KOMPLife
..::cesty::..
Skandinávie 2001
©KOMP 1999, 2021

Předstartovní horečka

To, že je třeba zase trochu podráždit poněkud přecitlivělou atmosféru rodiny, bylo znát již od loňského podzimu. Postupná stagnace všech aktivit by nutně vedla k velkému třesku v našich hlavách. K první explozi pak došlo v lednu. Řízením osudu se na náledí u Třeboně zatřesklo hlavně v kapotě naší červené čtyřkolky. Impuls to byl tak mohutný, že vyprovokoval mnoho následných změn. Jednou z nich pak bylo i rozhodnutí podniknout nějakou dlouhou cestu. Autem to jaksi nešlo, takže výběr bylo možno provést pomocí katalogů cestovek a jízdních řádů různých dopravců. Pohled na mapu našich dosavadních cest nás navedl na několik možných oblastí kam vyrazit. Leták cestovky Alvarez, který Karla objevila při pročítání nového čísla "Lidé a země", pak výběr dokončil. Možnost vyjet pod stan na samý sever Evropy, prozkoumat Skandinávský poloostrov a po cestě ještě navštívit Pobaltí a samotné veliké Rusko, projezdit okolí Ladožského a Oněžského jezera, navštívit St. Peterburg, Murmansk, Nordkinn, Rovaniemi, Stockholm a mít přitom ještě možnost moknout ve volné přírodě, omrzat při sněhových přeháňkách, neustále stavět stan a nemít se kde umýt nás nemohla nechat v klidu. Byla to ta správná oběť na hranicích možností naší rodiny. Během pár dnů dohadů jsme zaplatili zálohu a tak stačili získat slevu 4x500,- za rychlou objednávku. Pak jsme nechali celou akci spát s tím, že se začneme strachovat až začátkem června. Zapomenout nám daly hned jarní prázdniny, které jsme tradičně strávili na Šumavě v penzionu "Babůrek", kde jsme na počest naší desáté návštěvy složili oslavnou báseň vysoké kvality. V následném mezidobí chodili Karla s Petrem spokojeně do školy, Ola do práce, kde za vzorné chování dostala příspěvek na zájezd, a Mirek přemýšlel, že by bylo dobré zase něco kloudného tvořit, a tak hledal a našel kolektiv, který by mu vyhovoval. Tráva ve Skalách rostla a rostla, a postupně začal docházet jeden zedník z vesnice, který nám udělal nové omítky na dvoře, naučil nás míchat správně mastnou maltu a ještě nás bavil svými moudry.

Nadešel červen a s ním poněkud pochmurná zpráva, že se nenašlo dost bláznů ochotných strávit pár dobrodružných dnů v neporušené přírodě severu. Světlo na obzoru vystopovala Ola, když zamluvila poslední čtyři místa v zájezdu cestovky Crocus-Mayer, se kterou jsme loni absolvovali cestu do Skotska. Program byl poněkud jiný, než na jaký jsme byli nažhaveni, ale po krátkém uvažování jsme řekli své ano. A že to bylo ANO naprosto správné, jsme se měli šanci skutečně přesvědčit. Z Alvarezu naštěstí poslali obratem peníze, Oly příspěvek z práce bylo možno převést, a tak jsme přišli pouze o slevu za včasné zaplacení zálohy. Ale to byla jen nutná oběť pro zdar celého podniku. Nový odjezd byl až 19. 7. a celý zajezd o týden kratší. Byl tedy čas dojíst v klidu jahody, odpočinout si na posekaném trávníku, dojídat nekonečné zásoby loňské jablečné sklizně a ještě vyrazit během červencových svátků na okružní stopařskou akci podél jižních hranic na Moravu a zpět.

Postupně se přibližovala doba odjezdu. Mohutně jsme odpočívali a dopřávali si pořádné porce, z nichž největší nám dopřáli Vietnamci v čínské restauraci. V předvečer odjezdu jsme na hromadu naskládali spacáky, pláštěnky, kterými jsme se postupně obdarovali, boty, šusťákovky, čepice, rukavice, brýle, masti, kapesníky, polštářky a podobné cestovní nutnosti, řádné zásoby jídla a pití, doklady, peníze, dobrou náladu. Každému jsme přidělili jeden batoh a dvě zavazadla tak, abychom byli schopni se přesunout pomocí linkového autobusu do Prahy, odkud byl v 8. 00 odjezd. Seznam dvaceti taxíků v kapse byl pak nutným jištěním.

19.07.2001 čtvrtek

Ráno v 4. 10 jsme již poletovali po bytě, slupli snídani, naskákali do postrojů a odkráčeli s malou dušičkou na zastávku autobusu. Ten se skutečně na čas dostavil, my přesunuli naší zátěž do jeho útrob a s úsměvem se pak pohupovali ku Praze. Tak to tedy už začalo.

Na Smíchově jsme vše nanosili do metra a na Radlické zase ven. V 7. 05 jsme pak snadno našli místo odjezdu, kde už čekala první aktivní důchodkyně. Postupně se místo začalo zaplňovat. Dokonce i pán, který se nás ptal, zda čekáme na zájezd na Island, patřil do naší skupiny. Za chvíli přistavil svůj mini Fiat 127P i se ženou a s úsměvem prohodil, že jestli Island nebo Skandinávie, že tomu říká stejně. Osmá hodina odbila a autobus ještě v nedohlednu. Lidé po sobě pokukovali a pokorně čekali, akorát jeden mladík v tričku "Něco 2000" začal běhat kolem s mobilem. Jak se později ukázalo, nebyl to jeden z účastníků zájezdu, ale průvodce, a nebyl to zas tak úplný mladík. Ale to vůbec nevadilo, protože byl v pohodě. Za chvíli dorazil autobus, my do něj naskákali a ono nic. Postupně prosáklo, že se musí čekat na dvě dívky z Hradce, které chtěli nastoupit v Pardubicích, ale autobus jim jaksi ujel. Právě jsou na cestě do Prahy. Průvodce (to jsme zatím pořád jen tušili) zvýšil intenzitu pobíhání a přidal slušnou řádku impulzů. Nervozita se ho však netýkala. V klidu jsme posečkali do 10. 15, zasedli naši předposlední řadu a pak ujížděli do Teplic přibrat posledního maníka ze zájezdu. Po drobném kroužení se v poněkud vyplašeném stavu nalodil a my ujížděli na Cínovec. Po dvouhodinovém čekání se ženeme přímo na Berlín, který jsme zprava po objezdu minuli, zatímco za okny řádí pořádná bouře. Podél vyrovnaných lánů borovic jsme směřovali na Sassnitz, kde nás ve 3. 00 čekal trajekt přes Baltické moře. Cestu nám zpříjemňovala likvidace zásob a občasné zastávky u benzínek. Na stanovišti jsme byli krátce po jedenácté, a tak jsme se šli na chvíli odložit na parkoviště u benzínky. Druhý pokus pak proběhl hladce bez čekání, a my mohli pozorovat vzdalující se německé břehy. Na menším trajektu směřujeme do Trelleborgu ve Švédsku. Čekají nás asi tak čtyři hodiny plavby. Přestože si je zpříjemňujeme pozorováním hvězd a vln drtících se o příď lodi, čas se vleče dost pomalu. Počasí se už uklidnilo, a tak jenom mokré paluby připomínají, že kdysi pršelo. Za ranního rozbřesku jsme posnídali a pak jen vyhlíželi obrysy Trelleborgu, kam jsme v 7. 00 dorazili. Tak, a jsme ve Skandinávii. Tachometr natočil zatím nějakých 650 km a my se stačili částečně seznámit s osazenstvem autobusu.

