Přípravy

„Ach, Tatry krásné, Tatry mé,” chtělo by se zvolat asi každému, kdo spatří mohutné panorama Tater z centra popradské nížiny ve vzduchu vyčištěném nedávnou bouří. Ale přesto ti, kteří přimkli k nějakému místu tak, jako pisatel těchto poznámek k šumavským hvozdům, jež okusil naplno se svým taťkou již v době raného dospívání a jichž si dopřává dodnes plnými doušky, si současně vybaví obraz domova. Není nic nového na tom, že se člověk vydává do dálek (i když to mohou být dálky relativní), aby se mohl s radostí vracet, aby se mohl těšit, aby si zviditelnil onu zřejmou věc - že rodný rybník má tu nejlepší vodu i když je pro suchozemce mnohem obyčejnější než voda vzdálených oceánů. Může mít snad mořská ryba stejný pocit? Vždyť ona je doma vlastně všude a tedy nikde. A přestože se člověk snaží o to samé - být doma všude - přesto potřebuje ono nepodstatné místo, onen nepatrný záchytný bod. A proto je možná tak patrný rozdíl mezi městským sídlištěm a rodnou chalupou. Ale dost filozofování, vzhůru do Tater!

Přípravné práce spočívaly v zajištění opěrných bodů a ve vybudování spojujících linií. Opěrné body vytvořili Ola s Petrem v hotelu Kriváň v Podbanském a penzionu Karpatia v Tatranské Lesné. Jako spojovací linie byly použity koleje českých a slovenských drah, trasy po vlastních a lokální linky místních autobusů a elektríčky. Start akce byl naplánován s ohledem na přístupnost některých tras na začátek července. Původní termín 29.6.-6.7. byl následně rozšířen vzhledem ke skutečnosti, že zlevněná kilometrická banka čítající 2000 km po českých drahách za 1050,- se nemohla použít z neděle na pondělí. Vzhledem k tomu, že jsme banky potřebovali dvě (a tím pádem činil cenový rozdíl nezanedbatelných 600,-), neváhali jsme a volno si trochu natáhli. A bylo dobře.

28.06.2003 sobota

Zbalení, vymydlení a s plnými žaludky jsme v sobotu 28.6. před devátou večer spěchali na zastávku Písek-město. Trasa měla kopírovat cestu, kterou před dvěma lety absolvovali P+M do Beskyd. Tentokrát však měla vést dále přes Beskydy do popradských nížin, konkrétně do Liptovkého Mikuláše. Na stanici sice nastaly lehké komplikace s bankou, protože milý úředníček byl jemně řečeno mimo, a tak bylo na nás napsat patřičné údaje do neposkvrněných sešitků. Průvodčí v lokálce Ražice-Tábor se zodpovědnosti raději také zbavil (a tím zřejmě i tučné odměny za vybrané kilometry), a tak tato radostná úloha zbyla na konduktora v rychlíku ČBu-Praha, do kterého jsme v Táboře bez potíží přesedli. Průvodčí nám odečetl každému 400 km a Petrovi 200 km (což je maximum), vepsal celkovou vzdálenost do Čadca št.hr. 576 km, trochu zazmatkoval při počítání a už si nadšeně odnášel našich 1400 km. My jsme zaujali stabilizované polohy a až do Libně odfukovali. Tady jsme dostali od kapitána výpravy budíček a v napětí čekali, kdyže se už z těch Vysočan dostaneme na Hlavní nádraží.

