Prázdniny, prázdniny přicházejí...

Prázdniny nás přivítaly deštěm a my dumáme kam vyrazit. Na Balkán to díky Mirkově sádře zatím nejde a tak se chápeme první slunečné naděje a v doznívajícím dešti vyjíždíme na jihozápad. Nejprve tedy spíše přímo na jih, neboť v sobotním dešti kontrolujeme sekačku ve Skalách a pak i v ČBu.

03.07.2005 neděle

Nedělní počasí už vypadá citelně veseleji a my se spokojeně houpeme do Lince. Vyhříváme se na břehu Dunaje a pozorujeme jeho rozvážný proud. Stojíme na cyklostezce, po níž Mirek s Karlou před pár lety v dešti mířili do Vídně; tentokráte ovšem jedeme směrem na Salzburg. V plánu máme návštěvu německého výběžku přímo pod tímto solným královstvím. Petr nám na mapě ukazuje Hitlerovo skalní sídlo a tak není co řešit. Seznámíme se s vůdcovým vkusem. A že byl skutečně vytříbený, to zanedlouho poznáme. Teď se ale chladíme v Attersee, na jehož břehu obědváme. Procházka ke kostelu kolem památné lípy nám nabízí rozhled na celé jezero i okolní srázy. Přesouváme se k Wolfgangsee a korzujeme kolem jachtařských klubů. Jeden z nich využíváme i k osvěžení v místních vodách. Odjíždíme a za chvíli už kličkujeme v kopcích a opouštíme Rakousko. Silnice se na moment citelně zhoršuje, ale jen do doby, co odbočíme na německou Roßfeld Panorama Straße. Ta kličkuje v kopcích přímo po německo-rakouských hranicích. Ale předtím než se po ní vydáme, si musíme vyřešit jedno dilema. Vjezd totiž podléhá mýtu a my chvíli dumáme nad mapou, zda to neobjet z druhé strany. Naštěstí vítězí dobrodružná část naší povahy nad tou šetřílkovskou. Do okénka vysázíme 6€ za rodinnou vstupenku a vyjíždíme vstříc úžasným cestám a rozhledům. Využíváme každého odpočivadla a okuláry našeho dalekopohledu sledujeme dění v údolích pod námi. Nabízí se nám téměř letecké pohledy na Salzburg a celý zářez Salzachu, rámovaný horskými masivy, jimž na východě dominuje Dachstein a na jihu Grossglockner. Večeříme a váháme zda se ještě teď vydat na Kehlstein, náš hlavní cíl. Nakonec ale opouštíme myšlenku přenocovat v tak těsné blízkosti nacistických dějin a vyrážíme k dostupnějšímu cíli. Tím je chata Purtschellerhaus ve výšce přes 1600 m n.m. My nejprve ale musíme sejít dobrých dvěstě metrů, abychom se následně mohli šplhat klikatící se pěšinou vedoucí v těsné blízkosti srázu. Po cestě několikrát přešlapujeme z německého na rakouské území a zpět. Žádné nebezpečí však tentokráte nehrozí, a tak si vychutnáváme klid alpského večera. Čekali jsme tu všude davy a jsme tu naprosto sami. I chata pod srázem Hoher Göllu, jehož hřeben se spojuje s hřebenem Kehlsteinu, se jeví docela opuštěně. Za odměnu si kupujeme pohled s razítkem a obcházíme po terasách. Fascinovaně sledujeme hraniční kámen umístěný do stěny chaty. Ta je ostatně rakouská, o čemž svědčí i pozdrav "servus", kterým nás vítá obsluha. Na rozdíl od toho Němci zdraví "hallo" případně "tschüs". Slunce se zakusuje do skal na západě a my se vracíme stejnou cestou. Obloha postupně žloutne, oranžoví, rudne a nachoví a mlžný opar odděluje jednotlivé stupně černi, které vykreslují hradby hor. Pácháme večerní hygienu a vracíme se o kilometr zpět, na opuštěné parkoviště s výhledem na sever. V noci tak můžeme pozorovat nasvícený Salzburg, nad kterým bdí pichlavé tečky hvězd zamíchané v Mléčné dráze.

