kompLife cesty Anglie 2000

Loňský nezdar při překonávání La Manche nás přiměl k opětovnému využití těžké techniky. Hned v lednu jsme prolistovali katalogy cestovek a hbitě si zabukovali okružní jízdu Anglií, Skotskem a Walesem u jedné cestovky s názvem "World Travel".

Výjezd směrem k západu sice probíhá po trase Praha - Plzeň, ale to jsme překousli a nakonec zvolili dopravu vlastním autem do Plzně, kde jsme ho v sobotu 12. srpna 2000 dopoledne suše zaparkovali před GŘ Škodovky. V 11 hodin jsme se pak už pohupovali v sedadlech růžové Karosy. Ta se přes svůj vzhled i stáří ukázala jako vcelku přijatelný dopravní prostředek. Zastávka v Rozvadově a pak rychle přes Německo, Belgii a Francii do Calais, kde nás již očekával jeden z trajektů "P&O Stena". Ve dvě ráno jsme odrazili od francouzských břehů a pak trochu zalepenýma očima netrpělivě vyhlíželi k anglickému přístavišti v Doveru. Světla se rychle zvětšovala a za necelou hodinku vypadala již na dostřel. Ze tmy se začala vynořovat bílá skaliska doverských útesů - fascinující podívaná srovnatelná s panoramatem v Bonifaciu na Korsice. Hlášení místního rozhlasu ukončilo naše rozjímání nad nekonečností vesmíru a zahnalo nás zpět do autobusu, který nás za pár minut vyvezl na anglickou půdu. Ani jsme se v něm však neohřáli a už jsme vystupovali k imigrační kontrole, což je naprosto formální vyplnění jakéhosi stupidního formuláře, kde stačí uvést jakýkoli cíl cesty (např. London nebo Chester) a to, že se jedná o turistický výlet. A pak už jen přiblble přikyvovat hlavou na ospalé úředníky, kteří se z nějakého nesmyslného důvodu ptají na to, co mají na tom papíře. Poté, co toto absolvovala celá naše výprava čítající kolem 40 exotů, jejichž věkový průměr byl někde u 40, naskákali jsme do autobusu a ujížděli směrem na Londýn. Tam nás za ranního rozbřesku před šestou autobus vysypal poblíž Tower Bridge a jel se prospat.

