Jaro

Protože to zase po čase vypadalo, že jarní prázdniny dostojí svému názvu, a protože změna je život, vynechali jsme po mnoha letech tradiční Babůrek (kde jsme o loňských jarních prázdninách byli už podesáté - to snad ani ne!) a rozhodli se strávit volno v nížinách. Zatímco sníh na horách pod náporem slunečních paprsků kvapem mizel, louky a stráně vysychaly a lákaly k jarním radostem.

Karla (osamělá, neboť Martin trávil část prázdnin na Nových Hutích) vyškemrala volno ze školy na pátek a vyrazila za babičkou do ČBu, zatímco zbylí osadníci si pochutnávali na jejím školním obědě (vepřové na smetaně s knedlíkem) a klábosili s Martinou (Oly spolupracovnicí), která jim zpřijemnila páteční večer. Karla pobyt v ČBu prodloužila až do neděle, kdy hrála turnaj v Č. Krumlově. OMP tedy nezaváhali a za svitu slunce vyrazili podél řeky po červené k Motokovu a pak dále na Vráž. Posilněni obědem na slunných skalách nad Otavou, dorazili na nádraží ve Vráži a přisupěli vláčkem do Písku. Mirek pak nasedl na kolo a ujížděl pro vodu. V neděli dul poněkud svižný vítr, a tak cesta vedla podél řeky kolem Smetáka, po sportovní stezce k Zátavskému mostu, k soutoku Blanice s Otavou, přes putimský most směrem na Lhotu. Po cestě před hrází Řežabince jsme v závětří borovic chutě poobědvali (Petr už půl hodiny skřípěl zuby). Přes Lhotu jsme došli do Kestřan a pak přes Ovčín do Malých Nepodřic. Pak po skalách při odpoledním slunci k Václavu. Zvonek u Pohnánů zůstal nevyslyšen a pak následovala jen zastávka v hale na zamluvení bowlingu. Doma nás již vítala Karla.

V pondělí ráno jsme sbalili saky paky, nasedli nabaleni na kolo a vyrazili přes Smrkovice do Skal. Po cestě jsme odhazovali jeden kus po druhém, až jsme nakonec dorazili jen v tričku do Skal. Rychle jsme otevřeli všechna okna, pustili vodu (tentokráte bez potopy) a rozdělali oheň na buřtíky. Po obědě jsme se pustili do hrabání listí a suché trávy. To už byli všichni v šortkách. Na kolečku jsme kromě trávy převezli občas i hlínu z hromady u bývalé zahrádky. Stihli jsme si i párkrát zaházet na koš a někteří jedinci si i v klidu početli. Hladoví jsme slupli makaróny s omáčkou a tvarohový koláč a zasedli k televizi. Příjemných 15 stupňů nás hezky ukolébalo. Ráno nás zase čekalo azuro a -3°C. Chvíli jsme pokračovali v zušlechťování zahrady, ale Petr už měl připravenu sadu míčů na turnaje. Nejprve jsme sehráli "allball" neboli "všechanou", Petrův nový herní systém. Pravidla jsme ladili při hře. Pak následoval turnaj dvojic ve volejbale a turnaj jednotlivců v softtenisu. Odpoledne se chýlilo k večeru a Ola s Petrem vyrazili do Písku. Mirek pozavíral okna, opravil utrženou houpačku a tyčku na síť a ujížděl za nimi. Doma bylo třeba přichystat věci na výsadek do Telče.

12.03.2002 úterý

Ráno obtěžkáni batohy vyrazili PM na silnici na Tábor, aby zkusili své stopařské štěstí. Prvního stopa jim ale uzmuly jako obvykle dívky, které si neeticky stouply před ně, a v předstihu dorazily do Bernartic. Tady je ale následně předjeli PM v dodávce. Skončili ale za Jordánem v Táboře a museli 2 km na výpadovku na Brno, kde je nabral další koráb, tentokráte doputovali (po velice pružné změně plánu) na odbočku na J. Hradec. Mezitím je ale předjely holky, které se z Bernartic dovezly až do Pelhřimova s jakýmisi Slováky. Pak s maníkem z Liberce pokračovaly do H. Cerekve a putování zakončily v 11,30 v Telči. Tady ale museli čekat až do 13,30 na PM, kteří přes J. Hradec přejeli s kuchařem z ČBu ve Fiátku Uno do Jarošova n/Nežárkou. Za ním je pak svezli dělasové do Studené. Tady to bylo slabší, a tak byli MP po spokojeném obědě za Studenou rádi, že doběhli na autobus, který je zavezl do Telče. Tam se na náměstí sešli s KO.

