Na loňské léto jsme namísto jižních směrů zvolili směr spíše západní s tím, že si jižní akci ponecháme na jarní prázdniny. Ola nasadila podmračený výraz a moc nevěřila slibům, již mnohokráte odloženým. Mirek své upřímné přesvědčení rozředil odklady Petrových akcí s Dračím doupětem. Karla nekompromisně udržovala vlastní směr, a tak to vypadalo na opožděnou svatební cestu pro dva hráče. A asi by to tak i dopadlo, kdyby v podzimním shonu neutekly slevy za včasný nákup. Tím pádem bylo času více než dost, neboť jsme odhadli, že nabídka výrazně převyšuje poptávku (i když ta poptávka je, jak jsme se na vlastní kůži přesvědčili, obrovská). Mirek přestal být aktivní, a tak to zůstalo na Ole, která po probírce katalogů vybrala zájezd od Firotouru v termínu 19.2.-26.2. Okruh zahrnoval kromě plavby po Nilu z Luxoru do Asuánu ještě návštěvu Káhiry a pobyt v Hurghádě u Rudého moře. Mirek zůstával stále apatický a čekal na vývoj situace. Petr během půl roku nestačil zjistit zda Draci o jarních prázdninách vylézají z děr. Karla se stále tvářila mírně záhadně a na neurčité dotazy odpovídala též neurčitě. Vše rozhodla jedna návštěva Janety, kde jsme byli obdarováni katalogem Eximtours a několika strohými informacemi. Z nabídky jsme vybrali okruh téměř identický s trasou Firo. Termín byl tentokráte 22.2.-1.3. a cesta tentokráte místo polodenního čekání v Asuánu na případné fakultativce k Abu Simbel (mezi kterými bychom stejně nebyli) nabízela několik staroegyptských chrámů navíc. Cena se jevila též přívětivěji, a to hlavně pro „děti“ do 15 let. Během odpoledne jsme prodiskutovali detaily, sepsali dotazy a rozmysleli finance. Večer již byl zájezd napevno zamluven. Zbývalo vyčkat pár zbývajících týdnů. Úvahy nad balením jsme ponechali až na poslední víkend, který jsme načali Karly maturitním plesem a následně strávili Petrovým pocením, sledováním MS v lyžování, ťukáním na klávesnici a chozením ve sněhových přeháňkách. V pondělí jsme doplnili nějaké ty zásoby, vyvenčili se a postupně nanosili věci na hromádky. Každý si připravil jeden batůžek na cestu, ve kterém měl nutné věci k přežití následujícího týdne, včetně zásoby vody na cestu. Kromě toho jsme sbalili pro každého jednu tašku a dali si poslední večeři. Karla se s námi pomalu loučila a ještě před naším odjezdem vyrazila doučovat. Petr už vypadal o něco zdravěji, zato počasí za oknem přichystalo pořádnou zimní fujavici. Míla, který se ochotně nabídl, dorazil už před osmou, aby byla časová rezerva. Odjíždíme a ani ve snu nevěříme, že nás čeká opalování u moře a teploty přes 30°C. Silnice naštěstí byla průjezdná, i když občas pouze krokem, a tak těsně po desáté už obcházíme letištní halou. Hledáme teplý kout kam bychom složili své kosti. Pozorujeme jak letadla nabírají zpoždění a s obavami posloucháme hlášení o zrušených letech. Před půlnocí začíná být v hale trochu rušněji. Ola míří k přepážce Eximtours a přináší obálku s cestovními poukázkami na letenky a ubytování. Zařazujeme se do fronty na odbavení. Žádáme o trojici sedadel mimo křídlo a posunujeme se k pasové kontrole a pak do odletové haly. Letadlo je již připraveno a my můžeme nastupovat. Usedáme na zadní hranu křídla a Mirek chytá první dávku. Hlášení nás navíc upozorňuje, že se musí uklidit startovací dráha od sněhu a že odlet bude o hodinu opožděn. Jako náhradu dostáváme nápoje dle výběru. Po hodině letadlo roluje na rozjezdovou dráhu a nastává čtvrthodinový proces odmrazování křídel. Ta jsou polévána nemrznoucí směsí. Pod námi se vytvořily kaluže, turbíny zvyšují výkon a letadlo se dává do pohybu. Rychleji, rychleji, rychleji. Jsme zatlačeni do sedadel, vibrace se zvyšují a najednou ten uvolněný pocit a my jsme ve vzduchu. Pod námi se zmenšuje světelné panorama Prahy. Je krátce po třetí hodině a my míříme na jih. Během pár minut se servíruje večeře (či snídaně) a my můžeme na chvíli schrupnout.

