21.8.2001 pondělí

Rozhodnutí o výjezdu mělo padnout bezprostředně po shlédnutí Zákopčaníka a jeho One Man Show. Premiéru pobila večeře (tentokráte jen ve třech, protože Karla si hraje na hospodyňku), a tak Mirek chytal až reprízu z videa. Úsměv na tváři mu však nevykouzlila. Nad Slezskem by totiž v následujících dnech mělo probíhat ždímání zbytků "studené" fronty. Opakovanou reprízu už sledoval i Petr. Váhání měl rozřešit los v podobě mince. Petr vsadil na pannu a hodil - orel. Tak znova - orel. Mirek už kapituloval psychicky před chvílí (stejně asi tušil, že se žádné panny nedočká) - takže se nejede. Ale Petr se nevzdává. Vrhá opět mincí do vzduchu - a panna. Nakonec si prosadí svoji a jede se. Rychlé a trochu nervózní balení, pak předstartovní sprcha a Petr s Mirkem vyráží spolu s čestným doprovodem za vydatné podpory deště na zastávku Písek-město. Tak a teď je nechme vyprávět svoji odysseu.

Na Táborské zastávce máme 20 minut k dobru. Zakoupíme jízdenky takticky do Valašského Meziříčí (až do Rožnova by to bylo 503 km) a za chvíli nasedneme do osamělého vagónku. To už máme 21.50. Poslední mávnutí a Ola se ztrácí ve tmě a za oknem se objevují světélka z teplých píseckých domovů. Během prvních kilometrů se nám podaří nachytat zpoždění, takže v Červené to dělá již dobrých 10 minut. Petr vytahuje jízdní řád a netrpělivě sleduje průjezd každou stanicí. Nakonec se celé zpoždění podařilo zlikvidovat díky občasným dotazům průvodčího, zda může projet následující stanici bez zastavení. V Táboře okoukneme peróny a už slyšíme, že vlak z ČBu směr Praha bude na příjezdu asi 10 minut opožděn. V Praze máme rezervu 50 minut, takže nezoufáme. Za chvíli ostatně přikvačí poloprázdný rychlík a my zabereme jedno prázdné kupé. Zanedlouho již spokojeně odfukujeme a budíme se až před Vysočanami.

22.8.2001 úterý

Hlavní nádraží nás vítá tunelem. Celé ho ve zbývajícím čase do odjezdu dalšího spoje prozkoumáváme. V hlavní hale Petr chvíli zaujatě sleduje stále se měnící seznam odjíždějících vlaků. Právě z něj se dozvídáme, že náš expres má 20 minut zpoždění. Před 0.43 jsme ale stejně na peróně a vyhlížíme. Petr si všimne vlaku na druhé koleji. Zeptáme se informátorky a on to on. A můžeme prý nastoupit. Ale obsazená kupé nám připadají příliš obsazená a vůbec se nám tu nelíbí. Takže ven. Mezitím přijíždí první půlka a je docela našlapaná. Pomalu se loučíme se spaním a jdeme chytat zadek, který jsme před minutkou opustili. Po připojení nastupujeme a prolézáme sem a tam až se konečně smiřujeme s poloobsazeným kupé se sympaticky otevřenými dveřmi do uličky. V 1.10 už ujíždíme na Kolín a tak dále. Zpoždění už jen narůstá a tak v Hranicích opouštíme již zcela zaplněné kupé o půl hodiny déle než jsme zamýšleli. Vlak do Valašského Meziříčí má ale stejně hutné zpoždění (asi čekal na nás) a tak můžeme hned nastoupit a jet. V Meziříčí máme akorát tak čas dokoupit jízdenku do Rožnova (čímž jsme ušetřili cca 25,- Kč) a nastoupit. Za deset minut vystupujeme do zcela probuzeného rána a míříme na náměstí, kde zakoupíme pohledy a banán a pod sluncem vyrážíme podél skanzenu vzhůru na Radhošť. Mirek udělá technickou zastávku v křoví a musí pak Petra trochu hledat. Červená značka, kterou jsme v Rožnově tak pracně hledali nás žene do pořád strmějšího stoupáku. Ale přece jen má všechno konec a my se konečně vynořujeme na hřeben Radhoště. Vedle vysílací věže nedaleko vrcholu zde trůní dřevem obložený kostelík, před nímž se tyčí kříž a za ním pak sousoší Cyrila a Metoděje. Ti zde údajně nechali zakopat sochu Radegasta (pohanského to boha) a místo něj nechali vztyčit po křesťansku kříž. Netušili, že za pár století zde budou oba symboly ve spokojené symbióze...