Průvodce, Jan Šindelář, nám byl od první chvíle svou vlnitou delší hřívou, sportovním hubeným tělíčkem a příjemnou tváří sympatický. Odhadovali jsme mu méně, ale později jsme zjistili, že má dva syny na střední škole. No jo, nikdy se nám nepodaří lidi odhadnout pořádně. Řidiči, dva Miloslavové, působili přesně tak, jak by měli asi řidiči vypadat. Bříško, bílá košile a černé kalhoty, trochu prošedivělá lysinka, trochu vážný a trochu milý úsměv, ale jinak ochota pomoci a zoufání nad dlouhými přejezdy. Tachometr na začátku ukazoval 16 659 km a Petr s mamkou pečlivě každý večer zapisovali, kolik nám ten den přibylo. Šoféři slíbili, že budou stavět každé tři, až tři a půl hodiny, ale už jim vůbec nevěřím, protože teď vím, že se jim to někdy nedařilo a trápili naše močové měchýře. Ať už z důvodu spěchu, či toho, že nebylo kde zastavit. Složení lidí nám napřed připadalo, že bude zase kolem padesáti, ale pak 70-leté stařečky převážilo pár mladších jedinců a manželských párů. Za námi seděl jeden takový ukecaný exot, který si rád tak trochu stěžoval a tak trochu vše komentoval. Do svých rozhovorů zatahoval postaršího pána, který seděl také sám, ale za taťkou, ten pro změnu vynikal obrovskou žravostí - přes sušenky, saláty, chléb až po salámy a sýry. Na konci jsme toho kecala už skoro nemohli vystát. Já se zase usadila k mamce a na taťku zbyl Petr. Četla jsem si svou povídku Aktivistu a děsila se nad odpornými spojeními. Zdaleka není tak bezva, jak se mi zdál při psaní, ale docela to ujde. No uvidí se. Při pročítání posledního čísla Lidé a Země poočku sleduji „To nejlepší z Neváhej a toč”, které běží z videa.

Během seznamování s okolím jsme pomalu zmenšovali naše zásoby. K obědu jsme začali svou chlebovou dietu, tentokrát chléb s vajíčkem a Zlatými oplatky. K svačině jsme s Petrem pojedli rohlík s máslem. Odpolední svačinu zastala houska z posledního motorestu v Čechách, kde jsme koupili i chléb. To, že svačiny pro nás budou v následujících dnech spíše zajímavostí, jsme zatím netušili. Mamce se udělalo jako obvykle blbě, takže jí museli udělat nouzovou zastávku a chvíli poseděla vepředu, kam jí taťka přinesl namočený ručník. K večeři jsme měli chléb s paštikou a věnečky a mamka nevečeřela.

20.07.2001 pátek

Po čtyřhodinové plavbě konečně v sedm hodin doplouváme na pobřeží vytoužené Skandinávie (Švédska), Trelleborgu - krásného pobřežního městečka. Krásně modrá obloha předpovídá pěkný den a my jen doufáme, že se nám splní sny ve skutečnost, a budeme mít takhle nádherně stále. K snídani jsme si dali v 6 hodin chléb s máslem, protože po noci strávené na lodi pozorováním vln jsme měli docela hlad.

Lund - ospalé univerzitní město jižního Švédska, luteránská románská katedrála s kobkou a obry třesoucími sloupy. Pokračovali jsme k druhému největšímu jezeru Švédska - Vättern. Krásně čistá voda, ostrůvek a nádherné počasí lákalo ke koupání a hlavně k focení. Měli zde obchůdek se trolly a nanuky za 10 korun, což je 4x více v českých. K obědu jsme pojedli chléb s vajíčkem a Disko. Je asi půl třetí a dorazit do našeho nočního stanoviště bychom měli až tak kolem páté, a pak mamka plánuje vařenou večeři. Mamka neustále s oblibou pochrupává a teď se k ní přidal i taťka. Mamka prostě nedokáže udržet otevřené oči. Petr se také prospává. Já se sice už těším na postýlku, ale to, že jsem v noci skoro nespala na mně není zase až tak znát, i když víčka pomalu tíží. . . . Dorazili jsme asi tak v půl páté do Linköpingu, kde kromě pěkné kuchyňky s mikrovlnkou, ledničkou a sporákem byly i bezvadné patrové sklápěcí postele, kam jsme si s Petrem hned vlezli, a tím začalo naše spaní na palandách nahoře. Napřed jsme se potýkali jen tak a až později objevili žebříky ve skříni. Taky jsme se šli s taťkou napřed podívat po městě, prohlédli jsme si katedrálu, kašnu, náměstí, namatlaný styl - staré i nové dohromady. Pak jsme si dali večeři, kterou mamka mezitím ukuchtila - vrtule s vepřovým na cibulce a kokosové Cluby. Pak jsme šli znovu do města, vše si ještě jednou prohlédli, ale tentokrát ve čtyřech. Když jsme se vraceli, tak jsme chtěli ještě zajít do informačního centra, ale začalo bouřit a pršet, a tak jsme to museli odložit. Po chvíli jsem Petra vytáhla z postele, a tak jsme za deštíčku doběhli do informačního střediska, kde jsme nabrali prospekty a zase se vrátili. Já se pak snažila usnout, ale Petr probíral prospekty, taťka mazal chleby, a já za chvíli spokojeně oddychovala. Pak jsem se dozvěděla, že taťka ještě v noci byl v informačním středisku - taky aby mu něco neušlo.

