Teď ještě sedím poklidně tady v Písku, a přemýšlím, co asi bude za ty tři týdny, až zvedneme kotvy a necháme za sebou Českou republiku. Tak hezky se o tom mluví. Tak hezky se ta slova skládají za sebe, a přitom vlastně ani nevím, o čem to tady mluvím (tedy spíše píšu). Historie je jako nepopsaná kniha, která se každým dnem zaplňuje. Budoucnost je neznámá, a minulost? - to jsou už ty popsané stránky. A jak se budou zaplňovat mé mozkové prostory zážitky, tak se budou zase tyto stránky zaplňovat písmenky, kterou budou všechny ty prožitky zachycovat. Písmenka budou hezky naskládaná za sebe a budou tvořit příběh - můj příběh, náš příběh, příběh naší cesty, jak jsem ho viděla já.
Nechtěla bych, aby mi kdokoliv nyní prozradil, jak to všechno dopadne, ale cítím takový neurčitý pocit plný očekávání, který mi už dává jakýsi závazek, který musím splnit. A proč o tom všem nyní tak přemýšlím? Proč to všechno tak plánuji, jako kdyby to byla naprosto úžasná událost? Protože pro mě je to naprosto úžasná událost. Někdo může mít takové cesty na denním pořádku, ale já nemám (a asi většina lidí také ne), a tak je samozřejmé, že to budu prožívat jinak (doufám, že více). Možná, že někomu se zdá, že jsem příliš málo nadšená, někdo zase naopak zavrtí hlavou, co to blbnu, když jde o takovou docela obyčejnou věc. Ale to mi může být naprosto ukradené - pocity jiných mohu klidně hodit za hlavu, ale hlavně se musím cítit jistá ve svých vlastních pocitech. Musím si je pěkně urovnat, abych neprožívala něco jen podle plánu ostatních, ale abych to skutečně viděla tak, jak to vidím já sama. Proto píšu tyto řádky - jakousi předehru ke dlouhé symfonii, která bude poté následovat. Předehru, na kterou je dostatek času ji pomalu, notu po notě, vykreslit, dát si s ní práci, sledovat pozorně její tok. Pak nastoupí hlavní part, který se ponese hlavně ve spěchu, i když možná někdy přijde klidnější část, při které se mi podaří vydechnout, ale to bude jen chvilenka před dalším úprkem. Nebude čas si s ní hrát. Bude třeba ji zaznamenávat stejně rychle, jako bude přicházet. A každý hudební kus potřebuje jakousi předehru, stejně jako každá kniha potřebuje jakýsi úvod. Ať to vypadá sebesměšněji. Ať jsou úvod a předehra jakkoli opomíjeny, uráženy a znehodnocovany, tak i přesto je jich třeba. Stejně jako k šálku dáváme podšálek. Dokud nám z hrnečku neukápne ani kapka, tak je to jen nepotřebná součást, která jen stojí pod hrnkem. Ale když nám neopatrně ukápne kapička, pak žehnáme tomu božímu vynálezu. A i když ta kapička neskápne, tak je to součást hrnečku už jednou pro vždycky, která mu dodává jakousi příjemnou atmosféru. A stejné je to s úvodem a předehrou, prostě už k samotnému dílu patří.
A co ještě patří ke každé cestě? Určitě loučení. Ano, člověk, a tím pádem i já (doufám, že budu mezi tu vybranou sortu hamounů, neurvalců, alkoholiků a pomatenců, ale i géniů, stratégů, vtipálků a dobrosrdečníků také započítána), si připadá jaksi zvláštně, jako by skutečně měl opustit svůj domov. My osobně jsme cestovali už docela hodně, jen vypsáním zemí, které jsme už navštívili, bychom strávili hezkou chvilku, ale zase jsem nikdy necítila to, co teď - pocit, jako by tou cestou končila jakási etapa domácí a konečně jsem se dostala dál - k poznávání opravdové ciziny. Je dost možné, že Amerika se pro mě stane ještě menším skokem do dálky, než taková Itálie, že zjistím, že je Čechám podobná více než Skandinávie, ano to vše se může stát, ale zatím je to pro mě jen obraz. Obraz čehosi strašně vzdáleného, co si nedokážu pořádně představit, a co je pro mě pouhou představou, jak to asi může vypadat. Může to nakonec vypadat naprosto rozdílně, a přesto to stále bude Amerika. Amerika, taková, jaká je ve skutečnosti, ve své surovosti a bez příkras. Připadám si jako zrádce, že jsem si své tajemství nechala hlavně pro sebe, ale je to tak křehká věc, že se o ní bojím. Bojím se, že kdyby o tom vědělo příliš mnoho lidí, tak by se rozmačkala už dopředu, a třeba by se ta cesta ani nekonala.
Ale teď už budu chvíli ticho…těším se už na to hlavní…až všichni rozepneme křídla…a konečně…poprvé v životě…poletíme……….
Toto už bude deník naší cesty. Cesty, která nám ubrala měsíc života v Čechách, ale ty samé životy obohatila i o nespočet jiných věcí, které by jim jinak zůstaly uzavřeny. Doufám, že se zde zachytí spousta zajímavých věcí, samozřejmě i věcí historických a faktických, ale i spousta osobních zážitků, které postupně běžely tak, jak je budu zachycovat. A mezi tím vším budou i různé perličky, které trochu poodhalí trochu z nás samotných, takových, jací jsme (ne že by to vždy bylo k našemu prospěchu).
Tak už jsem se včera ulila ze školy, sbalila věci a nechala se uvést do běhu všech věcí. Všechny ty přípravy už jsou za námi. Celé to soukolí se konečně uvedlo do pohybu, už nezbývá než jen doufat, toužebně si přát, aby naše zpoždění nebyla příliš velká, rodiče příliš nervní a vše se to ke spokojenosti nějak sesmolilo a usmlouvalo. I když rodiče (zvláště pak můj otecko) jsou přetlakový balón, kterému do obrovské exploze zbývá opravdu jen maličký kousíček. Loučení s Martinem proběhlo na dlouhou dobu, a mně nezbývá než doufat, že se v Americe někdy také dostanu k internetu, abych se s ním mohla spojit alespoň touto elektronickou cestou.
Ráno jsme se vzbudili asi ve tři hodinky a rozespalí a zápolící se třemi kufry, taškou a čtyřmi batohy na zádech se naskládali k Mílovi do auta, který nás ochotně zavezl na letiště v Ruzyni. V letištní hale nám nezbývalo než vyčekat slušně dlouhou frontu, ve které čekala na odbavení spousta lidí ověšených taškami. U přepážky jsme museli položit postupně kufry na jezdící pás. Váha ukázala, že 32 kg na jednu tašku a 2 tašky na jednu osobu skutečně nemáme. Jen dva kufry přesáhly těsně 15 kg, 1 taška 8,2 a kufr jen něco přes deset. Po zvážení a polepení nám už kufry zmizely v dáli, a my se s nimi loučili (vždyť je uvidíme až za oceánem, pokud vůbec). Ale nebyli bychom to my, kdybychom nechtěli zase něco navíc. Přece jsme museli rychle zamluvit místa u okýnek. Pak ještě pasová kontrola. Těsně před ní mě tabulka s jasně formulovaným seznamem věcí, které si nelze vzít na palubu letadla, upozornila, že já chytroušek jsem si do batohu sbalila manikúru (nezbývalo, než ji ukrýt na záchodě a smutně se s ní dopředu rozloučit - taky že jsme ji po návratu nenašli).
Čekání na otevření našeho nástupního tunelu jsme si krátili pozorováním letadel, kterak jsou přilepena k letištní hale chodícím tunelem. V 7:15 stačilo ukázat letenky a pak se usadit na sedačkách. Za chvíli se maličké letadýlko odlepilo od země a vzneslo se do vzduchu. Odlep byl klidný (asi jsme z těch filmů trochu zblblí), ale zase jsme nečekali, že po zemi pojedeme takovou rychlostí, trochu jako na horské dráze. Chvilkami to vypadalo, jako když auto jezdí po hrbech a naschvál se zkouší chvílemi vznést, ale my se vznesli skutečně. Ve vzduchu jsme už pluli naprosto klidně, jako ty obláčky kolem nás, a potom pod námi. Jedině při zatáčení předvádělo letadlo akrobatické prvky, když se silně naklánělo.
Konečně se nám dostalo i toho potěšení, že jsme mohli pozorovat Českou republiku i seshora. Různá políčka, která neúmyslně vytvářejí různé zajímavé tvary, a i rozkošné vesničky, pěkně uhnízděné tam kdesi pod námi. Netušila jsem, že to všechno bude tak krásně vidět. Nejlepší tvary asi vytvářely doly a lomy, které byly vidět suprově a tvořily soustředné kruhy. Měli jsme štěstí na krásně jasnou oblohu, takže se nám výhledy otvíraly skutečně výtečně. A když pod námi pluly obláčky, a pak i dokonce ve dvou vrstvách, tak jsme si skutečně připadali jako v jiném, nějakém úžasném světě, který byl pro nás až do této chvíle uzavřen na tisíc zámků. Tohle je ten pocit, kvůli kterému lidé létají letadly. Vidět vše seshora. Pozorovat to, co člověk prochodí po vlastních nohách, všechno v jediném pohledu. V letadle jsme dostali i snídani - housku se salámy a sýry, salát s olivami a pití, což jsme si položili na vyklápěcí stoleček před námi. (Chvíli jsme přemýšleli nad tím, jestli všechny ty perfektní věci vyhazují.) Německo nám bohužel zůstalo ukryto pod silnou vrstvou mraků, takže jsme z něho mnoho neměli. Zato Holandsko se nám odkrylo v celé své nalinkovanosti. Pole přesně podle pravítka, správně barevná. Kanály, které je protínají svou silnou mozaikou a působí spíše jako silnice, kdyby člověk neviděl lodě, které za sebou zanechávají bílou stužku. I řeka Rýn na nás silně zapůsobila, stejně jako obrovské plochy skleníků, které na sluncem vyhřívané zemi zajišťují jistě výtečnou úrodu.
Tak jsme konečně absolvovali první let letadlem, sice nebyl zámořský, ale o to lepší výhledy nám poskytnul. Byl to bezvadný zážitek, rozhled supr a let sám o sobě úchvatný. Tak jsme lehce překonali další hranici, překonali další z dílčích cílových pásek, které čekaly na protrhnutí, zdolali další, z našeho dřívějšího pohledu vcelku nedostižnou metu. Zvláštní, že člověk z toho úspěchu není zdaleka tak uchvácený, jak by čekal. Mnohem více než samotný fakt, že jsme letěli letadlem, na nás působily dojmy. Pohled na svět z ptačí perspektivy, to je jedna z věcí, kterou by si měl každý ve svém životě prožít a nevynechat to. Naše letadýlko společnosti ČSA, Boeing 737 400 s obsluhou milých českých letušek v červeném, nás zaneslo do Amsterdamu. Do místa, kde všichni kolem nás žbrblají anglicky, jazykem, na který si budeme asi muset rychle přivyknout. Nikde jinde, než v kruhu rodinném, totiž češtinu asi moc používat nebudeme. Letiště v Amsterdamu je jakousi předehrou k Americe. Spousta lidí různých národností, stěsnaných na jednom místě - úžasná rodinka černochů oblečených v oblečení, které vypadá jako nejlepší šaty na ples, spousta spěchajících businessmanů, kteří se jen jen přetrhnout, a pak i několik docela obyčejných lidí, jako jsme my, kteří se na tento svět dívají tak trošičku vyjeveně. V letištní hale stojí řada počítačů s připojením na internet, za který se samozřejmě musí zaplatit, a my si bláhově myslíme, že v Americe to bude ještě v mnohem větším měřítku.
Jedna z hodně pozitivních věcí sama o sobě je, že se nekonal žádný z asi tisíce problémů, které nám naplánoval taťka. Až na malé nesrovnalosti vzniklé rezervací letenek dopředu, protože jsme si chtěli vyboxovat okýnka. V letadle sice nejsou povolené mobily a elektronická zařízení, ale s diktafonem, který mám u sebe, není žádný problém. Navíc nás potěšili novinami, které jsme si mohli vzít.
Dál jsme prošli s vozíčkem, na kterém se mohou převážet zavazadla, dlouhou čekací řadou. Postupně jsme se probojovali až k pasové kontrole. Tady jsme museli komunikovat s jakýmsi pánem. Samozřejmě anglicky, takže to bylo hlavně na mně. Docela mě to bavilo, když jsem mu mohla odpovídat na debilní otázky typu Kdo vám balil zavazadla? Nedostali jste žádná zavazadla? Nepoužívali vaše elektronické věci cizí lidé? A když, tak neviděli na nich nějaké závady? Bydlíte v domě? A bydlíte tam s někým? Bylo to opravdu vtipné a docela sranda, ale hlavně, že nás pustili dál k pípací kontrole, kde mi výjimečně nezapípal opasek u kalhot, a pak do letadla společnosti KLM-Northwest červené barvy. Bohužel jsme nemohli dostat jiná místa než na pětce uprostřed, ale to už je život. K okénku jsme chodili k záchodům.
Odlet byl plánován na 11:20, ale tentokrát se to neobešlo bez zpoždění. Přímo před námi je velká televize, na které nám při letu pustili "The Beautiful Mind" (Čistá duše). Dostali jsme sluchátka, abychom si do nich mohli pustit buď hudbu dle výběru asi šesti stanic na opěrce pro ruku, nebo zvuk k filmu. Po půl druhé nám přinesli oběd - napřed arašídy a pak chicken nebo ??? - všichni jsme si dali chicken, protože jsme netušili, co může asi tak být to druhé. Dostali jsme každý pěkný tác s různými tácky a obaly (jak jinak u Američanů). Kromě kousků kuřete s ostrou červenou omáčkou, rýží a zeleninou jsme na dalších táccích dostali dva saláty - jeden ze zeleniny a balkánského sýra a druhý s kousky jablek, rozinek a oliv, housku, sušenku, máslo a sýr a dezert (jakýsi šlehačko-krémo-rebarborový). Tatík tentokrát dostal víno a mamky sbalil do tašky, pak pivo a kafe. Drobné věci jako soli, pepře a cukříky jsme zabavili, taťka dokonce i příbory. Letušky zde nejsou dvakrát příjemné (jak smutně vzpomínáme na české sympatické holky), ale vše se dá přežít.
Všichni se po přeletu moře mačkáme u maličkého okénka vedle záchodů, kudy pozorujeme blížící se okraj kanadského pobřeží, tedy hlavně severní ostrovy. Mraky se jako zázrakem nad pevninou roztrhly, aby nám ponechaly místo k divení a obdivování zasněžené krajiny a zamrzlých zálivů. Proti evropskému horku a létu je tento zimní obrázek krajiny se spoustou jezer balzámem na duši. Vše pozorujeme hezky z 9 400 m. A přitom ani není cítit vítězoslavný pocit člověka, který poprvé přilétá nad americký kontinent, který byl do této chvíle naprosto nedostižný. Přesto ale vidím, že je to něco naprosto jiného, než to, co máme v Evropě. Navíc si to všechno můžeme prohlédnout hezky z nadpozemského pohledu. Obrovské sníženiny plné zamrzlé vody a sněhu, dlouhá úbočí hor a pohoří, nespočet modrobílých ploch. Blížíme se ke Kanadě, což je z našeho pohledu vysoká čára pohoří, za kterou následuje dlouhá neobydlená rovina, podmáčená a krutá pro život.
Krajina známá dosud jen z románů se přede mnou náhle odhaluje v celé své čistotě a půvabech. Mraky zdrženlivě utekly hned na hranici oceánu a pevniny, aby mi ponechaly místo pro užaslý pohled, který se nepřestává divit, co vše je příroda schopná stvořit. A když si pak uvědomím, že tuto drsnou (a zároveň tak jemnou) krásu by člověk mohl během chvilky zničit, tak mě až jímá děs. Modř oceánu se nesměle dotýká pobřeží a vlny tvoří bílý rantl. Pevnina (a ostrovy na severu od Kanady, přes které přelétáme) se sama drolí na malé částečky. Připomíná mi česká či nizozemská políčka, jen zde nemusel zasáhnout člověk, aby vytvořil oku úchvatné divadlo. Zde čarovala příroda naprosto sama, odvážně i umírněně, jak to bylo zrovna třeba. Místo plotů a živých ohraničení zde slouží jako dělicí znaménko hory, pohoří, skály, vody, led, sníh. Prostě úděsně krásná a přitom i nebezpečná příroda. V zálivech zde na severu do sebe ještě i teď v červnu narážejí kry ledu a vytváří tak na vodě šlehačku. Na pevnině nejde o šlehačku, ale krém, kterým tvůrkyně příroda vůbec nešetřila a bohatě jím pomazala prolákliny, vrcholky hor i úpatí. A přesto zde není bělobná nekonečnost jako na Arktidě. Zde je prostor i pro zeleň a bujnou vegetaci. Ostrovy působí úchvatně, oddělené jemnými stužkami vody, a přitom propojené jakýmsi společným duchem. A za tou širokou stuhou, tam jsou vidět i divoká a skalnatá pohoří Kanady, která se tyčí až do výšky 1000 m a uchvacují svou elegancí. Jen kdyby ta vata mraku chtěla stoupnout, či naprosto zmizet, a kdyby tak šlo na fotce zachytit náladu a přesné barvy a ne jen rozmazanou šeď. Děkuji ti za nádherné přivítání, Ameriko!
Běloba pomalu z obrazu mizí a nahrazují ji jiné barvy, které celou krajinu rozehrávají k životu. Kanada se nám zjevila. Odhodila svou bělavou přikrývku a nahradila ji svěží vodou. Seshora vše vypadá nevinně a člověku každé místo připadá, že by stálo za to se sem nastěhovat. Ale jsou to nehostinné končiny, plné močálů a nepřívětivých míst. Ještě v ohybech zátok a jezer jsme viděli zbytečky bělavého ledu, který zde zanechal své stopy. Pomalu se mění voda v lesy, ale tato proměna je pomaličká, jakoby nechtěná. Bohužel ve výhledu brání lehký mlhavý opar nad chladnou pevninou, do které svítí slunce, a nad oparem se prohání beránky mráčků působících tak dobrotivě, až by si s nimi člověk chtěl povídat. Zajímavé je, že nad oceánem byla vrstva mraků plynulá, pak se rozjasnilo nad ostrovy a nad pevninou se zase objevily beránky a mlha…
Ke snacku nám přinesli jahodovou zmrzlinu a obloženou housku. Ve 13:35 newyorského času se vznášíme již nad USA, které mi kupodivu připomínají docela Čechy. Jezírka, která vypadají jako rybníčky, zalesněné plochy, naprostý klid a pohoda. Bohužel New York nevidíme skoro vůbec, protože sedíme na pětce uprostřed, takže jediné pohledy jsou, když zatáčíme a celé letadlo se nakloní. Nezbývá než doufat, že až poletíme z New Yorku (z letiště Newark), tak něco uvidíme. Tady v New Yorku si nepřipadám zdaleka tolik v Americe, jako když jsem se nad ní vznášela v tom okřídleném ptáku. Angličtina mně osobně nečiní tak velké problémy, horší už je to s tím, jak bude moje angličtina činit problémy těm lidem, co mi budou mít rozumět. Vše, co z New Yorku vidíme, je vlastně jen letiště a lehký výhled na mrakodrapy v dálce, které pozorujeme z okna, ale není to nic naprosto jiného, je to jen pěkné, ne uchvacující. Mezi halami tady jezdí i metro, takže jsme se hezky svezli do vnitrostátních letů. Ale to všechno až poté, co jsme si hned po vyhopsání z letadla pročekali slušnou frontu k imigrační kontrole. Měli jsme naštěstí vyplněné i papíry, o kterých nám v letadle letuška řekla, že je vyplněné mít nemusíme. Pak zbývalo ještě zabukovat letenky, abychom se snad konečně posadili k okénku. Bavilo mě se občas trochu domlouvat. Nejlepší byla ženská, která nás slušně vydeptala, když nám řekla, že zavazadla, která jsme už dali na další pás Re-check, jsme měli dát ještě jí, takže jsme už mysleli, že snad neodletíme. Naštěstí musela být poučena ta ženská sama, že jsme to my udělali dobře. Už to vypadalo vše v klidu, když nám oznámili, že naše letadlo má 1 h zpoždění, to by ještě šlo, protože v Detroitu jsme měli 1:30 h času, ale když se zpoždění protáhlo na 1:45 h, tak už jsme si museli jít přebukovat letenky. Dostali jsme dokonce i let přímo do San Francisca (dokonce u okének) s firmou Continental až v 18:55, ale díky tomu, že byl let přímý, se konečné zpoždění dostalo jen něco přes 1 h. Aby to nebylo v New Yorku tak jednoduché, tak taťka vyfotil spolu s mamkou nějakou úřednici a ta se rozčílila, že může zavolat policii. Nestačilo jí ani, když taťka foťák otevřel a fotky zničil, dokonce ten film vytáhla, což taťku slušně rozzuřilo (kdo by se divil). Nakonec měl i tento nový let měl ještě další zpoždění, tentokrát způsobené zase počasím, protože všude docela slušně lilo. Konečně jsme se vznesli nad obrovská mračna, která byla krásně nasvícená a působila jako úžasná šlehačka. Všude kolem nás byly perfektní masy této nadýchané šlehačky a my se nestačili těm bezvadným útvarům divit. Na palubě jsme chvilku klimbali. Pak nám přinesli preclíčky, pití a z velkých přepravek na tácky s pokrmy jsme pak mohli zase mít chicken nebo turkey (všichni zase chicken), tentokrát s bezva bramborovou kaší a omáčkou, fazolky, mrkev, salát se zálivkou, houstičku s máslem a sýrem a medový nadýchaný koláč. Pak krátký spánek, dostali jsme se nad pobřeží, kde jsme pod sebou pozorovali monstrózní osvícená města, a z jihu jsme pomalu doplachtili až do San Francisca, někdy v 23 h. Přílet byl úchvatný. Pozorovali jsme nekonečnou záplavu světel, a když už to vypadalo, že to nekončící svítící pole konečně pohasne a upadne do tmy, tak přišla ještě větší dávka. Ve světě noci si hra světel vytvořila vlastní pravidla, a tak si s námi hrála. V žádném okamžiku jsme netušili, co nás čeká - nasvícené stadiony, silnice, po kterých se míhala drobná autíčka…
Když jsme si vyzvedli kufry, tak nám připadalo trochu neskutečné, že jsme opravdu tady - v cíli, ale vlastně na začátku celé cesty, udolaní únavou. Z letiště nás odvezl Rental car shuttle k půjčovně aut, kde bylo asi 10 firem, které půjčovaly auta. My jsme zabočili k přepážce Hertze. Pak už nám bylo přiděleno auto velké jako koráb, ve kterém na nás přítulně zamrkala automatická převodovka a jakási podivná mačkátka na volantu, která nám toho moc neříkala. Mamka s taťkou museli nastudovat celý návod, než zjistili, že je to docela problematické, i když jednoduché. Bylo třeba zmáčknout ruční brzdu, která se ovládala nohou a pak páčkou u volantu nastavit D (při normální jízdě) nebo pak D1 a L (při jízdě do prudkého kopce nebo dolů). Na volantu byla možnost nastavit i automatickou rychlost tak, že se zmáčklo ON a pak Set up, Set upem se zvyšovala a dalším mačkátkem se snižovala rychlost a REM se vracelo na původní nastavenou rychlost. Mezitím se mohlo i mačkat na plyn a brzdu (tou se vše rušilo). Také bylo auto vybaveno nepostradatelnou klimatizací, bez které bychom byli v Americe naprosto namydlení a nedostali se vůbec nikam. Vše vypadalo dobře, a s tím, že se jen dojdeme zeptat, jestli může auto řídit i taťka, a pak pojedeme, jsme s mamkou a Petrem odešli. Taťka zůstal v autě, a tak nám mohl při návratu oznámit, že se z korábu vybaveného i GPS stěhujeme do jiného auta. Prý tamto auto bylo dlouho v garáži a je orosené, ale šlo vlastně jen o to, že jsme dostali lepší auto, než jsme měli. Tak mamka s taťkou vše domluvili a stěhovali jsme se do Ford Escort Sedan, který nám byl sympatický tím, že se hodně podobal české Felicii, měl černou barvu a hlavně kazeťák (u toho předešlého auta jsme se báli, že jsme vláčeli kazety přes oceán zbytečně, protože byl vybaven CD přehrávačem). Bohužel jsme se museli rozloučit s GPS, přebytkem místa a automatická převodovka byla vedle obyčejné ruční brzdy.
Učení bylo otázkou chvilinky, a tak jsme za chvíli konečně odpálili a vyjeli se motat po místních kličkách dálnic k Red Roof Innu. Tam jsme si někdy od 4h do 6h ráno zdřímli na parkovišti, již přeřízeni o 9h zpátky. No a když na nás zamrkalo ranní sluníčko, tak jsme mohli vyjet křižovat San Franciscem. První zastávkou na naší cestě západem USA.
Překvapil nás docela chládek, který se rozpínal ranními ulicemi. A ještě něco nás hodně překvapilo. Čekali jsme, že tu bude naprostý sanitární pořádek, a ono ne. Místo toho jsme občas zahlédli i odpadky na ulicích. Ale podle očekávání ležely ranní noviny naprosto bez obav na schodech. To u nás by se stát nemohlo. Napřed naše první kroky nevedly do středu města, ale zastavili jsme se ve čtvrti krásných domků a spousty stromů. Ano, spousty stromů. Stromy, které jsme nikdy ještě neviděli. A i ty stromy, které známe z domova, například borovice, zde byly prostě tak nějak naprosto jiné. Nechápala jsem to, ale ty tvary byly tak fantasticky vymyšlené, a přitom to byla skutečnost. Byla bych schopná pozorovat koruny těch stromů snad donekonečna. A tak první dojem ze San Francisca pro mě byly stromy - habry, pinie, palmy a nepočitatelně dalších. Tady, tedy ve čtvrti Hyde, nebyly pouze stromy. Mezi stromy byly ulice starých působivých domků, které na nás udělaly docela silný dojem. Prošli jsme těmi ulicemi, kde na nás na rozích čekaly krabice na poštu, hlásiče požáru, a kde nás zval přes přechod místo zeleného světla panáček a zastavovala nás ruka. A pak jsme vystoupali k parku, kde mé oči nedokázaly přestat žasnout. Zde teprve jsem viděla celou sbírku stromové vegetace. Nechtělo se mi z toho lesního království, ale musela jsem potom přeci jen za sebou nechat ty rozložité koruny a pokroucené kmeny, ty perfektní šišky a odlupující se kůru. Chtěla jsem fotit každý strom, ale musela jsem si vždy připomenout, že před námi ještě leží měsíc, kdy bude objektů k focení více než dost. Stromy jsou králi vegetace a kytky jim jenom dělají barevný doprovod.
A tak jsme opustili tento kousek města a projeli jsme se po ulici Scenic Drive, která se klikatila ve čtvrti Presidio, kde byly opravdové rezidence a jak se na takové domy patří, tak si kolem sebe vytvářeli i maličké palácové zahrádky. Bylo zde možné vidět stromy, z jejichž větví vytvořili "architekti" koule, jezírka a hlavně dosti často kamery, které sledovaly nezvané náštěvníky. Prošli jsme po této silničce a sešli až k pobřeží, kde se nám naskytl pohled na chladivý Pacifik, zelenavé útesy, které do sebe nechávaly vrážet bouřlivé vlny a za tím vším - Golden Gate. Most, který je symbolem tohoto města, který je jakýmsi druhým názvem pro San Francisco. Jeho červené obrysy se nám rýsovaly v mlze a pomalu vystupovaly jasněji a jasněji. Vždyť dnes trvá stejně dlouho mu dodat nový červený kabát, jako kdysi trvalo ho postavit.
A v půl deváté jsme zase nasedli do našeho černého pojízdného přítelíčka a pokračovali dál, směrem ke Golden Gate. Tam jsme si vyšli za pěkně ledového fukejře k prvnímu ze dvou sloupů.
Pak jsme zamířili do Safeway, že zakoupíme nějaké potraviny, protože jsme byli zatím vybaveni pouze kusem chleba, sušenkami a konzervami z domova, kterých jsme měli jen poskrovnu. A tam jsme narazili. Mysleli jsme si bláhově, že řeči o levných potravinách budou mít v sobě alespoň trochu pravdy, ale když jsme zjistili, že za chleba i ten nejlevnější se platí přes dva dolary, tak jsme pochopili, že jsme se přepočítali. Krájený salám pořídíte asi za 1000 Kč/1 kg. Trvalo nám potom ještě hodně dlouho, než jsme našli optimální cestu. Příjemně nás překvapil obrovský výběr nejrůznější zeleniny z celého světa (z Číny, maličké mrkvičky). Po tomto ne právě úspěšném nákupu, kde jsem nejlevněji nakoupila já, když jsem si vzala noviny, které se pravděpodobně měli platit, jsme pokračovali dál.
Protáhli jsme naše autíčko podél pobřeží po Scenic Drive, směrem k Fisherman Dwarf. Po cestě jsme se zastavili, abychom si prohlédli otevřenou kabinkovou tramvaj, která se po prudce stoupajících ulicích pohybovala pomocí lana uloženého v zemi. Tak toto jsou ty typické uličky, které stoupají tak prudce, až se vám zdá, že jsou nezdolatelné. Hodiny nám však kruté odměřovaly čas. Bylo již půl jedné. Zastavili jsme se i u paláce, který byl postaven napřed jen jako filmová atrapa, a tak se směšně tyčil z vody, ale i tak je docela působivý. Smutně jsme pozorovali děti, kterak hází kachnám a labutím celé housky a čipsy dávají ptákům - jak rádi bychom je snědli za ně. Po průjezdu podél pobřeží jsme zatočili do centra přes čínskou čtvrť - velice působivý obrázek. Litovala jsem, že nemůžeme zastavit, ale o to více jsme prožívali tu zvláštní atmosféru maličkého městečka, které mělo vlastní typické domy s čínskými střechami, ve kterých prodávali čínskou zeleninu a měli čínské restaurace. Pak už jsme byli zase v jiné části města, jako by se to město skládalo z mnoha rozdílných světů, které však jsou pevně propojeny dohromady. Kolem nás byly domky postavené v prudkých kopečcích a my vjížděli pod nekonečnou výši mrakodrapů, které se ve svých tvarech také vyznamenávaly. Dalo dost velkou námahu vyklonit se z okýnka tak, aby člověk viděl až na špičku těch staveb. Jednou z nich byl i nejvyšší sanfranciský mrakodrap Transamerica (taková špičatá vysoká pyramida). A ještě něco. Jaksi mi to připadalo jako z reklamy, když jsem všude kolem sebe viděla náklaďáky Fedex (vzpomněla jsem si při té příležitosti na film Trosečník).
A tím skončilo naše putování po San Franciscu. Dál už jsme jen přenesli naše zadečky po dálnici do Red Roof Innu, který sídlí nedaleko letiště a ubytovali jsme se. Bylo to jediné ubytování, které jsme měli za celý náš pobyt zamluvené dopředu přes internet. Později jsme zjistili, že opravdu nebylo třeba nic nějak bukovat, protože všude bylo spousta místa. Ještě jsme se stačili ovládat čerpací pumpy, u kterých se může platit buď hotově, nebo kartou. Když se platí hotově, tak se většinou musí zajít za obsluhou dát jí napřed peníze. Hlavně se nesmí zapomenout před čerpáním zdvihnout na stojanu držák pistole nahoru, jak se to stalo nám. Naštěstí dobré duše v podobě motorkářů nás provedli i touto záhadou.