29.06.2003 neděle

Zde jsme chtěli volný čas vyplnit zakoupením lístků pro Slovensko, ale místo toho jsme hledali prázdné kupé. Mirek se napřed nacpal k nějakému studentovi, který si neprozřetelně odskočil, a hned mu zhasl světlo, zatáhl a zul boty. Studentík ho ale lehce zchladil slovy, že se bude celou cestu učit a že tento vagón jede až do Brna, tedy ne naším směrem. Bylo tedy na Ole s Petrem, aby šli svést bitvu o náhradní kupé ve vhodnějších vozech. Zanedlouho Petr přiběhl, že Ola hájí pozice vzadu. A opravdu, v předposledním voze Ola sváděla statečnou bitvu, kterou úspěšně vyhrála. My jsme tak mohli spokojeně zalehnout v prázdném kupé a těšit se na další stovky prospaných kilometrů. tento vagón mířil až do Košic. V průběhu cesty sice prudili stále se střídající průvodčí, ale jinak cesta probíhala v pohodě. Za Olomoucí začalo svítat a my v polospánku sledovali "neznámou" krajinu. Z pohody nás před Třincem vyrušil průvodčí s dotazem na slovenské jízdenky. S odpovědí, že jedeme na státní hranici se nesmířil a vysypal nás v Třinci ven. Zmateně jsme proběhli nádražím a zjistili, že za 5 minut odjíždí osobní vlak do Mostů u Jablůnkova, poslední to stanice v Čechách. Naskočili jsme, vybalili snídani a sledovali česko-slovenské pohraničí. V Mostech jsme vyskočili, obešli nádražní budovu, našli mapu, následně značku a krátce před devátou vyrazili k hranicím. Naše trasa vedla vzhůru do beskydských kopců kolem několika horských hotelů a chat, s odbočkou na nejvyšší místo č-s hranice na Vysokém Polomu (celých 1067 m n.m.). Při sestupu následovaly Mirkovo lehké zmatky se značkou. Domníval se totiž, že značku zrušili a že budem muset proniknout ilegálně houštím. Z omylu ho vyvedla Karla, která zvolila cestu po lesní silnici a za zatáčkou narazila na správnou značku. A šlo se. Nad lyžařským svahem byl právě tak čas na oběd. Zátěž zase o něco ubyde. Ještě chvíle klesání do Draganky a pak hledání značky do Čadce. Chvíle váhání na autobusové zastávce, zda vyměknout a jet busem. Ale nejsme měkký, a tak hurá do 30-stupňového žáru. V lehkém stoupání na kraji vsi je Karla obdarována štědrým vesničanem třešňovou větví. Kamarádsky se dělí. Značku nemáme, tak to bereme po čuchu přes něčí políčko. Přicházíme na cestu a Mirek se potupně ptá domorodce. Ten radí schůdnou cestu (jak se ukáže, tak až moc) a jde se. Přicházíme do Nižných Megoněk. Odtud nás čeká umorných 8 km do Čadce v stále houstnoucím provozu.

K nádraží přicházíme odzadu, a tak musíme široké kolejiště překonat po chatrné lávce. Na nádraží zjišťujeme, že jsme zase tak špatně nešli, prostě tu jen Slováci nemají tolik cest. Hledáme vhodný vlak, abychom mohli náš dnešní plán zakončit. V úvahu přichází jediný osobák. Zakupujeme jednu rodinnou jízdenku (2+1) a jednu normální do Liptovského Mikuláše, neodoláme langošům a doplňujeme pití. V houpajícím se vlaku si pak dopřáváme zaslouženou večeři. V Žilině přesedáme a už se ženeme kolem Váhu. V cíli jsme kolem půl osmé. Procházíme městem a zvolíme ubytovnu s příznačným názvem "Kriváň." 880,- za 2+2 s příslušenstvím není tak zlé. Zaléháme a za chvíli už funíme do peřin.

