Poznámka nad čarou

Ani nevím jak vypadla tato akce z našeho webdeníčku, ale stalo se a tak po více než dvou letech doplňuji kapitolu z našich pranedávných dějin. Vyprávění tak mohu patřičně okořenit fantazií a vůbec se nestydět. (m, 12.10.2006)

Třikrát hurá, textík se našel v papírové podobě a tak fantazie zase jednou utře, takže jedeme... (m, 14.10.2006)

Úvod

Z loňska zůstal nápad navázat na cestu po Jeseníkách a Orlických horách a pokračovat dále přes Krkonoše k Jizerkám. Změna plánu cesty za klokany na cestu do vyprahlých končin Pyrenejského poloostrova nabízela před zahájením OH dostatek času pro český čundr. Postupným zvažováním variant jsme dospěli k řešení spojit dlouho odkládanou návštěvu M3 v Liberci s naším loňským plánem. Auto před paneláčkem pak zajistilo pohodlnou dopravu.

07.08.2004 sobota

Přes Tábor vyrážíme na sever, Karla nás veze přes Benešov a Mladou Boleslav. Před cílem si dáváme pauzu v šumícím lese a cítíme se jak znovuzrozeni. Dále kočíruje Mirek a když kolem Ještědu vjíždíme do Liberce, počítač ukazuje 234km a průměr 4,0l/100km. Chvíle pro rozkoukání a můžeme chystat táborák na buřtíky. Pohodový večer pod Ještědem pokračoval až do půlnoci, kdy se přesunujeme do horizontální polohy.

08.08.2004 neděle

Ráno po sedmé vstáváme a chystáme se zrealizovat variantu s pochodem na vlakové nádraží a odtud za Jablonec. Možnost jet do jablonce tramvají jsme večer zamítli. Minuty však ubíhají a my se při pojídání mísy míchaných vajíček nenecháme vyvést z rovnováhy. Přitom také měníme plán. Vyrazíme pěšmo na zastávku Liberec-Rochlice a odtud po značce dále. Oblékáme cestovní úbory, nahazujeme batohy a loučíme se. Auto zanecháváme na zahradě s tím, že se pro něj ve středu vrátíme. Miloš ale už vyjíždí z garáže a nedá jinak, než že nás cestou na nákup popoveze. Nakonec nás veze až dolů do města na Poštovní náměstí. Chvíli hledáme značku a už kráčíme směrem k Císařskému kameni. Opouštíme Liberec a máme před sebou cestu vedoucí ve stínu lesa a nabízející pěkné výhledy. Obědváme u opuštěné chaty na nízko střiženém trávníku. S pocitem úlevy nasazujeme odlehčené batohy a postupujeme dále. Vlevo od nás je údolí Jablonce nad Nisou a před námi Černostudniční hřeben, který nabízí výhled na okouzlující siluetu Trosek. Na vrcholu Černé Studnice čeká kolový vláček a nabízí snadnou možnost překonání výškového rozdílu. My jsme ale rozhodně spokojenější, že jsme až k rozhledně vyšlapali po svých. Po krátké zastávce pokračuje naše čtveřice (ano, není to omyl, zase jsme po čase kompletní, Karla totiž po samostatném čundrování po Británii dala přednost naší společnosti a rozhodla se s námi nejenom navštívit Liberec, ale též pokračovat dále horami na východ) pokračuje po hřebeni mezi záplavami borůvek. Nikam nespěcháme a vrháme se do fialové úrody. Po chvíli procházíme mezi podivuhodně tvarovanými skalními útvary až na vrchol nabízející kruhový rozhled. Do Tanvaldu zbývá už jen pár kilometrů, ale před sestupem nás ještě čeká vyhlídka, kterou dal svojí ženě zbudovat jakýsi vídeňský továrník, který v Tanvaldu trávil svoji dovolenou. Prudkými klikačkami sestupujeme do Tanvaldu a doplňujeme zásoby. Teď nás pro změnu čeká slušné stoupání. Batohy nás táhnou dolů, ale my se nedáme. Stoupáme až k rozhledně Štěpánka. Už je dávno po zavírací době, ale to místu krásy neubírá, navíc zapadající slunce vše ozlatilo. Pochodujeme k Harachovu a po večeři a večerní koupeli v potoce ohraničujícím KANAP uléháme v hebké horské trávě. Kolem je naprostý klid, ani zašustění lístku, ani ptačí pípnutí. V noci se Mirek trochu vyděsí, když se za ním ozve zaštěkání. Bojovně tedy také zaštěká a začne kolem sebe mlátit. Ostatní se mlátí smíchy. Pak už zbývá jen dospat.

