá další hodinku. Odměnou je nám naprosto úžasný rozhled na rovinu pod námi, jíž občas skrápí mraky svým dešťovým přídělem. Teď vyladit brzdy a spustit se ma druhou stranu. Nechceme přijít s prázdnou, a tak si dáváme ještě jednu libereckou bloudičku. Nakonec spokojeně zvoníme s nákupem z Bily u M+M+M+K - tady na nás čekají nejenom OP, ale i večeře, teplá sprcha a suchá postel.

08.08.2005 pondělí

Karla měla deště právě tak akorát a vyráží spolu s OP na autobus do Prahy. Se Student Agency se cítí jako v letadle, zatímco Mirek zuřivě šlape do pedálů. Protože vyjel až v půl desáté musí se dost snažit, jestli chce být dneska doma. A to mu musí ještě počasí i orientace dost přát. A to zase ne. Přeháňka střídá přeháňku a postupně se z nich stávají bouřky. První část cesty vypadá docela pohodově a po mírném bloudění na výjezdu z Liberce přišla moc pěkná cyklostezka z Hodkovic nad Mohelkou na Sychrov. Karlou naplánovaná trasa odstud vede do Turnova a tam se Mirkovi moc nechce. Pouští se tedy rovnou na jih, ale bez mapy. Nějak mu nedošlo, že příslušnou mapu má v batohu. Po čuchu najíždí na silnici 610, jejíž číslo mu připadá povědomé. Po ní vjíždí do Mnchova Hradiště, kde nabíhá do knihy a studuje mapu. Hlavně co nejrychleji na jih. Předtím je ale třeba nasát nějaké kalorie - ty zajišťuje místní pekárna. Vítr v zádech, dobrý asfalt, kola jen sviští. Skoro až moc, protože Mirek přejel v Kosmonosech až na dálnbiční nájezd. tak raději zpátky a přes náměstí se zase najít. Jenže bez mapy a ještě k tomu v dešti to jde docela ztuha. Hlavně se dostat přes dálnici. Pár kliček a záblesk paměti pomohlo Mirkovi najít zase známou cestu. Sice vede po dost našlapané silnici, ale zato to sviští. Nebýt bouřky po cestě, byla by to do Nymburka slabá půlhodinka, takhle ovšem Mirek zastavil na policejní stanici v Nymburku až po druhé. To už je tu další přeháňka a je třeba se trochu zorientovat. Snad na Český Brod. Vrátný radí a Mirek byl spokojen, že zaslechl známé jméno Sadská. Sluníčko zase svítí a kilometry ubíhají. Bouřka ženoucí se nad Brodem mění trasu a Mirek tedy vyrazil na Kuřim. Další bouřku tráví Mirek včasnou večeří před obchodem. Pořád ještě žije naděje na dnešní dojezd domů. To až cesta přes Kostelec nad Černými lesy a hlavně Ondřejov zrušila tuto naději. Hromy a blesky řádí jen pár metrů od budky, ve které se Mirek postrašeně krčí. Za hodinku se bouřka docela upokojila, ale stejně poslala ještě jednu dávku. Ta stačila na pořádné navlhnutí. Mirek nasazuje opožděně pláštěnku a opět mění trasu. Na západě to teď vypadá světleji. Co takhle zkusit vlak? V Senohrabech ale Mirek zjistil, že dneska to vlakem nepůjde a tak se chce dostat do tmy alespoň do Votic. Najíždí tedy na E55 a to bohužel právě ve chvíli, kdy se spouští drsný liják. Zpátky to už nejde a ještě k tomu se hodně rychle stmívá. Se zaťatými zuby ukusuje Mirek zbytek cesty do Benešova. Dál to dneska prostě nejde. Odbočka kolem benzínky vede k prodejně a servisu Škodovky. Tady je pod stříškou docela sucho. Ještě najít telefonní automat, nahlásit se domů a může se rozdělat spaní. Je to sice přímo u křižovatky, ale alespoň pod světlem a Mirkovi je to teď už úplně fuk. Jiný názor má ale hlídač servisu, který se z ničehonic objevuje, aby Mirkovi přerušil stlaní. Je třeba se posunout, ale jen o kousek, protože o pár desítek metrů dál je Lidl a má nachystané košíky pod stříškou. Mirek se za nimi ztrácí a rozbaluje karimatky a spacák. Přeskočit do relativně suchého a může se spát. Kolem půlnoci Mirka vzbudily podezřelé hlasy. Občas přibrzdí auto a někdo tady na parkovišti pořád popochází. Kdo to jen může být? Mirek se zaposlouchal a je mu jasno: „Dobrý den, silniční kontrola.” Pak už spí v klidu až do rána.

09.08.2005 úterý

Přes noc se vyjasnilo, aby mohla být pořádná kosa a přes den se mohlo zase zatáhnout. Stejně není čas na spaní. Mirek si nastavil vnitřní budík na půl šestou a budí se už v pět. Ještě se chvíli zahřívá a pak raději vyskakuje a balí. Právě včas, protože když vykoukne, za košíky už stojí první prodavačka a vykuleně kouká. Mirek ji slušně pozdraví a mizí pryč. Ranní hygiena uprostřed města a zkusit se zorientovat v mapě. Výsledek ovšem není zdaleka dokonalý, protože se Mirek najednou ocitnul na výjezdu na Konopiště. Tak tedy jo, alespoň si mohl M oživit vzpomínky na zámecký park. Dál se jede po vedlejších na Votice a cesta vede kolem obrovského golfového hřiště u Tvoršovic. Tady ty silničky a vozíky mají určitě opodstatnění a člověk by si možná dal i říct. Ale ne dneska, rychle do Nesvačil a počkat v přeháňce na otevření obchodu a pak stlačit pořádnou snídani (či předčasný oběd). Nebyla to přeháňka, byl to začátek deště. pláštěnka je opět v plné pohotovosti a cesta se kroutí k Voticím. Nabrat vitamíny a hurá do deště. Ten je nejsilnější v Prčicích (jak jinak), ale to už je cítit domov. Pořádný výšlap a vzhůru do Chyšek. Před Mirkem v tuto chvíli byl už jen oběd pod stromy, Milevsko a známá cesta přes Oslov a Motokov. Déšť se vytratil a vypadá to i na nějaké ty sluneční hodiny. I bez nich je ale doma krásně teplo, sucho a voňavo.