V Red Roof Innu jsme dostali pohodlný pokojíček (za daných okolností by byl pro nás pohodlný asi každý). K večeři jsme si dali chleba a konzervu z domova. Pokoj byl vybaven žehličkou i televizí (tehdy jsme ještě netušili, že i v tom nejbídnějším ubytování, kde se rozpadají postele, je TV nutností, i když ze všech 90 programů je tak 5 zrovna bez reklam, a to ještě baseball a počasí - při sledování filmu musí mít asi boží trpělivost). Byla jsem se zeptat i na internet a poprvé trochu narazila, když mě poslali do vedlejšího hotelu Double Tree (v podstatě Hilton), kde jsem sice v luxusním prostředí dostala kartu k místnosti, ve které byla kromě počítače i tiskárna a další luxusní vybavení. Bohužel mi karta nefungovala, a tak jsem se raději vrátila zpět. Když jsem to potom zkoušela znovu a zeptala se toho muže, kolik že stojí poslat e - mail, tak se mi vyhnul otázkou, že velice mnoho, a já jsem měla docela chuť tomu nafoukanému balíkovi plivnout do obličeje. Místo toho jsem se raději otočila a odešla zpět. Už v pět hodin jsme si vyčerpaní zalezli do 2 Queen postelí (jsou zde buď double postele, tedy Queen, nebo postele pro 4 - King). Můj milovaný bratříček nám udělal budík, když si o půlnoci chtěl pustit mistrovství světa ve fotbale, ale naštěstí ho vypnul a díval se až asi od půl páté (ne, že by mě tím zrovna potěšil).
Ráno jsme již někdy po šesté hodině byli vzhůru z postelí. Pak jsme si dali zdejší housky a máslo, které bylo typicky slané a mléko výjimečně v half galonu, jinak jsme vždy nakupovali v galonové umělohmotné nádobě, které jsme pak často používali na vodu na mytí. V pokoji samozřejmě nechyběla ani klimatizace, bez které se v některých částech USA opravdu nedá žít. San Francisco je město, ve kterém je extrémní vlhkost a bez mlhy ho uvidíte jen málokdy. Napomáhá mu k tomu položení mezi kopci, a tak se všechna vlhkost a mraky, které jdou od moře, o tyto kopce zaseknou. A je tady asi jen 60°F - tedy teplota, která vůbec neodpovídá jeho zeměpisné šířce - asi 40°s.š.. A musím se také přiznat, že jsem začala číst i bibli v angličtině, snad abych se pak přinutila ji někdy přečíst u nás. Bible je také typickým vybavením všech pokojů.
Našim dalším cílem bylo Los Angeles, takže nám nezbývalo, než zamířit na jih. My jsme zvolili cestu podél pobřeží, po známé vyhlídkové silnici č.1, která se klikatí po samém okraji Pacifiku a nebere ohled na zátoky (překonává je mosty) ani na kopce (vyšplhá se do nich). Mraky nad námi se radostně kaboní a občas vypustí i spršku, a ani teplota venku by se nedala označit za zrovna horkou. Vše ale vynahrazují bezvadné výhledy. Na pobřeží je jedna bělavá pláž za druhou a do nich naráží zuřivě vlny. Je tady spousta drobných kopečků vytvarovaných z písku a porostlých rozličnou vegetací. Je to zvláštní, když člověk opustí město, plné nadjezdů a podjezdů, dálnic a aut. Projeli jsme Santa Cruz čítající 55 100 obyvatel. Na obyčejných silnicích bývá Speed limit (tedy omezená rychlost) většinou 55mph, na dálnicích 65, a dost často 75. Líbí se mi, že cedule se Speed limit mají hodně často na silnicích, takže pak člověk ví, jakou má mít rychlost, aniž by si musel pamatovat nějaké hodnoty z tabulek. Když jsme museli podstoupit malou zácpu v Santa Cruz, tak jsme ji skoro ani nezaregistrovali, protože jsou tady auta velice ochotná a pouštějí se, a proud aut, i když je jedno za druhým, tak neustále jede bez zastavení. Je tady také výtečné značení, dost často označují silnice čísly a větší Nort, South, East a West, aby člověk věděl, na jaký nájezd najet. V San Franciscu byla obrovská záplava silnic, kde se jelo jakýmisi přírazy, protože na všech křižovatkách byly stopky ze všech stran, ale mají to velice dobře vymyšlené, že když mají všichni stopku, tak se bez okolků a přesně pouštějí podle toho, jak dojedou. Tento způsob je používaný i v dalších městech, i když ne třeba v takové míře. Také maličko zmatečné je, že mají semafory až za křižovatkou, ale nakonec jsme zjistili, že je to spíše výhoda. Jako obvykle jsme se snažili nasbírat domů drobné mince a přitom jsme si všimli, že existuje více druhů čtvrdolarů. Různé státy mají na rubu různý znak (i když ne všechny) a pak je jeden celostátní.
Projíždíme po silnici plné vyhlídek. Spousta písčitých kopců, na které vedou cestičky. Měli jsme se vlastně už pomalu připravit, že písek nás bude doprovázet v podstatě po celém jihozápadě USA. U nás jsme zvyklí spíše na travnaté plochy, pod kterými občas prosvitne zem, tady nás čeká opak. I když jsme se pak pohybovali ve značných nadmořských výškách, tak nám to zeměpisná šířka a klimatické jevy nedaly ani moc znát. Tady jsou ale naprosto báječné výhledy na moře, které hraje všemi barvami. Útesy padající do moře, poklidné kopečky porostlé nízkými bodavými keříky. Na jedné z mnoha vyhlídek jsme se zastavili a rozložili deku. Vyndali jsme si pětizrnný chléb a máslo. Chlebík nám všem chutnal (a měli jsme si ho tehdy pořádně vychutnat, protože to byl jeden z mála chlebů, které nebyly vatovými toasťáky). Dali jsme si Breezy Mountain limonádu, jednu z řady limonád Mountain, které jsou zde velice časté. Podle kalorií jsme zjistili, že zde ještě nepřešli na levnější umělé sladidlo, ale opravdu dávají cukr. Mamka sebou veze dvě krabičky vitamínových šumáků, které pití sice většinou zkazí, ale nechat si je rozpustit na jazyku, je docela sranda, zvláště když se vám svírá hrdlo kyselostí.
Na celém pobřeží nás provázelo skvělé počasí, které s námi putovalo vlastně po celou cestu - krásně modrá obloha a svítící sluníčko, které rozehrává krajinu všemi barvami. Silnička se prodírá krajinou a mezi kopci ji často převáží mosty. A hlavní úlohu zde mělo moře. Moře tvoří. Úžasně a nepřekonatelně. Černé skály v moři - oh, vlastně oceánu. Kolem silnice se občas objeví písečné násypy, ve kterých jsou vytvořeny vrypy (asi déšť?) a ve vrypech v písku i obalené a uvízlé kameny, které tvoří jakési nepopsatelné ornamenty. A silnička se sličně kroutí přímo po pobřeží, po prudkých srázech, bez jakýchkoli zábran. Krajina připomíná jakousi směs Snowdonie (ty kopce) a italského pobřeží a trochu čehosi osobitého, co jinde nenajdete. Také jsme minuli kopec v oceánu, který s pevninou spojoval jen úzký proužek se silnicí těsně nad hladinou moře, a na něm byly domky a majáček. Američané si krásu této silničky uvědomují, a tak odpočívadly skutečně nešetří. Člověk by tu prochodil dny…
A světe div se. Viděli jsme i rypouše. Napřed bychom si jich ani nevšimli, kdyby tam nestála taková horda lidí, kteří pozorovali cosi ve vodě a zvláště na souši. Zastavili jsme a naskytl se nám skvělý pohled. Skupina asi třiceti rypoušů se lenivě povalovala na písčité pláži a zdálo se, že se nechtějí ani pohnout. Ale přes tu velkou hromadu povalečů jsme zahlédli i několik aktivních jedinců, kteří vlezli do vody, protáhli si svá těla a po pár "tempech" se zase vrátili ke břehu, aby se mohli nechat znovu a znovu fotit nedočkavými cestovateli. Všude kolem je již plochá krajina, ze které padají pískové útesy do vody.
Postupně jsme se dostali míst, kde kopce vytvářejí spíše jakési pouštní písečné duny. Na obloze občas proplul i nějaký ten mráček.
Asi v 8hodin večer jsme bloudili po Santa Marii, městečku, kde jsme se v info centru moc neposilnili o prospekty,a nakonec zakotvili v Holiday Innu. Bylo to nejlevnější ubytování, co jsme měli mít za celý náš pobyt (nepočítám - li stan), ale necelým 40dolarům také odpovídala kvalita. Ventilace byla taková lehce rozpadavá, místnost ne právě čistá, ale to přece není důležité pro ospalé cestovatele, kteří nemají kde hlavu složit, zadek mají otlačený od toho samého posedávání, a tak jim přijde vhod každá postel, která se vyznačuje tím, že se na ní dá lehnout. A i Petr byl nadšen - vždyť tu měli docela solidní televizi, která připomínala českou Teslu, ale která měla skoro sto kanálů. Taťka byl velice podezřívavý, když mu přišlo na mysl, že by snad měl dávat svou kreditní kartu černochovi, který pensionek vlastnil, a tak zaplatil raději cash neboli hotově. K večeři jsme pojedli naše domovské zásoby.
Taťka dnes ráno snaživě opravoval Petrovi pásy, které náš malý šikula včera zneškodnil. Už jsme mysleli, že je to beznadějné, když - světe div se - povolily. A tak jsme mohli jet. Vyjeli jsme bez ranního kafe. Jak jsme zjistili již v Red Roof Innu, není snídaně pravidelnou složkou nabídky hotelů, ale často je místo ní v nabídce alespoň kafe (no ne, že bychom s Petrem byli nějak štěstím bez sebe).
Další naše kroky vedli k obchoďáku Von's, kde nám připadala podezřelá přemíra kartiček, které dávaly docela slušné slevy těm, kteří byli v jakémsi klubu (stejně jako v Safeway). A tak nás napadlo se zeptat. Když jsem s otázkou, jak bych takovou kartičku mohla získat, zašla k pultu, tak mi řekl, že je zdarma, a že stačí vyplnit jakýsi papírek. No a tak se stalo, že jsme takto postupovali ve všech dalších obchoďácích a často tak měli možnost dostat 2 za cenu 1, či slevu. Je to docela sprosťárna. Jejich slevy jsou opravdu takové, aby se postupně člověk dostal na normální cenu. A Američané? Všimli jsme si, že si peněz docela silně cení, že počítají haléře, že koukají dost silně na ceny a určitě nedělají žádné šílené nákupy. Kromě kreditky zde platilo i docela dost lidí šeky, což byl ale časový problém. No a prodavači bez jakýchkoli cirátů vrací přesně drobné. Je zajímavé, že papírové dává do ruky, ale drobné vypadnou samy do jakéhosi talířku. A když si za někoho stoupnete u zboží, tak vám hned uhne ještě s omluvami a svým obvyklým Excuse me. Neznají tady to české tlačení a mačkání. V tomhle jsou dost silně před námi.
Před devátou hodinou se konečně rozjasnilo, a můžeme pozorovat lehce zalesněné kopečky kousek od pobřeží, od kterého jsme se již odpoutali. Pěstují tady jakýsi chmel a možná že i meruňky.
Na silnicích auta nastaví automatickou rychlost a ženou se tak o 10% rychleji, než je omezená rychlost, ale víc moc nepřekročí, stejně jako většinou neklesnou pod tu hranici. Prostě tupohlavě mačkají na volant a řítí se předepsanou rychlostí kupředu.
Projíždíme místy, která známe tak leda od Maye, například Los Carbaňos…, ale my jsme dále než on - May nikdy v Americe nebyl. Je to tady už trochu sušší.
Po půl jedenácté jsme za Venturou, kde používají lidé často moře i ke koupání a surfování. A městečka tady mají takový pískově hnědý nádech, jsou postavena vlastně jen z malých domků, takže to na člověka působí, že jde jen o vesnice. Ale ty vesnice tady mají několik tisíc (i desetitisíc) obyvatel. A všude jsou stromy i mezi domy. Často v kopcích.
Los Angeles. Uvítalo nás ne právě přívětivě. Tedy. Vše by bylo v pohodě. Po dálnici se jelo kupodivu docela rychle, auto pěkně uhánělo, a i když se 16 - proudá dálnice pěkně přeplňovala, tak jsme mohli ujíždět rychlostí, o které by se nám u nás v Čechách při takovémhle provozu ani nezdálo. Ale. To velké ale byl náhlý zvuk, který nám připadal nevhodný jako doplněk k okolí. A když jsme si ještě uvědomili, že ho pravděpodobně vydává naše auto, tak jsme rychle zajeli k okrajovému pruhu, a žehnali bohu, že jsme v té chvíli jeli zrovna docela blízko krajnice. A co že to bylo? Naše autíčko již po dvou dnech cesty upustilo náhle vzduch z té kulaté černé věci, co se zove pneumatika, a tak jsme se hned museli pustit do odmontovávání předního pravého kola. Všechny bágly z kufru jsme naskládali do křoví, s úlevou vytáhli klíč a hever, připravili rezervu a dali se do díla. Ale než jsme stačili odmontovat celé kolečko, tak se nám ukázalo zjevení. To zjevení si přifrčelo v náklaďáčku s popiskou "Freeway patrol", mělo úplně černou barvu a široký úsměv, přes který propouštělo nesrozumitelný proud odvozený z angličtiny. Náš zachránce se nám pustil do kola, svými rychlopřístroji ho odmontoval a nasadil rezervu. Ta byla o dost menší a prý jen na 80 mil. Stále se ujišťoval, jestli mu rozumíme, že máme sjet z dálnice k telefonu a zavolat do Hertze. Když nás ale viděl, tak raději sjel s námi a zavolal tam sám. Pak nám ještě poradil, jak se dostat na nedaleké letiště a už chtěl odjíždět. Viděl ale, jak se ještě v autě bezradně dohadujeme, kam vyjet, a tak na nás zamával, ať ho následujeme. Taťka nastartoval a projel za ním všude na červenou, jen aby ho neztratil z dohledu. Zabočili jsme slepě za ním. On pak zastavil a taťka přískoky za ním (nějak si nemohl zvyknout, že dopředu se neřadí na jedničku, ale na zpátečku). Hodně důrazně nám ukázal, že teď musí už pryč, a že se máme o sebe postarat sami. Raději jsme posečkali, než odjel, aby se dále nemusel starostlivě ohlížet a pak pokračovali dle intuice kupředu. Ještě jsme se stavili u jakýchsi Hertz dílů, kde nám poradili. A pak, světe div se, dorazili k letišti. Ale to jsme ještě netušili, že rental cars je vlastně všude skoro přímo v letišti, a tak jsme si zajeli zahřívací okružní kolečko. Ale pak se nám naštěstí podařilo se dostat na to pravé místo, zajet k Hertzovi a tam zjistit, že výměna kola je na celý den (neměli mechaniky), a tak nám raději vymění auto. Měli samá větší s CD, a tak jsme se raději rozhodli pro již osvědčený typ s kazeťákem v perfektní tmavě červené barvě, která se nám všem moc líbila. Pak už jsme chtěli hodně rychle vypálit, ale nebyli bychom to my, kdybychom viděli východ na první pohled, a tak cvičné kolečko to jistilo. Dál už jsme pokračovali poklidně na Hollywood.
Hollywood nás překvapil. Po cestě k němu nás čekaly některé reklamy na filmy, které se natáčí ve zdejších studiích. Přímo v Hollywoodu jsme si dali pár kol po hlavní třídě, snaže se zaparkovat do nějaké skuliny (když jsme ale viděli, že si hrajeme přímo před očima policajta, tak jsme to raději vzdali). Zajeli jsme do kryté garáže, kde si žádali docela rozumné vstupné (já jsem lehce zazmatkovala ohledně překladu). Pak jsme vyběhli přímo na Hollywood Boulvar, kde jsme se procházeli opravdu po hvězdách, které jsou naprosto po celé délce. Mezi jmény se občas objevují i prázdné hvězdy - netušila jsem, že jich je tam takové množství. Byl tam Mickey Mouse, Sting, Bee Gees, Michael Jackson a spousty dalších jmen, které nám jsou dost známá. Pak jsme zamířili i před Čínské divadlo, kde jsme fotili otisky rukou a nohou známých osobností stejně nadšeně. Taťku jsme vyfotili s R2D2 a C3PO ze Star Wars. S lidmi to nebylo zdaleka tak strašné. Takový volnější Václavák. Pak pár pohledů a už se jelo. Projeli jsme se po okraji Beverly Hills, kde měli sice hezké domky a velké zahrady, ale nebylo to nic tak strašně zázračného (vynikaly ale nad ty obyčejné dřevěné domky, které mi bychom považovali jen za obyčejnou chatu).
Naše hlavní zastávka však byla v parku, kde si lidičky tmavší pleti nosili asi deset táců s vrchovatým jídlem asi pro 5 lidí. My jsme se rozložili na deku, ale tráva byla vydatně pokropená, takže pak jsme všichni měli půvabná kolečka na zadcích. Dali jsme si mlíčko, tousťák a máslo. Tento "obídek" jsme pojedli asi v půl páté.
Další naše kroky (tedy spíše točení kol) vedly do centra, kde se tyčily docela vkusné mrakodrapy, kvůli kterým jsme jen jednou zastavili, abychom je mohli vycvaknout. Pak jsme jeli po hlavní a viděli, jak silnice směrem ku centru ty mrakodrapy podjíždí tunely. Ulice jsou tady značeny hezky čísly.
Led je hlavní samozřejmostí Ameriky. Kdo si nedá led, tak je out. Taťka to občas s ledem možná až trochu přeháněl, ale v tom teplíčku to bylo jasné. U všech benzínek se vlastně dá doplnit do vlastního kelímku, na hotelích ho mají spousty. A naprosto všude ho prodávají. Lidé si ho často dávají kusy do svých přenosných mrazniček, aby měli úschovnu jídla.
Dost domů zde má i žebříky zvenku, jak to je známe z Pretty Woman, ale působí to tak nějak zvláštně. Z jednoho balkonu na druhý. Napřed nám to připadalo spíše jako požární žebřík, ale…
Po lehce rozbité silnici jsme se podél oceánu přesunuli do San Diega, a tím ztratili poslední možnost vykoupat se tady ve slané vodě (možná až na konci). V San Diegu jsme již z dálky viděli obrovské mrakodrapy, ale napřed jsme se pokochali výhledem z okolního asi starého města,kde jsme museli vystoupat do docela prudkých svahů. Když jsme splnili fotografickou povinnost a zachytili do našich krabiček město zezhora, sjeli jsme do centra. Tady se však nedalo rozumně zaparkovat. Pouze drahá parkovoviště v okolí kasin. Jasně to tu žilo nočním životem, a tak jsme San Diego zase viděli v plné záři, tak jak by viděno být asi mělo. Spousta lidí, světel, ruchu a hlavně opravdu perfektní skleněné mrakodrapy, vkusně tvarované do různých špiček… Byli jsme tady asi v půl deváté. Je tu docela tma, což nás zarazilo. Jsme tu asi na 35. rovnoběžce. Všude jsou tu palmičky a takové to typické americké plážové pohodo. Silnice jsou tu dost často pojmenované po nějakém člověku. Ze San Diega jsme vyjeli po silnici Martina Luthera Kinga Jnr - 94.
A tak za tmy upalujeme na východ. Odpoutali jsme se od vody a míříme do pouští. Uprostřed mají dvojitou žlutou čáru, takže se podle toho dobře pozná i jednosměrka - máte po levé straně žlutý pruh jako krajnici. A uprostřed dost často bývají i žluté čudlíky, podle kterých se dá dobře v noci orientovat. U krajnice mají buď čudlíky, nebo dost často také vroubky za bílou čárou, které působí jako koleje od traktoru. Cheesburger či hamburger zde mívají tak za 50c.
Je tu už neděle. Včera jsme přespali v autě v Ramoně u benzínky. Nějak moc se nám nespalo. Teď nás náhle obklopují neobydlené končiny, občas pár domků, dobytek, auto, které míjíme. Ale jaký je to rozdíl proti tomu, když jsme stáli ve středu milionového města, a všude kolem nás se tyčily mrakodrapy, dotýkající se až nebe, zápasící udatně s bohy. Ale není to tak špatné, architektura skleněných mrakodrapů rozličných tvarů mě uchvacuje, motá se mi z nich až hlava, ale zase pak potřebuji najít uklidnění v starém městě - domcích obklopených zeleným porostem. A když člověk zmizí z míst, kde spíš projíždí neustále jen ulicemi, tak se před ním rozevřou nekonečné pláně,jejichž obyvateli jsou malé svazečky keřů a stromů. Z nich pak vyrůstají vysoké kopce, kopečky a hory. Stejně jako ze starého města vyrůstají mrakodrapy. I přes všechny ty stromy vypadá tato krajina naprosto vysušeně a i přes domy vypadá neobydleně. To vše dotváří skály a žlutá tráva. To střídání krajin nenechá člověka nikdy upadnout do nudy. Dál jsme zase pokračovali dál podél vysušených travnatých ploch, které všechny do jedné oplocují ploty, což se nám moc nelíbí. Člověk se pak nediví, že ti chudáci ani nemohou chodit. No a po loukách se prohání spousta koní. Dnes je poprvé hned po ránu polomodrá obloha, z čehož jsme se ještě nikdy nemohli těšit. Ráno byla lehká mlha, která se však již dávno rozpustila.
Všude je zde písčité podloží a rostou tu stromy. Ale není to tak, že byste zde mohli čekat nějaký les. To v žádném případě. Les na tomto místě znamená jen stromy, které na svahu rostou docela samostatně, a jen náhodou se občas k sobě přiblíží. Po dvouproudce č.67 směřujeme na Palm Springs a na Joshua Tree.
Je 7h ráno a jsme 3000stop vysoko. Už jsme za Santa Isabelou. Bohužel. Po cestě jsme díky plotům neměli nejmenší šanci zastavit, protože kolem silnice je přístupný pouze pruh trávy, asi tak metr nebo dva široký, a pak už jen plot. No a tak jsme na jednom písčitém místečku u plotu zastavili, že si alespoň přehodíme svou vrchní kůži, abychom se v tom autě také mohli vyčichat. Ale než jsme stačili pořádně otevřít kufry, tak se hned ukázala pomoc od Američanů. Nic jsme neukazovali a již nějaké místní auto zastavovalo. Jeho řidič se nás ptal, jestli nepotřebujeme pomoc. My jsme s úsměvem poděkovali. Je to dobré, ale pak jsme s obavami museli očekávat každé další auto, jestli nebude chtít zastavit (v našem stavu bez kalhot by to nebylo zrovna ono).
Před námi už se konečně i kopcovatí kopečky - správné kalifornské. Některé jsou i prudké, ale vesměs všechny pěkně zaoblené. Takové nezelené, i když občas je vidět i zeleň
Ve čtvrt na deset jsme už za špičkou kopců a naše elevation je asi 2000 stop. Před námi se otvírá výhled na Palm Desert. Pomalu klesáme dolů v půvabných zatáčkách silničky mezi kamenitými kopečky - a to doslova - jde vlastně jen o kameny naskládané na sebe. A nyní se přenášíme do pouštní krajiny - Mojavská poušť nás vítá, a bude nás provázet ještě dlouho. Nechali jsme za sebou stromy a ani netušili, jak nám budou brzy chybět. Občas kaktusy, tráva, ale hlavně kameny. Člověk pak obdivuje ty oázy, kde se dá postavit takové pěkné město, které vře životem. Posnídali jsme na kamenech (úspěšně jsme našli místo k zaparkování). Pak jsme vjeli tedy do rozpálené krajiny plné pouhopouhého kamení. Jedinou oázou v dohledu bylo Palm Desert a Palm Springs.
Dál nás naše autíčko dovezlo do Joshua NP. Místo jednotlivého vstupného jsme si rovnou zakoupili za 50dolarů National Park Pass, který by měl platit na všechny NP a i některé NM. Tak jsme překonali hranice prvního parku na naší cestě a už jsme si mohli užívat neskutečného horka. Jelikož jsme měli poledne na krku, tak bychom nejraději celý park s klimatizací projeli a říkali si,jak to bylo pěkné. Ale pak jsme v této písčito - kamenité poušti zastavili, abychom si mohli vylézt na skálu. Mimo cesty se zde může v parcích chodit vlastně všude, pokud to není vysloveně zakázáno. A tady opravdu chodili. Jen když jdete přes noc, tak musíte mít povolení, aby o vás věděli. A tak jsme pozorovali stromovou juku krátkolistou - Joshua tree. No pěkný jakýsi stromový kmen, jakoby z plátů kůry a nahoře takové štětinky, které připomínaly lehce štětku do záchoda. Ale nebyly tu zdaleka jen jednorostlé exempláře. Vedle těch zde byly zvláště více rozrostlé stromky. Obdivovali jsme se takovým košťatům, ještě než jsme tušili, že dál v parku toho bude k obdivování mnohem víc. Některé byly i seschlé, úžasně pokroucené a fakt se nám moc líbily. I když to vše bylo bohužel takové pusté a hlavně nás dusilo sálající horko odspodu. Je tu asi 105°F. Nejhorší problém jsme zjistili s pitím. Denní dávka je zde doporučená galon na osobu, a my máme galon pro všechny. A další místo s pitím daleko, předaleko. Taťka také mimochodem dostal jednu ze svých humusáckých nálad. Když se mu přesně nenadiktuje trasa, tak je nervózní a všechny sprdne, ale když mamka řídí, tak ona je přece řidička, tak si má hlídat cestu. Zastavili jsme u piknik area, kde měli záchod, ale bohužel na vodu jsme se těšili marně - byl suchý. No a tak jsme se na jednom stolečku pod pěkným stínem u skal rozložili, vyndali chleby, salám a dokonce i mléko (v tomhle horku, ale když máme výhodně nakoupeno 2 za 1). Jsou zde i kaktusy, ale zvířata se zatím chytře drží schovaná, protože ví, že jen by vylezli, tak by na ně čekalo hnusácké horko. Jsou zde i hezké bílé kameny. Další místní zajímavostí jsou kempoviště, která mají omezenou kapacitu, přesně vytyčená místa pro auto a pak obrovský prostor, kde si člověk může kdekoli postavit stan. Je to tady dost dobrý, že mají v kempech přesná místa pro jeden stan, dost velký prostor, kde se dá umístit, takže se prostě nedá mačkat stan na stan, jak to rádi provádějí lidé v Čechách. Kempovat se může bez permitu, jen u visitor centra se platí 10doláčů.
Po obědě jsme se vypravili na Keys Peak, odkud jsme měli perfektní rozhled, jen jsme se dočetli, že bohužel daleké výhledy, ze kterých se mohli těšit naši předci pro nás nehrozí, jelikož smog z velkých měst - zde zvláště z L.A., výhledům zabraňuje. Před námi jsou holé skály, které na sobě mají občas i nějaké to křovíčko. Tím je porostlá i místní půda. Naše další cesta vedla do do Visitor centra na severu za hranicí parku, kde jsme si konečně ve fontánce napustili vodu. Také jsme zde potkali Češku s klukem, ale pozorovali jsme, že na něj mluví asi anglicky, a že to vypadá, že se sem přivdala. Při zpátečním návratu do parku nás ani nikdo nekontroloval, což nás docela udivilo.
Postupně jsme tedy přejeli zase na jih a na východ, a pomalu přejíždíme na Colorado desert, která by měla být pustší a teplejší. Joshua mizí, a místo ní se objevila zahrádka Cholla kaktusů, kterou jsme si prošli. Jen nás ta dvousetmetrová procházka v neskutečném horku docela vycucala, ale šlo by to, kdybychom se nemuseli kvůli taťkovo focení vracet, pózovat na místě a tak podobně.
Dostali jsme se až ke Cotonwood Spring 2575 stop. Zde jsme pozorovali podivuhodnou věc, tedy ne zas až tak podivuhodnou pro lidi, kteří to mají na denním pořádku, ale pro nás ano. V pohodičce si tady v tom pařáku rostly palmy. Prý zde bylo kdysi docela dost vody, ale bohužel časem zbylo jen pro palmičky a ještě k tomu podzemní. Vyšli jsme si na Mastrodon Peak, necelých 5mil. Byl sice docela silný pařák, ale postupně se to zklidnilo, takže nám dokonce vystačila i jedna dvoulitrovka. Mamka se vyšplhala až na vrchol, a tak měla pěkně kruhový rozhled. Po sestupu jsme pokračovali v okruhu. V botách (tedy spíše v sandálech, které jsme nazuli hned za S.F. a sundali až na konci našeho putování) jsme měli písek, takže jsme byli jak čunky, ale na to jsme si už museli konečně začít zvykat. Po cestě jsme minuli i pozůstatky starého dolu.
Je asi čtvrt na devět. Povečeřeli jsme u zavřeného Visitor centra, kde měli alespoň fontánku. Měli jsme mimochodem poslední litr mléka, které se tak trochu přeměnilo v tužší hmotu. Taťka ji nazýval jogurtem a chtěl ji neustále přelévat jinam, do misky od másla a podobně, a nakonec, když zjistil, že se mu tam nevejde všechna, tak ji naštvaně, že zase nebude mít jogurt, vylil, bohužel tuhá hmota nechtěla do odpadu, a tak ještě hezky dlouho vymýval. Pro změnu chléb, rajče a máslo. S Petrem jsme proběhli i naučnou cestičku, kde měli spoustu druhů kaktusů. Pěkná botanická zahrada.
Odjíždíme z Joshua Tree NP, kde si člověk teprve uvědomil tu až někdy děsivou přizpůsobivost organismů. Krajina, která vypadá přes největší vedra jako zemřelá, pak náhle pomalu ožívá. Ale i přes poledne, kdy slunce prudce osvětluje zelené chocholky Joshua, žije. Žije skrytým a nenáročným životem. A to Joshua jsou ještě docela živé, když vidíme zelené špičky větví, které pomalu osychají, ohýbají se dolů a potom tvrdnou a vytváří tvrdé kmeny. Některé z nich připomínají dobře známé jabloně, mladší jsou jen nerozvětvené tyčky či mohou být i nejrůzněji zkroucené. A tyto ještě docela živé rostlinky žijí mezi pustými kopci ze skal, ze žluté vysušené trávy, a jediné, co zde ještě připomíná okolní svět, je vánek. Bez něj by se zde asi vůbec nedalo přežít. Když se ale z tohoto, ještě relativně živého (lehce zeleného) světa, přejede do druhé části Coloradské pouště, tak teprve poznávám, co je to nedýchatelné vedro. A přesto i zde je život! A co teprve, když začne slunce klesat a za měsíčními horami, které jsou náhle tmavě šedé, se objeví červené pruhy, jako by nějaký malíř párkrát rozmařile máchl štětcem po temně modré ploše a z ní vylétaly bílé čáry letadel.. A na opačném konci oblohy vystoupal nepředstavitelně kulatý měsíc, který se ostře rýsoval na modré obloze. Celá scéna silně připomínala pohledy, kterým jsme se dříve usmívali a spíše mysleli, že si ho na ně trochu přikreslili. A čím více stoupal, tím byl vidět ostřeji. Pod ním pomalu potemňovaly kopce spolu s modrou oblohou, která teď měla ten správný odstín pro podívanou.
Dnes jsme se ubytovali v Blythe v hotelu Vacancy Inn. Měli zde i mikrovlnku, ledničku, a HBO. Byly to zase takové ty domečky naskládané vedle sebe. Byl zde cítit i podivný čmuch, a taťka nám vyzjistil, že je to opravdu z ohně, jak jsme si mysleli. Mají tady zase super ventilaci.