09.08.2004 pondělí

Slunce se už šplhá nad stromy, ale nám se ze spacáků vůbec nechce. Nakonec přece jen před dalším pospáváním dáváme přednost snídani v trávě. Po pár kilometrech pochodu se ocitáme pod harachovskými můstky. Chvíli se dohadujeme, zda obří můstek je fakt obří. S konečnou platností nás přesvědčí až cedulka s nápisem K185. Teď pořádně nakoupit, prozkoumat informační centrum, kde po hmatu testujeme, zda poznáme ukryté předměty - brrr! - Mirek vytrhává prudce ruku s pocitem, že sáhl na ježka, ale jsou to jen různé šišky. Teď už procházíme kolem hornického muzea k Mumlavě a Mumlavským vodopádům. Vymleté obří hrnce v žule ukazují na sílu vody. Je tu na náš vkus ale trochu přelidněno, a tak rychle pokračujeme dále. O kousek výš už není ani živáček a my na jednom z balvanů v klidu obědváme. Stoupáme dál a náhle jsme uprostřed krkonošské tundry. tento pozůstatek doby ledové je hotový balzám na duši. Po pěšině přicházíme na okraj Labské louky a pak až k prameni Labe. vypadá to tu útulněji než na pohledech, a tak se zde důkladně rozhlížíme. Zkoumáme erby měst, přes která Labe na své pouti od pramene do Severního moře kličkuje. Je čas jít dál a stoupat k česko-polské hranici u České boudy. Tady se napojujeme na cestu československo-polského přátelství, která začíná u Labské boudy. Přicházíme ke Sněžným jámám a před námi je ohromný rozhled do polské nížiny. Kličkujeme kolem srázů a pak po skoro tatranském chodníku. Potkáváme pána s klukem, který jaksi vytuhnul. Řikají, že budou muset zalézt někam mimo stezku a zabivakovat. Je teprve pět a nás čeká ještě pořádná cesta (alespoň si to myslíme). Na Sněžku je to asi čtyři hodiny a my váháme, zda dnes dojít až tam. Míjíme Muzske (České) i Dívčí (Szleskie) kameny a přicházíme k Petrově boudě. Doplňujeme zásoby vody a pozorujeme za kopečkem nad Špindlerovou chatou vrchol Sněžky. Pomalu scházíme a hledáme místo na večeři. Sluníčko pořád pálí, ale pofukuje docela chladný větřík, takže je naprosto skvěle. Usedneme na balvan u cesty a rozkládáme zásoby. Po pár zakousnutích vidíme černé mraky. Nic si z toho neděláme a koušeme dál. Z klidu nás vyvede až skupina Poláků, která se žene kolem nás a hlásí: „Burzska bude.” A opravdu. Po pár minutách se objevují první kapky. Sesypeme jídlo do batohů a už „sprintujeme” zpátky do Petrovy chaty. Poslední metry překonáváme v docela slušném lijáku. Po krátké poradě si kupujeme tři lůžka a přesouváme se na pokoj, kde po vlažné sprše dojídáme zásoby. Je nám hned krásně teploučko; jakpak asi je těm dvěma v bivaku? Raději na to nemyslíme a brzy se nám zavírají oči únavou.