21.07.2001 sobota

Ráno mě nepříjemně vzbudili. Chléb s paštikou k snídani. Vstávání v šest hodin. Tak jsme dorazili do Stockholmu - krásného města plného věží, krásných vyhlídek. Vyšli jsme si na zdejší radnici, kam vedla dlouhatánská chodba se spoustou schodů. Vstup stál pro nás tři - kromě Petra místo předpokládaných 45 pouze 15 švédských korun (1 SEK = 4 Kč). Nahoře nás čekaly úchvatné pohledy do dáli a na černé střechy všude dokola. Vychutnávali jsme si ten rozhled a představovali si, že jsme se proměnili v ptáky. Moderní část se svými i podzemním patrem nás nijak neuchvátila. Zato jsme však navštívili nesčetně kostelů, kterých je prý podle Petra v okolí Stockholmu celých 178. Zavítali jsme i do námi velmi oblíbeného místa - informačního centra, kde jsme si zase nabrali celou náruč prospektů. V té chvíli nás zase až tolik netížily, jak tomu bude po pár dnech pobytu v cizině. Krásné město přezdívané „Benátky severu“ dle mého názoru svého jižního přítele daleko překoná. Je rozložené na mnoha ostrůvcích. Je zde i vysílací věž, která dělá výhled zajímavým a nijak ho drsně neruší. Pak jsme se propletli mnoha uzounkými uličkami starého města. V jedné z nich jsme napřed užírali vaflové zbytky - tedy při výrobě těch výborných kornoutů se používá vaflovač a jakési kolo se stále pootáčí. Dívka namotá vafli na kužel a zastrčí do špičatého kornoutu, kde se kornout dodělá do křupava. Kornouty, které se jí nepovedly, hází do misky, z které si kolemjdoucí mohou užírat. My samozřejmě toto příjemné zpestření jídelníčku nevynechali. A abychom nepřišli ani o zdejší specialitku, tak jsme si dali do velkého kornoutu tři obrovské koule výborné zmrzliny, kterou byste u nás nedostali ani za zlaté prase - vanilková, čokoládová a stracciatella chutnaly najednou úplně jinak. U královského paláce probíhá od dvanácté do třinácté hodiny střídání stráží. Uvnitř se můžete podívat na královské korunovační klenoty, které jsme rádi vynechali. Potom jsme popojeli na další ostrov. Rychle jsme se odtrhli od ostatních, kteří navštívili Vasa muzeum. My dali přednost delší prohlídce skanzenu a dobře jsme udělali. Po cestě k tomuto prvnímu světovému muzeu pod otevřeným nebem jsme viděli i zdejší obdobu Tivoli. Skanzen byl založen roku 1891. Krásné domky s ukázkami nástrojů i lidí v dobových krojích. V některých domcích vařili, tkali… Měli zde i krásnou voňavou pekárnu, po které se nám všem sbíhaly sliny. Prohlédli jsme si i sklárnu, kde vyráběli pěkné skleničky… Měli zde dokonce i týpí, kde drhali. Nevynechali ani zoologickou a akvárium, větrný mlýn a spoustu dalších perfektních věciček. Potom jsme se měli setkat ve čtyři hodiny před hlavním vchodem. Ostatní však měli málo času, a tak se zdrželi a sešli se až ve čtvrt. K obědu jsme si uvnitř skanzenu dali chléb. Opustili jsme přátelsky uklizené městečko, lákající nádhernou polohou, příjemnou atmosférou a černými střechami. Vůbec nepřipomíná neosobně vypucovaný Londýn ani Prahu plnou zmatků a odpadků. Odjeli jsme a zastavili jsme se u katedrály v Uppsale. Silnici lemovaly při jízdě na sever husté lesy sahající do nekonečné dálky. Podél silnice se táhl plot kvůli losům, sobům a další zvěři, aby nemohla skákat autům pod kola. Jen na pravidelných průchodištích jsou díry a cedule u kraje silnice s nám dobře známým sobem. V 11 hodin byla bez nejmenších známek temnoty, od nespočtu jezer se stále ještě odrážely poslední sluneční paprsky, krásné zelené ostrůvky naložené a plující v těchto nádherných jezerech, které jsem si v tu chvíli myslela, že jinde než ve Švédsku spatřit nelze. Rákosí u krajů vrhalo zajímavé stíny. Švédsko, krásná země plná překvapení, na jihu připomíná spíše jakousi směsku Dánska a jiných zemí, kde se staré budovy nevhodně mísí s novými, na severu člověka zase uchvacuje svou líbeznou zelenou tváří protkanou modří vodních ploch. Červené domky seskládané v malých vesničkách vypadají v té nekonečné dálce opuštěně a příjemně zastrčeně. V čisté neposkvrněné modré vodě se odráží úchvatné západy slunce, přicházející v těchto končinách tak pozdě, že už ani člověk nevěří, že se jich kdy dočká. K večeři jsme si dali chléb s paštikou a chtěli jsme si dát okurku, ale jelikož již při prvních kousnutích nás zarazila její nepříjemně hořká chuť, tak jsme ji rychle předali taťkovi, kterému to nijak nevadilo, a pak Zlaté nugátové oplatky. Nekonečné lesy bez konce i začátku se táhnou po celém Švédsku a určitě nemají jen jednu monotónní barvu, ale nespočet různých odstínů, které by člověk nedokázal nikdy přesně vyjádřit. Váženější osoby mají vlastní pahorky jako hroby. Jinak jsou zdejší hroby rozestavěné jen tak na louce bez oplocení, jen náhrobky zapíchané do země. Vše působí příjemně, uklidňuje a ještě více ukazuje posmrtné spojení člověka s přírodou, na rozdíl od našich lesklých kamenů, které musí člověku ležet na bedrech i po smrti. O půlnoci nám u tří benzínek řekli, že mají zavřeno, a jelikož jsme se báli o čistotu spodního prádla, byli jsme nuceni ne poprvé ani naposled, použít přírodní záchod.

22.07.2001 neděle

V noci jsem až někdy v jednu hodinu usnula. Trochu poprchávalo. V sedm hodin jsme tedy překročili ten pověstný polární kruh - 66°33‘ rovnoběžka. Nutné fotografie zvěčnily tuto chvíli i pro ostatní a už jsme jeli dále. Pak jsme se zastavili v Lansijärvi u krásného jezera a houpaček. Po celou dobu snídaně nad námi bděl vyřezávaný medvěd. Mají tady více těchto vyřezávaných zvířat - soba, pštrosa…Přes cestu nám přeběhl historicky pro mě první krásný parohatý sob. Předtím prý překrosili naši cestu ještě asi dva losi, ale ty jsem jaksi nezaregistrovala, protože jsem spinkala a oni nás nechtěli budit. Sobík důstojně odkráčel. Pak jsme zastavili v NP Abisko, kde jsme se procházeli po pěkných chodníčcích podél úchvatné řeky, která vypadala jako vystřižená z pohádky, jako by ji sem vložili z říše fantazie a nám nezbývalo, než neustále mačkat spoušť foťáku, protože něco tak perfektního - ty oblé kameny, voda stříkající v mohutném proudu ze skalního tunelu i zurčící proud - se nám už nikdy nemusí do cesty připlést. Tentokrát vytáhl foťák i průvodce a nenechal ho chvíli odpočívat. Neustále nás předbíhal a zase se vracel - asi zde ještě neměl tak dobré počasí. Byly tam různé mostečky, břidlicové útesy, i ostré skály. Pak jsme odjeli přes hory, které byly i se sněhem. Slunce nám perfektně přeje. Výpravě před námi prý pršelo. Hory jako by v sobě měly něco z ostrosti Alp, i z pozvolnosti Skotska, spojují v sobě všechno do jedné obrovské hmoty, která musí snad každého na první pohled uchvátit. Oběd pojistil chléb s máslem a věnečky, jako takové malé poškádlení našeho hladového žaloudečku. Hlavně taťka trpěl, když dostával příděly jako my, a ani nám to někdy nestačilo… Pak jsme přejeli do Narviku. Tak známý přístav, ze kterého se vyváží švédská kvalitní železná ruda, přepravovaná sem železnicí, nás svým vzhledem spíše odstrašil. A tak jsme využili daný čas spíše pobíháním po ulici, návštěvou info centra a čuráním, než abychom si prohlédli město - nebylo totiž co - není se co divit, když ho ti dobráčci za druhé světové války totálně zničili. V půl čtvrté jsme konečně odjeli. Vrátili jsme se klikatou silničkou podél úžasně modrého fjordu, který hýřil barvami od tmavo modré v hloubce až po zelenou a my znovu prověřili rychlost spouště. Bohužel nám nezastavovali, a tak nezbývalo, než fotit přes ne právě čisté sklo našeho autobusu. Prvním ze série zajímavých mostů jsme přejeli na Hannoyu, největší ostrov Norska i souostroví Vesteral. Fotili jsme úchvatné štíty hor, hluboká údolí, svahy klesající až k mořské modři či zeleni a příjemně zasazené vesničky. V tu chvíli bych se zdejšími obyvateli hned měnila. Slunce se opíralo do kopců a my se připravovali na další zatáčky a klikatící se silnici podél pobřeží. Po dalších mostech bizardních tvarů jsme se pomaloučku prokousávali kupředu. Před námi se objevují špičaté útesy Lofot a pomenší trajekt nás na ně přes vlnící se moře převáží. Připadáme si jako objevitelé. Země naproti se blíží. Jaká tajemství asi skrývá? Nevím, ale ráda bych to objevila, a tak se těším na první dotek Lofotské půdy. To trvá ale ještě chvíli, protože z trajektu vyjíždíme autobusem, který najednou nemá kam spěchat - tolik důležitý trajekt v půl osmé stihl, tak proč se honit. Spokojeně si odfukuje po silničce a slouží nám jako příjemné přibližovadlo k našemu nočnímu stanovišti. Nevěříme, že se nacházíme na stejné rovnoběžce jako severní Aljaška a přátelský Golfský proud umožňuje zdejším obyvatelům pěstovat i maliny a jahody. Ve třičtvrtě na devět dorážíme do našeho kempu - chaloupek. V jedné z nich, která nám byla přidělena, jsme si jen vybalili věci a hned vyběhli ven, abychom si užili místních skalisek a kopečků. Prolezli jsme je pěkně a užili si výhledu na norské hory. Pak jsem vybrala jednu z cest, mamka se na tom vyflákla, a já za to samozřejmě byla seřvána. Mamka s Petrem se vrátili a já se držela taťkova slova - „Jestli ještě cekneš…“. Za to mi byla uštědřena najednou velice rozumná přednáška, která stavěla taťku do svatouškovského stavu, a snad každý by se nad ním ustrnul. Vždyť on to všechno myslí dobře… Pak jsem se šla ještě projít na ostroh, kde jsem musela po klouzajících řasách a kamenech přejít a jelikož mě již tlačil čas, tak jsem to raději vzdala a vrátila se. Samozřejmě s kořistí několika škebliček a mušliček. Ty úplně malinké byly přilepené hezky ke skále, a já je odlupovala, „doma“ jsem zjistila, jaká to byla hovadina, protože jsem si vzala sebou zoologickou, takže potom letěly všechny ven - no jo, to se stává. V jedenáct jsem se vrátila. Mamka nám ukuchtila na posílenou ještě polévku doplněnou kusy špaget a načali jsme výborné pardubánky. Vůbec nám nevadilo, že jsme již večeřeli chléb s paštikou a oplatky, žaludek rád přijal posílení. Ve dvanáct jsme již dosti znavení zalehli a brzy se ozývalo naše spokojené oddychování, které nemohlo nic rušit. Venku nám do oken nakukovali urostlí racci.