Letíme rychlostí 780 km/h ve výšce 9800m. Probíráme se při krátkých hlášeních informujících o přelétaných místech – Vídeň, Bělehrad, Soluň, Alexandrie, Káhira a už tu máme cíl cesty. S hodinovým zpožděním si posouváme hodinky o hodinu dopředu a dosedáme na letišti v Hurghádě. Teplota 19°C slibuje teplý den. Vystupujeme po schůdcích na letištní plochu a přesedáme do autobusu. Ten nás popováží sto metrů k letištní budově. Čeká nás vyřízení formalit v podobě nalepení víz, výměny peněz a celní a pasové kontroly. Kufrů se ujímají nosiči a tak to bude po celý pobyt v Egyptě. Bez potíží opouštíme halu a nasedáme do jednoho z připravených autobusů s nápisem Eximtours. Dle instrukcí místní průvodkyně jedeme do hotelu Beirút. Po cestě máme ještě zastávku u dalšího hotelu. Mírný kopec ve stoupání se jeví jako nezvládnutelný. Že by první problémy s technikou? Ukáže se však, že se jedná spíše o nějakého zmateného turistu, který si při zastávce zapomněl něco v hotelu. Teď už v poklidu dojíždíme před náš hotel. Všude kolem se ozývá troubení a hluk vytáčených motorů. Okolí připomíná spíše staveniště než nějaké turistické centrum. Nás to ale příliš netrápí, protože sem nejedeme na promenády, ale hlavně za poznáváním. Kontrolujeme zavazadla a necháváme je ve vstupní hale. Během pár minut máme vyplněny ubytovací formuláře. Na recepci odevzdáváme pasy. Ty nám budou vráceny až při odjezdu, což je místní zvyk. Každý hotel zřejmě nejen musí evidovat turisty, ale i ručí za jejich přítomnost. Trochu nechápeme, jak se pak můžeme pohybovat venku, ale ono stejně není skoro kde. Veškerá turistická zařízení jsou pečlivě oddělena od domorodého obyvatelstva a chráněna nejen vysokými zdmi, ale hlavně kordóny policistů, kteří neustále pendlují sem a tam s vyzývavě připravenými samopaly. Teď nás však místní pikolík vede labyrintem hotelového komplexu až k bungalovu těsně u pláže. Máme k dispozici dva veliké pokoje s klimatizací, ledničkou a hlavně dvěma velikánskými postelemi. Nosič chvíli postává, předvádí ovládání klimatizace, pouští televizi a pak jaksi rozpačitě opouští terén. Bakšiš se nekonal, i když je to relativní. Vzhledem k tomu, že veškeré služby v Egyptě jsou založeny na bakšišném, platí každý účastník zájezdu povinně určitou částku, kterou pak průvodci rozdělují na jednotlivých místech. Jejich zkušenosti tak ušetří turistům dohadování i peníze. Přesto ale neustále všichni zkouší ještě vyloudit něco navíc. Záleží pak na odolnosti a na osobních sympatiích jak to dopadne. Bohužel první náznak ochoty vede často k nekonečným tahanicím o zvýšení částky, takže i úplný lidumil se brzy, česky řečeno, „nasere“ a pak už vůbec nereaguje na jakékoli podněty ze strany domorodců. Je to docela škoda, protože místní nejsou v podstatě vůbec arogantní. Naopak vše řeší s úsměvem a vždy jsou připraveni komunikovat. Nesnášejí však výmluvy a nejasné odpovědi. Pokud dá člověk najevo své jednoznačné rozhodnutí, přestávají se vnucovat a s úsměvem vyklízejí pole. Problém je, že středoevropan jaksi neumí své názory vyjadřovat jednoznačně, dokonce se mu to jeví trochu neslušné vůči okolí. Po krátké době však i on přivyká místním zvyklostem a řeší dlouhé licitace s úsměvem. Takže teď jsme konečně sami a střídáme se na záchodě a ve sprše. Zmenšujeme objem zásob a rozhlížíme se kolem. Z každého pokoje vidíme jednu pláž. Skáčeme do plavek a volíme tu klidnější. Zde máme k dispozici lehátka s matracemi a beachboy nám proti kartičkám přiděleným v recepci předává tři ručníky. Slaměné slunečníky dnes nebudou ani třeba, protože obloha je napůl zatažená a fouká docela slušný vítr. Ostatně při cestě do hotelu chvíli sprchlo a průvodkyně nás potěšila hláškou, že zažíváme místní raritu, protože tu poprvé po devíti měsících sucha prší. Naštěstí to byla jen otázka pěti minut a my se teď můžeme v klidu hřát na sluníčku. I když ten klid je relativní, protože během několika minut už u nás sedí místní ometák a má tendenci si s námi mile povídat. Vyklube se z něj dohazovač noční show, která je organizována hotelem. Takovýchto místních aktivistů v oblecích obchází po pláži několik. Vedle toho tu postává asi pět mladíků snědé pleti, kteří se mají starat o sportovní vyžití. Po první exkurzi do docela rozfoukaných slaných vln se zajímáme o vodní šlapadlo. Necháváme ho však na jindy a raději jdeme hrát volejbal. Nejprve vyráží Mirek a s dvojicí Angličanů hraje proti místnímu boyovi a skupině Francouzů. Po chvíli si dopřávají jeden set na body. Je čas se zase osvěžit ve vlnách. Ola si máčí palec u nohy a zbaběle couvá na lehátko. Petr tentokráte statečně vzdoruje zvedajícím se vlnám. Teď si pinkáme sami, ale hned přibíhá místní bavič a hraje proti nám. Další koupel a pak jeden zápas. Tentokrát se přidává i Petr. Mirek si bere raději sandály, protože má na palci z hrubého písku pěknou podlitinu. Tuto značku si ostatně přiveze domů i Ola a budou se s ní moci chlubit ještě za měsíc. Obloha se mezitím skoro zatahuje. Dáváme poslední koupel a sušíme se v posledních paprscích. Ve větru začíná být docela chladno. Přesouváme se na pokoj. Petr míří ze sprchy rovnou do postele. Za chvíli se ozývá pravidelné chrápání. O+M vyrážejí na obhlídku okolí. Nejprve zkoumáme hotel. V místním obchůdku si vyzkoušíme první licitaci. Smlouvání o cenu papyrusové záložky z původní jedné libry není úspěšné. Nakonec odcházíme jen s pohledem a známkou, který v hotelové hale hned vypisujeme. Snad dojde dřív než Karla vyrazí na hory. Jestlipak se teď Karla prohání okolo Písku na běžkách? My zatím vycházíme z hotelu. Během dvou kroků u nás zastavuje miniautobus, kterých všude po Egyptě jezdí tisíce. Kroutíme odmítavě hlavou a pokračujeme pěšky. Řidič nechápavě kroutí hlavou a jede si po svém. Netušíme kam by nás zavezl ani kolik může být obvyklá cena. Postupně zjišťujeme, že s cílem jízdy je to zřejmě dost složité a asi záleží spíše na