Prolog

Už dlouho jsme plánovali, že bychom někam vyrazili poháněni vlastní silou. Jako nejlepší přibližovadlo nakonec tento konkurz vyhrálo kolo. Pak už zbývalo jenom vymyslet trasu a pak nasednout na kolo, sbalit svých pár švestek a vyjet. Nic moc složitého, ale člověk se toho přece jenom trochu obával. Přece jenom těch šest dní stále šlapat do pedálů...nejdále jsem zatím na kole jezdila asi do Budějovic a pak k Lipnu. Ale někdy se to muselo zkusit. Jako schopni stát se obětmi vědeckého pokusu jsme se nakonec ukázali já a taťka. Takže jsme se začali pakovat. Namydlila jsem si kolo, vyleštila a vytřela, jako bych netušila, že za chvíli nebudou po mytí ani památky. Naplánovali jsme si cestičku hezky do období mistrovství světa v atletice, takže jsme se den před odjezdem ještě dost dlouho do noci dívali na atletiku. Pak jsme tedy konečně zalehli a spánkem se připravovali na cestu. Po třech návštěvách během pěti dnů jsme to také dost potřebovali.

09.08.2001 čtvrtek

Ráno jsem si nastavila budíka na půl šestou, ale vzbudil mě až taťka, když v půl šesté a deset minut přišel, že už bych se možná mohla zvedat. Tak jsem tedy vstala a zjistila, že jsem si pro začátek zapomněla natáhnout budíka. V kuchyni jsme do sebe hodili na dlouhou dobu poslední domácké jídlo, i když ne teplé-taťka se rozhodl před cestou sníst chleba s máslem a já neodolala kousku jablečného perníku. No a pak nezbývalo než vyjet. Hodiny ukazovaly chvíli po šesté. Na kolech na nás čekaly brašny a batohy. Taťka si dal na nosič dvě brašny a zelený batoh, připnul si taštičku na řidítka (dal si ji obráceně a strašně se pak divil, že nemůže řadit) a malou taštičku s nářadím (kterou jak jsme doufali, necháme zavřenou až do konce cesty). Já jsem měla jen černý batoh a karimatky připnuté gumami. Každý ještě jednu láhev s vodou do držáku a už se to šlape. Poslední zamávání. Že nějakou dobu neuvidíme náš byteček, nám bylo jasné, ale nijak nás to za srdce netahalo. První cíl cesty byl jasný - Strakonice. Napřed jsme museli odolat první zkoušce - Hradišťskému kopci, pak přes Štěkeň a pár zkratkami jsme nakonec přes louku uviděli Strakonický kostelík, který jsme objeli a po schodech sešli dolů. Udýchaní jsme po 24 km dorazili v 7:23 na nádraží a taťka rychle běžel koupit lístky (vlak nám měl jet 7:25). To ale ještě netušil, že se jako obvykle špatně podíval a tento vláček kolejáček jede jenom v sobotu. Takže jsme si museli padesát minut počkat, než nám přijel v 8:12vlak. Alespoň jsme navštívili zdejší záchody a v klidu si naložili kola do vlakového prostoru. Spolu s námi se přepravovalo ještě asi deset kolařů, takže v poměrně malém prostoru se kola tlačila, ale nakonec se šikovnému průvodčímu vše podařilo a my vyjeli na Lipku. Tam jsme po hezké lesní železnici dojeli asi v půl desáté. Tam jsme se vyložili a až na Bučinu si úspěšně zhoršovali svůj rychlostní průměr - do Strakonic byl 18 km/h. Vystoupali jsme nad Borová Lada, kde nás po cestě ještě trochu pozlobil deštíček, ale ten se naštěstí umoudřil. V Borových Ladách jsme zastavili u obchodu s potravinami, abychom doplnili zásoby. Napřed taťka nakoupil houstičky, salám, sýr a 2 jablečné džusy. Já jsem pak ještě zaběhla pro bonbóny, protože taťka nevzal ani žvýkačky, ani bonbóny. Pak jsme se ještě rozhodovali, jestli máme zavolat Petrovi domů, který je doma sám, jelikož mamka musela zase do práce, ale jelikož byl automat jen na peníze, tak jsme raději nasedli na kola a jeli dál. Vyšplhávali jsme se na Bučinu a po cestě jsme se ještě občerstvovali malinami, které rostly hojně u cesty. Konečně na Bučině. Přes hraniční přechod jsme se přehoupli přesně v poledne a potom sjeli k rybníčku již na německé straně, kde jsme se usadili na lavičku, rozbalili houstičky a pustili se s chutí do jídla. 