23.07.2001 pondělí

Na Lofotech je prý větší zalidnění než v celém Norsku, ale pár osamělých vesniček s kostely a nezbytnými lodičkami, připoutanými ke břehu, aby zdejší čilí rybáři mohli vyjet co nejrychleji na moře za treskami, které pak vysouší, nedávalo znát, že by tady ten kraj přelidněním trpěl. Skály klesající ze svých výšek až do hladiny moře nám připadaly jako z pohádky. V osm hodin jsme odjeli po křehkém chlebu s máslem. Náš autobus pomalu ukousával kilometry směrem na jihozápad a naše tváře se pomalu svrašťovaly, když jsme pozorovali, jak oblohu pokrývá šedá mraková pokrývka. Asi v půl jedenácté pohltily mraky i slunce a my se jen modlili, aby z nich nezačaly padat provazce deště. Zastavili jsme se ve vesničce Hannania, která má za náměstí vodní plochu a kolem něho kotví loďky. Nakoupili jsme zde triko, pohledy a banány, pozorovali zdejší příjemné domečky a vyjeli dále přes další zajímavé mostky. Ve 12 hodin jsme se dostali nad Reine. Byla zde, ve vesnici, která byla několikrát zvolena nejhezčí vesnicí Norska, plánovaná zastávka, ale jelikož se průvodci vesnička nijak moc nelíbila, tak jsme fotili jen seshora. Je pravda, že by to zde asi vypadalo líbezněji, kdyby se skrz mraky prodralo slunce a osvítilo malou vesničkou položenou (jako ostatně všechny zdejší obce) na břehu vody a vynikla by i krása hor obklopující ji ze všech stran. Pomalu jsme se blížili k A - vesnici na konci světa, nebo alespoň na konci Lofot, poslední vesnice, kde končí i silnice. Zřídili zde hezké muzeum se čtrnácti budovami v typických červených domcích, kde měli jakési kapříky ze dřeva nade dveřmi a na nich napsáno jméno. Navštívili jsme zde kovárnu a obdivovali se mistrovské práci se železem. Člověka by to i bavilo, kdyby se neustále nebál, že se mu přiškvaří prstíky - a v mém případě by to byly obavy oprávněné. K obědu - tak pozemské starosti jsme na tomto nebeském místě měli - jsme si cpali do žaludků Fjord a zbytek pardubánků, na kterých jsme si pěkně smlsli. Potom už jsme otočili autobus - nic jiného ani dělat nešlo - a vydali se zpět. Zastavili jsme se v Nussfjordu, kde jsme zvolili krkolomnou cestu na skálu, tyčící nad malebnou vesničkou u mini fjordu. Nahoru to šlo vcelku dobře, ale dolů už to šlo hůře, protože jsme si vybrali jinou cestu, která byla trochu příkřejší, a mamka v bílých kalhotech zase nadávala. Poté jsme jako poslední doběhli k autobusu. Pak jsme již bez deště, který nás lehce vyzkoušel v A, ale pak se umoudřil, dofuněli až do hlavního města - Svolvaeru. Město samo o sobě nás nijak neuchvátilo, ale měli zde asi čtyři obrovské obchoďáky (pro místních pět tisíc), a my si alespoň doplnili zásoby - chléb, banány, papriku. Podívali jsme se na zdejší kostelík. Pak jsme zavítali do informačního střediska a různých obchůdků, kde jsem dychtivě obhlížela troly, doufajíc, že mi nějakého pořídí. U trhu jsem tak oblézala, že jsem díky dvou paním z autobusu dostala kousek sobího salámu, o který jsme se všichni podělili. Všude prodávali kožešiny, tresky, paroží a další typické suvenýry. V sedm hodin jsme ještě zastavili u Lofotské katedrály, kde měli pouze do šesti hodin. Průvodce však svoji přestřelku obrátil ve svůj prospěch a začal lézt do oken, takže pak byl kostel hezky ověšen našima postavičkama. Pak jsme se dostali do kempu a Petr se rozhodl připravit nám na svoje narozeniny večeři. Nakonec ji sice tvořila v podstatě mamka, ale to nic nemění na tom, že jsme si na ní patřičně pošmákli - gulášová polévka, rizoto a Zlaté nugátové oplatky. Dali jsme si pěkně do nosu a pak kolem deváté hodiny zalehli.

