Jaro ve škola

Někdy se to tak hezky sejde, že má člověk pocit, že se pořád něco děje. A někdy má dokonce pocit, že se to přímo valí. Jeden takovýto týden máme zrovna za sebou a Mirek se to teď snaží svojí levačkou naklepat. Začalo to dost nevinně. Zatímco jsme přemýšleli jak se v dešti daří Karle, která odcestovala na kole do Ostravy, snažili jsme se využít čas zbývající do Petrova odjezdu na týdenní výměnný pobyt v Německu. Déšť nám dával pořádné kapky a tak si Mirek hrál na školitele, Ola na paní učitelku a Petr na studentíka. Vyjasnění i odjezd byly naplánovány na neděli, to prvé na osm ráno a to druhé také na osmou. Zatím žijeme v představě, podle Petrových ujištění, že v osm večer.

Víkend

Sobotní polední bouřku trávíme schováváním pod budějovickými stříškami. Babičku opouštíme už odpoledne a v mrholení míříme do Skal. Tady nás vítá tráva a sousedi kynoucí z balkonu. Ten nám sice trochu leží v žaludku, ale postupně se s ním sžíváme. Večer dáváme něco videa a pak sladce spíme až do sluníčka. Při snídani chvíli vtipkujeme kolem Petrova promeškaného hovoru od Lukáše. Že by to Petr nějak popletl? Ten se však tváří sebejistě. Ale jen do chvíle, kdy po hodinách strávených sečením, hrabáním a pálením trávy, zvedá doma telefon a zjišťuje, že odjezd se konal již v osm ráno. Chvíle rodičovského šílení. Co teď? Z krize vykrystalizuje zdánlivě šílený nápad, odvézt ty dva chytráky autem. Petr domlouvá ještě celou akci s Lukášem. Pár telefonů do a z Německa. Tak teď už couvnout nejde. Zbývá rozmyslet trasu (P), sbalit (O), uvařit večeři (M) a posilnit se (OMP). Mezitím hledáme nějaký papír s informacemi o odjezdu. Ověřujeme, že jediný písemný údaj jsou Petrovo poznámky ze středeční schůzky. A zde jasně stojí 20:00. Naložit bágly, zajet pro Lukáše a pak už rovnou na západ. Po cestě krmíme naše vozítko až po hrdlo. Před Strážným nás skákáním na kapotu vítá šílející pes. Samozřejmě oprávněně, protože jsme omylem zajeli do vietnamského teritoria. Druhý pokus překonat hranice je naštěstí už úspěšný. Hodinová ručička ukazuje 23.00 a nám zbývá „jen“ přejet Německo.

13.06.2005 pondělí

Míříme k dálnici a po ní podjíždíme Regensburg, Norimberk, Wurzburk, Frankfurt a Essen. Únava je na dosah a tak se OM po dvou hodinách střídají za volantem a snaží se trochu schrupnout. Ale dohnat Lukáše s Petrem nemají šanci. Před čtvrtou začíná obloha šednout a my směřujeme na Emden a u Gescheru na Stadtlohn a přímo do Vredenu. To už jsme dávno po snídani a hodinky jsou na deváté. Po třetím zeptání zastavujeme před gregoriánským gymnáziem. Obloha je zase úplně černá. Tentokráte za to může ovšem bouřka. Blesky protínají oblohu a my vystupujeme do hustého lijáku. Přesto obdivujeme snad tisíce kol zaparkovaných před školou. Dobíháme ke vchodu a bloudíme chodbami. V jedné z nich narazíme na Petrovu třídní a s úlevou se všichni zdravíme. Během minuty jsou Lukáš s Petrem se třídou a OM s učitelským doprovodem ve sborovně na svačince. Atmosféra zde vládne více než přátelská. Určitě k tomu přispívá i promyšlená architektura vnitřních prostor. Cítíme se naprosto skvěle a jsme fakt rádi, že jsme tuhle cestu podnikli. Dost neradi se loučíme a rozjíždíme se zase na východ. Cesta tentokráte vede o něco severněji přes Stadlohn, Billerbeck, Arnsberg, Winterberg, Alsfeld, Fuldu, Schweinfurt, Bamberg a Bayeruth až k českým hranicím. Projíždíme několika národními parky a vychutnáváme si svěží jaro. Hodiny se ale nasčítávají. V Chebu konečně naléváme téměř úplně vyschlou nádrž, která nám vystačila skoro na 1500 km. Přes Stříbro pokračujeme dále směrem ku Písku, ale za Přešticemi jsme totálně vyřízení. A to tak, že před Blatnou raději zastavujeme a dáváme si dvacet. To pak stačí k překonání posledních kilometrů. Ještě popůlnoční polívčičku na dobrou noc a pak tři hodiny horizontu.

