Úvod

Slunce už začalo svítit, sníh dávno slezl a já s taťkou jsme už horlivě plánovali, že by se docela šiklo sednout do sedla našeho oře s koly a šlápnout trochu do pedálů. Čas prázdnin (a tím pádem veder) se neúprosně blížil, takže jsme usoudili, že začátek cesty bychom měli co nejvíce urychlit. Jelikož u nás na škole právě probíhaly maturity, což znamená, že celá škola odpočívá, až na zapocené čtvrťáky, tak jsme usoudili, že nastal ten pravý čas. Bedlivě jsme pozorovali předpověď počasí a zdálo se, že by to tedy šlo. Vždyť od naší poslední větší cesty uplynulo už víc než rok a půl. Den plánovaného odjezdu se rychle blížil a my nějak ještě neměli naplánovanou cestu. A tak tedy v úterý večer jsme se sklonili nad mapou a zapřemýšleli. Taťka napřed myslel, že bychom to mohli nasměrovat na Mariánské Lázně a podél hranic se „spustit“ zase k jihu. Mapa nás ale provokovala, a tak jsme si raději za cíl zvolili lepšejší cíl - Aš. Copak nejzápadnější město Čech není to pravé ořechové? Nám se tak alespoň zdálo. A tak jsme večer se sbalenými batohy spokojeně usínali. Tedy ještě jsme si na procvičení nožiček zaběhli na volejbal (přece nemůžeme být před cestou moc ztuhlí). A taťkovi jsme dali dárečky. Přece aby měl něco veselého do začátku, když mu bude po cestě těch 38. Dostal pořádnou pumpičku na kolo, aby mu to snad připomnělo nezdary při minulé cestě, kdy se do Písku vrátil na ráfku.

28.05.2003 středa

Tak je tu den odjezdu. Hezky si počkáme, až i Petr za sebou zabouchne dveře a odejde do školy. V klídku snídáme, oblékáme se a ani nám nějak nedochází, kolik těch kiláků je před námi. Blíží se devátá hodina ranní, a tak usuzujeme, že by nebylo zrovna marné už konečně vsednout na kola (přece jen se tam nedovezou samy). Vše vypadá v pohodě, nad hlavou máme zakaboněnou oblohu, což mě vysloveně těší (slunečné parno bych zrovna nemusela). Taťka už je o něco méně rád a pořád s obavami pohlíží vzhůru a zbožně si přeje, aby se nespustil déšť (byl by to skutečně grandiózní začátek cesty). Trochu větší dusno nás nemůže zaskočit a… jede se.

Napřed nasměrováváme řidítka na Topělec. Dobře známá cesta nás provází ještě dlouho. Přes Borečnici a les se dostáváme do Vráže, a pak dál. Mávám z dálky Karlovu a vzpomínám, jak hezky se tam ve stanu válelo. Ale dostáváme se k Drahonicím. Trochu ujíždím taťkovi a pak čekám, čekám, čekám… Nikde nikdo. Už i na taťku, který stále zkoumá nové kolo, které oficiálně dostal Petr, je to trochu dlouho. A tak se vracím. Taťka už jede. S úsměvem mi říká: „Podívej se mi na zadní kolo.“ Očekávám třeba prázdné kolo, nebo líbivou osmičku, ale nic z toho nevidím. A tak se na taťku nechápavě obracím. „Podívej se pořádně, není trochu bílé?“ A jo, „To jsi vyjel nějakou močůvku?“ ne. Taťka ráno v hamižnosti rychle přibalil krabicové mléko, dal si ho do postranní brašny a vyjel. Jenže brašna se trochu přimotala do cesty zadnímu kolu, a tak se z litru mléka stal takový půllitřík. Co se dá dělat. Pokračujeme tedy vesele dál. Přes Březnici a Rožmitál pod Třemšínem se pomalu prokousáváme republikou. Už jsou před námi Brdy. A vzhůru do bývalého vojenského pásma. Hned na začátku potkáváme při zkoumání muže, který se nás ochotně ptá, jestli něco nehledáme. „Ne, jen přemýšlíme, kde se najíme, jestli to vydržíme až k rybníkům.“ „Rybníky jsou kousek, tam dojedete,“ povzbuzuje nás. A tak tedy jedeme. Jenže sice by to možná kousek byl, ale nesměl by nám stát v cestě takový hezoučký kopeček… No cesta se trochu protáhne. Nakonec ani k rybníkům nejedeme a v odbočujeme na Zadní Záběhlou.

Na louce se rozvalujeme. Tachometr ukazuje 61km, je jedna hodina a naše žaludky se už hlásí o své slovo. A tak se z brašny postupně vynoří půlka chleba, salám a tavený sýr, a dokonce i to již zmiňované mléko. Dáváme si do nosu, odpočíváme. Raději si přes zpocené tělo přehazujeme bundu. Ale nemůžeme se povalovat stále. A tak sotva jsou naše žaludky uspokojeny, tak můžeme pokračovat dál.

Míříme na Strašice. Po cestě vidíme i vojáky a říkáme si, že si skutečně dokázali vybrat ty nejhezčí místa v Čechách. Na druhou stranu je pravda, že zase díky nim tato místa nebyla zdevastována znečištěním a lidmi - každé má své pro a proti. A Strašice? Připadáme si, jako bychom se přesunuli o několik let zpět. Snad tu ani nenarazíte na civilní osobu. Samé vojenské objekty a zákazy. Ale to nám nebrání, abychom si tu doplnili zásoby a koupili si i ruskou zmrzlinu.