Po nábřeží jsme se pak dostali až k mostu a přes něj k londýnskému hradu The Tower. Obešli jsme společně hradní příkopy a proplétali se uličkami plnými červených telefonních budek a litinových odpadkových košů s nápisem LITTER. Prošli jsme kolem Lloydovy extra moderní budovy , která působí spíše jako silo s výtahem. Celá budova je koncipována jako stavebnice, aby šlo podle finančních možností přidávat nebo naopak ubírat horní patra. Postupně jsme se propracovali až na Cornhill, kde jsme na Bank Station posečkali chvíli na doubledecker jedoucí do Hyde Parku. Celá výprava si postupně musela koupit u řidiče jízdenky, takže autobus se dal do pohybu až tak za deset minut. Obsadili jsme celý hořejšek a už se řítili do zatáček. Moc vůle v nich nezbývalo, ale řidič s naprostým klidem kontroloval situaci a nohu z plynu pokud možno nesundával. U Green Parku jsme koráb zase opustili a podchodem prošli k jedné z bran vedoucích do slavného parku u Apsley House. Zde jsme se oddělili od davu a zbytek prohlídky Londýna absolvovali zdárně ve čtyřech. Prošli jsme hlavní pěšinou přes park, uprostřed něhož jsme udělali zastávku a obkroužili kulatý ornament symbolizující strom času. Pak jsme se přesunuli do Speaker's Corner, který jako řečnický koutek příliš nepůsobil - možná, že v podvečer vypadá živěji. Pak jsme opět zakřižovali směrem do parku a pod stromem dali "lunch". Posíleni a odpočati jsme zamířili k Long Water a kolem Serpentine směřovali k místu našeho vstupu do parku. Po pěší trase, značené originálně kruhovými značkami v zemi , jsme se dostali přes Palace Gardens až k Buckinghamskému paláci . Zde se již srocovaly davy a přestože jsme podle rozpisu v průvodci předpokládali, že se dnes výměna stráží konat nebude, nechali jsme se zviklat a půl hodiny také očumovali. Až jakýsi zřízenec začal v půl jedné obcházet plot a upozorňoval, že nic nového už neuvidíme. Tak jsme se zas dali na pochod a přes přechod pro chodce v koňské i lidské podobě jsme se dostali přes St. James's Park až k Westminsterskému opatství. Na zdech uvnitř kláštera hledal Petr marně náhrobní desku Livingstona, ale některá jiná známá jména jsme občas objevili . Teď jsme směřovali na Trafalgar Square. Po cestě se nám otvíral pohled na Big Ben a největší ruské kolo na světě. Ještě jsme nakoukli do uzavřené Downing Street, kde v čísle 10 sídlí ministerský předseda. Trafalgar nás ničím neupoutal a tak jsme si pod zaprášeným sloupem dali alespoň zmrzku. Další cesta vedla na Piccadilly Circus s jeho slavnými reklamami. Po cestě se zjevovali nejen postříbření pseudo umělci pohybující se za minci, ale i houmlesáci, kteří ve spacácích dojížděli těžkou noc. Odpoledne se chýlilo k závěru a tak jsme přes Covent Garden, kde je velké tržiště, zamířili k místu srazu u Cleopatra Needle u břehu Temže. Nastoupili jsme do našeho "růžového přízraku" a ujížděli do Peterboroughu, kde jsme měli strávit noc v hotelu F1 . Karla s Petrem obsadili jeden z pokojů v červené zóně, Ola s Mirkem pak další. Ke každé zóně příslušely i sprchy a WC. Protože jsme nezaváhali a navečeřeli se už po cestě v autobuse, mohli jsme hbitě zalehnout a nechat se unášet démonem spánku k rannímu rozbřesku. To jsme pak chutě posnídali z vlastních zásob, nasedli a uháněli na Skoty.

Po cestě nás ještě čekala zastávka v Yorku. Nízká mračna ze sebe setřásala mírné mžení a vše se ponořilo do nefotogenické šedi. Až při návratu po městských hradbách se sluníčko občas ukázalo a zahřálo nám trochu fotografie. Na parkovišti jsme byli s předstihem, a tak jsme důkladně prozkoumali mapu města i obsah našich jídlobatohů. Odpoledne nás čekal dlouhý přesun do Edinburghu se zastávkami u Hadriánova valu , který odděloval Římskou říši od barbarů na severu a vedl napříč zemí od jednoho moře k druhému. V budoucnu ho pak nahradil val Antoniův ve skutečně nejužším místě Velké Británie. Druhá zastávka nám pak umožnila oběhnout hraniční kameny mezi Anglií a Skotskem. A pak již Edinburgh, kde nás již čekali zástupci rodin, u kterých jsme měli být jednotlivě ubytováni. Na nás vyšla rozvedená pětatřicítka s třemi dětmi, sedmi kočkami, sedmi křečky, pěti králíky a otlučeným Escortem. Zprvu nás to poněkud zarazilo. Boloňské špagety taky nebyly příliš typickým skotským jídlem, ale Karlu s Petrem docela rozradostnily. Když jsme odehnali kočku z postele, mohli jsme si i lehnout. Karla s Petrem měli jeden menší pokojík, Ola s Mirkem ložnici. Příslušenství a kuchyni společné s našimi hostiteli.