24.07.2001 úterý

Asi v půl šesté jsme již jako správní cvoci na nohou a tlačíme do sebe snídani. Já Fjord - taťka se mu naučil říkat kneckerbrot a mamka s Petrem chléb. V půl sedmé jsme již startovali a upalovali na osmou na trajekt z Lofot - nevím, proč se tak honíme z tak nádherného místa. Poté jsme opustili tou samou cestou i Vesteraly. Kolem všech vrcholků souostroví se valily spousty mraků a my byli rádi, že poznáme tento nádherný kraj i za tohoto počasí. Vypadalo to vše tak trochu romanticky, tajemně a pohádkovsky. Večer pršelo, ale ráno bylo vše v pohodě a teď už to na déšť nevypadá. Po cestě nám pouštěli zdejší kapelu. Na Vesteralech nás naštěstí Petr zachránil, když řidiči špatně zabočili. Ztratili jsme sice asi půl hodiny, ale naštěstí v cestě na Nordkapp nás to tak hrozně nezdrželo. Co by se stalo, kdyby si toho nevšiml, to raději ani nechci myslet, protože i takhle nám potom po cestě zastavili asi dvakrát na čurání a my byli vždy po pětihodinových intervalech docela načerpaní. Na pevnině nám zastavili na výměnu peněz a na dočerpání paliva, ale jelikož to byla špatná Shellka, kde nám nechtěli dát bionaftu, tak jsme jeli dále a nakoupili díky nedostatku ne u Shellky a ne bionaftu. Tím nás ještě na začátku zdrželi a my museli potom trpět. K obědu jsme si dali chlebík s paštičkou. Taťka se na můj popud snažil mi dát na jeden chléb méně másla - a i to bylo dost - ale já chytrák si vzala mamky s obrovskou vrstvou. Pak jsme si dali oříškové zlaté oplatky, k svačince banánek. Autobus si to krosí směrem na Nordkapp pod stále zataženou nepřívětivou oblohou, s úkolem dojet do půlnoci. Sem tam skrápne pár kapek, ale jinak je počasí naprosto našemu cestování nakloněno. Zastavili jsme se v Laponském týpí, kde jsme si prohlédli hrníčky s dvěmi otvory v držátku na prsty, kůže, paroží, …a konečně koupili mé obrovské přání - trolku na lyžích. Stála zde 60NK, takže asi nejlevnější, co jsme zatím viděli. Zapisuji pečlivě průvodcovo povídání, protože podává celkem slušné informace. Petr si dal k svačině křehký chléb. K večeři chléb s máslem a Prince. Spěcháme. Odbočujeme z hlavní silnice do Finska a pomalu projíždíme okolo spousty sobů, pasoucích se podél silnice a často zavítající i na její plochu bez nejmenšího ostychu. Poté se vrháme do temnoty tunelu, vystavěného roku 1998 za tučný poplatek. Dříve se na ostrov dalo dostat pouze trajektem. Nordkapp - turisticky nejsevernější bod Evropy. Na Nordkapp se platí 175NK a pro děti snad 100NK. Připadá mi to spousta zbytečného, když bych to mohla klidně oželet. Mamka s taťkou však chtějí mermomocí jít, že když už jsme tady…a nakonec tedy určitě nelitujeme. Průvodce nás nahlásí jako menší děti, a tak platíme celkem pouze 300NK a jsme tam. Krásně se nám rozjasnilo. Mlha usedla nad moře a valila se kolem hor a tvořila nádherné obrazce. Slunko pod lehkým oparem nebylo vidět sice po celou dobu jako kotouč, ale krásná záře a červánky chvilenku po půlnoci nás jaksi zarazily. Byla zde veliká hala, ve které byla restaurace, moderní, zajímavě zařízená kaple, většina prostor byla umístěna pod zemí, a to dodávalo celému areálu na kráse. Na špičce stála jakási kovová zeměkoule, skrz kterou jsme pozorovali klesající a stoupající slunko. Prý zde nezapadá od června až do posledního července. Uvnitř byla i Královská vyhlídka, obchod se suvenýry a promítací sál, kde jsme spolu s Petrem zhlédli perfektní film. Sice byl beze slov, ale krásné přírodní obrazy, natáčené z letadla, jak pod vodou, v létě, v zimě, prostě super. Pak jsme si prohlédli za vitrínami i různé zmenšeniny, které měly ukázat, kterak se dobýval a objevoval tento severský bod. Obrovský sráz padající kolmo do moře, uvnitř skály vytesaný „palác“, pomníky slavných lidí, jo, asi to za ty peníze stálo, i když nevím, proč by měli člověka omezovat v pozorování přírodních krás.

25.07.2001 středa

V půl osmé jsem se vzbudila. V půl deváté jsme si přeřídili hodinky, protože jsme přejeli finskou hranici. Ve čtvrt na deset jsme stavěli v Inari - v první finské vesnici s asi 500 obyvateli a prohlédli jsme si zdejší laponský skanzen, ve kterém na nás čekalo přibližně 50 budov ke zhlédnutí. Nejen, že jsme se mohli podívat do kurníku a do domků, ale také jsme si nadšeně prohlíželi důmyslné pasti na zvěř, ve kterých se zdejší původní obyvatelé vskutku vyžívali. Byly zde i další dvě expozice. Jedna z nich byla i s videem. Také tu byla expozice od počátku Země až po dnešek, se všemi důležitými daty a doprovodnými obrázky. Pak jsme se šli ještě podívat do suvenýrů a na dětské hřiště. Tam na nás čekala nepříjemná překážka - zeď na trénink policajtů, na kterou jsme se nadšeně vrhli. Zdolala jsem ji, ale s velkými potížemi a sedřenou nohou. Petr se občerstvil nanukem. Ve skanzenu jsme si dali chléb s paštikou jako snídaňo - oběd, pak jsme plánovali obědo-večeři a večeři až na noční zastávce. Potom jsme v půl druhé odjeli směrem na NP. Po cestě nám neustále přebíhala stáda sobů, kteří byli tak drzí, že se v klidu rozvalili i na silnici. Všichni jsme chtěli zastavit, abychom si tento severský skvost mohli vyfotit, ale krutý průvodce nám to nedovolil, takže jsme mohli bleskat jen přes okno. Vyjeli jsme na vyhlídku Saariselku, odkud jsme si užívali výhled do všech světových stran. Náš bláznivý průvodce se vrhnul na polorozpadlou vyhlídkovou věž ve svých sandálech a pak ho následovali i další odvážlivci (my jsme tentokrát raději volili jistotu pevné země pod nohama). V národním parku jsme strávili dvě a půl hodiny. My jsme se odvážně vrhli do nejdelšího šestikilometrového okruhu a docela nám lepilo, když jsme viděli, jak nestíháme. Ale zvládli jsme to. Vyběhli jsme i na malou vyhlídku, pozorovali zakrnělé stromečky podél cesty a šlapali po dřevěném chodníčku. Náš dochvilný průvodce se opozdil o celých 5 minut, který se opozdil se skupinkou lidiček. Pak nás čekal přejezd za podmračené oblohy. Petr i mamka se oddali své nejoblíbenější činnosti - tedy pochrupávání. Dojeli jsme ke skupince červených a žlutých chatiček. Dostali jsme přidělenou 4. chatičku, která obsahovala stolek, vařič, židle a postele (já jsem spala na jedné, která se houpala na tlustých provazech a nevzbuzovala přílišnou důvěru). Napřed jsme se obávali, že se snad ani nevysprchujeme, ale vodu jsme našli ve společné budově - dokonce i teplou. Jen nádobí už stačili před námi rozebrat jiní usedlíci. Špagety jsme museli udělat nadvakrát v ešusu - chutnají tak nějak lépe, než připravené hezky na talíři. Ale to je vcelku jedno, hlavně že jsme měli v bříšku zase hezky teplo. Pak jsme si dali věnečky, zalehli v osm hodin a po minulé noci strávené na Nordkappu jen spali a spali.

26.07.2001 čtvrtek

Ráno nás budík, který měl zvonit v sedm hodin, nechal v klidu. Taťka, který je vždy hned na nohou hned po prvním zvonění, tentokrát nereagoval, jelikož minulou noc nezamhouřil oči, takže nás zachránila až mamka v půl osmé. Rychle jsme nahopsali do autobusu a křehký chleba chroustali až na měkkých sedačkách.