10.08.2004 úterý

Petrovo hodinky nás v sedm hodin tahají nekompromisně z postele. To se to ale spalo! Vzduch je po dešti svěží a vítr prakticky nefouká. Blížíme se k chatě Pod Sněžkou. Tady vede stezka po polském území a i chata nad Obřím dolem je polská. Sledujeme mohutný proud lidí, který se kroutí jako had po stěně Sněžky. zařazujeme se někam na jeho ocas a stoupáme. Za chvíli už vidíme kapli na vrcholu. V rozhledu nám ale vadí dav shluknutý kolem jakéhosi strejdy. No vida - ten strejda je prezident Klaus. A v kšiltovce rozdává nejenom úsměvy, ale i autofotky s autogramem - že by autista. Po Olině vyráží pro svoji trofej i Petr. Karla nám ve stoupání samozřejmě utekla, takže když jí sdělujeme, s kým jsme měli tu čest, už má smůlu. Klaus se totiž spolu s ochrankou, která vypadá jak parta turistů, přesouvá na mši. My necháváme biskupa biskupem a míříme na Růžohorky. Raději se po cestě pořádně nacpeme. Batohy se zase nesou skoro sami a my vesele šlapeme do údolí. Cestu známe z minulé návštěvy, takže se ani moc nezastavujeme. Krátké občerstvení u Růžové chaty a pak rovnou do Pece pod Sněžkou. Míjíme kameramany z ČT čekající na Klause a pokračujeme na náměstí. Prozkoumáme infocentrum a nakupujeme. Teď nás čeká výšlap v odpoledním vedru až k Husově chatě a dál k Březové chatě.Pomalu opouštíme horský porost alpského typu a dostáváme se do běžného lesa. Rozkládáme se na svěží travičce a po večeři ještě dlouho odfukujeme. Vypadá to tu skoro jak u Stašova. I těch borůvek tu jsou stejné lány, ale jso jaksi větší. Petr vyprazdňuje láhev a ta se rychle plní fialovými bobulemi - Mirek dělá spojku, ostatní trhače. Zásoby jsou tedy doplněny a my pokračujeme a přemýšlíme, kde složíme hlavy. Místo bychom měli skoro ideální, ale rádi bychom ještě nějaký ten potůček. Podle mapy by měla být voda tak 300 metrů od nás. Netušíme však, že i ve vertikálním směru. Ještě tak umět číst ty vrstevnice z plánu. Z krátké odbočky se stává dlouhý sestup zapleveleným lesem. Je šero a my se dostáváme až do údolí Labe, které je zde ovšem totálně obestavěné domky a zahrádkami. Stmívá se a nám nezbývá než postoupit o dům dál. Mirek pění a zvyšuje tempo, žádné místo se mu teď nelíbí. Zastavuje až na kopci u kapličky, kolem níž je obehnán dřevěný plot a uvnitř něho lavička se stolem. Voda tu sice není, ale s tím jsme se už smířili. Teď se rychle opláchnout v půl litru vody na pití a zalehnout. V noci nás ruší jen nějaká kočka a pak dusot srnek. Mirek se převrací na lavici, ostatní pochrupují pod stromem.

11.08.2004 středa

Budíme se až po sedmé. Už teď je přes 20°C a den slibuje pořádný pařák. Ještě zvěčnit náš bivak - Mirek s Karly digitálem dlouho vyměřuje a zkouší, aby nakonec nic nevyfotil - vot, těchnika. Pomalu vstáváme, snídáme a balíme. Jsme tak 4 kilometry před Vrchlabím a odtud se chceme vracet vlakem. Po pěkných loukách sestupujeme snadnou cestou a před námi se otevírá výhled na záplavu paneláků v nové části města. Blížíme se prostě k civilizaci. Mirek provádí nožem opravu nehtů na nohou a zbytek mu zatím mizí. Na první křižovatce navíc Mirek volí chybný směr a hned je z toho bojovka. Po chvíli se sice vrací zpět na značku, ale nikde nikdo. Útěchou mu může být malebné rozcestí pod mohutnými borovicemi a zalesněný výhled na kostel a zámek. To je jiná podívaná než šeď betonu! Scházíme se až na náměstí a po dlouhých dohadech, kdo že je trotl, jdeme nakupovat. Ola při čekání zjistila odjezdy vlaků. Máme dost času, a tak se rozhodujeme doputovat ještě na křižovatku s tratí Trutnov-Stará Paka, což nám ušetří jeden přestup. Dosti času je relativní pojem a my po ledabylé chůzi ve finiši mohutně sprintujeme. Na nádraží jsme přesně načas na rozdíl od českých drah. Po deseti minutách se ale přece jen suneme do Paky, kde obědváme a po půlhodinové přestávce vyjíždíme desítkami tunelů směrem na Trutnov. Tady máme opět k dobru nějakou třičtvrtěhodinku, k tomu se na další cestě přidává výluka před Libercem, takže není divu, že když zase z okénka vlaku máváme Ještědu a Černé Studnici, je už čilé odpoledne. Po téměř pěti hodinách a 96 kilometrech vysedáme na nádraží a do Ostašova pochodujeme zase po svých. Auto na nás čeká a my se rychle loučíme s M3. Tentokráte volíme cestu na Slaný a Lány. Karla kličkuje kolem Ještědu a pak dál. ve Slaném má kliček právě tak akorát a předává otěže Ole. V zapadajícím slunci se nám nabízí silueta Lovoše spolu s celým Českým středohořím. Venku je pořád skoro 30°C a my, přestože máme za okénkem svoje stabilní klima, se u Bezdězu neudržíme a rozhodujeme se pro koupel v Máchově jezeře. Nakonec volíme opačnou stranu hráze a skáčeme do lehce sinicové vody. Houpačka na břehu nás nenechává v klidu a Mirek je přimět ke skoku - naštěstí bez obětí. Oschnout během večeře s výhledem na Bezděz je více než příjemné. Teď nás čekají další kličky kolem Zdic a pak už jen dojezd nám dobře známou krajinou...