Ráno nás čekala snídaně "cornflakesového" typu a nemuset jet na sraz, Petr by určitě dosypal i poslední zbytky dvoukilových krabic. Tento den jsme měli v plánu obhlídku skotských jezer. Jako první přišlo na řadu Loch Lomond, s perfektní stylovou vesničkou Luss na břehu. Průtrž mračen nás "zvala" k obhlídce, ale my jsme na rozdíl od nadrženého zbytku výpravy raději posečkali v obchůdku a vybrali nějaké pohledy. Za chvíli už jen něžně cedilo, a tak jsme vyšli směrem molu, u kterého vyhrával skotský dudák. V obchodě na břehu jsme po ochutnácve sušenek zakoupili místní specialitu "whisky marmelade". Pár fotek a jedeme již kolem rašelinišť před Fort William. Mírně zvlněné kopce potažené sametovou trávou a poseté vřesem vypadaly docela jak "The Highland of Scotland ". Sem zapadal náš autobus jak udělaný. V průsmyku Glen Coe jsme střihli pár fotek a nadýchali se trochu vzduchu. Mezi kopci jsme pak dopluli až do Fort William, poklidného lázeňského městečka, ležícího na úbočí nejvyšší hory Británie Ben Nevisu, tyčícího se do níže 1343 metrů. Jen necelá stovka kilometrů nás dělila od tajemného jezera "Loch Ness", které působí spíše očuměle než zajímavě. Hrad Urquhart na jeho břehu byl obehnán ošklivým pletivem a dalo dost práce najít pozici pro foto. Pak rychle do vesničky Drumnadrochit, pyšnící se lochneskou i s gejzírem v malé louži u místního hotelu. U Invernnes jsme dosáhli nejsevernějšího bodu celé naší cesty. Do tmy jsme pak stihli už jen přesun zpátky do Edinburghu kolem architektonicky geniálně dotaženého železničního mostu Forth Rail Bridge. Přes naše skoro dvouhodinové zpoždění na nás čekalo auto a křupavé kuřátko, po jehož likvidaci jsme vyrazili na noční obhlídku moře. Naše pátrání v komplexech místních rafinérií nás nakonec po pár kilometrech na silnici přivedlo na pobřežní ulici, ležící na vysokých hradbách nad divoce hučícím příbojem, kterému vzdorovaly jen obrovské balvany na temné pláži. Rychle jsme pochopili, proč nás všichni kolemjdoucí, kterých jsme se ptali na "beach" posílali do "swimming pool". Pak už raději rychle zpět a šupky hupky do postýlky, abychom byli po ránu svěží na prohlídku Edinburghu.

Po ránu jsme začali s Edinburghským hradem, kde byli vybudovány tribuny na slavnosti Military Tattoo. Opustili jsme skupinu a sešli dolů po "Royal Mile." Kousek pod hradem jsme okukovali muzeum whisky, kde bychom se mohli plavit v sudech a sledovat proces výroby. Ale pak jsme zaváhali a přešli ulici do muzea holografie spojeného s rozhlednou. Vystoupali jsme nahoru , kde již čekala průvodkyně, zavřela nás do temné místnosti a pomocí speciálního periskopu ("camera obscura") nám promítala okolí na bílý papír. Vznikl tak efekt pohyblivé fotografie, kde projížděli autobusy a auta přes nastavené překážky z přeloženého papíru. Průvodkyně nějaký autobus zvedla a pak ho zase setřásla na podložku. Pracně jsme chytali slovíčka, ale stejně to bylo fajn. Po skončení výkladu jsme vylezli zase na světlo a pomocí nainstalovaných dalekohledů důkladně prozkoumali město včetně míst, kde jsme včera bloudili. Při sestupu jsme procházeli jednotlivými expozicemi s nejen holografickou. Nechyběla ani největší plasmatická koule v Evropě a další vizuální efekty. Jen neradi jsme vyšli a spustili se dále dolů ulicí. Pak kolem nádraží a přes koleje k památníku Waltera Scotta, kde byl sraz i pěkný výhled na hrad. Nastoupili jsme a vzhůru na hrad Stirling. Dešťové přeháňky nám připomněly, kde že to jsme. Ola proběhla město, zbytek rodiny prohlížel hrad. Pak následoval přesun do St. Andrews, pobřežního městečka s muzeem golfu, které však bylo uzavřeno. Pod mraky ztemnělou oblohou jsme prošli pěkným hřbitovem a měli co dělat, abychom se schovali před bouří. Při návratu k autobusu se na nás usmála pěkná duha. Ze Skotska zbýval už jen pěkný večer se smažákem a kávou, při které jsme se snažili o angloruční konverzaci a tvářili se, že to jde.