řidiči a převaze požadavků kam se pojede. A pak samozřejmě taky na penězích. Protože za ty tady lze naprosto všechno. Ceny za jízdu jsou v řádech korun, ale pokud se člověk nedomluví předem, může řidič v cíli požadovat třeba i desetinásobek normální ceny. To zkouší samozřejmě pouze na turisty, protože místní dobře znají ceny a předávají mu bez diskuzí připravené drobné. Ostatně drobné jsou zde taktéž nezbytností, neboť při každém rozměňování hrozí, že protější strana buď tváří, že nemá drobné nebo rovnou odchází s větší bankovkou. Egyptská jednolibrovka, která vyjde na něco kolem 4 korun, je papírová, stejně jako půllibrovka. Existují i drobné piastry, ale ty nikdo nepoužívá a za celou dobu pobytu v Egyptě se nám je nepodařilo nikde rozměnit. Kráčíme zaneřáděnými ulicemi. Všude kolem je zvířený prach a poletující odpadky. Vcházíme do vedlejších uliček. Asi to není zcela běžné, neboť místní na nás civí dost nepřátelsky. Všechny domy jsou tvořeny železobetonovou kostrou, do níž jsou naskládány nepálené cihly. Místo střechy trčí vzhůru pahýly konstrukce, ze kterých vykukují dráty. To je ostatně také místní zvyk. Takto vypadají domy po celém Egyptě. Nikdo tady žádnou střechu nepotřebuje, takže se horní část používá jako skladiště. V případě potřeby je lze snadno přistavět a hlavně se nemusí z nedostavěných domů platit daně. V Egyptě je povoleno mnohoženství, ale většina manželství je přesto tvořena pouze párem. Muž musí uživit celou rodinu. Pokud se ženě chce pracovat, nikdo jí dnes už nebrání. Vydělanou částku může užít dle své libosti, ale ne na základní potřeby. To by zřejmě místní otce uráželo. Raději se vracíme do rušnější ulice a okukujeme krámky. Z místních specialit, které strávily již mnoho hodin v teplém prachu ve společnosti much, si raději nic nevybíráme. Zjišťujeme, že balená značková voda není žádným luxusem a půldruhého litru se jí dá pořídit do dvou liber. Po zpáteční cestě musíme odmítat desítky autobusů a uskakovat před klaksony aut. Pravidlo, že kdo netroubí ten nejede, tady platí bez výhrady. Petr vypadá k nevzbuzení. Až kouzelná formule „večeře“ ho přivádí k životu. Po cestě do restaurace se zastavujeme znovu v krámku, kde jsme odpoledne kupovali pohled, pro záložku. Prodavač kupodivu nyní požaduje tři libry. Nakonec to usmlouváme na dvě a máme za sebou první zkušenost s obchodováním v Egyptě. Večeře však vyhladí veškeré vrásky. Je pro nás přichystána řada stolů, které se prohýbají pod různými saláty, přílohami, masem a hlavně zákusky, na které si Egypťané zvláště potrpí. Jediné co v Egyptě chybí je vepřové. Zde je totiž prase považováno za nečisté zvíře. Určitě to má něco do sebe a nám to příliš nevadí. Myšlenka, že v Egyptě zhubneme na kost, se začíná rozplývat v nenávratnu. Nakládáme pořádně talíře a při třetí otočce máme ochutnáno skoro vše. Teď zbývají ještě zákusky. Další tři otočky a my dumáme, jak se do nás ten objem mohl vejít a hlavně v jaké podobě vyjde. Veškeré obavy o trávicích potížích se však ukáží jako mylné. Stačí nepít vodu z vodovodu či jiného nedůvěryhodného zdroje a odepřít si riskantní konzistence a je to v pohodě. Hezky se to mluví, ale třeba jsme měli jen štěstí. Teď potřebujeme hlavně dospat dluh z minulé noci. Podle šipek se jdeme podívat na vyhlídku na střeše hotelu. Ta je samozřejmě také nedostavěná. Výtah stojí zcela nesmyslně uprostřed střechy. O výtahové dveře je opřeno lešení a my přemýšlíme, jak bychom dopadli, kdybychom ho použili. Opatrně tápeme ve tmě ke straně střechy. Žádné zábradlí by nás nezastavilo při chybném kroku. Bezpečnost až na posledním místě. Raději se vracíme do pokoje a rychle zaléháme. V noci se ještě kocháme pichlavými hvězdami a skoroúplňkem osvětlujícím šumící pláž.

Budíček je už po čtvrté a my spěcháme pro snídaňové balíčky. Dostáváme tři papírové krabice na dorty. Dohlížíme na nakládání zavazadel a nasedáme do autobusu. Čeká nás sedmihodinová cesta do Asuánu. Tuto cestu nelze absolvovat samostatně. Je potřeba se připojit k vojenskému konvoji, který vyjíždí ze shromaždiště pouze v sedm hodin ráno. Proto ten spěch. Naštěstí všechno klape jako po drátkách, ostatně jako celou dobu našeho pobytu v Egyptě. Turisté jsou zde skutečně privilegovaná kasta, které je vše podřízeno. Na veškeré přesuny dohlíží zástupy turistické policie a místní průvodci. Vše je synchronizováno téměř dokonale, takže nevznikají žádné prodlevy či nejistoty. Projíždíme druhým nejdelším pohořím a kolem nás není nic jiného než vyprahlé kamení a písek. Rozeklané soutěsky se přímo nabízejí do westernů. Vojenský doprovod je organizován ale právě proto, aby to tu jako ve westernu nebylo. Poté co byl přepaden a vyvražděn autobus německých turistů blízko Luxoru, je zajišťována maximální ochrana. Přesto zde není stále bezpečno a to je také důvod, proč se z Luxoru do Káhiry už nejezdí lodí ale vlakem (i když to určitě není jediný důvod.) Konvoj zatím stačil zastavit na přestávku ve vojenském táboře a my dojídáme zbytky snídaně. Při další jízdě sledujeme jak u všech postranních cest stojí fronta místních farmářů na oslících obtížených mohutným nákladem. Křižovatky totiž hlídá vojsko a policie a ve chvíli kdy projíždí konvoj zcela uzavírá veškerý provoz. Průvodkyně, která nás doprovází spolu s egyptským kolegou, nás seznamuje s egyptskou kulturou. Autobus zatím pomalu vjíždí do blízkosti Nilu. Všude kolem je náhle zeleno, stavby však mají stále stejný charakter – nedostavěné betonové skelety. Stoky, kolem nich jsou zaneseny odpadem. Blížíme se k Luxoru. Tady nás čekají obědové balíčky a krátká přestávka, během níž se jdeme podívat poprvé na Nil. Za pár dní sem dorazíme na naší lodi. Teď však obhlížíme nábřeží jako suchozemci a vyjeveně pozorujeme řady parníků. Od místního prodavače si odnášíme velký papyrový list spolu se sadou záložek. Teď nás čeká poslední úsek vedoucí podél Nilu. Projíždíme místy, která