30.06.2003 pondělí

Ráno nás vítá sluníčko a Karla, která nedočkavě vyráží do pekárny. Následuje ji Mirek, který míří do obchoďáku. Oba se vrací se zásobami na následující dva dny. Mléko, rohlíky, máslo, salám a sýr není po ránu vůbec špatný začátek. Loučíme se a přes náměstí směřujeme na Liptovský Hrádok. Silnice se mění v dálnici a my rychle unikáme boční silnicí směrem k horám. Měníme plán, a tím si přidáváme tak 3 km, ale zase nemusíme 2 km po čtyřproudce. Jdeme příjemnou cestou podél Smriečanky. Slunce praží a my se těšíme na stromy. Ještě jedna vesnice a už se dostáváme na Tatranskou magistrálu, nějakých 5 km od jejího začátku. Ostatně Magistrálu projdeme, až na tento kousek a trasu mezi Jamským a Štrbským plesom, celou, podstatnou část dvakrát a vícekrát. Konečně stromy a ještě k tomu chladivý potok. Nadšeně shazujeme bágly a vrháme se do ledové vody. Chladíme pitivo a likvidujeme zásoby. Po obědě odpadají tašky přivěšené na rukou a batozích a my šlapeme statečně směrem k cíli. Karla testuje dalekopohled, který se rozhodla vláčet s sebou. Jdeme a jdeme, překonáváme první strže a kopečky. Zatím to vypadá jako u nás v lese. Jsme tak 750 m n.m. Slunce se sklání k západu a my lehce bloudíme v chatové osadě. Zjišťujeme, že jsme to vzali kolem kopce z druhé strany, ale nevadí - pár kliček a váhání a zase jsme se našli. Teď ještě najít hotel. Nakonec se musíme zeptat a už jsme tu. Zvenku to vypadá jako ošklivá krabice, kterou ještě navíc momentálně opravují, uvnitř je to však super. Velikánský dvoupokoják, zrcadlově čisto, měkké osušky a hedvábné povlaky. Petr hned ladí televizi a pouští Policejní akademii, která doplňuje večeři.

01.07.2003 úterý

Ráno nás čeká gigantická snídaně v podobě švédských stolů. Testujeme téměř vše - salámy, vlašský salát, šunku, rajčata, vločky, párky, lečo, jogurty, zavináče, smaženky, rohlíky, sušenky, med, hořčice, klobásy, vánočky, záviny, feferonkový salát, Ferdovo kuličky, papriku, okurky, houby zalévané kávou, mlékem, smetanou, čajem a chlebem prokládaným kakaem. Prostě jíme za dvanáct a za slabou hodinku se k úlevě personálu přesouváme spolu s jablky, banány a pomeranči na pokoj. Chystáme se na první postupný cíl a tím je Kriváň, tyčíme se do výšky 2494 m n.m. Vyrážíme po červené a statečně ji opět po několika kilometrech ztrácíme. Bloudíme a musíme se vrátit na odbočku modré. Po lehkých zmatcích a dezorientacích se vracíme správným směrem ke Trom studničkám. Odsud již směřujeme správně po zelené klikačkami vzhůru. Zanedlouho se dostáváme do míst, ze kterých jsme to museli před léty kvůli mlze otočit. Napojujeme se na modrou a stoupáme na hřeben. Karla volí kratší trasu, OPM pak delší ale s hezčími výhledy. cesta je vcelku dobře schůdná, i když místy po čtyřech. S rostoucí výškou se vedro stává přijatelné. Navíc se začínají objevovat mraky, takže na vrcholu jsme rádi za pár slunečních paprsků. Listujeme vrcholovou knihou a přidáváme náš zápis - za těch 14 dní, co tu tato kniha je, jich přibylo aspoň tisíc. Hledáme si klidné zákoutí těsně pod vrcholem s výhledem na pleso zastřešené Gerlachem a vybalujeme zásoby. A že to tady chutná! Zpátky volí Karla ne zrovna nejbezpečnější cestu korytem potoka a zbytek jde po stopách Karly výstupu. Všichni se setkávají pod hřebenem na křižovatce modré a zelené. Chvíle rozjímání a přichází změna plánu v podobě cesty po modré k Jamskému plesu. Krásná cesta vede klečí, ve které se nenápadně začínají objevovat vzrostlé modříny, borovice a smrky. Pár kroků a kráčíme vysokým lesem. Podél potoka se dostáváme k plesu a odsud míříme po červené magistrále zpět. U Třech studniček chvíli váháme, zda dodržet původní plán cesty Tichou dolinou, ale vzhledem k tomu, že většinu cesty máme už prošlou a že je už osm, volíme rychlejší variantu po červené, kterou jsme ráno ztratili. Před devátou jsme na hotelu. Mirek ještě láká Petra do bazénu v Permonu, ale ten volí raději večeři a spánek.