Příštího rána nás čekala opět cornflakesová snídaně a cesta Escortem. Syn naší domácí s námi utíkal do školy, protože prázdniny pro základní školy ve Skotsku končí 15.8. Měl to jen přes ulici a přes plot a už byl ve škole. My jsme se na parkovišti před obchoďákem rozloučili, nakoupili jsme zásoby čajů a čekali na náš "Růžový express." Ten se dostavil s obvyklým půlhodinovým zpožděním. Pak už jsme neváhali a vyrazili zpět do Anglie. První zastávka byla v Keswicku v nejdeštivější oblasti Velké Británie "Lake District." Přes centrum jsme se propracovali k podchodu, který nás vypustil na louky poseté ovcemi a skýtajícími rozhled na lázeňské městečko Keswick zarámované měňavými barvami okolních hor na jedné straně a jezerem na straně druhé. Docela pohodové místo. Po cestě zpět na parkoviště jsme nafotili pár kousků z architektury a zakoupili několik pohled ů. Po cestě do Chesteru přes průmyslové okolí Manchesteru jsme míjeli místa, kde Ransomovi "Trosečníci z Vlaštovky" prožívali svá dobrodružství. Chester nás přivítal hrázděnými štíty pnoucími se nad ulicemi zalitými večerním sluncem. . Pak jsme se přesunuli na parkoviště, kde si nás rozebrali naši domácí. Část byla ubytována ve Walesu, zbytek v Anglii. My jsme skončili u ortodoxního Englána s dobře vařící maminou těsně u hranic. Ta už na nás měla přichystanou slušnou večeři mnoha barev, vůní i chutí. Pak jsme vyrazili na noční prohlídku okolí a po mírném bloudění kolem hřbitova a místní univerzity jsme se nakonec zase našli. Při prohlídce města jsme nevynechali druhé nejslavnější hodiny na světě

Ráno jsme si ještě zopakovali prohlídku Chesteru včetně katedrály . Následovala cesta do Conwy, nejangličtějšího hradu, který leží ovšem ve Walesu. Ola v honbě za pohledy málem ztratila skupinu i hlavu. Prověřili jsme postupně všech deset věží a pak se vydali na okružní cestu po hradbách. Mirek s Petrem doprava, Ola s Karlou doleva. Po pár kilometrech autobusem následovala spíše turistická atrakce na úbočí Snowdownu. Až na vrchol jsme se sice nedostali, ale výhled byl beztak fantastický. Příjemně rozhýbáni jsme pak putovali do dalšího z hradů - Caernarfonu. Ten sice nepůsobil zdaleka tak romanticky jako Conwy, ale zřejmě byl díky Charlesově korunovaci dost atraktivní. Cesta zpátky proběhla se zastávkou v obci s nejdelším názvem na světě. V Chesteru nás zase čekala vychytaná večeře, postel a pár dárečků.

Ranní cesta na Stonehenge procházela kolem bílých obrazů koňů na Salisburské pláni. Po prohlídce kamenné observatoře jsme se přesunuli do Salisbury s jeho slavnou katedrálou. Soumrak v Brightonu a pak neuvěřitelně dlouhá cesta do Doveru. Ve dvě po půlnoci se už houpeme na La Manche.

A pak dále a dále a ráno v 8 hodin jsme v Kolíně nad Rýnem. Autobus zde zůstává stát na parkovišti 4 kilometry od centra, kde musí kvůli nucené přestávce strávit celý den. My se balíme a vyrážíme na prohlídku města. Po konzervovaném obědě stoupáme do věže místní katedrály, která nabízí široký rozhled na celé město. Odpoledne zajdeme k muzeu čokolády a pak zpět kolem Rýna na parkoviště. Čeká nás noční přesun do ČR. Ráno ve tři jsme v Plzni a v pět už pochrupujeme doma. Papá.