Ve čtvrt na jedenáct jsme vjeli do Arizony a přeřídili si o hodinu hodinky. Ale až pak jsme zjistili, že jsme nemuseli, jelikož oni zde nemají letní čas, s výjimkou Navajo reservation. K snídani, co jsme měli v hotelu jsme pojedli typický toasťák, i otoustovaný, džem, křupky a pak zátočky s rozinkami nebo džemem, polité cukrovou polevou, které nám docela dost chutnaly.
Celá cesta sestává z dlouhé přímky před námi, která vede dál a dál. Provoz je zde vcelku malý, takže to zde působí ještě pustěji. Jen několik kaktusů kolem,a naprosté sucho. Jen kopce, které působí spíše jako navezená hlušina. Občas se u silnice objeví maringotka, až se děsíme, jestli tohle opravdu má být ta Amerika. Je to občas docela humusácké, staré traktory, občas i zeleň na mini zahrádce. Fascinovala nás záplava karavanů na jednom místě, které vypadaly, že jsou zde na prázdninách - my ani raději z auta nevycházeli. Asi sami jsou jen uvnitř - no bezva prázdniny ne? Nevím, co si tam tak mohli užívat. Občas jsme měli na mapě zakreslené městečko. Nadšeně jsme se tam dokodrcali a tam dvě tři dřevěné chatrče, benzínka, a jeď si dál. No komfort no. Já nechápu stejně, jak by tu někdo mohl chtít trvale žít. Na podívání je to bezva, ale tak z klimatizovaného auta. A všude mají tyhle pustiny ohraničené ploty. Nechápu, k čemu jim to je. A chůze? Ha ha. Za prvé není kudy (všude ploty) a za druhé asi jen blázen by se vydal na jistou smrt do pařáku jako tenhle. Občas se objeví nějaké cáry mraků, ale jinak je všude kolem hlavně modro.
Na silnicích je často vidět roztrhané zbytky pneumatik, které už nápor horka nevydržely a jejichž majitel musel použít rezervu. Dost často mají místní řidiči pneumatiky dost podhuštěné - asi je vyměňují rovnou s autem.
Před Prescottem jsme se ale hezky zapařili, když před námi byla cedule "No entry" a my netušili, jestli to máme brát vážně. Ale bez pořádného přečtení jsme projeli a když jsme pak viděli další auta, tak jsme byli už trochu víc v klidu. Neustále nás ale ta cedule pošťuchovala. Co když tam bylo, že sem smí auta jen s povolením? Projížděli jsme okolo auta rančerů a když nás nezastavili, tak jsme se trochu uklidnili. Pak jsme pochopili, že jde asi jen o to, že se nesmí vjíždět do lesa (spíše ale šlo o nebezpečí požáru, které hrozilo v jakémkoli porostu - Fire danger: Extremelly), který je zde vyhlášen za National Forest (tady také za NF vyhlásí každých pár stromků - kdo by se jim divil, když jinak tu mají jen písek). A tak jsme se v tom pařáku ukryli pod jakýs takýs stín pod strom u silnice, rozdělali deku, a dali si oběd asi ve 110°F - octový chléb s naprosto rozteklým máslem. Silnička se tady hezky kroutila z kopce do kopce, takže jsme mohli vše dobře pozorovat. A pak už jsme zase vyjeli z kopců s "Fire hazard" do roviny.
V Prescottu jsme narazili na Němku z Berlína, která se sem přistěhovala asi před padesáti lety. Já jsem se s ní bavila o tom, jak mluví dobře (rodiče se mi proto smáli, ale já myslela, že mluví srozumitelně a pomalu) a ona říkala, že mě chápe, že rodilí Američané mluví nesrozumitelně. Pak se jí taťka ještě zeptal na Internet a dostal informaci, že je v místní knihovně. A tak jsme se po hezky dlouhé době dostali taky konečně k té bedýnce, kterých tu mají nedostatek. Dostali jsme pouze návštěvnické číslo, a mohli jsme psát. Knihovnu měli zásobenou dobře, hlavně odbornou literaturou. Teď jsme konečně věděli, že na Internet se bezplatně dostaneme v knihovnách - jediná útěcha. Mohla jsem konečně napsat nějaký ten dopis, měla jsem zásobu i z ciziny. Jen rodiče nebyli moc přívětivý, když jsem tam strávila trochu moc času. Tak jsme pak rychle vypadli a už pádili dál. Objevili jsme se ve Williamsu, kde to vypadalo jako v kovbojce - hodně starších baráků, koně a hodně reklamy - no jo, to je v dnešní době třeba. Zase po rovné silnici jsme se přenesli do oblasti Grand Canyonu. Do NP jsme vjížděli asi tak v osm hodin. Naštěstí jsme těsně stihli západ slunce, takže jsme se mohli kochat souhrou barev, nádherným divem přírody. Jen jsem valila oči, když jsem se dívala do té neskutečné hloubky, když jsem pozorovala, jak nikde nekončí, tu neskutečnou velikost, kterou si člověk nedokáže nikdy představit. K čemu jsou všechny fotky, k čemu vyprávění, když člověk nevidí tyto divy přírody sám. A ani pak - bohužel, není schopen dlouho si podržet ten zážitek. Dál už dokáže o těch místech mluvit, ale skutečné povznesení duše nastává jen ve chvíli, kdy stojíte na hraně, nemáte možnost přemýšlet nad ničím jiným, než nad tím, co vidíte před sebou, protože to vyplňuje celou vaši mysl. Jste naprosto pohlceni tou scenérií, která vás obklopuje, která před vámi hraje všemi barvami. Je to jedna z mála chvil, kdy se člověk dokáže odprostit od vnějšího světa, kdy zapomene na to, že existují nějaké peníze, že existují nějaké majetky, nějací lidé, kteří by rušili váš klid, a pak člověk pomalu zapomíná, že existuje i on sám, a to je ten nejkrásnější pocit. Neuvědomuje si svou existenci, uvědomuje si jen ten pocit. Slunce pomalu klesalo, a vše se měnilo obrovitou rychlostí. Ze žluté pomalu přecházely skály do oranžové a červené a potom se ode dna kaňonu začal pomalu plížit stín i do stěn - prostě báječná podívaná, která se nedá nikdy slovy zachytit a bohužel ji nedokážeme ani za tu chviličku vstřebat. Ta se musí prožít všemi smysly. Dokonce nás překvapilo, že to ani s těmi lidmi nebylo tak strašné - přestože tu bylo dost lidí, nepůsobilo to vůbec rušivě. Američané mají totiž tu dobrou vlastnost, že ostatní neruší a jsou zticha, protože ví, že ani oni sami nechtějí, aby jim někdo u ucha pořvával. Pak jsme ještě nasedli do auta a podél útesu popojeli, abychom to na jednom parkovišti zabořili, dali si za kolem auta večeři - fičelo nevídaně - a pak se usídlili v autíčku ke spánku. Ke spánku, který byl jako všechny noci v autě poněkud stísněný, ale přiznám se, že už nám to ani tak nepřipadalo. Jelikož jsme byli večer vždy řádně unaveni (přinejmenším tím horkem), tak jsme postupně usínali čím dál tím rychleji a tvrději.
Ráno nás probudilo šimrání slunka na obličeji. A tak tu obrovskou kouli, která nám v noci zdobila oblohu, a která se hrdě a majestátně tyčila nad kaňonem, nyní vystřídalo oranžové slunko, které docela rychle stoupalo nad horizont, a vytvářelo zase novou paletu barev. Rychle jsme vyběhli s foťáky, abychom alespoň něco stihli zachytit. S ranním sluncem byly náhle barvy kaňonu jemnější, zdaleka se nepodobaly těm výrazným barvám soumraku.
Abychom si také trochu užili chození, tak jsme si zašli po silnici k zastávce shutle u South Keibab trail. Sem se lidé nechávali zavézt autobusem, neboť právě zde začínala stezka vedoucí až na dno kaňonu. My jsme zde po té úžasné klikačce, kterou se denně promenádují muly a i lidé po svých vlastních, ušli jen několik zatáček, a potom zase rychle vyšli nahoru. Přechod kaňonu jsme si raději nechali na jindy. Dál jsme přejeli ten kousek na Yakki point, odkud byl také hezký výhled. Pak jsme zajeli k info centru, kde jsem si koupila velký pohled, projeli se a prošli po hlavní trase po okraji, a pak ještě zajeli do vesnice. Zde jsme narazili na hlavní turistickou základnu, prohlédli si místní nádraží, zjistili, jak to vypadá s permity a pak raději rychle pryč. Po cestě z parku jsme se ještě zastavili na Desert View, kde byla historická věžička, vyzdobená indiánskými motivy a měli zde i hezký obchůdek dole, například s obrázky lepenými ze zrnek písku. Tato věž se jmenovala Watch tower a na jedné z jejích teras měli i převrácená zrcadla, kterými jste se mohli na celý kaňon podívat vzhůru nohama - docela dobrý zážitek.
Před jednou hodinou jsme opustili Grand Canyon a vjeli zase hezky do Navajo reservation. Kolem silnic se náhle rozmnožily nejrůznější stánky s tradičními výrobky. Bohužel indiáni dnes nemají jinou šanci, než se přizpůsobit komerční společnosti. Pozorujeme řeku proti toku, jak i zde si hloubí slušný zářez do země a kroutí se v pouštní krajině. Začínají zde být i barevné výstupky, jinak pustina.
Trvalo nám trochu déle, než jsme našli konečně asi ve čtyři Burger Kinga v jedné větší Navajské vsi. Jen jsme litovali té indiánky, která za pultem nevypadala moc duchaplně. Naše žaloudky už hezky po celém dni bez jídla kručely, takže jsme se pořádně nacpali. Taťka vyděšeně zíral na svůj tác, co že mu to dali. Nedokázal si srovnat, že by měl jíst housku s masem a hranolky a ještě k tomu rukama. Příčilo se mu to a neustále se sháněl po příboru - jo, jo, doba jde kupředu (možná, že i couvá, kdo ví). Ještě nás zachránilo, když jsme si mohli dolévat pití dle libosti. Taťka se na mě rozzuřil, když jsem brala jako normální, jak že to v mekáči chodí.
Vjíždíme do Monument Valley a na tachometru u auta nám zrovna naskočila tisícovka mil. Byli jsme rádi,ale mnoho jsme to neoslavovali. Vjíždíme do Monument Valley a již z dálky vidíme různé útvary, které vyčnívají z pouštní krajiny. Jen jejich barva je udušená trochu svým okolím. Projíždíme tudy něco před pátou. U silnice zde mají Navajové své staré domečky, které se napůl rozpadají a připomínají spíše jakési cikánské obydlí. No děs a hrůza. O kolik hezčí bylo vidět původní indiánská obydlí z hlíny, která jsme mohli pozorovat v Monument Valley. Kousek před vstupní budkou jsme přejeli do Utahu. A jelikož to byl National Monument v Navajské rezervaci, tak jsme museli zaplatit poplatek 5 USD za osobu. To nás ale neodradilo, a tak jsme mohli pozorovat domky, které už dávno neobývají a používají je pouze k předvádění. U obchodu se suvenýry postávali indiáni, oblečení do normálního oblečení, které se mi k nim vůbec nehodilo. Přece jen mám o indiánech westernovou představu. Byla zde také písčitá cesta, kterou se mohl objet okruh kolem známých monolitů. Nakonec jsme se po váhání rozhodli a pustili se do toho. Auto jsme celé zaprášili červeným pískem a nechali se předjet jakýmsi vyhlídkovým autobusem, který zde vozil návštěvníky, převážně Japonce. Na rozdíl od nich jsme byli v komfortu klimatizované kabiny. Nedojeli jsme až na konec, protože jsme spěchali a za další cesta byla určena spíše pro 4x4 tedy pro terénní auta. A tak jsme tedy pak zase otočili autíčko a jeli zpátky.
Projeli jsme Monument Valley. I když mi zdaleka tak nebralo dech jako ostatní místa, přesto ta hra barev a tvarů, které se každou chvíli mění, je prostě božská. Ano, na těchto místech může člověk přičichnout k něčemu, co jako by bylo do našeho světa sneseno odjinud, co jako by k naší pozemské přízemnosti ani nemohlo patřit. A zase nezbývá, než děkovat přírodě, za to, že nelení a neustále originálně vymýšlí nové a nové tvary. Skály, které jsou zbytečky na rovině, se pomalu drolí a tvoří pod sebou červené hromady. Stejně jako v Grand Canyonu i zde tu pravou náladu vyvolává teprve západ slunce.
Jen při jedné věci je člověku smutno. Když vidí indiány Navajo, kterým sebrali půdu, nacpali je do rezervací a nechali, aby se zcivilizovali. Většinou přešli k vydělávání na turistech a úplně zapomněli, jak žili. Myslím, že i oni ty knihy, které o nich píší lidé z bílého světa, a šperky, které prodávají ve stáncích, považují za něco jim samým dosti vzdáleného, nepředstavitelného. Stali se sami sobě turisty. Žijí z toho, co uměli jejich předci, ale ti by se za ně teď museli stydět. Vidět, kterak se v oblečení bělochů povalují před obchodem, nedokáží se už o sebe v drsné přírodě postarat. Ano historie se vytrácí, ale proč zrovna takhle zbytečně?
Projíždíme v klimatizovaném autě krajinou, kterou nelze nafotit, protože nikdy člověk nezachytí přesnou barvu, která si hraje se světlem a jako by se vlnila před vašima očima v nepřeberném množství odstínů, nemůžete na fotce vyjádřit prožitek, náladu, a to, že stojíte uvnitř téhle krajiny. Je to nespočet různých tvarů, které se dají nádherně použít jako měsíční krajina. Člověk nemusí chodit pryč ze Země. Nač se hnát jinam, když i tady je taková spousta rozličností, naprostých protikladů, které člověka přemístí mezi naprosto odlišnými světy. A skutečně mi to připadá jako naprosto jiný svět. Hodně tomu napomáhá i to, že jsme sem doletěli letadlem, takže vůbec nemám pocit, jako by to tu bylo nějak spojeno s mým domovem. A v podstatě to i ten jiný, cizí svět je. Jen škoda, že nás to klimatizované auto tak odděluje od okolí. Prochodit si to tady, tak by to sice člověka asi naprosto vycuclo, ale zase by z toho měl ucelený obraz. To by ale musel člověk mít spoustu času na každé místo, obraz, musel by mít ale hlavně chuť do toho se hýbat, strávit tu ten svůj čas a ztratit kontakt s ostatními lidmi. Naše casta nám vytvoří mozaikovou ukázku toho, jak to tady vypadá, a hlavně funguje. První čmuchnutí má pouze navodit chuť. Musíme vše očichat a to nejvoňavější si pak vybrat a sníst.
Zatímco rozjímáme, mává nám v posledních slunečních paprscích na rozloučenou kontura monstrózních monumentů. Světla auta ostře prořezávají houstnoucí tmu a my se blížíme k hranici. A není to ledasjaká hranice. Je to jediný bod v USA, kde můžete současně stát ve čtyřech státech. Díky této výjimečnosti je z toho turistická atrakce, za kterou lze inkasovat. My ale k Four Corners přijíždíme až za tmy, a tak nás vítá jen zamčená závora. My jsme ale neváhali, nemohli jsme přece zahodit takovou příležitost, a tak jsme závoru přeskočili, a po cestě se proběhli k symbolickému místu setkání čtyř hranic. Měli jsme docela lepičky, ale nadšeně jsme se vyfotili na místě, kde se setkávají 4 státy - Utah, Colorado, Nové Mexiko a Arizona. Cvak, blik a jde se zpátky. To jsme ale s obavami pozorovali, jak se za závorou svítí. Mamka zůstala v autě, a tak nás napadlo, jestli nás nevaruje. Bylo slyšet i zatroubení. Třeba přijeli nějací hlídači. Raději jsme se skrčili a postupovali pomaličku dál. Nevěda, jestli máme přelézt zpět k autu, jsme se nakonec přes závoru přehoupli. A tak jsme zjistili, že jsme si dělali zbytečné obavy. On sem totiž někdo přijel a asi omylem zatroubil. Jedno auto tady ještě stálo. Asi čekali, až odjedeme, aby si tam mohli dojít pro foto také.
Dál jsme si to šupali po silničce až ke Cortez, kde jsme se asi v 11 hodin v Travellodge ubytovali. Tip jsme získali z brožury. Přivítal nás indický pár a mračna prospektů. Zaparkovali jsme přímo před vchodem do pokoje, přemístili batohy a využili řádně překapávače na kávu, který jsme měli přímo na pokoji.
Ráno jsme vstali asi v 9h. Dali jsme si jakési kroužky z koblihového těsta se strouhankou či cukrem, toasty, kafe a mohli jsme vyrazit.
Z roviny se před námi začala zvedat gigantická stolová hora. Blížili jsme se k Mesa Verde. Po serpentinách jsme vyjeli až do NP. Nejde zde asi ani tak o krajinu - jsou to takové obyčejné kopečky. Nic příliš zvláštního. Z Far lookout tower jsme se rozhlédli po okolí a zase pokračovali klikačkou dál. Les zde vypadal tak trochu vypálený - asi zde zapracovaly živly. Ale podle trávy, která už se hezky rozrůstala a nějakých menších keříčků jsme usoudili, že to už asi bude déle. V parku bylo několik pěších stezek a na začátku každé byly k dispozici prospekty v krabici. Buď lze zaplatit 25c nebo by se měl prospekt na konci stezky vrátit. My jsme byli obvykle přesvědčeni, že prospekt vrátíme a pak jsme na to jaksi pozapomněli. Ale ne zase vždy, abychom si nepřipadali zase tak blbě. Taťka stále poukazuje na situace, ve kterých se jeví Američané bezohlední, ale nevím, nepřipadá mi to tak.
Po zastávce v muzeu následoval malý okruh na Spruce Tree House. Jeden z mnoha domů, tedy spíše vesnic indiánů, které vystavěli ve stěně skály v proláklinách, které k tomuto účelu bezvadně vyhovovaly. A tak se staly jejich domy nepřístupné, a půvabně ukryté. Dnes je odkrývají lidé, aby mohli obdivovat úžasné schopnosti tehdejších lidí, kteří dokázali něco tak perfektního. Byla zde i jáma, tedy spíše sklep, do které se dalo slézt. Pak už jsme museli zase popojet. Zastavili jsme například u Pinta House a na dalších místech, krom jiného i u pozůstatků staré věže.
Poté, co jsme vyjeli z Mesa Verde, byla náhle celá příroda zelenější, bylo zde mnohem více stromů a již dávno ne tak vyprahlé. Pomalu přijíždíme ke Skalistým horám. Ale autíčko nás zatáhlo k Durangu, kde jsme ucítili již z dálky silný smog z ohně. Ve městě samém jsme na místním hřišti viděli spoustu stanů, ve kterých zde bivakovali lidičky, evakuovaní kvůli ohni z nebezpečných míst. Tato oblast byla jednou z nejpostiženějších v celých USA. Ostatně letošní požáry byly opravdu výjimečné a ještě před naším odjezdem do USA jsme mohli číst v novinách palcové nápisy oznamující obrovskou ohnivou katastrofu, která zasáhla celý jihozápad USA, nejvíce pak Kalifornii. Ale to bychom nebyli my, abychom se k tomu nepřichomítli. Jeli jsme dál. Všude bylo varování před nebezpečným ohněm. A opravdu z kopců po obou stranách stoupaly k obloze pruhy dýmu, a občas jsme zahlédli i původce všech těch "úžasných" televizních zpráv i kouře - nějaký ten plamínek. Vyhořelý les byl protkán spoustou různých proužků kouře, které spokojeně stoupaly vzhůru a vytvářeli tak dojem, jako když se celý les páří.Už zde bylo po bitvě. Spálené stromy, občas i domy, vrtulníky, které létaly nad krajinou a shazovali na ni vodní bomby, které měly oheň udusit. Alespoň trochu jsme si tedy čichli k tomu ohni, o kterém se všude mluvilo. Ze silnice se do kopců opravdu nesmělo odbočovat.
Amerikanizujeme? Myslím, že jsme vcelku imunní. Americký způsob prohlížení míst z aut je pro nás nutnost vynucená okolnostmi, a ne naše podstata. Ale když vidím všechny ty lidi, kteří tak fungují naprosto normálně, přestože mají dost času, tak se musím divit. I když mě docela překvapilo množství pěších tras v národních parcích, které lze využít. Jen ti lidé raději volí pohodlnost. Docela ráda bych vyrazila na nějakou delší cestu, ale bohužel to by chtělo čas, a to je pro nás to nejvíce nedostatkové zboží.
Poté, co jsme opustili Durango, ocitli jsme se u typických rančů, a krajiny tak nějak podobné Evropě. Je to živější, ale zase takové klidné, neberoucí dech, lesnaté…Stačilo "pár" kilometrů, aby se krajina naprosto změnila. Z písčitých pouští se stala hlína, z kaktusů smrky a z roviny kopce. Hlíny zde však stále ještě není mnoho.
Stoupáme a taťka navrhuje dokonce i výškovou nemoc, která by nás mohla chytit nad 3 500m (těsně jich nedosáhneme). Autíčko do kopce pěkně funí. Jak by se nám tu asi šlapalo na kole? Možná, že ve zdejším svěžím vzduchu mnohem lépe, než po Arizonských rovinách, kde stačí jen stát a už je to na provaz.
Pod stromy je hlavně kamenitý písek, a z něho kupodivu vyráží spousta stromů. Jsme přes 3000m (10 000ft) a přitom zde jsou stále stromy. Nacházíme se totiž na úrovni Tunisu. Kolem postupně přibývá i žula a hlína.
Dál jsme popojeli do Silvertonu, kde jsme mohli obdivovat zachovalé westernové městečko. I železnice zde byla z Duranga původní. Neodolali jsme a vylezli si na jeden vagónek, abychom se mohli zvěčnit. Ve městečku samotném jsme fotili ulici plnou barevných domků ze dřeva, ze kterých se dost často linula i ta správná typická hudba. Někdy měli před domem starý těžební vozík a podobně, takže ta atmosféra byla opravdu bezvadná. V jednom z mnoha obchůdků jsme se zastavili, abychom si ho mohli projít - zboží jako obyčejně, ale dáreček jsem tu Míše vybrala. No ale bohužel čas volá, a tak jsme nemohli tady strávit o mnoho více času. Prostě jsme museli zase nasednout do našeho pojízdného přítele a nechat ho vyšlapat do kopců. Vzhůru jsme kličkovali po hezké řádce zatáček. A nejlepší byly pohledy dolů. V Mountain Passu jsme dosáhli výšky 11018stop.
Klikačky projíždí stále hezčí krajinou. Slunce nám přeje a krásně nasvítilo červeno - oranžové vršky hor, které mají neskutečnou barvu. Jak se mohly některé ty hory takhle olámat a zbarvit? Kolem silnice jsou naprosto kolmé srázy. Pak projíždíme podél Red Mountain Creeku, který se prodírá kamenným korytem. Silnici lemují strmé skály, vypadající docela nebezpečně. Jak to tu asi vypadalo bez silnice,než tady ty skály odstříleli? No, moc lidu tady asi nebylo. Pohledy průsmykem s žulovými stěnami kolem a šedivými kopci vepředu jsou úžasné. Půdu tady mají na prodej, čemuž se nezbývá než divit, když ta suchá horkem sálající Arizona byla naprosto obšancovaná. Dokonce jsme i hned vedle silnice uviděli za plotem důvěřivou srnku, která se stejně jako my kochala těmi nádhernými pohledy do krajiny. San Juan Mountains (část Rocky Mountains) byly ze začátku chudé, ale jak jsme vjeli do jejich srdce, tak jsme teprve poznali krásy, které pozorovateli skýtají. Nepřeberné množství nejrůznějších špičáků, potůčků, vodopádů i skal.
Abychom uhasili žízeň a zahnali hlad, tak další naše zastávka byla v Taco Bellu. Měli jsme na tento fast food doporučení a opravdu nás nezklamal. Jednalo se o mexická jídla, na kterých jsme si vážně pochutnali. Vybrali jsme si z tacos - jakési palačinky, buď soft či crunch s masem a zeleninou uvnitř a s jogurtem, pizzy, různých odrůd a plnění tacos. K tomu jsme dostali ještě pálivé omáčky - mild, hot a fire - nevím, která z nich byla horší, ale taťka s Petrem s nimi nešetřili. Postupně jsme tedy začali sbírku našich kelímků ze všech možných fast foodů - pomalu se nám utěšeně rozšiřovala.
Jelikož jsme nevěděli, kam zajet, tak jsme zabočili do jedné z vedlejších ulic, kde jsme zastavili a připravili se za tmy ke spánku. Spalo se slušně, jen taťka říkal, že nějací lidé nám bouchali do auta a měli z nás hroznou bžundu, že spíme v autě - no a co, ať si mají, nám je to fuk.
Kolem šesté ráno jsme se probudili, abychom mohli co nejrychleji mohli zase nabírat zpět naši denní ztrátu, která nám tak nějak omylem vznikla. Naštěstí máme jeden den k dobru díky plánu, který byl o den špatně naplánován.
Abychom měli zase nějaké zásoby do žaludku, tak jsme navštívili Safeway, nechali tam 16 doláčů a mohli ujíždět dál. K snídani nás čekaly hamburgerové housky se salámem - postupně se mi trochu hodně přejedly, když jsme je požívali spolu s toastovým chlebem celý měsíc.
Ale nemohli jsme se mnoho zdržovat. Za chvíli jsme již zase jeli dál. Tentokráte do Black Canyon of the Gunnisson River. Zde se říčka vlnila až někde naprosto dole, k ní spadaly prudké skály do hloubky. A tak díky své strmosti vypadaly černě - kdo by se divil, sluníčko nemá moc šancí se tam dolů probojovat. Zastavovali jsme se na zastávkách,a pak i kousek popošli až na konečné zastávce, kde jsme měli rozhled i do krajiny na druhé straně a mohli pozorovat líné ještěrky, kterak se zde na sluníčku škádlí. Také Pointed wall jsme si zvěčnili - černá skála protkaná bílými čárami. Je tu hezké upozornění, že jediné co si odsud máme odnést jsou fotky a jediné, co tu máme nechat jsou šlápoty.
U silnic tu nemají nějak mnoho odpočívadel se záchodem, jak je tomu dost často v Německu. Přece jen tu berou vzdálenosti opravdu jinak. Ale zase tu mají dost odpočívadel například na výhledy, což hodnotíme.
Další zajímavostí bylo, že tu mají službu na odpadky vždy na úseku silnice někdo jiný, což se nám docela líbilo. Jen ty dieselová auta by na těch silnicích nemusela tak smrdět.
Naše autíčko s námi vystoupalo do Colorado Monument. Napřed jsem byla vcelku zklamaná. Nikterak perfektní barvy, také skály takové spíše ošuntělé. Kaňony nevýrazné. Taťka plesal blahem. Ale pak jsme se pomalu probojovali do nitra tohoto Monumentu. Jsou tu obrovské masy skal, mezi kterými se klikatí silnička. Je to neskutečná velikost jednoho kamenu a hezká červená barvička. Pomalu začaly být barvy výraznější. Mohli jsme také například pozorovat, jak v kaňonu vyhloubeném ledovcem do tvaru U je další vyhloubený řekou v tvaru V. A dál. Ve skále bylo spousta malých děr - snad pro ptáky, netušili jsme, jak mohly vzniknout. Eroze obrousila skálu do nejrůznějších tvarů. Tyčily se zde vysoké špičky a na jejich vršcích byly klobouky, vítr vyhladil skály v různých směrech, odlupování zde také probíhalo vertikálně i horizontálně. A všechno tohle vytvořilo docela dost působivý obrázek. K tomu ještě se přidal pohled do nekonečné hloubky pod námi, až nám občas zamrazilo, když jsme jeli po kraji silnice bez svodidel a dole pod námi byla hloubka mnoha a mnoha metrů - nechtělo se nám skončit až dole. Jen ty barvičky mi tolik k srdci nepřirostly. Taťka dlouhou chvíli strávil na Grand View, uchváceně pozorující scenérii skal, sloupů a různých útvarů. Chtěl by si alespoň toto místo zapsat a zapamatovat, dokázat ho zvěčnit tak, jak ho v tu chvíli vidí. Kdyby jen tak něco takového alespoň občas šlo, tak bych po té možnosti skočila všemi deseti.
Musíme se smát, když se chováme tak, jak to opravdu obyčejně nemáme ve zvyku. Jelikož je příliš málo času, tak projíždíme spoustu zastávek jen se slovy: "Nic tu není, jedeme dál." Pak občas vystoupíme, kouknem do díry "jo, hezký" a může se pokračovat. Stydíme se za sebe, ale opravdu jinak bychom za ten měsíc nic neviděli. Spoléháme se, že druhá část bude více chodící, takže si snad alespoň trošičku protáhneme svaly.
Jedeme podél úzké Colorado River, která se tváří naprosto nevinně, podél ní si to funí mašinka. Vrtíme hlavou nad tím, jak mohla tahle říčka vytvořit něco tak bezvadného jako Grand Canyon či Colorado NM. Síly přírody jsou nevyzpytatelné a tady to poznáváme opravdu na vlastní kůži. Jo, jo, nejhorší jsou nevýrazné síly, kterých bychom si skoro ani nevšimli.
Ještě jsem se zapomněla zmínit o našem výjezdu z Colorada NM. Před sebou jsme náhle viděli jakýsi vzdušný vír, možná malé tornádo. Když jsme se probíjeli silnicí, tak nás to naštěstí nezasáhlo v celé své síle, ale i tak nám lítalo do oken něco prachu a se stromy ten vichr taky hezky lomcoval - viděli jsme i ulámané větve. Ale jak rychle přišel, tak taky odešel
Teď nám nezbývá než upalovat stále po dálnici směrem k Denveru. Ubíhá to tady hezky rychle. Všichni si to jedou svou osmdesátkou, a tak míle hezky rychle ubývají. Jen je ta cesta pro řidiče trošičku ubíjející.. Všude kolem silnic jsou zase barevné tabule a nad námi i blikají: "NO FIRES, NO FIREWORKS". Oheň je tu teď docela populární. K večeři pro změnu vaťák s měkkým sýrem, který nám zachutnal. Taky jsme to zapili grepovou šťávou. A pálíme dál. Chceme ubytování, ale jaksi se nám žádná slušná možnost nenaskytuje. Projeli jsme i Vailem, kde se konalo mistrovství světa v lyžování. Ubytovali jsme se ve Friscu, díky kuponům jsme dostali bezvadný pokoj za slušnou cenu. Na pokoji vše v naprostém pořádku a pohodlí a i dárkový balíček s müsli tyčkou, kandovaným ovocem, pantene. No líbilo se nám tu moc.
Tak jsme se probudili ráno, příjemně se protáhli a dali si k snídani spoustu zavináčů se skořicí, vybrali jim kafe a pak i čokoládový muffiny. Uf, uf a jede se dál. Teď už ale vážně do Denveru. Musíme po cestě ještě překonat nekonečné míle dálnice, ale tady je kolem ní alespoň zeleň a trochu té vody, takže cesta běží kupředu mnohem rychleji.