Odsud už pokračujeme zase do kopce po tankodromu, a pak se spouštíme po té kodrcačce zase dolů do Holoubkova. Vytřeseni jsme tedy pořádně. Z Holoubkova si to míříme na Sklenou Huť. Vypadá to na hezkou silničku-prochází se tu lidi… A náhle před námi konec a dál jenom les. A za ním? Dálnice. Tak tohle jsme vážně nečekali. Vyděšeně koukáme do mapy. Taťka: „Ale vždyť je ta mapa jen deset let stará.“ „A jak je stará ta dálnice?“ „No, možná tak osm let.“ No prostě dálnici Praha-Plzeň jsme nečekali. Vracíme se tedy zpět do Holoubkova a přejíždíme po mostku a dál po nové spojce podél dálnice a pak už konečně na tu Sklenou Huť.

Přes Chomle se dostáváme do Hlohovic, Bujesil a pak se před námi rozevře krásný výhled na Berounku, přes kterou se klene docela líbivý most. Sjíždíme k němu a pak zase vzhůru. Před Kozojedami zjišťujeme drobný problém-naše mapa končí v jezeře. Tedy přesněji. Nápoj na další je až za nějakých třicet klimbáků. A mezitím prázdno. Co s tím? Nevíme, ale sjíždíme do vesnice a tam se stane ten zázrak. Zrovna před námi je dost dobrá mapa této oblasti. A tak zapisujeme na papír další trasu a vyrážíme. Hodně nejistě, protože naše odbočka není značená, ale nakonec se nám podaří dostat až do Lednice.

Za Lednicí vybalíme večeři-tedy houstičky, salám a tvrdý sýr. Sedíme si tak hezky na kraji louky a pojídáme. Taťka byl v tuto chvíli hodně vyřízený. V kopci se mu prý už i roztřásly nohy a hladově se vrhá na houstičky. Já jsem zatím v pohodě-horší mě teprve čeká. Jenže co čert nechce. Zrovna přijíždí auto, z něj vystupují dva myslivci a namíří si to přímo k nám. Jestli bychom nechtěli změnit působiště, že jim budeme plašit zvěř. Mají totiž na druhé straně louky posed. Dojíme tedy a spakujeme se.

Ještě kousek popojíždíme, za Plasy si vyjedeme malý stoupáček a promočení z celého dne jako myši se rozvalujeme v lesíku. Není to zrovna příjemné, ale spacák už volá. Pravdou je, že z neumytí šílí hlavně taťka. Čistíme si zoubky a sotva zapíšu dnešní trasu, tak už pochrupujeme spokojeně na karimatkách. 135 kiláků v nohách taťku dnes skutečně zmohlo trochu víc, než by se u toho „železného mužíka“ dalo očekávat.

29.05.2003 čtvrtek

To, že má taťka zrovna dnes 38.narozeniny nikterak neovlivňuje, že vstáváme skoro s rozbřeskem a po sklizení věcí se vydáváme směrem na Manětín. Po cestě se usazujeme v lesíku a dáváme si zase pořádnou snídani. Pak sjedeme do Manětína, kde taťka stráví zase půl hodiny v obchodě. Mají tu lehce rozbitou silnici do centra, takže během čekání musím neustále uhýbat lidem, kteří se marně snaží vejít na ten miniaturní zbytek chodníku. Taťka je tam sice dlouho, ale na druhou stranu to stojí za to-přinese pořádné zásoby a dokonce i paštiku pro mě. Ještě fotku na náměstí s diskriminujícími hodinami, které nás udávají, jak pozdě vyjíždíme.

Ale jede se. Na Pšov, až do Toužimi, kde zjišťujeme, že jsme se trochu odchýlili od plánované trasy. Mysleli jsme, že by jsme to mohli vzít přes Krásnou. Ale nevadí. Vymýšlíme trasu novou. Chceme na Bečov, ale hned po prvních šlápech po hlavní silnici zjišťujeme, že tudy tedy ne. A tak rychle odbočujeme na vedlejší, po které nakonec do Bečova dorazíme. Výtečné serpentiny dolů nás upozorňují, že se máme na co těšit. Já si sjezdů v zatáčkách nedokážu tak užít jako táta, který se do nich vrhá sebevražednou rychlostí. V Bečově fotíme zámek, který je obležen turisty (ti lenoši se většinou nechali dovést autobusy nebo vlastním autem-kdyby měli jezdit na kole, určitě by jich tu tolik nebylo). A pak hurá dál. Napřed kousek po hezké nové silnici a pak odbočujeme na Krásno. A hned nás vítá výjezd. Řadím na 1,2 a šlapu si to poklidně asi desítkou vzhůru. Pozvolna se šinu vzhůru. Kdyby to sluníčko zrovna na ten vejšlap nevylezlo. Ale co, dá se to zvládnout. Těch šest kiláků vzhůru člověka docela zapotí.

Pak rovinka a malý sjezd do Krásna. Jenže to ještě netuším, že nad Krásnem je sice kratší, ale o to prudší kopec, na kterém mám co dělat i na 1,1. No už jsme nahoře. Obracíme své pohledy zpět na tu krásnou místní rozhlednu a vzpomínáme, jak jsme tu kdysi štrádovali pěšmo. Zmoření usedáme k obědu. A zrovna to sluníčko musí zalézt. Ale to nám nevadí, abychom si po 65km, ve 14:00 dali rohlíčky, tvrdý sýr a salám.