(Tak to viděl Mirek)

A jak to viděla Karla:

Tak jsme tedy vyrazili. Jako obvykle celá rodinka a tentokrát na severozápad. Nejdříve jsme museli kousek popojet autíčkem do Plzně, kde jsme nahupkali do autobusu i se svými objemnými zavazadly. Taťka ještě provedl několik elegantních kliček autem, jako opatření před zloději, a vyrážíme. Karosa a na ní růžová barvička nás na první pohled nijak nenadchla, a hlavně taťka projevoval tu svou stálou nespokojenost, ale jak jsme rychle zjistili, cestovalo se v ní dobře.

Jako první zabloudily mé zraky na osazenstvo autobusu, které se pohybovalo kolem 45let. Dvě holky okolo patnáctky, naše rodinka a pár mladších ženských se sice snažili snížit věkový průměr, ale důchodci ho zase přehoupli na svou stranu.

Ujíždíme na Rozvadov a dále přes Německo, Belgii a Francii do Calais. V Calais se ocitáme okolo půlnoci. Najíždíme na trajekt a touto „Lodí snů“ se přepravujeme do Doveru. Na trajektu vystupujeme až na vrchní otevřenou palubu, kde si necháváme čechrat vlasy chladným větrem a sledujeme loď, která rozráží šeď oceánu a tvoří na něm krásně nadýchanou bílou pěnu. Hlášení v rozhlasu nám oznamuje anglicky i francouzsky, že se loď chystá přirážet ke břehům. Ke břehům země, o které jsme doma snili jako o nedosažitelném cíli a teď máme vystoupit na její zem. Prohlédnout si místa, které známe jen z fotografií.

Ještě v ranním šeru si prohlížíme typické anglické zděné domky, posazené ve svých zahrádkách. Paneláky jsou zde taktéž z cihel. Vše vyhlíží tak příjemně a přátelsky. Zeleň obklopující zdejší domky je uklidňující.

Míjíme ceduli London. Nemohu si zvyknout na značení na druhé straně silnice. Cestování v levém pruhu mě nijak neděsí a připadá mi to vcelku normální(možná bych mluvila jinak, kdybych za volantem seděla já).

Projíždíme kusem Londýna a pak nám zastavují u řeky Temže. Vystupujeme spořádaně z „busíku“ a vydáváme se na devítihodinové putování Londýnem. Nejdříve procházíme podél řeky a kocháme se nádhernými pohledy na Tower Bridge, nevynecháme ani cestu doubledeckrem (nastupuji mezi posledními, a tak ve druhém patře málem přistanu jistému pánovi v náručí), projdeme City, věhlasné památky Westminster Abbey, Buckinghamský palác, Piccadilly Circus a mnoho jiného. Naobědváme se (již odpojeni od hlavní skupiny) v Hyde Parku, plném lidiček na procházce, kolech, či kolečkových bruslích. Zaujal mě St. James's Park, kde jsme pozorovali veverky i labutě, vznešeně plující po hladině jezera. Po devíti hodinách jsem vcelku unavená, a tak beru za vděk, když usedáme na naše pohodlné sedačky.

Noc trávíme v hotelu Formule 1, kde jsou proti očekávání pokoje vcelku velké, ale záchod a koupelna mají rozměry pro panenky.

Druhý den strávíme individuální procházkou po Yorku, pěkném historickém městě, obehnaném vcelku zachovanými hradbami. Zastavíme se také na Hadriánově valu, který nechal postavit císař říše římské Hadrián jako severní hranici své země. Z dříve 8 metrů vysoké stavby zbyly nejvýše 1,5 metru vysoké pozůstatky. Na hranicích se Skotskem fotíme nezbytné fotky. Večer dojíždíme do Edingburghu, kde trávíme tři noci v rodině.

My jsme přiděleni ženě se třemi dětmi a mnohým zvířectvem (7 koček, 7 krys, králíci a křečci). Nevěděli jsme, že v ceně byl i pobyt v zoologické zahradě. Rodina je však příjemná a my se snažíme o konverzaci. Taťka zavede řeč dokonce až do politických rovin a málem dostane políček, když řekne, že to mají do hlavního města-Londýna hodně daleko. Zdejší nenávist je opravdu typická. Máme zde i snídaně a večeře, takže si cpeme bříška, seč můžeme. První den dostáváme špagety, a poté nás čeká kuře s vaječnou plackou, zeleninou a místními obřími hranolky a třetí jídlo sestává ze šunky a sýra zabalené ve vaječné placce s krásnými kuličkami růžičkové kapusty. K snídaním jsme vždy dostali velký výběr cornflakesů, které jsme požírali rychleji, než si kdo dokáže představit.

