Pátek 17.9.2004

Tak jsme poprvé zanechali naše robátka svému osudu a nasměrovali naše "dospělé" kroky do světa. I když do světa ne příliš vzdáleného. Abychom se necítili úplně osiřele, přibíráme na palubu Radku s Petrem, kamarády ze školy a okolí. Jsme tedy ve správném počtu a míříme na východ. Auto si tiše přede a my si můžeme vychutnávat babí léto, které se kolem nás všude jen chvěje. Projíždíme kolem Hradce, míjíme Dačice. Tady by se dalo putovat donekonečna. Čas nás vůbec netrápí. Cíl se ale přesto nezadržitelně blíží. Posledních pár křižovatek nás dělí od Žerůtek, kde máme nachystanou nejenom skvělou večeři, ale i hezky měkké postele. Předtím ale ještě zajíždíme do Znojma, abychom alespoň z povzdálí nakoukli pod sukně těm slavným slavnostem. Bubny už víří a středověký průvod se dává do pohybu. Chrliči ohně vysílají pekelné plameny na všechny strany a sami si nestačí utírat pot, který z nich v proudech teče, Míjí nás konec procesí a kolem nás se zase rozeznívají dunivé rytmy kolotočářů. Vydáváme se také směrem k městským hradbám. Jdeme v šesti, přidali se k nám ještě Radky brácha Ríša se ženou. Koštujeme hroznový sirupomošt, kterému se tady a teď říká burčák (a nejenom tady a nejenom teď). Vítá nás další záplava atrakcí. Nasedáme na řetězák a vznášíme se v krouživých spirálách. Čas pochoduje zpátky a my můžeme se smíchem seskočit. Procházíme kolem hradeb a pak malebnými uličkami vnitřního města. Volíme cestu podle hustoty návštěvníků. Vracíme se k autu. Po cestě zpátky zvládáme točící se lavici a pak designerskou návštěvu u Ríši s Martou. Postele na nás ale nedočkavě čekají.

Sobota 18.9.2004

Ráno je první na nohou Mirek a hned vyráží na obhlídku okolí. Přes pole míří ke kapličce na kopci. Sluníčko tlačí ranní mlhu k zemi a celé okolí je nazlato. Vrací se právě včas, aby mohl s ostatními zdlábnout mohutnou snídani. Tak co s načatým dnem, který slibuje mnoho hodin sluníčka a teplého vánku. Necháváme slavnosti slavnostem a vyrážíme k Dyji. Pochodujeme tichým lesem na Králův stolec. Na vyhlídce vzpomínáme na naši cestu před třemi lety, kdy jsme putovali přes Siegsfieldův kámen na protějším břehu Dyje. Teď už ale míříme dál ke Znojmu. Po pár kilometrech se před námi otevírá pohled na město s dominantou hradu, který shlíží na přehradní nádrž. Je tu tak silně, že se nám nechce dál. Sluníčko nás hladí svými paprsky a pod nohama šustí uschlá tráva. Přecházíme ke kostelu sv. ???. Tady suší spacáky parta, která vzala vinobraní naplno. Pro ně jsme jen přiblblí turisti. Radka je mobilní a vyvolává z okna na druhé straně údolí babičku. Kličkujeme pěšinou nad skalami a od vyhlídky nad přehradou sestupujeme strmými serpentinami. Přicházíme na čísi zahradu. Dole stačí přelézt plot a už jsme na silnici do města. V cestě se nám zjevila příjemně vypadající restaurace s venkovním posezením. Neváháme ani vteřinku. Rozvalujeme se na lavicích u řeky a mlaskáme nad obědem. Teď čas ještě více přibrzdil. Tak tohle je Den. Ještě dobrou půlhodinku odfukujeme, než se dávají naše těla zase do pohybu. Zastavujeme se na výstavě "Zahrada Moravy," kde si můžeme ověřit, z jakých že to hroznů vyrábí ten nazlátlý či rudý mok. Takto poučeni se můžeme přesunout naproti do kláštera, kde se momentálně usídlila firma Znovín ze Znovína a nabízí nejen ochutnávku vín. Nás teď ale nic jiného nezajímá.Mirek volí svého jasného favorita a zarputile odmítá koštovat jiné druhy. Ani si nemusíme házet kamenem, abychom se rozhodli vypustit cestu přes uzavřený střed města. Raději se v poklidu loudáme podél hradeb. Přicházíme k výpadovce na telč. Tentokráte ale nemusíme stopovat. Radky tatínek nás naloďuje a nás čeká opět skvělá večeře. Místo přelidněných slavností trávíme poklidný večer strávený povídáním nad burčákem.

Neděle 19.9.2004

Je to zase Mirek, kdo potichu opouští dům do ranní mlhy. Tentokráte míří směrem k Dyji. Polní cesta ale končí a je třeba šlapat po kolejích. Už to vypadá bledě, když se objevuje viadukt a pod ním silnice. Za další hodinku je Mirek zpátky. Ola má stále půlnoc (a nejen Ola.) Hodinu sedíme u snídaně a rozjímáme nad životem. Takhle to není zas tak špatné. V dopoledním slunci procházíme vesnicí, aby nám vytrávilo před obědem. Pomalu je čas se loučit s moravskou pohostinností. Auto nás odváží zpět k domovu. Za okny se leskne končící léto. Smysl konání je teď blízko nás. Stačí jen natáhnout ruku…