ještě jednou navštívíme. Při další zastávce se Mirkovi tak zalíbí kostkovaný šátek alá Bin Ládin a smlouvání s domorodci, že nám málem ujíždí autobus. Mirek však šťastně třímá v jedné ruce šátek a v druhé nanuky. Je spokojený, že cenu šátku dostal z původních osmdesáti na třicet liber. Po čtvrté hodině zastavujeme na nábřeží v Asuánu. Zde si nás přebírá naše nová průvodkyně Šárka. Kontrolujeme zavazadla, která mezitím naskládali na chodník. Přestupujeme do druhého autobusu a opouštíme naše kufry. Snad se s nimi ještě sejdeme! Vyjíždíme podél řeky k Asuánské přehradě. Po cestě míjíme Sloní ostrov. Odbočujeme podél hotelu, v němž psala Agatha Christie své skvělé egyptské detektivky. Za chvíli zastavujeme u hráze staré Asuánské přehrady, vybudované na prvním nilském kataraktu. Ta se výškou ani rozměry nemůže srovnávat s velkou Asuánskou přehradou vybudovanou se sovětskou pomocí, přesto však zvedla hladinu Nilu a pořádných pár metrů a zatopila množství staroegyptských památek i novodobých území. K jedné zachráněné památce právě míříme. Ta byla přenesena na ostrov Pilak (Philae) z níže položeného souseda. Stěhování se uskutečnilo ovšem až mnoho let poté, co byl chrám zatopen starou přehradou, takže do výše šesti metrů jsou vymyty všechny nástěnné malby. Celý komplex byl po blocích nejprve dopraven na meziskladiště vzdálené několik kilometrů a po několika letech zase přestěhován na vedlejší ostrov. Dnešní podoba kopíruje věrně původní podobu, takže návštěvník není o nic ochuzen. Součástí komplexu jsou nejen staroegyptské stavby, ale i památky z římské okupace. My na ostrov přejíždíme motorovým člunem, který řídí núbijský černoch. Několik desítek tisíc Núbijců bylo totiž po zatopení původního území velkou asuánskou přehradou přesídleno níže po toku, převážně do okolí Kom Omba. U přístaviště i na lodi neustále ometají místní prodavači, které do aktivity popohání turistická policie. Je to víceméně řízený veksl. Mirek je z jejich aktivity tak rozhozen, že testuje hlavu o kovovou konstrukci lodě. Vědomí naštěstí neztrácí, a tak můžeme v klidu vyplout. Na ostrově nevěřícně poměřujeme mohutné vstupní pylony s vytesanými postavami božstev, které jsou typickým prvkem staroegyptských chrámů. Hodinka je skoro za námi a my se vracíme k přístavišti. Tentokráte objíždíme ostrov z druhé strany. Při cestě do autobusu ještě kupujeme skládací mapu Nilu za pouhých 5 liber. Znovu parkujeme na nábřeží a stěhujeme se do našeho nového příbytku. Vítá nás útulná loď Juliana Palace. Personál se uctivě klaní a my okukujeme dřevem obložený interiér recepce. Za chvíli už nám v ruce cinkají klíče od pokoje 202. Ten je umístěn na strategickém místě mezi recepcí a jídelnou. Chvíli zápolíme s přistýlkou. Prostoru není nadbytek, a tak usuzujeme, že jí to bude lépe slušet v rozloženém stavu. Dvě zbylé postele by stejně stačily pro čtyři, takže není co řešit. A hned je tu útulněji. Klimatizace vytváří uvnitř kajuty příjemný chládek a dřevěné obklady zase dojem tepla a pohodlí. Prostě paráda. Rychlá sprcha a už prcháme na obhlídku lodi. Recepci s přilehlým barem už známe. Teď obhlížíme i místní obchůdek, kde později zanecháme nejeden dolar. Mirek hned kontroluje cenu svého „levného“ šátku a zjišťuje, že tady by byl bez smlouvání za dvacet. Jsou to ale šikulové! Po dřevěném schodišti stoupáme do patra, kde je další společenská místnost s barem. Vše v tmavě hnědé kůži a dřevě. Nás však zajímá hlavně paluba. A ta nás nezklame. Řady lehátek pod plátěnou střechou se přímo nabízí. Bazén s modravě čistou vodou není také k zahození. Vše ještě doplňuje bar. Prostě snobárna! Chvíli si taky chrochtáme a pak už jdeme chrochtat na večeři. Plánovaný odjezd z přístaviště je naštěstí posunut a tak můžeme v klidu vychutnat ty desítky různých specialit a laskomin. Hodinu si užíváme hostiny. Za společníky máme dvě nevtíravé dvojice, takže i Mirek je vcelku spokojen. Navíc místní pivo Stella chutná jako pivo. Obtěžkáni večeří stoupáme rozvážně na horní palubu, kde sledujeme první metry naší plavby. Nad námi svítí bělavý kotouč měsíce a Severka v trochu pomíchaných souhvězdích naviguje naši cestu přímo na sever. Svěží vánek doplňuje atmosféru letního večera. Stačí se jen natáhnout na lehátkách a při pohupování lodi rozjímat o nekonečných podobách světa.

Ještě před budíčkem plánovaným na 6.15 ladí Mirek splachování na záchodě. Po několika pokusech vyskakuje záhadný mechanizmus z pružinek. Mirek vzdává marný boj a potupně míří na recepci sdělit, že WC na pokoji číslo 202 je „Out of Order.“ Mezitím se u recepce schází i ostatní a z řeči vyrozumíme, že mají podobný problém. Recepční s pomocí průvodkyně vysvětluje, že splachovadla na celé lodi jsou propojena a že potřebují podtlak. Některý záchod asi ztratil tlak (že by ten náš?!) a tak si prostě nikdo ani nespláchne. Všechno prý bude během pár hodin v pořádku. Loď se přes noc přesunula po proudu asi 50 km do Kom Omba. Můžeme tedy vystoupit na suchou zem a po nábřeží přejít k místnímu chrámu. Míjíme lány cukrové třtiny u nichž núbijské děti nabízejí k ochutnání sladké stonky. Právě sem totiž přesídlili nejpočetnější skupinu původních obyvatel z oblasti zatopené asuánskou přehradou. Ve třiceti stupních míjíme příjemné zahradní posezení v podhradí (či spíše v podchrámoví) a přicházíme ke vstupu. Zatímco průvodci zajišťují vstupenky, máme možnost pozorovat ty rozmanité lidské rasy proudící společně do útrob chrámu. Za pár minut se k nim také připojujeme a můžeme obdivovat najzachovalejší vstupní pylon dosahující výšky přes třicet metrů. Zatímco Ola s Petrem pečlivě poslouchají výklad, šmejdí Mirek kolem. Zbývající půlhodinu pak využíváme na poklidné bloumání a na focení. Skoro se ani nechce věřit, že je to dílo lidských rukou. Jen neradi opouštíme ty tisícileté dějiny a vracíme se po nábřeží na naši loď. Zatímco si vychutnáváme snídani, která je opět asi