15 dkg salámu i sýra, každý 4 houstičky, vše zapíjené jablečným džusem, mňam mňam. Sice jsem kus housky a trochu salámu taťkovi dala, ale chudák asi bude po cestě trpět hlady. Pak jsme si dali objev století - čoko tatranku - výtečnou dobrůtku. Nepřišlo to jako dobrůtka asi jenom nám, protože nás neustále obcházela hladová a dotěrná kachna, která neustále žadonila o něco do huby. Smilovali jsme se nad ní a dali jí kousíček housky, ale ona pak byla ještě horší. Ani zahánění nepomáhalo. Pak jsem jí chtěla zase dát kousíček salámu, když mě štípla do prstu - a to jsme k ní byli tak hodní. Ale konec idylky. Zase vyrážíme. Obloha byla až na Bučinu dost zatažená, ale postupně se nad námi ukazovaly i modré kusy oblohy. Vyrazili jsme zase na Mauth a dále na Freyung. Chtěli jsme jet po cyklostezkách a napřed se nám to i dařilo, ale potom nás německé značení natolik zmátlo, že jsme nebyli schopni nalézt tu správnou stopu. Krosili jsme to tedy po vedlejších silničkách, objíždějících různě přes kopečky a vesnice tu hlavní silnici, kterou taťka razantně díky silnému provozu odmítal. Pak jsme se dostali na ještě hlavnější a nakonec jsme přece jenom dorazili do Freyungu, odkud jsme směřovali stále na Pasov. Pak do Waldkirchen, kde nám některé kopečky daly docela do těla. Taky se nám podařilo jet přes louku, jelikož jsme předtím najeli na silnici, která směřovala špatným směrem, no prostě ztrácečka. Dali jsme si ještě kukuřici ze zdejších polí a Slavii. V 5 hodin a 8 minut jsem si natočila svou celkovou tisícovku na tomto měřáku. Konečně jsme dojeli do Pasova, který nás dost silně překvapil. Nejen, že je položen na soutoku Dunaje s Ilzem a potom s Innem, ale i staré město má moc pěkně vybudované a nahoře ho stráží hrad. Moc se nám tam líbilo a vychutnali jsme si i dvoubarevný soutok, kdy se bílý, asi vápnitý, Inn vlévá do nahnědlého Dunaje. Člověk ani nemusí jezdit do Jižní Ameriky na Rio Negro a Amazonku, stačí zajet jen do Pasova. Po celém městě nás doprovázela skupinka lidí, se kterými jsme se vždy někde srazili. Tak jsme se tedy po 3 mostech dostali na pravý břeh Dunaje, kde jsme s pomocí jedné paní, která nás na kole dovedla až na Dunajskou stezku (my chtěli jít po schodech), dostali na silničku, která nás chvíli vedla. U cesty byla značka s názvem "Donauradweg", kterou jsme si už dobře zapamatovali, a po té jsme tedy vyjeli. Přejeli jsme po pár kilometrech rakouské hranice a ocitli se dnes již ve třetím státě. Jeden pán nám poradil, kudy máme jet na Linz (chtěli jsme odbočit do jakéhosi strmého stoupáku). Celá cesta je zatím dobře značená a všude kolem jsou restaurace a penziony. Pokračovali jsme ještě chvíli, než jsme se asi 20 km za Pasovem, se 120 km v nohách (a 42 km na vlakových kolečkách), zastavili u Dunaje. Asi v půl osmé jsme tedy vybalili z tašek jídlo, dali si chleba s vajíčkem ještě z domova a pak jablečný perník - osm kousků jsme si vezli v krabičce od nanukáče. Pak se taťka rozhodl provést očistu, takže se vysvlékl a začal se mydlit v Dunaji. Kolem ale projížděl parník, takže začaly na břeh šplouchat vlny. Napřed si taťka říkal, jak je to dobré, že to tam alespoň vyčistí, ale když následující vlna vylétla až k mýdlu a jeho botám, které se mu hezky zmáčely, tak rychle odběhl od nebezpečných končin. Já jsem tedy již opatrněji přistoupila k večerní hygieně. Poté jsme ještě uchopili kartáčky a zpečetili dunajské vody naší návštěvou. Začalo nám ale poněkud pršet na paličky, takže jsme vzali do zaječích a schovali se pod stromem. Kolem sice všude visely nápisy "Zimmer frei", ale říkali jsme si, že bychom byli měkký, kdybychom se někde usalašili hned první noc, a tak jsme vytlačili kola do kopce a v lese jsme si vybalili pod větvemi karimatky a spacáky. Nad hlavu jsme roztahali igelit asi půl metru na šířku, který se k sobě lepil a mezi větvemi vypadal dost podivně. To jsme ještě doufali, že bude chytat vodu. Pak jsme zalezli do spacáků a snažili se usnout. V devět hodin už na to byl čas, protože se dost stmívalo. Trochu nám sice kapalo na hlavy, ale to se dalo ignorovat. Bohužel kapání přešlo v déšť a déšť v liják, takže jsme byli během chvíle zmáčení durch. Vymysleli jsme, že jsme si tedy lehli na jednu karimatku a druhou jsme se přikryli. Taťkovi pršelo na záda a mně na břicho, ale dalo se to přežít, i když jsme měli v nohách rybníček. Dorazilo nás ale, když se igelit, který nás před deštěm nechránil, najednou vylil a my měli zmáčené hlavy.