My jsme naštěstí vyrazili docela časně, takže jsme ušetřeni nadržených davů. Ale vše má svůj čas, a tak nás zástupy oblažují hned o kilásek dál u sochy Radegasta, kterážto je žulovou kopií sochy, kterou vysochal z umělého kamene rožnovský rodák navrátivší se z Ameriky v roce 1930. Mraky se honí sem a tam a my směřujeme dále na Pustevny. Lidí přibývá a my jim s povděkem unikáme do království zelené značky. Za chvíli již v klidu obědváme své dobře namazané kedry. Nahodíme znovu batohy a obdivujeme strmost přírodních skokanských můstků. Stoupáme na "Čerťák", který má fakt čertovsky strmou stráň. Nahoře obdivujeme městečko kamenných mužíků. Výhledy jsou bohužel jen do mlhy a za chvíli i do deště a hromů. Scházíme poslední stovky metrů k lesnímu hotelu "Martiňák", který se nás ochotně ujme a my již ve 14.15 končíme. Přeháňky pak opanují počasí až do večera, kdy se konečně oblačnost protrhá. Pobyt máme zpestřený videem a polopenzí, ze které jsme zatím stačili slupnout výborné špagety s kousky kuřecího masa zapečeného v sýru a ještě lepší borůvkový koláč. Petr dá ještě nějaké Simpsonovi z videa a pak hupky chrupky. Zítra nás čeká perný den. Tak ať jsme fit. Pa pá.

23.8.2001 středa

Večerní obavy, jak zvládneme ty kilometry a převýšení naplánované na dnešek, se rozplynuly na vlnách spánku spravedlivých, který nás navštívil pár vteřin po ulehnutí. Ráno přišlo a na nějaké pochyby nezbyl čas. Byl tady nový den a tedy hupky dupky do sprchy a pak rychle sbalit a na snídani. K připraveným obloženým talířům jsme slupli snadno celou ošatku chleba a vše zapili plnou konvicí čaje. Abychom naše opožděné spolustolovníky nenechali nasuchu museli jsme ještě dotankovat u přídavkového stolu. Ale to už je osud majitelů a správců chat, že putující mají prázdná břicha, která tučné zisky moc nenasytí.

A už se vracíme zpět na křižovatku, kde jsme včera zvolili směr k pohodlnosti a bezpečí přístřeší. Po pár set metrech míjíme maníka, který suší spacák a svoje skromné vybavení. Vypadá ale v pohodě a my ho v duchu trochu obdivujeme. Suché botky nás však příjemně nesou dále. Procházíme hustými lesy a zvolna klesáme k rozcestí u říčky Kociánka. Následuje jemné stoupání na samoty V Podolánkách. Na stráních se kolem chalup pasou ovce a chybí jen bača s holí. Po sjezdovce zahajujeme několikakilometrové stoupání na 1276 metrů vysoký Smrk. Nacucané cáry mraků se stále rychleji šinou nad našimi hlavami, ale zatím ani kapka. Viditelnost je dost slabá. Tak 2-3 km. Míjíme šindeli obloženou chatu, kde na rohu žadoní nápis "Neloupejte nám naše perníčky." Asi má odradit zmrzlé vandrovníky od používání suchých šindelů na podpal. Stoupáme a mlha houstne. Stromy dostávají postupně ráz jizerské pustiny - ulámané špičky, opadaná kůra. Přicházíme na hřeben, přes který se přelévají snad všechny mraky z údolí. I když neprší, vlhkost je asi 200% a viditelnost tak 0%. Na vrcholu ani nefotíme, jen zapisujeme pár řádků do vrcholové knihy. Hřebenová cesta nás vede kolem kamenné mohyly věnované Johnu Lennonovi. Je to taková hromada kamení s fotkou pod rozbitým sklem. V pláštěnkách postupujeme na rozcestí Sedlo Smrku, kde nás čeká pochod hezky zavlaženou loukou. Za chvíli pociťujeme v botkách, že tady jsou pláštěnky dost nanic. Po kilometru ale trávu opouštíme a dostáváme se na pevnou cestu. Ta nás vede strmě dolů. Vlhkost se zmírňuje a začíná být i něco vidět. Občas nás pohladí zažloutlý paprsek světla a my kráčíme lesní pěšinou do hlubin. Postupně se mezi stromy objevuje pěkný pohled na údolní nádrž Šance, která zdědila název po zatopené chalupě "U Šanců" - asi z ní měli velkou radost. Hráz je sypaná, žádný beton, nádrž slouží jako zásobárna pitné vody pro Ostravu, takže přísný zákaz všeho všude kolem. Jen rychlostní silnice na pilířích svazuje sesouvající se úbočí do rámce naší civilizace.