Ale abych se vrátila k náplním zdejších dnů. Jeden den jsme putovali po Edingburghu, kde se zrovna konaly dudácké slavnosti, takže před hradem stál stadion. My jsme však místo hradu zavítali do zdejší věže, obsahující místnost s hologramy, se záhadnými věcičkami (kaleidoskopy, prodlužovací zrcadla, plazmová koule a mnoho jiného), no a úplně nahoře obří dalekohled používající odrazu a promítající na plátno.

Další den nás čekalo putování po jezerech severního Skotska. Začali jsme jezerem Loch Lomond a pohádkovou vesničkou Luss. Dále jsme pokračovali podél systému jezer na kanálu vedoucím do oceánu. Nevynechali jsme ani zastávku u Loch Ness, kterému jistě nepřísluší přízvisko nejhezčí. Projížděli jsme i úchvatnou Skotskou vysočinou, od které se odrážely zlaté sluneční paprsky. Jemné stroužky protínaly zelené louky. Jak nádherné túry by zde musely být, nebýt oplocení luk s ovcemi. Pavučinka plotů protkává celou Velkou Británii.

V našem programu nechyběl ani hrad Stirling, pevnost Fort William či kolébka golfu, univerzitní město St. Andrews.

Další den jsme však museli opustit Skotsko, zemi krásných přírodních scenérií a vrátili jsme se zpět do Anglie, kde jsme se prošli po březích jezer v oblasti Lake District.

Večer jsme dorazili do Chesteru, městě na hranici Walesu a Anglie, kde nás znovu utvrdili v národní nenávisti. Zde jsme měli celé patro pro sebe. Bylo to zde jistě bohatší a upravenější, ale zase těžko říci, jestli to bylo lepší. Snídani jsme si mohli vybrat buď studenou (cornflakes), či teplou (párky, rajský protlak..). K jedné z večeří jsme dostali velice zajímavé menu, které se však spojilo ve výtečnou chuť: rajská polévka, filé s koprovkou a nádhernými malinkými bramborovými kuličkami, zeleninový salát, cukrový meloun, košíčky z těsta s džemem a sušenky napůl máčené v čokoládě(výtečné).

Ve Walesu jsme se vypravili do NP Snowdonia, kde jsme vystoupili na jeden ze zdejších vršků a podívali se k jezírku. My jsme neodolali a vypravili se ještě výše, šplhali jsme na skály a drápali se po kluzké trávě. Za odměnu nám byl krásný výhled, spolu i s malými tečkami lidiček z naší výpravy. Bohužel jsme nemohli vyjít až na vrchol a museli se mokrou trávou vrátit zpět.

Také jsme prošli pěkné městečko Conwy s nejzachovalejšími hradbami ve VB a krásným hradem. Vystoupali jsme na všechny zdejší věže a pak se už sotva motali. Čekal nás však ještě hrad Caernerfon, kde jsme také vyběhli na většinu věží(Petr na všech 12).

Po noci strávené na měkkých postelích jsme vyjeli na zpáteční cestu. Stavili jsme se u Stonehenge, které mě nijak nezaujalo, v Salisbury a Brightonu, kde nás po přelidněných ulicích čekal krásný západ slunce na pobřeží.

Po půlnoci jsme se již vraceli ze země, na kterou mi zůstanou nádherné vzpomínky. Stačilo již jen přeřídit hodinky a Velká Británie se zařadila do vzpomínek a minulosti.