10.08.2001 pátek

Pospávali jsme a schovávali se pod karimatkou, kde jsme se cítili alespoň trochu chránění proti dešti. Pozorovali jsme mraky, které se valily nad Dunajem a přes zdejší kopce a s povděkem kvitovali vždy, když se na chvíli Dunaj objevil. Déšť ale nevypadal, že by se chystal ustat, a tak jsme v osm nakonec vylezli, oblékli se do mokrého, přes to vše přetáhli pláštěnky a udělali si střechu z karimatek, pod kterou jsme posnídali chléb s vajíčkem a mlékem ještě z domova. Naštěstí jídlo dopadlo docela dobře, ale peníze přivezl taťka mokré až domů. Pak jsme tedy asi v půl deváté vyrazili do nečasu, pařící se v pláštěnkovém oblečku. Déšť nám šlehal do tváří a alespoň lehce osvěžoval. Nebylo to nijak nepříjemné jet v tomto letním deštíčku, ale největší starost nám dělaly promočené věci. Přejeli jsme přes jedno z mnoha zdymadel a dostali se tak na pár kilometrů do Německa, nabrali prospekty a ujížděli dále. Po chvíli jsme se zase vrátili i na levé straně Dunaje do Rakouska a za deště minuli lávku i most přes řeku. Nechali jsme je za zády s klidným svědomím a až po dalších našlapaných mokrých kilometrech zjistili, jakou jsme udělali chybu. Čekal nás na cestě přístřešek, kde nám jakýsi mužík oznámil, že tudy cesta nevede a jediná možnost je přejet převozem. Po chvíli uvažování jsme nakonec vysolili 40 šilinků a nasedli na dřevěnou lodičku, na kterou jsme pod střechu uložili kola a snažili se alespoň trochu využít chvíle relativního sucha. Po pár minutách jsme zase zastavovali, vykládali kola a pustili se zase do boje s nepřízní počasí. Míjeli jsme spousty kolistů s pláštěnkami, vozíky a věcmi zabalenými do igeliťáků a podivovali se, jaká spousta bláznů se stejně jako mi rozhodla zaměnit pohodlí domova za šlapání v ne právě klidném počasí. Musím nás ale pochválit, většinu z turistů jsme předjížděli a nás povětšinou míjeli jen blázni v cyklistických oblečcích a bez zátěže. Kolem dvanácté jsme zabočili k tenisovým kurtům, stojícím u dalšího ze zdymadel, a u přístřešku pojedli řádný kus chleba s polovinou salámu Vysočiny, perfektně kořeněného - Maso jede, přikusovali jsme k tomu okurku a zajedli to vše makovými Litevskými sušenkami, které byly jen po stranách lehce navlhlé. Nasadili jsme zase pláštěnky a nasedli na kola, abychom k dopoledním padesáti kilometrům ještě něco přidali. Stále si udržujeme rychlost okolo 21km/h a ujíždíme rovinatou krajinou Dunaje. Kus před Linzem nás čekalo nejdříve příjemné - dlouhá řada tabulek se zvířenou žijící v Dunaji, a pak i nepříjemné překvapení - cesta dál vede po druhé straně a můžeme se tam dostat jen převozem. Naštěstí tentokrát na pravé straně Dunaje vedla i jiná stezka, a tak jsme se po blátivé stezce pro chodce vydali dále. Taťka samozřejmě nevynechal příležitost a vyflákl se, naštěstí ne nijak destruktivně, a tak byl schopen dokonce s kolem pokračovat v jízdě. Do Linze jsme bohužel museli přijet po hlavní silnici, která neměla odstavné pruhy a řidiči se snažili předvádět sílu svých miláčků. Hned za cedulí Linz nám natočilo měřidlo 200 km. Konečně v Linzi - udivilo nás, že toto město, které jsme si pamatovali dříve jen podle obrovských komínů, má pěkné historické centrum s kamennými uličkami. Prohlédli jsme si ho a po slušné chvíli hledání, kdy jsme projížděli podél nábřeží a městem, jsme najeli na most a dostali se na druhou stranu, kde už nás čekala milá tabulka - Vídeň 227 km. No což. Nějak se to musí zvládnout, a tak jsme se do toho pustili. Šlápli jsme do pedálů a znovu roztočili kola. Frčeli jsme si to v dešti. Projeli jsme kolem dobře známých komínů a podivovali se spoustě záchranných člunů na vodě. No a po páté začali hledat ubytování. Nebyla to činnost nijak jednoduchá, protože taťka po první nabídce - 220 na osobu se snídaní pravil, že máme tak 300 na člověka - počítal se spánkem každý den. Paní mu oznámila, že je široko daleko nejlevnější, ale taťka se rozhodl pokoušet štěstí dále, protože jsme měli ještě dost času. Zastavili jsme se u jednoho nóbl a pak u hostince. Jak jsme se k němu přiblížili, tak se spustila siréna a my vyděšeně vzali do zaječí. Až pak nám došlo, že to nebylo asi kvůli nám, ale možná siréna z vody - ale proč, to nám zůstalo záhadou. Další zastávka u známé zelené cedule s nápisem "ZIMMER". Taťka se pustil do rozhovoru anglicky - paní po anglicku moc nemluvila, ale taťka přišel s perfektním úlovkem - 240 na noc, jak předpokládal za pokoj. Takže jsme si usalašili kola v garáži a nechali tam i svázané karimatky - jakou jsme udělali hloupost jsme zjistili až později, jelikož karimatky byly neustále mokré. Dnes jsme ujeli "pouhých" 104 km, ale po náročné noci jsme byli jaksepatří unavení, takže jsme se v hezky zařízeném - dřevo a modré koberečky - pokoji vysprchovali a došli si v klidu na záchod, snědli jsme Lipno - taťka donutil, aby si každý vzal dvě kostky a pak si ode mě nechtěl moc vzít, na to jsme každý dostal dvě řádky čokolády a já se zase snažila alespoň trochu udat taťkovi, ale ten odolával. Napřed chtěl najednou sníst celou čokoládu, ale můj zděšený výraz ho nakonec přesvědčil, že by to nebyl ten nejlepší nápad. No a asi v osm hodin jsme zalehli. Předtím nás ještě čekal namáhavý rozhovor, kdy jsme se domlouvali co chceme pít, na kolikátou chceme snídani a podobně. Akorát jsem nechápala, jak se chce taťka vzbudit, když nemáme ani hodinky ani budíka, ale za chvíli mi to už stejně bylo všechno jedno, protože jsem si spokojeně pochrupávala v měkké postýlce.

