26.05.2006 čtvrtek

Tak zase jedeme. Žádné velké ceremonie, přišroubovat nosič, vyměnit narychlo pláště, do batohů naházet pár nezbytností, připnout karimatky a šlapat a šlapat. Kličkami se blížíme k Bernarticím a měřák ukazuje 39 km. Slušná zajížďka. Teď dále po cyklostezce na Lom. Směrovky nás vedou přes Stádlecký most. Tenhle malý zázrak nás jako obvykle nadchne. Dál a dál na východ. Kopce se začínají množit, a tak jsme rádi za dnešních 128 km. Hygiena pod mostem v potoce je docela osvěžující a nám se pak na kopci u lesa skvěle spí. Přes pole slyšíme štěkat jeleny. Hvězdy bodavě svítí svoje znamení...

27.05.2006 pátek

S vycházejícím měsícem přichází i zima. Navlékáme na sebe všechno co je po ruce a pak chrápeme až do devíti (alespoň ta starší polovička). Pryč s odhodláním brzkého startu. Ještě se pořádně nasnídat a pak hurá do Vysočiny. Postupně doplňujeme zásoby. Teplota je zatím příjemná, ale kopce přidávají další procenta. Při 15 se ale naštěstí zastaví a my si můžeme vychutnávat jihlavskou krajinu. Silnice jsou dost bídné a tak ani nemáme moc radost z prudkých sjezdů. Jeden z nich nás přivádí do Manětína. Kdo by to do takové vesnice řekl, že tu bude tolik věží. A zase šlapeme. Obchůdky, ve kterých se zastavujeme, mají moravský ráz snaživosti a podnikavosti. Tady si hypersítě ještě chvíli počkají. Váháme kudy projet Medříč. Máme jen orientační mapu 1:550000, a tak sázíme na jistotu a přejíždíme dálnici až u Osové Bítýšky. Na chvíli se nás zmocní turbulence spěchajících kolon a už se zase ponořujeme do moravského ticha. Západ slunce vytváří kulisu usínající přírody. Navíc máme v cestě připraven rybník jako stvořený k večernímu koupání. Hned se cítíme jako v bavlnce, zvláště potom, co jsme silně ulehčili našim batohům. Večerní sjezd nám přidává další desítku a my končíme u vodojemu před vraty do zahrady s 123 km. Pro jistotu vytváříme drobný zátaras z větví, aby nás v noci tak snadno nepřejeli. Proti srnkám to ale moc nepomáhá a tak jednoho srnce děsíme naším křikem téměř k smrti. Ještě za drahnou chvíli se z dálky ozývá zoufalý štěkot.

28.05.2006 sobota

Svítání je zase chladné a dlouhé. Nám se rozednívá až po deváté a to nás čeká ještě snídaně. Nasedáme a za chvíli se už snášíme do Blanska a podél Punkvy odbočujeme na Macochu. Tentokráte ale volíme cestu kolem Kateřinské jeskyně a vyjíždíme přes Ostrov u Macochy dále na Sloup. Karla si lebedí, že se nenechala ukecat, abychom to vzali jižněji. Místní stezky nabízejí fakt to nejlepší. Je sobota poledne a my jsme v půli času i v půli cesty. Batohy máme na poslední chvíli nacpané zásobami. Voda je v tomhle horku jednoznačně hlavní. A to pravé parno nás teprve čeká... Přes hory a doly projíždíme Boskovicemi a vjíždíme do Žďárských vrchů. V poledním vedru bivakujeme pod třešní a ven se odvažujeme až po druhé. Ne že by vedro bylo menší. Pod 30°C to určitě nebude. Je to tak akorát na zmrzlinu. Proti nám se ženou skupinky cyklistů. Usuzujeme na nějakou větší akci. My si v poklidu šlapeme v pohodovém patnáctikilometrovém stoupání podél potoka pod hradem Svojanov. Konečně se dostáváme na hřebeny do výšky kolem 700 m n.m. Sluníčko se zatím sklonilo milosrdně k obzoru. Tak takhle by se dalo šlapat donekonečna. Ale večer se nekompromisně blíží. Zastavujeme na břehu řeky Svratky (já nepsal tam tyhle... ) a dáváme předvečerní koupel. Zbývá namixovat večeři pár kopečky a vyjet k lesu na jeden z vyšších. Spíme nad sněženským vodojemem výše než 700 m n.m.