tak trojitá včetně několika zákusků, loď odráží od břehu a míří dál po proudu. Spokojeně se přesouváme na horní palubu. Rozvalujeme se na lehátkách a ve svěžím vánku sledujeme ubíhající břehy plné palem. Panoráma jak z Burianových ilustrací dobrodružných knížek. Sluníčko vyhřívá naše staré kosti a my odkládáme svršky a ukazujeme sluníčku svoje pobledlá těla. To je rychle přetváří do zlatavé podoby. Míjíme se s mnoha parníky, což je vždy doprovázeno oboustranným mohutným troubením a máváním všech členů posádky. Úsměvy a veselou náladou zde nikdo nešetří. Naprostá pohoda přechází téměř do euforie a nám se chce křičet radostí. Takhle by se šlo plavit snad sto let. Listujeme v průvodcích po Egyptě a po očku sledujeme barmana, který mixuje ovocné koktejly. Víčka by se chtěly přivřít, ale množství vjemů nás nenechává spát. Hltáme život kolem sebe po pořádných porcích. Blíží se další zastávka v Edfú a my se jdeme připravit na přistání. To se tentokráte koná na levém břehu. Hned poté co se ocitneme na souši, dostáváme do ruky papírek s číslem. Za chvíli pochopíme, že je to číslo naší drožky, která nás dopraví přímo z nábřeží do chrámového komplexu. Nějak to nevychází, a tak se musíme rozdělit. Ola se přidává k trojici dámiček, PM pak usedají s další dvojicí. Čeká nás sprint zasviněnou hlavní třídou. Zatímco se zuby nehty držíme na vrtkavých sedadlech, kolem nás neustále projíždí stovky troubících aut a ošklivě dotírají na náš povoz i na koně. Ti jsou ale asi zvyklí na ledacos a v poklidu si cválájí. Kočím je něco málo přes deset let a je nám záhadou, že jsme nikde neviděli žádnou nehodu. Přijíždíme na prašné parkoviště před Hórovým chrámem. Kočí na nás povykuje, že pro nás zase přijede. No uvidíme. Míříme ke vchodu, kde již čeká náš egyptský průvodce Muhamad s připravenými vstupenkami. Procházíme vstupní branou a ocitáme se před hlavním pylonem. Je jak přes kopírák podobný tomu, který jsme ráno obdivovali v Kom Ombu. Architekti dřív asi nebyli pod takovým tlakem jako dnes a když vymysleli něco funkčního, vydrželo to klidně pár století. Možná to ostatně neměli ze svojí hlavy. Procházíme nádvořím obehnaným mohutným sloupořadím. Musel to být opravdový zážitek při odkrývání desetimetrových nánosů bahna a písku. Vyčnívající části staveb využívali místní obyvatelé jako obydlí, o čemž svědčí silně očazené stropy ve vstupním sálu, jehož vchod chrání žulový sokol (znak Edfú). Přes další síně přicházíme až do samotného centra božského příbytku a zastavujeme před zbytky člunu boha Hóra. Na stěnách je pak zobrazen výjev, ve kterém král Ptolemaios IV přináší k tomuto člunu oběti. Kroužíme místnostmi a hledáme to správné světlo. Naposledy procházíme sloupořadím na velkém nádvořím a vracíme se k stanovišti drožek. Náš kočí na nás už z daleka mává. Nechápeme jak nás identifikoval. Začíná další šílená jízda. Tentokráte to už bereme v klidu a máme dost času na sledování ruchu na ulicích. Trochu se nám zvedá žaludek při pohledu na hromady obilných placek položených jen tak na poplivaných chodnících. Nikomu ze zdejších to ale očividně nevadilo, protože o kupující nebyla nouze. Všechny ulice jsou tady vlastně jedním velkým bazarem. Všechny domy jsou ověšeny různým zbožím, které vám vždy ochotný prodavač vnutí za pětinásobnou cenu. Je to prostě takový divoký cirkus. Nás teď ale čeká další plavba. Dáme sprchu a míříme na oběd. Ten je přichystán opět ve velkém stylu. Jako příloha jsou též podávány povědomé moučné placky. Chutnají výborně a my jen doufáme, že neprošly oním uličním cyklem. S plnými bříšky se rozvalujeme na horní palubě a pozorujeme vzdalující se domy. Teplota se šplhá nad třicet a tak Petr brzy zamíří do bazénu. Palmové břehy vystřídaly mezitím rozsáhlé pastviny, po nichž se rozvážně procházejí čtyřnozí i dvounozí obyvatelé. Ti dvounozí mají vystavěné chatrná obydlí poskytujících snad jen trochu stínu. Nechápeme jak tady ti lidé mohou přežívat, ale při bližším zkoumání vidíme, že nad chýšemi se táhnou dráty. Leckde budou jistě ukryty i paraboly a skoro každý z těch nuzáků má možná v jedné z roztržených kapes zasunutý mobilní telefon. Civilizaci prostě asi nic nezastaví. Občas míjíme mohutné konstrukce stožárů, mezi nimiž jsou prověšená lana elektrického vedení směřující z jednoho břehu na druhý. Na dnešní večer je přichystána „Galábia párty.“ Přemýšlíme nad tím názvem, ale moc moudří z něho nejsme. Význam nám objasňuje až prodavač v našem místním krámku, u něhož děláme velký nákup. Nechali jsme se zlákat zlatými přívěšky, na které nám ochotně vypíše naše jména (jak by ne, když je to jeho job), navíc Karle vybíráme tričko od egyptské firmy Carla pro vyšití hieroglyfického „KARLA.“ Přidáváme nějaké ty sady místních mincí a hlavně úbor na galábia párty. Ola si vybírá vzorované arabské šaty a Petr „Galábii“, což je označení místního plátěného úboru, ve kterém spousta domorodců tráví většinu času. Takže jsme se za pouhých 85 dolarů dozvěděli co je to ta galábia párty. Prodavač přímo září a neustále vykřikuje „dobra cena“ a „I like galábia party.