11.08.2001 sobota

Pomalu a neochotně otvírám oči a prohlížím si taťku, který už šustí s věcmi. Moc se mi z té příjemné postýlky nechce, ale nakonec vylézám. Oblékám se a vše skládáme do batohů a tašek. Můj spacák hezky přes noc vykapal - taťka pod něj položil mísu, ale ten jeho, který vypadal suchý, jsme shledali navlhlým, ale šlo to. Večer nám dala paní noviny do bot, ale promáčeným botám to moc nepomohlo. Vše nám alespoň trochu přes noc vyschlo, takže už se cítíme v pohodě. Venku na nás sice nekouká sluníčko, ale ani déšť, který přestal hned, jak jsme zapadli dovnitř. Všechno najednou vypadá růžověji. Vše máme sbaleno, a tak se vydáváme na snídani. Typický Němec před nás pokládá talíř s kolečky salámu, plátky sýra, vajíčkem a rajčetem, džem, konvici čaje a kávy, a k tomu hezké houstičky. Pouštíme se do jídla. Dávám si jedinou teplou věc za celou cestu - jeden hrnek čaje a pak ho raději zalévám studeným mlíčkem. Dvě houstičky si hezky ozdobím no a mňam mňam. Vyplňujeme ještě jakýsi formulář hostů a pak přichází placení. Taťka vytáhne 240 a ten muž na něho tak podivně kouká. Pak se začnou lehce dohadovat. Na čí straně je chyba? Asi na obou. Prostě všude se prý říká na jednu osobu. Že nám jejich sousedé řekli cenu pro oba, tak to je nijak nevzrušuje. Prostě a jasně nakonec platíme celou částku a taťka je z toho lehce nabručený. Pomalu se ale uklidní - vždyť co se děje. Bylo nám tam dobře, tak se pro jednu korunku nezblázníme. Horší už je to z principu. A asi ve čtvrt na devět vyrážíme na další úsek cesty. Usušení, vyspaní a tentokrát bez deště, bez bázně a hany. Napřed za sebou necháváme Reine - městečko s hezkým nábřežím a potom přes různé další vesničky pokračujeme dále. Sledujeme baštičky, věžičky, hrady a další stavby, které na první pohled upoutají poutníkovo oko. U pily zastavujeme, těsně předtím, než začíná lehký deštík, a tak si v klidu dáváme chleba se zbytkem salámu, čokoládu a okurku. Vysvítá nakonec i sluníčko, a tak rozkládáme pytlíky a věci, aby se vše ještě dosušilo. Přejíždíme přes most do Melku, kde si prohlížíme velký žlutý kostel, nakupujeme první pohledy, navštěvujeme info centrum, kde nabíráme nějaké mapičky. No a jede se dál. Tentokrát pokračujeme v cestě krajem nebes - spousty vinic, s nezralým vínem, kterému k šťavnatosti zbývá jen pár dní, spousta jablek a hrušek, švestek, broskví a hlavně meruněk. Předtím, než tušíme, jaký ráj nás čeká, zastavujeme u jedné z pump, kde taťka bere jednu z meruněk, které mají v bedně vystavené - možná pro hladové poutníky. Poté ze silnice sjíždíme na cyklistickou cestu, kde nás hned na začátku čeká háj meruněk. Přelézám plot a nabírám napřed jen do rukou výtečné šťavnaté plody. Potom ještě jednou a pak si rovnou beru veliký pytel, který z poloviny naplním. Hromadu meruněk zdlábneme a pak pytel upevňujeme k taťkovu batohu. Všichni, které míjíme se usmívají našemu batohu, z kterého přetékají meruňky. Bohužel ale má pytlík různé dírky, takže nakonec přendaváme meruňky do tašky. To ale není vše. Zkoušíme i další zdejší ovoce - o vitamíny nemusí být tentokrát opravdu strach. Škoda jen, že ještě není zralé to víno. S hezky zaplněnými žaludky si to ujíždíme dále. Pak znovu překonáváme po mostě široké vody Dunaje a dostáváme se do hezkého Krems-Steinu, kde si kupujeme druhé a poslední pohledy. Pak znovu zase po dálničním mostě zpět. Několik půvabných kliček nám trať prodlouží o pár set metrů a po půl kilometru jsme nadšeni, když zase máme ten náš most nad hlavou a můžeme pokračovat podél vody dále. Projíždíme několika kempy a nakonec odbočujeme