Tak Denver byl docela překvapení. Netušili jsme, co od tohohle města čekat, a tak jsme spíše nečekali ale vůbec nic. Napřed nás čekal dlouhý průjezd nekonečnou ulicí s pomalu se zdražujícím benzínem a obchody. Až potom se před námi konečně rozevřel pohled na město. Po levé ruce jsme měli moderní mrakodrapy, které vedle sebe byly také hezky naskládané, ale my zamířili hezky do old townu. Tam nás totiž čekal capitol, park a pěkné pohledy i na nové město. Mají tady na parkování dobrou vymyšlenost - u každého parkovacího místa jsou hodiny, na kterých si dopředu zaplatíte čas, jak dlouho tu budete, pak vám to odčítá čas a ukazuje, kolik vám zbývá, když vám prostě peníze dojdou, tak se tam rozbliká "fired", tedy že už vám vypršel čas - pro policajty je to jistojistě rychlejší způsob, než hledat nějaké zastrčené kartičky s časy, jako to musí dělat u nás. Také na každém rohu bylo spousta velkých krabic, do kterých stačilo hodit minci odpovídající hodnoty (většinou 25 či 50c) a máte přístup k novinám uvnitř. Jen jim nikdo nezaručí, že si vezmete pouze jedny. A ještě k tomu dost často se dají noviny sehnat i zdarma. Vedle novin stojí buď právě ty noviny zdarma, či krabice s letáky… No hlavní pro nás bylo, že jsme v Denveru našli knihovnu, takže jsme do ní hned já s taťkou a Petrem zabočili a vrhli se na internet - tady měli počítačů i knih trochu přemnoženo, takže najít místo nebyl ani tak problém. Bohužel mamka musela objíždět blok autem, protože už nám vypršel čas. No a tak jsme vyřídili nejnutnější, a pak už spěchali k autu, aby chudák mamka v autě nezatvrdla.
Museli jsme při cestě zpět zastavit u benzínky, abych mohla kvůli milovaným měsíčkům použít WC. Nabrali jsme levný benzín a vrátili se zpět na dálnici. Pak už jsme to zase šupajdili zpět, abychom tentokrát odbočili na silnici vedoucí k Rocky Mountain NP. Po rovné dálnici to byl docela šok, když jsme museli najet na silničku kroutící se v horách. A ještě, abychom to neměli tak jednoduché, tak nám tam udělali menší zácpičku kvůli opravám (pouštělo se jenom jedním pruhem), a tak jsme se alespoň mohli kochat pohledy do údolí. A dál jsme mohli zase v obrátkách třeba i o 180°protáčet kola našeho auta. Konečně jsme zase viděli relativně husté lesy a vysoké kopce.
Také jsem se zapomněla zmínit o tom, jak to vypadá se zastavováním u silnic. V městech se prostě vyřádili s barvičkami. Většinou mají vždy před daným úsekem popisku, jak se může využívat. Někde se může stát 20min (žlutý), jinde 3h, nebo vůbec, nebo jen auta z dané části města. Dětičky si tady prostě hrály. Na přechodu mají také místo našeho chodce docela často ruku na zastavení nebo chodce na chůzi.
Pomalu se ochlazuje . Kdo by se ale divil, když tak zhurta stoupáme. V Denveru bylo už jen 92°F a teď je ještě méně. Na jedné vyhlídce jsme vystoupili z auta a šli po cestičce, která nám pak mizela v dáli. Já s taťkou jsme viděli v dáli další stanoviště, na které jsme se rozhodli vystoupat. Mamka s Petrem se vrátili zpět k autu a přejeli. Jsou vidět i plata sněhu, pláty bez lesa, hezké pastviny. Vidíme losy, kteří se zde pasou, a tak fotíme. Až když přijdeme ke stanovišti, tak vidíme, že z druhé strany je napsáno, aby se nevstupovalo za ono místo - no dobrý, ale z našeho původního místa tam žádná cedule nebyla. Fotíme se u cedulky oznamující, že jsme překonali výšku 12000 stop. Po hezky dlouhém schodišti seběhneme dolů a už jsme u autíčka. Ještě jsme stihli zajít do slušně vybaveného obchodu se suvenýry, kde by člověk nakoupil oblečení, šperky, knihy, jídlo a spoustu dalších věcí. Taťka viděl hezkou knihu o indiánských rezervacích, ale bohužel to byl poslední pomačkaný exemplář. Ale čas nás zase nepříjemně tlačil, takže jsme se museli vzdát pobíhání po obchodě a nasedli. Jízda to byla opravdu docela slušná. Jeli jsme často po naprosto prudkých srázech a někde bylo i vidět, jak se tam sesouvají kameny dolů - no nebyl to příjemný pocit, ale zase svým způsobem báječný. Taťka se nám přiznal, že se mu občas nepříjemně svírala prdelka. Poté dodal, že je to tu samá kurva (curve=zatáčka) a že se ani nestačí otáčet. Mamka slyšela, jak to zaznamenávám, a tak se smíchem dodala: "Tak si vystup Karlo." Nevynechali jsme ani zde velice vyhledávaný zážitek - procházku po ledovci - sice byl trochu příliš špinavý, ale zase byl to fakt ledovec a my po něm běhali v sandálech a šortkách. Ještě jsem si po kamenech vyběhla na kopeček, abych měla jedinečný záběr a bylo to. K ledovci vedla cestička a kolem všude se povalovaly zbytky kamenů, které se odlamovaly po plátech.
V Safeway jsme zase nakoupili toasťák, kolu, mlíko, salám, ale tentokrát i mrkvičky, které jsme se už zase chystali chroustat. Pak jsme kus popojeli a zabrzdili u říčky, která tu protékala u silnice. Vybalili jsme své zásoby a dali si toasťák s mlíkem a koláčky a ještě točence a muffiny z ubytování. V potůčku jsme provedli i důkladnou očistu zubů. Taťka nám chtěl asi pořádně promazat zuby, a tak se chystal na kartáček chrstnout indulonu. Tu jsme mu vymluvili, ale u dalšího krému jsme ho už nezastavili. Nakonec se mu to ale nezdálo, a tak nahradil po omytí konečně krém pastou (podezírali jsme ho, jestli i v tubě s pastou nemá krém). Tatík vlezl na Adama do vodičky. Taťka neustále básnil o spaní ve stanu, ale jelikož jsme potřebovali ještě trochu popojet, a za další jsme si nebyli jisti, jestli se tu smí stanovat (psali, že stanování zakázáno při záplavách), tak jsme sbalili saky paky a jelo se.
My s Petrem už hezky zahrabaní vzadu na polštářkách a řidič táta usilovně pozorující silnici před sebou. Tak jsme se přenesli až za Cheyenne (to už jsem to zařezávala) a konečně také zastavili.
Ráno raníčko nás nečekalo zase nic jiného, než housky se šunkou (alespoň jsme vyměnili ten salám) a šupy dup dál. Natankovat, prospektíky a taťka se pro orientaci chtěl zeptat, kolik stojí led, ale místo toho položil otázku, kolik že stojí dolar. A dozvěděl se překvapivou věc, že dolar stojí dolar deset. Prospektů je tu mnohem víc, snaží se sem aktivně nalákat lidi. Až tady jsme přišli na to, že je docela logické, když v Kalifornii nemají prospekty - lidí tam mají dost, tak je tam nemusí lákat, ale zato tady by se jim pár lidí šiklo. Je vidět, že to tu je přece jen o dost chudší, lidi jsou obyčejnější, a připomínají nám tak nějak Čechy - taky bylo proč, vždyť do této oblasti se přistěhovalo na začátku století mnoho Čechů spolu s Poláky…Jsou tu Dakoťané, Lakoťané a Sakoťané - docela jsme se nasmáli.
Ale už jsme vystřídali prostředí kolem nás dokonce i za prérii - do nekonečna pokrývá vyprahlou zemi suchá tráva a tvoří tak nevábný daleký koberec, ale působí o mnoho živěji než nekonečný písek. Všude rovinka, a člověk si dobře představí, jak se tu proháněli kdysi Siouxové na svých koních.
Taťka nás pobavil, když řekl, že se platí 49c za balení, protože tam byla poznámka bal. - bohužel, v Čechách už hezkou chvíli nejsme. A další perlička, když na mapě bylo S.Dakota, tak říkal, že to bude určitě severní (anglicky south=jih). Vlaková společnost, která tu má super dlouhé vlaky se stovkou vagónů, se jmenuje Antrak. Autobusů tu mnoho nejezdí, až na žluté školní.
A je tu další změna. Už přibilo kolem spousta lesů, občas zahlédneme i nějakého toho bizona - naše představa, že bizoni jsou už jen v ZOO a v přírodě už vůbec ne, se ukázala jako pomýlená. Jo, bizonci se tu na sluníčku hezky vyvalují. Jen jsme nechápali, jak mohou v tom denním žáru vydržet celý den v takovém strašném černém kožichu. Jsou to zajímavá stvoření a jejich obrovská hlava jim dodává ještě bizarnějšího vzhledu. Je to tu opravdu naprosto klidné. A kde že to jsme? Přece ve Wind Cave NP. Hlavní atrakcí jsou tu jeskyně, které jsme viděli pouze na fotkách ve visitor centru - dovnitř jsme nešli (času málo). A tak jsme prošli jen upoutávky, a zase popojeli. Mnohem víc než chladné prostory podzemí, nás nyní zajímala krajina. Zvláštní, že i na druhé straně Země se člověk setká s krajinou tak strašně podobnou Čechám - ty kopce, lesy, vše jako by bylo přímo od nás. Pochopili jsme, proč se tu Češi usídlili - aby si zachovali alespoň nějakou vzpomínku na domov, který museli opustit. Ale určitě tu chybí český chládek - slunce vyhřívá půdu na správnou teplotu pro teplomilné bizony (ty tu taky tak trochu nesedí) na nějakých 104°F (asi 41°C). Jedeme si autem, a najednou těsně u silnice stojí jeden z bizonů a vůbec si nás nevšímá. Nedbám obav rodičů, beru foťák a vystupuju, abych si to podivné zvíře zvěčnila. No docela jsem se zatřásla, když jsem byla tak blízko té obrovské obludy. Jo, smekám před tebou úctou. Ale ona místo nějakého většího zájmu jen dál přehryzovala trávu - no jo, obludy jsou obludy.
Ale kromě bizonů jsme mohli sledovat i prérijní psy - docela zábavní tvorečkové. Neubráníte se smíchu, když těchto jakýchsi svištíků vyleze z nespočtu děr na jedné louce třeba 30 najednou a někteří z nich začnou i pro vaše obveselení panáčkovat. Takhle přítulné tvorečky doma nemáme - a hlavně ne v takovém množství. Ale jako by se nechtěli fotit. Protože jakmile jsme vytáhli foťák a chtěli cvaknout, tak rychle zasvištěli do díry.
Pak jsme ale neodolali a odbočili na vyhlídku. Tedy, abychom náš sportovní výkon v horku trochu pohřbili, tak jsme se před ním museli pořádně nacpat u závory, kde nám příjemnou vůni dotvářely bizoní hromádky. Na Fire Tower jsme hezky vystoupali při slušném horku. Ze shora jsme se slušně porozhlédli po "naší zemičce" a pak už spěchali dál. Zvláštní ale bylo, že jsme široko daleko nezahlédli žádné obydlí natož vesnice - tak to, pravda, byl takový větší rozdíl od našeho domovského státečku.
V dalším visitor centru jsme si prohlédli poutavé tabule o bizonech (co se z jaké jejich části vyrábí, a docela jsme se divili, že toho na nich vůbec tolik je - vždyť už na světě snad není nic, co by se nevyrábělo z bizonů - chudáčci, ale užiteční, a oni je tehdy stříleli jen pro zábavu - blázni).
Cestičkou projíždíme perfektní Black Hills, kde by se daly nachodit míle a míle venku. Nejlepší je, když se kroutí silnice tak, že sama sebe podjíždí a podobně. Kolem jsou samé lesy.
Ale to vše je pouze příprava k okamžiku, až přijedeme k tunelu, odkud se nám naskytne bezvadný výhled na Mount Rushmore. Bezvadné ohraničení a pohled na tento monolit, z kterého celé dílo včetně návrhů vysochal vlastně jediný člověk - dělal na něm celý život,a povedlo se mu tak opravdu po sobě něco zanechat. Pomaloučku se přibližujeme. Až konečně jsme u parkoviště. Mají tu dvě - hlavní (placené) a odlehlé (neplacené). Zastavujeme na odlehlém, a zjišťujeme, že odlehlost znamená, že člověk ujde pár schodů vzhůru, během cesty má perfektní výhledy na prezidenty a pak už je na místě. Zastavujeme i u staré pozorovatelny, ze které se dívali lidé do té doby, než byl postaven obrovský komplex budov i s vyhlídkovou plošinou, přesně dle moderního scénáře. V budovách je ale bezvadné muzeum, vždy o každém z prezidentů napsáno - Jeffersonovi, Washingtonovi, Lincolnovi a Roosveltovi. Když se člověk vynadívá, tak se může otočit ke skále zády a pak projít po chodníku, který je ohraničen sloupy. A na každém sloupu jsou ze 4 stran 4 státy, na vršku vždy vlaje vlaječka státu, a o státu jsou napsané nezbytné informace - založení, pořadí státu… - Petr je unesen.
Nakonec byli tihle prezidenti docela sympatičtí chlapi. Až tady člověk vidí, že ten kýčismus není zas až tak kýčistický. Je to příjemná věc, když se nevytrhne z celkového okolí přírody, když ji člověk vidí v kontextu s krajinou kolem. Jen ta mramorová sterilní promenáda, kterou zde vystavěli, nám to trochu kazí - no jo, musí se postupovat i účelově, a velký komplex je nutný. Je to prý nejnavštěvovanější místo Jižní Dakoty.
Ale ňás čeká ještě dlouhá cesta. Jeli jsme a jeli. Brácha trochu špatně odhadl míle - z nějaké stovky se staly tři. Po cestě k Devils Tower jsme viděli, jak se z kopců po naší levé straně (asi Black Hills) valí obrovský dým kouře - tak tohle byl asi největší důkaz ohně, jaký jsme za celou dobu viděli. Ale pomalu se před námi konečně vylupovala i Dewils Tower - útvar známý dobře z filmu "Blízká setkání třetího druhu" právě zde přistávali mimozemšťané. Vystupujeme u visitor centra a vydáváme se v záři zapadajícího slunce na okružní cestu kolem tohoto monolitu čedičového původu (cosi podobného máme i v Čechách, ale ne takový kus). Pozorujeme stěny, které jsou výjimečně prázdné - z poslední úcty k indiánům, kteří výstup na skálu tento den zakazují jako tabu, aby proti sobě nepopudili bohy. A tak všechny horolezecké cesty, které se dají místním dalekohledem sledovat, jsou prázdné a opuštěné, ale jindy se asi slušně zaplní, protože toto místo je horolezecký ráj.
Kousek popojedem a zastavujeme kus od kempu, kde mají stolky, lavičky a vodu. Rozbalíme naše jídlo. Dali jsme si zase housky se šunkou a müsli tyčky co jsme dostali v dárkovém balení. No a dál se nám moc nechtělo. Pomalu jsme začali na mamku tlačit, že přece nepovezeme v kufru ten stan a spacáky zbytečně, když je tu takový hezký kemp. Nepotáhneme se přece dál, když tady máme takové hezké místečko. No začali jsme s tím, že se alespoň dojedeme podívat, jak to tam vůbec vypadá. Sjeli jsme tam. Vjedeme dovnitř a vidíme docela příhodné místečko - kdo by odolal. A tak zastavujeme s tím, že se taťka dojde podívat na papír s podmínkami a podobně. Přijde s tím, že se peníze vhodí do obálky a pak se nějaká kartička má připíchnout na stanoviště. Přes mamky utichající protesty rozbalujeme stan za tmy. Moříme se s kamennou půdou, do které kolíky vůbec nechtějí lézt, převlíkáme se a používáme zdejší umývárnu. Trochu nám chybí voda, která by tekla ze shora, ale člověk se musí smířit s málem - čvachtáme se v umyvadle. Rychle do spacáků a spát. Teda na kamenech by se asi moc dobře nespalo, ale když jsme pod sebe rozložili šusťákovku a mikiny, tak už to celkem šlo.
Poslední červnový den. Budíme se pozdě asi do půl osmé - taťka nás budí, že prý už je check out="vypadněte", ale směje se. Taťka říká, že východ slunce byl opravdu bezvadný. Že tu už byl dokonce i správce, a dobře, že taťka už byl vzhůru - nemohl najít kartičku. Každé stanoviště má totiž svůj kolík s číslem a na ten kolík se měla připíchnout i kartička - taťka ji dal za sklo u auta. Pak se s ním začal i bavit. Že prý tu teď byla nějaká Češka, prý nějaká hezká vysoká teniska - no jo, Češky jsou vždycky hezký, proti těm vašim americkým vobludám…Opravdu nám tento americký způsob stanování vyhovuje. Je dané místo pro jedno auto, na jednom stanovišti mohou být maximálně 2 auta a omezený počet lidí. A stan se může postavit na docela velký prostor kamkoli. Je to jen nějakých 12USD (jinde mají i levnější). A u každého stanoviště je i nepostradatelný gril.
Ráno snídáme na místě. Je tu teď krásně jasno. A už zase jedeme do málo osídlené krajinky. V Wal - martu jsme pořádně nakoupili.
Ještě pár zmínek o naší cestičce a postřezích. Všimli jsme si, že Američané jsou opravdu dobří stavitelé silnic. Navíc nemusí ani šetřit místem. I když tu mají vystavět velkou dálnici, tak určitě nepůsobí na krajinu tak násilně jako u nás, ale příjemně s ní souzní a provází ji. Ani opravy tu nejsou až tak nepříjemné. Když už musí být, tak svedou v poklidu auta do jednoho pruhu a docela jim to odsýpá. Sjezdy z dálnic tu mají řešené opravdu bravurně - ani nemusíte přibrzdit a stále jedete. Když chcete Rest areu, tak si vždy musíte pár mil (dost často i 100) posečkat, a pak sjet docela velký kus od dálnice. Někdy se nám i stalo, že odbočka na Rest Areu sice byla, ale potom nám nezbývalo než dlouho bloudit, než jsme ji našli.
Ale jedeme, jedeme a stavíme až v Daytonu, kde jsme zajeli na jakousi polní cestičku, rozbalili deku u vody, vyndaly naše rozlámané kosti z auta, rozvalili se a začali se cpát tím, co bylo zrovna k snědku. Měli jsme opravdu asi nejlepší jídlo za celou Ameriku - výtečné česnekové bulky, nad kterými jsme si opravdu všichni mlaskali, se semínky, se šunkou. A po nich? Měli jsme jakýsi mini závin na plátky, takže z toho byly jakési podivné tyčinky. Napřed jsme uvažovali, že to chutná jako hrušky,a opravdu nám to moc chutnalo. Ale pak jsme zezadu přečetli, že jsou fíkové, a najednou Petrovi nějak zkysly na jazyku, a už tak nadšeně nejedl. No ale stejně jsme na tom velkém balení docela zapracovali. A když jsme si přečetli kalorické hodnoty… (člověk se těm enormě rozlehlým Američanům ani nediví, vždyť i pití zde mají s pravým cukrem bez sladidla, a tedy správné bomby…). A ještě aby toho nebylo na ten oběd málo, jsme to vše zapíjeli ananasovou limonádou, což byla opravdu bezva tečka za tou vší exotikou. A tady jsme se zase pěkně rozesmáli, když nám taťka rozředil limonádu trochu moc. Postěžovali jsme si, a tedy taťka ochotně: "Tak mi to půjčte, já se ještě napiju a pak vám to doleju." Petr se pohotově zeptal: "Vodou?" "No jasně." Odpověděl nám taťka a tím se přesně přiznal ke svému stálému smýšlení.
A tak jsme se propracovali až do Big Horn National Forest. Zde nás čekalo příjemné překvapení. Zastavili jsme se zde ve Visitor centru a nadšeně nabírali prospekty. Pán za přepážkou se mamky zase jako obvykle na něco jednoduchého zeptal a mamka: "Sorry, I donť speak English." Pak následovala jen nějaká řečnická větička, ale mamka nemohla odolat, a tak sama hned aktivně dodala další větu, kterou bezchybně zvládá: "I'm from the Czech republic." Nejenže jsme se jako obvykle mamky větám zasmáli, ale tentokrát jsme za ně i byli rádi. Pán za přepážkou totiž pronesl nějakou větu. Mamka nato: "Sorry, I don't speak English." Pán větu zopakoval, a až teď jsme pochopili, že říkal česky: "Jak se máš." Jen díky jeho silnému přízvuku jsme mu pořádně nerozumněli. Mamka mu tedy říkala, že nemluví anglicky, když on na ni mluvil česky. Pak nám ještě řekl, jak tady jsou Češi populární, že je tu i město, kde jsou české festivaly v Nebrasce, do školy že s ním chodili Češi, a tak se naučil pár slov, jako třeba pivo…pak nám i řekl nějaká česká příjmení lidí, kteří zde žijí…No prostě jsme se docela pobavili. Je to zvláštní slyšet Američana říkat česká slova, a přitom proč ne. Vždyť by bylo spíše zvláštní, kdyby se jen ostatní lidé učili cizí jazyky. Proč ne také oni.
Pomalu jsme klesali dolů z kopců. Ty nám skýtaly také hezké rozhledy a pohledy. Docela nás zaujaly odstíny šedé, které dokáže příroda vytvořit. Nebyla to jen šedá, ale například také dozelena či dočervena zbarvený písek. A když jsme tyto kopce opouštěli nadobro, tak jsme žasli a mohli jsme si hlavy vykroutit, když jsme sledovali hradbu kopců hrající všemi barvami, vytvářející ladné křivky a úpatí těch kopců bylo jako sesekáno. Připadali jsme si, jako bychom měli před sebou plastickou mapu velehor. A dál pustinou. Ale tu nám zpestřovali nejrůzněji nafoukané dunové kopce podél silnice. Litovali jsme napřed, že jsme se díky časové tísni už nedostali do Badlands, ale teď jsme viděli cosi hodně podobného. Viděli jsme neskutečnou hru barev, tvarů, nálady a stínů, která nám zaplňovala celé tělo. Bylo by krásné se tu procházet. Jen kdyby nebylo takové horko.
Večer něco před sedmou jsme se doploužili do Cody naším zpomaleným autíčkem, které se, jak se nám zdálo, pohybovalo mnohem pomaleji, než ukazoval tachometr. Cody má spoustu přívlastků. Hodně by se jich dalo jistě ještě přimyslet, ale mnoho by jich šlo i vyvrátit. Je to město Buffalo Billa, westernové městečko, brána do Yellowstonu…My jsme do něj vjeli s představou opravdu původního zachovalého westernového městečka. Měli jsme už v mysli Silverton, a tak jsme byli trochu zklamaní, když jsme zjistili, že domy tu zas až tak westernové, až na pár výjimek, nejsou. Možná si na ně jen neúspěšně hrají, a tak nejvíce zajímavé jsou obchody s kovbojskými potřebami či obchod s věcmi, které by ještě patřily k "Divokému západu". Všimli jsme si už dávno, že naší klasickou střechu zde moc často neuvidíte, spíše tu mají baráky jen rovné střechy. Oslavují zde Buffalo Billa jako nějakého obrovského hrdinu, ale dá se za hrdinu považovat někdo, kdo vedl v počtu postřílených bizonů? To už je věc každého člověka samotného. Projeli jsme tedy městečko a hledali ubytování. Zde jsme poprvé narazili na problém - poprvé se nám stalo, že tu byla většina hotelů plná, a zůstávaly volné jen ty opravdu vyšší cenové kategorie. Měli jsme ale časopis, ve kterém jsme měli seznam všech hotelů v Wyomingu ve městech podle cenových kategorií. A tak jsme po delším hledání našli Pawnee Hotel. Taťka se z něho vrátil dost nadšen. Nebyl nejlevnější, ale na Cody úplná láce. Byl to starý dům, ve kterém jsme dostali pokoj. Byla v něm koupelna s ještě původní vanou (sprcha byla jen společná), litinové topení, houpací křesla, prostě celý zařízený původně. Domácí taťku upozornila, že v pokoji není nic. A pak dodala: "Televize samozřejmě ano." Domácí mazlíčci sem měli vstup zakázán. Opravdu stylové. Ale byl ještě čas, tak jsme vyšli se podívat k Museu Buffalo Billa. Je zde pět částí, my ale navštívili pouze hlavní halu a obchod, vzali pár prospektů a odešli - stejně nebyl čas. Lidé tu byli takoví trochu drzejší než jinde. I ti mladí se zde chovají hodně evropsky a až hrubě.
V pokoji jsme si zase nahrabali hromady salámu do housek a zajedli to fíkovýma "tyčkama". Poskládali jsme prospekty a usnuli jako když nás do vody hodí.
Ráno mě probudili v nejlepším spánku, kdy bych si ještě klidně hezkou chvilku schrupla. Ale museli jsme spěchat. Brynzu na veku a jede se. Při výjezdu z města jsme se zastavili u rodea. Mělo být údajně největší v Americe. Byla zde opravdu spousta koní a kovbojů, ale i na kravách zde něco předváděli. Zatím se vše jen a pouze chystalo, ukazovali se koně a prostě jen exhibice. To hlavní má přijít až večer. Každý týden 2 dny. Slušná zabíračka pro pravidelné návštěvníky. Prokličkovali jsme mezi auty, obrovskými karavany, kde koně měli vlastně takový malý byt vybavený vždy velkým výběrem uzd, sedel a podobně, a vyjeli zase na silnici.
Další zastávka byla u přehrady Buffalo Billa. A pak? Dál, kupředu, k Yellowstonu!!!
A jsme tu. Na silnici stékají ze stran různé malé vodopády, které si tu podél silnice dál zurčí i přes přítomnost lidí, jako by nic. A představte si, že i když už je začátek července, tak tu podél silnice je spousta sněhových polí, a to tu není zase až tak nějak moc velká zima. A kromě vodopádů se nestačíme divit ani drobným jezírkům podél silnice, ukrytých v trávě, které mi hned připomněly finská jezírka, která jsme viděli loni. Jen mají tmavě modrou barvu - přesně dle oblohy. Fouká tu pohodový čerstvý vítr.
A tak jsme dojeli až k obrovskému jezeru. Zde jsme mohli ochutnat, jak to vypadá u moře. To jezero bylo tak velké, a vítr foukal tak silně, že si člověk opravdu jako u moře připadal. Obrovské vlny se vylévaly na břeh, tvořily se tu pláže, někde vlny tvořily i pěnu, a člověku nezbývalo než stát a pozorovat tu dálku, krásu, sílu okamžiku. Zbytek Yellowstonu byl jistě fotogeničtější, úchvatnější, srdce beroucí, ale toto místo bylo jedinečné právě svým klidem a jakousi vnitřní energií, kterou předávalo dál. V zimě je tu možné pozorovat výpary z vody, které způsobují teplé sirné plyny unikající skrz chladnou vodu. A potom také tu byly záchody - smradlavé, páchnoucí, čekala se dlouhá fronta, ve které jsme klepali hezky kosu. To je taková ta přízemnější část každého místa. Ke každé povznášející myšlence nutně patří i její přizemnění. K nadpozemskému Yellowstonu třeba patří ty záchody.
Jezero vypadá jako tmavě zelené hedvábí, které do dáli světlá a u břehu přechází až do takové blátivé hnědé. Už jsme vjeli do kaldery. A tak písek na březích je vulkanického původu. Vlastně velká část Yellowstonu se právě v této kaldeře nachází. A právě sopka produkuje energii, nutnou k zahřívání výparů, jezírek a vystřikování gejzírů.
A zase tmavá jezírka podél silnice. Už vidíme i blátivé bublavé bahýnko, které vypadá vskutku zajímavě. Všude tu je cítit ty sirné výpary. Na kaldeře vznikaly i další malé kaldery - například takový Indian Pond. Tím, jak se zasypal, tak se voda dostala dolů. Voda byla sevřena mezi pevnými deskami podloží. A pod tím vším magma, které vybuchlo, a tak tu můžeme dnes pozorovat tyto zajímavé úkazy.
Vjeli jsme pak do Grizzly Territory, které se nachází u meandrujícího potůčku Pelican Creek - ten vytvořil jakousi širokou deltu po celé rozlehlé zelené louce, která vypadala spíš jako rýžová pole. A pak se vléval ve své obrovské šíři do jezera, skoro byste si ani nevšimli, kde končí potok a začíná jezero, nebýt dvou trochu rozdílných barev. Přes potok vede i Fishing Bridge, který kdysi byl obsazený rybáři těsně vedle sebe, dokud se rybaření nezakázalo. Zbyl tu ale hezký dřevěný most a pěkná historie. Dnes už tu zase můžete vidět pelikány, kterak si dávají do nosu ryb, které jim předtím skoro vylovili chtiví rybáři. Prošla jsem se kousek podél potoka se zelenavou vodou, a pak se vrátila zpět, abychom zase mohli popojet. Pozorovali jsme chtivé Japonce, kterak vyskakují po desítkách z velkých dodávek a pak se s fotkami zase rovnají zpět. To my už ale frčeli dál. Tedy až poté, co jsme pozorovali rančery, kteří si právě dovezli raft na sjíždění potoku.
Aby naše žaludky netrpěly, tak jsme nemohli vynechat příjemné místo u potoku, nacpat se houskami s mrkvičkou a salámem, chtěli vyfotit pelikána, ale usoudili jsme, že když i taťka na největší přiblížení vidí spíše jen jakýsi klacek, tak to nemá asi cenu.
Dál a dál. Tentokrát k Vulcano Area. Tady byly hezké dřevěné chodníčky, které kličkovali mezi bahýnkem, problublávajícím vzhůru, jezírka s vařící vodou a i Red Dragon's Cauldron, ze které vycházely opravdu ďábelské zvuky - člověk se nedivil, proč ji tak pojmenovali a pak ještě stříkala ven podivuhodná křídově bílá tekutina. Ta stružkou mířila až k jezírku, do kterého v klidu vtékala a tvořila zde podivné obrazce - jakési panáčky. Přeměňují pomalu skály v bahno, bublají a některé vypadají docela půvabně. Ale přiznám se, že koupat by se mi v nich asi nechtělo. No nic. Loučíme se plní nadšení s první oblastí, kterou jsme navštívili, a netušíme, že jsou před námi ještě mnohé další skvosty, které si na nás matička Země připravila. Sice mamka výstižně oblast nazvala, že je to jeden větší hnus než druhý, ale přiznám se, že mě ty hnusy tak nějak přitahují. A nejsou to jen hnusy - některá jezírka jsou i celkem modře zabarvená. Něco je skoro var, někde zase jen spíše teplé plyny.
Nejlepší ale bylo taťkovo hodnocení suchých záchodů, u kterých stála dlouhá fronta turistů: "Tedy řeknu vám, to musí být tedy doslova a do písmene ty záchody plné mezinárodních sraček. To musí být mix čínskej i jugoslávskej."
Pak jsme jeli do Sour Four Cauldronu, kde jsme viděli jednu velkou vysušenou díru v bahně, ze které šli už jenom výpary a pak kolem i dvě bublající jezírka. Docela působivé, jak bahno oblepilo celé stěny. Také jsme sledovali vzdálené jezírko, ze kterého jen tak jednou za minutu vystříkl malý gejzír bahna. Ale už zpět do auta.
Jedeme dál podél říček, potůčků i jezírek, které se kroutí v zelené trávě, se kterou přímo kontrastuje jejich zajímavé zabarvení někdy až do fialova či temně modré. Opravdu bezvadná podívaná. A to vše nás provázelo podél celé cesty, takže jsme si opravdu nemohli na nedostatek výhledů stěžovat. Navíc se všude povalují skupiny bizonů. A vždy jsou tu slušné zácpy kvůli focení. Spousta stromů je tu uhynulých a jak jsme vyčetli z chytrých knih a tabulí, tak je to způsobeno sirnými výpary
A teď už jsme se konečně dostali k Yellowstone River, kde jsme nemohli vynechat zdejší krásný kaňon s vodopády. Pěšky jsme se vydali podél řeky k další zastávce - Artist Point. Mamka se od nás odpojila a jela na Artist point autem. Jenže jsme neodhadli vzdálenost, a tak jsme zjistili, že před námi je ještě hodně daleká cesta. No ale nad vyhlídkou Uncle Toma (Toma Richardson zde po 528 schodech pod vodopád. Dnes jich tu zbylo jen 328) jsme museli odolat slézt po schodišti, které se klikatilo dolů, a kochat se pohledy jen z výšin. Dokonce jsme si vyfotili i duhu nad vodopádem. A pozorovali jsme i krásně vybarvený kaňon. Pak jsme se na další zastávce chvíli zaposlouchali do vyprávění rančerky, která opravdu povídala hodně zajímavě. Litovali jsme, že se těch rančerských programů nemůžeme nějak více zúčastnit. Jistě by to bylo dobré, protože se zde můžete i ptát na to, co vás zrovna zajímá.
