Neděle 8.2.2004

Jarní prázdniny navázaly na Petrovo lyžařský výcvik na Kramolíně, a tak vyjížděl Petr jako hotový sjezdař. K němu se přidala Ola v kombinaci s Karlou (jedny sjezdky, dvoje běžky) posílená o Martina z Nového Města n/Metují, Mirek tradičně jen s běžkami. Ty měli ostatně všichni. U lesnické školy jsme tedy nalodili osmery lyže a neméně báglů do ranního autobusu a pozorovali okolní krajinu, sněhem nedotčenou. Mirek ubezpečoval, že nahoře je to o něčem jiném, ale u Sloupu za Vimperkem začal ztrácet optimismus. Hutě byly sice pocukrované, ale louky se pomalu zelenaly. Nástup do chaty byl až po třetí odpoledne, a tak jsme odložili lyže do lyžárny, bágly do jídelny. Tašku s jídlem rozšířenou o další tašku s ranním vimperským nákupem jsme rozložili mezi skříň na chodbě k tomu určenou a lednici. To se neukázalo jako právě šťastné řešení. Pěšmo jsme se vydali pátrat po sněhu. Po sjezdovce jsme se vydrápali do lesa. Při stoupání jsme váhali, zda se nevrátit pro běžky, ale rozum zvítězil. Zavedli jsme Martina až na vrchol Přilby. Tady se ukázalo, že Martin zanechal sněhule na chatě a vykračuje v nízkých botkách. Karla zase hledala v rukavicích prsty. Jídlo venku jsme tedy potichu zamítli a mířili přes Hřebenovku a Polec na Churáňov. Dočasný azyl a trochu tepla nám poskytl sporthotel Olympia. Zde jsme obsadili stolek u radiátoru, vybalili zásoby a načerpali energii. Další exkurze vedla pod Kobylu. Tady se vesele lyžovalo. Provoz na silnici byl poměrně hustý, a proto jsme si rozmysleli cestu na Babůrek, která by vedla po rozbředlém sněhu v nebezpečné blízkosti natěšených motoristů. Ohnuli jsme to na Pláně a před třetí se už dobývali do chaty. Správce Pavelka ale neměl pro naše prokřehlá těla pochopení. Když mu navíc přijeli další tři skupiny, jeho neklid přetekl bezmála do hysterie. Poseděli jsme v přezouvárně, následně v zakouřeném baru a v půl čtvrté se už rozkládali na pokoji. Čtyřlůžkový pokoj z vánoc byl rozšířen o jeden slamník pod postelemi, který obsadila Karla. Pokoj byl poněkud natěsno, ale co tě nezlomí, to tě posílí… Sprcha nám všem spravila náladu. Mirek vyrazil vařit večeři a zděšeně projížděl lednice, kam že zmizela část zásob. Jak se ukázalo, Pavelka při uklízení projel lednici zgruntu a všechno pro jistotu přemístil. Naštěstí ne do popelnice, ale do své lednice, takže se jednalo o vratný, i když ne zrovna příjemný proces. Jede se dál. Chata je našlapaná až po střechu, asi tisíc dětí a podle nočních pařeb neméně dospělých. Vaření v kuchyňce je napínavá věc. Naštěstí o nejpomalejší plotýnky nikdo nestojí, hrnců je dost a nic než vodu nepotřebujeme. Ostatní jsou vybaveni poněkud více. Mikrovlnky, toustovače, ohřívače na párky, remosky, papiňáky, stovky uvařených jídel v podobě svíčkových, ptáčků, vepřových i telecích hodů. Nechybí ani bedny s dalšími nezbytnostmi v podobě různých laskomin a masomin. K tomu balíky limonád i víceprocentních. Přitom se všichni tváří děsně free. Zkušenost kterou nevyčtete, to se musí zažít. Špagety jsou už ostatně uvařené, a tak můžeme zasednout k večeři. Stůl, který jsme odpoledne briskně obsadili je však zatím okupován. Za chvíli ale už usedáme kolem cedníku plného špaget a bagrujeme do talířů. Dílo je dokonáno a pomalu je čas jít spát. Že to nebyl šťastný tah se ukazuje ve chvíli, kdy řvoucí děti (jestli se ta banda na chodbě dá tak vůbec nazvat), začínají hrát ping-pong o naše dveře. Blouzníme. Po jedenácté rachot konečně utichá. Střídá ho ale hukot v baru, který žije jako v Las Vegas. Je to prostě paráda.