Takže v 13,30 jsme byli kompletní na zamýšleném cílovém místě. Obešli jsme útulně působící náměstí s mnoha renesančními domy, onanukovali se a vyrazili po červené (začátku či konci Březinovi stezky, která vede z Březinova rodiště v Počátcích do Telče). Na kraji města jsme odbočili a pokračovali uklidňující alejí dvěstěletých dubů směrem k Javořici, nejvyššímu to bodu Českomoravské vrchoviny (837 m n. m.). Ola na internetu našla ubytování ve Lhotce pod Javořicí a zamluvila dva dvoulůžkové pokoje v rodinném sídle Novákových, Pokračovali jsme dále alejí a přes les se, již po zelené značce, dostali na slunné stráně odkrývající rozhled na údolí plné rybníčků a luk. Proti nám se tyčila vysílací věž na vrcholu Javořice a PM vzpomínali, jak před pár hodinami putovali pár kilometrů stranou v opačném směru od Studené. Polní cesta nás zavedla až na kraj Lhotky. Směrovky nás navigovali přímo do minicampingu - pensionu Novákových. Dorazili jsme do vesnického stavení, kde byla prudce oddělená opravená část sloužící k ubytování, od části opravami zatím nedotčené. Po zazvonění se vynořila paní něco přes třicet a zdálo se, že o nás nic netuší. Pak nás přece jen dohledala a vydala se chystat pokoje. My se přebalili a vydali se na nedalekou zříceninu hradu Štramberk. Po zelené jsme vystoupali strání k žulovým skalám, na nichž byly přilepeny zbytky hradních zdí. Jak jsme později zjistili, byl hrad roku 1423 dobyt Žižkou, na jehož počest bylo v okolí vystavěno množství pomníků, které jsme později při našich putováních míjeli. Kolem 17,00 jsme již mířili zase zpět. Sluníčko ještě zářilo poměrně dost vysoko, ale vzduch začínal být čím dál chladnější. Rychle jsme naskákali do sprch a pak se vrhli na večeři, skládající se výborného telčského chleba a lanšmítu a přidali nugátové oplatky. Litry horkého čaje nás prohřály a my začali zkoumat obsah množství místopisných brožurek a průvodců spolu s "kronikou" a návštěvní knihou. Vše se spolu se společenskými hrami nacházelo v přízemní místnosti, kterou jsme měli spolu s kuchyňkou k dispozici. Karla se zdekovala na čtivo do pokoje a zbytek si to rozdal v minilabyrintu. Oči se již opravdu klížily a bylo třeba jít odpočívat v pokoji na pokoje. K dispozici jsme měli dva pokoje s příslušenstvím, dobře (jak jsme se v noci přesvědčili, až předobře) vytápěné, v podkroví se střešními okny a s výhledem na kouřící střechy zbytku vesnice a stráně okolo. Trámy, dřevěné obklady stropu, dřevěný nábytek, lampičky, vše působilo útulně. Jediná moucha byly asi plenty u sprch, které měly tendenci přísavného efektu a v jednom pokoji nedořešené větrání koupelnozáchodu.

13.03.2002 středa

Ráno nás vítalo sluníčko, které v 7,30 stálo již dost vysoko. Dnes nás čekal okruh přes Javořici a Roštejn, a tak jsme rychle posnídali a už jsme upalovali na Javořici. Tentokráte jsme to vzali po silnici za vesnici, kde jsme se asi po kilometru napojili na modrou, která vedla od Štamberka. Po ní jsme putovali kus pod Javořici, pak jsme se ale zase odpojili a po slušných cestách vyšli až na vrchol. Přivítal nás komplex radiokomunikací - holé návrší bez výhledu. Na Javořici jsme opomenuli navštívit Studánku Páně, což je krytá studna s modlitebním stolkem ze žuly (ostatně žula je tu všude dominantní - viz Mrákotínská žula, asi v Doupěti (nebo Řásné) pomník F.Fojta - majitele lomu, který podnikl dvě cesty do Afriky 1937, 1947 - z té druhé se raději nevrátil a zřejmě zahynul - podnik mu byl beztak znárodněn a nyní je zajisté již zprivatizován) se symboly kališníků - zde údajně Mistr Jan Hus kázal.