A samozřejmě sotva vyjedeme, tak slunce zase vyjde-jak by ne. A tak hurá do Podstrání (Posrání je výstižnější), Arnoltov, až do Kynšperku nad Ohří. V Kynšperku jsme se trochu zamotali a sjeli do města. Alespoň jsme to využili k nákupu. Sice nás trochu zarazilo, že tu byli všichni trochu dohněda, ale hlavně, že jsme měli zase plné tašky s jídlem. Dali jsme si pak u Ohře i nanuka a vyjeli do nekonečných rovin vytěžených pánví. To se to šlapalo. Kiláky konečně ubíhaly rychle a pozorování tachometru nám výjimečně nepřivozovalo žádné depresivní záchvaty. Tak tady jsou všichni ti blázniví cyklisti, kteří nekoukají napravo nalevo a jediné, kam směřuje jejich pohled je tachometr. Na silničních kolech si to hasí pětatřicítkou bez zastávky a snad pak mají jakýsi pocit uspokojení, že něco dokázali. Vrtíme nad nimi hlavou.

Dostáváme se do Skalné, Starého Rybníku. A za ním se nám podaří trochu špatně zahnout, takže náhle je před námi velká silnice, po které se řítí kamiony jedna radost. Můžeme si vybrat, jestli sjedeme doleva či doprava-jedna možnost horší než druhá. A tak volíme možnost zpět. Otáčíme kola a ve Starém Rybníku konečně odbočujeme správně po neznačené odbočce na Vojanov (asi si nepřejí, aby jim tam někdo jezdil)-jedinou záchranou byla značka: „Night club Vojanov“-ta nás ujistila, že jedeme dobře. Bohužel i pánev musí jednou skončit. Vojanov je tím nejsevernějším místem, kterého na kolech při této cestě dosahujeme (a pro mě i nejsevernějším místem na kole, kam jsem zatím dojela-snad to vylepším). V Hazlově zase máme problém nalézt cyklostezku,a tak musíme strávit dokonce asi 2km na hlavní, z čehož táta málem vyskočil z kůže. Budiž mu odměnou, že jsme potom ve Skalce odbočili po cyklostezce zpět a usadili se u hezkého golfového rybníčku. Teprve tu golfové hříště připravovali, ale to nám bylo naprosto fuk. Hlavně, že jsme mohli ze sebe smýt dvoudenní pot. A tak jsme si i zaplavili v rouše Adamově. A pak si spokojeně dali do nosu. Paštička ke kulatému chlebíku byla skutečně báječná. A pak oříškové vlnky-no prostě jedna báseň.

Komu by se takhle spokojenému chtělo ještě dlouho šlapat? A tak za Výhledy zastavujeme a uléháme. Sice je tu neskutečně mnoho komárů, ale když si dáme přes hlavu bundu, tak už nic nemůže rušit spokojené pochrupování.

30.05.2003 pátek

Ranní chlad je tentokrát tím nejúčinnějším budíkem. Ne, ve skutečnosti ve spacáku je báječně. Slunce svítí a tak raději vyjíždíme, abychom se na něm co nejdříve zahřáli. Nad Aší si dáváme do nosu a pak do ní sjíždíme.

Tentokrát je ale nákup naprosto v režii taťkova pocitu domova. Potkáváme děti, jak jdou do školy a pak vidíme Penny Market. Taťka hned u něj aktivně brzdí-jak jinak. A tak se vrhá do víru dobře známého obchodu. Čekám spokojeně na slunci. A pak nestačím valit oči. Taťka přijíždí s napůl naplněným vozíkem. Je to možné? Nechápu, kam chce tohle všechno probůh dát. Taťka neztrácí optimismus, i když sám pak přiznává, že to možná trochu přehnal. Uvažuji i o tom, že bychom něco z toho šli vrátit zpět. Ale pak se ukáže, že má pravdu taťka-z nákupního vozíku vše zmizí. A kam se to podělo? No ty nadmuté tašky na kole, rohlíky přivázané ke gumě v pytlíku, boule na igelitce chránící karimatky a nákupní taška v taťkovo ruce hovoří samy za sebe. Vypadá to jako kouzlo, ale ještě že se stalo skutečností.

Teď už nám zbývá jenom vymyslet, jak dál. Rozhodujeme se, že sjet teď na jih do Německa by nebylo to pravé ořechové. Mnohem víc by se nám líbilo, kdybychom na konci mohli říct, že jsme byli na nejzápadnějším výběžku Čech. Ale to je ten háček. Mapa ukazuje, že zdejší Trojmezí (Z Německo, V Německo a Čechy) to není, ale že je to výběžek jižněji, ale jak máme vědět, že je mapa dobře natočena?