Před 14 lety tu byl požár, který zasáhl hlavně východní a severní část Yellowstonu, tedy oblasti lidmi ne tolik navštěvované. Docela nás zarazilo, když jsme pozorovali, jak shořely pouze některé pruhy stromů a mezi spálenými stromy si poklidně stojí zelení tyčáci. Také jednou tu byla opravdu slušná zácpa. Divili jsme se, co to má znamenat,a doufali, že snad vidí medvěda. Ale co byste si mysleli, nic takového. Prostě vůbec nic. Jen spousta lidí. Jasná ukázka davového šílenství. Stačilo pár Japonců, kteří vytáhli foťáky a už tu stálo hodně lidí - no my zastavili také. Taťka se šel podívat a když se ho někdo ptal, co že tam je, tak řekl, že asi nic. Asi si fotili shořený les.
Jsou zde borovice, ale jsou jako smrky - rostou podél celého kmene. Také jsme přijeli k jakési podivné stěně, ze které jen vycházela pára.
Tak a pak závod se sluncem k Mammoth Hot Springs. Chytla jsem foťák a letěla. Do schodů, ze schodů a cvakala. Fakt už jsem docela chcípala po vybíhání schodů nahoru a dolů, jen abych stihla poslední paprsky, ale stejně už to bylo většinou zbytečné. No alespoň něco. Fakt fantastická podívaná. Obrovská masa minerálových teras. Tady jsou vodičky bohaté na minerály, které se postupně usazují a vytvářejí právě tyto perfektní terasy. Ani jsme se nestačili divit. Fakt špica. Jo, jo, bílá jako nevěstino roucho a k tomu oranžová až hnědá. Někdy už voda naprosto vyschla, a tak nezbylo než zaschnout. Postupně terasy podstupují i destrukci. Je tu ale i například obrovský minerální útvar Liberty Cup, který se tyčí do výšky. Fakt jedna báseň. Jsou tu i jezírka třeba trojbarevné. Maličké i rozlehlé terasy. Bazénky, které zvou ke koupání. Paprsky slunce se s námi loučí, a tak nám nezbývá než se rozloučit. Ještě pozorujeme šištičky, které napadaly do minerální vody a až zázračnou rychlostí se celé obarvily minerály.
Přijeli jsme po hranicích do Montany, která se nachází přesně na čtyřicáté rovnoběžce. Marně jsme hledali prázdný kemp. Mamka stále vyšilovala z toho, že v autě tu zůstat nemůžeme, ale z toho jsme si skorem nic nedělali. Stejně nám nic moc jiného nezbývalo, a proč tady také nezůstat. Medvědi na nás nebudou stejně moct. Vždyť jsme z jedné strany měli potok, kde jsme objevili i opravdu pěkný podivně kroucený strom. Dali jsme si zase večku s tvrdým sýrem. Ještě v autě jsme přemýšleli o tom, co by se asi tak stalo, kdyby medvěd narazil zepředu do auta a vyletěly tím pádem airbagy - taťka měl opřené roztažené nohy o palubní desku. Řekla jsem, že by to měl asi docela jistý. Taťka ale zapochyboval, prý by záleželo na tom, v jakém by byl stavu. Možná, že by on sám zničil ten airbag. No, představy o svých schopnostech má docela sebejisté. A tak v očekávání jsme se zabalili do dek a za svitu hvězd chrupali…
…ale nejenom za svitu hvězd. Náhle nám do auta začalo svítit i cosi jiného než jen pouhé hvězdy. Nepříjemná svítilna osvětlila naše hlavy a my se vyděšeně probudili. Ano, byli to milí rančeři, kteří se nás zeptali, co že tu pohledáváme. Taťka docela drze odpověděl: "Čekáme na východ slunce." Tak nám poradili, že můžeme vyjet za hranice parku, kde se dá pohodlně zastavit, což je uvnitř parku zakázáno, a tam můžeme v klidu očekávat východ slunce. Jo, při výjezdu jsme napřed chtěli zastavit na jednom místě - když jsme ale zjistili, že je to rančerská základna, tak jsme raději vycouvali a odjeli jinam.
Mamka byla ráda, že měla pravdu, když říkala, že kempování znamená i spaní v autě. My jsme ji ale vyvedli z omylu a řekli jí, že problém byl, že si rančer myslel, že tu kempujeme, když mamka spala ve spacáku a na okénku měla svetr. Měla mu říct, že skáče z brzdy na plyn jako klokan v pytli. Pak by nás tu třeba nechal…
Když jsme tentokrát vjížděli do parku, tak nás zase paní přivítala milou větou po česku: "Jak se máš?" Docela rozšířená větička, která si asi neklade příliš velké nároky na změnu výslovnosti. A už jsme tedy zase v Yellowstonu a čeká nás zase docela slušně naplněný den.
Přejeli jsme zase k Mamooth Hot Springs, tentokrát ale "Upper" (vrchní) část. Povětšinou už to byly vyschlé úkazy a opravdu jsme se zde chovali dost hrozně, když jsme byli líní vystoupit i z toho auta jen na fotku, ostatně zde to nebylo ani povoleno, neboť se jednalo o Drive Trail, což je naučná stezka pouze pro auta.
Medvěd! Ano, nelžu. Skutečně. Ale bylo to o fous. Málem nám to zvířátko uniklo. Jeli jsme takhle v klidu po silničce, jen tak se rozhlíželi po okolních lesích a náhle před námi zastavila dvě auta. Napřed jsme hledali, kvůli čemu to asi zastavili, ale nic jsme nezpozorovali. Tak jsme se po chvíli čekání rozhodli je předjet. Předjíždíme, když tu si pod stromem všimneme malého medvídka. Rychle zpátečku. Vrr, a už jsme zase v čekací řadě. Bohužel je medvěd z auta ve stínu a maličký. A tak náš odvážný taťka vyskakuje z auta a hledá si správné místečko k cvaknutí. Pak rychle přibíhá - prý se po něm tak nějak divně otočil. Startujeme a odjíždíme a v duchu znovu děkujeme zastavovacím kolonám.
Yellowstone je prostě spojení mnoha nejrůznějších světů. Jsou zde hory, zasněžená plata, modrá jezírka a potůčky v zelené trávě, vařící vulkanická jezírka, bahenní sopky, gejzíry, terasy… Další úkaz v pořadí byl Roaring Mountain. Skalní stěna, ze které vycházely proužky dýmu.
Povedla se nám zábavná věc. Přifrčíme si to takhle kus před Norise, kde je rozbořená silnice. Čekáme, až budou pouštět náš pruh a vjíždíme na hezky hladkou silnici - samozřejmě, že všechna auta za námi. A najednou před námi válec. Nezbývá než sjet na poničenou část, po které jsme asi měli jet. Určitě na nás tady budou v dobrém vzpomínat, když jsme jim protáhli takovou řadu aut po nové silnici. A když jsme odjížděli, tak nás tak nějak smutně ti dělníci pozorovali…
Ale už jsme u Noris Geyser Basin. Přišli jsme na okruh, kde nás čekala poklidná jezírka, ale i zajímavý úkaz - bublající voda pod zemí, která si různými otvory v zemi v pohodě vystřikuje na povrch. Je tu jezírko, na jehož jižním okraji probublává voda, je tu i jezírko podobné "oku". Jsou tu barvy od černé, přes fialovou, zelenou až po modrou. Občas nás obšťastní nějaký gejzírek svým výtryskem. Díky sulfataře (sirným výparům) se skála zaplombovala (výpary zatuhly) a už je to všechno pod pokličkou. Pak ještě vycházíme na druhý okruh. Je tu i jeden pramen, který pomalu zaplavuje les, obaluje ho sirnými sloučeninami a vypadá to docela pochmurně a hlavně extrémně smradlavě - tady to není jen takový odér jako jinde, tady už je to skutečně docela silný puch.
Jsou tu spousty Japončíků, kteří se vrhají za každou fotkou, jsou vcelku bezohlední. Taťka prohlásil, že je tu hlavní z angličtiny umět otázky a výmluvy, a pak důležitá informace, jestli je něco zadarmo.
Pak jsme zase projížděli další opravovanou silnicí. Pěkně jsme si naše autíčko zaprášili. Přímo si tu u silnice těžili kamení na stavbu a vše bylo řízeno docela pohodově. Překvapilo nás, že tu ani moc nezavádějí objížďky - také dost často by ani nebylo kudy.
Projeli jsme i Fire Hole Canyonem, kde na nás čekaly hezké vodopády, kaskády a další krásy přírody - také právě zde je říční gejzír, který na okrají řeky občas vystříkne (my to štěstí neměli).
A čekala nás další oblast krás a úkazů - Upper Basin Area. Byla zde zase podivná křídová voda, která bublala k povrchu v takových obrovských bublinách. Prý může i zhoustnout a nebezpečně postříkat přihlížející lidi. Hezky prskala. Další zastávka byla u hlučících fumarol. Gejzíry nás tu mnoho nepotěšily - nezbývalo nám než se dívat do prázdných děr v zemi. Jen jeden z gejzírků stříkal neustále, tak alespoň něco povzbudivého.
Vydělali jsme si tu už docela dost mapek, které mají vždy v krabici na začátku cesty. A my jsme byli tak hodní, že jsme si vždy mapku ponechali a pokladničce jen zamávali - ale ne, pak jsme dokonce i někam cosi málo přihodili, aby se tedy neřeklo.
Midd Basin Area nás fakt vzala. Bylo tu totiž to obrovské barevné oko, které by se však muselo vyfotit z výšky, aby to mělo ten správný šmrnc. Hlavně se nám tu líbilo jezírko, ze kterého se stoupala pára a které bylo krásně modré. A výpary byly hezky teplé a občas zavanuly i k chodníku, takže jste se jimi vždy zavlhčili a pak vás už čekal zase chladivý větřík. Potom zde bylo i jezero s vysokým členitým okrajem a postupně terasovitě sestupovalo do středu. A tak úplně uprostřed byla ta nejkrásnější tmavě modrá a postupně k okrajům, jak byla hloubka menší, se zesvětlovala. Nechápali jsme skutečně, jak příroda může vytvořit tak nádherné barvičky - ty byste opravdu v pastelkách nenašli. A to vše stvořil Opal Pool.
Middway Basin Area. Tak tady nás stále provází to naše bezvadné jasné počasí. A poslouchám i chvíli rančera, který vypráví u úžasného jezírka. Uprostřed temně modrá, pak světle, asi 160°F má žlutá barva, 140°oranžová, pak hnědá 120°. Opravdu super. Sulfifaid - to se říká těm věcem, které napadají do minerálních jezírek (připomíná to zuhelnatění stromů v močálu).
Bohužel nám nezbývá čas zastavit na všech krásných místečkách, ani na říčkách.
A představte si, postupně jsme se prokousali prohořelým lesem až k Old Faithfull (Starý spolehlivec), který měl soptit až za hodinu a deset minut. Tak tohle už je opravdu jen turistická atrakce. Tak extrémně obrovské parkoviště se hned tak nevidí. Vesnice, která tu vznikla jen vlastně z obchodů, obrovské plochy s prodejem suvenýrů. Ale naše žaloudky už byly také docela hladové, tak jsme se vrátili k autu, vyndali dlabanec a zalezli hlouběji do lesa, který už byl okupován masami pojídajících lidí. To nás překvapilo, jak ti Japonci si vozí přímo teplé polívky a jídlo v termoskách - to jsou ale opravdu výletníci do divočiny. My jsme zase vytáhli naše housky.
Pak už jsme ale spěchali, abychom stihli Old Faithfull. Kolem dokola jsou rozestavěné tři řady laviček, které byly naprosto obsazené a za nimi stály ještě řady lidí. Ale jo, není to jen turistický kýč. Fakt to má cosi do sebe, když vidíte, jak se ty masy vody pomalu zdvíhají k oblakům, pomaličku se šplhají výš a výš, pak chvíli setrvají v nejvyšší poloze a zase začnou klesat, až se dá pozorovat už jen nevýrazné bublání. Chtělo by to ale spíš kameru.
Prošli jsme si tedy i Upper Geyser Basin, které se rozkládá hned za Faithfullem. Byl tu gejzír, který pojmenovali lev, i se lvicí a lvíčaty. Trochu špatně jsem to přečetla, že by měl stříkat každých patnáct minut, ale oni tam psali, že stříká maximálně patnáct minut. No co, tak jsme je chvíli pozorovali. A pak jsme už zase museli rychle k autu.
Odjíždíme po dálnici, kterou tu na tom kousku vystavěli kvůli "spolehlivci". Přejíždíme do Grand Tetonu, který má větší návštěvnost než Yellowstone (kdo chce ke "spolehlivci", tak musí projet jednou tam a jednou zpět). Ale nebylo špatné vidět ty obrovské masy zasněžených hor, kterak padají ušlechtile do vodní hladiny. Opravdu pohádkový obrázek. Navštívili jsme tu i povedené visitor center, kde měli obrovskou expozici s indiánským uměním - opravdu vše, co vás jen napadne - různé zbraně, oblečení, náramky, nástroje, i obrázky tu kreslili, prostě docela super, chtělo by to pořádně prohlédnout. I bych si pár věciček domů vybrala.
Pak už jsme vyjeli i z NP Grand Teton a rozhodli se hledat ubytování. Jackson nás ale zklamal stejně jako Cody - obě jsou to westernová městečka na pokraji Yellowstonu, a tohle je možná ještě navštěvovanější. Ceny ubytování neklesaly pod stovku, a tak jsme raději volili cestu vpřed. Dlouho předlouho jsme se ubírali po těch nekonečných asfaltových hadech, než jsme konečně dorazili do Pinedale, kde se nad námi v Pine Creek Inn slitovala paní a ubytovala nás se snídaní. Po cestě jsme pozorovali hory ze všech tří stran, za kterými zapadalo nádherné oranžové slunce, které je krásně ozařovalo, a pak nechávalo pouze jejich siluety. Ve městečku jsme chtěli najít nějakou stravu, ale nikde nic, až na Liquer Shopy. Měli jsme možnost zajít do hospody, ale to se tatíkovi nějak moc nelíbilo (promrhali jsme tak jedinečnou šanci). A každý jsme měli pouze houstičku a sušenky na způsob Disco.
Ráno se prokázala naše extrémní blbost, když jsme šli na snídani. Měli tu spousty džemů, měkkých sýrů a jen 2 housky - každý jsme si dali polovinu, a já se pak přejedla cereáliemi, jakýmisi kroužky s cukrem či bez cukru. A taťka později zjistil, že tam byla nadopovaná lednice vším jídlem - takže jsme se opravdu nemuseli ostýchat. Celá ta jídelna byla bezvadně zařízená - všechny stěny oblepené mapami a na stolech i rybářské časopisy a National Geographic.
Pokoje bez klimatizace by v Americe asi fungovat opravdu nemohly a bez automatů na led také ne. Ve městečkách i vesnicích se dají nakoupit obrovské pytle ledu či kostky, prostě ví, co je tu třeba. A do všeho dávají opravdu hromady ledu. S tím kafem k benzínu to tak slavné není. Je to spíše opravdu výjimka, když si ho můžete vzít, a to ještě musíte nakoupit hodně slušně. Ale přišli jsme na dobrou metodu, že dost často stačí, když si člověk přinese kelímek, a může si do něho naplnit led, kolik chce. Někdy jsme naplnili i limonádou, ale většinou ne. Je to tak, že se platí za kelímek a pak si může člověk doplňovat jak moc chce. Někde už ale na fikanost Evropanů přišli, a tak jsou placené i doplňování.
A zase dlouhé štreky. Dostáváme se do Rock Springs, což už je vlastně taková polopoušť s několika keříčky sem tam, písek. Za Rock Springs jsme museli tedy objet Flaming George z druhé strany, protože naše původní silnička byla zavřená z důvodu požáru. Ale alespoň jsme si tak mohli zajít do příjemného Visitor centra, kde měli opravdu slušné zásoby - v tomto ohledu si na Wyoming stěžovat nemůžeme. Jo, a pak jsme si projeli ještě jakousi geologickou zajížďku na doporučení. No dobrý, přecházeli nám tam přes cestu koně i krávy - doma je doma. Byly tu zajímavě utvářené skály různých barev,na kterých je vidět, jak byly postupně zvedány různými směry. A pak jsme pozorovali opravdu i valící se dým na druhé straně přehrady. Taťka čural ze svahu dolů a pozoroval, že naštěstí dole nic nejede. Ale čural proti větru, takže jsem říkala, že možná bude mít dokonce i nové triko…
Je to zde tady naprosto neobydlené, čemuž se dost divíme. Vždyť i na té nejpustší poušti jsme vídali alespoň nějaké ty karavany, a tady opravdu není naprosto nic. No je to podivné, ale je to tak. Jediné, co připomíná lidi, jsou ty nikde nekončící ploty. Alespoň sem tedy chtějí přitahnout turisty a tak mají ty nejlepší prospekty, co jsme za náš průjezd západem USA postřehli.
Mají tady dobré zaměstnání pro lidi - spousta lidí se stává mávajícími stopkami, které mají za úkol jen otáčet ceduli - strašná zábava. Tak takovou brigádu bych nechtěla. Málem bych zapomněla na nejlevnější benzín po cestě, který nás čekal hned po vjezdu do Utahu na začátku Manily - 1,09$ - hrklo v nás, protože jsme měli skoro plnou nádrž za 1,49, ale benzínka byla stejně zavřená. Dál už byly ceny zase normální…
Se spoustou scénických výhledů se pomalu přibližujeme k Vernalu. V dáli například vidíme jezero zaklíněné mezi šedými i červenými skálami…Dost dobrý je pozorovat vrstvení tady - například jak je tvrdá skála, pak normální hliněný svah (měkčí hornina se rozdrolila), pak třeba jakýsi varhanovitý pás, pak zase třeba svah, prostě docela dobrý.
Stavili jsme se ve Vernalu v Arbyssu. Já jsem si dala kuřecí kousky, Petr hamburger, taťka sýrové kousky s olivami, mamka jakýsi hamburger, ale se šunkou. Pití jsme zase zajímavě mixovali - nějakou podivnou červenou bláznivinu, a tak různě. Docela sranda, jak mají všude to pití různé. Pak nás čekal ještě velký nákup. Před obchodem měli v autě malého vyholeného psíčka. Ne, že by se mi nějak líbil - byla to hrůza, ale byl tak zvláštní, že jsem ho hned začala ukazovat mamce - ta hned, ať neukazuju, ale ti lidé mě hned zvali, ať si ho jdu pohladit. No a tak se mě hned ptali, odkud, že to jsem. Řekla jsem jim to a oni reagovali, aha "Czechoslovakia", tak jsem je hned poučila, že to byla Czechoslovakia dřív, ale že se 1993 rozdělila na Czech Republic a Slovak Republic. Pak se mě ještě ptali, jak se mi tu líbí, a tak podobně. Alespoň jsem zase pokročila ve vzdělávání Američanů - to je nutné.
Pak jsme konečně přijeli k Dinosaur NM. Napřed se zdálo, že to bude všechno zavřené, a to už se taťka začal vytáčet, že jsme neměli jíst, že tu nejsme kvůli jídlu. Naštěstí je vjezd přes noc otevřený. Bohužel hlavní oblast je ve Visitor Center, samozřejmě nyní zavřená, takže dinosauří kosti musíme oželet. Alespoň máme papírového průvodce, prohlížíme si kresby indiánů na skalách, projíždíme nejrůzněji zbarvenou krajinou, prohlížíme si kamenné útvary, které připomínají želvu či sloní nohu.
Pak jsme popojeli zpět za Vernal a zalehli.
Au, au. Všechno mě bolí. Pod kolenem, zadek, jsem ráda, že se nějak hýbu. Achich ouvej, co jsem komu udělala. Ještě k tomu ziminka.
Ještě kousek zase popojet až k jezeru, kde jsme si dali "chlebík" se sýrem a pokračuje se.
Jo, pozdravy. Když mi někdo řekne How are you?, tak nejsem schopná odpovídat How are you. , ale místo toho vždy zarazím a zabručím něco jako I'm fine. Stejně tak třeba říkají jen morning a ne celé Good morning. Jejich nejoblíbenější pozdrav je Hi.
Navštívili jsme Visitor Center, kde jsem to hezky vybrakovala. Místní rancher se se mnou snažil navázat kontakt, ale já mu řekla, že se omlouvám, že mu nerozumím, že jsem z Evropy (mluvil tak, že bych mu nerozuměla ani česky) a pokračovala jsem v bagrování. Pak jsme si s taťkou dělali srandu, jak mu jistě smutně skápla slza, když jsem mu to všechno odnášela. Také tam měl krabici s donations, tak jsme říkali, že jsme měli vzít udici a vytáhnout pár dolarů, nebo jsme mu měli říct, jestli by si nechtěl odskočit na záchod, že mu to tam pohlídáme i s kasou…Tak takhle nějak vypadá uvažování českého národa!
Po půl desáté jsme dojeli do Salt Lake City, což je spíše takové maloměsto. Široké silnice, ale bordel v nich. Chtěli jsme najít nějaké olympijské budovy, ale tak jsme se v tom zamotali, že nakonec jsme skončili pouze u Capitolu, kde jsme zase provedli rabování Visitor centra, a tentokrát nakoupili i zásobu pohledů a záložek. Mister od přepážky nám ochotně zavolal i do knihovny, která však byla zavřená - kdo by se divil na Den nezávislosti! Takže internet zase nebude - ach jo. Ještě při loučení se usmíval, když viděl, jak máme problémy ty náklady unést. Odložili jsme si ve vyhřátém autíčku a šli obhlédnout ten utažský Capitol. Nějak moc nás nevzal, zvláště pak placaté malby na vnitřních stěnách si nechávali o umění jen zdát. Přesunuly jsme ulicí o něco níže k Temple Square, pozorovali typické terasovité zahrady, zalovili pro nějaké centy v jezírku, sluníčko nám po včerejším zataženu zase svítilo…prostě lahoda. V mormonském Templu se dá objevit na počítačích všechny předky. Mají zde něco jako hernu plnou počítačů připojených k internetu, na kterých běží pouze jedna aplikace. Bohužel jsem se do toho nějak zamotala, ale něco se nám přece jen objevit podařilo, hezky provedené, pouštěli tam i různé filmy, ale volný přístup na Internet nikde nebyl. A tak zase hezky zpět k autu a už na dálnici a frčet kupředu, to by bylo, abychom někde takhle zkejsli.
Jo zkejsli. Na žádnou dálnici. Napřed k letišti, protože jsme u Hertze chtěli zjistit, jestli náš drobeček nemá příliš najeto, když se má po pěti tisících mílích měnit olej a my už máme 3,5 a ještě 3 plánujeme. Aby bylo jasno, stejně jako v San Franciscu, tak i v L.A. jsme dostali Ford Escort, typ 2003. Ten první měl měl najeto asi 900 mil a my k nim mnoho nepřidali. Ten z L.A. měl zase kolem 1000 mil a spolu s těmi našimi 3500 jsme se už blížili k 5000. Takže jsme nechtěli riskovat, zvláště před takovými přejezdy, které nás ještě čekaly. Ale to jsme si naběhli. Napřed si slečna na příjmu hezky naťukala, jako že už ho vracíme, samozřejmě i s přirážkou za vrácení v jiném městě. Nenechala si vysvětlit, že chceme jen výměnu oleje, a tak nezbývalo než dojít k přepážce. Tady jim ta chyba došla a začali transakci stornovat. Jak se ukázalo, nebylo to zcela triviální a přes nervózní půlhodinové čekání to nakonec vyústilo do pro nás velice příznivé situace. Poplatky za půjčení aut z SF až do Salt Lake City byly tak úspěšně stornovány, že šly na vrub Hertze. Děkujeme. Nakonec tedy řekli, že rychlejší bude vyměnit auto, že nový olej trvá tři čtvrtě hodiny. My seděli v autě - nabídl nám jeden obsluhující i zmrzlinu. A mamka s taťkou dostali postupně dvě nabídky - první byla slušná, až na to, že měla CD, neměla dálkové ovládání…tak dostali druhou možnost - auto s 25 000mílemi, poškrábané, staré, bez dálky, zakouřené. Tak to už taťka doslova pěnil, a šla jsem tam já. Jen k překladu. Ten muž za přepážkou byl úlisný, ale nás už také nemohl vystát,a tak přizval manažera. A dostali jsme nové stříbrné auto, naprosto ten samý typ, jen nebylo bezvadně naleštěné, ale proti tomu našemu doslova jako zrcadlo. Mám sice takové podezření, že ho měly dostat dvě ženské, co právě přiletěly, a kterým říkali, že budou mít změnu, ale to už se nás netýká - to jejich čachrování je podivné. Nasedli jsme a po 2hodinách vyjeli. Ach oleji, zlatý oleji, kolik by jsi nám ušetřil času. Konečně jsme seděli v autě, které nám snad mělo zůstat až do konce cesty.
Rozzuření jsme už zase byli na dálnici, taťka neustále fascinován tím, jak je něco takového možné. Začalo to přece už tím, že ta ženská, která byla zvyklá dělat jednu práci, nebyla schopná přepnout mozek a soustředit se na jednoduchou otázku. Jo, je to s těmi lidmi stále horší a horší. Jak nám mohli vůbec nabízet auto horší, než jsme měli původně. Vypadali ublíženě, ale vždyť jsme jim ušetřili práci - třeba se jim to auto mohlo další jízdou víc zničit. Asi nechtěli dávat vlastní auta z Utahu, když věděli, že je vrátíme v Kalifornii. Jo, Amerika.
Asi v půl páté jsme konečně poobědvali housky se salámem a black cherry limonádu (zajímavá chuť) - to se mi docela líbí, že mají na výběr opravdu roztodivné chuti. Měli občas i třílitrovky, což už je docela slušná velikost.
Zase pouštní prérií, neobydleno, kopce s pruhy, hory. Obloha začíná lehce šednout. Dál, a dál. Je to takové trochu uspávací. Je to tu hezké na projetí, ale asi by mě to brzy omrzelo, kdyby to už pro mě nebylo nic nového.
Blížil se západ slunce, bylo před osmou a my stáli před branami Arches. Neodolali jsme a správně jsme udělali. Mohli jsme si tyto oblouky a útvary prohlédnout v záři zapadajícího slunce, v čase, kdy vyniknou opravdu nejvíce. Druhý den jsme byli za tuhle hodinku vděčni. Bohužel honička se sluncem byla beznadějná. Ale například takový Balanced Rock, tak to bylo opravdu dost dobrý. Vyšli jsme na View point, abychom si mohli prohlédnout Delicate Arch. Zábava pozorovat lidičky, jak stojí pod tou obrovskou skalní masou a nadšeně hledí vzhůru - byli tak maličcí. Jo, zítra budeme také těmi tečičkami. Západ slunce se fakt vyvedl - fialová byla opravdu až neskutečná. Jsou zde různě zvlněné duny, které musí mít to pravé světlo. Taťka z toho byl fakt dost fascinován, já jsem si říkala, že je škoda, že to není tak překvapující jako ostatní parky, kde fotky skutečnost nedokáží vůbec vystihnout - tady mi fotky a pohledy připadali stejně dobré jako skutečnost.
V Moabu jsme si našli Inca Inn, kam jezdí hodně středoevropanů - psali to i na ceduli. Pozorovali jsme úchvatný ohňostroj. Na město s 5 tisíci obyvatel to byla docela síla. Jo, jsou na ohňostroje hrdí - už jsme pochopili ty cedule: "No fires, no fireworks". Vždyť oni tím žijí. Majitelka se nám omlouvala, že byla zrovna na ohňostroji. Vždyť končil Den díkuvzdání. Dali jsme si toasťák se salámem (jak jinak) a chrrr…
Vstávačka ve čtvrt na devět a hrrr do Arches. Taťka byl docela naštvaný, že takhle z toho moc mít nebudeme, když tam budeme akorát tak přes poledne. Nejsme tady přece kvůli spaní. No dobře, ale bez spánku bychom z toho nic moc přece neměli.
Vydali jsme se v parnu k Delicate Arch. Cesta se klikatila, vedla vzhůru po obrovské skalní ploše, protáhla nás neskutečným horkem, kdy jsme si nesli kelímky s brčkem a pitím s ledem. Jeden z míjejících lidí se nám smál, že je to opravdu dobrá flaška na pití. Jo, rychle kelímek za záda. Kolik ještě kliček? Kolik jen tak může být stupňů? Zemřeme? Protahujeme se podél skalní stěny. A tady je. Poslední zatáčka a jsme přímo u něho. Až na poslední chvíli se nám zjevuje ve své kráse. Jo, dost dobrý. Jdeme se vyfotit pod něj, jako ostatně všichni ostatní. Jen nás tam dere jedna nafoukaná rodinka, která se snad rozhodla pojíst přímo u základů a nevadí jí, že ničí všem fotky. Ještě si tam dělají nějaké fotky, kde se tváří jako ze seriálů a stále jásají. No konečně jdou pryč. Pár fotek, a zase zpět? Ach. Alespoň už je to z kopce. Ale kdyby ty rodiče nebyli tak pomalí. Vždyť u parkoviště je jediný stín u nechutně smrdících záchodů (to je dost zásadní problém lidstva, že na zápach záchodů ještě nic pořádného nevymysleli). Ale už jsou tu. Usedáme do rozpáleného auta (jaké by to bylo, kdyby nám zůstalo místo stříbrného to původní černé…) a přejíždíme k okruhu kolem Landscape Arch. Pojedli jsme housky se salámem a ty "disco" a já nás pak proklínala. Bylo mi totiž naprosto blbě. Když jsme pak šli po krátké cestičce k Landscape Arch, tak jsem myslela, že zemřu. Taková bolest břicha, ještě k tomu to neskutečné horko. No asi vím, jak by se dali lidé hodně účinně mučit - za úlevu bych možná prozradila každého. Ale naštěstí je tu voda, která není vařící, ale docela vlažná, takže nás dokonce i osvěží. Proti té naší vodě, která se spíše blíží varu je to opravdu naprostá lahoda. Vím, že jsem s tím měla při jízdě do Ameriky měla počítat, ale tohle horko ještě spojené se zákeřnými houskami a salámem…
Ještě jsme se také prošli okolo severního a jižního okna - dvou oblouků a ještě prohlédli několik dalších okének, které nám měli zpříjemnit horké odpoledne. Ale tady už to bylo v pohodě. Nějak už to slunce nepálilo přímo seshora, takže se to dalo snést.
Ale už jsme se vraceli. Hezky zpátky do Moabu, nabrat benzín, nakoupit, Burger King - dala jsem si onion kroužky (dost dobrý) a cheeseburgera. Přišli jsme konečně na to, že je lepší mnohokrát koupit samostatně cheeseburgy, než nějaká předražená menu. A tak od této chvíle už nakupujeme jen jeden kelímek pro všechny. A ujíždíme dál směrem ke Canyonlands.