Po cestě rovné jako prut jsme neopomněli odbočit na Míchovu skálu, což je žulový blok rozpraskaný erozí na jednotlivé bloky, ze kterého je pěkný polokruhový rozhled, krom jiného i na náš nejbližší cíl - Roštejn. Skládá se ze dvou skalních útvarů. Na ten hůře dostupný vyšplhala, k nevoli starších koledníků, jen Karla. Lesní silnicí v průseku jsme se vydali k Malému pařezitému rybníku. Po několikerém váhání a Petrově naléhání jsme konečně zakotvili u jedné slunné cesty na oběd (poté, co jsme nevyměkli na břehu Malého pařezitého rybníka, který byl pěkný, ale moc blízko silnice a dost vlhké břehy). Posilněni jsme pak snadno dobyli Roštejn, který je sice přístupný a z obrázků docela pěkně zařízený, ale až od dubna. Mirek se přesto vloupal s pomocí nože na nádvoří, ale když viděl zaparkovanou škodovku, raději zbaběle uprchl. Sestup bukovým porostem provázelo příjemné šustění suchého listí a pěkné výhledy na hrad. Ten jsme ostatně mohli sledovat až za Doupě, vesnici, který nás přivítala poněkud scvrklou cedulí začátku vesnice. Za stálého svitu sluníčka jsme v tričku a šortkách pokračovali k dočasnému domovu ve Lhotce. Postupně jsme se sice přioblékali, a tak jsme do obchodu ve Lhotce dorazili téměř kompletně oblečení. Oblohu postupně zahalila vysoká oblačnost. Obtěžkáni nákupem jsme dorazili k Novákům, dali sprchu a pak již vařili gulášovku. Mezitím přišel pan Novák mladší a zajímavě vyprávěl o svém podnikání v domě, který dostali zpět v restituci, ve vesnici a v Telči. Klasický moravský šikula. Synek Filip nám ukázal, jak napočítat do pěti, a pak jsme se mohli už vrhnout na zaslouženou gulášovku a hromadu oplatek. Ještě nachystat na zítřejší cestu zpět, dostudovat průvodce a už spokojeně chrupeme (tentokráte jsme zregulovali teplotu do příjemných mezí).

14.03.2002 čtvrtek

Ráno vstáváme už před sedmou - to abychom stihli autobus v 14,30 v Žirovnici, který Karla hbitě vyhledala, aby stihla diskotéku v Kovářově, na kterou se domluvila s Martinem. Rozloučili jsme se s babičkou Novákovou, obhlédli 40 ovcí i několik hektarů luk, kde se zrovna budovalo hřiště, a pak zamířili přes Štamberk kolem Velkého pařezitého na Kobylí ohon. Zde jsme se napojili na červenou značku cesty Otokara Březiny. Bylo dost pošmourno, ale vítr se naštěstí vyfoukal přes noc a déšť zatím nehrozil. Přes Janštejn s odpudivými sklárnami jsme přešli do Jihlávky. Za ní jsme poobědvali a prokřehlí pokračovali kolem Svaté Kateřiny lesem do Počátek. Přivítaly nás ošuntělé ploty místního Agrostroje. Rybník a domečky kolem dojem trochu vylepšily. Prošli jsme přes náměstí a pak kolem rodného domu Otokara Březiny, kde se nachází muzeum, ven směrem na Žirovnici. Po pěkné cestě poli a lesem jsme kolem koupaliště dorazili na Žirovnické náměstí, odkud nás o 10 minut opožděný bus ČBu-HrKr odvezl do Pelhřimova. Tam jsme si počkali 30 min na bus Brno - Strakonice a s přestávkou v Táboře vystoupili v 17,35 na Žižkově ulici. Ve 3/4 na 7 Karla už divoce startovala na disco a Petr na počítač.

Konec jarních prázdnin

V noci Karla přišla s tím, že by v sobotu jela s Martinem a rodiči do Prahy a OMP zůstali zase jednou sami. V klidu provařili a propočítačovali dopoledne a odpoledne vyrazili na exkurzi na lesní hřbitov. Večer pak spolu s Karlou dali Návrat do budoucnosti 1 a pak zbývala jen neděle.

Neděle nás přivítala mlhou, která vydržela celý den, ale to nás neodradilo od cesty do Skal. Mirek vyrazil už před osmou, s předsevzetím, že nahodí zeď a zabetonuje kraj u baráku. Skončil ale metením v průjezdu a přehazováním hromady za zahradou. V půl dvanácté dorazil zbytek, a tak Mirek přichystal oběd (neboť zase cca po 4 měsících kuchaří - dá-li se to tak nazvat) v podobě špekáčků. Oheň si dal po chvíli říct, a tak si zanedlouho všichni pomlaskávali. Odpoledne Ola s KP kutali zahradu a Mirek přece jen nahazoval. V 16,00 se pak šinuli PM na kolech Heřmaní, Karla s předstihem a Ola se zpožděním. Po smažáku s hranolkami se vrátili všichni podruhé do budoucnosti. Takže fajn týden, snad jen mírné rozladění ze zatoulaných rukavic, které najednou ničí nebyly.