( Upravená Karly verze)

Ujíždíme na Rozvadov a dále přes Německo, Belgii a Francii do Calais. V Calais se ocitáme okolo půlnoci. Konečně jsme překonali nutné zlo k cestě do země, která je cílem naší cesty. Najíždíme na trajekt a touto "Lodí snů" se přepravujeme do Doveru. Na trajektu vystupujeme až na vrchní otevřenou palubu, kde si necháváme čechrat vlasy chladným větrem a sledujeme loď, která rozráží šeď oceánu a tvoří na něm krásně nadýchanou bílou pěnu. Hlášení v rozhlasu nám oznamuje anglicky i francouzsky, že se loď chystá přirážet ke břehům. Ke břehům země, o které jsme doma snili jako o nedosažitelném cíli a teď máme vystoupit na její zem. Prohlédnout si místa, které známe jen z fotografií. Místa, na kterých se kdysi tolikrát bojovalo. Projít se po zemi, o které se mluví jako o té vzdálené a tam za vodou. Teď se ale přiblížila mnohem realističeji. Jak to ale bude na druhém břehu vypadat? Splní se naše očekávání? To jsou otázky, na které lze odpovědět jedině činy. A tak rychle vystupujeme a autobusem najíždíme do levého pruhu. Ještě v raním šeru si prohlížíme typické anglické zděné domky, posazené ve svých zahrádkách. Paneláky jsou zde taktéž z cihel. Vše vyhlíží tak příjemně a přátelsky. Zeleň obklopující zdejší domky je uklidňující. Milá atmosféra domečků je tolik rozdílná od našich narychlo postavených paneláků s šedivými stěnami. Cihly vyzařují jakési domácké teplo a pohodu.

Míjíme ceduli London. Nemohu si zvyknout na značení na druhé straně silnice. Cestování v levém pruhu mě nijak neděsí a připadá mi to vcelku normální (možná bych mluvila jinak, kdybych za volantem seděla já, ale takhle si to užívám jen ze sedadla autobusu).

Projíždíme kusem Londýna a pak nám zastavují u řeky Temže. Vystupujeme spořádaně z "busíku" a vydáváme se na 9 hodinové putování Londýnem. Člověk by nevěřil, co jde všechno za jeden den stihnout. Nejdříve procházíme podél řeky a kocháme se nádhernými pohledy na Tower Bridge, nevynecháme ani cestu doubledeckrem - nastupuji mezi posledními, a tak ve druhém patře málem přistanu jistému pánovi v náručí a poté s omluvnou tváří vycouvám. Projdeme City, střed města, který musel být po velkém požáru roku 1666 znovu vystaven, a tak se tu dnes vedle moderních budov a obrovských budov krčí malé domky. Ani věhlasné památky Westminster Abbey, Buckinghamský palác (výměna stráží se dnes nekonala, a tak tisíce lidí čekaly zbytečně), Piccadilly Circus a Trafalgar Square nemůžeme vynechat. Na Trafalgarském náměstí se nám nad hlavami zdvíhá hejno holubů, kteří jsou zde stejně drzí jako u nás. Naobědváme se (již odpojeni od hlavní skupiny) v Hyde Parku, plném lidí na procházce, kolech, či kolečkových bruslích. Hyde park udržuje v čis tém městě jakousi atmosféru venkovského města. Na trávě je umístěno nesčetně laviček, a když už se lidé nevejdou na lavičky, tak bez jakýchkoliv zábran zaujímají místa na trávě. Zaujal mě St. James's Park, kde jsme pozorovali veverky lezoucí po stromech a běhající po trávě, klidně se přiblížily i na dosah ruky. Krásně labutě, vznešeně pluly po hladině jezera. Na každém rohu nám zde nabízeli opečenou klobásku, ale my jsme si raději dali výbornou místní bagetu, sypanou mákem. Po devíti hodinách jsem vcelku unavená, a tak beru za vděk, když usedáme na naše pohodlné sedačky. Autobus nás už odváží dále. Po noci strávené v miniaturních pokojíčcích Formule 1 ujíždíme dále.