My jsme se zastavili v Kemijärvi, kde jsme nakoupili veliký nákup. Pak jsme si dali banány na pláži jednoho z mnoha jezer, které celé město obestupují. Zahoupali jsme se chvíli na houpačkách, ale jelikož nás už mamka zase honila, že nám ujedou, tak jsme doklusali k autobusu, který stál u zdejšího luteránského kostela, obestaveného nesčetnými hroby z druhé světové války. Zajímavé, že vždy autobus odjížděl přesně, když jsme se o pár vteřinek zdrželi a jinak startoval později. Pak jsme popojeli až do vesnice Santa Clause, kam dostává všechny dopisy a v obrovských kartotékách uchovává fotografie dětí, které mu poštou přicházejí. Viděli jsme i Santa Clause, se kterým se za nemalý poplatek fotili. Prohlédli jsme si i jeho fotky se známými osobnostmi. Koupili jsme pohled se známkou a razítkem a velkou puzzle skládačku se všemi znaky finských měst. Přebíhali jsme přes zdejší polární kruh - 66°33‘32‘‘ a i se s ním vyfotili. Pak jsme si zalezli do obrovského týpí s lavicemi a pojedli tmavé placky, které jsme koupili v balení po čtyřech. Vyrábějí je tak, že jednu placku s dírou uprostřed rozříznou napůl. Asi, aby si mezi dvě poloviny mohl člověk něco dát a udělat si jakýsi sendvič. My si k němu dali mléko a máslo. Pak jsme se vrátili do autobusu, kde jsme si dali koupené topinky pravděpodobně z veky se skořicí a cukrem krystalem, nad kterými jsme se všichni patřičně oblizovali.

U jezera Lapinjärvi jsem potkala architekta, když jsem chtěla fotit Petra. Začal mi říkat, že ten hotel maluje a že má bratra, který ho postavil a ten, že má raději rovné střechy a on že zase dává přednost špičatým. Taťka to ohodnotil, že mě chtěl zase někdo balit, ale když se na sebe podívám, tak pochybuji.

Pak jsme popojeli do Rovaniemi, kde jsme se nalézali v moderním městě, plném kostkovitých budov. I radnice připomínala spíše krabici od bot, než svůj původní účel - Lapania Hall. Také jsme navštívili Arktické muzeum, které se nám nelíbilo jen pouze kvůli prospektům (máme jich už skoro celou tašku), ale také celý komplex, kde na skleněných zdech byli i ptáci. Celé bylo jako poloroura - dlouhá chodba, ve které se dalo shlédnout i promítání polární záře. My jsme ale již neměli nikterak mnoho času, takže jsme se začali pomalu vracet. Taťka jen chtěl ještě vyměnit peníze, ale kvůli šíleným poplatkům to raději vzdal a rozhodl se, že si raději od někoho půjčí. Ještě jsme také navštívili info centrum a pak se už mohli vrátit zpět ke kostelu, u kterého stál náš busík.

Zastavili jsme se u peřejí, u kterých jsme zastavili jako první zájezd této cestovky. Obešli jsme si 3,5 km dlouhý okruh, který se skládal zásadně ze schodů vzhůru a dolů. Petr si usmyslil, že bude chodit po dvou schodech, takže jakmile byla nějaká dlouhá rovinka, tak jsem musela zapojit všechny své svaly a poponášet ho. Četli jsme si tabulky a obdivovali se kráse divokých peřejí. Kolem všude rostly borůvky, ale přísní rodičové nám tuto pochoutku zakazovali. U autobusu jsme však marně čekali na jednoho příslušníka našeho zájezdu. Šli ho hledat, ale bez jakékoli odezvy. Jen mamka s taťkou si vzpomněli, že někoho takového viděli po cestě, takže se vydali do těch míst. Už to chtěli všechno vzdát, když taťka ještě zakřičel a konečně uslyšel nějakou odezvu. Pak jsme se dozvěděli, že nebohý stařík sešel z cesty, lehl si do trávy a na chvíli si zdřímnul. Když se vzbudil, tak byl naprosto dezorientován, takže nevěděl, kam nasměrovat své kroky. Šel přes nějaký potok a pořád pryč. Asi bychom se s ním už pravděpodobně nikdy neshledali, kdyby nezapracoval taťka. Chudák mužík se vrátil celý odřený a se špinavými kalhotami.

Pak jsme už jeli na Kuusamo, kde jsme se ubytovali v dvoupokojové buňce. Na všechny dveře byl klíč, ale to nevadilo. Vypravili jsme se s Petrem ven na hřiště, které jsme předtím viděli z autobusu. Pak jsem i lezla na střechu domů, hráli jsme si za obchodem s pojízdným vozíčkem a prostě jsme si užívali pohody. Museli jsme i přelézt plot, abychom se dostali k vozíčku. Vrátili jsme se asi v půl dvanácté. Dali jsme si rýži s vepřovým na cibulce. Pak už jsme jen chrápali.

27.07.2001 pátek

K snídani jsme si dali houstičky a v osm hodin jsme už jen mávali našemu milému místečku přespacímu. Zastavili jsme v Polní kavárně. Stálo tu na poli asi 1200 lidí, kteří se nazývají „Tiší lidé“. A v podstatě se jedná jen o obyčejné strašáky stlučené ze dvou prken, kterým se jednou za půl roku vyměňuje oblečení. Pokud chcete, tak jim ho můžete vyměnit i tam. Na hlavách mají drny, které jsou přímo z pole. Také zde dělali na ohni obří palačinky. Reyo Kela - výtvarný umělec. Postavil to poprvé 1988 na podobném poli. O 6 let později se tato výstava objevila na Helsinském tržišti jako součást výstavy Kailů. Těch lidiček bylo tehdy 1200 a putovali do Helsinek, ale bylo tam místo pouze pro 700 z nich před katedrálou na schodech - vybudovali za jednu noc. 2 dny tam tyto lidičky stáli a přes noc to zase rozebrali a poslali domů. Tady u Amansaari to postavili v roce 1994. Pan R. Kela odmítá poskytnout odpověď, proč to postavil. Každý náhled na věc je prý věcí každého z nás. Takže si o tom můžeme myslet co chceme.

Taťkovi nádherně natekl nos, takže se jeho pravidelnou stravou staly citróny. Prý je to infekce z nevyspání a malé hygieny - teď musí prostě trpět za ty svoje silácké řeči, jak tady nemusí spát, aby z cesty něco měl - teď z toho má leda tak bláznivou bolest. Obkládá si to studeným. V Paltaniemi, kde byl dřevěný kostel s malbami, jsme se vykoupali v krásném jezeře, které bylo i po 100 metrech stále jen do pasu. Dali jsme si na zelené trávě houstičky s paštikou a pochvalovali si ten nádherný život.

Pak jsme už vyjeli na Kuopio, kde jsme zašli do zdejšího kostela. Následovalo pár hádek a dostali jsme se nakonec k jezeru, kterých je kolem opravdu spousta. 1/3 Kuopia leží na vodě. Náměstí bylo ve stylu Ruska, moderní tržiště. Jen nás zaujala radnice a informační centrum. Pak jsme odjeli a vyšplhali jsme se na Puio - 75 metrů vysokou rozhlednu, ze které jsme měli Kuopio jako na dlani. Pěkný výhled za 45 marek s celou jeho spoustou modrých jezírek, poskládaných mezi zářivě zelenou trávou. Nahoru jsme vyjeli výtahem a neznalí věci jsme fotili přes sklo. Až pak jsme zjistili, že se dá vyjít ještě výše, kde nám ve výhledu nebude clonit žádné sklo. Dole pod rozhlednou nás čekali i zdejší skřítci, se kterými jsme se zvěčnili. Náš průvodce byl velice zcestovalý člověk. Jezdí prý také po Americe, Itálii, prostě toho za ten rok zvládne hodně.