No prostě pojedeme na ten, co vypadá západnějí (mimochodem je blíže). Ale v tom při hledání potkáváme dědu. Vypadá jako kouzelný dědeček z pohádky, který se vždy objeví na tom pravém místě, aby vám pomohl, ale později zjišťujeme, že to byl spíše šotek. Radí nám, že tudy, kudy jsme chtěli jet, to není to pravé ořechové, a že musíme jinudy. A tam, kam chceme, že se dostaneme tudy a tudy. A tak jedeme. Jsme kousek od toho výběžku, vidíme i hranici. A tak si můžeme zapsat, že tou polní cestou, která končila skutečně jen trávou, jsme se dostali na místo, kam jsme chtěli. Ale ani trojmezí nechceme tedy nechat nepokořené. Ten děda nám totiž řekl, že je nejzápadnější, a že tam pak vede hezká pohraniční stezka, po které bychom mohli jet zpět. Vracíme se tedy o kousek zpět a vyjíždíme na trojmezí.

Jedeme hezky nahoru a dolů. Funím jak blázen. Jenže naprosto jsme ztratili orientaci. Litujeme, že jsme si nepořídili velkou mapu cyklostezek. No ale nějak to snad zvládneme. Skoro u každé odbočky si už říkáme, že víme, kde jsme, ale jsme na tom pořád stejně-netušíme naprosto nic. Přejíždíme i jednu podezřelou odbočku doleva. Vidíme sice červenou značku, ale jelikož od nikud nevede, tak si jí nevšímáme a jedeme dál. Už nám to začíná být podezřelé, a tak sjíždíme doleva krásnou stezkou, kdy z obou stran jsou malé stromky a my musíme při tom sjezdu uhýbat hlavou hned sem a hned zase tam. A dole? Čeká nás tam závory s cedulí: „POZOR STÁTNÍ HRANICE“. A dál? Právě, že dál vůbec nic. Jenom louka.

Zpátky se nám v žádném případě nechce, a tak podlézáme a už si to hasíme přes louku do Německa. Narážíme na německou cyklostezku a vyrážíme po ní. Po nějakém tom šlapání se dostáváme do vesnice, která se dle místních cedulí jmenuje Ebmath. Zíráme užasle do mapy. Ebmath totiž leží severně od Trojmezí. My ho přejeli! Nechápeme, že v Čechách na něj nebyla žádná odbočka a smějeme se sami sobě, že jsme byli schopni prostě spíš věřit, že jsme teprve na začátku té cesty. Kdybychom se jen podívali na tachometr…

No to už je fuk. Vracíme se tedy po německé straně hranic zpátky. Šlapeme do toho co to jen jde, abychom dohnali dnešní zpoždění a alespoň pár klimbáčků nám naskakuje. A tak se dostáváme k pěší odbočce na Trojmezí (Dreilandesecke). Je to bývalá vojenská cesta s panely s dírami. Takže jízda na kole je vcelku vyloučená. A to není zrovna nejkratší stezka. Ale už to vypadá nadějně. Až na to, že cedulka na Trojmezí míří do louky. Ale ne. Nakonec objevujeme stezičku. A tak se dostáváme k Rokytce, která se tu nádherně roztrojuje a vytváří tak přirozenou hranici. Tady je to jako v jiném světě. Krásně upravené mostečky, sedačky… A jen tak provizorně hranice s Čechami, kterou stejně lidé překračují. A vidíme, že po té zatracené neznámé červené bychom se dostali právě sem již před drahným časem. Ale zase by to nebylo tak dobrodružné a nemuseli bychom si klepat na čelo. Takže raději už dál nepřemýšlíme. Taťka poskvrní čestnou hranici „vykoupáním“ v Rokytce a pak se na to ještě vyčůrá.

Zmoženi nakonec raději vytahujeme rohlíky, sýr, salám a mléko a dáváme si zaslouženou odměnu. Sice tachometr ukazuje pouhých 38km, ale to nás nějak netrápí.

Po jídle vyrážíme tentokrát již po silnici do západního Německa a jede se nám krásně. Jediný problém máme, že v Německu máme skutečně jenom to nejbližší pohraničí, takže se nesmíme moc odchylovat-to by se už mohlo nevyplatit hůř, než to Trojmezí. Představte si, že bychom náhle skončili třeba v Mnichově. Ale vyrážíme tedy na Rohau. Tam zkoumáme jakýsi plán cyklostezky, která vypadá, že by nás mohla dovést na hledané místo. Jedeme tedy. Jenže po jakém povrchu. Nikdy nejezděte po kamíncích-nejezdí se po nich dobře. To my víme, ale vypadá to, že tvořitelé této stezky to neví. Ale nakonec se přece jen probojujeme Langenau. A odtud? Jedeme si hezky dál. Tentokrát to bereme po cyklostezce a vypadá to, že jsme zvolili dobře. Poklidná cesta podél Egeru (Ohře) je příjemná. Dáváme si i pomeranč. Jenže. Náhle se cesta začne klikatit do kopců podél řeky, šlapeme jak diví a div se nám na jednom místě kolo nepřeklopí na hlavu. Ale nakonec se přece jen do Homenbergu vyšplháme. Mají to tu hezké.

Jelikož to ale nevypadá, že bychom splnili ranní předsevzetí, že se do večera vrátíme do Čech, tak jsme vděčni, že nás taťka dobře v Penny zásobil. Jenže kiláky samy nezmizí. A tak do toho trošinku šlápneme. Jede se, jede. A za Seedorfem si dáváme chlebík s párky u takového rybníčku, který nás ke koupání zrovna nevyzývá. Máme jen 88km. Šlapeme šlapeme, chceme alespoň tu stovku mít. Dostáváme se až do Altmuglu a vyrážíme na Mahring. Přemýšlíme, kudy to vzít, bohužel odbočky do lesa na cestičku, po které jsme to chtěli překrosit přejíždíme, takže raději volíme zalezení do lesa. Nechce se nám totiž podstoupit čelní srážku s auty. A to by bez světel (mám ho jenom já) bylo docela dobře možné. I přesto ale nakonec tachometr ukazuje 116,14km.