“ Nerozhodí ho ani další kupující, kteří mu málem hodí vybrané zboží na hlavu. S úsměvem jim cenu upraví na pro ně únosnou mez a už si zapisuje tržby. Ale abychom mu nekřivdili, vypadá že to myslí skutečně upřímně a že ho to v tom krámku baví. Loď zatím doplula za most v Isně. Zde se musí poslušně přidat k ostatním a vyčkat na průjezd zdymadlem. Je totiž překonat šestimetrový jez. Vzhledem k tomu, že zdymadlo pojme jen dvě lodi, může čekání trvat podle počtu lodí i dvanáct hodin. Nás ovšem ještě před párty čeká slavnostní orientální večeře. Vcházíme do jídelny a hned u dveří nás vítá vrchní plácající ostatní číšníky po ramenou. Všichni se ohýbají smíchy a nalévají všem něco na způsob boule. Dle Mirkova odhadu jsou to nakvašené grepy, které byly připraveny na horní palubě na koktejly, ale nikdo neprojevil zájem. Nálada je ale výborná. Navíc ji umocňují naleštěné mísy plné báječných masových variací a desítky mís se zeleninovými saláty. Nad vším dohlíží krémové figury ptáků. Kolem stolů krouží číšníci ve vysokých bílých čepicích. Konečně se mísy otevírají a všichni se vrhají pro nadlidské porce. Tentokráte čekáme na uklidnění počáteční vřavy. Ani není poznat, že něco ubylo. Dojídáme třetí talíř a míříme pro zákusky. Ty jsou dnes naprosto skvělé. Mirek se nemůže nabažit koláče s kokosovými vlákny. Ale vše má svůj konec a tím pádem i dnešní večeře. Za chvíli začíná párty a tak se jdeme dát do gala (tedy spíše do galábie). Přicházíme k baru a hned je tu místní fotograf a chce nás fotit. Z komunikace s domorodci jsme tak opatrní, že ho důrazně odmítáme. Přicházíme tak o společné foto našeho přestrojení. Usedáme a necháváme se strhnout nadšením našeho Muhameda, který nejprve organizuje společné roztančení a pak několik soutěží, jichž se také účastníme. Nejdříve je na pořadu hra na slepou bábu. Pak nastupuje do boje Mirek při závodech o nejrychlejší bramboru. Ola se nedává zahanbit a účastní se soutěže o nejlepší břišní tanečnici. Pak následuje závod dvojic v nalévání sklenice. Mirek stojí se zavázanýma očima s láhví plnou vody sevřenou mezi stehny a pomalými krůčky přistupuje k Ole, která ho vsedě naviguje. Sama svírá prázdnou sklenici mezi nohama a čeká na její naplnění. Porážíme indickou i francouzskou dvojici a stáváme se vítězi. Místností začínají dunět arabské hity. K tanci se přidává i Petr. Hudba se stává stále víc evropskou, až nakonec máme klasickou diskotéku. Muhamad, jakožto rozený bavič, rozpaluje jednu z mladších účastnic našeho zájezdu. Ta je totálně v transu a předvádí nám pěkné číslo. Petrovi se už klíží oči. Je právě tak čas jít na kutě.

Drcnutí budí Mirka ze spaní. Loď se dává do pohybu. To si nejde nechat ujít. Mirek vychází z kajuty a pozoruje vzdalující se břeh. Přechází na horní palubu a pozoruje námořníka, který běží po břehu a mává. Mirek si nejprve myslí, že ho ostatní na břehu zapomněli, ale pak pochopí, že je to plavčík, který bude chytat v propusti kotvící lano. Zdymadlo se otevírá a Mirek přechází na příď. Tady ho vítá námořník v turbanu a zve ho do kapitánské kabiny. Mirek přechází kolem ciferníků. Nikde nikdo. Loď se pomalu sune do zdymadla za neustálého pokřikování námořníků. Mirek prochází na druhou stranu, ale tady ho s máváním zahání kormidelník, který má z kajuty vytažený kabel s řídícími joysticky. Citlivě loď posouvá centimetr po centimetru dovnitř propusti. Z druhé strany mu pomocník hlásí kolik má místa. Mirek s obdivem sleduje tuto jemnou práci. Konečně je loď uvázána na svém místě a voda začíná klesat. Mirek se dává do řeči s pomocníkem a vyzvídá, jak často se námořníci dostanou domů. Prý jednou za 48 dní. No nic moc, ale loď je loď (i když tahle není na moři). Vyjíždíme pod jezem a Mirek se loučí. Námořníky čeká dvoudenní volno v Luxoru a Mirka teď krátký spánek.

Hned po snídani sledujeme z haly u recepce loďky blížící se od Théb. Na jedné z nich poznáváme našeho Muhamada. Že by si jeli pro nás? A opravdu. Za chvíli nasedáme a míříme přes řeku do města mrtvých. Snad si nás tam nenechají. Na břehu na nás už čeká autobus. Vyjíždíme směrem k Údolí králů. Po cestě zastavujeme u Memnónových kolosů, což jsou 18 metrů vysoké sochy sedícího Amenhotepa III. střežící jeho dnes již neexistující chrám. Pokračujeme dále a na parkovišti přesedáme do vláčku motoráčku. Ten nás vyváží až ke vstupu do Údolí králů. Průvodkyně nás seznamuje s historickými fakty. My máme možnost v rámci vstupenky navštívit tři libovolné hrobky s výjimkou slavné hrobky Tutanchamóna, do které je samostatné vstupné. Tutanchamóna si necháme až do Egyptského muzea v Káhiře. Místo toho míříme k ostatním hrobkám a postupně sestupujeme do hlubin hrobky Setiho II., kde je místo vlastního panovníka vystavena mumie neznámého muže. To nás příliš netrápí, protože jsme dotyčného stejně osobně neznali. Přes vyhlídku na kamenitém svahu pokračujeme do hrobky Ramsese III a konečně do neuvěřitelně vymalovaného hrobu Ramsese I. Barvy jsou tak zářivě jasné, že se nám nechce věřit, že je to původní výzdoba. Vracíme se do horkého sluncem rozehřátého vzduchu, který se jen chvěje. Nasedáme do přeplněného vláčku a vracíme se k autobusu. Za chvíli už zastavujeme u alabastrové dílny. Sledujeme naivní snažení dvou jakodělníků. Uvnitř nás čeká občerstvení v podobě studeného ibiškového čaje, což je národní nápoj. Místo alabastrů si odvážíme ručně vyzdobenou pyramidu z bazánu (vyvřelá hornina). Přejíždíme na opačnou stranu kopců do chrámu Hatšepsut. Z dálky tato nenechávají nikoho na pochybách, že se jedná o další skvost egyptského umění. Zpáteční cesta vede tentokráte přes most pod Luxorem. Na lodi nás čeká skvost v podobě oběda. Na trávení máme čas až do páté. Chystáme se totiž na večerní návštěvu Luxorského chrámu. Lenošíme na palubě a dáme i nějaký ten bazén. Před pátou jsme již přichystáni na cestu, která vede nejprve do zlatnictví Mamluk Jewels, kde máme přichystánu ukázku lesklých nesmyslů. Nás však uchvacuje více další atrakce. A tou je nasvícený chrám nabízející nejenom pohled na dvojče obelisku, který známe z Place de la Concorde v Paříži, ale i sloupové nádvoří a kolosy Ramese II. hledící před hlavním pylonem přímo do aleje sfing. Tato alej (částečně obnovená, částečně skrytá pod nuznými příbytky místních obyvatel) vede až do Karnaku. My si procházíme alespoň počáteční úsek aleje a pokorně se vracíme do autobusu a na loď, kde už voní pečení krocani. Po večeři si jdeme na vlastní oči ověřit jak jsou na tom profesionální břišní tanečnice – no nic moc. Mnohem lepší dojem v nás zanechává tanečník roztáčející barevnou suknici. To je opravdový zážitek. Nechceme si ho kazit následnou diskotékou a raději jdeme vstřebávat dojmy na postele. Čeká nás poslední noc na lodi.