doprava a přes malou lávku přes potok převádíme kola. Projíždíme lesem kolem spousty posedů a přes cestu nám přebíhají početná stáda laní a jelenů. Tolik najednou jsem jich snad ještě neviděla. Zastavujeme u další lávky přes říčku, abychom mohli při případném dešti zalézt do bezpečí. Je přibližně půl osmé a my vyndaváme karimatky a až nyní zjišťujeme, že k suchosti mají daleko. A tak máváme. Jako blázni držíme v rukou karimatky a snažíme se je usušit. Ale proti očekávání slavíme úspěchy. Karimatky pomalu, ale jistě usychají. Předtím, než se po 153 kilometrech rozhodneme uložit, vybalujeme jídlo a dáváme si chlebík s paštikou a pak vlnky. Před spaním si ještě dopřáváme trochu meruněk a pak zalézáme rychle do zavlhlých spacáků, které se rychle zateplují. Na bzučení komárů odpovídám tím, že si zalézám do spacáku i hlavou a je mi dočista jedno, jestli se náhodou udusím - co kdyby mě štípl komár! Po celou noc se rozléhají krajem výstřely myslivců, kteří si nedají ani na chvíli pokoj, ale to nám nevadí. Usínám. Jen jsem se trochu bála, když jsem si šla na záchod. Co kdyby si mě spletli s laní...

12.08.2001 neděle

Ráno mě probouzí nepříjemná zima. Taťka mi večer zakázal bundu - že bych jí určitě při dešti zase nechala pod hlavou a ona pak dopadla jako kus žvance, takže drkotám zuby i ve spacáku. Taťka mi ho však rezolutně rozepíná a já musím vyjít ven do toho drkotavého počasí. Zuby mi cvakají o sebe a ani ta bunda mi nepomáhá. Rychle sbalit a vyrážíme. Na slabém slunku nakonec zastavujeme, abychom si vyčistili zuby a najedli se meruněk - výborných to plodů. Poté s radostí nasedáme na kolo a snažíme se pohybem alespoň trochu zahřát zmrzlé končetiny. Kolena se také neohýbají tak ochotně jako první den. Ale co. Za chvíli už zase zvedneme rychlost z 16 na 22 km/h a sluníčko nás zahřívá. Přes noc se totiž naprosto vyjasnilo, takže nás po celou noc provázely hvězdy a teď se můžeme radovat z modra, kam až oko dohlédne. Dnes se ještě o nepříjemné horko taky asi strachovat nemusíme - ranní mrazík nám to dokázal. Přijíždíme do Tullnu a pak dál do té cílové Vídně. Po cestě jsme se posilnili hruškami, jablky a bonbóny. U značky Vídeň nám tachometr ukazoval 430 km a cedule ještě 15 km do středu Vídně. Svištěli jsme si to po nábřeží, pak se ztratili ze značení a do centra se dostali až podivnými stezkami a s pomocí mapy na tramvaj - žádné mapy Vídně jsme u sebe v tu chvíli nepřechovávali. Prohlédli jsme si obrovský kostel a pak se snažili o návrat k Dunaji. To ale nebylo nijak jednoduché. Sice se nám podařilo dostat se přes jeden most, ale jenom přes kanál. Pak jsme bloudili dále mezi vídeňskými domy a podivnou souhrou náhod se dostali až k Pratru, kde jsme se trochu porozhlédli a putovali dále. Najeli jsme na most a přejeli na ostrov, kde jsme se na trávníku zastavili. Rozložili na sluníčku karimatky, spacáky a pod veřejnou pumpou se omyli - taťka do naha a vůbec mu nevadilo, že ho jakási pohoršená stařenka sledovala a že kolem obcházely skupinky lidí... Na sluníčku se to nádherně válelo. Roztažená na karimatce jsem do sebe nasávala sílu, abych po 447 km znovu nasedla na kolo. Zastavili jsme tedy v půl jedné se 70 km v nožičkách. K obědu jsme pojedli chleba s paštikou a okurkou, taťka přikusoval česnek a do vody napustil citrón - já preferuji grepovou slazenou limču, no, a pak konečně poslední kousky čokolády, které jsem se velice ráda zbavila. Chvíla válení a asi ve tři čtvrtě na dvě jsme ne právě nadšeně nasedli na kola a jeli dál. Pokračovali jsme po ostrově a poté spirálovitou cestou najeli na most, který nás