Díky Petrově navigaci přecházíme silnici a po chodníku na jejím okraji směřujeme k odbočce na hráz nádrže. Ve výšce 508 metrů tak překonáváme Ostravici. Na druhé straně marně hledáme zdroj potravy. Zde je pouze zdroj pitné vody. A tak hurá do kopce. Na vrchol Lysé hory je to slabých 7 km a 800 m převýšení. Na odbočce do lesa poobědváme balík čokoládových Prince. Stoupání, které následuje, není tak strašné jak jsme čekali a občas se ukazuje i sluníčko. Podle plánu se drží i čas. Je krátce po 14.00. Pomalu začínáme věřit, že snadno stihneme vlak z Ostravice, který má odjezd před devátou večerní. A když všechno klapne, tak zítra ráno před devátou už budeme hezky pěšky doma.

Ale teď přecházíme "Pod Čupelem", pak po náspu spojujícím dva kopečky na Kobylanku. Teď už zbývá jen stoupání na Lysou horu. Proti nám se řítí cyklisté, kteří hledají extrémní sjezdy. Přicházíme na vrcholový úsek, kde je spousta borůvek a les začíná řídnout (ta hora by přece měla být holá, ne?). Zakličkujeme mezi klečí v mlze a přicházíme na sjezdovku, kterou křižuje silnice vedoucí až na vrchol. Po ní se žene nějaký cyklistický oddíl, hledající zde vrcholovou formu. Obcházíme vysílač a zalézáme do chaty, kde si dáme páreček a pár pohledů. Ještě nějaké fotky z vrcholu a už sestupujeme chráněným územím dolů k Ostravici.

Na křižovatce váháme mezi Frýdlantem a Ostravicí, ale pak dáváme přednost promyšlenému plánu a vydáváme se doleva na Ostravici. Sledujeme bagristu, který upravuje koryto potoka pro případné další záplavy. Petrovi to umožní sjezd po písku na krajnici s následnými odřeninami. To nás ale nemůže zadržet. V 18.50 jsme v Ostravici a hladově koukáme po kusu žvance. Napřed obhlížíme otlučený domek s lákavým nápisem "grilovaná vepřová kolena", ale pak přecházíme přes řeku do "centra". Opouštíme zaprděnou restauraci za 100,- a více a končíme pod přívětivou stříškou dalšího zařízení. Tady si dáváme uzená kolena s rohlíčky a Excelsior s pár řezanými pivky.

Občerstveni a schováni před bouřkou strávíme ve společnosti dvou maníků z Ústí n/L. posledních pár desítek minut pod Lysou horou. Po půl deváté se přesouváme na nádraží, zakoupíme jízdenky za cca 500,- a za chvíli nasedáme do osamělého vagónku. Po cestě do Ostravy připřaháme ve Frýdlantu pár dalších vozů a při průjezdu kolem Válcoven plechů Frýdek-Místek je z nás už docela slušný vlak. Na ostravském nádraží obcházíme ve volné chvilce halu a nadchody křižujeme jednotlivé koleje. Pár minut před odjezdem scházíme na náš perón a nastupujeme do mezinárodního expresu Excelsior, který tentokráte sice není opožděn, ale nadupaný je snad ještě více než předevčírem (nebo včera? - že by tolik věcí za jeden den?).

24.8.2001 čtvrtek

Ale sedíme, i když měníme postupně tři kupé a v Praze ještě jednou. Ale to už jsme v kupé sami, a tak ve Zdicích raději zaspíme až do Plzně. Je to sice o dobrých 100 km delší, ale o hodinu kratší. Z Plzně míříme na ČBu. V Ražicích nelze z důvodu výluky přestoupit a tak jedeme bez přestupu přes Skály do Protivína a zpátky do Písku. Konečně vyskakujeme v Písku-městě z vlaku a spěcháme domů. Petr sice díky zpoždění přichází o pár minut Dinosaurů, ale v 8.40 si již hovíme doma. Tak to zase jednou vyšlo.