Dnes nás bude střídat další skupina cestující proti proudu Nilu zpět do Asuánu. Vyklízíme pokoj a skládáme tašky do horní společenské místnosti. S lodí se zatím neloučíme, čeká nás zde ještě několik pořádných nábuchů a odpolední siesta na palubě u bazénu. Hned po snídani míříme do Karnaku. Stojíme před hlavním pylonem, v zádech máme dvojitou řadu aleje sfing a posloucháme jak to možná kdysi bylo. Tato největší egyptská chrámová svatyně, zasvěcená bohu-králi Amonu-Réovi, nemůže nikoho nechat na pochybách, že se tady psali dějiny. Přes nádvoří přecházíme do velkého sloupového sálu, který návštěvníka sevře svými 134 sloupy a ukáže mu jeho nicotnost. Všechny sloupy mají podobu papyrových svazků a skupina středových sloupů má výšku 24 metrů. Bloudíme mezi nimi a marně hledáme úhel, ze kterého bychom mohli tento gigantický svět zachytit na proužek kinofilmu. Přes další pylony se dostáváme až k ústřední části. Zde se nachází schránka na člun dnes prázdné nádvoří Střední říše. Více nás však zaujme neuvěřitelně kolorovaný slavnostní chrám Thusmóse III. Kolem obelisku přecházíme k posvátnému skarabeovi u posvátného jezera. Pro štěstí si ho třikrát obcházíme. Přitom pozorujeme zaturbanované domorodce, kteří si hrají na práci s kameny. Spíše však čekají na bakšiš natěšených fotografů. O skutečných stavebních úpravách vypovídá spíše obrovský jeřáb stojící nad polorozbořenými bočními pylony. Je právě tak čas vrátit se zpět do aleje sfing a odsud zamířit k autobusu. Na zpáteční cestě se zastavujeme v parfumérii, ale ne jen tak ledajaké. Nejprve na vlastní oči sledujeme výrobu skleněných flakónů a pak můžeme vyčichávat různé vonné esence, které se pak stávají základem světoznámých parfémů. Pro nás zůstane při čichání, ostatní se nechávají ukecat i na nějaká ta dárková balení. Na loď se vracíme právě včas na oběd. Po něm máme volné celé odpoledne, které strávíme lenošením na palubě. Před západem slunce vyrážíme na obhlídku luxorského chrámu, který jsme viděli zatím jen v umělém osvětlení. Procházíme uličkami plnými krámků. Slunce se začíná blížit k obzoru a vše se barví do oranžova. Chrám tak dostává nádech nadpozemského díla. Z ulice je na něj snad lepší podívaná než zevnitř. Osvěženi na duši se vracíme osvěžit žaludky. Ani poslední večeře nás nezklame. Venku je už tma, ale do odjezdu zbývá ještě pár hodin. Vyrážíme tentokráte na opačnou stranu. Kolem autobusového nádraží přecházíme ke Karnaku. Místní se po nás dost nechápavě otáčejí, ale vypadají docela krotce. Ke chrámu přicházíme právě mezi dvěma večerními světelnými představeními. Ani nás to moc nemrzí, protože bychom stejně asi moc neviděli. Pro zpáteční cestu vybíráme prašnou cestu mezi domy. Máme trochu sevřené žaludky, ale všichni sedí u televizí postavených před vchody a koukají na nějakou arabskou fotbalovou ligu. Navíc všude stále procházejí dvojice turistické policie. Takže tu až tak nebezpečno není. Stejně si ale oddechneme když se vrátíme zpět na nábřeží. Na lodi se jen převlékneme a za chvíli už nasedáme do autobusu, který nás odváží na nádraží. S kufry se stavíme na perón. Těsně před čtvrt na dvanáct přijíždí rychlík do Káhiry. Naše výprava má pro sebe celý vagón 1. třídy. Usedáme do pohodlných sedadel a za chvíli už chrupeme.

Návštěvy záchodu nejsou žádnou chuťovkou, ale zato výhledy z okna na ospalé svítání u Nilu jsou požitkem. Statisíce domorodců míří stejně jako my do Káhiry. Vlak odkusuje poslední ze 700 kilometrů a před námi se objevuje stanice Gíza. Vystupujeme a chvíli otálíme na peróně. Dost dobře nechápeme, že zde máme nechat všechna zavazadla a přejít na lehko do autobusu. Tak tohle by u nás asi moc nefungovalo. Ale tady to má zase pod kontrolou turistická policie a za chvíli už přijíždí několik nosičů (či spíše vozičů) zavazadel. Kufry putují do útrob autobusu a paklík předem napočítaných bankovek zase do kapsy místního bosse. Ten jen mobilem kontroluje situaci a s úsměvem nám mává na cestu. Míříme nejprve k našemu ubytování. Za okny to v ulicích jen vře. Proudy lidí se míjí s proudy aut za nezbytného troubení. Hotel nás překvapuje svou okázalou elegancí. Opět komfort se vším všudy. Na uvítanou nás čeká řádná snídaně. V poklidu testujeme jednu laskominu za druhou a pak se přesouváme do vstupní haly. Chvíli čekáme na uvolnění pokojů. Je teprve deset hodin a tak se na všechny nedostává. Chybí právě trojlůžkové pokoje. Dáváme si tedy bágly do pokoje spolucestujících a můžeme vyrazit na hlavní atrakci. Bydlíme na Pyramida Street a tak stačí jen přejet přímo pár kilometrů v nahuštěných kolonách aut a jsme na kraji města. Řada domů náhle končí a nám se otvírá pohled na ten „Div světa“. Přes vstupní bránu projíždíme po serpentinách přímo kolem Cheopsovy pyramidy na horní vyhlídku. Před námi se otevřelo panoráma na trojici pyramid. Káhira tvoří důstojné kulisy těmto monumentům. Na jihozápadě se jako hračky špičatí pyramidy v Sakkáře. Cvakání závěrek a štěbetání turistů narušují posvátné ticho panující zde již celá tisíciletí. Pod námi přejíždějí drožky a velbloudi. Možná míří přes poušť až do Města mrtvých v Sakkáře, vzdáleného necelých patnáct