Večer jsme dojeli do Varkausu, kde jsme se ubytovali v poschoďových domečcích. Dostali jsme 2 dvojlůžkové pokoje. Večer jsme strávili pobíháním kolem, hraním na dětském hřišti a prozkoumáváním okolí. Někteří nadšenci prý i zašli do města. My jsme si udělali polévku a špagety. Petr s mamkou šli zkusit zajít do města. Taťka chudák leží nateklý na posteli. Jeho nos už vypadá dost nebezpečně. Nevíme, jak se s tím naším lazarem vypořádat, aby nám tu ještě úplně nezkolaboval. Antibiotika se nedají nalézt. Městečko továren.

28.07.2001 sobota

Po brzkém vstávání jsme se spakovali a naskákali do našeho známého vehiklu. Za chvíli jsme už pádili po silnici lesem s výhledy na mnohá jezera. Za chvíli autobus dobrzdil v menším městečku, nesoucím jméno Savonlinna, na parkovišti mezi hřbitovem s malým dřevěným kostelíčkem a jezerem, které nedaleko ohraničovaly ostrůvky náhodně porostlé většinou malými seschlými borovicemi. Když jsme vylezli z autobusu, zpotili jsme se žárem slunka teplého letního dne. Vyrazili jsme po mostě s hlavní silnicí vedoucí do rušného centra. Po obhlídnutí pár typických malebných domků, vedle kterých stál kostelík, jsme zamířili ke zdejšímu proslavenému hradu. Udivil nás most na opevněný ostrůvek, který se vždy, když kolem projížděla loď, začal otáčet koncem ke břehu. Přešli jsme na hradní nádvoří, kde prodávali vstupenky. Po zhlídnutí, kolik vstup stojí, jsme raději odešli zpátky. Přes železniční most jsme obešli celý ostrůvek a ze skály porostlé suchými borovičkami jsme okny nahlíželi dovnitř, jak to tam asi vypadá. Nic moc jsme neviděli, jen pár kvádrů kamene. Později jsme se dozvěděli, že ten "slavný" hrad za moc nestál. Pobřežním parkem kolem muzea jsme prošli chvatem. Docela jsme chvátali, abychom nezmeškali odjezd. S velkou rezervou jsme svižně došli k autobusu, tak jsme se rozhodli, že ještě nakoupíme výhodně pohledy 6 za cenu 5.

Za maličkou chvíli náš autobus dokodrcal do vesnice Kerimäki, kde prý mají největší dřevěný kostel na světě. Po shlídnutí maličkého kostelíka jsme zjistili, že hlavní část je asi o 50 metrů dále. Zjistili jsme, že až zas tak velký není. Po vybrakování místního infocentra jsme zalezli zpátky do autobusu a odjeli na neznámé místo Punkaharju. Val mezi dvěma jezery asi 7 metrů vysoký jsme po zastavení začali slézat. Přímo na úpatí tohoto kopečka se rozkládalo modré jezero, odrážející svit slunce. Nic moc, řekli jsme si a nahupkali zpátky do vychlazeného autobusu a ten zamířil na malé městečko Imatra.

Po svačině jsme se přidali k obrovským zástupům lidí mířících do řídkého lesíka. Za ním se rozkládala přehrada, žádná monumentální stavba. Jedna věc jí ale proslavovala po celém jižním Finsku. Při vypouštění velkého množství přehrady v sedm hodin se vody valily přes teď skoro vyschlé řečiště s mnohými kameny a obrovskou šířkou a vytvářely jedny z mála peřejí po celém Finsku, a ještě k tomu umělé. Po krátké zastávce u benzínky, kde jsme zjistili, co všechno se tady dá koupit, jsme se už přibližovali k našemu zítřejšímu cíli - Helsinkám. V teplý podvečer autobus zakotvil u hotelu, který vypadal, že se tam ani my nevejdeme. Později jsme ale zjistili, že k hotelu patří ještě asi pět pospojovaných protáhlých nízkých domků. Úplně na konci byla maličká kuchyně se sporákem a troubou, kde se mohly vařit najednou maximálně tři pokrmy ve třech malých hrncích, které tu místní ubytovna poskytovala, ale i když byly špinavé, přece jenom dostačovaly. Mamka zatím uvařila hrnec s polévkou a pekáč se zapečenými těstovinami, zatímco Karla nosila taťkovi neustále zásoby ledu, které by vystačily, i kdyby svět sálal horkem. Čekající taťka s naprosto červeným opuchlým nosem ležel v posteli v malém pokojíku. Po chutné večeři jsme se vydali k malému bahnitému jezírku porostlém řasami. Tady byly přivázané asi tři loďky. Neváhali jsme, hned jsme do nich naskákali a za chvíli nás bylo vidět daleko od břehu, jak kalibrujeme naší loďku, aby jsme se mohli vyfotit. Po chvíli jsme už vysedali ze člunů. Vzápětí jsme se dozvěděli, že ty loďky byly soukromé, takže jsme na ně neměli ani hrábnout. Radši jsme už šli spát.

29.07.2001 neděle

Ráno jsme se rychle spakovali a naskákali do autobusu. Vyrazili jsme směrem na Helsinky. Zprvu jsme jeli hustými lesy s výjimečnými světlinami, ale dál byla už pole a ještě asi o půl hodiny dál jsme vjeli do velmi hustě osídlené oblasti. Nakonec jsme najeli na dálnici a vmžiku jsme dojeli do Helsinek. Řidiči nás vyklopili přímo u přístavu, kde jsme se měli večer sejít. Většina lidí ze zájezdu vyrazila s průvodcem lodí na nedalekou pevnost Suomenlinna, kam bylo nevídané vstupné. My jsme však nezaváhali a šli k známému paláci. Napřed jsme procházeli trhem, kde bylo všechno možné, potom jsme si vylezli na kopeček s Uspenskou katedrálou. Přes most jsme se dostali k Prezidentskému paláci. Ten nám zrovna nepřipadal moc famózní, tak jsme prošli zapadlou uličkou se starobylou pumpou, telefonní budkou a původním kanálem ke katedrále se Senátním náměstím. Všechno v bílém provedení:katedrála od hlavy až k patě, schody, celá podlaha náměstí. Udělali jsme si pár fotek a razili si cestu chumlem lidí dál. Kolem železnice a jezírka jsme obešli olympijský stadion se svojí památnou věží. V horkém letním parnu jsme neodolali a museli si koupit osvěžující nanuk. V opeře jsme se chtěli podívat, co dnes budou hrát, ale zjistili jsme, že jí zrovna opravují. Mnohými uličkami jsme se propletli přímo před (nebo nad) známý kostel Temppeliaukio. Když jsme do něj vešli, zjistili jsme, že mají zrovna mši. Radši jsme hned vypadli vedlejším východem vedle obrovské skleněné kupole, kterou prosvítalo světlo, aby jsme nerušili. Chtěli jsme jít do čtvrti Kampen, kde stála poslední dřevěná část Helsinek, ale zjistili jsme, že po nedávném požáru se tam nesmí. Potkali jsme nějakého opilce, který se Karly ptal, jestli nemá pivo. Radši jsme urychleně zapadli do místního infocentra, kde měli v jednotlivých kastlíkách podle abecedy mapy nejrůznějších měst Finska. S obavou, aby si nemysleli, že je chceme vyloupit, a nákladem jsme odsud vypadli. Po zjištění, kolik je vlastně hodin, jsme pospíchali na domluvené místo u terminálu. Radši jsme se měli držet zkušenosti, že autobus vždycky dorazí poslední.