A tak s neskutečným množstvím komárů zalézáme. A spíme.

31.05.2003 sobota

Ráno mě taťka budí s tím, že v noci se jednou probudil, když tu kouká, kus od mé hlavy stojí divočák. Hlavou mu začalo probíhat, na jaký strom by bylo nejlepší vylézt, co sebrat dřív (jestli se zabývat mnou, nebo raději chytit jídlo), ale nakonec se ukázalo, že plánoval moc divoce. Divočáka chudáka vyděsil víc taťka, takže vzal nohy na ramena a už se neukázal.

Jedeme tedy do Mahringu, nad ním na sluníčku si dáváme tmavý chlebík s mrkvičkou. Rychle nám ubíhá cesta do Barnau. Tady stoupáme do kopce k hranicím. Taťka zajede k místnímu lesnímu kostelu, že vyhodí odpadky, já jedu dál. Když ale už na vrcholu kopce u hranic čekám trochu příliš dlouho, tak se raději spouštím zase zpět. Taťka zrovna vyjel, že za mnou dojede. U kostela našel pramen vody. A nejen, že z něj doplňujeme tenčící se zásoby vody, ale taťka se v něm již umyl. A přemlouvá mě, abych tak učinila také. To, že je to dvacet metrů od silnice s otevřeným výhledem ho netrápí. Prý záda mi nikdo nesní. Podléhám tedy a sundávám triko. Sotva na sebe šplouchnu první kapky vody, tak u kostela zastavuje auto a z něj vystupují čtyři lidé. Tak už vím, že příště na taťku tedy nedám. On je sice schopný běhat nahý po náměstí, ale já prostě ne.

Když odjíždíme, tak taťka ještě navrhuje, že počkáme, až ti lidé odjedou, prý abych se umyla celá. Na to nemám slov. Raději šlapu s vervou do kopce. Na hranicích nám odmávne. To, že jsme se do Německa dostali nelegálně už asi nikdy nezjistí. Na rozcestí býv.Pavlův Studenec to zalamujeme a odbočujeme ze silnice na Tachov. Za závorou nejezdí auta, sice cesta není zrovna nejlepší (trochu víc to drncá a i ty větve občas šlehají), ale taťka si ji báječně užívá-je to jeho nejoblíbenější úsek cesty. Kolem hájovny Němeček se propracováváme po značkách až do Zadního Zahájí, kde je přechod přes hranice. Za závorou si přečteme ceduli, že se tu dá přecházet jen během letních měsíců a pak jeden měsíc na podzim. Je to součást pohraniční stezky, kde může být člověk i bez pasu. Ale teď prostě ne. Objevují se jako z nebe policisté. Taťka podezřívá, že je přivolali Němci, kteří se u závory ochomítali. Policista je ale příjemný. Když si prohlíží můj pas, tak se podivuje nad jeho novostí a pak z taťkova vykouká Rakousko. Ptá se, jestli jsme tam byli také na kole. Spojenými silami tedy přikyvujeme.

Pouští nás. Jedeme si tedy zase Německem. Stahují se pořádná černá mračna. Slyšíme i nepříjemný zvuk hromů. A tak raději šlapeme pořádně do pedálů, abychom tomu ujeli. Blahořečíme si, že jsme přejeli. Přece jen to tu jede rychleji. A dokonce to máme i z kopečka. Jsme ve Weidhausu. Vypadá to už dost bledě. I nějaká ta kapka spadla. Nevíme, jestli to tu někde raději nezalomit. Ale ne, jen zastavujeme u benzínky, na záchodě naplňujeme flašky s vodou a pak jedeme dál. Nejlepší je, že se nás ptá jeden Čech, jak se dostat na Weiden. Máme štěstí na tyto dotazy-už jednou se nás ptal Slovák, jestli nevíme, kde by sehnal telefon na mince. Bohužel my jsme tu bezradní sami za sebe, natož abychom ještě někomu radili. Jedeme až do Eslarnu. Z toho ale vyjíždíme na špatnou stranu. Usedáme u jakési boudy na lavičku (kdyžtak zalezeme). Půlka veky, salám a sýr, k tomu výtečná mrkev. No uf, uf.

Dál nás čeká bloudění po místních silničkách, rady nám mnoho nepomáhají. Nakonec ale přece jen s menší zajížďkou přes Polster dojíždíme do Schonsee. Pak na Weiding, Schonau. Jede se nádherně. Sice je tu zvlněná krajina, takže žádná rovina, ale na druhou stranu nás netrápí drastickými výstupy. Tedy až do Waldmunchenu. V mapě jsme si ten hezký stoupák vyčetli. Víme, co nás čeká. Ale prostě kopeček tu je. A tak si hezky stoupáme a stoupáme až do Althutte. Spocení jak myši na 1,1 jsme to vyšlapali. Ale byl to docela záhul. Naštěstí silnice byla skutečně slušná.

