Jede, jede mašinka...

Tak jsme se po letech domluvili na setkání s bývalými spolužáky z MFF UK. Zjistili jsme spoje a hurá na cesty. Do Prahy jsme to vzali busem. Ola vyrazila o pět minut dříve, aby stopem dojela na Novou Hospodu, kde zjistila, že objížďka na Prahu vede přes Čížovou. V lijáku chytla stopa zpátky do Písku a od Schneidera pak pokračovala dalším stopem až do Prahy. Tady počkala v antikvariátu v Dlážděné na zbytek výpravy.

Vláček ze Středu si razil statečně cestu údolím Vltavy a pak přesedlal na Labe. Výhledy jsme zakusovali večeří a těsně před setměním vystoupili v Ústí n/Labem. Snadno jsme se zorientovali podle komínu Setuzy a přešli Labe. Za chvíli už zvoníme u Kuglů. Celý večer vyměňujeme názory na svět a život v něm.

Sobota 4.10.2003

V sobotu ráno mrholí a tak akci do skal odkládáme na jindy. Odpoledne už svítí sluníčko a my vyrážíme na druhou stranu města na bowling a minigolf do bývalého obchoďáku. Při bowlingu svádíme statečnou bitvu, ale dole na minigolfu nemá nikdo moc šancí. Dráhy jsou asi pro profíky a my máme v kouřovém oparu pocit beznaděje. S úlevou prcháme na vzduch prosvícený zapadajícím sluncem. Večer protahujeme do ranních hodin a ujasňujeme si, cože to pořád hledáme, že to nemůžeme najít.

Neděle 5.10.2003

Nedělní ráno nás vítá v pošmourné náladě. Hned po obědě vyrážíme na vlak. Z Masarykova nádraží přejíždíme k Andělovi a za pár minut se už houpáme k domovu. Po cestě ze zastávky ještě stačíme řádně promoknout. Doma nás vítá Karla v pekařské náladě. Šlo to jako po másle.

Příběh osamělé stopařky

Po dlouhých a dlouhých měsících, ba možná i letech, jsme se opět domluvili s rodinou Kuglových, že se sejdeme. Ač by se nezasvěcenému pozorovateli mohlo dle četnosti (spíše nečetnosti) návštěv zdáti, že se jedná o návštěvy zdvořilostní, pravý opak je pravdou. A možná je to způsobeno právě tou vzácností setkání. Alespoň z naší strany jsme návštěvu v Ústí či ve Smolivci u rodičů Jirky nebo Kuglů u nás v Písku či Skalách považovali vždy za záležitost velice milou, příjemnou a ve všem všudy "povznášející". Pokaždé jsme se vzájemně shodli na většině věcí a názorů a taktéž se od srdce zasmáli. Neřku-li v návalu dobré zábavy i někteří popili dobrého moku k všeobecnému veselí ostatních i popíjejících (alespoň do následujícího dne provázeného nepříjemnými fyzickými následky). Budiž následující řádky toho dokladem. Naše letošní výprava do Ústí nad Labem byla naplánována na dny 3.-5.9.2003. Vyrazili jsme bez Karly, která je již plně zaneprázdněna svým vlastní programem a času jí mnoho nezbývá. V pátek jsme se já-Ola a Mirek sešli u chutného oběda. Poté jsem sbalila něco na zub na večeři a pár nezbytných oblečků. Mezitím dorazil ze školy i Petr. Autobus měl odjíždět z Písku v 14:50 hodin. Ještě jsem se stačila vykoupat a umýt i vyfoukat hlavu. To abych alespoň trochu reprezentovala. Kluci tyto starosti nemají. Nevím, jak je to možné. Bohužel jsem zapomněla na pravidlo, které již po léta funguje: kdykoli jsem umyla auto (ještě když jsme ho měli) nebo si umyla hlavu, tak začalo nekompromisně pršet. Ale to poznáte ze chvíli. Vzhledem k tomu, že jsem byla ve všech přípravách neuvěřitelná rychlonožka, byli jsme už cca ve 14:30 hotoví. Vzhledem k tomu, že autobus staví tak 5 minut loudavé chůze od našeho baráku a ještě k tomu na výpadovce na Prahu, povídám pánům: "Jdu na stopa a jestli za těch 10 minut co mám na autobus čas, nic nechytnu, tak pojedu s vámi". Petr se k tomu nevyjadřoval, Mirek se tvářil všelijak. Tak jsem, plna elánu, vyrazila. Aut jezdilo dost, ale bohužel valná většina jen do Penny, další část vozidel nejevila o mne zájem, což nechápu. Už jsem svým krátkozrakým okem viděla v povzdálí Mirka s Petrem, jak si to šinou k nedaleké autobusové zastávce. Zvýšila jsem intenzitu mávání rukou, přeci nepojedu s ostudou autobusem. Ha, sice kraksnička, ale zastavila. Popoběhnu a dva mladící mě skutečně hodlají svézti. Auto skutečně starší asi než já, ale jede. Prý jedou do Blatné To mě mohou vzít na Novou Hospodu. Tam už to bude máček - jezdí tam auta na Prahu i od Strakonic. A kdyby přece, je tam i zastávka autobusu. Po cestě koukám, jak se změnila tato část silnice, kterou předělávají na čtyřproudý obchvat Písku. Ani jsem si nevšimla, že trochu začíná poprchávat. A už jsme na Nové Hospodě. Pánové mě vysazují a adié. Uf, ono nepoprchává, ale prší. No to vydržím, těch 20 metrů přeběhnu na správný směr a přeci mě něco hned vezme, takže žádný deštník. Přeběhla jsem, deštník fakt nebyl, ale začalo lejt! No jo, proč já si jen myla ty vlasy, to mě mohlo napadnout, že zmoknu. Do pytle, proč nic nejede. Pátek odpoledne a žádný auto na Prahu? Vždyt z Písku toho jelo dost. Přece všichni nejeli na Plzeň? A ejhle, pár mmetrů přede mnou značka. Jdu se k ní podívat. No potěš - objížďka. Na Prahu se tudy nedá jet. Co teď. Vždyť by přeci měli všichni jet přes tuto křižovatku jet a zabočit pouze jinam. Proč tu žádný vůz není. Už mám i deštník a jsem skrz naskrz. Co teď. Přeběhnu k autobusové zastávce, kde postává nějaký pán. Ptám se ho, jestli neví, kudy auta objíždí na Prahu. Neví ani, že je tu objížďka. No potěš. Autobus někde v pytli. Vlak z Prahy, kde máme s Mirkem a Petrem sraz, odjíždí v 17:26 a teď je asi 15:15. To je tak akorát. Opět poklusem, tentokrát na směr Písek a zkusím to zpátky do Písku a tam se snad zorientuji, kudy se objíždí. Hned mi zastavili starší manželé. Otočka v Písku a s vyplaženým jazykem stíhám dvojici v Praze na Masarykově nádraží.