02.07.2003 středa

Ráno balíme a po opakovaném nábuchu jdeme čekat na autobusový přesun na Štrbské Pleso. Mirek s Petrem si krátí čekání házením oblázků do Kriváně, O+K zase psaním pohledů. Po půl jedenácté vysedáme ve Štrbském Plese a jdeme se zorientovat na nádraží. Obdivujeme moderní elektrické vlaky a vyrážíme po magistrále na Popradské pleso. V noci pršelo a vzduch je pěkně pročištěný. Obcházíme Popradské pleso a zakusujeme se do klikaček na Ostrvu. Něco přes hodinku nám trvá vyšplhat těch 500 m. Stoupáme ještě odbočkou na Malou Ostrvu a nabízí se nám skvělý výhled na Štrbské Pleso v panoramě Popradské nížiny a Nízkých Tater. Je čas zmenšit zásoby. Posíleni se vracíme na magistrálu a pokračujeme dále. Občasné výhledy na okolní štíty a údolí střídáme s pozorným sledováním balvanů tvořících cestu. Čirý vzduch a skvělá cesta nám nabízí daleké rozhledy. Zdravíme Gerlachovský, Lomnický a později i Slavkovský štít. Na druhé straně se nabízí pohled přes Štrbu na Chopok, postupně na Svit, Poprad a Komárno. Cesta nás vede k Batizovskému plesu a následně po úbočí Gerlachovského štítu k Sliezskomu domu. Pokračujeme na Hrebienok a kolem Bilíkovy chaty se dostáváme ke Studenému potoku. Vyhlídka na balvanech přímo v divokých peřejích nás vítá v osamělém šeru. To ještě netušíme, jak je budoucí dvoudenní déšť změní k nepoznání. Sestupujeme podél proudu. Šero houstne a nám z pětikilometrové cesty kolem potoka zbývají poslední stovky metrů. Váháme, zda odbočit k lákavým světélkům, ale držíme se značky a dostáváme se k silnici. A hurá, jsme tu. Zděšeně pozorujeme opadanou omítku na přístavku penzionu Karpatia, který budeme evidentně obývat. Ola jde vyřídit formality a Mirek chytá dávku. Klíče pak odhalují krutou skutečnost. Je to šok po komfortu na Kriváni. Ve vaně nás vítá masitý pavouk a zatuchlý vzduch se vznáší všude kolem. Větráme a jsme rádi, že jsme povečeřeli v lese. Rezavou vodu z kohoutku po chvíli střídá teplá voda, vana vypadá čistě i když je otlučená, a tak se vrháme do očisty. Rozkládací gauč se nám rozkládá na dva díly, ale po chvíli je již funkční. Petra s Karlou raději přemísťujeme do druhého pokoje a uleháme s černými myšlenkami. Spí se ale skvěle.

03.07.2003 čtvrtek

Ráno se rychle oblékáme a vyrážíme na snídani. Oproti kriváňským nábuchům zase šok, ale není to neřešitelné. Postupně se smiřujeme se situací a rozmýšlíme jak dál. Nakonec se toto ubytování ukáže jako více než přijatelné a my jsme zde jako doma. Dokonce zde máme i ledničku a televizi. Ola vypůjčí konvici na čaj a hrnky, takže co víc si můžeme přát.

