Podzim se pomalu chýlil k svému sychravému konci, tuny jablek ve Skalách byly na lískách, a tak bylo záhodno na chvíli změnit povětří. V Ústí nás ostatně očekávali spolužáci z matfyzu. Využili jsme památku svatého Václava sbalili se do autíčka a hurá na sever. Prvním zastavením je hrad Kokořín. Procházíme interiéry a vychutnáváme si pohledy z oken a následně z hradeb. Je tu příjemně klidno, sluníčko nás hladí těmi správnými paprsky a my jen pomalu odjíždíme ke Kamenickému Šenovu. Tady si chceme zopakovat prohlídku kamenných píšťal u Sloupu. Z jejich vrcholu se těšíme pohledem na hladinu jezera, zatímco se Karla snaží zdolat úbočí horolezeckým způsobem. Oddechneme si, až když své snažení několik metrů nad zemí vzdává a vrací se k nám "normální" cestou. Pří západu slunce hledáme ubytování a nacházíme ho v rodinném "penzionu" u Kytlic. Klidný večer je zpestřený komunikací s majiteli. V chatě jsme s nimi sami, sezóna je už pryč.

Po klidné noci je skvěle nasvíceno. Obcházíme blízké jezero. Na koupání to rozhodně není, ale je tady boží klid. Váháme, zda se sem druhý den vrátit, ale raději platíme a návrat necháváme otevřený. Pod blankytně modrou oblohou míříme dál na sever. Před devátou již stepujeme před rozhlednou Tanečnice. Tento cíl byl motivován pořadem s Munzarem, který jsme dychtivě sledovali. Konečně se dočkáváme. Chvíli po deváté přijíždí parta pohodářů, otvírají rozhlednu i přilehlý stánek. Rozhled je sice mlhavý, ale přesto skvělý. Pokračujeme do NP České Švýcarsko. Volíme okružní trasu vedoucí po vrcholech opatřených dřevěnými vyhlídkami. Tyto body jsou zdaleka viditelné a od startu přitahují naši pozornost. Přestože se zdánlivě nepřibližují, po pár hodinách se zde přece jenom ocitáme. Větřík příjemně pofukuje a my sledujeme pískovcové sloupy polabského komplexu. Stezkou plných bizarních skalních útvarů se vracíme zpět do údolí. Přejíždíme k dalšímu vyhledávanému bodu. Tím je Pravčická brána. Klikatou stezkou stoupáme až k zábradlí, které uzavírá další cestu. Váháme zda se pustit dále, ale za deset minut je zavírací hodina a tak šetříme a dáváme přednost klidnému focení tohoto kamenného mostu. Střídají se na něm postupně všechny barvy večera. V poklidu osaměle odcházíme a hloubáme nad silou přírody, která stvoří takovéto zázraky. Při sjezdu do Hřenska pozorujeme manžele s přívěsem, jak přímo u silnice čerpají z pramene vodu do stovek plastových lahví. Tak na ty nemáme. Rozhlížíme se po Hřensku a hledáme místo, které nás nasytí a schová před nepohodou. Relace nás ale přimějí k dalšímu pátrání. Vyjíždíme do kopců a nalézáme klidný hotel se skvělou kuchyní. Ještě jedeme zjistit situaci v okolí, ale po okružní vyjížďce se vracíme a trávíme zde poklidnou noc.

Děčín nás přijímá do svých prostor. Parkujeme u řeky a vydáváme se na vyhlídku na zdánlivě monolitické skále tyčící se vysoko nahoře. Pozorujeme řeku i zámek a koupeme se v dopoledním slunci. K zámku míří ostatně naše následující kroky. Je ale právě čas popojet. Kuglovi nás už možná čekají, a tak přejíždíme do Ústí. Hned po příjezdu vyrážíme na prohlídku místní ZOO. Zdánlivě kamenný krokodýl nás o svém organickém původu ujišťuje až po několika minutách. Mrkne na nás okem a zase zkamení. Snad i plastový hroch či slon v dětském koutku v sobě mají více života. Zato opice neposedí. Petr chvíli rozmlouvá s lamou a následně s kozičkami v další dětské atrakci. Příjemné odpoledne zakončujeme skvělou večeří a dlouhým společným večerem. Je o čem povídat a spát se pořád nechce.

Šero za oknem se mění v nový den a my se jen neochotně protahujeme. Dnes je naštěstí program jednoduchý. Dospávání dlouhé noci a pak přesun do restaurace U Lípy, kde jsou porce více než královské. Všichni si jen vrníme. Tak tohle je ten správný hřeb programu. Máváme Ústí i spolužákům a ujíždíme k domovu. Čekají nás další podzimní dny plné skalského sluníčka a pracovních výkonů.