konečně přenesl posledním - osmým - přejezdem přes Dunaj. Nejen, že jsme nyní putovali proti proudu, a tedy lehce do kopce, ale cestu nám znepříjemňoval i protivítr. Konečně jsme dojeli ke zdymadlu, kde jsme naposledy pohlédli na Dunaj, který nás věrně doprovázel asi 360 km, a vydali se na sever do Stockerau. Tam jsme chvíli hledali, až jsme konečně našli náměstí. Spočítali jsme drobné a rozhodli si udělat radost - po tolika našlapaných kilometrech si to snad zasloužíme, a i kdyby ne, tak nám to bylo vcelku jedno, a prostě si dali dvě zmrzky - akorát nám to vyšlo na 18 šilinků - taťka si dal dokonce dva druhy najednou. A pak jsme se už jen oblizovali - správně velké kopičky se nám i našim žaludkům líbily. Pak jsme se ale ze světa zmrzlinových snů museli přenést rychle do skutečnosti, která nebyla zase tak špatná. Slunko stále svítilo, a tak nám šlapání dělalo radost, i když ten protivítr nám cestu zkoušel znepříjemnit. Směrem na severozápad - přesně na Písek - jsme jeli po vedlejší silničce, táhnoucí se lehce vlnící se krajinou, lemující hlavní tah vedoucí na Hollabrunn. Tomu jsme se vyhnuli půvabnou kličkou a dostali se na cestu pro horská kola. Když se mi na tachometru objevilo 500 km, tak jsme zastavili a dali si slavnostního bonbóna. Přes pole jsme jeli nahoru a dolů po polních cestách, které byly napřed vyasfaltované, a potom již jen hlinité. Na 1, 1 se to do kopce jelo lehce, a tak jsme i dost ostré stoupáčky zvládali s přehledem, i když jsme trochu funěli. Pak jsme konečně - už slunko pomalu klesalo - zastavili na kraji lesa na poli - hodiny ukazovali půl sedmé, kilometrovník zase 506,34 km, kde jsme rozložili karimatky s tím, že tady přespíme. Museli jsme se ale trochu posunout díky obřím mravencům. O kus dál nás vyrušovali jen obyčejní mravenečci a v dáli myslivec, který si vystoupal na posed a otevřel si na nás okénko. Taťka se bál, že by si nás mohl splést s vysokou zvěří a nemuseli bychom se dále dostat, takže jsme si dali chléb se supráckými klobáskami a pak jsme tuhle výbornou dobrůtku zajedli další bezvadnou věcičkou - trojhránkami, které se nám rozplývaly na jazyku. Pak jsme se tedy sbalili (karimatky měly zespodu do sebe zapíchané seno) a popojeli dále. Zkusili jsme ještě jednu louku a pak zajeli do lesa, kde jsme se u hromady dříví nakonec usadili na noc. Pojistili jsme si dnešní 130 km dlouhou trasu, odstavili kola a... Rychle rozložit, zalézt - komáři tu poletovali a dost usilovně hryzali, hlavu pod spacák a chrrrrrrr. Taťka v noci pozoroval skrz větve malý vůz a poslouchal prý po celou dobu podezřelé šustění - snad myšek.

13.08.2001 pondělí

Myslivec nás naštěstí neodstřelil, takže jsme se ráno probudili zase do krásného rána. I když nám byla trochu zima, tak to proti včerejšku byla pohádka. Vstávání v půl sedmé - ach jo, na to nejsem doma zvyklá, na kola a zase dál. Tedy promiňte, ještě vyčistit zuby. Vyjíždíme směrem zpět, ale pak nás myslivec navede zase na druhou stranu, a tak po čichu ujíždíme dalšími stezkami a cestami. Na sluníčku ještě pojedli meruňky. Pak sjíždíme z kopce a dostáváme se do jedné vesnice - Gross, kterou nemáme uvedenou v mapě. Podle udaných kilometrů však přibližně určujeme polohu, a tak se vydáváme správným směrem na Sitzendorf. Neumytí si připadáme ulepení, a tak navštěvujeme jeden z rakouských hostinců, kde na záchodech způsobujeme lehkou potopu a spotřeba toaletního papíru je enormní. Naštěstí já jsem na dámském záchodě, takže mě nikdo nevyrušuje - návštěvníky jsou pouze muži. Pak dále na Langau. Po cestě pojídáme a trháme blumičky, švestičky a