My jsme přiděleni ženě se třemi dětmi a mnohým zvířectvem (7 koček, 7 krys, králíci a křečci). Nevěděli jsme, že v ceně byl i pobyt v zoologické zahradě. Rodina je však příjemná a my se snažíme o konverzaci. Taťka zavede řeč dokonce až do politických rovin a málem dostane políček, když řekne, že to mají do hlavního města-Londýna hodně daleko. Zdejší nenávist je opravdu typická. Už z dávných dob se vyvíjel odpor Angličanů a Skotů. Máme zde i snídaně a večeře, takže si cpeme bříška, seč můžeme. První den dostáváme špagety a poté nás čeká kuře s vaječnou plackou, zeleninou a místními obřími hranolky a třetí jídlo sestává ze šunky a sýra zabalené ve vaječné placce s krásnými kuličkami růžičkové kapusty. K snídaním jsme vždy dostali velký výběr cornflakesů, které jsme pojídali rychleji, než si kdo dokáže představit. Místní si ani moc krabic naplněných pro nás vcelku netypickou pochoutkou nevšímali. Mají je totiž každý den, takže kdo by se nad tím pozastavoval. Snídaně ráno, pak dopoledne oběd, ve tři hodiny hlav ní jídlo dne zvané "dinner" a pak někdy kolem desáté "soup".

Ale abych se vrátila k náplním zdejších dnů. Jeden den jsme putovali po Edingburgu, kde se zrovna konaly dudácké slavnosti, takže před hradem stál stadion. My jsme však místo hradu zavítali do zdejší věže, obsahující místnost s hologramy, se záhadnými věcičkami (kaleidoskopy, prodlužovací zrcadla, plazmová koule a mnoho jiného), no a úplně nahoře obří dalekohled používající odrazu a promítající na plátno. Díky němu jsme měli možnost si prohlédnout celé město z ptačí perspektivy. Nejvíce nás Edingburg uchvátil, když jsme do něho přijížděli v noci a staré zdi vypadaly půvabně v záři světel. Měli jsme zálusk na koupání v moři, ale když jsme se po hodině bloudění dostali na dohled k vytoužené mořské hladině, tak nám došlo, že to asi nebude taková sranda. 3 metry zdi, které nás dělily od mořské hladiny se zdály nepřekonatelné, a tak jsme se museli navrátit. Procházeli jsme ulicemi a klidně nahlíželi do domácností, které jsme měli jako na dlani díky zajímavému místnímu zvyku, a to nezatahování.

Další den nás čekalo putování po jezerech severního Skotska. Začali jsme jezerem Loch Lomond a pohádkovou vesničkou Luss. Její domečky se ztrácely pod záplavou pestrobarevných květin a na břehu jezera dotvářel atmosféru dudák, který je pro zdejší kraj tak typický. Dále jsme pokračovali podél systému jezer na kanálu vedoucím do oceánu. Nevynechali jsme ani zastávku u Loch Ness, kterému jistě nepřísluší přízvisko nejhezčí. Jen se nám zalíbil hrad, který se tyčí z jezera pár metrů od břehu. Bohužel jsme neměli čas si ho prohlédnout. Projížděli jsme i úchvatnou Skotskou vysočinou, od které se odrážely zlaté sluneční paprsky. Jemné stroužky protínaly zelené louky. Jak nádherné túry by zde musely být, nebýt oplocení luk s ovcemi. Pavučinka plotů protkává celou Velkou Británii. A spokojené ovce si na jejích krásných, díky dešti stálezelených loukách užívají svobody. Jak se říká podle zdejších zvyků, aby byl trávník krásně upravený, tak se musí 100 dní každý den zastříhávat a zalívat.

V našem programu nechyběl ani hrad Stirling, pevnost Fort William či kolébka golfu, univerzitní město St. Andrews.

Další den jsme však museli opustit Skotsko, zemi krásných přírodních scenérií a vrátili jsme se zpět do Anglie, kde jsme se prošli po březích jezer v oblasti Lake District. V které sídlili a psali tzv. "jezerní básníci."

Po půlnoci jsme se již vraceli ze země, na kterou mi zůstanou nádherné vzpomínky. Stačilo již jen přeřídit hodinky a Velká Británie se zařadila do vzpomínek a minulosti.