Po půlhodinovém čekání k nám přijel, my jsme naskákali dovnitř a ujížděl s námi na kontrolu. Ta proběhla rychle, i když jsme museli na malou chvíli zaparkovat. Najeli jsme na rampu vedoucí do podpalubí obrovského trajektu. Sami jsme pak vyšli na palubu, kde se dalo rozhlížet po celém přístavu. Brzo od trajektu odhazovali lana a odrazil od země. My jsme si našli jeden z mnoha stolů na místečku vyvýšeném nad palubou, kde jsme si rozbalili naší dnešní večeři. Když jsme viděli na obzoru pár domů a široký pruh země, začalo rudnout slunce. Pozorovali jsme, jak zapadá slunce, a zatím nám zmizelo Finsko za obzorem a vynořil se tmavý, zašedlý pruh země Estonska. Když jsme přistáli, všichni jsme nahupkali do autobusu. Ten se s námi rozjel otevřenou bránou do Estonska. Ještě jsme museli podstoupit další kontrolu, a už jsme ujížděli ulicemi Tallinnu.

Po zjištění, že se do starého města nesmí autem, jsme zaparkovali před starodávnými hradbami. Spletitými uličkami jsme se postupně dostali až na vyhlídku na celé město. Pravda, v jednu ráno byla trochu tma, ale lampy svítily po celém městě. Přímo pod kopečkem jsme se dostali na náměstí s menší katedrálou. Pak jsme se vrátili k autobusu a odjeli do temna noci.

30.07.2001 pondělí

Po probuzení jsme zjistili, že už jsme kousek od hlavního města Lotyšska Rigy. Kolem šesté ráno jsme zastavili v úzké uličce, vysedli jsme a vyšli vstříc historickému středu města. V kostele sv. Jakuba jsme podle hodin zjistili, že v Pobaltí není letní čas, tudíž je o hodinu více než ve Finsku. Prošli jsme celkem nezajímavým středem města a vrátili se k autobusu.

Autobus namířil směr Litva a po místní čtyřproudce odjel do dáli. Na hranicích jsme chvíli posečkali a pozorovali dědu s koni a povozem, jak si to pálí přes hranice. Mirkovi bylo čekání moc dlouhé, a tak vyrazil na fotografický lov. Objektiv zamířený na celnici hned vybudil celníka a ten hbitě požadoval film, možná i foťák nebo nějaký bakšiš. Mirek se ale naštěstí stačil včas schovat v autobuse a celník dal pokoj. Hned za hranicemi jsme k polednímu zastavili u místní pozoruhodnosti - Křížový vrch (lépe řečeno dva vrchy), který je pokrytý od hlavy k patě kříži, mezi kterými vedou úzké cestičky. Každý, kdo chce, sem může přidat další křížek. K obědu jsme si pro změnu koupili u řidiče francouzskou polévku. Autobus se rozjel po hlavní silnici kolem Šiauliai na dálnici. U benzínky se zastavujeme a za dolary kupujeme několik druhů litevského chleba, který nás nasytí nejen po zbytek cesty, ale i doma. Po obkroužení Kaunasu odbočujeme k hraničnímu přechodu do Polska. Když tam ve dvě přijedeme a na konci fronty ani nevidíme hranice, moc optimisticky to nevypadá. Po páté hodině se konečně dostáváme k závoře. Vcelku bez problémů jedeme dál na Varšavu. Po setmění nám na televizi pouští film Pod jezevčí skálou. Mně je to stejně jedno, já spím. Zastavili nám konečně na čurání asi po sedmi hodinách jízdy v půl desáté, takže jsme hledali místečko. K večeři jsme si dali litevský perníkový chléb, každý dostal asi čtvrtku kilového suchého bochníku. Pak jsme si dali každý jednu kostičku čokolády, kterou jsme si koupili na lodi za vyměněný zbytek estonských peněz. Byla naprosto úžasná - bílá čokoláda s oříšky a křupavou rýží se nám vbrzku rozplynula na jazyku a pak jsme si dali Tivoli - suprovou směs sušenek - jak s čokoládou, tak i bez. Večer se Petr rozbrečel, když mu mamka místo slíbeného Tivoli nabídla chléb, a tak nakonec tuto pochoutku dostal, podělil se s mamkou a taťkou, a mně nechali drobečky na zítra. Silnice jak v Pobaltí, tak i v Polsku připomínají jako by je napadla bombová záplava - autobus skáče po hrbolech a dírách a ujíždí jen velmi pomalu kupředu.

31.07.2001 úterý

Ráno se kolem šesté vzbudíme kousek před Wroclawí, zrovna když řidič zastaví u benzinky. Za chvíli jedeme dál do Wroclawi. Z ní pokračujeme na Kudowu Zdrój. Tam je hraniční přechod. Bez problémů se po desáté dostáváme do Náchoda. Odsud autobus zamíří na Hradec Králové, kde jsme navštívili placené záchody a vypustili několik lidí, kteří si budou doma hovět asi o něco dříve než my. V Pardubicích se autobus zase o něco vyprázdní a jede se na Kolín. Po cestě jsme se ještě nadlábli - černý chléb a sýr, potom litevské sušenky. A konečně je tu Praha, kam jsme dorazili asi v půl druhé. Byli natolik hodní, že nás vysadili rovnou na Knížecí, takže nám ušetřili namáhavé přesuny metrem. Taťka našel autobus, který měl odjíždět za pět dvě, ale my jsme s mamkou objevily, že jezdí jen v pátek, takže jsme už propadali skepsi, když nás osvobodil ze smutku jeden pán, který hledal podobný spoj a našel jiný, který měl jet taktéž za pět dvě. Přesunuli jsme se k jinému číslu zastávky a nasoukali do autobusových útrob naše tašky - mnoho se nezmenšily - stále 4 spacáky, 4 batohy (Petr i já jsme měli naše nové, které jsme nedávno dostali), ale z 5 tašek se smrskly na 4 a ne plné - i když ta s prospekty nám dala dost zabrat, a i igelitka nám chyběla - no jo, je znát, že jsme stlačili dost jídla a ani pitivo nám nezbylo. A tak se v půl čtvrté dostáváme po nezapomenutelné dovolené domů. Rychle jsem doběhla nakoupit do Penny, abychom měli co dlabat a přitom si za odměnu koupila perfektní nanuk - Herkulesa, podobného Magnum, ale 3x levnější. Zvážili jsme se - odpoledne jsem si navážila 55, 5kg, Petr 40, 5kg, taťka 71, 5kg, mamka 66kg. K večeři jsme se nacpali řízečkem s bramborovou kaší a plackou a potom výtečnou bábovičku. No a tak jsem se doválela do postele, kde jsem spokojeně zavřela oči a ukončila tím celou tuto dalekou a úžasnou akci. Ale ta domácí postýlka opravdu byla nějak příjemnější, i když normálně nejsem takový ten fanatik do jediného domova, který každý miluje. Bylo to bezva a doufám, že i všechny příští akce a úlety budou stejně tak, nebo i víc (pokud to vůbec jde), perfektní.