Přední okno natočené na severovýchod se ukázalo jako výhoda. První paprsky slunce nás tak mohou teple pohladit. Líně se protahujeme a jen pomalu opouštíme teplo spacáků. Snídáme pod sytě modrým nebem a pak přejíždíme k odbočce na Kehlstein. Na lesní pěšině Mirek testuje balanc i svoje hýždě. Klikatíme se proti skále před námi. Na čtyřech kilometrech musíme překonat dobrých 700 výškových metrů. Zakláníme se při pohledu na "Orlí hnízdo" postavené na vrcholku Kehlsteinu, zatímco se pod námi stále více otevírá údolí Salzachu mířící do Salzburgu. Za hodinku už stojíme u 124 metrů dlouhého tunelu vedoucího k 124 metrů vysokému výtahu do Kehlsteinhouse. Příjezd čtyř autobusů plně naložených poznáníchtivými turisty přerušuje klidné dopoledne. Všichni se rychle vrhají k přepážce, aby si zabukovali zpáteční jízdu a následně k výtahu. Rychle uklízíme pohledy a mizíme na cestičce vedoucí na vrchol. Zase nás obestírá klid a úžasné výhledy. Tentokráte se nám nabízí kromě Salzburgu i údolí jezera Königssee uzavřené z jedné strany masivem Jenneru a na druhé dvojicí vrcholů Watzmann, což je nejvyšší hora Berchtesgadenu s výškou 2713 m. Petr už plánuje výstup na její vrchol. Při podrobném zkoumání trasy dalekohledem však trochu chladíme jeho nadšení. K chatě Watzmannhaus ve výšce 1928 m n.m. to asi nebude problém, ale dále vede cesta po skalní plotně a pak následuje několik výšvihů a balancování po hřebeni. Bez horolezecké výbavy docela slušný hazard. Navíc předpověď na zítra chystá dešťovku, takže si asi necháme zajít chuť. Raději volíme pro zbytek dnešního odpoledne Jenner na druhé straně jezera, pod jehož vrcholem odhalujeme dalekopohledem chatu Vogelhütte. Ale to je ještě daleko. Teď vystupujeme přímo k „Orlímu hnízdu”, které teď neokupuje parta nacistů, ale horda zrychlených turistů, mezi nimiž se ozývá často angličtina, ale i čeština. Pokračujeme kolem kříže až ke skalní vyhlídce přímo proti 2522 metrů vysokému vrcholu Hoher Göllu. Ještě několikrát si vychutnat kruhový rozhled a sestupujeme známými kličkami k parkovišti u výtahu. Po cestě odlehčujeme batohům a znovu promýšlíme plán na zbytek odpoledne. Na mapce nás ještě zaujal Dokumentations-stelle, který ztotožňujeme s kruhovou stavbou hluboko pod námi, tak uvidíme. Při sestupu obdivujeme důmyslnou stavbu silnice kličkující přes stráně a skály z údolí až k parkovišti. Díky ní se ovšem z tohoto přírodního skvostu stal hromadný turistický cíl. My ovšem sestupujeme po svých v naprostém tichu lesní cesty a děkujeme své intuici, že jsme včera zvolili cestu po vyhlídkové silnici a získali tak přístup k pěším trasám. Jsme zpátky u auta a rozpačitě vyměřujeme škvíru, která je mezi autobusem a fordkou, mezi nimiž se tísníme. Máme ale štěstí, protože přichází dvě dámy a odvážejí si svoje výborně zaparkované vozítko. Přejíždíme k dokumentační stanici. Tady jsou ale milióny lidí pendlující mezi svými vozy a autobusy vozícími je vzhůru k výtahu. Tak to raději ne, rychle pryč, a to tak rychle, že míjíme odbočku na Jenner. Tak dobře, pojedeme na Königssee. Ještě netušíme, že tady je to s davy podobné. Jakmile to zjišťujeme přehodnocujeme plán a míříme dále směrem k lákavě zastrčenému jezeru Hintersee. Tady nás konečně čeká klidná vycházka kolem jezera rámovaného strmými stěnami velehor, které jsou zvěčněny na reprodukcích vystavených kolem břehů v místech, kde vznikaly originály. Jen lýtky testujeme ledovou vodu, která má kolem 12°C. Přestože vzduch má o 20°C více nemáme na zmrzlinu ani pomyšlení. Raději se důkladně zakusujeme do večerních krajíců. Nad vrcholky se mezitím stahují černá mračna a napodobují výjevy na obrazech. Předtím než se rozbubnuje dunění bouřky a krupobití, smýváme v Klausbachu denní prach. Bouřka se přehnala, ale mraků neubylo. Navíc je tu další v podobě samozvaného rádobypolicajta, který si hraje na důležitého a ověřuje naše doklady. V dešti přejíždíme za Ramsau a bivakujeme na parkovišti u národního parku. Noc si zpestřujeme zakrýváním oken. Vyrábíme druhou střechu z igelitu a pak spokojeně chrupeme s nohama čouhajícími z otevřených dveří.

Déšť vypadá i po ránu stabilně, a to nás motivuje ke změně plánu. Watzman je mimo hru a do stejné pozice se dostávají i solné doly. Zatoužili jsme po teple domova a tak nezbývá než nabrat severovýchodní směr a upršenou a přesto líbivou krajinou ujíždět za voláním srdce.