14.06.2005 úterý

Docela svěží se budíme na Karly budíček. Ten náš jsme totiž o nějakou půlhodinku promeškali. Vyrážíme směrem k matičce Praze. Karlu čeká ústní část přijímaček na filozofii a OM pak příjemné loudání po nábřeží a uličkami staré Prahy. Před jedenáctou už vzdycháme v koloně šinoucí se k Mánesu. Původní nápad navštívit ZOO jsme odložili na neurčito. Karla nás odváží podél Vltavy až do Slap. Tady na každého z nás čeká půlmetrová pizza a na otužilé pak koupačka ve Vltavě. Před šestou už chystáme doma večeři. Je třeba dát trochu spánku.

16.06.2005 čtvrtek

Petr si zatím chrochtá spokojeně ve Vredenu a rozhodně se netěší na návrat. Doma se to po středeční aktivitě ve škole chystá na Oly školní výlet na vodu. Luděk, který měl být jistotou této akce, si zalomil zápěstí, a tak ho střídá Milena. Ve čtvrtek ráno tedy s Olou a se třídou vyráží do Strakonic. Do večera je čeká cesta po Otavě na soutok s Blanicí. Mirkovi zbyl kabinet plný báglů a školení učitelů. Odpoledne se Passat jen nafukuje, když do něj tlačí poslední batohy. Tak hurá na soutok. Tam už se rozvaluje Ola se třídou. Postavit stany a můžeme dát fotbal a volejbal. Zatím se lehce setmělo i ochladilo. Hromada nanošeného dříví chvíli vzdoruje, ale nakonec přece jen opékáme svých padesát špekáčků. Studenti začínají zívat a tvářit se ospale. Jasný signál pro to, abychom zalezli do stanu a nechali je blbnout po svém. Vydrží jim to až do tří a za tu dobu stačí zbořit stany na všechny, kdo se k nim nepřidali. Možná by padl i ten náš, kdyby Mirek před půl třetí nevylezl a potajmu se k nim nepřipojil. Všichni vypadají vykuleně, když pak ve správném okamžiku promluví a pak zmizí tak jak přišel.

Budíček je nezávazně před devátou. Někteří potřebují po poledni odjet a tak přemýšlíme co podniknout. V dosahu je Žižkova mohyla a tak přes mírné remcání před desátou vyrážíme. Musíme sebou hodit, protože to máme dvakrát 7 km. Mirek s odjíždějícími získává postupně náskok. Míříme známou cestou po zelené směrem k Řeřabinci. Za svěže zelenou trávou a obilím se nabízí skvělý pohled na Putim. Pak přichází rozkvetlá louka v chráněném území kolem rybníka. Kluci sice nevypadají úplně nespokojeně, ale nějaké nadšení z volavek na hladině očekávat skutečně nemůžeme. Až na pár výjimek to nejsou žádní turisté natož čundráci. Před námi se objevuje Škaredý a za ním mohyla. Přeskákat pár louží a pak můžeme zalehnout na chvíli do stínu na lavičky. Zbytek se postupně loudá. Když se objevují „vyčerpaní“ fotbalisté, přední voj je už na zpáteční cestě, aby před půl jednou nasedl v táboře do auta a zamířil do Písku. Kluci odchází pro věci na internát a Mirek do školy „poladit“ výstupy z přijímaček na vošku. Doma pak dát polívku, sprchu a nasednout na kolo. U soutoku se střídáme a zatímco Ola jede do Písku pro auto a za Petrem, který se dnes snad vrací autobusem, Mirek hraje nohejbal, volejbal a ringo. Petr šťastně a spokojeně přicestoval, a tak může Ola v klidu zamířit zpátky. Na soutoku zatím plápolá táborák a panuje docela pohoda. I dneska sedíme u ohně až do půlnoci a pak vyrážíme na exkurzi do Putimi. Noční uličky jsou pro nás hotovým bludištěm. Tady by se dala hrát nějaká bojovka. Tak někdy příště.