Teď sjezd. Zvolili jsme špatnou ze dvou možností, a tak nás místo silničky čekala polní cesta lesem, což při extrémním sklonu dolů, není zrovna to nejbáječnější. Dostáváme se do Voithenbergu. A pak do Schafbergu. Tady máme problém. Mraky se stahují. Vypadá to na déšť, ale taťka se děsí, že bychom mohli sto metrů přejet přes hranice po silnici. A tak by raději zvolil jakousi podivnou stezku. Nakonec přece jen mraky rozhodnou a tak přejíždíme hranici v pohodičce, ale se spoustou šílených aut. Snad naposledy se vracíme do Čech. Na Folmavě zastavujeme u benzínky kvůli telefonu. A přitom se rozprší. Pozorujeme, jak ta německá strana je hezká, ale ta česká je obsazena neskutečným množstvím různých kasin, stánků, a trpaslíků. No prostě děs a hrůza. Alespoň, že tu mají ten telefon. Voláme tedy již podruhé domů. Zjišťujeme, co měli k večeři, hlásíme, že jsme právě dosáhli 500km (Petr si myslel, že to ujedeme tak celkem). Zavěšujeme.

Naštěstí přestává pršet, a tak se můžeme vrhnout do přejezdu po hlavní do České Kubice. Tam se už odpojujeme a po krásné silničce si to cyklostezkou hasíme dál. Za Spálencem pojíme zase chleba s párky a mrkví. A jede se dál. Trochu dál, než bychom čekali. Přes Všeruby a dál. Pořád hledáme. Tedy taťka si prostě nemůže vybrat. Nějak by chtěl pořád něco méně viditelného. Podezřívám ho, že hledání jen předstírá, abychom dojeli co nejdále. Jednou se mu nelíbí otevřenost, po druhé cesta pro zvěř… Už je docela slušně setmělo a tak konečně asi v půl desáté to zabodáváme. Nejlepší je, že po tak dlouhém hledání jsme si málem lehli na místo s přímým výhledem na silnici. Ale nakonec uléháme na místo trochu lepší. Ještě nás vyděsí při čištění zubů auto, které si to tu v klídku projíždí. Na kontě máme nejvyšší výkon-139km. No aspoň, že tak.

Nejsou tu dokonce ani komáři, ale zato jsou tu mravenci. No člověk si nevybere. Přes noc nás trochu postrašili jeleni, které tu i stříleli (vzpomněli jsme si na zážitky z Dunajské stezky, kdy jsme byli v revíru, kde také nadšeně stříleli)-ale přežili jsme.

01.06.2003 neděle

Tak jsme v dalším měsíci. Ráno se po náročném dni budíme až v sedm hodin. Bylo krásné teplo a my ještě netušili, co si pro nás tenhle den připraví. Dali jsme si zase tmavý chlebík a pak sjeli do Nýrska. Tam jsem zase nakoupili (už nám pomalu docházely zásoby z Aše). A ještě jsme tu potkali cyklisty, u kterých taťka hned zastavil. Pokoušel se zjistit, co zavinilo problém, který ho ničí celou cestu-podivné cvakání. Napřed to cvakalo občas, ale postupně naprosto pravidelně. Jeden z nich mu poradil, že se to dá prolít olejem a nějakou dobu to cvakat nebude. A pak ještě: „Na tohle je jedna rada-koupit nové kolo.“ S tím poklepal na to nové kolo s významným úsměvem. Jeden z nich byl z Písku a tak se hned taťky začal ptát: „Vaše paní, není to dcera Franty z výkupu?“ Tak pomalu mě už to začíná urážet-takovýho staříka bych už ani nemusela.

A za Nýrskem. Ještě jsme si dali objezd přehrady, který byl až na malé bloudění docela příjemný a pak se vrhli na 8km a hodinu dlouhý výšlap. Skutečně jsme si za tu cestu mnoho neodpočinuli. Napřed cesta proti proudu Úhlavy skutečně vypadala příjemně, ale jak ta řeka pomalu pokračovala k prameni, tak jsme museli funět víc a víc. No prostě nad Železnou Rudu jsme se hned tak nedostali. Ale aspoň jsme si procvičili trochu naše nožní svaly. Poslouchala jsem jednoho chlapa, který volal z mobilu domů: „Je tu krásně, ale ty kopce jsou vražedný. Ne, poslední nejsem, ještě je za mnou Tonda.“ No slunko nám svítilo docela dost a tak jsme byli rádi, že alespoň trochu vyjedeme-nebude takové „horko“-i když potu při výšlapech neubývá.

Sjezd do Rudy byl zase jeden z toho nespočtu těch zbytečných, které proklínáte, protože víte, že za něj budete muset zase jinde pořádně šlapat. Město vyloženě pro turisty nás nikterak neuchvátilo, a tak jsme raději stočili řidítka směrem na Prášili. Rozhodli jsme se, že to vezmeme po silniční pohraniční cyklostezce, ale hned za Rudou jsme zjistili, že po téhle hlavní se nám jet nechce, a tak jsme zabočili do lesa a po vysloveně drsně kamenité stezce se prodírali vzhůru. Předjeli jsme babičku s dědou s malými dětmi a pak to zabočili. Tachometr nám sice říkal, že nic moc-38km, ale zato jsme věděli, že půlka toho byla do pořádného kopce, takže co. Vybalili jsme housky a s chutí se do nich zakousli-již typický salám, sýr a na to Club. Při jídle nás předešli zase ti lidé a vydeptali mě, když náš zasloužený pořádný dělnický oběd nazvali svačinou (to označení mi vždy lezlo krkem).