kilometrů. Spíše však jen krouží kolem pyramid a nahánějí movité turisty. My z vyhlídky přejíždíme na parkoviště pod Cheopsovou pyramidou a máme více než hodinu na obhlídku. Teploměr je někde nad třicítkou a v poledním žáru využíváme každý kousek stínu. Obcházíme i Chefrénovu pyramidu, která je dnes jen o půl metru nižší než 137 metrů vysoká Cheopsova. Kouzlo, které mají pyramidy při pohledu z dálky se trochu vytrácí, když se člověk přiblíží na dosah. V tu chvíli se stává mravencem a není schopen postihnout ty kolosy jako celek. Hledáme správnou vzdálenost a úhel, abychom odhalili všechna tajemství. Teď nás čeká poodhalit další legendu. Sfinga hlídající věčnost je přístupná z dolního parkoviště. Místo původní spojovací cesty od zádušního chrámu u Chefrénovy pyramidy, využíváme tedy k přesunu autobus. Přes chrám sfingy procházíme přímo do její těsné blízkosti. Sfinga na pozadí pyramid působí snad ještě důstojněji než na stránkách učebnic dějepisu. Historii si tady můžeme doslova ohmatat. Ale všechno má svůj konec. Otáčíme se ještě jednou za mizejícími obrysy. Kolem nás je zase naplno žijící Káhira. Přes Gízu sjíždíme k Nilu. Zastavujeme u „Papyrového institutu,“ což je vlastně certifikovaný obchod. Uvnitř nám nejprve předvádí ruční výrobu papyru a pak máme čas si zakoupit také nějakou trofej pro sebe. Přes Nil přejíždíme do centra staré Káhiry a zastavujeme před Egyptským muzeem. Tato modla všech historiků vypadá docela nenápadně. Uvnitř je však umístěno tolik zásadních kousků, že se vůbec nenudíme. Kolem kamenných sarkofágů v přízemí se dostáváme k Tutanchamónově pohřební výbavě v patře. Několik beden pro uložení vnitřností stojí před hlavní místností skrývající Tutanchamónovu posmrtnou zlatou masku a zlatý 225 kilogramů těžký vnitřní sarkofág. Ještě okouknout mumifikovaná posvátná zvířata a ověřit vnitřní architekturu muzea. Ještě zbývá chvíle na posezení v zahradě se staroegyptskými sochami. Jen zde je povoleno fotit, a tak toho využíváme. Pomalu se začíná stmívat a my nasedáme na zpáteční cestu. Pozorujeme davy vracející se zpátky do svých rozestavěných domovů, připomínajících spíše skládku odpadků. Auta se valí v mnoha proudech. Přesto postupujeme s jistotou zpět k hotelu. Čeká nás útulný pokoj a několikachodová večeře. Vždyť jsme v hotelu Zoser. Dáváme se do řeči s jedním spolucestujícím a zjišťujeme, že je to pan Pavlík, tatínek Míši, se kterou Karla sedí už osm let ve škole. A pak že je ten svět velký! Diskotéky v přízemí necháváme žít a vychutnáváme si měkké postele.

Budíček nás zve na snídani. Po ní se balíme a loučíme s naší průvodkyní Šárkou a nasedáme do autobusu. Čeká nás sedmihodinový přesun přes poušť zpět do Hurghády. Sledujeme vojenské tábory plné tanků a pak ropné rafinérie u pobřeží Suezského zálivu. Podél něj míříme při sledování Nudy v Brně k cíli. Krajina je zde totálně monotónní, ale přesto fascinující. Zastavujeme u hotelu Mirette, kde strávíme poslední egyptskou noc. Rychle se vybalujeme v obrovském apartmá a míříme na pláž. Vítr zvedá docela vysoké vlny, ale voda je osvěžující. Slunce připaluje a my se smažíme v chladném vánku. Večeře do nás vlévá další proud energie.

Dneska je to bez budíčku. Před devátou už nám kuchař smaží vajíčka a předvádí přitom své umění s pánví. Dopolední vyvalování na pláži kombinujeme s chrochtáním ve vodě v pomalých rytmech Cohena, které se linou z reproduktorů. To je ale lábuž! Před dvanáctou balíme kufry a oběd chroustáme už zase na pláži. Ještě máme pár hodin na smažení. Testujeme korálový podmořský svět. Brouzdáme se v odumřelých schránkách a pozorujeme ty barevné hříčky přírody. Ostny parazitujících ježur nahání trochu strach. Kolem se vznášejí průhledná těla medúz. Ještě trochu nahřát a před pátou se převlékáme v shower roomu, což je jeden uvolněný pokoj přidělený odjíždějícím turistům. Odlet je plánován na 20.35. Předtím ještě musíme absolvovat povinné prosvícení. Ještě se nechat odbavit a můžeme čekat na odlet. V hale si krátíme chvíli povídáním a upíjením českého calvadosu. Procházíme pasovou kontrolou k autobusu, který nás přes letištní plochu veze k přistaveným schůdkům. Těšíme se na sedačky, které jsou před křídlem. Radost nám kazí slepé okénko – jediné v letadle. Tak to nemá chybu. Startujeme na čas a za chvíli jsme ve výšce skoro 11 kilometrů. Rychlostí 790 km/h míříme přímo k domovu. Slupneme večeři a už spíme jako mimina.

Vítá nás Ruzyně a spolu s ní -11°C. Je jedna hodina po půlnoci. Chvíli koketujeme s představou, že bychom se mohli svézt s pánem ze Soběnova. Má tady ale povoz jedoucí přes Tábor. Usedáme ke známým stolům a snažíme se spát. Před třetí se přesouváme na lavičky vzadu v hale. U topení se nám docela hezky spí. Před šestou už míříme na stanici městské, která nás převáží na Zličín. U Anděla jdeme prověřit MacDonalda. Zavřeno a 18 pod nulou. Vymrzlí se vracíme do podzemí. 7.10 je čas odjezdu. V půl deváté nás vítá vyvěšený telefon a teplo domova. Ani se nestačíme zout a zvonění telefonu nás vrací do školní reality. Odpoledne nám pro změnu chroupe na ledě purkratického rybníka pod nohama sníh. Není nad českou zimu.