V noci je docela klid a tak můžeme ráno bez potíží naložit věci do auta. Ola vyráží skoro se všemi podél řeky do Písku a Mirek s bágly veze jednoho adepta do Putimi. Tady využívá zbývající čas na návštěvu hřbitova a kostnice. Jak to, že jsme tu zatím nebyli?! U plovárny vybalujeme auto a loučíme se. Snad se to aspoň některým líbilo. My se cítíme docela spokojeně. Tak teď rychle domů na oběd. Petr vypadá taky víc než spokojeně. Sluníčko svítí, teplota ideální. To nemůže Mirka nechat v klidu. Hned všechny žene na kola. Přes Nepodřice na Mlaka a dál na Drhovle. Obdivujeme ostré šumavské panoráma a plánujeme zítřejší cestu na novou boubínskou rozhlednu. Prostě pohoda. Kdyby tak už byly červené třešně! Sjíždíme do Drhovle. Tak tady bývají – říká Mirek. Jako na potvoru zrovna jedna zasvítila Petrovi před nosem a ten nemá lepší nápad než zaseknout na místě. Mirek ve zlomku vteřiny vyhodnocuje situaci. Tak tohle nejde ubrzdit! Ale fyzika má kupodivu ještě další řešení. Mirek jde ze sedla do brzd. Odlehčené kolo má tudíž citelně kratší brzdnou dráhu než Mirek, který pokračuje setrvačností dále po parabolické dráze. Křach ho! Tak to byla ruka se řídítky neprodleně následovaná bradou. Pár kulivých pohybů a náhle je úplný klid. Ola se sklání nad Mirkem ležícím na zádech pod kolem a přemýšlí o záchrance či pohřebáku. Zatímco Petr vytřeštěně hledí zpátky, Mirek zkouší pohnout tělem. Levá ruka, levá noha, pravá ruka, pravá noha a nakonec i hlava. Ola něco brumlá o roztržené bradě. Teď vstát – a ono to jde! Pravý malíček je sice poněkud nakřivo a ruce, rameno a koleno sedřené, brada rozbitá a čelist trochu ztuhlá, ale všechno vypadá funkční. Jen je potřeba trochu narovnat ten malíček. Mirek začíná sčítat škody na kole a Petr natahovat. Ani tady to není až tak zlé. Nějaký ten drát a bude to jako dřív. Mirek se nedá přesvědčit a nasedá. Kupodivu nechce pokračovat dál, ale míří přes Chlaponice k domovu. Asi má přece jen strach (o kolo). Za pár minut si už oplachuje doma odřeniny. Tak přece jen vyrazíme do nemocnice. A když je tak krásně, tak se aspoň projdeme. V nemocnici už s ošetřenou bradou prohlížíme rentgen a stanovujeme diagnozu – zlomený malíček těsně nad dolním kloubem. To snad nestojí ani za řeč. Vyklube se z toho ale sádra na tři neděle a nevratná lehká dislokace kosti. Ale stejně: „Nikdo není dokonalý!“

19.06.2005 neděle

V neděli kupodivu ani neměníme plán a přes Bavorov a Husinec míříme pod Boubín. Karla nás veze známou a stále stejně krásnou jihočeskou krajinou. Teplota je právě tak mezi horkem a zimou a my nabíráme výškové metry. Po nové trase přicházíme na vrchol a stoupáme na dřevěnou rozhlednu. Kruhový rozhled je nám skvělou odměnou. Pozorujeme údolíčka i kopce, které důvěrně známe. Všechno je tu jako na dlani a nám se zdá, že pod námi je skoro rovina. Dojem vylepšujeme ještě piknikem na vyhřátých kamenech kousek pod vrcholem. Zpátky jedeme trochu severněji a mnohokráte se otáčíme za vzdalujícím se obrysem Boubína. Byl to prostě nádherný týden!