jablíčka. Vystoupali jsme do kopce, kde jsme (jako bychom toho neměli dost) vylezli na rozhlednu, ze které se nám rozložil hezký výhled na krajinu. Krajina přešla z lehkého zvlnění do větších kopečků - do Alp to má hodně daleko a "širé lány obilí", do daleka rozložené vinice a sady nevypadají nijak nebezpečně - ale někdy ty stoupáčky už dají zabrat. Asi ve čtvrt na jednu s 560 km jsme dorazili na Vratěnín a překročili české hranice. Už Od Stockerau nám připadaly domky podobné českým, takže jsme nyní nezaznamenali žádnou velkou změnu, ale zato chundelaté lesy a více kopečků, mnohokrát záplátované silnice, nevystřihané příkopy, česky mluvící vesničané, bunkry a taková česká atmosféra, to vše nám dávalo tušit, že už jsme doma. Ve Vratěníně nás rakouský pohraničář odmávne a českého chceme skoro pozdravit "Guten Tag", ale pak nám dochází, že už jsme v Čechách a můžeme tedy naší děravou němčinu odložit. Nakupujeme rohlíčky, okurky, mléko, sýr, salám, pití a vyjíždíme o kousek dále, kde si u křížku vybalujeme naše zásoby a dáváme si do nosu - každý jedno mléko, 4 rohlíky, okurku, sýr a salámek, pak arašídovou horalku a komu by se chtělo vstávat? Udělalo se docela horko, ale tak nějak to jde, takže pohraniční silničkou putujeme dále do Slavonic. Kousek před nimi nás chytá lehký deštík, takže zalézáme do autobusové budky, a po chvíli, když deštík přejde, pokračujeme dále. Projíždíme stejnou cestou, kde jsme před měsícem projížděli stopem a pěšky. To vše teď vypadá jako někdy strašně dávno, někde v daleké minulosti, zastřené rouškou zapomnění. Už ani pomalu nevěříme, že jsme ještě včera byli u Dunaje, natož že bychom tu byli před měsícem. Ve Slavonicích nakupujeme rohlíky a pití, ořechový šáteček a dva kornouty - taťka si dává čokoládový, já čokoládovo-vanilkový. Dále ujíždíme na Staré město. Trochu jsem taťkovi při čurání ujela. Čekám na náměstíčku - 5 minut, 10, 20 a hryžou ve mně dost velké pochybnosti - že by taťkovi to čurání trvalo tak dlouho? Počkám ještě 5 minut a vyrážím odhodlaně do pěkného stoupáku, který jsem před necelou půl hodinou sjela. Až nahoře se setkávám s taťkou, kterému z pláště vykukuje kus hadru - rozedřel se mu starý plášť a o to mu prdla i duše, kterou musel zalepit. No nějak mu to jede, takže nakonec dorážíme v šest hodin až k Osice - rybníku, u kterého stojí tábor Karlovy univerzity s dosti hřištěmi na různé sporty, který povinně navštívili i moji rodiče. Nyní tedy usedáme na břehu a kocháme se pohledem na čistou lesklou hladinu, která nám připomíná finská jezera. Cesta podél břehu je vcelku frekventovaná, a tak taťka rychle noří své tělo do vody a poté se omývá. Nevyhne se procházejícím lidem, ale ti si ho vcelku nevšímají. Pak lezu do vody i já. Chvíli mi trvá, než se odhodlám ponořit se do dosti chladné vody, ale nakonec své nahé tělo smáčím a po pár tempech se vracím, abych se pořádně omyla. Světe div se - nikdo nešel. Pak se rozvalujeme a otvíráme dvě paštiky, ke kterým přikusujeme rohlíčky - taťka si naštěstí ode mě paštičku vezme. Já si pak dávám ořechový šáteček a taťka Cluby, i když napřed odmítá, že nám toho moc nezbude. Díky velkému provozu usedáme čerstvě umytí na kola, rozhodujeme se k 612,8 km přidat ještě nějaké metry a přejíždíme přes Novou Bystříci a pár kiláků za ní zajíždíme do lesa, kde si nakonec u vojenských zákopů rozděláváme náš bivak. Nakonec jsme dnes zvládli asi 113 km. Komáři nepřestávají štípat, ale nám je to fuk. Zachumlaní do svých pelíšků, se spacáky přes hlavu, uléháme k poklidné noci. V noci je snad poprvé perfektní klid, takže i taťka hluboce spí.

