Během dlouhých školních let jsme získali pocit, že velcí filozofové se nemýlí. Věřili jsme i Horatiovi a jeho "Nevstoupíš dvakrát do téže řeky!" Ale asi tenhle vykuk nebyl nikdy na vodě... My mu zatím ještě věříme a nakládáme spokojeně lodě na zahrádky. Tentokráte nemusíme příliš laborovat, a tak jde vše jako po másle. Auta stejná jako loni, složení poněkud pozměněné. Petr prozřetelně raději vyrazil na oslavu narozenin a Aničku nahradila Milena přezdívaná Kouďovka. Nálada je skvělá, počasí snad ještě lepší. Houpeme se na jihovýchod, na zadním sedadle si dvojice, která nás stopla hned za Pískem, hraje s mobilem. Kilometry ubíhají a před námi je Třeboň. Popojedeme a odbočujeme k jezu pod Majdalénou. Luděk nás vybavuje odloženým monitorem, který jistě poslouží pro dokonalou navigaci. Teď přeparkovat auta, přenést lodě a pořádně se posilnit před plavbou. Ani se nám nechce vstávat z vyhřátého břehu, ale lodě čekají. Luděk s Milenou odráží od břehu jako první. Po pár vteřinách je následujeme a necháváme se unášet svěžím proudem. Vody rozhodně není málo a docela to teče. Stabilizujeme svá neohebná těla do částečně bezpečné polohy a pádly opatrně čeříme hladinu. Jsme prostě ubozí suchozemci. Zato Luděk s Milenou vypadají, že jsou ve svém živlu. Ale u nich to není žádné překvapení, protože pro ně je živel každá pohybová aktivita. Postupně se necháváme ukolébat poklidným průběhem plavby a občas si dovolíme i nějaké ty opičky. Bohužel to netrvá moc dlouho a jedna taková opička se nám stává osudnou. Chceme trochu zbrzdit tempo a dáváme cvičnou otočku. Asi jsme ukolébáni těmi filozofy nebo jsme už úplně zapomněli na loňskou teplotu vody, protože do toho jdeme zcela bez obav. Výsledek je tedy jednoznačný. Šplouch a už se koupeme. Po pár tempech chytáme ztracený dech a kormidlujeme s lodí ke břehu. Tady už naštěstí čeká Luděk a pomáchá nám na sucho. I když to sucho je relativní, protože se po kotníky brouzdáme v chráněné mokřině. Jak jsme si ještě před startem přečetli na ceduli, vystupovat na břeh lze pouze v nezbytných případech. A tady to vypadá fakt nezbytně. Vyléváme vodu, ždímáme trička a jede se dál. Sluníčko svítí jako o život a tak nám nestačí ani naskočit husí kůže. Navíc s sebou máme ohřívadla, prakticky zabalená do skleněných obalů. Plyneme po hladině a cítíme život přírody všude kolem. Jaro zde nabízí své nejlepší skvosty. Kotvíme u břehu, vytahujeme lodě a za chvíli se už rozvalujeme na louce. To je prostě lábuž. Hodinka je za námi a my se zase stáváme vodáky (tedy alespoň někteří z nás). Řeka se začíná klikatit a my máme občas plná pádla práce. K prodloužení využíváme každou zátoku. Jedna z nich se stává trvalým domovem pro Mirkovo brýle. Chvíli pícháme do dna, ale pak je necháváme svému osudu. Raději jedeme vstříc svému vlastnímu osudu v podobě jedné z kliček. Kormidelník asi zaspal nebo se spíš moc kochal přírodou a už je tu problém. Houpy houpy a pak koupy koupy. To je teda fakt už moc. Voda se nám ale zdá už docela příjemná a tak je to vlastně takové osvěžení. Tak zase do blatouchů a ždímat. Do Staré Hlíny nám zbývá už jen pár set metrů, a tak jsme to možná mohli rovnou doplavat. Ale nad hladinou se cítíme přece jen o něco lépe. Úspěšně kotvíme na stejném místě jako loni. Teď nás čeká zasloužená večeře v místní restauraci. Jsme v suchém, sluníčko svítí a vůbec nic nám nechybí. Tedy přesněji řečno, skoro nic. Copak asi dělají naše dětičky?