Pondělí 9.2.2004

Dožili jsme se rána. Venku připadlo čtvrt metru sněhu. Nachystat snídani, něco sebou k obědu a hurá na sjezdovku, kam míří Ola s Petrem a na běžky. Mirek míří přes Olšinku na Kvildu, Prameny, Stráž, Bučinu, Knížecí Pláně do Borových Lad. Moc to nejede. Čerstvý sníh je dost těžký, je ostatně něco nad nulou a pořádně to fouká. Takhle přívětivé počasí vydrží s několikaminutovými výjimkami spolehlivě až do neděle. Kontrola obchodu v B.L. ukazuje, že zbyly jen rohlíky. Mirek bere co je a přemýšlí, že zítra vyrazí na nákup do Vimperku. Karla s Martinem zatím dokončují trasu přes Zlatou Studnu, Horskou Kvildu, Prameny, Kvildu a Přilbu. Na chatě se všichni scházíme. Sjezdaři jsou vysmátí, běžkaři spokojení. Martinovi kručí v břiše. Všichni si dopřáváme zahřívací čtvrthodinku ve sprše. Mirek jí rozšiřuje o parní lázně v kuchyni. Dneska se na stůl přidává ještě pořádný hrnec s polévkou. Pokračujeme rizotem. K pěti litrům čaje likvidujeme několik balíků oplatek a skoro nemůžeme ani vstát. Není to ostatně ani třeba. Plánujeme zítřejší program. Mirek to má jasné. Vyrazí pěšky přes Šindlov do Vimperka, nakoupí a odpoledne se sveze zpátky autobusem. Ostatní váhají, ale nakonec zůstávají u dnešních pozic. Noc je dneska o něco klidnější.

Úterý 10.2.2004

Vítá nás krásné ráno. Mirek maže v jídelně jeden krajíc za druhým. Konečně je vše zabaleno, připraveno a snězeno. Vyrážíme na vzduch. Mirek pochoduje tichou silnicí. Míří přes Šindlov na Nový Svět a pak na Lipku. Schází dolů k hlavní ze Strážného. Teprve tady je silnice zase plná aut. Po stopách Zlaté stezky šlape Mirek sněhem a odměnou mu je skvělý výhled na vimperský zámek. Ještě krátká exkurze na náměstí. Z této strany se jeví Vimperk jako krásné středověké město, ve kterém panuje klid a pohoda. Jiná situace je, když člověk sejde k brutálnímu nadjezdu v údolí. Ale taková je civilizace… Následující hodinu Mirek objíždí regály v Penny a rozmýšlí jednotlivá jídla do konce týdne. Koš se úspěšně plní a batoh, cestovní i nákupní tašky málem nestačí. Venku je azuro a sluníčko hřeje jak na jaře. Sníh kvapem taje. Autobus jede na čas. V Hutích je citelně chladněji. Za bukem čekají dva zachránci, a tak na chatu dorážíme ve třech. Karla s Martinem jsou ještě kdesi na cestách.

Středa 11.2.2004

Karla s Martinem jdou opět prověřit běžky stejně jako zbytek, který míří na Zlatou Studnu a Zhůří. Jede to skvěle a korýtko směrem na Horskou Kvildu je s novým sněhem úžasný zážitek. Cesta k Tremlům vede sice frekventovaným úsekem, ale díky mnoha projetým stopám to jde. Teď ještě stoupání kolem Přilby a hurá na chatu. Tady už jsou všichni sjezdaři pohromadě. Nakrmit, pokecat, vyčůrat a spát.

Čtvrtek 12.2.2004

Dneska dopoledne si Martin dává oraz. Petr vyjíždí sám na sjezdovku, Karla ho po chvíli následuje s půjčeným prknem. Ola s Mirkem vyjíždí na běžkách přes Zvěřín na Šindlov a Borová Lada. Pak Knížecí Pláně, Bučina a zpátky na Kvildu. Přes Olšinku si to sunou do chaty. Rytmus v chatě se docela stabilizoval, a tak můžeme v poklidu dát i nějakou tu hru.