Zastavujeme u Hole in the Rock. Domu, který nějaká rodina vytesala ve skále,. Zařídili si ho bezvadně a mají několik stěn rovně se skálou, někdy části skryté naprosto pod skálou, a i když nám dost vadí ten velký název na skále nad tím, tak sám výtvor je dost dobrý. Je tu i busta Roosvelta vytesaná ve skále. A nechybí tu ani obchůdek se zajímavými věcičkami - různé dřevěné výtvory, šperky… a pak objevujeme i velkou sbírku různých poznávacích značek.
Odbočujeme od hlavní silnice a dostáváme se k Newspaper Rock, kde se dá zase pozorovat zdařilé skalní umění indiánů, kteří si tu kdysi hráli a my dnes nestačíme zírat…
Vjeli jsme do Canyonlands a zastavili v úplné tmě na pustém parkovišti u visitor centra. Ale jen co jsme si chtěli začít čistit zuby, tak někdo přifrčel. No super. Pak další, kteří měli asi ten samý důvod jako my, ale když nás viděli, tak odjíždějí. Dočisťujeme zuby, nasedáme do auta a odjíždíme. Tady opravdu přes noc nebudeme. Ještě bychom se tu ani nevyspali. Pak tedy jedeme do hloubi parku. A tak brzy zjistíme, že jedna z částí je naprosto zavřená. Proplétáme se objížďkami, vidíme i různé ukazatele na 2 kempy, ale jedeme až dozadu. Což je dost dobré, protože poslední úsek cesty je po prašné krkolomné silničce, kde jsou Blind curves (zatáčky, kdy nevidíte za ohyb), občas docela sráz, a řídí mamka. Takže taťka neustále šílí a říká jí, aby zpomalila. Nakonec po nekonečné době (snad bychom to rychleji ušli, dojíždíme až na jakési parkoviště, kde zastavujeme a můžeme vydechnout a spát. Obloha byla skoro zatažená a vypadala docela bouřkově.
Ráno vstáváme a pod azurovou oblohou se rozhlížíme po prašném okolí. Sluníčko nám otvírá příjemně oči a nám nezbývá, než se lenivě protáhnout a rozhodnout se co nejrychleji vstát. Při snídani kolem nás profrčelo ještě pár aut, která všechna dojela až na konečné parkoviště. Když jsme se tam přesunuli i my, tak jsme napočítali, že jedno z aut zde také muselo přenocovat. Kolem to byl jen samý kámen, kámen a skála. Vedla odtud i cesta pro auta s náhonem na všechna 4 kola - asi bychom to s naším broučkem neprojeli, když jsme tak pozorovali ty drsné zlomy, kameny a dost krutý povrch.
A už jsme opravdu museli spěchat. Zatím slunce ještě nikterak nepálilo a bylo příjemné se na něm vyhřívat, ale když jsme si vzpomněli na utrpení v Arches den předtím, tak jsme věděli, že zaváhat znamená po cestě zemřít. Pustili jsme se do naší cestičky, kterou jsme si vybrali z Elephant Hill. Napřed jsme museli vystoupat po schodech vytesaných ve skále, pak se proplést mezi zajímavými útvary - například zvláštní kámen, který vypadal jako obří kůra stromu - plátečky na sobě jemně poskládané. Všude tu kolem nás rostly roztodivně pokroucené stromky, které mi opravdu připomínaly ta nejzajímavější umělecká díla. Chtělo by to jen a jen fotit…
Cesta vedla hezky kupředu mezi kamením, pak jsme museli projít i úzkou soutěskou mezi kameny (měli by na začátku mít varování, že pro objemnější lidičky není průchod cestou určen). Pod nohama nám křupe jemný písek, který nám leze naprosto všude, krásně nám ničí nožičky a zbarvuje nám je na indiánskou červenou…Všude jsou tu mužíci, kteří by nás měly udržet na cestě (ne vždy se jim to daří). Nakonec ještě poslední stoupání do skal, kde se musíme přidržovat i rukama a docházíme k cíli. Uf, to to ale trvalo. Konečně cedulka Custer Park. Jsou tu ty typické skalní věže hezky vedle sebe z různých odstínů oranžové, bílé, šedé a červené. Jo, ještě počkat na tu naší zadní vlečku - ti rodiče se tak neuvěřitelně táhnou. A už můžeme zase posilněni vyrazit zpět. Tentokrát to ale není zas až taková pohodička. Tedy byla by, i když sluníčko začíná nepříjemně připalovat, až na to, že jsme se nedokázali pořádně držet mužíků (kteří mimochodem nebyli až tak bezvadní) a vydali se trochu jinam. Hledáme hledáme, až najdeme mužíka. Aby lidé za námi nezabloudili, tak dělám mužíka, který by jim měl usnadnit hledání. My se vydáváme dál po mužících, ale pak zjišťujeme, že tento mužík bohužel patří k jiné cestě (chyba lávky). Nejsem takový pomstychtivec, a tak rychle rozbiju své provizorní mužíky, které jsem tam vystavěla. Jo, tak trocha zacházky a už zase můžeme pokračovat po původní stezce.
Pak ještě pár lidiček po cestě, se kterými jsme si "pokecali" a trochu uondaní horkem jsme se vrátili. Zjistila jsem také, že není právě nejlepší vypít příliš mnoho bublinkové vody (nedělá to příliš dobře na převařený žaludek).
Asi hlavně díky tomu, že je zde celá velká část uzavřená, tak je tu všude docela pomálu lidí, což nás příjemně překvapilo po naplněném Arches.
Dali jsme si housky se salámem a kečupem, kterého jsme měli z Burger Kinga opravdu slušné zásoby. Taky jsme měli zdejší typické cookies, které jsou fakt výborné - s kousky čokolády - mňam. Taťka nám nabral u benzínky i dostatek pití, takže jsme se mohli osvěžovat.
Pokračovali jsme v cestě okolo Canyonlands, ale bohužel jsme šikovně minuli odbočku na Island in the sky - další z částí Canyonlands, takže jsme museli zase hezký kousek zpátky zacouvat. Poslední částí je Maze, kam bychom museli ale mít pohon na 4kola. Asi je to pro místní naprosto obyčejná krajina, tady jen tak podél silnice, ale pro našince je to zase něco naprosto jiného, co z Čech opravdu znát nemůže. Kde by viděl u nás zemi pokrytou nepřerušeně pískem, nějaké ty pokroucené stromy, mezitím skály zbarvené do červena a různých zajímavých odstínů? Stačilo mi vyjít si v tom nepředstavitelném horku, které musí člověk pocítit, aby ho poznal, na Overlook. Bylo by to zajímavé, pozorovat tu silničku, kterak se tam různě kroutí pod námi, a jak se po ní prohánějí auta s tím pohonem na všechny 4, ale bylo by to zajímavé jen za předpokladu, že by tam člověk nestál nepředstavitelně dlouho s rodiči, kteří se vyžívají v mučení nevinných. A tak mi připadalo jako když jsem si nohama šlápla do pekla. Opravdu jako když vám někdo zapaluje kůži. Úplně jsem cítila, jak se mi ta kůže propaluje, jak mi žhne žárem a jak trpí pod krutým bičem zdejšího slunce. Ale i toto trápení skončilo. Na další vyhlídce už to šlo.
Taťka si nevšímal, jaké děsné horko nás sužuje a rozhodl se, že nás potrápí a půjdeme ještě na jeden maličký okrůžek. Kdyby alespoň ty rodičové dokázali vyvinout svými končetinami trochu rychlejší pohyb, ale to oni ne. Pomalu se vlečou a nás nechají trpět. No nic. Uchýlili jsme se pod skalní převis a mamka s taťkou si ještě kousek obešli. Při návratu jsme už na taťku ani nečekali, jen mamka si zašla ještě na jednu zastávku, kde mohla pozorovat zajímavé kruhové útvary, které vznikly díky usazené soli, na kterou přišly sedimenty a ty vytvořily kopec tím, jak je vytlačila sůl, potom postupně erodovaly a vytvořily kruhy, které jsme tam právě mohli pozorovat. Ale dá se to také vysvětlovat jako přistání ufonů, což je opravdu asi trochu poetičtější. Ale přiznám se, že tohle už docela šlo.
K večeři nás čekal zajímavý salám s olivami. Všimli jsme si už dávno, že zde mají opravdu obří kolečka a většinou krájený, ale na opravdu dost silné pláty, takže ne žádné maličká hubená kolečka jako u nás (raději bych měla asi ty naše). K salámu jsme měli tmavý chléb. A aby toho po sušenkách nebylo málo, tak brácha dostal na klín děťátko - no vážně - byl to kilo a půl veliký pytel slaných tyček, a vážně olbřímí docela slušně. Takže pak si je ládoval do pusy hezky jednu po druhé a v pytli i přes jeho kruté zásahy stále neubývalo.
Jako rozloučení se dnem jsme dostali nádherný dáreček, který tu je každý den jen a jen pro nás. Nádherné rudé zapadající slunce. Petr nám začal úplně nadšeně hlásit: "To je krása, to je krása." Taťka přitom začal chrochtat smíchy. A když taťka začal fotit, tak nás Petr dostal: "Já bych počkal ještě než vyjde."
V Green River jsme uložili svá ztuhlá a přehřátá těla v motelu Book Cliff Lodge. A jak jinak, než zalehnout, spát a nevědět o světě…
Ráno jsme se kolem osmé vzbudili, nasytili se chlebem s měkkým sýrem. A kolem deváté zase dál.
Dorazili jsme do Capitol Reef. Tady jsme mohli pozorovat opravdu krásu, která ale zůstane většině turistů skrytá. Zájezdy tento bezvadný park tak nějak opomíjejí a nechávají ho bez povšimnutí. Nevím proč. Byly zde nádherně vrstvené skály, zelené, červené, šedé, dole uťaté, bezvadné vrstvy. I válce ze skály, které se různě odlupovaly, nádherně větrem vymleté kameny. No prostě super. Jsou tu vlastně obrovské hromady písku, ze kterého vystupují nejrůznější skály. Jo, kdyby se všechen ten píseček odklidil, tak by to byly vážně slušné zásoby písku… A ty skály by pak byly více monstrózní. Dá se tu nádherně pozorovat, jak se odlamují obrovské kusy skal, padají a dole se docela rychle erozí mění v prach. Ano, tady je názorná ukázka, že vše se v prach obrátí…Člověk pozoruje, jak se všechno jednou může zarovnat. A potom třeba se to zase jednou pozdvihne. Normálně si člověk neuvědomí, když tak pozoruje ty relativně neměnné kopečky u nás doma, že ta eroze a změna opravdu probíhá všude. Máme zase hezky jasno. Pravidelný cyklus - ráno jasno, pak přes den trochu více mráčků a večer zase projasnění a úžasné západy slunce. Jo, jakýsi kýčismus, kdy jsme viděli válející se žlutavé slunce po rovné skále na obzoru a kolem naprosto rudá záře. Ani ti nejodvážnější malíři by si nedovolili popustit fantazii až natolik.
Vrací nám vždy automaticky až do posledního centu. Většinou myslí, že jste zapomněli drobné, když řeknete, že je to dobré. Ne jako u nás, kdy už deseťáky pomalu nevrátí. Ale ceny tu většinou mají psané bez tax, ale dost často na to upozorní. Taxy jsou tu asi tak 7%. Akorát benzín je vždy už přímo s taxami.
Červené jsou sedimenty většinou trávy a nad tím jsou vulkanické zelené práhy. Jeli jsme mezi těmito barevnými skvosty po Scenic Drive skrz Capitol Reef. Vjezd na vlastní nebezpečí. Padají zde totiž poměrně často celé skalní bloky. Všude kolem vidíme hmatatelné důkazy. Projíždíme celou Scenic Drive. Na konci zajíždíme do úzkého kaňonu, kde čteme varování před flash flood. Ono tady totiž stačí, když náhle začne pršet a pak se říčka v kaňonu nepředstavitelně rozvodní. Silnička byla opravdu hezká. Klikatila se mezi kolmými stěnami, docela to působilo nebezpečně, když se člověk proplétal a z obou stran měl prudké skály. Ale zato tu byly opravdové lahody pro oko. Nádherně větrem omleté a ošlehané stěny, které byly rýhovaté a vypadaly opravdu jako ty krásné fotky co známe. Anebo stěna se spoustou direk a i různě pospojovaných, až působila jako nějaká pavučina, hlavolam, či nevím co. A bylo to asi jen tím, jak ta žhavá hornina chladla, tak se vytvořily bubliny, které pak praskly a zanechaly po sobě skulinu a plyny tlačící se zevnitř. Teď jsou ty díry úkryty pro zvířata a pastvou pro oko. Byly zde i krásné terasy se zelení, které nemusel tvořit člověk, ale sama příroda si tu pohrála. Spousta kamenů různě uhlazených větrem a se spoustou děr. Jo, opravdu bezvadné. Někde to vypadá jako by silnice nikam dál už nevedla a proti nám byla jen stěna. Ale pak se vždy jako zázrakem zjeví další zatáčka. Někde vidíme obrovské hladké plochy, kde se odlouply ty velké kameny, jinde je to zerodované a čeká to teprve na odtržení. Jinde zase se strachem pozorujeme, jak se některé kameny nebezpečně viklají a vypadají, že by se docela rády skutálely dolů, nebo jsou nalomené od skály. A ne, že by to byly nějací drobečci - macci jsou to skutečně pořádní. Asi by z nás potom i s autem zbyl jen mastný flek…Projeli jsme nekonečnými klikačkami podél vyschlé říčky až tam, kde končila sjízdná silnice a dál bychom museli po nožičkách. Ale nebyl tu také zrovna chládek, i když to už bylo o dost lepší než jinde. Ale přesto se nám nějak nechtělo, ani z časových důvodů následovat kola dávných automobilů. A tak jsme pod přístřeškem raději rozbalili oběd - chléb se salámem, sýrem a kečupem a cookies cukrové. Pozorovali jsme také různé maličké stromky, které sice nemají kde brát vláhu, ale zato jsou tak neuvěřitelně přizpůsobivé - opravdu se uchytí snad naprosto všude.
Po cestě zpět jsme zase pozorovali sloupovité skály i obrovské masy - vulkanický prach tvořící jemnou zelenou vrstvu, nad tím oranžová a nakonec rovné skály, které se vypínají do neskutečné výše. Jsou tu někde i poházené po louce černé vulkanické kameny, které jsou tu také tak trochu nepatřičné. Ale co nás opravdu šokuje je sad, kde jsou spousty meruněk a jiných stromů, které si tady u visitor centra a u kempu živoří docela spokojeně. Je to docela dobrý kontrast. Vyfotili jsme si i chimney rock - vyhlazený červený sloup, který má nahoře pevnou skálu z jednoho kusu a vypadá opravdu zvláštně.
A už jsme v Dixie NF. Jo, stromy všude, ochlazení na příjemnou teplotu a hlavně zastávka ve visitor centru, kam jsme šli jenom s bráchou. Byla tam příjemná paní, která byla opravdu strašně ochotná, začala si s námi povídat o naší cestě, dávala nám prospekty, co by se nám mohlo líbit. Když jsem se jí zeptala, jestli byla na Zimní olympiádě, tak říkala, že se dívala jen na televizi, tak jsem ji poučila, že Aleš Valenta je od nás. No vzdělávat musím všude a stále. Dostali jsme i tužky a pokecali jsme si dobře. Jen brácha se urazil, když jsem řekla, že se učí jen rok anglicky. Ale neměl proč, kdybych řekla, že se učí víc let a neví co znamená věta jak se mu tu líbí. No mě pochválila (asi jsem fakt dost dobrá, ani chválit se nemusím a každý to hned pozná), a tak jsme to zavedli i na školství a výuku angličtiny v Čechách.
Petr nás nepřestal bavit. Řekl nám vtip: Dvě jeptišky jdou do obchodu a kupujou si 2 párky. Druhá jeptiška jí říká: "Kup tři, jeden sníme." Petr se tomu strašně smál. Tak jsme se ho zeptali, jestli to chápe. A on samozřejmě: No jasně, dyť jo, protože tamty jsou přece na snězení. Tak ho taťka poučil, že jsou to jeptišky, a tedy nemají asi moc chlapů. Tak jsem mu řekla, ať neničí Petrovi takhle ten vtip. Petr totiž: "Hmmm" a nevypadal o mnoho více zasvěceněji.
Jo, hezká silnička - po obou stranách sráz dolů. V dálce jezero. Vyjdeme si i na vyhlídku.
Málem bych zapomněla na zdejší značky na autech. Ty jsou opravdu výstavní. Ne jen, že většina států na nich má hezké obrázky - ať už lyžař, pták, stavba, ale ještě k tomu kolikrát mají i několik různých značek pro jeden stát. Jo, mohli by si tak vyhrát s našima, když jsme jen jeden stát…A dopředu si mohou dát značku jakou chtějí. Dost jich má tu samou jako vzadu, ale někdy si dělají srandu tím, že si tam vyskládají z písmenek svou přezdívku, jméno, jméno postavičky…fantazii se meze nekladou.
A jako večerní zákusek jsme si dali Bryce Canyon při západu slunce - opravdu lahůdka. Ještě jsme to stihli, ale vypadalo to, že brzy si to tady zařídí jako v Zionu - že zde budou jezdit jen autobusy po zastávkách. Západ slunce jsme pozorovali na "Sun rise point", ale vůbec to nevadilo. Byl nasvícený nádherně. Šílená spousta "woodoo", která dle zdejší legendy byla kdysi lidmi, kteří byli prokleti za to, že se nechovali správně (dobře jim tak). Opravdu nádherné jehlice do výšky. Někde tvoří ve stěně jakési brány, jak ještě není erozní proces naprosto dokončen. Tady je jen maličký drobeček ze světa, který se naprosto neshoduje s okolím. Jako bychom se opravdu objevili někde naprosto jinde, jako bychom sletěli do cizího světa. Tohle také máme u nás na Zemi. A měli bychom být hrdí trochu víc, než jsme. Jako vnitřek krápníkových jeskyň ze skal a obráceně.
Byli jsme na jedné vyhlídce a chtěli jít na druhou, ale Petr říkal, že je to ještě alespoň 2 míle, tak jsme tedy popojeli na druhou. A odtud jsme viděli vyhlídku. A taťka na Petra: "Ty kecale, vždyť to bylo kousíček, jak to, že jsme tam nešli?" Pak Petr ukázal na takovou naprosto vzdálenou vyhlídku, a že to je ona. Pak Petr tedy ukázal na tu blízkou: "Tak jo, tak půjdeme na tuhle, když myslíš, že je to ten Bryce point, kde jsme byli." Na to taťka zděšeně: "ne, to je moc daleko."
Je tu prostě hustý les…Jako předlice u kolovrátku. A pak jedeme na tu nejvzdálenější vyhlídku. Ještě několik posledních paprsků. Vypadá to tady trochu jako zasněžené, jak je bílá vrstva nahoře těch woodoo, a tady je ještě spojená dohromady, takže opravdu sněhová pokrývka…Ale sluníčko klesá. Rychle se v temném lese nadlábnout.
Při vjezdu do parku je vždy hnědá tabulka s názvem parku a vedle znak Park Service. Jo, v Bryce Canyonu všechnu tu nádheru vlastně zastává jedna hrana zvlněné skály. V dáli už nic. Ale jak je zvlněná, tak to někdy působí, jako by woodoo byla všude kolem, kam se jen podíváte. Jo, fakt bezva.
Stejnou silnicí jsme se vrátili ke vchodu do parku (tady moc na vybranou není), popojeli pár desítek mil na sever a zarazili na bivak. Přes noc jsme pospali v autu, ale já jsem se nějak přeležela. Ráno převléct a šupity dupity do Zionu.
Jak jsme vjeli do Zionu, tak se náhle povrch silnice změnil na červenou, se žlutou čárou a černými záplatami si člověk skutečně připadal jako v pekle. Bu bu bu.
Začátek byl docela hezký, ale nikterak uchvacující. Zase různě vrstvené kameny na sobě po plátech a různě barevné, porostlé stromky. Z plátku vytvářejí i špičky či masivy. Hezká hříčka přírody. Abychom se hned po ránu trochu rozhýbali, tak jsme se vydali cestičkou do kopce na Canyon Overlook. Prošli jsme pod skalním převisem, vystoupali několik zatáček po kamenných schodech a po dlouhém dohadování se dokonce i nasnídali (s taťkou nebylo zrovna nejlehčí pořízení). Hezký rozhled. A zase dolů. Čekal nás průjezd tunelem 1,8 km, kam nás pouštěli jen v jednom pruhu (když nejedou velká auta tak se jezdí v obou). Občas nějaké okénko. A hlavně chlouba Zionu. Mistrovské dílo tehdejších stavitelů 30.let. Tehdy byla považována silnice za naprostý zázrak. Na tuto silnici byli tehdejší stavitelé opravdu hrdí. Stále mě berou ty stromky uchycené ve svahu.
Sjeli jsme tedy pak klikačkou k Visitor centru a zjistili velice nemilou zprávu. Američané opravdu válcují vše, co by mohlo být pro turisty samostatné a příjemné. Tedy jenom zatím zde. Odsud se totiž do té nejzajímavější části dostanete pouze shuttlem, tedy autobusem, který sice jezdí v docela krátkých intervalech, ale můžete vystupovat pouze na určených zastávkách a ne nikde jinde. Docela smůla. Ale co se dá dělat. Tak jsme se tedy usadili do vyhřátého autobusu, kde ani pořádně nevětrali a z této turistické konzumárny se nechali odvést. Je to tady nejoblíbenější americký park - asi proto, že se mohou všude nechat dovést a vše mají pod nosem. Pozorujeme kolem sebe kopce a hory, o kterých se někdy náš řidič zmíní. Ale že bychom toho mnoho viděli, tak to ne,a že by nás nějak okolí silnice uchvátilo? Tak to tedy už vůbec ne. Ani fotit se za okénkem mnoho nedá.
Nakonec na jedné ze zastávek vystupujeme a vycházíme si k plačící skále "Weeping rock". Tady to bylo docela hezké. Stačilo sice jen pár kroků k cíli, kde byl skalní převis, ze kterého stékala voda. Jde o to, že přes pevnou skálu se voda už dál nedostane, a tak prosakuje přes lépe propustné vrstvy, následně steče a kape pak na nadšené turisty. Banánky a autobusem na konečnou. Taťka neušetřil nás ani sebe nadávek, kterými skutečně ani chviličku nešetřil. Na konci jsme se jen tak obrátili a jeli zpět. Sice pravda, když jsme pak viděli pohledy, tak asi Andělská cesta, kde se jde vzhůru po kamených klikatých schodech může být zajímavá, ale pro obyčejného turistu, který by chtěl něco vidět po chvilce chůze, tu asi mnoho zábavy není. Nevím, nějak jsme Zionu nedokázali přijít na chuť. Všude hlásali, jak je tu naprosto všechno. Možná, že bychom to zjistili, kdybychom si ho mohli projet ve svém autíčku, ale takhle nám naopak připadalo, že tu není naprosto nic, že proti těm minulým parkům je to jen slabý odvar. Ale to byl, jak říkám, pouze náš osobní zkreslený názor. Docela rychle jsme park opustili.
V horku jsme rychle zalezli do obchodu, nakoupili, a už jeli dál a dál. K Las Vegas, ráji gamblerů. Jo, je teplíčko, tma se snáší nad krajinu, a teploměr stále ukazuje nějakých 115°F. Ještě nás čekala zastávka v Taco Bellu, kde jsem si dala Crunch Bell - jakési neslané nemastné chipsy s mletým masem, rajčetem, jogurtem, mamka pizzu a taťka s Petrem zase tu zvláštní palačinku s mletým masem a zeleninou uvnitř.
Všimli jsme si také zajímavého místního znaku, že města mají vždy nad sebou na svahu na kopci značku, tedy písmeno, které letadlům usnadňuje orientaci, nad kterým městem právě přelétají. Pravda, u nás při naší frekvenci letišť by se to asi nevyplatilo, ale zajímavý nápad.
Hoover Dam. Druhá největší přehrada USA. Obrovské monstrum, které bylo chráněno policií. Napřed jsme ty hlídky nechápali. A pak nám došlo, že obyčejně tu asi tolik policejních aut nejezdí, ale tentokrát byla výjimka. Nahoře nad přehradou vesele plápolalo jedno auto či co. Až po hezké době k němu přijela hasicí auta. Jo, báli se, že by to bylo dobré místo na útok teroristů (no ne, že by nebylo), ale teroristé je zatím nechali na pokoji. Prošli jsme se v teplíčku kolem, pozorovali všude ta úzkostlivá opatření, jak se nesmí nosit příliš velká zavazadla, nic elektronického a podobně - no prostě pakárna pro normální lidi a teroristům by to stejně nevadilo.
A pak jsme dojeli konečně do Las Vegas. Byla už tma jak v pytli a to bylo jediné naše štěstí. Přes den by sem stejně nemělo cenu jezdit. Naštěstí se neuskutečnily tendence toto bezvadné město (které nás všechny příjemně překvapilo) vynechat. Napřed nic moc. Pořád jsme jeli ke středu a stále jsme si říkali, jestli tady už konečně něco bude. Jen samá obrovská kasina. A bylo. Uprostřed jsme napřed projeli po té hlavní silnici v jednom směru a fakt jsme docela zírali. Projížděli jsme kolem kasina, které se jmenovalo Mirage (mělo obrovské vodopády, divokou přírodu, lvy a oheň), kolem kasina Aladin, Treasure Island (zde byla loď bukanýrů, kde se konají pravidelná představení a návštěvníci se mohou kolem procházet po hezkých visacích mostech). Jeli jsme okolo Paříže, New Yorku, Monte Carla a vážně jsme zírali. Tohle byl pravý Disneyland pro dospělé. Tohle by nikdo v Americe neměl vynechat. Pak jsme jeli ještě zpět a zastavili před jedním hotelem. Zašli jsme i do obchodu, kde měli vše za 1dolar - hrnečky, blbostičky, tužky, prostě vše. Nakonec jsme koupili v jiné části mně přívěsek na klíče s lucky penny. A už jsme se procházeli. Zašli jsme do Benátek. To nás vážně fascinovalo, jak perfektně tu měli promakané ty části, které měly představovat různá světová velkoměsta. Opravdu strašně hezké a podobné a nebyl to ani takový kýčismus, ale spíše stylové. Nebilo to do očí. Vždyť pro trochu neonů a světel sem člověk jel. Ale nebyla to jen nevkusná barevná světla. V Benátkách projížděly pod mosty gondoly a byla zde i Benátská věž, v Paříži byla Eiffelova věž, balón Monticellů, na Sahaře pyramidy i sfingy, v New Yorku Brooklynský most, socha svobody i dvojčata (tady přežily déle), v Monte Carlu zase další stavby a také Caesar Palac, který nám vzal dech, když jsme pozorovali, jak tu mají souhru vodotrysků a hudby. Přesně dle toho, jak hrála hudba, tak prudce stříkala voda, vždy třeba jen na jedné straně, vysoko, nebo zase všechna. Opravdu promakané. Nechyběly tu samozřejmě ani dlouhatánské limuzíny, načinčané dámy, taxíky a podobně. Pak jsme zapadli i do jednoho kasina, že musíme alespoň okouknout, jakže to vypadá uvnitř. Neuvěřitelně dlouhé řady automatů, a když jste ušli ty kilometry…tak stoly na poker, ruletu…Jen nás udivilo, že vše obsluhovaly spíše takové staré babizny s pupkem až někam. No nevím, ale mladé holky jsme tu opravdu nikde neviděli. Pravda, asi nemusí zákazníky lákat. Opravdu, tolik lidu, jsem nečekala. Kolik hráčů, a to jen v jednom z kasin… zkusila jsem jen tak pro pokus automat na 25centů, ale to víte, nic z něj nevypadlo. Všichni si tu nosili kelímky, do kterých chytali žetony, které z automatů padaly místo peněz, a až potom si je mohli směnit za peníze. No jo, gembler ze mě asi fakt nebude. Asi dvě hodiny jsme strávili v tomhle městě plném radosti a překvapení.
Pak jsme vyjeli autíčkem dál. V jednom z následujících "městeček" jsme zastavili ve čtvrti, kde měli jeden domek jako druhý a teprve je asi rozprodávali. Mohli jste si vejít dovnitř do postaveného domku, projít si ho a říct, jestli ho chcete, některé už byly zabrané. No tak jsme trochu pospali (ne, že by nám zbylo mnoho času) a ráno zase vyjeli dál.
Ráno jsme začali tím, že jsme si dali k snídani s Petrem jogurt - Petr měl kokosovo - ananasový a já jahodovo - banánový. Tak jsme mohli porovnat zdejší pudinkové a zajímavé jogurty. V obchodu nám řekli, že opravdu se dá mísit vše a když jsme tohle ochutnali, tak jsme souhlasili. Ale nemyslete si, měli tam ještě jinší a zajímavější kombinace. A jogurty tady mají zrovna docela levné. Auto jsme nasměrovali na Death Valley a brzy jsme se objevili v typické krajině pouštní oblasti. Opravdu obrovské kopce a hory celé z písku, které se táhnou všude. Silnice se klikatí mezi nimi po takové velikánské rovině. Tady prý kdysi bylo moře, po kterém může člověk vidět někde i usazeniny a jakési břehy. Různě barevný písek. Když se to vyfotí, tak se to slije do jednotné šedi.
To, že v Americe se člověk bez platební karty neobejde není až tak pravda. Vše se dá zaplatit v hotovosti tedy casch. Pouze při pronájmu auta je karta naprosto nezbytná. U benzínek a v některých obchodech měli dokonce dvě ceny - tu vyšší pro platbu kartou.
Teplíčko sice je, ale jelikož jsme vstávali v 6hodin, tak jsme tu ještě dost brzo. To správné vedro nás teprve čeká. Pak jsme se stavili i u Bad Water, kde je zvláštní, že můžete dokonce vidět vodu! Ano, se solí, která tu hezky zatuhává, tu stále ještě zbývá jezírko. Blížíme se k tomuto bodu, které je nejníže položeným místem na celém americkém kontinentu a už se těšíme na tu pohodu. Ale co čert nechtěl, jsou tu lidé. Celou cestu sem jsme nikde nepotkali ani živáčka, a zrovna když chceme jednou zastavit, tak tu musí být lidé. Už ale naštěstí odcházeli. Tak jako, že se tedy půjdeme vyfotit. A oni náhle na nás po česku: "Nechcete vyfotit?" To víte, že jsme docela koukali. Zjistili jsme, že jsou tu asi na 20 dní a už se vrací do Las Vegas, kam přiletěli a odkud zase budou odlétat. Kluk byl z Milevska a holka ze Strakonic a oba studovali v Písku. Docela síla. Na druhé straně světa potkat někoho vlastně z domoviny. Vyprávěli, že byli víc dní v Las Vegas, a že se jim tam taky moc líbilo, že byli v Yosemitech, San Franciscu, v ateliérech v Los Angeles, i ve vodním světě v San Diegu. Pokecali jsme, vyměnili si e - maily a už to nemohli déle na tom slunci vydržet, takže jsme se rozloučili a po vyfocení odjeli.
Strašně se nám líbilo, že tu nebyly žádné ploty, že prostě se může opravdu všude jít, vyfotit. To u nás by byly ploty. A myslím, že zde to lidé zničí ještě méně než u nás, kde máme spoustu ochranných plotů.
Po oáze a visitor centru jsme se stavili i u historického boraxového dolu (borax se používal jako čistidlo) a litovali jsme lidi, kteří tu museli den co den pod slunečním žárem neustále makat. Fakt takovou práci bych nebrala.