Balíme a hurá na Hrebienok. Jdeme v protisměru včerejší cesty, vzhůru podél Studeného potoka. Fotíme a Karla zatím mizí v dáli. Na křižovatce není a tak nezbývá než zase na Hrebienok. Ale ani tady není. M+P tankují vodu, Petr využívá WC a Mirek zamlouvá pokoj od neděle do úterý. Karla se konečně objevuje. Těžko říct, kdo je víc dotčen a kdo víc argumentuje. Vyrážíme po červené magistrále směrem na Skalnaté pleso. Cíl je jasný - Lomnický štít. Davy tentokráte nejsou tak husté jako při minulé návštěvě Tater. Procházíme pod Obrovským vodopádem, pokračujeme směrem na Zamkovského chatu. Mraky houstnou a před Skalnatou chatou se spouští déšť. Nasazujeme pláštěnky a pak mizíme v chatě chatára Laco Kulangy, který nosí po Tatrách 200 kg na zádech. Jen co kapky zřídnou, pokračujeme na Skalnaté pleso. Tady s povděkem zapadneme do restaurace a dopřáváme si trochu tepla. KOP obsazují stůl a Mirek je zásobuje zemiakovými bramborákmi, hranolkami, kečupem, tatarkou, parenými buchtami s lekvarom (což jsou vlastně kynuté knedlíky s marmeládou) a horkým čajem. Zahřátí a posilnění se pouštíme statečně do útoku zdolat vrchol Lomnického štítu i když s pomocí techniky. Ola jde zjistit možnosti výjezdu. Přichází s tím, že lze jet za 20 minut Ale když jde lístky koupit, už jsou jen na 15.00, což je skoro za dvě hodiny. Navíc mraky houstnou a my jsme rádi, že lístky neměli. Když sledujeme skelné pohledy zoufalců, kteří dali 420,- SK za pohled do mlhy, říkáme si, že raději ještě pár takovýchto obědů. Možná někdy příště. Vyrážíme po modré do Tatranské Lomnice. Zacházíme do srážkového stínu a je nám hej. Příjemnou cestou se dostáváme na stanici Štart a následně do Tatranské Lomnice. Občasný déšť nás nemůže rozhodit. Procházíme městečko, nádraží, penziony, hotely, restaurace a nakonec končíme tam kde jsme začali - v nádražní restauraci. Kde si O+K dopřávají brynzové halušky a P+M řízek s bramborem. Následuje nákup v supermarketu a pak elektríčka do Tatranské Lesné. Po deváté jsme už na pokoji. Ola přináší konvici na čaj a hrnky, Petr ladí televizi. Dnes a dále už budou K+P spát na rozkládacím gauči u televize. Ještě partička karet zpestřená čajem s rumem a citrónem a makovými tyčkami. Hned je nám příjemněji a začínáme cítit teplo nového domova.

04.07.2003 pátek

Přes noc prší a prší a vítá nás podmračené ráno. Opět stoupáme na Hrebienok. Tady Mirek testuje opět možnosti ubytování - odkazuje se na kolegu, který včera zamlouval pokoj a následně, po fingovaném mobilním rozhovoru, mění objednávku z neděle na pondělí - tady tedy náš tatranský pobyt zakončíme.

Naše další kroky vedou na Slavkovskou vyhlídku, která nám nabízí pěkné výhledy na Lomnický štít. Kamenným úbočím stoupáme stále výše až na vrchol této hromady kamení, nesoucí honosný název Slavkovský štít a pnoucí se do výše 2452 m n.m. Přestože je podmračeno a fouká, oblékáme se a pouštíme se do oběda. Výhledy stojí za to. Následuje sestup tentokráte do Starého Smokovce. Procházíme městečkem a míříme do supermarketu. Karla objevuje skvělé rohlíčky, přidáváme brynzu, mléko a další pochutiny. Místo vlaku volíme chodník podél "Cesty slobody". Petr sprintuje, aby chytl předpověď v 18.45. Přichází pozdě, ale nevadí, protože předpověď je až v 19.30 a nevěstí nic dobrého. Vymydlení se pouštíme do skvěle propečených rohlíčků a brynzy. Pěkná blbost v televizi "Atomový vlak", je zpestřena aspoň čajíkem s mlékem (vylepšeným o nějaké to procento). Spřádáme plány na zítra. Pojedeme električkou na Popradské pleso a následně vystoupáme na Rysy, náš tajný sen. A tak se také stane. Ale napřed si musíme schrupnout, nachystat a slupnout snídani.

