13.10.2001 sobota

Ani letos jsme si nenechali ujít barvy šumavského podzimu a brouzdání šustícím listím v jemně zamlženém panoramatu hebkých strání. V pátek večer jsme sbalili svých pět švestiček do čtyřech batůžků a ráno v 6.55 netrpělivě vyhlíželi autobus mířící z Tábora na Kvildu. Ten sice přikvačil s jemným zpožděním, ale to nám aspoň zkrátilo čekání po cestě. Přesně podle plánu jsme v 9.30 vyskočili na Kvildě, obhlédli místní informační centrum a zanedlouho již vykračovali po silnici směrem na Horskou Kvildu. Sluníčko se sice mocně snažilo, ale ve stínu to zatím docela kousalo. Při zastávce na Jezerní slati jsme dosvačili vimperské koblížky, prošli dřevěný chodník a vystoupali pár schodů na dřevěnou vyhlídku, která je podobná jako vyhlídka u Řežabince. Pak jsme za průběžného svlékání nerušeně pokračovali přes Horskou Kvildu na Zhůří. Kousek za odbočkou na Flusárnu jsme vytáhli své kedříky a mohutná sousta zapíjeli vodou z naší staré dobré studánky. Za chvíli bylo dobojováno a my se jen kochali pohledem na Poledník. Dlouhá cesta před námi nás zvedla a my pokračovali přes Flusárnu směrem na Kozí hřbety. Těsně za Flusárnou jsme měli celé Kašperské hory i s hradem Kašperkem jako na dlani. V průseku jsme podcenili odbočku a přešli tak spojku na Karlinu pilu. Mírnou zacházku a následné bloudění kolem Podlesí nám vynahradila pěkně opravená kaplička v Kozích hřbetech. Poté, co jsme se našli, jsme museli shodit botky a překonat chladné peřeje Losenice. Slunce se začalo pomalu, ale jistě klonit k západu a Ola k zemi. To nás ale neodradilo od výstupu na keltské hradiště s fajnovou vyhlídkou na kopečky tvořící rámec horního toku Otavy. Pak zase zpátky k Losenici a chladivým údolím proti stovkám šumícím vodopádům stoupáme pomalu, ale jistě k Novému mostu. Občas musíme přeskakovat či obcházet pokácené smrky, které vytváří mohutné mosty přes potok. Smráká se a my jsme rádi, že vidíme cedulku s nápisem "Hotel Churáňov 2 km." Krátce prohlížíme opravený most a pak stoupáme strání na cestu vedoucí kolem chalupy u Churáňů. Scházíme poslední stovky metrů k hotelu a u recepce přejímáme klíče od našeho dočasného domova. Dostáváme též kartičku na snídani a už se na ni těšíme. Určitě si ji za dnešních 35 km zasloužíme. Televize na pokoji nadchla Petra, který sleduje Novotného Dobroty a ranní kačerovské vysílání, zatímco zbytek výpravy hlasitě odfukuje do peřin.

14.10.2001 neděle

Ráno v 7.50 se sbíráme z postelí a za chvíli již sestupujeme do restaurace, kde jsou na nás políčeny hezky obložené mísy. Polévku vynecháváme, ale salám, sýr, párky, houbové karbanátky, sýrové placičky, krájená nádivka, zelenina čerstvá i nakládaná, cornflakesy, Šmudlův mls, máslo, Nutella, káva, čaj, mléko i džus, doplňované střídavě chlebem a rohlíky, hbitě mizí v našich hladových žaludcích. Takto obtíženi se přesuneme na pokoj, nahodíme své rance a vesele vykračujeme směrem na Pláně. Sluníčko pere jako v létě a nám je horko i v kraťasech a tričku. Přes Nové Hutě míříme na Zvěřín a pak na Šindlov. Mírné stoupání zatravněnou strání nám nabízí poslední pohledy na údolí mezi Babůrkem a Borovými Lady. Kolikrát jsme již pozorovali toto panorama v různých proměnách, vždycky však tak poklidné a všeříkající. Všechna exotika může být určitě krásná, ale Šumava je tak blízko našim pocitů… Na rozcestí "Sedlo v Srnčím" se vydáváme po žluté na Velký dům a Lipku. Vzpomínáme na naše jarní putování na běžkách, a po zelené se vydáváme dolů do Vimperka. Značka nás vede pod vimperskou železniční zastávkou přes Volyňku po bývalé Zlaté stezce. Tu připomíná i název ulice, kterou stoupáme k bráně z 15. století, kterou proudil čilý obchod mezi Pasovem a Prachaticemi. Na strmém náměstí prohlížíme pěkně opravené středověké domy. S překvapením si uvědomujeme, že Vimperk jsme vždy jen profrčeli jako zakouřenou díru a ani nás nenapadlo si ho pořádně prohlédnout. Až teď, když jsme zdánlivě nemobilní, máme dost času obhlížet pořádně krásy kolem sebe. Ještě máme dost času vystoupat na zámek, v jehož nádvoří je ukryto muzeum. Z hradeb shlížíme dolů na město, kudy již za chvíli procházíme a míříme na autobusové nádraží. Tady se musíme trochu protlačit ke dveřím autobusu, ale pak spokojeně usedáme na volnou pětku a míříme vstříc večeři. Ta nás odmění za dnešních 25 km.