Za chvíli jsme je zase předjeli a pak se v Gerlově Huti raději napojili na cyklostezku. Díky nepředvídatelnému počasí jsme raději zvolili cestu přes Srní na Modravu, než abychom to stříhli do slušného kopce přes Oblík. Taťka celou cestu do Srní strašil, jak si mám užít sjezd do Srní, že na Modravu pojedeme pořád do kopce. Ale sjezd nikde. Nakonec tedy aby se neřeklo, tak tam hodili nějaký ten sklon, ale stejně nic moc. Nejlepší bylo, když taťka říkal, teď už pojedeme jenom dolů a v tu chvíli se před námi objevil kopeček. A ze Srní? Na Modravu se jelo sice napřed do lehkých serpentin, ale nic strašného, a pak podél Vydry pohodovou cestou, takže příště na taťku fakt nedám.

Na Modravě jsem si chtěla dát nanuka. Zastavili jsme u nóbl podniku. Koupili nanuka a pak mohli zastavovat znovu. Zadní kolo jsem měla prázdné. Taťka ho shodil, hledal usilovně díru a díra nikde. Nechtělo se mu plášť sundavat, a tak dofoukl a kouká-nikde nic neutíká. Nasedli jsme tedy znovu na naše oře a ujížděli kupředu. A dostali jsme se nad Kvildu.

Přišlo rozmýšlení. Jestli to vzít přes Babůrek, jak navrhl taťka, tam to zalomit, dát si večeři a snídani a zítra se svést domů z kopečka, nebo pokračovat k Lipnu. Usoudili jsme, že postel by byla degradací naší cesty a že máme do večera ještě času dost. A tak jsme se pustili směrem na Borovou Ladu a Horní Vltavici. Za ní mě čekala zase prázdná duše. Zabodli jsme to tedy u ohrady, že si dáme i večeři. A teď přišla opravdu báječná scéna.

Otevřeli jsme prázdnou ohradu (elektrický obvod), zavezli dovnitř kola, zavřeli pečlivě za sebou, rozložili jsme bundy a vyndali jídlo. Sotva jsme rozřízli chléb, otevřeli paštiky, tak koukáme, z lesíka na pokraji ohrady vyběhl černý býk. Ohrada nebyla až tak prázdná, jak jsme předpokládali. Život skrývá nesčetná překvapení. Co teď. Chvíli jsme se s býkem pozorovali. Naštěstí se k nám nerozběhl. Pomalu jsme tedy zaveleli k ústupu. Krok po kroku se stále se zvyšující frekvencí jsme došli k bráně. Taťka začal vyvádět kola, když přiběhli k býku ještě další dva, kteří vypadali docela děsivě. Ale uf. Zavřeli jsme za sebou a cítili se bezpečně. Pustili jsme se do jídla s pocitem bezpečí. Ale to jsme neměli. K býkům se totiž náhle přidal divočák. A pro toho by ohrada nebyla žádnou překážkou. Ale byli mírumilovní-nešli na nás a po chvíli zase odkráčeli do lesíka. Jenže asi po dvaceti minutách se náhle na druhé straně ohrady objevil muž, který jim nesl žrádlo. Mlátil šíleně do kbelíku-asi znamení pro býky. Býci nic. Po chvíli přišla ženská, která za býky šla sama a snad je tam vzadu přemlouvala, aby se tedy uráčili si dojít pro něco k žrádlu. A pak tedy přiběhli-hezky všichni tři a za nimi i malý divočák. Pozorovali jsme tu scénku a museli se smát.

Teď ještě moje kolo. Taťka zjistil, že ta má „nelepená“ duše lepená byla, takže vyměnil a mohli jsme jet dál. Přes Zátoň (s provokativními odbočkami na Boubín), až před České žleby, kde jsme zvolili listnatý porost.

Komáři by se dali přežít, ale k nim se přidaly ještě různé neskutečně štípající mušky. Taťka ráno povídal, že se mu v noci zdálo i že po něm všude něco leze a málem se z toho zbláznil. Také jakési podivné noční šustění (snad se šla zvěř napít). To mě ale netrápilo. Co mě ale trápilo byl ranní budíček.

02.06.2003 pondělí

Taťka nemohl dobře spát. A tak už v pět hodin byl vzhůru. Rychle mě začal budit. Samozřejmě, že mě se do té velké zimy ani trošinku nechtělo. Jenže taťka byl nezdolný. A tak mi nezbývalo než podlehnout a vylézt. Co nejrychleji jsme vyjeli. Vypadalo to nadějně. V té zimě nás malý stoupák do Českých Žlebů potěšil. Jenže pak. Neskutečné sjezdy až do Černého Kříže, kdy jsem myslela, že mi upadnou prsty. Zastavovala jsem co nejvíce na sluníčku, které se zatím marně snažilo porazit noční mráz. Ale přece jenom aspoň trochu cítit bylo. Jeli jsme po nádherné cyklostezce, která tu je nově udělaná, několikrát jsme přejeli železnici (tedy nespočetněkrát). Až jsme nakonec dorazili do Nové Pece.