Jsou tu někde opravdu krásné duny, jako kdybyste se ocitli na poušti v Africe, pak je tu ale třeba zase rovina porostlá jakýmisi chocholatými rostlinkami. Někde je porost, jinde zase ne, prostě bezvadné. Ale ty lehké niance v odstínech barev si člověk skutečně může vychutnat jen a pouze tady.
Je to až děsivé, jak rychle člověk zapomíná pocity. Jak člověk rychle zapomene, jak mu vařící vítr vysušoval tělo, póry, hlas i dech. Jak mu bylo zatěžko, když se měl nadechnout a do úst mu vanul pouze vařící suchý vzduch. Těžko si kdy ještě přesně někde v chládku vzpomene, jak si připadal jako důchodce, když měl po silnici, která pekla lépe než trouba, a pod sluncem, které pálilo jako když chodíte v ohni, ujít pár kroků. Je dost složité si vzpomenout na chvíle, kdy vám připadalo, že máte kůži tak spálenou, až vám odpadává po kusech, že jít dál už nemůžete, ale další stání na místě vám stejně jistě přivodí smrt. Nedá se popsat co člověk cítí v takových situacích, a možná že je to dobře. Kdo nevěří, že je to děsné, si to může zkusit na vlastní kůži.
Sjíždíme z velkého kopce a náhle cítíme, jak se něco pálí. Naše brzdy! No bezva. Takže pak už raději nepoužívat. Spouštíme se dál opatrně a pak upalujeme dál. Chceme si ušetřit pár metrů cesty, takže jedeme po horší silnici a vážně našeho autíčka litujeme a s každou dírou v silnici nám poskočí srdce, jestli to ty přehřáté pneumatiky přežijí. Jo, ví, proč tu mají všude podél cest obrovské nádrže na vodu do chladičů a cedule s doporučením "Vypněte klimatizaci". My bychom se klidně zchladili také. Nakonec se dostáváme do první jakési vesničky. K picnic aree. Hladoví se na ni těšíme. Ale když vidíme lavičky, do kterých úporně praží slunce, tak si říkáme, že už je fuk, jestli si sedneme na rozpálenou silnici. Tentokrát nás zklamali. Ani jeden stromeček. Tak to tedy ne. Jede se dál. Je tu i docela bordel. Amerika takhle normálně vypadat pro turisty nechce, ale je to skutečnost, která by se k ní měla také připsat.
Tady mají asi nejdražší benzín, co jsme viděli. Přes dva dolary si účtují. Naštěstí máme zásoby. K obědu jsme nakonec zastavili u McDonalda, kde jsme si každý dali dva cheeseburgry po 39centech a taťka s Petrem pak ještě po jednom. Na to jsme si dali zase hromadu omáčky barbecue, kečupu (ten tady můžete někde mít buď v pytlíčku, nebo načepovat do takových malých papírových košíčků), přidali jsme k tomu jedno pití a zaplatili jsme celkem tolik, co jindy za jedno jídlo.
Hned za Death Valley se nám začalo vše krásně zelenat. A jedna věc nás ještě dost silně zarazila. Že tu byly krásné joshuy, daleko hezčí než v Joshua tree, ale vážně. Byly tu krásné tvary, celé háje, prostě bezvadné.
Pokračovali jsme a další naše zastávka byla u velkého jezera. Bylo opravdu slušné horko, takže jsme s mamkou neváhaly. Já jsem měla sukni a halenku, mamka šaty. Napřed jsme se všichni ráchali u břehu, ale pak nás příjemná chladivá voda zlákala, takže jsme si kousek zaplavaly oblečené. Docela sranda. Jen malý nedostatek - když jsme vylézaly, tak byla ta má halenka taková trochu průhlednější. Že jsme měly mokré všechno - i hlavy - vůbec nevadilo, protože jsme hned během nějaké té minutky oschly. Jo, sluníčko tu vycucává vodu opravdu rekordně rychle.
Pak jsme zajeli i do visitor centra, kde se taťka zeptal, jak to, že se tu nikdo nekoupe. On nechápal. A pak řekl, no, že není nikdy moc bezpečné se koupat v tak velkém jezeře. Ale to nebylo vysvětlení. Nevím, proč tu lidé nemají potřebu jako u nás se ráchat, když v tom horku tady by to právě bylo dost dobré. Ale viděli jsme vážně jen několik lidí u pobřeží v Los Angeles, ale spíše když už, tak opalující se lidi na pláži. Do vody jako takové oni nelezou. To už raději do bazénu, nebo do sprchy. Nevím proč, ale je to tak.
Tak jsme zase vypálili dál. A jelikož už se stmívalo, silnička se klikatila pomalu vzhůru kupředu, a my si říkali, že by bylo možná vhodné někde složit hlavu, než se na nás vrhne ospalost, tak jsme zastavili, když jsme viděli kempoviště. Nikde nikdo, jen místa na kempování, neplacené, opuštěné, nefunkční vodovod, ale vyhovující. Rozdělali jsme tedy stan, umyli se ve zdejším potoku (Petr se začal vehementně ráchat), připravili jídlo a už tehdy jsme zjistili, že ochránci tohoto místa nemusí být lidé - jejich funkci hravě zastali všudypřítomní komáři. Ale což. Nějak se to přežije. Člověk vcelku rychle zvládne techniku, jak nebýt ani chvíli na jednom místě a neustále pohybovat všemi částmi těla. Vše by se dalo zvládnout, kdybych neměla příšerné píchání v žaludku, které se vážně nedalo nějak moc snést a netuším, z čeho to tak mohlo být. Ubytovali jsme se na trochu tužším podkladu, ale nejhorší bylo, že jsem se za celou noc nezbavila toho protivného píchání, které bylo opravdu příšerné a nenechalo mě se vyspat.
Bolest už trochu ustoupila, a tak si dávám chleba s žervé a můžeme vyjet dál. Čeká nás nespočet serpentýn a kliček, kterými se po hezké silničce pomalu prokousáváme kupředu. Přes cestu přecházejí slušně vychované krávy, které se dokonce i rozhlédly a pak spěšně přešly. Ale zato veverky tady postrádají jakýkoli pud sebezáchovy, když si v pohodě sednou doprostřed silnice a čekají se smíchem, jestli se jim budou auta ochotně vyhýbat.
Po výstupech a klesáních nás čekala zase razantní změna krajiny. Poprvé vidíme obrovská pole, a především plantáže pomerančovníků. Chtěli bychom natrhat, mají tady i broskve a meruňky, ale rodiče jsou plni obav a nechtějí nás nechat užít si dětské radosti. A tak můžeme jenom smutně pozorovat, jak zdejší sklízeči pomerančů v pohodě tyto obrovské plody okusují. Dokonce nás na našem postupu brzdí i zdejší malovač krajnic.
Ale i přes to všechno se nakonec dostáváme za hranici NP Sequoia. Jako první se zastavujeme ve visitor center (jak jinak). A tady zažívám slušný trapas. Je zde rančer, který se začne bavit s Petrem, který mu nerozumí a pak spustí na mě. Ptá se, odkud jsme, a já jsem naučená, že většinou neví, kde leží Česká republika, a tak použiju svojí zažitou frázi: "From Czech republic, in Europe." Nemá to být urážka, ale on to tak nějak pochopí, a ohradí se, že někteří z Američanů dokonce i ví, kde leží Česká republika. Já se hned omlouvám, že se nám stalo, že jsme narazili na lidi, kteří to nevěděli. On přizná, že je to smutná skutečnost. Pak se hned ptá, z jakého města. A když říkám že z Písku, tak vytahuje atlas, nechává si ho ukázat, a říká, že máme na jihu hezké hory, že to tam musí být hezké. No a pak ho tedy ještě poučuji, že v Písku máme i nejstarší most ve střední Evropě a on se podivuje, že to nevěděl (jako by to byla jeho chyba, ale vždyť to neví ani spousta Čechů) a pak se ptá i svého přítele, jestli to věděl. Pak nám ještě říká, že tu byli teď nedávno dvě skupiny Čechů. Ale musíme i toto místo opustit a vydat se dál.
Hned na začátku nás překvapí tunel pod skálou (bohužel se nedá projet autem). Pak zase klikačka vzhůru. Jo, je to docela vtipný, představovala jsem si to jinak, než že mezi normálními stromy se náhle budete tyčit tlustý obrovský sekvoj, který sahá až do aleluja. Docela dost dobrý. Měly jen jednu chybu - nedají se vyfotit. Buď vyfotíte jen kmen, nebo zase nějaký neduživý exemplář. Je jich tu docela dost. Zvláštní je, že mají takové bezvadné malé šištičky, které dají vzniknout novému životu jen tehdy, když je sežehne oheň. Ano, jsou to opravdu monstrózní organismy. Jejich krásná červenavá kůra, která má podélnou strukturu, zajímavé zelené chocholky.
Zastavujeme se na první zastávce, kdy stoupáme na skalní monolit Morro Rock, kde nás po dosti zajímavé cestě, která musí být často zpevňována betonem, aby mohla být vůbec vytvořena, čeká opravdu báječný výhled na celé okolí. Dost dobré. Poté, co seběhneme dolů, tak ještě vyjdeme kousíček k sekvoji Roosvelt tree, kde je náhle medvídek. Už druhý na naší cestě, ale tenhle je o to rozkošnější, že ho vidíme zblízka. V pohodičce si loví larvy pod kůrou padlého stromu, a vůbec si nás nevšímá. Když ale taťka vytáhne foťák, že si ho vyfotí, tak se na něho otočí a je vidět, že se asi fotí rád. Jo, nejenom lidé se rádi ukazují.
Pak už necháme mamku s Petrem v autě a jenom s taťkou vyjdeme na Hanging Rock, kde je hromada Číňánků. Samostná Hanging Rock je fakt dobrá. Když se ale vrátíme, tak nám mamka říká, že tam byli nějací dva kluci a cosi po nich chtěli. Společnými silami s Petrem zjistili, že asi něco o medvědovi, který tu je známý a snad jim (nebo více lidem) rozbil auto, možná někde jen viděli, jak to dělá, dokonce jim ho ukazovali i na foťáku. No a pak mamka nevěděla, jestli to má být jen oznámení, nebo jestli chtěli, abychom to řekli rančerům, nebo jestli třeba nepotřebovali pomoct. No nic.
Vyjeli jsme dál, a ještě jsme je potkali, jak pěšky bloudí. Mnoho jsme jim pomoct nemohli. I my jsme se trošičku ztratili, ale nakonec jsme se přece jen objevili a pak se dostali až k sekvoji Tunnel Log, která je jako tunel. Takže jsme ji správným směrem podjeli - ukázali jsme ostatním, jak to dělat, aby vyjeli čumákem popředu. Pak jsme ještě zajeli k Auto Log. Tam se dalo dříve najet autem na jeden hezky přežraný exemplář, bohužel nám už to štěstí neumožnili.
Dál jsme s našim autíčkem jeli k visitor centru a po cestě nás provázelo spoustu malých dýmajících ohýnků a mnoho upozornění, že oheň nemáme hlásit, že je řízený. Jistě, musí nechat vypálit podrost, aby jim to všechno pak neshořelo nad hlavou. Ve visitor centru jsme se podívali, ale hlavně nás zaujal obchod, u kterého byla i velká prádelna, kterou používali místní kempaři, kteří si sem přijeli s celou rodinou a ubytovali se tady. Taky ty stany jsou vážně jako domy.
Zastavujeme na parkovišti a procházíme Congress Trail. Tady nás čeká spousta obrů. Například takový President Tree je opravdu slušný - vysokánský strom, u nějž nahoře vyrůstá další strom. Taky tu byl Senát, Parlament. No dobrý, a nakonec jsme se dostali i k Shermanovi, kvůli kterému jsme celý ten okruh šli. Tenhle největší organismus na světě stál těsně u parkoviště, aby to k němu lidé neměli příliš daleko. To jsou ale podvody. No nic. Tak jsme si ho obešli a odjeli.
Zvláštní, že tady bylo spousta ohořelých stromů a pahýlů. Oheň totiž stromům pomáhá v rozmnožování a normálně se jim v pohodě vyhne, ale když má takovou dobrou živnou půdu, jakou mu připravil člověk umělým hašením drobných požárů, tak nabude takové síly, že ani sekvoje nezůstanou ušetřeny. Ale je tu i spousta dutých a popadaných stromů. Popadání způsobil zase částečně člověk, díky kterému se do půdy dostaly bakterie, které vyžerou kořeny a pak se celý strom v pohodičce zřítí. A kořeny pak působí impozantně, jak tvoří hezkou hvězdici.
Dalo by se tady krásně chodit, ale jako po obyčejném lese, plném klidu a pohody. Prostě fascinace obřími stromy vás brzy opustí a vy si na ně tak nějak zvyknete a berete je jako smrky u nás. Ale jsou to opravdu zajímavé potvůrky.
Dali jsme si česnekový chléb s poslední vzpomínkou na domov a první připomínkou toho, že nás už opravdu docela brzy zase čeká návrat domů. Vytáhli jsme konečně vepřovou konzervu ve vlastní šťávě, která nám vážně moc chutnala. Jo, musíme si zase zvykat na česká jídla.
Pak už nám nic nebránilo v pokračování klikačkami dál. Zabodli jsme to v Sunit Creek Upper. Napřed jsme sjeli do spodní části kempoviště, která byla také hlavní, ale tam na nás žádné místo nekoukalo, a vše bylo pouze na objednávku. Ale taťka zjistil, že se můžeme klidně rozbalit nahoře, kde je kemp pro každého nocležníka, který tu nehodlá trávit dlouhé noci u táboráku, rozvalovat se před obřím stanem a mít tu prostě jakýsi druhý domov. My jsme vybalili na jednom volném místečku za šera stan, zaběhli se umýt k potůčku, který se klikatil pohodově dole a pak jsme už zalezli zpět do stanu. Taťka chtěl platit, ale nedostalo se mu odezvy, že prý až ráno, a tak jsme čekali na ráno. Po nás ještě přijeli nějací lidé, kteří tu znali poměry asi lépe než my, protože ráno, když jsme se probudili, tak už byli dávno pryč. Příjemně jsme se prospali až do rána.
Takže to s tím stanováním a objednáváním míst dopředu nebylo tak žhavé. V týdnech, kdy tu je nejvíce lidí jsme i tak našli naše místečko, i když kempy byly opravdu slušně obsazené.
Ráno nás taťka probudil nehorázně brzy, sbalili jsme se a vypadli. Majitelé tu ještě nebyli, a asi ani platit mnoho nechtěli, když nás včera odkázal až na ráno. Tak jsme se vydali na další putování ke Kings Canyonu přes Sequoia NF.
Mají tu fakt hezké Rest Area, kdy jsou pěkně udělané pod stromy ve stínu. To u nás, když už by dali nějaké lavičky, tak by tak nevymýšleli se stínem a pohodlím lidí.
Silnice je opravdu krásně klikatá. Zase tu hezky kličkujeme, kolem skály, stromy jako na podzim. Dobré je, jak jsou různě barevné a postupně do kaňonu, jako do koryta řeky, světlají. Jsou tady podivné rostlinky foothill, což je jakási podivná tyč, ze které rostou zvláštní kuličky a vypadá opravdu směšně. Jedeme podél řeky v obrovských výšinách, klesáme dolů po stěně, pak se zase pomalu šplháme vzhůru. Buď jsou obrovské srázy pod námi, nebo nad námi, a nejčastěji obojí. Docela se bojíme o naše brzdy, ale autíčko to zvládá bravurně. Musíme mu více důvěřovat. Fakt moc hezké. Pak klesáme až dolů na 700m k řece. Je to průzračná řeka, která se vine sličně mezi těmi obrovskými stěnami a klestí si prudce cestu kupředu. Má nádhernou vodu i ohlazené kameny. Moc se nám líbí.
Další naše zastávka je až na konci silnice, kdy objedeme několik kempů a velkých stanů. Stojíme na začátku výchozišť cest, i dálkové cesty Johna Muira, kterou by vážně stálo zato projít. Tady by se dalo chodit vážně měsíce. Je tu nádherná pohodová krajina. Mohli bychom,a snad se sem i někdy vrátíme jen na procházky, ale teď si o nějakém dlouhém procházení můžeme nechat leda tak zdát.
Místo toho zajdeme jenom malý kousíček k Muir Rock. Tady může člověk sedět na skále nad průzračnou vodou s oblázky, ve které se nádherně ráchá. Sluníčko vám prosvětlí každý okamžik, pozorujete krajinu, kterou pozoroval z toho samého místa i John Muir, a chápete, proč se tak vehementně prosazoval o vytvoření národního parku právě zde. Není tu nic, co by člověk mohl nazvat divem světa. Není tu žádný úchvatný přírodní útvar, který by každému bil do očí a unavoval fascinací jeho mysl. Nic takového tu není. Ale je tu něco víc. Něco, co nenajdete na mnoha místech. Je to duch místa, který prostupuje celé vaše okolí. Neskutečná pohoda a klid, která se rozhostí ve vaší duši, jakési blahodárné uvolnění, které postupně prochází celým vaším tělem. A to je daleko více, než můžete čekat od všech jiných míst na světě. A proto je toto místo tak jedinečné. Konečně po mnoha dnech můžeme zase vydechnout a odpočinout si, nechat se unášet tímto místem a připravit se na další putování. Na světě by mělo být více takovýchto míst. Možná, že jich je opravdová spousta, ale jenom člověk si jich nevšímá. Není schopen vnímat jejich krásu. Nám se zdejší nádhery otevřely cele.
No zrovna dvakrát jsme se netrefili, když jsme koupili tortily - jakési placky, které nám zrovna dvakrát nešmakovaly, takže jsme je pak přichucovali hromadami kečupu, ostrých omáček z Taco, žervém a podobně. A dodrobili jsme si do pusy zbytky sušenek.
Obešli jsme si cestu ke General Giant Tree. Po cestě jsme se zastavili i u Fallen Monarch, kde se dalo přímo do stromu vlézt a chodit v něm. Po malé procházce jsme nastoupili zase zpět do auta a už upalovali dál.
Nechali jsme za sebou celý park, míjeli jsme spoustu hasičských aut. A pak jsme se prokousali až k Fresnu. Tak zde nás čekal opravdu nejlepší zážitek. Zašli jsme do obchodu a udělali vážně dost velký nákup. Pak jsme šli platit, a náhle koukáme, že se cena blíží skoro 100 dolarům. Tak tolik jsme zase nenakupovali. Prohlížíme účet, a tam vidíme, že jedna z položek je padesátidolarová. A vedle toho, že se jedná o tucet tuctů donutů. Vzali jsme si do krabic jeden tucet, protože to bylo levnější. A byly toho dvě krabice. Pak jsme si představili, jak by to asi vypadalo, kdybychom si vážně koupili ten tucet tuctů. Představte si 144 donutů. To bychom neměli šanci narvat do auta a mohli bychom se s tím cpát hezky dlouho. Prodavač zrudl a hned se strašně omlouval. Pak nám tedy vrátil peníze, poté co přišel nějaký manažer nebo majitel, který mu musel otevřít kasu, a dělal jako, že se nic neděje, povídal si s námi odkud jsme a podobně. Hnusáci jedni. Vybrali jsme si alespoň bezplatně z kreditky, ale napadlo nás, že nám jako náhradu měli nabídnout těch tucet tuctů donutů, nebo alespoň nějaké. Ale nic jsme nedostali. Takže Von's nám přinesl obrovskou srandu. Ale kdybychom to měli fakt platit, tak ta chyba už je vážně dost velká.
Ve Fresnu jsme se ubytovali v Best Western, na který jsme měli nějaké kupony. Jo, tady to je vážně docela komfort. Mají tu cofee - maker, ledničku, žehličku,a hlavně bazén. Konečně máme náladu i trochu času, a tak po večeři z housek se šunkou a sýrem a donutů si jdeme smočit tělo. Půlnoční koupání bylo vážně bezvadný. Venku pod jasnou oblohou jsme se za krásného teplíčka ráchali. Měli tam kromě velkého bazénu sice i malý teplejší, ale ten byl bohužel obsazený.
Tak vzhůru do dalšího dne. A jak ho začít jinak, než báječnou snídaní. Místnost se stoly nás hned zaujme, když vidíme, jak podél jedné zdi je spousta věciček - housky, džemy, sýry, mléko, kafe, džus, jablka, muffiny, zavináče, musli, toasty…, na velkém tácu i výběr donutů. Ty donuty nás štvou, protože tam mají tak vždy 2 od každého druhu a teď babo raď. Nejlepší byl ten s čokoládou a oříšky. Nandaváme si samozřejmě obrovské porce a cpeme se. Pak jsme si nabrali závin a jablko a převalili se na pokoj. A pak, když jsem tam těsně před koncem zašla, tak jsem viděla ty nešťastníky, na které už například vůbec nezbyly donuty a další věci.
Zažili jsme tady i dost dobrou zábavu, když jsme ládovali s Petrem do flašky led. Nanadali jsme ho napřed do nádoby, a pak jsme se snažili ho protlačit velkým hrdlem 3litrové flašky. No trochu nás pak bolely ruce, ale byli jsme vcelku úspěšní.
Málem bych zapomněla na smích, který následoval poté, co taťka přinesl 4 kartáčky a pastu. Zjistil totiž, že si každý může dojít pro několik základních potřeb. Například břitvu, tampony, hřeben a podobně. Měli jsme tendence zajít ještě pro něco, ale přece jenom nás cosi přibrzdilo.
Ale konečně už zase vyjíždíme. Jsou tu všude laundromaty, tedy prádelny, a pak i velké pawn shopy - tedy zástavárny. A taky nás docela potěšilo, že tu jsou všude na všech kelímcích zavírací víčka, aby se pití při jízdě nevyšplouchalo. Stejně tak třeba na jogurty to je vážně dobré. Jogurt můžete hezky zavřít a jste v pohodě.
A jsme v Yosemitech. Lehce přelidněno. Hned na začátku zastavujeme na první zastávce u sekvojového háje. Tady je opravdu lidí jak naseto. Proplétáme se zástupy, a když odejdeme kus od hlavního parkoviště, tak už je to mnohokrát lepší. Jo, Američanům se mnoho chodit nechce. Jsou tu i rozkošné maličké sekvoje. Napřed nám vůbec nedošlo, že by ti drobečci se slabým kmínkem celým obrostlým zelení, mohli být sekvoje, ale vážně jsou. Trasu zde objíždí i takový vláček, do kterýho si mohou ti nejlenivější nasednout. Je hezký, ale musela tu kvůli němu být vybudována i zpěvněná cesta.
Silnice pokračuje kupředu. Tedy napřed zastávka ve vesnici Yosemite Village, kde hledáme internet (měli zprávu, že je v knihovně ve visitor centru), ale vyjeli jsme dost daleko a knihovna byla podle vícero lidí různými směry. Taťka, když viděl, že knihovna je v nedohlednu a lidé okolo nás nám nedokáží poradit, tak začal zase dělat nepříjemného, jak ho ovšem v takovýchto situacích dávno známe. Kde prý tedy mám tu knihovnu…
Projíždíme tunelem a náhle se před námi otevírá výhled na El Capitan a Half Dome. Fakt dost dobrý. Nejlepší je parkoviště přímo za tunelem, takže výstražné cedule se tu vážně dost hodí. Všude vás také budou upozorňovat na nebezpečí medvědů. Vždyť už při vjezdu jsme do ruky dostali papír, na kterém byly fotky vyrabovaných aut. Vzadu pozorujeme černočernou oblohu, ze které létají hromy a blesky. Snad nás to moc nechytne.
Musíme se trochu pohnout kupředu. A tak sjíždíme do hlavního údolí, kde vedou po chvíli už jen jednosměrky, které jsou občas propojené. U říčky se ráchá spousta dětí a lidí, ale ne, že by plavali, stojí prostě ve vodě a to je celé koupání. Ale i když je tu na prázdniny opravdová spousta lidí, parkoviště jsou plná, tak to stejně nepůsobí tak strašlivě, jak jsme se báli. I občas na zaparkování místečko nalezneme.
Sledujeme i vodopády, které padají ze stěn skal. Je vidět, že když dosáhnou na jaře plné šířky, tak jsou vážně monstrózní - zanechali nám po sobě důkaz přímo na skále v podobě černé skvrny, ale teď v létě se smrsknou jen na slabounký pramínek, který padá z výšky dolů do hlubin.
Dostáváme se do zdejší hlavní "vesnice", což znamená, že je tu obrovské parkoviště, obchody a visitor center. Popojíždíme a vycházíme ke spodním Yosemitským vodopádům. Pobíháme pod nimi po kamenech, jako ostatně spousta dalších lidí. Chceme vyjít nad to spodní patro, ale z mapky nám to není jasné. Takže jdeme po jakési stezce, která vypadá alespoň relativně nadějně. No nic, nějak nám to nevyšlo. Mělo se totiž vážně jít po cestě, která vede až na vrchol, a z té pak asi uhnout. Ale tahle cesta je také hezká. Vede ke koňským stájím. Bohužel se dostáváme pod hranu mraků a začíná tedy pršet. Takže jdeme k první zastávce místního turistického autobusíku, nastupujeme a jedeme zpět k autu. Samozřejmě, že jakmile podjedeme zpět mraky, tak se zase rozjasní. A náhle je zase jasno. Docela mě překvapil Half Dome. Nikdy jsem si ho nedokázala pořádně představit, ale je to opravdu jako křemen, který se rozlomil na půl.
Když už jsme tedy zase v našem dobrém autíčku, tak můžeme zase pokračovat dále. Jelikož už se začíná pomaličku stmívat, tak se rozhodujeme, že na západ slunce zajedeme na Glacier Point. Hezkými klikačkami, které vždy nepůsobí zrovna bezpečně se propracujeme až nahoru. Petr po cestě vyčetl z informací o parku, že by tu měla být nějaká přednáška k západu slunce, a potom ještě nějaká astronomická. Rozhodujeme se, že tu k západu slunce bychom mohli stihnout.
Když přijíždíme, tak se chceme najíst, ale jaksi tu nemají žádné židličky, i když v mapě je psáno, že by tu měla být picnic area. No nic. Nakonec se teda najíme na kousku trávy na parkovišti před autem. Mamce se tak líbila naše příhoda při večeři, že ji i sama namluvila: "Tak jsme se těšili k večeři na jednu celou velikou papriku. Po cestě, když jsme o ní ještě hovořili, jak ji rozdělíme, povídá taťka: "Rozdělíme to na třetiny." Kdežto já, jako rozený matematik, jsem si říkala: Jsme čtyři, tak to musím rozdělit na 4 díly, to jsou čtvrtiny. Rozfikla jsem to na 4 čtvrtiny. Taťka na to kouká, jedna byla schovaná za hromadou chleba, vyvalí oči a povídá: "Prosím tě, proč jsi to nerozkrájela na tři čtvrtky?"
Pak už se blížil západ slunce a byl čas na přednášku.Tak jsme se shromáždili spolu s hromadami lidí na vyvýšeném krásném místě s bezvadnou vyhlídkou. Napřed popisoval trochu barvy západu, jak vznikají a podobně, že dříve byly západy lepší, než jsou dnes. A pak se rozpovídal strašně zajímavě o ohni. Hlavně tedy mluvil o tom, jak dříve indiáni věděli, že musí nechat oheň být, že vypálí jen podrost, a velkým stromům neublíží. Když přišli bílí, hlavně 1849 za zlaté horečky, tak se jen měli zeptat, co mají s ohněm dělat a oni by jim řekli, že nic, a to by bylo dobře. Ale bílí, když viděli oheň, tak se snažili ho udusit a zničit. Byli zvyklí z Evropy, že tam by shořely vesnice…, ale tady byla jiná krajina. Napřed se jim dařilo ohně dusit, ale pak přišel obrovský požár, na který už i oni byli krátcí. A bylo to proto, že jak dusili malé ohně, tak se nevypálil nízký podrost. Ten dorostl, a když pak přišel oheň, tak zasáhl i velké stromy a stal se nekontrolovatelný. Proto dnes je po celém parku mnoho řízených požárů, aby se vypaloval podrost a nedošlo pak k tak velké katastrofě, ale bohužel na svou chybu přišli až příliš pozdě. Také sekvoje vlastně dostanou život díky ohni. Dříve se jim oheň nádherně vyhnul a před nimi jako by zázrakem klesl, ale dnes může uškodit i jim, když už je enormně veliký.
Potom následovalo promítání obrázků o planetách sluneční soustavy, o výzkumech, fakt super. Měli jsme i dvoubarevné brýle, které nám po pravdě k ničemu moc nebyly. Pak se objevily konečně i hvězdy. Taťka s Petrem si vytáhli zase pytel tyček, a tak jsme chroupali. Pak přitáhli i obrovské dalekohledy, a tak jsme se mohli podívat na oblohu i mnohokrát zvětšeně. Jo, vážně bezva. Také nám povídal docela zábavné říkačky, kterak si zapamatovat různé vzdálenosti a podobně. Ty jsme museli všichni hromadně opakovat. Nebylo mu tolik rozumět, ale šlo to. Byli jsme tu asi do 10h.
Zůstali bychom tu, ale asi by to nebylo to pravé. Vlastně jsme neměli nechávat jídlo v autě ani teď večer, co jsme byli na těch přednáškách. A tak nám nezbývalo než nasednout a jet zase černočernou tmou dolů. Byli jsme docela unavení a opravdu byly občas slušné srázy, takže celá cesta nebyla zrovna to nejlepší řešení. Měla jsem vážně vcelku strach, a taťka pak přiznal, že si také moc jistý nebyl. No ale hlavně, že jsme to nějak zvládli. Sjeli jsme zase až na dno údolí a na parkovišti před tunelem zakotvili. Stejně jako mnoho dalších aut jsme tady i my počkali na ráno.
Ráno mě hezky bolel bolák na boku. Trochu vymačkat, ale co se dá dělat. Je zase krásně jasno. U jezírka jsme si dali snídani - chléb se salámem a sýrem. Pak jsme dojeli k Tuolumne Meadows, do visitor center. Na parkovišti jsme si uklidili věci do úschoven proti medvědům, železné bedny, které jsou zabezpečeny zástrčkou. Navíc tu mají speciální odpadkové koše. Vyklopíte si schránku, do které dáte svůj odpad a zaklopíte. Uvnitř spadne obsah do koše, takže medvěd má smůlu.
Slušným stoupákem jsme vyšli po klikačkách k úpatí Lambert Dome. Po skále jsme se vydrápali až nahoru. A stálo to vážně za to. Měli jsme nádherný výhled do krajiny po celých Yosemitech. Užít si té krásné výšky a zase rychle dolů. pak jsme chtěli na Dog Lake, ale trochu příliš jsme se stočili. Pozorovali jsme, jak se na Lembert Dome sápá spousta horolezců (tedy po trochu jiné a kolmější stěně) a drápali se z prudkého kopce. Taťka nevypadal zrovna nadšeně, když nás tou jejich rychlochůzí dohnali, a že prý určitě jdeme blbě, ale že je mu to fuk. No nic, mohli jsme zatočit ihned zpět, ale pak jsme se rozhodli tedy, že ještě zajdeme k tomu Dog Lake 9240feet. Bylo by to tam moc hezké, kdybych zrovna neměla šibeniční náladu, protože jsem se obávala, že nám takhle nezbude žádný čas na San Francisco, protože Petr se samovolbou dost rozhodl, že pojedeme do Redwoodů, a taťka na mě vůbec nehodlal brát ohled. Pak už jsme se vrátili hezky k autu. Na snadné cesty tu používají výraz "pretty easy".
Tioga Pass 9945 ft byl naším nejvyšším místem v Kalifornii.