29.05.2006 neděle

Tepla je ale víc než dost. Převalujeme se a před pátou nalačno šlapeme (tedy spíše nešlapeme, ale sjíždíme) k Milovskému rybníku v údolí Svratky. Úžasné panoráma v oparu je prosyceno naprostým tichem. Jedeme přímo po českomoravské hranici, což demonstruje i název obce Křižánky. Přestože je neděle chvíle po sedmé, na svrateckém náměstí nakupujeme v diskontu. Za ranního sluníčka zasedáme ke stolům a zlepšujeme si kondici. Pokračujeme a do Hlinska vjíždíme rychlostí přes 70 km/h. Žďárské vrchy střídají Železné hory. Za hrází sečské přehrady nás čeká i průjezd tunelem. Kopce a kopce. Poslední pod hradem Lichnice nás s konečnou platností posílá do Polabské (nebo přesněji do Doubravské) nížiny. Na měřáku je to hned znát a přes úmorné vedro se snaží kolem 35 km/h. Čáslavská věž nás z daleka pozoruje a my si nechceme uříznout ostudu. Za chvíli jsme za náměstím a potíme se směrem na Uhlířské Janovice. Dvanáctá hodina odbila a tak je nutné zalézt do stínu. Ten nám nabízí borovice před hřbitovem u silnice. Rozvalujeme a při obědě pozorujeme návštěvníky, kterak že pečují o hroby. Upoutá nás funkční pumpa a tak můžeme pořádně zlití a před třetí vyrazit. Za Janovicemi máme nepříjemný úsek nudného stoupání na plném slunci. V kousku stínu si zlepšujeme náladu šťavnatými jablíčky. Už by se mělo pomalu ochlazovat, ale vedro je pořád mrtvicové. V dálce pozorujeme mraky a přemýšlíme, na kolik jim tentokráte ta předpověď vyjde. Vsadili jsme na to, že s deštěm zase strašili předčasně a že budou mít obvyklý jednodenní předstih. Teď toho skoro litujeme. Před námi se objevuje Český Šternberk a to znamená přejezd Sázavy. Dvojí serpentiny a přejíždíme podruhé dálnici. Jazyk máme někde u pasu a tak téměř zbožně hladíme vychlazenou láhev Dobré vody zakoupené u benzínky. Ve stínu si ji pak vychutnáváme spolu s pořádnou večeří. Navíc objevujeme na zdi kohoutek a tak se zase pořádně zlejeme. Ani nám při tom nevadí puštěné rádio, ve kterém pořád melou o dnešních rekordních 32°C. Vyjíždíme na kopec a sledujeme Blaník ze všech úhlů. Ale než se stačíme pořádně rozjet, už je tu další zastávka. Tentokráte tankujeme v bystřické hospodě. Začíná se šeřit a my váháme, zda nedat koupel u rybníka, kolem kterého právě projíždíme. Jsme ale nerozhodní a necháme ho ujet. Raději zastavujeme u lesa a pozorujeme červánky. Sálající zem napovídá, že noc bude poněkud dusná. Na chvíli zalézáme do krytu spacáků, ale vedro a nálety šílejících komárů nás přimějí k ráznému činu. Na kraji pole rozděláváme oheň a na něj nakládáme pořádné porce trávy. Tak se hezky oudíme a věříme, že to komárům moc nevoní. Teplota zatím přece jen trochu spadla a my jsme zase horizontální. Dvě vteřiny a chrápeme.

30.05.2006 pondělí

Budíme se zase před svítáním (tedy spíše Mirek a ten prudí tak dlouho, až vyleze i Karla) a balíme. V Maršovicích na nás kupodivu čeká v 6.30 otevřený obchod. Navíc zrovna navážejí rohlíčky. Ještě mlíčko a už se rozvalujeme na návsi. Pozorujeme školní mládež scházející se na zastávce. Kdo by to řekl, že je ještě škola! Lepší je trocha toho vzduchu. Ze Sedlčan pokračujeme k Vltavě. Perfektně zvlněné kopečky a stín nám vylepšují náladu. U Svatého Jana váháme, zda pokračovat na Kamýk n/Vltavou nebo na Krásnou Horu. Nakonec vítězí Kamýk. Rozhledy jsou nám odměnou. Další si pak dopřáváme v místní Jednotě v podobě nanuků. Před námi je dost nudný úsek na Příbram. Po deseti kilometrech stoupání s úlevou odbočujeme do lesů, aniž tušíme, že teď právě začíná odysea kolem Orlické přehrady. Asi jsme na tu nudu moc nadávali, protože teď jsou tu sjezdy, výjezdy, klikačky, drkačky a hlavně bloudičky. Poslední proklepání po polní cestě a jsme před Kovářovem. Za Orlíkem pak už šlapeme známou a krásnou cestou k domovu. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak začíná za Topělcem krápat, na kopci lehce pršet a při focení u značky „Písek“ už je průtrž v plné akci. Ale komu by vadilo vylít vodu z botek a usušit spacáky po takovéhle cestě?!