05.07.2003 sobota

Dnes po ránu nás obšťastnila svou přítomností servírka, vypadající spíše jako účetní v důchodu, a na žádost, zda můžeme k stydnoucím vajíčkům dostat pečivo, odvětila, že to nejde, že bychom si museli připlatit. Když jí došlo, že nám jaksi pozapomněla vůbec nějaké dát, začala se omlouvat a osahávat Olu. Prostě bába k sežrání. Po snídani, která docela šla, jsme popadli bágly a mazali na tramvajovlak. Tentokrát přisupěla postarší souprava, která hodně připomínala pražské tramvaje osmdesátých let. Koupili jsme jízdenky a ve Smokovci stačili akorát přestoupit. V pošmourném dopoledni jsme vyrazili po silnici směrem k Popradskému plesu. Na jeho kraji jsme odbočili na Rysy. Petr ještě absolvoval lesní zastávku a ostatní váhali, zda vzít na Chatu pod Rysmi pětikilovou sklenici zelí. Vzhledem ke křehkosti nákladu jsme to ale zamluvili a stoupali pod Hyncová plesa. Tuto část cesty jsme znali. Pak jsme se odpoutali a pokračovali po červené na Rysy. Zde nás čekaly první řetězy. Pomocí nich a stupů jsme se dostali na skalní blok nad vodopády. Pak pár klikaček a už se škrábeme k chatě. Moc toho nevidíme, protože všude kolem kolem je mléko. Na chatě je dost husto a tak raději pokračujeme dál. Hned za chatou se pouštíme za jednou dvojicí do svahu. Vůbec nám nevadí, že nevidíme značky. Cestu jsme si tady zkrátili tak o půl kilometru. Stoupáme opatrně nad strmými srázy. Je vlhko a totální mlha. Občas před sebou zahlédneme něco jako vrchol. Ještě pár výšvihů a jsme tu. Hlavu máme výše než 2500 m, hraniční kámen S-P je téměř na vrcholu. Škoda, že zde není vrcholová kniha ani razítko.

Váháme zda oběd riskneme zde nebo někde níž. Je tu docela našlapáno, ale kousek od vrcholu nacházíme plošinku právě pro nás. Navlékáme vše co máme a s chutí se vrháme do jídla. Máme štěstí. Občas vykoukne sluníčko a zvýší naši teplotu. Tady je málo přes 5 stupňů. Začínáme sestup. Na chvíli se udělá úplné azuro. Litujeme, že nejsme na vrcholu, ale stejně se nám nabízí dost výhledů na slovenskou stranu. Pozorujeme vznešený Kriváň (symbol slovenské vzájemnosti) a chápeme, proč mají hory pro Slováky takový význam. Míjíme Chatu pod Rysmi. Sněhová pole jsou pokryta stopami opozdilých sjezdařů. Obloha se zatahuje a nad vodopády se dává do hustého deště. Kloužeme zavěšeni na řetězech a těšíme se dolů. Prší nám až k Popradskému plesu. Zde volíme cestu přes Symbolický cyntorín - moc pěkné i když smutné místo. Vracíme se na silnici a spěcháme. Občas nás svlaží dešťové kapky. Na stanici přicházíme minutu před elektríčkou. Rozmisťujeme se ve skoro plné soupravě a kupujeme jízdenky do Starého Smokovce. Ve Vyšších Hágoch nás opouští početná skupina Maďarů a my přesedáme k sobě. Ve Smokovci je v obchodech už zavřeno a tak spěcháme do penzionu Erika v Tatranské Lesné, kde jsme si vyhlédli večerní menu. Míjíme restauraci, kde Karlu lákají střapáče a natěšeně přicházíme v 20.01 do Eriky. Tady nás ale uctivě odbudou, že vaří do osmi. Nazdar. Nevadí - máme zásoby na pokoji a ty statečně likvidujeme. Tak a teď spát. Zítra nás čeká pochod dolinou Kežmarske Bielej vody a Svišťovka, kde to určitě pořádně sviští (taky je to největrnější místo na Slovensku).