Po této vycházce jsme nasedli do auta a upalovali pryč z Yosemite. Hledali jsme usilovně místo k jídlu, ale to byl zase mls pro taťku. Mamka řídila, takže by teoreticky měla rozhodnout. Vždy se zeptala, ale nějak jsme nic neříkali, a tak se jelo. Ono nebylo kde. Taťka pak náhodou zahlédl jedno místo, a tak si zašeptal, že tam by to šlo. Mamka to ale přejela, a tak jsme jeli dále. Taťka s tím, že on nemusí jíst, ale jistě měl dost slušný hlad, protože vypadal naštvaně. A pak ještě dodalo všemu to, když venku z Yosemite začalo lejt.
Jeli jsme tedy k Mono Lake. Tam jsme se podívali do visitor centra, ale nějak se nám nechtělo k němu jít na vyhlídkovou plošinu. Raději jsme popojeli. Zastavili jsme na zastávce u Mono Lake. A chytře si rozložili oběd asi v půl třetí pod stromem na lavičky. Tam nás zastihla opravdu slušná vichřice a nad Yosemitama létaly blesky. Tak to bylo něco pro taťku. Sednout si k obědu při bouři pod strom a nechat si jídlo pomalu odnášet větrem…Pak jsme se šli podívat i k jezeru. Tam nás překvapil opravdu prudký písek zvířený větrem, který nás hezky šlehal do lýtek, ale i spousta jakýchsi mušek, které byly naprosto všude (hlavně teď ukryté za kameny) - také tam o nich psali. No ježíš, tak jednou máme trochu horší počasí - za 25 dní to je docela slušné. Jezero bylo úžasné, ale tufové útvary na fotkách vypadají lépe - také by to bylo o něčem jiném, kdyby do toho svítilo slunce.
Pak jsme jeli asi 10mil po hezky zničené prašné silnici, která nám zabrala tři čtvrtě hodiny. Tak jsme se konečně dostali do Bodie - města duchů. Město, které vzkvétalo za zlaté horečky. Je tu i torzo továrny, ale vytěžené zlato a hlavně požáry odsud lidi vyhnali. A tak jsme se mohli procházet teď po této turistické atrakci. Musím se přiznat, že mě osobně to nijak nebralo, ale asi na to nemám správný cit. Mohli jsme nahlížet do domků, které některé vypadaly jako právě opuštěné - až na ty nánosy prachu. Nejvíc se mi líbila benzínová pumpa s náklaďákem vedle a hlavně škola. Také tu měli docela hezké muzeum, kde jsme objevili vymakanou pastičku na myši - jedna myš natáhne pastičku pro další, takže není třeba člověka k jejímu natahování, sýr je za mřížkou uvnitř, takže také neubývá. Docela slušný vynález. Byla tu i spousta věcí, u kterých nevěděli, čí jsou, nebo obrazy neznámých lidí, a tak tam bylo napsáno, že pokud někoho z nich znáte, tak se máte přihlásit. Do továrny nám bohužel přístup bez průvodce nebyl umožněn. I když mě to tak nebere, tak je vzrušující vidět, jak tu například dřevěné domy přežívají pyšně vedle rozpadajících se zděných. A srandovně působí i koše na odpadky a názvy ulic - v tomhle "zbořeništi".
Celá tahle krajina na mě nepůsobí zrovna nejlépe. Domky, občas stromy, ne moc upravené a takové nic moc. Cena benzínu se po přejetí do Nevady z nějakých 2 dolarů snížila asi o půl dolaru. Také nás tu uvítal kouř a oheň.
Další hodinku jsme prožili pro změnu v Taco Bellu. Tentokrát jsem si vážně pošmákla na Grand Burrito - jako velká palačinka a uvnitř maso s rýží, zelenina…a opravdu hodně velká. Mamka měla jakousi placku s kuřetem vevnitř a taco, Petr měl taco a pizzu a taťka 3 soft tacos.
A pak nás čekala docela zábavná etapa. Měli jsme projíždět hlavní města, a plánovali jsme, jak nám to zabere spoustu času. No jak to dopadlo, posuďte sami.
Carson City. Nic moc, jen pár kasin a nic víc. Pádíme dál.
Reno je docela zklamání. Věděli jsme, že tu máme očekávat spoustu kasin, a tak jsme předpokládali, že se to bude alespoň trochu podobat Las Vegas, ale ouvej. Byly to většinou jen nenápadité krychle se spoustou neonů. Zastavili jsme na parkovišti pouze pro taxíky, ale autíčko nám tu přežilo. Zašli jsme na chvíli i do kasina, kde jsem to stejně projela. Nakoupili jsme nějaké pohledy a pak udělali nutnou fotku pod nápisem: "The Biggest Little City on the World" (největší maloměsto světa). Kousek za městem zastavujeme u lesa a bivakujeme v autě.
A jede se dál. Kola se točí, auto jede.
Trackie. Sjeli jsme asi 100 mil a 2000 m dolů do Sacramenta, které je 25stop nad mořem. V Yosemitech jsme ještě včera byli vlastně v 10 000, a teď na nule. No to tělo dostává docela záhul. Jeli jsme sem vlastně přes Nevada Mountain a pak se krajina srovnala do roviny. Sacramento ještě šlo. Nejvíc nás pobavilo značení ulic - A,B,C,D…a 1,2,3,…Přehledné, ale trochu nudné. Sice toho tam mnoho nebylo a celkem nás zklamalo, ale zastavili jsme tu na parkovišti a šli se podívat do centra, které bylo docela dost moderní, a pak opravovaná stará budova Capitolu. Lidé tu chodí oblékaní hůř než u nás - americký luxus v nedohlednu. Města tu kromě těch známých pobřežních mají vážně dost odfláknutá.
Hamburgráren mají po celé Americe opravdu neskutečné množství - Arby's, Wendy's, McDonalds', Calrl's Junior, …Obvykle to jsou jenom malé místnosti, ne jako u nás obrovské dvoupatrové domy. Většina lidí tu jídlo nabírá přímo do auta - Drive Thru.
Autíčko postupně ukrajuje poslední kilometry naší cesty a vypadá to,že nás tedy nakonec přece jen doveze až na konec našeho putování. Tak věrně nás provázelo a opravdu s námi bylo ve všech situacích. Strašné, že už se odjezd tak blíží. Nebylo to tak strašně složité se sem dostat. Sice se domů docela těším, ale zase tady asi dlouho nebudu, tak je mi trochu smutno, že se s tímhle vším budu muset za chvíli rozloučit a zbydou mi jen vzpomínky a fotky. Ne skutečné obrazy míst, lidí a situací. Až vrátíme auto, tak zase budeme ty lidičky, kteří se nemusí starat o čtyřkolého přítele a naším jediným povozem na kolech bude zase jenom kolo.
Jsou tady dokonce i sady. Nechci si připomínat Čechy zbytečně brzy. Počítali jsme, že tu projede jedním směrem asi 100 000aut za den. Docela deprimující, kolik času ti všichni lidé stráví za volantem. Po Evropě by člověk na kole nebo pěšky došel skoro všude, ale tady jsou ty vzdálenosti opravdu neskutečné. Jet dlouhatánskou pouští na kole, nikde ani človíčka, ani trochu vody, jídla, jen co si člověk veze. Jo, dalo by se to, ale asi by to člověku nepůsobilo pražádné potěšení. Jak taťka říkal. Jedeš tady pět dní a pořád šlapeš. Pak je konečně zatáčka. Tak si můžeš říct bezva, pomodlit se a jet dál. Když se jede po Evropě, tak se krajina neustále mění, stále má šanci, že za rohem někoho potká, kdo mu pomůže. Je to naprosto jiný styl, jiný způsob života.
V novinách jsme našli vtipovou přílohu, kde byl dost drsný obrázek, jak se CIA a FBI zamotaly jako dvěma žabám jazyky a nemohly tak chytnout malou mušku Usáma bin Ládina, která jim výsměšně kroužila nad hlavami. Vtipy na Bushe, Kašmír…Sice kvůli tomu všemu místní lidé strašně brečí, ale když si z toho dokáží dělat srandu, tak to asi nebude tak zlé.
K obědu nás čekaly housky se šunkou a sýrem v jakýchsi tyčkách. A pak Chewy cookies - výborné cookies s kousky čokolády. Najedli jsme se na jedné zastávce na asi 8proudé dálnici do St Rafaela, kde jsme tady z výhledu viděli i docela obří pouť, pro kterou jsme se hned s mamkou nadchly.
Docela tu fouká od moře. Na veřejnosti by se asi alkohol neodvážili vůbec pít. Ale co nás překvapilo, tak ani na ulicích nejí. Hodně si dávají saláty a že by se ládovali jenom hranolkami a podobně, tak to vážně ne. Ve Velké Británii mi to připadalo mnohem horší. Tam měli spoustu veřejných prodejen hranolek, viděli jste lidi jak nosí hranolky a chipsy a dávají si je k svačinám, to tady ani nejsou ty obří pytle s chipsama jako ve VB. Možná, že to jí všechno doma, ale stejně jsou na tom podle mého mnohem lépe.
Mobilní telefony jsou to samé. Vlastně nejsou vidět. Není to tak, že by je ti lidé neměli, ale nemají potřebu s nimi ztrácet zbytečný čas, jen se vytahovat, jak je tomu u nás. Oni prostě s těmito vymoženostmi žijí mnohem déle, a tak se dokázali mnohem lépe přizpůsobit, a teď už to berou prostě jenom jako samozřejmost.
Přejeli jsme už k oceánu. Trochu fouká, ale zato je nádherně jasno. Před námi se předváděli lachtani, dost dobrá podívaná. Je tedy trošinku chladněji, ale pohoda. Ale spousta lidí se tu vysloveně vyhřívá, a na to zase podle mého není. Tahle silnička č.1 je vážně bezvadná. Klikatí se dost dobře po pobřeží a občas máme pod sebou slušný svah, a tak podobně. Je tu také spousta Outlooků - míst, kde se můžete kochat výhledy. V kopcích tu byly jakési pozorovatelny zabudované, které nesměly být vidět a používali je za války ke sledování nepřátelského loďstva.
Muir Wood NM. Tak tady je to vážně lidská masa. Jsou tu snad všichni San Francišťani na výletě. Narvaná parkoviště. Nezbývá nám, než čekat dlouhou frontu na místo. Pak se jdeme podívat tedy dovnitř. Vypadá to jako v normálním lese. Opravdu byste si možná ani ničeho nevšimli, kdybyste nevěděli, že se máte dívat vzhůru. Pak vás totiž zarazí, že ty stromy jsou nějak extrémně obrovské, že skoro nikde nekončí. Vždyť jsou to nejvyšší hošíci na světě. Je tu docela temno a mnoho slunce sem neproniká (kudy také). Je tu i Bohemian Grove, což nesmíme opomenout vyfotit. Je tu jen vlastně okruh po stranách říčky, přes kterou vedou mostky, po kterých se můžete vrátit. Neopomněla jsem si koupit velký pohled do své sbírky, kterou mám, abych si pak udělala obrázky za rámeček.
V Corte Madeiře v Bugget Innu jsme kousek od San Francisca ubytovali. Docela nás příjemně překvapila cena asi 60dolarů, když jinde to stálo tak kolem 100. Mysleli jsme, že bude snídaně, ale celá snídaně bylo jen kafe a jeden závin. No co, neuškodí nám to. Vše už jsme museli přerovnat a uklidit.
Tak vlastně skoro poslední den v Americe (no nepočítáme - li ten zítřejší cancourek) jsme zahájili návštěvou knihovny. Tam jsme si vyprosili internet, který byl tedy jen na určitý čas, který nám pak mohli prodloužit, když nebyl další zájemce. Trochu spěcháme.
Asi v 11 h odjíždíme zpátky do San Francisca s 723 599 obyvateli položenému v průměrné výšce 61 stop nad mořem. A jsme tu. Tak nakonec stíháme vše. Napřed nás čeká Golden Gate Bridge. Jsme na druhé straně, než město, a tak si ho napřed přecházíme pěšky tam. Taťka chce zjistit, kolik stojí přejezd, a vidí, že je to nějakých 100dolarů a 140při dvou přejezdech. Moc mu nevěříme. Jdeme do obchůdku se suvenýry a ptám se paní, kolik že to stojí přes most. Ta mě nějak moc nevnímá a říká pánovi za mnou cenu 3dolary. No nic, tak to bude asi pravda. Pak ale vidíme obrovské cedule - 3dolary - takže paní mě vnímala. A my bychom v klidu zaplatili i tu stovku. No tak alespoň ušetříme. (Nakonec nám zbyde tahle stovka až domů a ji směníme až napřesrok v Tatrách za SK.) Jdeme zase zpět k autu. Fičí opravdu slušně. Nad městem i vodou je mlha a my víme, že opravdu není složité vyfotit Golden Gate v mracích. Docela ziminka.
Tak a teď přes most už v autu. Napojujeme se po chvíli bloudění na 41mile Scenic Drive. Vjíždíme po ní i do Golden Gate Park a musíme se smát, když vidíme, jak tu projíždíme všechny možné silničky a dost často křížíme místa, kde už jsme byli. Kolem malebných domků a krásných výhledů na moře, ke kterému také zacházíme a pozorujeme bláznivé surfaře, jedeme po silničce i na Twin Peaks.
Twin Peaks jsou dva kopečky, které jsou vážně super. Jen kdyby tu nebyla taková kosa. Tedy mně jediné není zima, protože hned potom, co vystupujeme z auta se rozhodujeme koupit mikinu San Francisco, která mě pak nádherně hřeje. A je jí vážně potřeba. Stoupáme totiž po schodech až na vrchol kopečků, kde to fičí vážně slušně. Docela nám umrzají uši. Ale neodoláme a seběhneme a pak vyběhneme i na druhé dvojčátko. Báječné rozhledy na San Francisco nám berou dech a snažíme se cvaknout foťáky zrovna, když se protrhávají mraky. Ale raději už lezeme do auta, abychom nebyli za chvíli jen promrzlými rampouchy a pokračujeme dál.
Když tu projíždíte, tak to vypadá jako velká vesnice. Pak zastavujeme i na mé přání v China town. Kromě maličkých banánků a jiného zvláštního ovoce, tu mají i trika. Nakupujeme hned tři za velkou slevu a jsme šťastní. Jenže. Konečně jsme doufali, že budeme nakupovat s cedulkami "made in China" čínské výrobky, ale když jsme na triku našli "Made in Uzbekistan with American Component", tak nás to vážně dostalo. Ale jinak tu měli moc hezky udělané domky s typickými střechami, hezké obchůdky i vstupní bránu s úvodním nápisem.
Pak nás čeká i nejklikatější ulice světa - Lombard Street. Tu si báječně vychutnáváme, když v jejích klikačkách, zdobených kytičkami, sjíždíme pomaličku dolů. Kolikrát když jen vidíme nějakou zvláště kolmou silnici vzhůru, tak neodoláme a jen si vyjedeme nahoru a pak zase jako na horské dráze dolů - a některé vážně stojí zato. Vážně tady se dají točit ty správné akční filmy, kdy se auta honí nahoru a dolů. Alespoň, že tu prozíravě mají na křižovatkách ze všech čtyř stran stopky, a tak nemůžete auto plně rozjet. Ono by totiž jinak asi nedopadlo zrovna dobře - viděli jsme tu i jakéhosi odvážlivce, který měl hezky poničený přední nárazník (asi to rozhoupal na kopečcích příliš).
Neodoláme vyfotit zase zdejší městskou tramvaj, ze které normálně visí lidé, když si to funí nahoru, nebo šupajdí dolů. Asi ani nemusí platit - kdo by to od těch visících postaviček, které se často na tramvaji drží jen jednou nohou, mohl chtít?
Za mrakodrapy jsme pozorovali Oakland Bridge. Trochu jsem si vzpomněla na Londona. Fakt mě ta spousta kopečků strašně bere. Prostě je mi to tak nějak blízké. Připadá mi to jako krásná symbióza člověka a přírody. Možná to zní srandovně, ale prostě to na mě tak působí. Ráda bych tu strávila ještě mnohem déle. Prochodila celé město, přičichla ke každému stromku, vyfotila každý hezký domek, …
Vyjeli jsme ze San Francisca směrem na naše letiště. Zašli jsme si k Burgerovi. Každý jsme si dali 5 kuřecích prstů, Petr si dal ještě hamburgra a rodea cheesburger, taťka si dal 2 tacos, které byly jiné než z taco a hamburgra a mamka si dala Ronald cheesburgra a Chicken thunders snack (kuřecí prsty v housce). Narvali jsme se a pak jsme ještě dojeli ty naše polomáčené sušenky. Potom jsme ještě kousek popojeli k MacDonaldovi, kde jsme si vyčistili zoubky.
Pak už jsme jenom dojeli na jakési podivné parkoviště, kde jsme přenocovali. A hned tam zrovna odjížděli nějací lidé.
Ráno jsme se vzbudili už asi v 6h. A máme spoustu času. V pohodě se oblékáme. Taťka vyhodil i galonovou nádobu od mléka, kterou jsme používali na vodu. Jo, postupně se musíme rozloučit se všemi důležitými věcmi, které nás po cestě věrně provázely.
Ráno jsme ještě navštívili MacDonalda, dala jsem si ráno jablko a pak už jsme jeli na letiště. Ještě jsme vrátili autíčko. A oni nám napočetli 2 týdny. Z toho mamka s taťkou usoudili, že asi nezrušili tu platbu v Salt Lake City, takže bychom tím pádem platili o dost více. Ale paní na přepážce jim tvrdila, že se z karty stáhlo jen toto. A měla pravdu. Skutečně jsme za autíčko zaplatili nakonec jen půlku - docela dobrý.
Na letišti mamka s taťkou šli k přepážce, aby nám potvrdili letenky. Ale známý americký způsob - dáma u přepážky nám letenky zabavila a chtěla, abychom jí dali zavazadla. Kdybychom tady zavazadla neměli a měli nám je teprve přivést, tak by byl hned velký problém. No ale nakonec to šlo. Museli jsme nechat projet věci rentgenem. A milý pán si nalepil cedulky od našich 6 zavazadel na ruku a pak počítal, že máme mít jen 5 zavazadel, a že mu jedno přebývá…No sranda.
Do kelímku jsme si nasypali tyčky. To víte stále jsme měli jeden kelímek skoro na vše, a teď taťka zjistil, že z těch všech hotelů máme kelímků příliš, a tak začal rozbalovat i ty zabalené a nutně je potřeboval použít. Taťka rozbaluje. Já se ho ptám, proč si nevzal napřed ty rozbalené a taťka na to: "No já jsem myslel, že jsou všechny rozbalené."
Zjistila jsem zajímavou věc. Podle nich se říká luggagges, když je více tašek, což odporuje tomu, co jsme se učili - žádné "s" na konci by tam být nemělo. Ptají se Can I have…? A ne jak říkal taťka May I have…? To jsem se musela zeptat z hecu obsluhy na letišti. Omlouvala jsem se, ale on, že je to dobře, že se ptám. No umí někdy potěšit. Včera v Burgrovi taťka - May I have another tray? A ukazoval na tác. Pak ho zuřivě chytnul a ptal se: "What is it? Is it a tray…?" Chudák ženská byla zmatená, i když asi taky hezky blbá, když mu neuměla odpovědět.
V půl jedné jsme tedy nastoupili. Pohodlně se usadili. A pak s trochou zármutku, ale hlavně s nadšením pozorovali, jak odlétáme po rozjezdové dráze nad moře, zvedáme se vzhůru a pod námi jsou zelené plochy, stáčíme se, opravdu super výhled.
Až teď ke konci konečně začínám vnímat, že jsem byla v Americe. Ale není to takový zlom, jaký jsem čekala. Věděla jsem a hlavně viděla všude kolem sebe, že jsem někde jinde než v Čechách, ale to že jsem v Americe mi stejně cele nedošlo, je to moc velký záhul pro můj český mozeček. Spíš jako ve filmu, kdy člověk sedí u řídící páky a tím, jak jí pohybuje, tak projíždí krajinou, před očima se mu mění obrazy, které mu připadají neskutečné, krásné a úžasné, ale jako by nebyl jejich součástí. Jakási imaginární představa, která se po stisknutí tlačítka nakonec rozplyne. Jo, nějak takhle mi to všechno připadá. Jako obraz, do kterého se pořádně nedokáži přenést. To bych tu musela strávit delší čas a hlavně ne z větší části na sedačce u auta. Ale přesto to bylo něco, na co se nezapomíná. Zážitek, který možná bude vypadat brzy neskutečně, ale nikdy se naprosto nerozplyne. Je možné, že za pár let mi to nebude připadat ani trochu zvláštní, ale teď připadá, a to je podstatné.
Ano, letadýlko. Náš poslední převozník. Auto už jsme dávno nechali za sebou, a teď máme stále ještě Ameriku pod sebou. Můžeme ještě naposled vidět její hebké tvary, jak jsou pod námi krásné. Ano, je to krása, když vidíme pod sebou kopce, zeleň, nejrůzněji strukturované tvary, když pod námi jsou obrovská modrá jezera, když se zase vzdalujeme normálnímu světu a vše máme pod sebou. Člověk si musí pak připadat opravdu trochu jako vládce. Vždyť dokáže své království spatřit ze vzduchu. A to, že je může ze vzduchu spatřit, dokázal vlastně jen sám. Ano, je to docela úžasné, když si to člověk uvědomí. Jasně, je toho spousta kolem, kde nejsme, ale stejně, je to perfektní. Jen kdyby ta krajina zblízka vždy vypadala tak idylicky jako tady ze vzduchu. Odsud i ošklivé doly a jiné uměle vytvořené útvary vypadají zajímavě, ale zblízka člověk vidí, že zdaleka nejsou tak krásné, že je to něco, co prostě člověk nedomyslil. Ale takhle se lidská tvorba bezvadně k tomu všemu ostatnímu hodí. Vše je tak nádherně modelované, políčka, řeky vklíněné mezi ostrůvky. Kdyby se to dokázalo vyfotit tak, jak to vidíme. Tady seshora je báječně vidět, že nejsme v Čechách, ale v Americe.
Řeka, která se nádherně rozvětvuje a působí jako ta oka v Yellowstonu. V holé poušti ty klikaté vyschlé říčky jsou super. Chtělo by to malé letadýlko, aby si to člověk mohl sám prolétat. Mráčky, které se pod námi občas objeví jsou opravdu srandovní. Kolikrát jsme si říkali, že je na zemi pod námi jezero, a on to byl jen stín mraku. Jsou rozkošné, jak jsou maličké a jen tak se houpou na obloze, jako by byly vážně zavěšené na nitích. Také jsme přelétali tady nahoře nad čárou ohně. Také letíme nad Lake Tahoe. Teď to, co jsme projeli, prolétáme.
Je trochu silnější vítr, takže asi budeme mít zpoždění. Větřík duje rychlostí 59mph. Alespoň trochu to s námi hází. Někde bylo dost mraků a zase se rozjasnilo. Sranda, jak tu mají ta městečka půlkruhový tvar. Hezky kolmé rovné silnice.
K obědu jsme měli housku napěchovanou turkey nebo šunkou a sýrem a k tomu jablko a pytlík chipsů. A přistání bylo docela těžké.
V Detroitu jsme rychle přeběhli a nasedli do Gate 24 a od 9 jsme v letadle na sedačce D10 letíme až do Amsterdamu. Ptal se nás chlápek, zda - li nevezeme víc než 10 000dolarů, zda - li nepřevážíme nějaké obálky od někoho… - naprosté krávoviny.
Hned po odletu tu všechno nějak zčernalo a neviděli jsme ani světýlka, z čehož jsme usoudili, že už jsme asi nad mořem. Dostali jsme také výbornou večeři - buď kuře s opečenými brambory, a já jsem si vybrala výtečnou věc - v té mističce byla jakási těstovinová kapsa - vyplňovala celou krabičku - a v ní byl sýr a brokolice, k tomu pak byl výtečný salát, houska, máslo, tvrdý sýr, malé sušenky a předtím ještě slané oříšky a nakonec dobroučký moučník.
Zase máme sluchátka, takže domů jich dovezeme 8. Docela slušné. Nikdo je po nás nevyžadoval, tak co. Taťka se zásobil vínem, které zde dávali v malých flaštičkách. Chtěl abych si vzala i já, ale ona mi ho dát nechtěla, když mi není 18let. Prodávali tu i bezcelně různé šperky, hodinky…V 10:40 máme přiletět.
Měli jsme jen asi 2hodiny spánku. Všude bylo šero. No jo, když nám udělali přes noc 6h posun a tím nám celou noc nádherně smrskli. Ráno jsme měli snack - houska s vaječnou omeletou, jahodový jogurt a ananasovo - papayový kompot s ananasovou a grepovou šťávou.
Tahle cesta byla nějak mnohem více severněji.
Když jsme nastoupili do českých aerolinií, tak nás hned šokoval pozdrav "Dobrý den" a milé úsměvy českých letušek. Už jsme věděli, že jsme skoro doma, ano české letušky jsou vážně ty nejhezčí a nejsympatičtější. Mluvit česky je takové trochu zvláštní.
Bohužel po jasném Amsterdamu se nám zatáhlo. K obědu jsme dostali housku s máslem, salám, sýr (spousta oblohy na tak malou housku), pak kousek kuřete a těstovinový salát, a pak jakýsi perník s džemem. Petr dostal dokonce i jako dětský pasažér domino a propisku.
Teď už jenom přistát, sbalit, zapsat, vše už je za námi. Že jsem byla kdysi ve škole mi připadá neskutečné a je smutné, že si nedokážu už pořádně ani vybavit tu Ameriku, i když jsem tam byla ještě včera!
Na letišti ale, aby nám to nebylo líto, tak nám nepřivezli jeden batoh. Po delším vyřizování nám slíbí, že nám ho přivezou domů, jen chtějí telefon. Manikúra bohužel není. No co se dá dělat. Míla na nás čeká, a tak unavení nasedáme do autíčka a těšíme se už doma na špagety, postel.
Ale ono už je to všechno za námi. My jsme tu cestu zvládli, my jsme se vrátili, celá ta cesta se uskutečnila, a teď v tuhle chvíli mám v hlavě místo plna zážitků spíše prázdno. Z té přemíry nezbývá náhle nic, ale to čas zase protříbí. Nezbývá než si to všechno hezky srovnat a přemýšlet o tom. Všechno se nám podařilo, i počasí a vše bylo moc super a hezké. Je krásné o tom všem psát. Je to něco naprosto jiného jet těmi místy sám autem, než jen se zájezdem a už vůbec se to nedá porovnávat s pouhým filmem či vyprávěním. To prostě člověk musí vidět, očichat a cítit.
Utah má docela hezký typický znak - indiánského flétnistu. Toho jsem možná měla koupit Míše jako záložku místo orla.
Jo, pravda, taky tu mají krabice s novinami na každém rohu ve městě (tedy vážně ne v Kings Canyonu), u benzínek a podobně, kde stačí vhodit 25c, otevřít a vzít si noviny. Pak už si jich člověk může nabrat co hrdlo ráčí, ale to už je zase o té zdejší důvěře. Stejně jako vstupné do kempů, kde se dávají při pozdějším příchodu peníze do obálky.
Steinbeck
SCUC BLBOSTÍ
- xing school=crossing school - na silnici
- fire danger - extremly, moderate, low
- Use caution=dávej pozor
- automatická rychlost On/Off - RSM, Set Acc (když chceme zachytit rychlost, pak lze tuto rychlost zvyšovat, či CST snižovat)
- mají tu hodně aut broučků a kabriolety
- Monterey 29410 obyv., 25 ft - v písečných dunách na břehu Pacifiku na placce
- Ventura - 103 202 obyv., 35 ft
- Santa Fe Springs - 16 657, 155 ft
- San Diego - 1 130 000, 11 ft
- Prescott - 5300 ft, 1864 vznik, nejstarší rodeo na světě 1888, Smoki Museum, Lions
- Palm Springs - 42 355 obyv., 375 ft.
LET
Praha - Amsterdam - Boeing 737 400 A3
Amsterdam - NY Newark - na obrazovce otáčející se letadýlko, stupně, rychl. a vzdálenost, E3
- 1600 m - 48°F - 542 km/h - 5876 km do cíle; 2300 m - 1°C - 5846 km; 700 km/h - 436 mph - 11 180 ft - 30°F - 7°C; 57760 km - 6000 m výška; 7000m - - 7°F - - 22°C - 807 km/h - 5756 km do cíle - 12:43; 8700 m - - 36°C - 820 km/h; 9100 m - - 40°F - - 39°C - 844 km/h - 5670 km; 881 km/h - 3961 km - 9400 m - - 48°C - pod Islandem - 31 000 ft - 10:54 (lokální čas); 9400 m - - 47°C - 844 km/h; pod Grónskem - - 43°C - 935 km/h - 9400 m - 2398 km do cíle
Newark - SF - 448let - 7:00 - Continental
- do cíle 2415 km - 4:48 - 511 mph - wind 41 mph - NNE
Detroit - Amsterdam - 7:07 - 6330 m - 23 933 ft
- 21:37 - 201 m, 28°C = 82°F
- při odletu na zemi - 315 km/h
- 649 m - 26°C - 78°F; 2800 ft - 25°C - 930m - 77°F; 21:42 - 6000 ft - 15°C - 1870 m; 21:44 - 12°C - 10 200 ft - 3120 m; 11800 ft - 46°F - 3600 m - 8°C; 21:48 - 770 km/h - 4300 m - 35°F - 2°C - 14700 ft; 6°C - 27°F - 17 800 ft - 5480 m; 505 mph - 816 km/h - 20 000 ft - 6200 m - 12°F - - 11°C; 21:54 - 539 mph - 868 km/h - 2500 ft - 7600 m - - 9°F - - 23°C; 21:58 - 562 mph - 905 km/h - 29 500 ft - 9 000 m - - 27°F - - 32°C
- >Kanada
- do cíle - 6120 km - 3805 mil: - 9 900 m - - 38°F - - 39°C - 563 mph
- do cíle - 6093 km - 10 000 m - 3300 ft - 10 100 m - - 40°F - - 40°C - 561 mph - 905 km/h
- >Toronto
- 9:10 - 10 700 m - - 55°C - - 67°F - 3500 ft - 946 km/h
- do cíle 1374 km - 855 m
HLODY
1, - air force - taťka: "To je vojenské letectvo, kdežto pozemní letectvo je…"
2, - Bryce Canyon - "Až zapadne slunce, tak bude ještě dost sluníčka."
3, - viděli jsme lidi, jak dávají boty do pytlíku z Wal Martu, tak Petr usoudil, že to budou Češi
- "Do pytlíku z Wal Martu si nikdo boty nedává."Petr
- "A v čem si myslíš, že máme věci?"Ola
- "No právě, taky jsme Češi."Petr
4, - "Už je nikdy neuvidíš, tak si od nich něco půjč."Petr
5, - "Připlížit se k nim z pod pultu a udělat blblbl. A oni na tebe blblbl."taťka předvádí růžky
6, - Rocky Mountain - "Já nevím, proč nepoužíváme ty papíry, co jsem vám natrhala v hotelu jako kapesníky." - Já
- "Vždyť jsem je použil. Ten proužek jsem si z něho utrhl."taťka
- "Musíme šetřit. A pak je vyhodíme."taťka
- "Ne. Vyhodíme je až po svačině."Petr
- "Jo, budeš mít chleba - kapesník - chleba."Ola
- "Ne. Radši kapesník - chleba - kapesník."Karla
- "Nebo řízek - chleba kapesník." - taťka
- "Radši řízek - kapesník - chleba."Karla
- "Mezi? To by ti šlo pěkně kousat."taťka
- "Ale na chlebu by ti nahoře zase uletěl."Karla
7, - "Jak se řekne kosatec?"zkouším já
- "Kozavec?"taťka
- "To se řekne kozatec."mamka
---Karla 22.5.-15.09.2002 (mírná korektura m, jaro 2003)