Konečně. Ještě nebylo osm hodin ráno a my už měli za sebou ranní dvacítku a naprosto prázdné žaludky. Zastavili jsme u jednoho obchodu s potravinami. Měli tam otevřenou skříňku, ve které měli dvě přepravky s rohlíky. Uvažovali jsme o tom, že bychom si je vzali a zmizeli s nimi, ale pán rychle přiběhl, že je raději vezme dovnitř. Taťka šel hladově nakoupit dovnitř. Paní sice říkala prý něco o tom, že otvírá až v osm hodin, ale co z toho, hlad je velký pán. Mezitím nám rozdělali venku stolek s židličkami, takže jsme se rozhodli, že na nic nebudeme čekat a každý jsme se zakousli s vlčím hladem do housek a rohlíků, k tomu gothaj a mléko. Taťka pak ještě přikoupil jeden rohlíček na oběd a mohli jsme jet. Snídaně nás hřála v žaludku a šlapalo se nám dobře.

Z Horní Plané jsme vyrazili na Hodňov a pak jsme to vzali přes vojenský prostor. Trochu nás zarazilo, že na začátku měli cvičení ve střílení vojáci a nevypadalo to tam nejbezpečněji, ale říkali jsme si-„Což, vojáci jsou vojáci.“ Teď přišla báječná scénka. Zabočili jsme, že to vezmeme raději zkratkou. Objeli jsme budku s jedním vojákem, který tam asi měl hlídat, aby se dovnitř nedostali nepovolaní. Ujížděli jsme v pohodě dál. Až náhle před námi tank. Tak tohle fakt začínalo vypadat drsně. Zastavilo u nás vojenské auto a řidič na nás, že tohle není zrovna to nejbezpečnější místo pro jízdu, že tu budou probíhat dneska ostré zkoušky, že bychom dál stejně neprojeli. No, tak tudy asi vážně ne. Než jsme stačili otočit kola, tak u nás zastavil ještě jeden docela sympatický voják, který nám také doporučil raději otočit a zkusit to jinudy.

Po cestě na Boletice jsme snad nepotkali ani živáčka v jiném úboru než vojenském. I Polná na Šumavě byla v podstatě vojenskou vesnicí. Ještě nedávno by tu civilisty nenechali projet. Jednou za námi jela nějaká babeta. Taťka s naději: „Tak to voják nebude.“ A sotva nás předjel zelený mužík, tak taťka už skutečně ztratil dech.

Boletice. Nebyli jsme si jistí, jak se dostat na Chvalšiny. A tak jsme zastavili u jednoho z vojenských objektů. Taťka vešel dovnitř, že se zeptá a zpátky šel vysloveně rudý smíchy. Čekala jsem s napětím, co tentokrát provedl. Zde je přibližný rozhovor:

„Dobrý den, prosím vás, my jsme se asi ztratili.“
„To snad ani není možné.“
„Jak se dostaneme do Chvaletic?“
„Prosím? To je snad někde na severu.“
V tu chvíli muselo být tomu dobrému muži naprosto jasné,
že možné je u nás všechno. Spíš si musel myslet,
že celou naší jízdu bloudíme a hledáme Chvaletice.
Naštěstí si taťka vzpomněl:
„Tedy, do Chvalšin.“

Tam jsme se konečně tedy dopracovali, a vyjeli od vojáků. Začínalo už dost drsně připalovat. A tak jsme za Chvalšinami dali u rybníčka už asi v půl dvanácté oběd a mohli pokračovat. Protivítr a neskutečně vedro mě dost ničily. Zvláště, když jsem ráno zjistila, že jsem někde ztratila brýle. Kde? To ví sám bůh. Nakonec se nade mnou taťka smiloval a půjčil mi alespoň svůj kšilt. Za Lhenicemi už se jelo dolů do Netolic lépe, ale stejně jsem stále tvrdila, že tohle je nejúděsnější část z celé cesty. V Netolicích jsme uvažovali, že bychom si dali zmrzlinu. Malinu s citronem jsme se ale rozhodli vynechat. Zkoumali jsme mapu a náhle se za námi ozvalo: „Že byste si… “ taťka myslel, že paní dodá: „… taky dali zmrzlinu,co?“ já myslela že bude trochu drsnější: „… dali zmrzlinu, když už tady stojíte!“ Ale paní: „… sundali ta kola z toho baráku!“ A to jsem měla kolo opřené jen o řidítko o parapet.

Teď už jenom do kopečka, dát si poslední pomeranče a pomalu se propracovat přes Vodňany až do Skal. Tam na nás čekaly báječné jahůdky, které se na nás červeně smály. Shodli jsme se s taťkou, že nám oběma připadá, jako bychom jenom jeli do Skal jako obvykle a ne, že za sebou máme 750km. Taťka pečlivě omyl kolo-prý aby ho vrátil Petrovi tak, jak si ho půjčil.

Pak už tedy poslední (nejrozbitější) úsek cesty přes les. Fotka nad Pískem a pak ještě s cedulí Písek. No, už budeme brzy doma.

A tak v půl šesté dojíždíme poslední metry. Tachometr ukazuje 766km. Nožky trochu bolí, ale horší je to určitě se zadkem, který si zaslouží trochu měkčí sezení. Objednávám si špagety, taťka volí raději rýži s masem.

Večer rychle do postýlky. Myslím, že druhý den školu každopádně vynechám, když máme psát velkou písemku, ale pak se ráno probouzím v sedm, když neúnavní rozbíječi betonu haraší. A nezbývá mi než rezignovat. No co, tak aspoň půjdu na internet. Jsem takový malý černoušek, mám podivný pocit, že nešlapu do pedálů. Tak zase někdy jindy.