06.07.2003 neděle

Ráno obligátní snídaně a pak pochod do Tatranské Lomnice. Odsud na Tatranske Matliare a pak dolinou kolem Kežmarske Bielej vody. Křižovatka značek nabídne důvod k přetlačování - podél potoka po modré na začátek Tatranské magistrály u Velkeho Bieleho plesa nebo po silničce rovnou k Chatě u Zeleného plesa. Přes slabý déšť "vítězí" Mirek a jde se podél potoka. Četné louže a mokrá tráva "zpříjemňují" pěknou cestu. Nahoře u Bieleho plesa je pěkná kláda a my spěcháme po červené k Zelenému plesu. Cesta se klikatí a nemá konce. Ale konečně jsme tu. Zalézáme do chaty a v části nazvané odpočívárna se dáváme do oběda. Prosklená stěna nám otvírá pohled na pleso lemované obojkem srázů. Posilněni, ale s mokrými botkami zahajujeme výstup na Svišťovku. Provazy deště nám komplikují lezení po řetězech. V sedlech to fičí přímo nelidsky. Nahoře máme na pár vteřin štěstí a pozorujeme z vrcholu Zelené i Černé plesa dole u chaty.

A teď hurá dolů hurá dolů na druhou stranu na Skalnaté pleso. Třeba budeme mít dnes více štěstí. Ale hustý déšť a mlha nám dávají jasnou odpověď - ani letos Lomnický štít nebude. Pouštíme se zelenou pod lanovkou směrem do Tatranské Lomnice. Tam jsme si slíbili pořádnou večeři a nákup. Po sedmé už vybíráme poslední balíky chleba. Dokoupíme nějaké mléko, brynzu a salámy, a už se přesouváme do známé restaurace. Tentokrát nemají ani halušky ani střapačky, ale nevadí. K+P volí každý půlku grilovaného kuřete, Ola smažený květák a Mirek brynzové pirohy. Vodka s horcom a následně karpatská horká večeři vhodně doplní. Spokojeně se kulíme pěšmo na penzion. Pořádná sprcha a pak kýble čaje s rumem. Karty nám nedají do půlnoci spát.

07.07.2003 pondělí

Ráno snídáme, balíme a přesouváme se na Hrebienok. Nakonec to tu bylo fajn. Po cestě kolem Studeného potoka obdivujeme masy vody, které přibyly od minulé cesty na Hrebienok. Tam jsme až v jedenáct. Rychle vybalujeme věci na novém pokoji a vyrážíme do údolí Velkého Studeného potoka. Cesta je to naprosto skvělá, v potoce spousty vody, vodopády hučí, ale spouští se čím dál tím hustší déšť. Přecházíme potok a začínáme stoupat ke Zbojnické chatě (nejdeštivějšímu to místu na Slovensku). V cestě nám pomáhají řetězy. Nechápeme, jak sem může ten Laco Kulanga tahat takové zátěže. Za chvíli Petr nechápe, jak sem mohl donést zátěž vlastního těla a pobledlý se poroučí k zemi. V bičování deště mu rychle oblékáme kalhoty a mikinu. Teď nebude asi ani 5°C. Naštěstí se ukáže, že Petrovi stačí pročistit střeva a už cupitá zase zvesela. Zvlášť když jsme vzdali dnešní cíl a otočili to zpět. Když jsme pak po večeři viděli, jak pořád leje, tak bychom asi na Vysoké zkolabovali.

Ale teď klesáme a těšíme se na horkou sprchu a čaj. Po cestě měníme zítřejší plán, který měl vést naše kroky dolinou Malého Studeného potoka, přehoupnout nás Priečnym sedlom a následně nás spustit dolinou Velkého Studeného potoka. A pak ještě na vlak a vlakem domů. Tak to raději zvolíme jižní stráně a cestu po Tatranské magistrále zpět na Štrbské pleso a následně do Štrby na vlak.

Dneska tedy ještě zahneme k Riegerově chatě a pak k soutoku Velkého a Malého Studeného potoka a podél vodopádů k Bilíkově chatě. Pár pohledů a razítek a už jsme na hotelu - jako zmoklé slepice, ale spokojeni. Dáváme horkou sprchu a postupně zase získáváme sebevědomí. To narůstá ještě více po večeři a rumovém čaji s Policejní akademií 2. Rozvěsit mokré věci, trochu vysušit boty, rozestlat a spát. V noci je v pokoji pěkné horko a Mirek mění pozici s Petrem na přistýlce a řádně větrá.