Pátek 13.2.2004

Páteční den vypadá nadějně. Zase přibyl sníh, vítr už tolik nefičí. Ola s Petrem razí se sjezdovkami na Kobylu. Mirek s Martinem přes Zlatou Studnu na Horskou Kvildu. Tady se rozdělují a zatímco to Martin bere dolů podél Hamerského potoka na Antýgl a dále na Modravu a Filipovu Huť, Mirek vyjíždí přes Filipovu Huť na Březník. Pohoda je tu podobná jako o vánocích. Tak a teď hurá na Modravu a dál směrem na Rokytku. Tady chvíle váhání a pak dále po hřebenu. Sjezd k Vchýnicko-Tetovkému Schwarzenberskému kanálu. Na Rokytku se Mirkovi nechce a tak si omylem prodlouží cestu o pět kilásků. Jede podél kanálu skoro až k začátku u Vydry. Čeká ho stejná cesta zpět, ale nevadí, protože je tu fakt skvěle. Mirek vzpomíná na první čundr se Standou, když nocovali pod smrkem v Modravě a pak mířili kolem kanálu přes Čeňkovu pilu do Rejnštejna. Teď ho ale čeká přejezd lávky u Antýglu a následné stoupání podél Hamerského potoka do Horské Kvildy. Na Antýglu Mirek od nějakých Němců zjišťuje, že je půl čtvrté, a tak šlápne do pedálů, aby byl v pět na chatě. To se mu sice zdaří, ale má docela dost. Naštěstí čtyřkilometrové stoupání podél potoka nabízí skvělé scenérie a pořád se je na co dívat, a tak není čas myslet na chybějící dech či tekutiny. Pak přejet "údolím" Horské Kvildy a namířit na Zlatou Studnu. Na Hřebenovce je Mirkovi už veselo. Čeká ho už jen sjezd na chatu. Tady potkává v lyžárně vysjezdovanou Olu. Petr už je na chatě. Tomu to na sjezdovkách bruslilo z Plání o něco rychleji než Ole. Tradiční večerní program vyplněný opět pořádným nášupem.

Sobota 14.2.2004

Už to vypadá, že to nějak ustojíme. Je sobota, Karla s Martinem se loučí a míří na běžky a následně do Písku na Pána prstenů III. Zbytek se potýká s lepícím sněhem na Šindlově. Brodíme se na Paseky. V lese to začíná jet a my se rozjíždíme po značce. Odbočka na Alpskou vyhlídku nabízí Ole příležitost zdokonalit se v brždění nosem. Za silnicí pokračujeme dál, ale pak usuzujeme, že až do Kubovy Huti nechceme. Navíc jsme si nevzali mapu. Najíždíme tedy na lesní cestu a podle Mirkova ubezpečení směřujeme na Borová Lada. Ty se skutečně po chvíli v údolí objevují a následuje hledání odbočky. Při první příležitosti sjíždíme ze srázu na další cestu a jedeme o padesát metrů níže zase zpět. To se Mirkovi hrubě nelíbí, a tak to ohýbá po zarostlé cestě do lesa. Ale ouha. Kličkujeme a cesta se vytrácí ve slati. Červené pruhy nás upozorňují, že jsme překonali hranici chráněného území. Raději se kus vracíme. Bloudění nepřestává. Prodíráme se kolem strouhy a přeskakujeme jeden kanál za druhým. Konečně vidíme volný prostor. Ještě se dostat přes strouhu a už si to hasíme pod lesem na Nový Svět. Jsme rádi, že jsme se našli a že jsme před pátou na chatě. Na pokoji je už pusto a nezvykle volno. Nicméně naše věci po chvíli expandují do původních objemů. Poslední večeře, nachystat se na zítra a chrupky dupky.

Neděle 15.2.2004

Ráno zbývá už jen sbalit bágly, naskládat je do lyžárny, vyrovnat či narovnat účet a dát si poslední okruh. Ten vede přes Babůrek pod Klín a Hrb. Zase Babůrek a přes Pláně na Staré Hutě. Při stoupání se proti nám řítí šílení běžkaři, kteří po jedné lyži klopí zatáčky mezi stromy. Tentokráte to přežili. Balíme běžky, přezouváme boty. Poslední pohled na ďolík. Desetiminutová rezerva na zastávce nás nemůže rozhodit. Už je tu autobus. Při nakládání lyží skočí Mirek jednomu chytrému strejdovi málem po krku, ale ustojí to. Zato Ola před Pískem neustojí řidičovo brzdy a tak si odnáší pořádnou vzpomínku v podobě modřiny. Doma jí čeká za odměnu Karly pekařské a Mirkovo kuchařské umění. Tak kam to bude příště?