14.08.2001 úterý

Snad poslední den naší cesty. Tentokrát - poprvé - se první probouzím do teplého rána já, takže mohu poslouchat zvony, které odbíjejí sedmou hodinu, a tak se pak vytahovat znalostí, kolik že je hodin. Taťka se probouzí o chvilku později. Komáři už zase začali bzučet - po setmění ustali a teď po rozbřesku zase hledají, jak by z nás vysáli co nejvíce krve. Pojídáme poslední meruňky - 4 jsme nechali našim dvěma zbytečkům, co se povalují doma, a pak blumy. Nasedáme na kola a přesouváme se o kousek dále, kde na nás u hotelu Peršlák čeká Kámen republiky a nejsevernější bod Rakouska, který nám přinese chvilku usilovného hledání, ale nakonec paradoxně na cestě domů pohlížíme ještě do Rakouska, země, která nás včera vypustila ze svého sevření, a dnes už se za hranice jen usmíváme. Příjemnou krajinou ujíždíme přes Mníšek, Stříbřec - po naučné stezce "Okolo Třeboně", kde si čteme o zdejším kraji a pozorujeme nádherné rybníčky - člověk ani neví, co má doma a pořád se snaží jezdit někam pryč. Houfy kachen nám křižují cestu a nevypadá to, že by se nás nějak bály, k tomu nás při každé zastávce oblétává jediná zdejší nepříjemnost - komáři. Pak dorážíme až do Staré Hlíny - částečně zatopené rybníkem Rožmberkem - největším v Evropě. Dále pokračuje naše cesta stále směrem na severozápad. Po cestě nalézá taťka Horalku. Přejeli jsme přes Lomnici nad Lužnicí a pokračovali na Ševětín. Taťka hned nepříjemně ohodnotil Budějovický okres, ke kterému cítí jistou averzi. Před Ševětínem jsme však nalezli hezké místo v lomu, a jelikož už se blížila dvanáctá hodina a my nikam nespěchali - máme 668 km, tak jsme zastavili. Vybalili jsme chléb - kterého bylo podle taťky vcelku málo a celou štangli salámu - tentokrát Vysočinu s chutí uzeného. Pustili jsme se do jídla a přes taťkovy velké oči jsme nechali kus chleba i salámu. Pak jsme spořádali Horalku i zbytek Clubů a vyjeli dále. Co čert nechtěl. Už nám k domovu zbývá asi padesát kilometrů, a taťka najednou jede po ráfku. Zastavujeme tedy na začátku Ševětína a taťka lepí. Hadr totiž vypadl. Alespoň se naučím, jak se to vlastně dělá. Vypolstrovává plášť kusem láhve, kterou našel u zdi, ale vždy po nafouknutí znovu slyšíme ten samý nepříjemný syčivý zvuk. Záplata se shrnuje, protože jsme ji nechali asi málo zaschnout. Jednu jdu vyhodit, ale potom pro ni zase lezu do koše jako bufeťák - stojí přece 5 Kč, že jich za chvíli vylepí 10, to mu je nyní celkem fuk. Pak mi povídá, jak je na kole páska, a že mu skrz ní prolézají dráty, které rozpíchávají duši, ale vyměnit? Vždyť je to celých 20 Kč. Na stále zvětšující se díru to však nestačí. Podaří se mi pak taťku přemluvit, aby sundal kolo a vyměnil duši. Provedeno - uděláno. Snažím se postup zapamatovat, ale to netuším, že je to zbytečná námaha, za chvíli to přeci uvidím znovu. Na náměstíčku zastavujeme, kupujeme nanuky a pití a... - duše je vyfouklá. Rychle v parnu do stínu a snažíme se odstranit závadu. Kolo dolů. No jo. Nová duše byla na spoustě míst děravá. Takže na ni lepíme pro začátek dvě záplaty a ujíždíme v slušném horku, které nás provází již od dopoledne, dále. Za Ševětínem se ale trochu ztrácíme do lesa, kde postupujeme chvíli i po úzké pěšince a nakonec vyjíždíme na silnici. Taťka každé 3 nebo 4 km zastavuje a pumpuje. Dojíždíme až do Týna nad Vltavou a vše vypadá, že bychom snad mohli do Písku ještě dnes dorazit. Na kostkách v kopci však taťkovi duše hezky uteče, posune se vycpávka z láhve a rozedře duši, takže po kilometru zase slyšíme ssssssss.....Pak trávíme pěkný čas u silnice, kdy taťka zkouší udělat rekord v počtu záplat na jedné duši a docela se mu to daří. No jo. Asi 4 původní dírky už od výrobce a jen jedna od taťky. Nakonec se smiřuje taťka s tím, že bude každý kilák dofukovat a jede se. Zvládne dokonce i obr stoupák za Albrechticemi, a pak ho opouštím s láhvemi. Ten stoupák byl skoro nejhorší z celé cesty - ale tak to zase ne. Pak už se skoro jenom sjíždí. Nabírám vodu a chvíli čekám. V zatáčce se objevuje taťka s chrastivým zvukem. Přijíždí blíž a já vidím, že má zadní kolo trochu níže. Vysvětluje - Hned jak jsem ho opustila, tak přefoukl, takže půl cesty běžel a půl jel na ráfku - no prostě super závěr. Nechávám si tedy láhve na zádech a jedeme. Taťkovi to na ráfku docela frčí. Děláme poslední fotku u cedule "Písek" a pak již dojíždíme z kopečka až k domu. Taťkovi to trochu skáče. Pak háže kolo do sklepa, že už ho nechce nějaký čas ani vidět - kdo by se mu divil. Domů se vracíme až v půl deváté (nebýt technických potíží, mohli jsme tu být už tak ve 4 h, ale to bychom si neužili a v pařáku se zbláznili). Dáváme si řádnou porci zapečeného zelí s kabanosem a strouhankou, potom slušný nábuch štrůdlu a vyprávíme. Petr s mamkou navštívili babičku, protože pak byl Petr v Budějovicích na lejzru s bradavicí v nose, o průběhu této akce se dovídáme postupně mezi našimi slovy. Vychutnáváme si, že jsme náš plán zvládli na 100% a s příjemným pocitem uléháme po 6 dnech zase do naší milé postýlky.

Celkem jsme najeli 722 km!!!