08.07.2003 úterý

Ráno snídaně z vlastních zásob. Pořád nám toho ale dost zbývá. Vyrážíme v protisměru naší cesty před týdnem. Sluníčko se na nás směje a v chladném vzduchu je to paráda. Po ránu byly nasvícené Nízké Tatry a i teď nabízí široké panorama. Mraky za námi nás ubezpečují o správnosti změny plánu. Zastávka v Sliezkom dome pro razítko a pak kolem Gerlachu. Na vyhřátých kamenech obědváme a pak následuje Batizovské pleso a Ostrva. Ole to dost kulhá a tak si protrpí sestup z Ostrvy. Navíc je před pátou a tady je asi milion lidí vracejících se do Štrbského plesa. Ve štrbském plese nakupujeme chleba na večeři a hlavně dvě litrovky karpatské horké. Dopřáváme si langoše a za vydatného cinkání lahví sestupujeme podél ozubnicové dráhy do Štrby.

Na nádraží máme ještě dobrou půlhodinku a tu vyplníme nákupem lístků a likvidací drobných za nanuky a pivo. Vlak je tu a Karla svede statečný souboj o kupé, ve kterém nejde otevřít okno. Kolem nás se loučí obé Tatry obrazy za okny a my se přesouváme do zadního vagónu. Kocháme se západem slunce a následně zjišťujeme, že jsme v místenkovém voze. V Liptovském Mikuláši vysedá asi 100 lidí a my se posouváme o vůz dopředu. Tady sice nejdou po zavření otevřít dveře, ale my si s tím poradíme.

Poslední pohledy na Tatry a pouštíme se do večeře. Pak ještě převléknout a vyčistit zuby a jsme nachystáni na noc. Pár hraničních formalit před Čadcou a už s napětím čekáme, kdeže jsou ty hranice. Hučení v tunelu před Mosty u Jablunkova napoví, že právě zde. Tak to by nebylo dobré, kdyby nám ten Excelsior předminulý týden zastavil na hranicích. Teď jedeme v Cassovii v opačném směru a nikdo po nás zatím české jízdenky nechce. My jsme tentokrát v pohodě, protože slovenské jízdenky máme do Čadca št.hr. a české v podobě kilometrické banky. Jeden sešitek touto cestou kompletně čistíme - jedeme rovnou do Písku. Usoudili jsme totiž, že na plánovanou cestu po Jeseníkách budeme muset načerpat nějaké síli - ostatně Karla to odmítla předem, Ola lehce otekla u kotníku a kulhá a Petr, ten už je duchem doma.

09.07.2003 středa

Jsme v Čechách a občas chrupeme. Jen ty průvodčí prudí. V Praze jsme před pátou a máme hodinu do odjezdu. Podřimujeme v hale a při hlášení, že přijel vlak z Moskvy zbystříme - to by nebylo špatné. Nasedáme do rychlíku Otava do Písku, Strakonic a Volar a už se houpeme. K snídani likvidujeme zbytky zásob. Míjíme Karlštejn a lehce prší. Mraky se ale rychle rozpouští. Mirek vyskakuje ve Vráži, aby neztratil tvář. Dá lehkou zastávku v lese a pak se veze prvním autem, na které mávl. Z Peugeota z rádia Prácheň vysedá u Strabagu chvíli po půl desáté. Ještě stihne nakoupit v Penny a dorazit domů minutu po zbytku výpravy. Pořádný oběd a pak už Mirek vyráží za houstnoucího deště do Skal. Tady vyložit a nabrat nějaké hrušky a maliny a hurá domů. Ve čtvrtek pak přes Záhoří pro vodu a v pátek po důkladném spánku do Skal. Tady se to hezky fláká až do neděle. Vždyť už si ani pořádně neuvědomujeme, jaké to bylo v těch Tatrách fajn. "Ach, Tatry krásné, Tatry mé."